SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE - VŠPJ/Sociální psychologie...- 5 - Úvod Studijní opora pro předmět...

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA

SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE

STUDIJNÍ TEXT PRO STUDENTY OBORU ZDRAVOTNĚ

SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK

Mgr. Martina Černá, Ph.D.

2017

Katedra sociální práce

- 2 -

Mgr. Martina Černá, Ph.D.

SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE

1. vydání

Martina Černá, 2017 ©

Vydala Vysoká škola polytechnická Jihlava, Tolstého 16, Jihlava, 2017

Tisk Ediční oddělení VŠPJ, Tolstého 16, Jihlava

Za jazykovou a věcnou správnost obsahu díla odpovídá autor. Text neprošel jazykovou

ani redakční úpravou.

- 3 -

OBSAH

Úvod ........................................................................................................................ 5

1 Úvod do studia psychologie ................................................................................. 6

2 Vývojová sociální psychologie .......................................................................... 14

3 Emoce ................................................................................................................. 22

4 Sociální psychologie zdraví ............................................................................... 30

5 Sociální normy, hodnoty, postoje, předsudky .................................................... 39

6 Prosociální chování ............................................................................................ 48

7 Sociální interakce ............................................................................................... 52

8 Skupina, tým, dav ............................................................................................... 58

9 Sociálně patologické jevy v pracovní skupině ................................................... 67

10 Meziskupinové chování .................................................................................... 76

11 Teorie vztahů .................................................................................................... 86

12. Sociální psychologie rodiny ............................................................................ 93

13 Sociální psychologie práce a organizace .......................................................... 97

14 Psychologie masové komunikace ................................................................... 109

Klíč k testovým otázkám ..................................................................................... 120

- 5 -

Úvod

Studijní opora pro předmět sociální psychologie podává základní informace z oboru

sociální psychologie, definuje nejdůležitější pojmy z dané oblasti

a nastiňuje otázky, kterými se sociální psychologie zabývá. Škála praktických

problémů, které sociální psychologie řeší, je velice široká a přesahuje do mnoha

dalších oblastí, např. sociologie, antropologie, filozofie, ekonomie. Cílem této

studijní opory proto není podat vyčerpávající teoretické poučení, ale nastínit, čím

vším se sociální psychologie zabývá a přimět čtenáře k přemýšlení a diskusi nad

tématy, se kterými se denně setkávají v běžném životě.

Každá kapitola začíná stručným teoretickým pojednáním, poté následuje seznam

nejdůležitějších pojmů k zapamatování. Na závěr kapitoly jsou uvedeny otázky

a úkoly k procvičení. Jejich cílem je přivést čtenáře k zamyšlení nebo k formulaci

vlastního názoru, proto není možné uvádět „správné“ řešení. V testových otázkách

je vždy pouze 1 možnost správná. Klíč k řešení testových otázek je uveden na konci

studijní opory.

- 6 -

1 Úvod do studia psychologie

Cíl:

Cílem této kapitoly je seznámit studenty s různými definicemi psychologie

a pojednat o směrech, které byly pro rozvoj psychologie zásadní. Druhá část této

kapitoly vymezuje předmět zájmu sociální psychologie.

Klíčová slova:

Psychologie, sociální psychologie, psychoanalýza, behaviorismus, kognitivní

přístup v psychologii, tvarová psychologie, humanistický přístup v psychologii,

biologický přístup v psychologii, sociálněpsychologický přístup v psychologii

Průvodce studiem

Než přistoupíte ke studiu problémů z oblasti sociální psychologie, se kterými se

sami běžně setkáváte v každodenním životě, je nutné projít základní informace

o oboru jako takovém.

Časová náročnost: 1 hodina

1.1 Psychologie

Psychologie je věda, která studuje lidské chování a prožívání, jejich výtvory

a jejich determinaci. Můžeme se setkat s různými definicemi psychologie, např. že

- 7 -

je to věda o lidském chování a prožívání nebo nauka o duši. Slovo psychologie

pochází z řečtiny, psyché znamená mysl, duše, logos znamená nauka, učení.

Psychologie je mladá disciplína. Oddělila se od filozofie ve druhé polovině 19.

století. V roce 1879 W. Wundt založil první psychologickou laboratoř v Lipsku.

Američané zastávají názor, že za „otce psychologie“ má být považován William

James, který od roku 1875 přednášel o fyziologii a psychologii a v roce 1890 vydal

knihu Principy psychologie. Od počátku ji provází spor o její přírodovědnou, anebo

duchovědnou podstatu. Psychologové usilují o popis duševního dění, jeho

vysvětlení a v neposlední řadě i o jeho ovlivňování. Různé směry si kladou

jmenované cíle v různé míře. Prakticky orientovaní psychologové se snaží

především pomáhat lidem, nejčastěji formou psychoterapie. Kognitivní psychology

zajímá, jak funguje lidské myšlení. Sociální psychology zajímá, jak nás ovlivňuje

přítomnost jiných osob. Evoluční psychology zase to, proč se chováme tak, jak se

chováme. Proto je těžké stručně a jednoznačně vymezit předmět psychologie

jakožto vědy.

Vznik psychologie jako takové ovlivnily především tyto směry:

1.1.2 Psychoanalýza

S psychoanalýzou se snad každému vybaví jméno Sigmund Freud (1856 – 1939).

Předmětem bádání byla nevědomá mysl. Freudův terapeutický přístup vycházel

z léčby nevědomých příčin duševních poruch. Při léčbě postupoval metodou

případových studií a hlubinných analýz, dále využíval techniky volných asociací

a analýzu snů.

Přínos Freudovy teorie

Freud přispěl k řešení otázky rozvoje osobnosti, morálního a pohlavního vývoje,

agrese, abnormality, paměti, léčil duševní poruchy.

Kritika Freudovy teorie

Užíval vágní pojmy a jeho myšlenky byly těžko ověřitelné vědeckými metodami.

- 8 -

1.1.3 Behaviorismus

Vznik behaviorismu je spojován se jménem Johna Watsona a rokem 1913, kdy

vydal článek Psychologie z pohledu behavioristy. Behaviorismus vznikl jako

reakce na introspektivní psychologii. Vědomí je považováno za objektivně

nezkoumatelné. Psychologie je chápána jako věda o chování živočichů a člověka,

důležité je pouze to, co je měřitelné a pozorovatelné. Psychiku vysvětlují podle

vzorce B = f (S), tedy chování je funkcí stimulu (podnětu). Až neobehavioristé ve

30. letech zavedli pojem intervenující proměnné. Důležitým východiskem pro

behavioristy byly výzkumy Bechtěreva a I. P. Pavlova o reflexech.

Přínos behaviorismu

Behavioristé řešili především otázku osvojování jazyka, morálního vývoje. Jejich

teorie učení se používá ve vzdělávání a při léčbě poruch osobnosti. Tato vědecká

metodologie přinesla pádné argumenty proti přirozenosti (Watson: „Dejte mi tucet

zdravých dětí … a můj vymezený svět, abych je v něm vychoval, a já zaručuji, že

kterékoli namátkou vyberu a vyškolím je, aby se stalo odborníkem v jakémkoli

oboru – lékařem, právníkem, … a ovšem třeba i žebrákem nebo zlodějem.“)

Kritika behaviorismu

Podceňování vrozených dispozic k učení, odmítání vědomých duševních zážitků

a zkušeností.

1.1.4 Kognitivní přístup v psychologii

V 60. – 70. letech 20. st. v souvislosti s rozvojem počítačů se rozšířila tzv.

kognitivní psychologie, podle jejichž představitelů (např. Tolman, Piaget) lze

lidskou mysl srovnávat s počítačem a lze zkoumat vnitřní duševní procesy mezi

příchozími podněty a reakcemi.

Přínos kognitivní psychologie

Vysvětlili na základě přísných vědeckých metod principy fungování paměti, dále

se zabývali vnímáním, pozorností, umělou inteligencí, sociální kognicí

a abnormálním chováním, čímž přispěli především ke zlepšení metod používaných

ve vzdělávání.

- 9 -

Kritika kognitivní psychologie

Přehlížení biologických základů, emocionálního života jedince, svobodné vůle.

1.1.5 Tvarová psychologie

Tvarová psychologie, někdy označovaná také jako Gestaltpsychologie, je založena

na celostním chápání psychického dění. Psychické obsahy nikdy nevzniknou

složením prostorových nebo časových částí, ale ze zážitku jako celku podle

tvarových zákonů. Každý celek je více než pouhý součet částí. Jedinec neustále

něco diferenciuje, vyděluje určitý tvar od pozadí, i když si to neuvědomuje. Tato

diferenciace vede ke vnímání, vnímání potom k chování. K nejznámějším

představitelům patřili M. Wertheimer, F.Kreuger a K. Lewin.

Přínos tvarové psychologie

Posun ve studiu percepce, řešení konfliktů, sociální dynamiky a kognitivní

disonance (nevědomá reakce mysli na rozpor mezi postojem a skutečným stavem).

Kritika tvarové psychologie

Považování fyziky za vzor psychologie, zařazování konkrétních případů pod

obecnou zákonitost a z toho plynoucí neuznávání abnormality jako výjimky ze

zákonů.

1.1.6 Humanistický přístup v psychologii

Humanisté usilovali v 60. letech 20. století o zkoumání všech stránek lidské

existence. Důraz kladli na interakci jedince s prostředím. K nejznámějším

představitelům patřil Maslow, autor hierarchie potřeb, a K. Rogers, autor terapie

zaměřené na klienta.

Přínos humanistického přístupu

Přispěli k objasnění pojmů jako osobnost, motivace a abnormalita. Obnovili

důležitost vědomí a zážitků. Zdůraznili sebeaktualizaci a zodpovědnost.

Kritika humanistického přístupu

Aplikace málo vědeckého pohledu na člověka.

- 10 -

1.1.7 Biologický přístup v psychologii

Tento směr se vyvíjel vedle ostatních směrů už od dob starého Řecka (Galén –

temperament a tělní tekutiny). V souvislosti s rozvojem anatomie, fyziologie

a lékařství byl umožněn vhled do lidského chování. K nejznámějším představitelům

patřil např. R. Sperry.

Přínos biologického přístupu

Vědeckými postupy vysvětlili např. otázky pohlavního vývoje, agrese, paměti,

motivace, abnormality atd., což může být využito při léčbě duševních poruch.

Shromáždili argumenty proti zastáncům výchovy ve věčné debatě vliv výchovy

a přirozenosti.

Kritika biologického přístupu

Nevysvětlili vzájemný vztah duše a těla.

1.1.8 Sociálněpsychologický přístup

Základem je zkoumání sociálního chování mezi jedinci a skupinami. Každé chování

se odehrává v sociálním kontextu, nelze tedy tento faktor přehlížet. Na chování,

myšlení a emoce lidí mají vliv jiní lidé a společnost, kterou vytvářejí.

Přínos sociálněpsychologického přístupu

Objasnění sociálního vlivu, kognice, chování a vývoje je důležité pro vzdělávání,

kriminologii, průmysl, sport, životní prostředí i zdraví.

Kritika sociálněpsychologického přístupu

Opomíjení individuální odlišnosti a ignorování vývoje jevů v čase.

1.1.9 Sociální psychologie

Pozornost bude nyní zaměřena na sociální psychologii, tedy vědu o:

Myšlení a cítění individua ve skupině lidí.

Interakci mezi jednotlivci a společenskými podmínkami.

Vlivech osob na chování a prožívání jiných osob.

- 11 -

Sociální psychologie je na pomezí mezi psychologií a sociologií a patří

k nejmladším psychologickým disciplínám.

Sociologie je sociální věda, která se zabývá sociálními systémy, např. sociálními

vztahy, institucemi a celými společnostmi. Důležitou osobností, která přispěla

k rozvoji sociologie, byl Auguste Comte (1798 – 1857). A. Comte patřil

k zastáncům pozitivismu, tedy teorie, podle které jsou znalosti založeny na

přirozených jevech a projevech a jejich časové a prostorové vztahy jsou

identifikovatelné a ověřitelné empirickými vědami.

K nejvýznamnějším osobnostem, které se podílely na vymezení sociální

psychologie, patřil např. francouzský sociolog Émile Durkheim nebo belgický

antropolog a filozof Claude Lévi Strauss. Mezi další významné představitele

sociální psychologie řadíme např. Milana Nakonečného, Jozefa Výrostu, Ivana

Slaměníka nebo Nicky Hayesovou. V době svého vzniku se sociální psychologie

zabývala především problematikou davu, poté se staly předmětem zájmu postoje.

V současné době je velice obtížné jednoznačně definovat objekt zkoumání, protože

sociální psychologie se zabývá širokou škálou problémů reálného života v dnešní

společnosti. Tento fakt vypovídá o odklonu sociální psychologie od čistě

akademického světa.

Sociální psychologie řeší tři relativně samostatné celky:

1) Člověk a sociální instituce

2) Člověk v sociálním kontextu

3) Člověk jako předmět sociálněpsychologického působení

Pro rozvoj sociální psychologie byla také důležitá evoluční teorie. Její hlavní

představitel Charles Darwin (1809 – 1882) považoval člověka za společenské zvíře,

které je schopné se fyzicky, sociálně i duševně přizpůsobovat svému okolí.

Sociální psychologie má evropský původ. Evropské přístupy k sociální psychologii

lze rozdělit v době přelomu 19. – 20. st. do dvou směrů:

1) Völkerpsychologie (psychologie národů)

- 12 -

K hlavním představitelům patřili M. Lazarus, H. Steinhal, W. Wundt. Předmětem

zájmu této historické a srovnávací sociálně-kulturní psychologie jsou kulturní

produkty (jazyk, zvyky, …) pramenící ze sociální interakce.

2) Psychologie davu

K nejvýznamnějším autorům řadíme G. Tardeho a G. Le Bona. Tato disciplína se

zabývá především studiem mysli, chováním davu a zkušeností jedinců v davech.

Shrnutí

Psychologie se vydělila z filozofie v 2. pol. 19. st.. Neexistuje jedna komplexní

definice tohoto oboru. Dříve byla považována za vědu o duši, dnes se často

vymezuje jako věda o lidském chování a prožívání. Vývoj psychologie byl ovlivněn

mnoha myšlenkovými směry. K nejmladším psychologickým disciplínám patří

sociální psychologie. Sociální psychologie je na pomezí mezi psychologií a

sociologií a zabývá se širokou škálou problému života ve společnosti.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Která z definic psychologie je podle Vás nejvýstižnější?

2. Uveďte nějaký problém z Vašeho každodenního života, který souvisí se

sociální psychologií.

Testové otázky

1. Psychologie je věda

a) Přírodní

b) Společenská

c) Přírodní i společenská

- 13 -

2. Jedním ze základních pojmů, se kterým pracoval S. Freud, bylo:

a) Nevědomí

b) Žlázy s vnitřní sekrecí a hormony

c) Interakce s prostředím

3. Behavioristé chápali psychologii jako vědu o:

a) Chování člověka

b) Prožívání člověka

c) Myšlení člověka

4. Piaget patřil k zastáncům:

a) Tvarové psychologie

b) Kognitivního přístupu

c) Psychoanalýzy

Doporučená literatura

HAYESOVÁ, N. Základy sociální psychologie. 1. tištěné vydání. Praha: Portál,

1998. ISBN 80-7178-763-9.

HEWSTONE, M., STROEBE, W. Sociální psychologie. Praha: Portál, 2001. ISBN

80-7376-092-5.

NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. 1. tištěné vydání. Praha: Academia,

1970.

PETRUSEK, M. Základy sociologie. 1. tištěné vydání, Praha: Akademie veřejné

správy, 2009. ISBN 978-80-87207-02-4.

- 14 -

2 Vývojová sociální psychologie

Cíl:

Cílem této kapitoly je podat základní informace o původu a vývoji sociálního

chování jedince od narození až po stáří.

Klíčová slova:

Socializace, sociabilita, připoutání, deprivace

Průvodce studiem:

V této kapitole je vysvětlen jeden ze základních pojmů sociální psychologie –

socializace. Najdete zde také informace o vývoji vztahů a jazyka a řeči.

Časová náročnost: 2 hodiny

2.1 Socializace

Tento pojem odvozený z lat. socialis = společný označuje nikdy nekončící proces

začleňování jedince do společnosti, v rámci kterého jedinec získává sociální normy,

hodnoty a uvědomuje si sociální role své i sociální role svého okolí. Tradiční

přístupy chápaly socializaci jako jednosměrný proces, v rámci kterého jedinec

přijme pravidla a začne se jimi řídit. Podle modelu vzájemného ovlivňování

pečující osoba a dítě působí navzájem na chování toho druhého.

Důležitou roli v rámci tohoto procesu hraje jak osobní individualita, která odlišuje

jedince od okolí, tak sociální charakter, který je společný všem členům jedné

společnosti (např. hodnoty, společenská tabu, …). Sociální chování člověka má

evoluční základ, který vychází nejenom z evoluce biologické, ale i z evoluce

- 15 -

kulturní. Sociální vývoj každého jedince směřuje od vnější kontroly chování

prostřednictvím sankciovaných norem ke kontrole vnitřní prostřednictvím

vnitřního sebezpevňování, tedy od vynucování vnějším tlakem k vnitřní

autoregulaci svědomím. Podle Freuda probíhá socializace ve 3 stádiích: 1) orální

stádium – orální aktivity jako sání, dumlání 2) anální stádium – vyměšování 3)

oidipovské – konflikt s otcem, matkou.

Primární socializace probíhá v rodině přibližně do 3. roku života jedince. Dítě

získává základní normy, které obecně platí jako stabilní, i když se v průběhu života

mohou vlivem určitých okolností změnit. Na sekundární socializaci se kromě

rodiny podílí také škola, vrstevníci a různé zájmové skupiny. Jako terciární

socializaci označujeme neustálou sociální interakci dospělých se sociálním okolím.

2.2 Vývoj vztahů

Od narození navazují děti vztahy s druhými lidmi.

Sociabilita novorozenců je sklon vyhledávat interakci s jinými lidmi.

Funkce sociability: Přitahovat pozornost dospělých. Děti jsou připraveny reagovat

na ostatní lidi a být aktivní v sociálních interakcích, což se projevuje v percepčních

a komunikativních schopnostech novorozenců.

Zastánci vrozených předpokladů, např. Trevarthen, Meltzoff říkají, že děti

přichází na svět s vrozenými schopnostmi sociální interakce s ostatními lidmi.

Zastánci výchovy, např. Vygotskij, jsou přesvědčeni, že jakékoliv chování dítěte,

které dospělému připomíná sociální odpověď, je pozitivně posíleno, z čehož

vyplývá opakování tohoto chování.

Připoutání

Připoutání je silná, dlouhotrvající těsná citová vazba mezi dvěma lidmi, přičemž

odloučení od připoutané osoby působí strádání.

Stádia připoutání

1) Stadium před připoutáním: 0 – 3 měsíce, dítě upřednostňuje lidi před jinými

objekty, častěji se na ně dívá.

- 16 -

2) Stadium nerozlišeného připoutání: 3 – 7 měsíců, dítě rozlišuje lidi, nechá cizí

osoby, aby s ním manipulovaly.

3) Stadium rozlišeného připoutání: 7 – 9 měsíců, vzniká specifické připoutání

k určitým osobám, při odloučení od nich dítě strádá, může se objevit vyhýbání

se cizím osobám.

4) Stadium vícečetného připoutání: Od 9 měsíců, dítě je stále více nezávislé

a vytváří si další vazby.

Rozdíly v připoutání způsobuje rodičovská citlivost, temperament dítěte,

rodinné okolnosti. Byly také zjištěny interkulturní rozdíly v připoutání.

Možné účinky deprivace připoutání v dětství:

Krátkodobé účinky

Příznaky syndromu distresu – protest, zoufalství a odtažitost dítěte.

Dočasné zpoždění intelektuálního vývoje.

Dlouhodobé účinky

Separační úzkost (úzkost z odloučení) – zvýšená agrese, lpění na blízkých,

odtažitost, psychosomatické poruchy, např. bolesti břicha).

Vyšší riziko vzniku depresí v dospělosti.

Výchova dětí v raném věku v institucích

V posledních letech roste počet dětí, které jsou již od věku několika málo měsíců

svěřovány do péče různých institucí. V souvislosti s připoutáním je nutné zvážit

možná rizika. Výzkumy posledních let ukazují, že kvalitní výchovná instituce nemá

významné nepříznivé důsledky. Vždy jde ale o souhru těchto vlivů:

Vliv dítěte (děti reagují v závislosti na temperamentu, předchozí jistotě

připoutání a věku)

Vliv instituce (soustavnost péče, kvalita podnětů)

- 17 -

Vliv rodičů (kvalita podnětů poskytovaných v době, kdy dítě není

v instituci, podíl času strávený v instituci a doma, výběr instituce, jistota

vazby)

Sociální a rodinné vztahy adolescentů, kteří prošli ústavní péčí

Mnohé výzkumy prokázaly, že u adolescentů se mohou objevovat následky rané

ústavní péče u dětí, které vznikají kvůli mateřské deprivaci. Deprivace je strádání

něčeho, co organismus potřebuje, nedostatečné uspokojování základních potřeb.

Podle Hodgese a Tizarda (1989) se děti prošlé ústavní výchovou liší od vrstevníků

stupněm připoutání k rodičům. Adoptované děti byly připoutány stejně jako děti

z kontrolní skupiny. Děti vrácené do rodiny byly připoutány méně než děti

adoptované a než děti z kontrolní skupiny. Ústavní děti měly více problémů se

sourozenci a vykazovaly mnohem horší vztahy s vrstevníky, méně často měly

dobrého přítele a byly často označovány za hádavější a méně oblíbené. Často

šikanovaly jiné děti. Nebyl naopak zjištěn rozdíl ve svěřování se rodičům

a v podpoře ze strany rodičů.

2.3 Vývoj jazyka a řeči

Jazyk je nejrozvinutější dorozumívací systém, který má bohatý inventář znaků,

které mají svou strukturu a které lze kombinovat. Kromě jazyka existují i jiné

vizuální nebo akustické dorozumívací prostředky, např. dopravní značky, siréna,

atd.

Řeč je obecná psychologická vlastnost, která umožňuje člověku prostřednictvím

kódování a dekódování (zvukově, písemně, neverbálně) předávat informace. Je to

jeden ze základních předpokladů pro komunikaci.

Jazyk a řeč tvoří důležitou součást sociálního života. Na jejich základě lze poznat,

k jaké sociální skupině jedinec patří. Z hlediska vývoje je nejbouřlivějším obdobím

18. – 36. měsíc života dítěte, kdy se slovní zásoba rozšíří až 40krát. Přibližně do

tohoto období se u dítěte rozvíjí aktivní slovní zásoba, nyní začne přibývat i pasivní

slovní zásoba. Na začátku 20. století rozumělo osmileté dítě asi 40 % z toho, co

slyšelo kolem sebe, v 10 letech již více než 50 %. Ani dospělí nerozumí 100%.

- 18 -

Dnešní desetiletí rozumí díky médií více než 53 % z toho, co slyší ve svém okolí,

takže můžeme konstatovat, že média přispívají k tomu, že dnešní svět desetiletých

není tolik oddělen od světa dospělých.

Tabulka č.1 Kvantitativní rozvoj slovní zásoby

Věk Počet slov

1 3

1, 5 22

2 272

2, 5 446

3 896

4 1540

5 2072

6 2562

Zdroj: VYBÍRAL, Z. Psychologie lidské komunikace. Praha, Portál, 2000, s. 94 –

95.

Z biologického hlediska je pro rozvoj řeči podstatný stav mluvidel, smyslových

orgánů (především sluchu a zraku) a mozku. Během prvních dvou let života vzroste

váha mozku o 350 %, nervová struktura se stává komplexnější. Od 2. roku života

do puberty se váha mozku zvyšuje už jen o 35 %. Kromě celkového růstu mozku je

důležitá také funkční specializace jednotlivých oblastí mozku, především obou

hemisfér, tzv. lateralizace. Řečová centra jsou umístěna především v levé

hemisféře. Úkolem levé hemisféry je analýza slov na slabiky

a hlásky, úkolem pravé hemisféry rozpoznávání izolovaných zvuků a hlásek nebo

písmen jako grafických tvarů. Podle behavioristické koncepce je osvojování jazyka

zásadně ovlivňováno okolím. Osvojování pasivních (receptivních) dovedností lze

vysvětlit klasickým podmiňováním. Když dítě slyší nějaké slovo poprvé, neví, co

tyto zvuky znamenají. Pokud se zvuky spojují s přítomností určité osoby, předmětu,

- 19 -

začíná dítě význam uvedeného sledu zvuků chápat. Osvojování produktivních

dovedností behaviorismus vysvětluje pomocí operačního podmiňování – dítě

produkuje od raného období života řadu zvuků. Některé z těchto zvuků se postupně

přetváří v hlásky a slova. Hlavním faktorem, který tento proces doprovází, je kladné

posilování ze strany rodičů nebo pečovatelů.

Jazykový a řečový projev se ale mění i dalších letech života podle toho, jak jedinec

přizpůsobuje své reakce a postoje informacím zjištěným prostřednictvím způsobu

řeči druhých.

Již ve starověku se někteří myslitelé zabývali vztahem mezi jazykem a myšlením.

Až v 50. letech 20. století vznikla psycholingvistika. Zásadní byly především

myšlenky Noama Chomského, který prosazoval názor, že člověk má vrozenou

schopnost zvládnout jazyk a tvůrčím způsobem ho používat. Gramatická pravidla

přirozených jazyků jsou tak složitá, že kromě již zmiňovaných vrozených

předpokladů je nezbytné několikaleté učení.

Příklady výzkumů, jejichž předmětem byla sociální determinace

komunikačních schopností jedince

Podle Nováka a Pstružinové hraje nejdůležitější roli rodinné prostředí, hlavně

potom vzdělanostní úroveň rodičů. Švancara prokázal, že pro rozvoj nejenom

řečových schopností, ale i dětské osobnosti jako celku, je rozhodujícím faktorem

vzdělanost rodičů, především matky.

Sociální a jazykovou determinovaností žáků se zabýval známý anglický psycholog

Basil Bernstein. Základem jeho teorie je názor, že vzdělávací úspěšnost žáka závisí

na sociokulturním prostředí rodiny a na jazykovém kódu, který si v rodině osvojil.

Berstein rozlišuje 2 jazykové kódy, 2 strukturně odlišné varianty jednoho jazyka.

Pro omezený jazykový kód jsou charakteristické krátké, gramaticky jednoduché,

neukončené věty s primitivní syntaktickou strukturou, velmi frekventované

spojovací výrazy no tak, prostě, teda. V malé míře se vyskytují vedlejší věty,

hodnoticí přídavná jména a příslovce. Omezeným jazykovým kódem podle

Bernsteina komunikují příslušníci dělnické třídy a nižší sociální vrstvy. Rozvinutý

jazykový kód se vyznačuje gramatickou správností

a logickým uspořádáním vět, četnými vedlejšími větami s adekvátním pořádkem

slov, vysokou frekvencí předložek, specifikujících přídavných jmen a příslovcí

- 20 -

a vysokou frekvencí zájmena já. Používá ho střední sociální vrstva. I. Knausová

aplikovala Bernsteinovu teorii jazykové socializace v českém kulturním prostředí a

prokázala, že mezi žáky základních škol z různých sociálních vrstev existují rozdíly

v úrovni verbálních dovedností.

Shrnutí

Socializace je nikdy nekončící proces začleňování jedince do společnosti.

Primárním socializačním činitelem je rodina, dalšími jsou škola, zájmové instituce,

zaměstnání, vrstevníci, atd. Připoutání je silná, dlouhotrvající těsná citová vazba

mezi dvěma lidmi, přičemž odloučení od připoutané osoby působí strádání.

Připoutání hraje důležitou roli nejenom v útlém dětském věku, ale ovlivňuje

vytváření vztahů během celého života. Navazování vztahů jedince

a rozvoj jeho řečových dovedností nevychází pouze z biologické zralosti, působí

zde silná sociální determinace.


1. Kteří činitelé socializace Vás nyní ovlivňují?

Testové otázky

5. Na primární socializaci se podílí především:

a) Rodina

b) Škola

c) Kamarádi

6. Ve stádiu nerozlišeného připoutání (3 – 7 měsíců) dítě:

- 21 -

a) Nerozlišuje živé osoby od věcí

b) Nechá cizí lidi, aby s ním manipulovali

c) Nerozlišuje, zda je mezi lidmi, nebo samo

7. Jazykový a řečový projev jedince se mění:

a) Pouze do 6 let věku jedince (do nástupu do školy)

b) Pouze po dobu, kdy jedinec chodí do školy

c) Celý život


ČAČKA, O. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory

optimalizace. Brno: MU, 2000. ISBN 80-7239-060-0.

KNAUSOVÁ, I. Ověření platnosti Bernsteinovy teorie jazykové socializace

v českém prostředí. Pedagogická orientace, 2002, č. 2, s. 99 – 107.

ŘÍČAN, P. Cesta životem. 1. přepracované vydání. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-

7367-124-7.

VYBÍRAL, Z: Psychologie lidské komunikace. 1. tištěné vydání. Praha: Portál,

2000. ISBN 80-7178-291-2.

- 22 -

3 Emoce

Cíl:

Cílem této kapitoly je vysvětlit pojem emoce, zvláštní pozornost je věnována

sociálním emocím. Součástí je také pojednání o tzv. emoční inteligenci, která je

v dnešní době některými odborníky považována za základní předpoklad úspěchu

v osobním i pracovním životě. Podle jiných názorů je její vliv přeceňován.

Klíčová slova:

Emoce, sociální emoce, emoční inteligence.

Průvodce studiem:

Emoce jsou nedílnou součástí každodenní reality a způsob jejich prožívání a míra

jejich zvládání významně ovlivňují kvalitu našeho života. Jedná se také zároveň

o jedno ze základních témat vědeckého zkoumání, proto doporučuji věnovat této

kapitole značnou pozornost.


3.1 Definice emoce

V minulosti byla emoce považována za synonymum pocitu. Dnes je definována

jako hypotetický konstrukt, který označuje proces reakce organismu na významné

události. Pocit je subjektivní prožitek emoce, který si jedinec uvědomuje a který

dokáže popsat emocionálně zabarvenými slovy.

Krátká, ale velmi intenzivní emoce je afekt.

Triáda emoční reakce: Fyziologické nabuzení, motorické projevy, subjektivní

pocity.

- 23 -

Nálada je na rozdíl od emocí rozptýlenější, nutně nenásleduje po určité situaci, trvá

déle a je méně intenzivní.

Lidé jsou nejemotivnější živočichové na světě, i když etologické výzkumy

prokázaly, že prapůvodní formy projevů emocí u lidí najdeme v projevech zvířat.

Emoce je všudypřítomná složka sociálního chování lidí. V sociální psychologie se

s emocemi setkáváme v tématu sociální kognice, interakce a sociálního chování.

Emoce jsou uvědomované pocity různého ladění, které vyjadřují vztah člověka

k relevantním událostem vnějšího prostředí i k sobě samému a které jsou spojeny

s různou mírou fyziologické aktivace, mající roli připravenosti k jednání. Vnitřní

prožitky mohou být doprovázeny vnějšně pozorovatelným výrazem (mimika,

gestika, zarudnutí, síla hlasu…). Nejvíce pozornosti je věnováno výrazu tváře.

Emoce nemůžeme sice zcela libovolně zapínat a vypínat, ale na druhou stranu místo

automatické odpovědi probíhající na bázi instinktů je připraveno několik možných

reakcí na podnět. Tím, že si jedinec vybírá z flexibilní nabídky možných reakcí,

slouží k účelům adaptace na významné změny fyzického i sociálního prostředí.

Při zhodnocování událostí se objevují rozdíly mezi etnickými a národnostními

skupinami, dále mezi jednotlivými sociálními vrstvami, generacemi, stoupenci

různých názorů, důležitou roli hrají také specifika každého individua, takže tatáž

emoce může vyvolat různé reakce, např. lidé s nízkou sebeúctou reagují silněji na

vlastní selhání než lidé s vyšší sebeúctou.

Emoce jsou spojovány nejenom s podněty, situacemi a vztahy, ale

i se stabilnějšími rysy osobnosti, např. bojácnost. Charakteristikou osobnosti

vázanou na city je stabilita a labilita. Lidé projevující vyšší stabilitu jsou převážně

zralí, klidní, vyvážení, projevují se ustáleně. Lidé projevující vyšší míru lability

jsou neklidní, impulzivní, projevují se nepředvídaně.

Emoce jsou evolučně starší než rozumové jednání, jejich projevy jsou silnější

a obtížněji ovlivnitelné.

- 24 -

Základní vlastnosti emocí: subjektivita, spontánnost, předmětnost, polarita,

snadná přenositelnost na ostatní.

Emoce mají stejný slovní základ jako motivace (movere – hýbat se). Emoce jsou

nezanedbatelným usměrňujícím a posilujícím mechanismem motivace, např.

člověk běží, když se bojí.

Dělení emocí

Emoce nižší – afekty, nálady. 6 základních emocí: hněv, znechucení, strach,

štěstí, smutek, překvapení.

Emoce vyšší (sociální) - jen u člověka, jsou vázány na sociální potřeby,

hodnoty a normy.

Emoce kladné

Emoce záporné

3.2 Socializace emocí

Novorozenec: Emoce a jejich výraz je prvním komunikačním jazykem, kterým

sdělují své potřeby a stavy.

Batolecí období: Narůstají požadavky na žádoucí chování dítěte. V závislosti na

kognitivním vývoji se začíná utvářet sebeuvědomění a seberegulace.

Předškolní období: Dítě je schopno o emocích mluvit.

Mladší školní věk: Dítě už je schopno podle potřeby vlastní vůlí city potlačit nebo

vyjádřit. Prohlubuje se intenzita složitějších sociálních emocí a jejich důsledků a

rozšiřuje se schopnost porozumět emocím a předvídat je.

Puberta: K nejbouřlivějším změnám dochází v pubertě. Jedná se o období emoční

lability doprovázené střídajícími se a špatně ovladatelnými výbuchy emocí, které

se mohou změnit na apatii a depresi.

Adolescence: Dochází ke zklidnění. Vzniká trvalejší vztah ke společnosti

a k uvědomění si své role.

- 25 -

Vývoj emocí a jejich socializace potom pokračuje i v dalších etapách lidského

života.

3.3 Sociální emoce

Dle emocí lze charakterizovat rozmanité sociální vztahy. Do sociálních vztahů

vstupují mnohé jednoduché emoce a nálady, které je mohou ovlivňovat krátkodobě

i trvale. Na vzniku a trvání dlouhodobějších vztahů se podílí především sociální

emoce. Nemají biologický základ, jsou plně rozvinuty u člověka, pramení ze

sociálního srovnání a mají významnou regulační funkci v interpersonálních

vztazích.

Láska: Láska má různé podoby (romantická, přátelská, rodičovská, atd..). Bývá

spojována s biologickými potřebami a většina autorů za její základ považuje vášeň.

Vášeň: Silný pozitivní vztah k jinému člověku nebo objektu. Při jeho vzniku je

důležitá atraktivita (fyzická, sexuální, osobnostní). Vášeň je spojená se zvýšenou

aktivací a vzniká rychle. Je-li vášeň opětována, zažívá člověk pocity štěstí, při

nenaplnění pocity úzkosti, zklamání, zoufalství. Vášeň vzniká i bez hlubšího

poznání a vzájemného pochopení. Při objevení nepřijatelných skutečností vášeň

opadá.

Stud: Negativní prožívání sebe sama, svého charakteru jako důsledek rozporu mezi

ideálním já nebo normami společnosti.

Vina: Negativní prožívání selhání vlastního výkonu, odlišnost ve srovnání

s výkonem ostatních.

Žárlivost: Ohrožení stabilního a těsného vztahu rivalem, který v očích

posuzovatele má převahu v některých podstatných charakteristikách (např. sociální

status, fyzická atraktivita).

Závist: Touha mít alespoň to, co má druhý. Vzniká jako zjištění podstatných

rozdílů v něčem pro člověka důležitém. Je to prožitek nesouladu mezi tím, co

člověk má, a co by chtěl mít, často je pociťována jako nespravedlnost.

Agrese: Agresivní chování je přirozenou součástí sociálního chování člověka

a zároveň součástí chování zaměřeného na uspokojování potřeb a dosahování cílů.

- 26 -

Slovem agrese se často označují různorodé jevy, proto je těžké tento pojem

jednoznačně vysvětlit a popsat. Agresi můžeme charakterizovat jako záměrné

ubližování nebo způsobování negativních důsledků, např. poškození majetku,

fyzické nebo psychické zranění určité osoby, atd. Základním znakem agrese je

cílevědomý charakter, protože agresivní činy jsou vykonávány schválně.

U některých lidí je patrná agresivita, tedy vyjadřování nebo jiné projevování

tendencí chovat se agresivně. Pokud mluvíme o agresi a agresivitě, je důležité ještě

vysvětlit pojem hostilita. Agrese a agresivita jsou vázány na konkrétní ublížení, ale

hostilita je obecný negativní postoj vůči lidem.

Vysvětlení agrese

1. Podle Freuda je jejím zdrojem konflikt mezi energiemi libido a thanatos.

2. Podle K. Lorenze je agrese důsledkem vrozených faktorů, které vyvolávají

nepřátelské reakce vůči jiným lidem. Agresivní energie se v jedinci neustále

hromadí a problém nastává v momentě, kdy přeteče. Společnost by proto

měla nabízet možnost tuto energii bezpečně vypustit. Proti této teorii však

existují výzkumy, podle kterých je to právě naopak – např. pokud měli

respondenti dávat jiným osobám elektrické šoky, agresivita jejich chování

rostla.

3. Podle Jacobse jsou agresivnější lidé s chromozómy XYY.

4. Agrese je důsledkem frustrace ve snahách dosáhnout cíle nebo uspokojit

potřebu.

5. Podle Bandury je agrese naučená. Lidé se tak chovají, protože se naučili, že

se jim to vyplatí.

6. Vliv prostředí – lidé jsou agresivnější v horku, hluku, v prostorově stísněných

podmínkách.

7. Drogy, alkohol, některé léky.

Z výše uvedeného výčtu vyplývá, že agrese pravděpodobně vzniká na základě

několika různých faktorů.

- 27 -

3.4 Emoční inteligence

Emoční inteligence je psychologickým konstruktem, který v nejširším pojetí

představuje schopnost zpracovávat systém emocí a těžit z něj. Emoční inteligence

je tedy souhrn emočních schopností – kompetencí. Díky emoční inteligenci jsme

schopni dosahovat toho, co chceme, cítit se spokojeně a vycházet s lidmi v našem

okolí i sami se sebou.

Emoční inteligence (EI) zahrnuje schopnost vnímat vlastní emoce, umět s těmito

emocemi zacházet, využít je ve prospěch nějaké věci. Daniel Goleman

zpopularizoval výsledky výzkumů, podle kterých mnoho lidí úspěšných

v pracovním životě nemá nadprůměrné vysoké IQ (inteligenční kvocient), ale právě

EQ (emoční kvocient). Jako sociální inteligenci označujeme schopnost jedince

porozumět cítění, myšlení a chování jiných lidí a na základě tohoto porozumění se

přiměřeně chovat.

Emoční inteligenci se učíme napodobováním. Emoční inteligenci je možné

zvyšovat tréninkem i v dospělém věku.

Kompetence EI vztahující se k vlastní osobě:

Sebeuvědomění

Sebekontrola

Motivace

Kompetence EI vztahující se k mezilidským vztahům:

Empatie

Umění ovlivňovat

Týmová práce a skupinové IQ

Shrnutí

Emoce patří k základním otázkám, kterými se psychologie zabývá. Přesto není

jednoduché emoci jednoznačně definovat. V podstatě je to hypotetický konstrukt,

který označuje proces reakce organismu na významné události. Prožívání emocí je

- 28 -

propojeno s fyziologickou aktivací a je pozorovatelné i zvenčí, např. vidíme, že se

jedinci strachem klepou ruce, že má rozšířené zornice, atd. Emoční inteligence je

schopnost zpracovávat systém emocí a těžit z něj. Díky emoční inteligenci jsme

schopni dosahovat toho, co chceme, cítit se spokojeně a vycházet s lidmi v našem

okolí i sami se sebou.


1. Vzpomeňte si na pro Vás silný emotivní zážitek. Zkuste si vzpomenout na

detaily a popsat, jaké konkrétní emoce jste prožívali, které tělesné projevy

byly s těmito emocemi spojeny. Prožíval někdo ve Vašem okolí zážitek

jinak?

2. Vzpomeňte si na nějakou reálnou situaci, kdy jste Vy sami nebo někdo ve

Vašem okolí nezvládli emoce a způsobili jste si tím problémy.

Testové otázky

7. Afekt je:

a) Krátká, ale velmi intenzivní emoce

b) Dlouhotrvající špatná nálada

c) Jakákoliv negativní emoce, na délce trvání a intenzitě nezáleží

8. Hostilita je:

a) Obecně negativní postoj k lidem

b) Pohostinnost, přátelskost k lidem

c) Agresivní útok v emočně vypjaté situaci

9. Emoce jsou:

a) Mladší než rozumové jednání

b) Stejně staré jako rozumové jednání

c) Starší než rozumové jednání

- 29 -


ČAČKA, O. Psychologie vrstev duševního dění osobnosti a jejich autodiagnostika.

1. tištěné vydání. Brno: MU, 1997. ISBN 80-7239-107-0.

GOLEMAN, D. Emoční intelligence. 1. tištěné vydání. Praha: Columbus, 1997.

ISBN 80-8592-8485-1.

HEWSTONE, M., STROEBE, W. Sociální psychologie. 1. tištěné vydání. Praha:

Portál, 2001. ISBN 80-7376-092-5.

NAKONEČNÝ, M. Emoce. 1. rozšířené vydání. Praha: Triton, 2012. ISBN 978-

80-7387-614-2.

- 30 -

4 Sociální psychologie zdraví

Cíl:

Cílem této kapitoly je upozornit na úzkou vazbu mezi duševní hygienou a zdravím

jedince a dále na to, jak může stres zdraví negativně ovlivnit.

Klíčová slova:

Zdraví, duševní hygiena, stres, eustres, distres, coping, sociální opora, tréma.

Průvodce studiem:

Stres je oblíbené téma masmédií i různých laických diskusí, z čehož vyplývá, že

jsou zprostředkované informace často mylné nebo protichůdné, např. že stres je

pouze negativní nebo že právě tento časopis Vám jako jediný řekne, jak lze se

stresem bojovat (už samotný název boj vyvolává další stres, takže boj se stresem je

nesmysl).


4.1 Zdraví

Sociální psychologie zdraví zkoumá zákonitosti vlivu psychických dispozic, funkcí

a procesů na zdraví člověka, vznik a rozvoj nemocí a možnosti jejich terapie,

rehabilitace a prevence. Jde tedy o systematickou aplikaci psychologických

poznatků do oblasti zdraví, nemoci a systému zdravotní péče.

Evropská společnost psychologie zdraví vznikla v roce 1986, československá sekce

psychologie zdraví v roce 1988. Za předchůdce psychologie zdraví je považována

lékařská psychologie, které se zabývá aplikací psychologických poznatků do

poznání vztahu mezi zdravím a nemocí, do podpory zdraví a do vztahů mezi

pacienty a zdravotnickými pracovníky. Dalším příbuzným oborem je

- 31 -

psychosomatická medicína, která je propojena s psychiatricky založenými postupy

diagnostiky a terapie nemocí a behaviorální medicíny, která vychází při diagnostice

i prevenci nemocí z poznatků věd o chování.

Zdraví je dynamická rovnováha, kterou organismus zajišťuje ve vztahu k vnitřním

i vnějším podmínkám života.

Nemoc je porucha této dynamické rovnováhy, narušení stavu úplné pohody.

Hranice mezi zdravím a nemocí nemusí být jednoznačně stanovitelná.

Psychologie zdraví se stále více uplatňuje v oblasti etiologie, nauce o původu

a příčinách nemocí.

Etiologická triáda je skupina tří hlavních činitelů, kteří se uplatňují při vzniku

nemoci:

Původce nemoci.

Člověk s jeho všemi charakteristikami (demografickými, genetickými,

fyziologickými, psychologickými, imunologickými,

sociálněpsychologickými a sociologickými).

Zevní prostředí (environmentální, biologické a sociální vlivy).

4.2 Sociální determinanty zdraví

Psychologie zdraví popisuje řadu sociálních vlivů a okolností, které mohou

pozitivně i negativně působit na zdraví jedince i na zdraví různých profesních,

věkových nebo zájmových skupin lidí, a dokonce i na zdraví lidské společnosti jako

celku.

1. Koncepce životních událostí. Psychologové i lékaři začali popisovat

v chorobopisech pacientů životní události, které předcházely změně

zdravotního stavu. Důležitou roli hrají události očekávané či předvídatelné,

např. dovolená, sňatek, neočekávané a nepředvídatelné (nemoc) i náhodné

(úraz).

2. Sociální opora (emocionální opora – emoce, láska, přátelství, víra,

empatie),…, informační opora (rady a informace, které pomáhají řešit

existující problémy), instrumentální opora (hmotná a materiální pomoc,

půjčky), atd.

3. Sociálně ekonomický status. Studie prokázaly, že ve vyspělých západních

společnostech vzrůstají s poklesem na sociální škále indikátory morbidity

- 32 -

a mortality. Skupiny níže postavené v socioekonomické hierarchii žijí

v méně příznivých podmínkách z hlediska přístupu ke vzdělání, kvality

bydlení, stravování, trávení volného času, atd.

4.3 Chování lidí ve vztahu ke zdraví

Podle modelu zdravotních rizik a výhod jejich prevence je chování lidí ve vztahu

ke zdraví determinováno tím, jak vnímají hrozbu nemoci či zranění a výhody či

nevýhody aktivního přístupu, což je determinováno 4 přesvědčeními o zdraví:

Vnímaná náchylnost: Subjektivní vnímání rizik onemocnění, pokud

neprovedu žádná opatření na ochranu zdraví.

Vnímaná závažnost: Zhodnocení tělesných nebo sociálních důsledků

onemocnění (bolest, zhoršení kvality rodinného života, atd.)

Vnímané výhody: Vnímaná míra účinnosti konkrétního opatření.

Vnímané zábrany: Vnímání negativních stránek doporučeného chování,

např. vedlejších účinků léků, finanční náročnost, …

Podle teorie projektivní motivace vychází motivace ochránit se před nebezpečím ze

4 základních přesvědčení:

Hrozba je závažná.

Člověk je zranitelný.

Člověk se může s hrozbou vyrovnat.

Vyrovnávací reakce účinně snižuje hrozbu.

Změnu chování ve vztahu ke zdraví lze dosáhnout za pomoci 2 strategií:

Zdravotní osvětou

Jedním ze základních prvků zdravotní osvěty (školení usnadňující dobrovolné

osvojení zdraví prospěšných forem chování) je sdělení navozující strach, což je

přesvědčující sdělení, které se snaží motivovat recipienta, aby změnil chování,

kterým škodí svému zdraví. Je vyvoláván strach z možných zdravotních rizik

a jsou udělovány rady, jak jednat, aby se hrozba snížila, nebo zmizela úplně.

- 33 -

Podle modelu postupné změny chování ve vztahu ke zdraví dochází k této změně

postupně od stadií přehlížení a ignorování hrozeb až k preventivnímu jednání.

Finančními a právními opatřeními

Lze například kontrolovat ceny tabáku a alkoholu, není už ale možné zákonem

nařídit, že každý musí denně 10 minut cvičit.

4.4 Duševní hygiena

Duševní hygiena je nauka o tom, jak chránit a upevňovat duševní zdraví a zvyšovat

odolnost člověka vůči škodlivým vlivům. Učí člověka předcházet psychickým

obtížím a v případě, že nastaly, učí ho psychické obtíže zvládat.

Přínos duševní hygieny:

Prevence somatických a psychických nemocí (nejméně 1/3 všech nemocí

vzniká poruchou duševní rovnováhy).

Dobrá pracovní výkonnost – vyrovnaný člověk se dokáže koncentrovat na

práci i odpočinek.

Fungující sociální vztahy – duševně zdravý člověk kladně působí na své

okolí.

Subjektivní spokojenost – vyrovnaný člověk neprožívá citová vypětí.

Znaky, podle kterých lze rozpoznat nevyrovnaného člověka:

Znaky vyplývající z pozorování: Napjatost, třesoucí se ruce, pocení.

Znaky vyplývající z písemného projevu: Známky deprese, malá vzdálenost

slov a řádků, slova končí náhle.

Znaky z popisů vlastních zážitků: Přehnané reakce v obtížných životních

situacích, netypické řešení konfliktů.

Duševní hygiena úzce souvisí s pracovním prostředím. Jde především o celkovou

estetiku pracovního prostředí, fyzikální podněty (světlo, hluk, vlhkost vzduchu,…)

a skutečnost, zda je materiální vybavení dostatečné pro plnění zadaných úkolů.

Duševní hygiena souvisí také s organizací práce. Zachovávání pořádku ve věcech,

přiměřené tempo práce (nejenom rychlé tempo, ale i pomalé tempo a „nuda“

- 34 -

na pracovišti jsou negativním faktorem), pravidelný rytmus a odpočinek patří

k hlavním bodům, které by si měl každý pracovník hlídat.

S duševní hygienou souvisí také ujasnění si priorit a hodnot. Je důležité, aby si

člověk šel za svým cílem, znal svůj žebříček hodnot a měl jasné přesvědčení, za čím

směřuje a čemu věnuje přednostně energii a čas.

4.5 Stres

Stres je stav, který nastane, když nároky situace, které jedinec vnímá, zatěžují nebo

přesahují jeho zdroje a ohrožují jeho duševní pohodu.

Během života čekají na každého jedince zásadní životní události, které představují

zásadní změnu v jeho životě. Tyto události mohou být krátkodobé i dlouhodobé,

potenciálně ho ohrožují a vyžadují sociální znovupřizpůsobení. K těm nejvážnějším

patří nejenom např. smrt partnera, rozvod, výkon trestu, ale také např. svatba,

těhotenství nebo výjimečný osobní úspěch. Onemocnění ale téměř vždy souvisí

s negativní událostí.

Lazarus a Folkam vytvořili teorii kognitivního stresu, podle které je psychologický

stres zvláštním vztahem mezi osobou a prostředím, který jedinec hodnotí jako

zatěžující nebo přetěžující jeho zdroje a ohrožující jeho duševní pohodu.

Důležitými procesy jsou kognitivní hodnocení a zvládání. Kognitivní hodnocení

určuje, proč a do jaké míry je konkrétní situace vnímána jako stresová.

Eustres je emočně kladný stres, který vychází z triumfu, vítězství. Mezi signály

eustresu patří nadšení, radost a očekávání. Tento stres nezatěžuje negativně

organismus a budí jedince k dalšímu výkonu. Naopak distres je emočně negativní

stres, jehož základem je přetížení nebo zoufalství. Mezi znaky distresu patří třes

rukou, pocení, tik, přecitlivělost na zvuky, bolesti hlavy nebo zad, zapomínání,

pokles zájmu o sexuální život, nespavost, nechutenství nebo naopak přejídání.

Stres může být jednou z příčin vzniku ischemické choroby srdeční, infarktu

myokardu, vysokého krevního tlaku, žaludečních vředů, alergií, rýmy, atd.

Stresor: To, co způsobuje stres.

a) Vnější stresory: Fyzikální (např. hodně vysoká nebo naopak hodně nízká

teplota, hlučnost), chemické (např. různé chemikálie).

b) Vnitřní stresory: pocitové (např. ohrožení, strádání), myšlenkové (např. co

by se mohlo někdy stát).

- 35 -

c) Psychosociální stresory: Úkolové, např. pracovní zátěž, interpersonální,

např. konflikty.

4.6 Coping

Zvládání (coping) jsou kognitivní a behaviorální strategie, které jedinec používá ke

zvládnutí stresové situace a negativních emočních reakcí, které tato událost

vyvolala. Zdroje zvládání mohou být jak vnější, např. sociální opory, tak vnitřní,

např. optimismu.

Strategie zvládání stresu

Strategie zvládání zátěže zaměřené na problém

Ubrat zátěž, delegovat, smíření se s danou situací, zvýšení informovanosti, nácvik

dovedností, změna životního stylu.

Strategie zaměřené na zvládnutí emocí

Umět rozpoznat svoje emoce a ovládat je. Důležité je také umět rozpoznat emoce

ostatních a vědět, jak na ně reagovat.

Strategie zaměřené na únik, obranné mechanismy

Obranné mechanismy jsou neefektivním způsobem zvládání stresu, popírají

skutečný zdroj obtíží. Projevují se jako nepřiměřené agresivní reakce,

sebeobviňování, popírání, únik před úkolem. Příklad: Student má strach ze zkoušky

a odhlásí se z blížícího se termínu. Na chvíli se dostaví pocity úlevy, uklidnění.

V příštím roce si student zapíše předmět znovu a zjistí, že už dávno zapomněl to,

co před rokem uměl, že se nemá s kým poradit, protože spolubydlící zkoušku již

úspěšně absolvovali. Únikovou strategií tedy problém nebyl vyřešen, pouze časově

odsunut a poté je jeho vyřešení ještě náročnější.

Důležitým prvkem při zvládání stresu je sociální opora, tedy informace od

rodinných příslušníků, kamarádů či společenských institucí, že jedinec je pro ně

důležitý, že si ho váží.

4.7 Vliv stresu na zdraví

Stres ovlivňuje zdraví:

1) Přímo prostřednictvím tělesných změn

- 36 -

Hlavní stresové hormony:

Katecholaminy: Shrnující název pro adrenalin, noradrenalin a dopamin.

Adrenalin: Vylučuje ho dřeň nadledvinek, stimuluje sympatický nerovový

systém a srdeční činnost, zvyšuje krevní tlak, uvolňuje glukózu a zvyšuje

její konzumaci, zvyšuje přísun krve do svalů, uvolňuje dýchací cesty,

připravuje tělo na fyzickou reakci, inhibuje trávení a vyměšování.

Noradrenalin: Vylučuje ho dřeň nadledvinek a nervová zakončení

sympatického nervového systému, udržuje vyrovnaný krevní tlak.

Kortizol: Vylučuje ho kůra nadledvinek, podporuje ukládání glukózy,

potlačuje záněty, reguluje distribuci tuků v těle.

2) Nepřímo prostřednictvím změn v chování jedince

Nepravidelná, rychlá, nezdravá zdrava.

Léky na usnutí, cigarety, alkohol.

4.8 Tréma

Tréma je specifický psychologický stav, pro který jsou typické pocity strachu

a nejistoty z bezprostředního výkonu.

K nejčastějším projevům trémy patří: Třes rukou, koktání nebo zadrhávání řeči,

špatné soustředění a výpadky paměti, sucho v ústech, červenání, snížená

koordinace pohybů a špatné ovládání jemné motoriky, hraní si s předměty

(s tužkou, páskem, hodinkami, brýlemi, vlasy, …), mačkání materiálů, pocení.

Zvládání trémy je proces individuální. Čím více situací si jedinec projde, tím lépe

ví, co právě jemu proti trémě pomáhá. Nejčastěji se tréma zvládá takto:

1) Dobrá příprava (Vědomí, že člověk udělal vše a že má kvalitně zpracované

podklady, uklidňuje. Doporučuje se vyzkoušet si celou prezentaci doma

před zrcadlem včetně pozdravu, poděkování za pozornost a měření času).

2) Dostatek čerstvého vzduchu, tekutin, energie (Alkohol a černá káva nejsou

vhodnými tekutinami, těžko stravitelné jídlo není vhodným přísunem

energie).

3) Protažení končetin, prodýchání se.

4) Nepřikládání dané situaci nepřiměřené důležitosti.

5) Představa zkoušejícího v pyžamu.

- 37 -

6) Eliminování zneklidňujících okolností (např. neumím chodit na vysokých

podpatcích, tak si takové boty neobuju, zvolím účes, který mi nepadá do očí,

…)

7) Talisman nebo rituál přinášející štěstí (např. vykročím pravou nohou).

Shrnutí

Zdraví je dynamická rovnováha, kterou organismus zajišťuje ve vztahu k vnitřním

i vnějším podmínkám života. K narušení této rovnováhy nedochází jen kvůli

úrazům nebo patologickým změnám ve „fyzické schránce“ jedince, ale i kvůli

narušení jeho duševního klidu a nedostatečné duševní hygieně. Určitá míru stresu

je pro každého jedince potřebná. Dlouhotrvající a silný stres je však jednou z příčin

vzniku závažných onemocnění. Je možné si osvojit zásady, které do určité míry

napomáhají stresu předcházet a pokud vznikne, zvládat ho.

Otázky a úkoly procvičení

1) Jste pro zákaz reklamy na sladké limonády a další cukrovinky, nebo

alespoň pro jejich takové daňové zatížení, aby byly pro značnou část

populace ve velké míře nedostupné?

2) Přispějí podle Vás varovné obrázky a nápisy na krabičkách cigaret k tomu,

aby kuřáci přestali kouřit, nebo aby alespoň vykouřili méně cigaret?

3) Co Vám pomáhá zvládat trému?

4) Co děláte pro Vaši duševní hygienu?

5) Je podle Vás z hlediska duševní hygieny vhodnější vybírat si dovolenou po

jednotlivých dnech během celého roku, nebo si vzít minimálně 14 dní

najednou?

Testové otázky

- 38 -

10. Zdravotní osvěta se snaží

a) Nestresovat jedince a uklidňovat ho, pokud přijde nemoc

b) Pravidelně ukazovat pokrok v medicíně

c) Vyvolat v jedinci strach z možné choroby, a přimět ho tak k žádoucímu

chování

11. Mezi vnější stresory patří:

a) Nepřiměřeně náročný úkol od vedoucího

b) Hluk na pracovišti

c) Myšlenky a obavy jedince o práci v době ekonomické krize

12. Eustres je:

a) Emočně negativní stres

b) Emočně pozitivní stres

c) Stres nemůže být emočně pozitivní, existuje pouze negativní stres


BARTŮŇKOVÁ, S. Stres a jeho mechanismy. 1. tištěné vydání. Praha: Karolinum,

2010. ISBN 978-80-246-1874-6.

ČERNÝ, V. Jak překonat stres. 3. tištěné vydání. Brno: Computer Press, 2006.

ISBN 80-251-1003-6.

KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. 1. tištěné vydání. Praha: Portál, 2001.

ISBN 80-7178-551-2.

PRAŠKO, J. Asertivitou proti stresu. 1. tištěné vydání. Praha: Grada, 1996. ISBN

80-7169-334-0.

- 39 -

5 Sociální normy, hodnoty, postoje, předsudky

Cíl:

Cílem kapitoly je vysvětlit následující pojmy: normy, hodnoty, postoje

a předsudky.

Klíčová slova:

Sociální normy, postoje, názory, kognitivní disonance, Likertova škála, sémantický

diferenciál, sociometrie, Bogardova škála sociální vzdálenosti, analýza rozhovorů,

předsudek

Průvodce studiem:

Znalost těchto pojmů a souvislostí mezi nimi bude důležitá v následujících

kapitolách, protože mohou hrát podstatnou roli v sociální interakci, např. tím, že

ovlivňují vznik nebo rozpad vztahů mezi jedinci i skupinami nebo způsobují

konflikty.


5.1 Sociální normy

Sociální normy jsou očekávané způsoby chování ve společnosti. Jedinci, kteří

myslí a chovají se odlišně od těchto norem, bývají považovány za abnormální.

Abnormální chování je často impulsivní, nepředvídatelné, porušuje mravní

standardy a pozorovatelům je nepříjemné. Abnormální myšlení je často klamné,

iracionální a nepochopitelné. Ve vztahu k duševním chorobám je velmi obtížné

- 40 -

stanovit, jaké chování je abnormální, protože normy se liší v závislosti na určité

kultuře a době. Z tohoto důvodu může docházet k nespravedlivému nebo

diskriminačnímu přístupu k různým skupinám.

Normy jsou standardy regulující chování ve skupině. Rozdělují chování na

přípustné a nepřípustné.

Funkce norem a hodnot: Řízení sociálního jednání.

Dělení sociálních norem

Preskriptivní (přikazující) – říkají, co má jak být.

Deskriptivní (popisující) – říkají, jaký je stav věcí.

Typy sociálních norem

Normy reciprocity: Jedinec si uvědomí závazek, např. dostane dárek a chce

ho poté také darovat. Zneužití v prodeji! Jedinec dostane zdarma obal na

mobil, v souladu s normou reciprocity je větší pravděpodobnost, že si koupí

i samotný mobil.

Normy sociální odpovědnosti: Jedinec má tendenci zasáhnout, pokud vidí

jiného jedince v nouzi.

Normy dodržování závazků: Jedinec se snaží dodržet slib. Nejsilněji působí

veřejné sliby, např. jedinec před širokou rodinou slíbí, že zhubne, cítí

sociální tlak ze strany celé široké rodiny a roste pravděpodobnost, že dodrží

tvrdá pravidla spojená se změnou životního stylu.

Genderové normy: Specifika vázaná na pohlaví, např. muž běžně nechodí

do společnosti výrazně nalíčen.

Osvojování norem

Hrozba trestu

Internalizace, zvnitřnění norem

Konformita, přizpůsobování se ostatním

Opakované upozorňování

Poznání, že dodržování normy je jednodušší

- 41 -

5.2 Postoje Postoj je psychologická tendence vyjádřená hodnocením určité entity s určitou

mírou souhlasu nebo nesouhlasu. Je to tedy sklon ustáleným způsobem reagovat na

podněty, osoby, situace nebo sebe sama. Postoje tvoří nedílnou součást osobnosti,

předurčují chování, myšlení, cítění. Postoje jsou stejně jako vědomosti a dovednosti

získávány v průběhu života nejenom vzděláváním, ale také sociálními kontakty.

Postoje vychází ze základní hodnotové soustavy člověka.

Postoje, které vyjadřujeme verbálně, se mohou značně lišit od postojů, které

vyjadřujeme našim chováním.

3 základní složky postojů: Emoční, kognitivní a behaviorální.

3 základní funkce postojů:

1) Utilitární: Vede k takovému chování, aby bylo dosahováno maximálních

odměn a minimálních trestů.

2) Sociální identity: Základem je vyjadřování hodnot jedince a identifikace

jedince s konkrétní vztažnou skupinou.

3) Udržování sebeúcty: Vytváření odstupů mezi sebou samým a negativními

objekty a spojení mezi sebou samým a pozitivními objekty.

Postoje se dělí podle různých kritérií:

1) Kladné X záporné

2) Slovní X neslovní

3) Skryté X zjevné

4) Silné X slabé

5) Soudržné X nesoudržné

6) Vědomé X nevědomé

7) Individuální X skupinové

8) Stálé X proměnlivé

- 42 -

Postoje X názory

Rozdíly mezi postoji a názory vychází z emocionální dimenze. Názory jsou

neutrální výroky, o kterých si myslíme, že jsou pravdivé. Postoje jsou však

hodnotící. Postoje, které naznačuje chování jedince, nemusí vždy vyjadřovat

jeho osobní názory, např. jedinec se chová tak, jak to vyžaduje skupina lidí

kolem něj, i když jeho vlastní názor je jiný.

5.2.1 Změna postojů

Změnu postoje usnadňuje splnění alespoň jedné z následujících podmínek:

1. Změna probíhá pozvolna a týká se periferního, ne centrálního postoje.

2. Osoba neprožívá žádné výrazné rušivé vnitřní úzkosti.

Důležitým zdrojem změny postojů je kognitivní disonance, tedy zjištění, že si

naše postoje nebo přesvědčení odporují, protože jsou nevyvážené, nebo protože

jsou přímo v konfliktu. Jedinec se se situací vyrovná tak, že buď změní jeden

z postojů, nebo přidá postoj další, který mu umožní interpretovat situaci jiným

způsobem.

Lidé, kteří mají na určitou věc vyhraněný názor, jsou často k novým informacím

rezistentní a brání se jim, nebo je překrucují tak, aby byly slučitelné s jejich

přesvědčením, k čemuž může docházet 3 způsoby:

1) Diskreditace zdroje informace

2) Nová analýza informace, ze které vyplynou odlišné závěry

3) Účelový výběr části informace, kterou si jedinec zapamatuje

Změna postoje založená na zpracování informace vychází ze 3 hlavních aspektů

přesvědčivé komunikace:

1. Komunikační zdroj (odkud nebo od koho přichází informace). Lidé se

nejvíce nechávají přesvědčit od důvěryhodného, odborného a atraktivního

zdroje.

- 43 -

2. Povaha informace. Roli hraje emocionální účinek a způsob podání –

účinné jsou tzv. argumenty jistoty, např. samozřejmě, není pochyb, že …,

na rozdíl od argumentů nejistoty, např. zdá se, mohlo by z toho plynout, ...

3. Charakteristiky příjemců zprávy (inteligence, dřívější postoje, …).

Pokud je informace sdělována dostatečně jasně, dojde ke změně postoje.

Postupovat lze 2 způsoby:

1. Ústřední cesta zpracování – pozornost je věnována na obsah sdělení (roli

může hrát např. množství argumentů uvedených v diskusi). Změna postoje

dosažená tímto způsobem je trvalejší než v případě periferní cesty.

2. Periferní cesta zpracování – lidé sdělení zdánlivě vůbec nezaznamenají

(roli může hrát např. vzhled řečníka). Změna postoje je zpravidla

krátkodobá, řádově několik dnů.

5.2.2 Měření postojů

Měření postojů je odprovázeno mnoha problémy, např. neochota vyjadřovat

skutečné postoje. Nejčastěji se k měření postojů využívají tyto postupy:

Likertova škála

Likertova škála umožňuje měřit nejenom obsah, ale i přibližnou sílu postoje. U

každého postoje je pětibodová škála. Krajní body této škály: souhlasím, zcela

nesouhlasím, uprostřed je nevím.

Sémantický diferenciál

Pomocí sémantického diferenciálu se zjišťují nuance daného postoje, na rozdíl

od Likertovy škály se na cílené slovo používá několik různých dimenzí.

Sedmibodová škála má na koncích extrémy hodnotící dimenze, např. hezký –

ošklivý. Každý postoj se tedy hodnotí podle dimenzí, které odhalují asociace

a konotace, které hledané slovo u respondenta vyvolává.

Sociometrie

Sociometrie se využívá především pro zjišťování vzájemných preferencí členů

skupiny, např. se označují vůdci skupiny, preferovaní kolegové pro určitý úkol,

- 44 -

potenciální oběti šikany, atd. Výsledky se zapisují do sociagramu, volby jsou

vyznačeny šipkami a kroužky.

Bogardova škála sociální vzdálenosti

Tato škála se používá především k měření rasistických či jiných předsudků.

Základem jsou výroky ukazující sociální vzdálenost mezi respondenty

a jinými skupinami, např. souhlasil bych s tím, aby člen této skupiny seděl

s mým potomkem v lavici.

Analýza rozhovorů

Detailní analýzou emočně zabarvených slov lze dobře popsat postoje, i když se

přímo o postojích nemluví. Analyzují se také témata rozhovoru.

5.3 Předsudky

Předsudek je fixovaný, předem zformovaný postoj k určitému objektu, který se

projevuje bez ohledu na individualitu nebo povahu objektu. Interpersonální

hodnocení jedince, který má předsudky, vychází z libovolné vlastnosti druhého

jedince, žádná další vysvětlení nejsou brána v potaz.

Předsudky mohou být jak pozitivní, tak negativní, i když větší pozornost je ve

výzkumech věnována předsudkům negativním.

Vysvětlení vzniku předsudků

Biologické teorie vysvětlují předsudky jako manifestaci biologického pudu –

soutěžit, bránit teritorium, chránit příbuzenské vztahy, chránit jedince, kteří s námi

sdílejí téže geny.

Adorno zase zastává názor, že základem předsudků je typ osobnosti. Díky výchově

mají jisté typy lidí sklon vytvářet si předsudky vůči jiným skupinám. Podle

Adornova testu nazývaného F-škála mají předsudky lidé, kteří dosahují vysoké

skóre v testech autoritářství. V praxi se ukazuje, že silně autoritářské jsou jak

pravicově orientované osoby, tak příslušníci extrémní politické levice.

- 45 -

Podle zastánců kulturní teorie jsou předsudky spjaty především s kulturou, ze

které jedinec pochází. Např. Middleton v 70. letech 20. st. zjistil, že Američané

z jižní části Ameriky měli extrémnější předsudky vůči černochům než Američané

ze severní části země.

5.3.1 Změna předsudků

Změna předsudků je velice složitá. Dosáhnout ji lze pouze splněním 5 základních

bodů:

1. Rovnoprávné postavení všech zúčastněných.

2. Příležitost k osobnímu kontaktu.

3. Kontakt s nestereotypními jedinci.

4. Kontakt mezi skupinami musí být podporován společností.

5. Možnost spolupráce.

Příklad: Kontakt mezi dvěma skupinami chlapců na táboře vedl k zostření

konfliktu. Poté museli chlapci spolupracovat na řešení společného problému

a teprve tehdy se předsudky snížily (přestala existovat klasifikace „my“ „oni“)

Shrnutí

Normy jsou standardy regulující chování ve skupině. Rozdělují chování na

přípustné a nepřípustné. Postoj je psychologická tendence vyjádřená hodnocením

určité entity s určitou mírou souhlasu nebo nesouhlasu. Postoje tvoří nedílnou

součást osobnosti, předurčují chování, myšlení, cítění. Postoje jsou stejně jako

vědomosti a dovednosti získávány v průběhu života nejenom vzděláváním, ale také

sociálními kontakty. Postoje vychází ze základní hodnotové soustavy člověka.

Postoje lze změnit, v každé situaci je však nutné dobře zvážit postup, kterým bude

změna postoje navozena. Předsudek je fixovaný, předem zformovaný postoj

k určitému objektu, který se projevuje bez ohledu na individualitu nebo povahu

objektu. Předsudky lze také měnit, ale stejně jako

u postojů neprobíhá tato změna jednoduše a samovolně.

- 46 -


1. Vzpomeňte si na nějakou situaci, kdy jste změnili postoj. Za jakých

podmínek/pod vlivem čeho ke změně postoje došlo?

2. Uveďte příklad, kdy jedinec vyjadřoval jiný postoj svými výroky a jiný

postoj svým chováním.

3. Služby jisté jazykové školy jste dosud nevyužily. V rozhovoru s kolegou,

kterého si velmi vážíte, se dozvíte, že on chodil právě do této jazykové

školy. Ovlivní to Váš příští výběr jazykové školy?

4. Uveďte nějaký příklad, kdy jste Vy osobně nebo někdo z Vašeho okolí

v důsledku normy reciprocity koupili věc, kterou jste vlastně ani koupit

nechtěli.

5. Uveďte příklad nějaké slibu nebo závazku, který jste dali před skupinou lidí

a k jehož dodržení jste byli dotlačeni sociálním tlakem.

Testové otázky

13. Sociometrie se používá především k:

a) Měření rasistických předsudků

b) Měření intenzity postoje

c) Zjišťování vzájemných preferencí členů skupiny

14. Trvalejší změna postoje je obvykle dosažena:

a) Ústřední cestou zpracování

b) Periferní cestou zpracování

c) Fyzickým nátlakem

15. V souladu se sociální normou reciprocity má jedinec tendenci:

a) Pomoci jedinci, který je v nouzi

- 47 -

b) Koupit v obchodě nějaký výrobek navíc, pokud zde dostane něco zadarmo

c) Oblékat se tak, jak se oblékají ostatní členové skupiny


GÁLIK,S. Psychologie přesvědčování. 1. tištěné vydání. Praha: Grada, 2012. ISBN

978-80-247-4247-2.

HEWSTONE, M., STROEBE, W. Sociální psychologie. 1. tištěné vydání.Praha:

Portál, 2001. ISBN 80-7376-092-5.

HILL, G. Moderní psychologie. 1. tištěné vydání. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-

7178-641-1.

URBÁNEK, T., DENGLEROVÁ, D., ŠIRŮČEK, J. Psychometrika. 1. tištěné

vydání. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-836-4.

- 48 -

6 Prosociální chování

Cíl:

Cílem této kapitoly je popsat prosociální chování.

Klíčová slova:

Prosociální chování, sociální opora, altruismus, egoismus

Průvodce studiem:

V této kapitole se dozvíte, proč si vlastně lidé pomáhají a jaké důsledky vyplývají

z přijetí pomoci.


6.1 Prosociální chování

Prosociální chování je takové chování, jehož cílem je zlepšit situaci druhé osoby,

přičemž pomáhající není povinen poskytnout pomoc na základě své profese

a příjemce pomoci není organizace ani instituce, ale jedinec.

Toto chování vychází buď ze snahy dosáhnout vlastního cíle, je tedy egoisticky

motivováno, nebo ze snahy pomoci druhému, je altruisticky motivováno.

Altruismus: Jednání pomáhajícího je motivováno vcítěním se do situace druhého.

Jedinec je ochoten pomoci druhé osobě navzdory možnosti volby, aby se rozhodl

jinak. Z evolučního hlediska jde o chování, které přispívá ke zdatnosti jiných

jedinců, a to i přes investice ze zdatnosti daného jedince.

Pomáhající chování je v podstatě ekvivalent altruistického chování v nejširším

slova smyslu.

- 49 -

Základní složky pomoci

Vlastnosti a záměry poskytovatele (např. manipulace)

Vlastnosti a záměry příjemce (např. sebeúcta)

Pocit vděčnosti

Posouzení poskytovatele

Sebeposouzení

6.1.1 Proč si lidé pomáhají?

Biologický přístup vysvětluje prosociální chování z hlediska tendencí nebo

genetických predispozic. Důležitou roli přitom sehrál proces upřednostňování

příbuzných jedinců a proces vzájemnosti. Na základě pravidla vzájemnosti bychom

se k druhým měli chovat tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám.

Individualistický přístup vysvětluje prosociální chování tak, že jedinec získal

tendence k tomuto chování v procesu sociálního učení. Důležitou roli přitom hrají

také nejenom rysy a vlastnosti osobnosti, ale také momentální nálada.

Základní rysy prosociální osobnosti:

Sociální odpovědnost – pravidlo, podle kterého jedinec pomáhá těm, kteří

jsou na něm závislí.

Empatie – emocionální stav vyvolaný přiblížením se emocionálnímu stavu

jiné osoby. Jedinec přijme úhel pohledu druhého a pochopí jeho pocity.

6.1.2 Interkulturní rozdíly v prosociálním chování

Kolektivistické kultury mají tendenci zdůrazňovat skupinu, její rozhodnutí.

Důležitou roli tedy hrají potřeby skupiny, zásady rovnostářství a reciprocita

(oplácení služeb jako povinnost vůči společnosti).

Individualistické kultury zdůrazňují jedince a jeho cíle, práva, postoje

a potřeby. Důležitou roli tedy hrají individuální potřeby a dobrovolná

reciprocita (oplácení služeb je založeno na individuální odpovědnosti).

- 50 -

Faktory přispívající k vytváření kulturních norem týkajících se prosociálního

chování

Životní styl: Např. lidé v individualistických společnostech se častěji

setkávají s cizími lidmi, méně znají ty, kterým pomáhají,

pravděpodobně k nim nemají žádný vztah a je nižší šance, že jim bude

jednání oplaceno.

Systémy přesvědčení: Např. vliv náboženství např. ateista se zeptá

známého na ulici, jak se má, muslim se zeptá, jak se má jeho rodina;

politického přesvědčení, např. socialismus zdůrazňuje jinou míru

sociální odpovědnosti než demokracie.

Ekonomické faktory: Většinou lidé z relativně chudých oblastí (Indie)

si pomáhají více než lidé v relativně bohatých zemích (USA),

kapitalistická ekonomika je více spojována s přemýšlením

o nákladech, výnosech a ziscích, zemědělské a lovecko-sběračské

společnosti mají především rovnostářské normy.

6.2 Důsledky přijetí pomoci

Pomoc může být často přijímána odlišně. Lidé nabízející pomoc se domnívají,

že jim bude druhý vděčný, což se potom často nestane. Příjemce chce dokázat,

že má svůj život sám pod kontrolou. Slabost a závislost provázejí negativní

konotace, příjemce se snaží zdůraznit, co dokázal on sám. Negativní reakce ze

strany příjemce přijde především v situaci, kterou vnímá jako ohrožení

vlastního já. Pokud se podaří podpořit vlastní já příjemce, lze očekávat pozitivní

reakci na pomoc.

V životě dochází k situacím, kdy je důležité umět si říci v čas o pomoc, např.

při studiu. Vyhýbání se pomoci je příznakem funkce nízkého oceňování

prospěchu z pomoci a projevem strachu z potenciálních pomáhajících, např.

ostatních studentů nebo učitelů.

- 51 -

Shrnutí

Prosociální chování je takové chování, jehož cílem je zlepšit situaci druhé osoby,

přičemž pomáhající není povinen poskytnout pomoc na základě své profese

a příjemce pomoci není organizace ani instituce, ale jedinec. Toto chování může

být motivováno egoisticky, nebo altruisticky. Prosociální chování podléhá silné

interkulturní podmíněnosti. Je důležité si uvědomit, že pomoc není vždy ze strany

příjemce přijímána s vděčností.


1. Podle některých studií má dobrá nálada pozitivní vliv na ochotu pomáhat. Platí

to i u Vás? Zkuste si vzpomenout na situaci, ve které jste byli v dobré náladě a

pomohli jste, a také na situaci, kdy jste byli ve špatné náladě,

a nepomohli jste.

2. Během studia na VŠ je instrumentální vyhledávání pomoci považováno za

funkci cílené orientace na vzdělávání a je hodnoceno jako prospěšná strategie.

Řeknete si o pomoc spolužákům nebo vyučujícím, když je to třeba?

Testové otázky

16. Prosociální chování může být motivováno

a) Pouze egoisticky

b) Pouze altruisticky

c) Egoisticky i altruisticky


DOLEŽALOVÁ, A. Ekonomie, filantropie, altruismus – úvod do studia. 1. tištěné

vydání. Praha: Oecomomica, 2008. ISBN 97-8802-4514-71-0.

HAYESOVÁ, N. Základy sociální psychologie. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-

7178-763-9.


80-7376-092-5.

HILL, G. Moderní psychologie. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-641-1.

- 52 -

7 Sociální interakce

Cíl:

Cílem této kapitoly je popsat fyzikální a sociální aspekty, které ovlivňují sociální

interakci.

Klíčová slova:

Sociální role, sociální učení, skupinová identita, sociální vliv, konformita, inovace,

facilitace, sociální kognice, atribuce.

Průvodce studiem:

Sociální interakce je ovlivněna fyzicky, sociálně a kulturně. Pro potřeby tohoto

předmětu je důležité se zabývat fyzickými a sociálními vlivy.


7.1 Fyzikální determinace sociální interakce

K fyzickým vlivům patří např. stres v autobuse, vzhled kanceláře, atd. Tato

problematika je předmětem zájmu psychologie životního prostředí. Všechny

živočišné druhy dotváří životní prostředí. Ale pouze člověk si je svých aktivit

vědom. Lidstvo už vynalezlo mnoho různých nástrojů a mechanismů, které mají

v konečné fázi negativní účinky. Důsledky zrychlených technologií a měnícího se

životního prostředí na lidskou psychiku zkoumá ekologická psychologie.

Vnímání životního prostředí není jenom sběr dat a příjem informací, ale i aktivity

vycházející z rozhodování a myšlení. Člověk vnímá prostředí, ve kterém se

pohybuje, vytváří s ním tedy interakční jednotku a dostává se do role jak

poznávajícího, tak poznávaného.

- 53 -

Prostředí měníme i pouhým vnímáním, protože připisujeme své zkušenosti

do světa. Pozornost většinou zaměřujeme na detaily, které nás nejvíce zaujmou, ale

zároveň vnímáme i nevědomě, podprahově, vše ostatní. Málokdy člověk pouze

vnímá, většinou i jedná, např. pokud se nám nelíbí prostředí, kterým zrovna

procházíme, zrychlíme chůzi.

7.2 Sociální aspekty sociální determinace

Sociální role je předpokládaný způsob chování jedince v určité sociální situaci, pro

které byla vytvořena určitá společenská norma. Role podlého sociální kontrole a

tedy i sociálním sankcím. Pro každou roli jsou důležité jak vnější znaky, např. účes,

líčení), tak znaky vnitřní, např. cítění, pohnutky. Každý jedinec zastává v životě

mnoho rolí – jejich počet závisí na počtu skupin, ke kterým patří. Role jsou vždy

reciproční, protože každá role je hraná ve vztahu k jiné osobě, role studenta vůči

jiným studentů, vůči učiteli, vůči pracujícímu kamarádovi, atd. Role se postupně

internalizují a stávají součástí osobnosti jedince, např. když se jedinec stane

studentem VŠ, cítí se ze začátku nesvůj, protože nebyl zvyklý na vysokoškolský

styl výuky, později se ale studium stane součástí jeho sebepojetí.

Jedinec se učí nejenom ze svých rolí, ale i z rolí ostatních.

Sociální učení učí jedince osvojit si vzorce sociálního jednání a naučit se daným

rolím. Jde o složitý proces osvojování a využívání sociální zkušenosti v psychické

činnosti jedince. Sociální učení vychází z klasického i operantního učení. Je

zaměřeno na paměť, pozornost i motivaci. Člověk si ve styku s druhým člověkem

nebo se sociální skupinou osvojuje dovednosti, návyky a postoje potřebné

ke společenskému styku, k životu mezi lidmi, přejímá za své sociální role, morální,

estetické a jiné normy společnosti, formují se jeho motivy a rysy.

Formy sociálního učení

Sociální učení napodobováním (imitací): Již od nejranějšího stádia vývoje

jedince, učíme se tak např. mimiku, řeč, způsob chování k ostatním lidem.

Identifikace: Ztotožnění s osobou, ke které jedinec zaujímá pozitivní vztah.

Modelem může být např. učitel, známý zpěvák, atd.

- 54 -

Učení sociálním posilováním: Základem jsou odměny (pochvala, výhoda,

uznání, láska) a tresty (nesouhlas, odmítnutí, ignorace) sociální povahy.

Odměny jsou efektivnější než tresty!!! Odměny i tresty mohou přicházet jak

od učitelů, tak od žáků. Vždy platí zásada, že chválit můžeme přede všemi,

trestat mezi 4 očima. Tresty mají vždy souviset s konkrétním projevem,

např. neodevzdání konkrétního úkolu, běhání dneska ráno po chodbě, ne

s vlastnostmi nebo osobností žáka, např. konstatování jsi špatný student je

velice obecné, dotyčný neví, co má příště udělat lépe.

Observační učení: Jedinec si osvojuje způsoby chování, za které je

odměňován jeho model.

Role lze dělit podle mnoha kritérií, např.

a) Dlouhodobé, např. dcera X krátkodobé, např. návštěvník kina.

b) Stanovené, nezávislé na jedinci X přijaté, jedinec se s nimi ztotožnil X

vykonávané, přímo usměrňující jednání.

c) Podřazené X souřazené X nadřazené.

Sociální (skupinová) identita

Skupinová identita vyjadřuje ztotožnění se s určitou sociální skupinou, institucí,

politickým hnutím, národem, státem. Jedinec je přesvědčen

o smysluplnosti této organizace, souhlasí s programem i normami.

Informace o jedinci poskytne i skupina vrstevníků, tedy peer group lidí, které

považujeme za nám podobné. Cíl jedince a cíl této skupiny však nemusí být totožný.

Jedinci často své chování přizpůsobují referenční skupině, tedy skupině, která nám

slouží jako vzor. Např. kluk se chce stát fotbalistou určitého fotbalového klubu. Se

členy klubu se prakticky nezná, nestýká, ale snaží se chovat jako oni.

Jedinec se v interakci s jinými lidmi chová jinak než o samotě.

Sociální vliv je změna úsudků, názorů a postojů jedince v důsledku setkání s názory

jiných.

Ze zákona sociálního vlivu vyplývá, že síla sociálního vlivu, který lidé mají, je

závislá na:

- 55 -

Síle (významnost lidí).

Množství (čím více lidí, tím větší vliv, ale po překročení jisté hranice již

vliv stoupá jen nepatrně, takže je rozdíl mezi 1 a 3 fanoušky, ale ne mezi 22

a 25).

Blízkosti (čímž blíže, tím větší vliv) jedinců, kteří vyvíjejí tlak.

Konformita je obecná tendence přizpůsobovat své názory a jednání názorům

a jednání ostatních členů skupiny či společnosti. Jedinec se chová konformně,

protože se snaží získat pozitivní sankce, nebo vyhnout negativním sankcím. Obecně

konformita narůstá se složitostí úkolu. Konformita je vždy také spjata s určitým

rysem osobnosti. Konformita vůči vrstevnické skupině se začíná objevovat u dětí

kolem 5. roku života a nejmarkantnější je v dospívání. S rostoucí odpovědností za

sebe a rodinu se konformita postupně přesouvá k přijímání širších norem

společnosti.

Konformita je výsledkem setkání s názory většinové části skupiny. Inovace je

výsledkem setkání s názory menšinové části skupiny. Většiny navozují

konvergentní myšlení, menšiny divergentní myšlení. Většina má větší přímý vliv,

pro menšinu jsou typické tvořivé reakce a nepřímý vliv. Pokud chce menšina

přesvědčit většinu, musí být konzistentní.

Facilitace sociální je zlepšení výkonu na základě toho, že jedinec vidí jiné jedince

vykonávat určitou činnost. S facilitací se setkáváme převážně u snadných, lehce

automatizovaných úkolů. U některých komplikovaných úkolů může přítomnost

ostatních osob jedince rušit a výkon snižovat. Facilitátor může být vedoucí, učitel,

terapeut, který nejedná dominantně, ale který prostřednictvím své role moderátora

podporuje skupinovou interakci a aktivní učení.

Opakem facilitace je inhibice, tedy zpomalení nebo zastavení určitého procesu.

Sociální kognice (sociální poznávání), je způsob, jakým rozumíme lidem,

sociálním situacím a jakým o nich přemýšlíme. Lidé jednak pozorují chování

ostatních, jednak snaží toto chování vysvětlit.

Atribuce je proces rozhodování o tom, co je příčinou chování.

- 56 -

a) Atribuce vnitřní (dispoziční) – příčina jednání souvisí s vnitřní stránkou

jedince, např. s jeho náladou, schopnostmi, dovednostmi, atd.

b) Atribuce vnější (situační) – příčina jednání souvisí s vnějšími vlivy, např.

s fyzickým prostředím, s chováním jiných lidí, atd.

Sociální percepce (vnímání) souvisí s:

a) Stereotypy. Stereotyp je mentální reprezentace konkrétních sdílených

přesvědčení o vlastnostech jedinců i skupin. Na vzniku stereotypů se podílí

pravda, falešná propaganda a iluzorní korelace (neobvyklé nápadné spojení

mezi příslušníky skupiny a vlastností vyvolá falešný dojem)

b) Sociální reprezentace. Obecná sdílená přesvědčení vztahující se

k myšlenkám, objektům, postojům a lidem.

Shrnutí:

Sociální interakce je ovlivněna fyzicky, sociálně a kulturně. Fyzické vlivy vychází

ze vztahu a vzájemné interakce mezi člověkem a životním prostředím. Mezi

sociální aspekty patří sociální role, které jedinec má, sociální učení a míra

a ochota přizpůsobování se ostatním, dále sociální poznávání a sociální vnímání.


1. Jste spokojeni s prostředím ve Vaší obci? Uveďte, co Vám nejvíce vadí, co

byste změnili.

2. Máte tendenci se přiklonit ve skupině lidí k většině, tedy chovat se

konformně, nebo si za každou cenu stojíte za svým názorem?

Testové otázky

17. Mezi formy sociálního učení nepatří:

a) Identifikace

- 57 -

b) Imitace

c) Čtení skript

18. Konformita je:

a) Obecná tendence přizpůsobovat se většině

b) Obecná tendence dodržovat veškeré normy a zákony

c) Obecná tendence být za každou cenu jiný než ostatní

19. Ve skupině lidí vždy platí, že:

a) Většina přesvědčí menšinu

b) Menšina nakonec přesvědčí většinu

c) Přesvědčit může jak menšina, tak většina


ČAČKA, O. Psychologie vrstev duševního dění osobnosti a jejich autodiagnostika.

1. tištěné vydání. Brno: MU, 1997. ISBN 80-7239-107-0.

HILL, G. Moderní psychologie. 1. tištěné vydání. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-

7178-641-1.


1970.

- 58 -

8 Skupina, tým, dav

Cíl:

Cílem kapitoly je vysvětlit pojem skupina a zdůraznit, jak se liší skupina od týmu a

od davu.

Klíčová slova:

Skupina, tým, dav, týmový duch, týmové schopnosti, týmová práce, rozhovor

u kulatého stolu, skupinová diskuse, konference, brainstorming, kritický rozhovor.

Průvodce studiem:

Schopnost pracovat v týmu je dnes jedním ze základních požadavků kladených na

uchazeče o práci při přijímacím pohovoru. Proto je část této kapitoly věnována této

problematice.


8.1 Skupina

Skupina je seskupení osob, které spojuje určitý znak, např. pohlaví. Nejčastěji

zkoumanými znaky ve skupině jsou vzájemná interakce členů, spolupráce,

identifikace se skupinou, skupinové role a komunikace ve skupině. Vnitřní

homogenita skupiny je míra, ve které jsou členové skupiny vnímáni jako vzájemně

si podobní v různých atributech.

Vztažná (referenční, vnitřní) skupina je skupina, k níž osoba náleží nebo si myslí,

že k ní náleží.

Nevztažná (vnější) skupina je ta skupina, ke které osoba nenáleží, nebo si myslí,

že k n í nenáleží.

- 59 -

Ve vlastní skupině se členové ztotožňují se skupinovými normami a přijímají

vytvořený obraz skupiny.

Vztahy ve formální skupině jsou řízeny danými pravidly. Skupiny neformální se

vytváří v rámci skupiny formální na základě sympatií členů.

Za malou skupinu jsou považovány skupiny, v rámci kterých se členové osobně

znají (přibližně do 30 členů).

Skupinový výkon = potenciální výkon – potenciální ztráty + procesní zisky

Procesní ztráty zahrnují selhání koordinace a motivace. Důležité je zadat úkoly

odpovídající zájmům a schopnostem jedinců a dobře nastavit komunikační vzorce.

Při skupinové práci se často uplatňuje tzv. sebenaplňující proroctví, kdy se lidé

přizpůsobí výkonu, který se od nich očekává, i když jejich skutečné schopnosti

mohou být menší nebo větší než ty, které jim jsou připisovány.

Mnohé výzkumy poukazují na zlepšení výkonu v důsledku přítomnosti ostatních.

Mnohé studie zase poukazují na zhoršení výsledku v důsledku přítomnosti

ostatních. Pouhá přítomnost ostatních vede ke zlepšení výkonu v dobře naučených

nebo jednoduchých úkolech, při řešeních, která jedinec upřednostňuje. Přítomnost

ostatních může narušovat plnění úkolů zaměřených na učení, náročných na

pozornost.

Pokud skupina plní kumulativní úkol, pak jeho řešení je sloučením podílu každého

z členů skupiny. Jako sociální lenivost označujeme omezení vynaloženého úsilí

(selhání motivace) ve velkých skupinách, protože nelze identifikovat a hodnotit

podíl jedince. Naopak sociální kompenzace je zvýšené úsilí při skupinovém úkolu

ve snaze kompenzovat skutečný, nebo jenom vnímaný nedostatek úsilí kolegů.

Někteří jedinci při skupinovém úkolu využívají tzv. svezení na účtech ostatních a

nechávají ostatní, aby se podíleli na výsledku, protože sami se cítí postradatelní.

Při řešení disjunktivních úkolů se vybere příspěvek jednoho člena skupiny a ten

reprezentuje celou skupinu. Konjunktivní úkol musí splnit všichni členové

skupiny.

- 60 -

8.2 Tým

Tým je skupina lidí, kteří chtějí dosáhnout stejný cíl a vyznávají stejné prostředky

k dosažení tohoto cíle. Všichni členové týmu se podílí na splnění cílu podle svých

možností, schopností a kompetencí. Tým je více než pouhá suma jednotlivých lidí.

Každý má určitou roli a určitou zodpovědnost.

T together

E everybody

A achieves

M more

Základní pravidla týmové spolupráce

Každý člen respektuje ostatní členy.

Každý člen má své potřeby (realizovat se, rozvíjet se, …), každý člen musí

mít pocit, že je pro tým důležitý.

Tým má určitou „týmovou kulturu“, ve které jsou obsažena pravidla

komunikace a spolupráce.

Tým má společnou vizi, tedy plán, jak lze dojít k cíli.

Komunikace v týmu je pravidelná, vychází z místních zvyklostí.

V týmu panuje týmový duch, tedy pocit, že všichni uznávají podobné

hodnoty, normy a představy, na základě kterých je utvářena morálka týmu.

Skupina si rozumí.

V přátelské atmosféře je každý ochoten si vyslechnout názor druhého a

asertivně se k němu vyjádřit.

Schopnosti důležité pro týmovou spolupráci

1. Schopnost spolupracovat

2. Orientace na výsledek

3. Chuť pracovat v týmu

4. Schopnost řešit konflikty

5. Empatie (schopnost vžít se do situace a emocionálního rozpoložení druhého)

- 61 -

6. Sociální kompetence, sociální inteligence (schopnost správně jednat s lidmi

v závislosti na konkrétních podmínkách)

7. Schopnost komunikovat

8.2.1 Týmové role

Základem úspěchu práce celého týmu je správné rozdělení rolí. Jedna osoba může

v týmu zastávat více rolí. Každá role je spojena s určitou kompetencí a zároveň

zodpovědností. Všichni zúčastnění jsou pro fungování týmu jako celku nezbytní.

Zde je uveden jeden z možných popisů nejdůležitějších týmových rolí:

• Koordinátor (zaměřený na lidi, cíle, nedominuje)

• Shaper (dominuje, dává věci do pohybu)

• Realizátor (drží se reálně možného, udělá to, co se řeklo)

• Inovátor (originální, mnohdy nerealizovatelné nápady)

• Vyhledávač (shání peníze, má známosti)

• Vyhodnocovač (analytik, opatrný oponent)

• Hasič (komunikativní extrovert, hasí konflikty v rámci týmu)

• Dotahovač (hlídá nepovolení v tempu, detailista)

• Specialista (zaměřený na informace, odbornost)

8.2.2 Týmová komunikace

Jde především o výměnu informací a způsobů chování. Komunikace je základem

pro integraci skupiny. Ne pouhá slova, ale také chování, rozhodnutí a zpětná vazba

hrají důležitou roli. Čím déle tým funguje a čím otevřenější je komunikace, tím

menší je riziko, že vzniknou nedorozumění. Komunikační styl ideálního týmu

vychází z principů otevřené komunikace. Základem je:

Aktivní naslouchání.

Vzájemné sympatie jednotlivých členů.

Mluvení o chybách beze strachu.

Věcná, ne osobní kritika.

- 62 -

Týmová práce probíhá těmito fázemi:

Fáze týmové spolupráce

Fáze 1 Seznámení členů Členové týmu se drží zpět, jsou opatrní.

Práce je bezkonfliktní.

Fáze 2 První kritika Vyjadřování kritiky. Někteří jedinci si

vyjasňují svoji pozici.

Fáze 3 První napětí První napětí, konflikty.

Fáze 4 Překonání prvních

konfliktů.

Pokud jsou první konflikty překonány, cítí

se členové týmu dobře.

Fáze 5 Vznik týmového ducha Tým si užívá pocit týmového ducha, tým se

cítí silný a věří si, že je nejlepší.

8.2.3 Konflikty v týmu

Bez konfliktů a bez výměny názorů není možná žádná týmová spolupráce.

Konflikty jsou pozitivní, ale pouze za předpokladu, že jsou pozitivně využity. Jak

je možné toho docílit?

1. Něco dělat, jednat. Mlčení, potlačování problémů nic neřeší.

2. Vyplatí se ale časový a prostorový odstup (nic se nejí tak horkého, jak se

uvařilo).

3. Osoba zatažena do konfliktu si nemá hrát na zprostředkovatele. Neutrální, třetí

osoba můžu při řešení konfliktu pomoci.

4. Důležitými předpoklady pro řešení konfliktu jsou komunikační dovednosti

(vhodně se ptát, naslouchat, nechat vymluvit, …)

Nejčastější příčiny konfliktů v týmu

1. Jednotliví členové jsou informováni různě.

2. Kompetence v týmu jsou asymetrické.

3. Objeví se rušivé faktory, např. přítomnost třetí osoby, konkurence, atd.

4. Diametrálně odlišné schopnosti členů (jazykové, odborné, inteligenční, atd…)

- 63 -

8.2.4 Formy komunikace v týmu

Rozhovor u kulatého stolu

Neexistuje žádná hierarchie v zasedacím pořádku. Všichni se cítí rovnoprávně, což

je vhodné např. při řešení kritických situací, při zjišťování nápadů, atd.

Skupinová diskuse

Skupina si zvolí vedoucího. Jsou sbírány argumenty pro a proti. O problému se

mluví ze všech stran.

Konference

Slovo konference pochází z latinského slova confera, což v překladu znamená

společně nosit, srovnávat. Cílem konference je zaměřit pozornost na materiály,

které přinesou jednotliví členové a zhodnotit je. Základními předpoklady úspěšné

konference je aktuálnost a věcnost. Výsledkem jsou konkrétní řešení a rozhodnutí.

Brainstorming

Jedná se o metodu sběru nápadů k určitému tématu, které potom evokují vznik

dalších nápadů. Díky tomuto sběru a vyhodnocování se dospěje k nejvhodnějšímu

řešení. Jednotlivé nápady nejsou kritizovány. Existují 3 možnosti, jak lze

postupovat touto metodou:

1. Během určitého času jsou všechny nápady heslovitě zaznamenány na tabuli.

2. Každý člen napíše svůj nápad na papír. Tyto papíry jsou posílány dál, vzniká tak

možnost vyjádřit se k nápadu, který napsal někdo přede mnou.

3. Je připraveno několik tabulí. Každý napíše nápad na jednu tabuli, poté přechází k další

tabuli.

Kritický rozhovor

Kritika je vyjadřována mezi 4 očima, ne před celým týmem. Každý může říci

slušnou formou svůj názor. Je dobré výsledky rozhovoru shrnout, ujistit se, zda bylo

vše správně pochopeno.

8.3 Dav Dav je součástí běžného života ve společnosti. Je to náhodné nebo úmyslné dočasné

shromáždění většího počtu osob, které spojuje postoj k určitému problému, osobě

či skupině. Prostorová sounáležitost jedinců není pro vznik davu nutná, davem

mohou být i čtenáři některých novin nebo uživatelé určité sociální sítě. Běžně se

jedinec pohybuje v davu, např. když čeká na autobus, když nakupuje, atd. Je

- 64 -

důležité odlišovat dav vzniklý náhodně z lidí s odlišnými cíli, např. dav ve stanici

metra, od davu vytvořeného při zvláštní příležitosti a ke zvláštnímu účelu.

Teorii davu se věnoval na konci 19. st. G. Le Bon. Podle něj se dav řídí primitivními

impulsy, je zcela iracionální, a proto patologický. Jedinci se v davu neřídí vlastním

svědomím, ale chovají se tak jako ostatní. Zumabard přispěl v 60. letech 20. století

k této teorii výzkumy, ve kterých prokázal deindividuaci, tedy ztrátu osobní

identity, identifikaci s davem a neschopnost racionálního uvažování, z čehož

vyplývá krutější a útočnější jednání.

Jiné výzkumy však neschopnost racionálního uvažování vyvrátily. Např. v 70.

letech 20. st. bylo v rámci studie fotbalových fanoušků zjištěno, že chování

fanoušků vychází z existující struktury a ze sociálních konvencí. Byla objevena

struktura kariéry fanouška, která přesně určovala, na základě kterých agresivních

činů může být fanoušek povýšen. Dav fanoušků dodržoval zažité modely chování

(jazyk plný násilí, vyprovázení soupeřových fanoušků na nádraží, …) Pokud policie

nebránila těmto rituálům, bylo zřejmé, že ani jedna skupina fanoušků si nepřála

násilí. Pokud policie zasáhla, fanoušci reagovali na zásah. Podle Marshe, Rostra a

Harré jsou nekontrolovatelné násilné výbuchy jednotlivců způsobeny narušením

seberegulačních mechanismů davu ze strany autority, ne psychologií davu.

Psychologické studie i pozornost médií jsou věnovány především násilným davům,

v reálném životě jsou však mnohem obvyklejší pokojné davy, např.

u příležitosti pohřbů nebo svateb významných osobností. Tyto davy jsou důležité,

protože podporují společenskou soudržnost a solidaritu.

Shrnutí

Skupina je seskupení osob, které spojuje určitý znak. Tým je skupina lidí, kteří

chtějí dosáhnout stejný cíl a vyznávají stejné prostředky k dosažení tohoto cíle.

Základním předpokladem úspěchu týmové práce je vhodné rozdělení týmových rolí

a pravidelná komunikace vycházející z principu otevřené komunikace. Dav je

náhodné nebo úmyslné dočasné shromáždění většího počtu osob, které spojuje

postoj k určitému problému, osobě či skupině. Běžně je dav mylně spojován pouze

s výtržnostmi, i když ve skutečnosti to tak vůbec nemusí být.

- 65 -


1. Vzpomeňte si na nějaký tým, jehož součástí jste byli. Jakou roli jste zastávali?

Jakou zodpovědnost jste měli? Jaké problémy jste museli řešit a jak jste je

řešili?

2. Uveďte příklad skupinového konjunktivního úkolu.

3. Popište 1 konkrétní situaci, kdy dav způsobil výtržnosti a násilnosti, a 1

konkrétní situaci, ve které měl dav pozitivní účinky.

Testové otázky

20. Prostorová sounáležitost jedinců je pro dav:

a) Nutná, pokud nejsou jedinci na 1 místě, není to dav

b) Nepodstatná, např. uživatelé určité sociální sítě mohou vytvořit dav

c) Nepodstatná, o dav jde pouze tehdy, pokud vzniknou výtržnosti

21. Tým je skupina lidí, která:

a) Se snaží dosáhnout stejný cíl a vyznává stejné prostředky k jeho dosažení

b) Je složena z lidí stejného vzdělání a stejných zálib

c) Podepsala smlouvu nebo dohodu zavazující k členství v týmu

22. Malá skupina je skupina, ve které:

a) Členové se osobně znají, zhruba do 30 lidí

b) Členové jsou příbuzní

c) Neplatí žádná formální pravidla, vše je věcí dohody mezi max. 5 členy


BĚLOHLÁVEK, F. Jak vést svůj tým. 1. tištěné yvdání. Praha: Grada, 2008. ISBN

978-80-247-1975-7.

- 66 -

HERMOCOVÁ, S. Teambuilding.1. tištěné vydání. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-

247-1155-9.


80-7376-092-5.

JANDOUREK, J. Průvodce sociologií. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-7261-

169-0.

PETRUSEK, M. Základy sociologie. Praha: Akademie veřejné správy, 2009. ISBN

978-80-87207-02-4.

- 67 -

9 Sociálně patologické jevy v pracovní skupině

Cíl:

Cílem této kapitoly je ukázat, které sociální jevy jsou označovány jako patologické.

Klíčová slova:

Sociálně patologické jevy, kliky, falešná nemocnost, simulantství, šeptanda

a fámy, lobbing, závislost na alkoholu, drogách, hráčství, šikana, sexuální harašení

Průvodce studiem:

V pracovní skupině se setkáváme s mnoha patologickými jevy, které negativně

působí nejenom na skupinu jako takovou, ale i na jednotlivce. V některých

případech mohou vést až k rozpadu skupiny. Je důležité si uvědomit, že i např. fáma

mezi tyto jevy patří.


9.1 Vnitřní sociálně patologické jevy

Vyhrocené interpersonální vztahy patří mezi tzv. interní (vnitřní) sociálně

patologické jevy, protože vznikají a destruktivně působí uvnitř pracoviště.

- 68 -

9.1.1Kliky

Kliky jsou neformální (vznikající na základě osobních sympatií) skupiny zaměřené

k získávání výhod a zajištění moci členům kliky v rámci skupiny formální

(vytvořené účelově z vnějšku).

Příklad:

V pracovní skupině se vytvoří podskupina s cílem dostat se k vedení a tím pro sebe

získat určité výhody.

Možná obrana

Zvládnout tento negativní jev lze jeho odhalením v samém počátku. Silné klice se

čelí velmi těžko, nedostatečně razantní postup a oddálení zásahu vás může stát

i ztrátu pozice.

9.1.2 Simulantství

Simulací rozumíme předstírání choroby nebo zdravotních potíží za účelem

osobních výhod (získání náklonnosti, lítosti, vyšší tolerance ke sníženému

pracovnímu výkonu, ale také získání předčasného důchodu apod.).

Příklad:

Předstírání bolesti hlavy a neschopnost soustředit se na zadaný úkol.

Možná obrana

U simulantů se vyplatí neposkytovat jim tolik vyžadovanou pozornost a spoluúčast.

Ve sporných případech žádejte lékařskou zprávu.

9.1.3 Falešná nemocnost

Na rozdíl od skutečné slouží jedinci k vyhýbání se pracovním povinnostem absencí,

kterou využívá k osobnímu prospěchu či prospěchu rodiny.

Příklad:

- 69 -

Zaměstnanec si u lékaře zajistí neschopenku a v daném čase sleduje místo práce

olympiádu v televizi nebo zaváří ovoce ze zahrádky.

Možná obrana

V případě prokázání pracovní nekázně je třeba razantně zakročit. Nepotrestaný

případ se může stát nebezpečným precedentem (příkladem) pro další jedince.

9.1.4 Šeptanda a fámy

Šeptanda a fámy patří mezi značně rozšířené komunikační prostředky. Zaměstnanci

často „zaručené“ informace získávají právě pomocí šeptandy. Šeptandy a fámy mají

"zelenou" zejména v prostředí, kde zprávy procházejí přes sekretářky, uklízečky a

nikoli prostřednictvím pracovních porad, úředních zpravodajů a oficiálních sdělení

vedoucích pracovníků.

Příklad

Ve firmě začne kolovat zaručená informace, že se bude ke konci roku propouštět.

Při vzniku fámy se udávalo propouštění zhruba 5 % zaměstnanců, po týdnu

kolování fámy bylo plánované propouštění již na 50 %.

Možná obrana

Pravidelné informování zaměstnanců, např. nástěnky, porady, emaily, firemní

časopis, atd.

Zásah vedoucího nebo tiskového mluvčího a uvedení věcí na pravou míru.

Fáma se posiluje tím, že neustále koluje a při svém návratu vypadá ještě

důvěryhodněji právě proto, že se opakuje z nových zdrojů. Aniž byste

fámu reprodukovali, uveďte fakta, která ji vyvracejí. Jestliže se ukáže, že

nejde o nepravdivou fámu, nýbrž o pravdivé hodnocení, je třeba ji

potvrdit.

- 70 -

9.1.5 Šikana

Výraz šikana pochází z francouzského slova chicane, což znamená zlomyslné

týrání, obtěžování, ubližování, zesměšňování, atd.

Je to opakované týrání, zesměšňování, ponižování nebo omezování jedince nebo

skupiny jiným jedincem nebo jinou skupinou prostřednictvím agrese nebo

manipulace.

Se šikanou se setkáme u všech sociálních i věkových skupin, doma, v zaměstnání,

ve škole, v zájmových organizacích, atd.

Objevují se různé formy a metody šikany, např. slovní, fyzická, psychická, atd.

Vnější šikanu lze zpravidla obecně charakterizovat takto:

Jednání je záměrné.

Mezi agresorem a obětí je nepoměr, např. fyzická nebo početní převaha

(u kyberšikany být nemusí).

Samoúčelnost agrese, šikanující nesleduje žádný další cíl, cílem je agrese

jako taková a dosažení pocitu uspokojení ze získané nadvlády.

Opakovanost.

Agresoři jsou často fyzicky silnější, starší jedinci, kteří považují agresivní

způsob jednání za naprosto běžný. Často si takto kompenzují nedostatek

sebevědomí, pozornosti.

Oběti jsou často něčím se odlišující jedinci, např. fyzický handicap, jiná

národnost, nový v kolektivu, atd.

Agresor a oběť mají některé společné rysy: Menší obliba v kolektivu, horší

výsledky, nižší sebevědomí. Jedna osoba může být zároveň agresorem

i obětí.

Existující vztah mezi agresorem a obětí. Často je tento vztah velmi silný,

proto není vždy vhodné vyslýchat oběť a agresora najednou, protože oběť

nechce zradit svůj vzor, brání ho.

Možné příčiny šikany

- 71 -

Převažující negativní nálady ve společnosti.

Prostředí: Šikana vzniká hlavně v uzavřených kolektivech, odkud není

možné kdykoliv beztrestně odejít, např. vězení, škola, armáda, atd.

Osobnostní charakteristiky členů skupiny.

Nevhodné chování autority, např. učitele, vedoucího, rodiče, atd.

Dopady šikany

Dopad na agresora: Agresor si upevňuje antisociální postoje, vidí, že agresivní

chování může vést k osobnímu prospěchu. Což může způsobovat další problémy

v budoucnu.

Dopad na „přihlížející“: Negativní pocity z toho, že společnost není schopna

zajistit bezpečnost a že porušování mravních a zákonných norem není trestáno.

V budoucnu tito jedinci častěji pouze pasivně přihlíží, pokud vidí šikanu, nebo se

sami stávají agresorem.

Dopad na oběť: Posttraumatické stresové poruchy, zvýšená absence (např.

záškoláctví nebo falešná nemocnost), klesá sebevědomí, problémy s navazováním

vztahů, deprese, apatie, atd.

Příklad

Do práce nastoupí nová kolegyně. Spolupracovníci si jí začnou dobírat kvůli stylu

oblékání, který se liší od jejich. Zjistí, že se neumí bránit a jejich nátlak je stále

větší, od kradení svačin, přes pomluvy, výsměch, atd.

Možná obrana

Co nejrychlejší zásah ze strany vedení, od přihlížejících vysílání signálů, že toto

chování není obdivováno.

- 72 -

9.1.6 Mobbing

Mobbing je typ šikany, jde o psychický teror, systematický psychický útok na

určitou osobu. Vzniká z nedorozumění, pocitů méněcennosti, z neschopnosti řešit

situace na pracovišti otevřeně a konstruktivně. Obětí bývá zaměstnanec,

vykonavatelem buď nadřízený, nebo spolupracovníci. Živnou půdou pro psychické

deptání je prostředí, kde převládá stres a rivalita. Ve hře bývá i souboj

o zahraniční cesty, stáže a pracovní výhody. Nevraživost vzniká také z obav

o vlastní pracovní pozici. Strategie mobbingu mají široký repertoár, např. kontrola

a kritika, ironizování, šíření pomluv, neakceptování názoru

a návrhu, vyčleňování z kolektivu. Jako boxing označujeme lobbing ze strany

nadřízeného.

Příklad

Jeden kolega posílá druhému záměrně špatné podklady, aby analýzy, které

zpracovává, byly chybné.

Možná obrana

Vést si „evidenci hříchů,“ snažit se získat svědky.

Aktivní zásah ze strany vedoucího v okamžiku podezření na mobbing: (např.

pohovor se všemi zúčastněnými, zjištění příčin, zjednání nápravy).

9.1.7 Sexuální harašení

Sexuální harašení může mít formu neustálého sledování určitých partií těla,

slovních narážek se sexuálním podtextem, překračování hranice intimní zóny,

osahávání a v nejhorším případě znásilnění. V praxi se často liší pohled na to, co

ještě není a co už je sexuální harašení.

Příklad

Kolega každé ráno přísně sleduje, co má kolegyně oblečeného, jak jí to sluší, hlasitě

komentuje, které partie těla daný model nechá vyniknout, atd.

Možné řešení

Upozornit na jakékoliv náznaky, které jsou nepříjemné, snažit se vyhýbat samotě,

neprovokovat např. vyzývavým oblečením.

- 73 -

9.2 Vnější sociálně patologické jevy

Zvenčí negativně ovlivňují vztahy na pracovišti tyto jevy:

patologická závislost na alkoholu

patologická závislost na drogách (toxikománie)

patologické hráčství

násilí a hrubost

Je důležité řešit otázky, jaké jsou příčiny vzniku těchto jevů a jaké jsou jejich

sociální důsledky.

Možné příčiny těchto jevů

Situace v rodině

Vliv party

Dostupnost alkoholu, cigaret a drog

Sklon k toxikománii

Neuspokojení základních potřeb – drogy jako „náhradní řešení“

Možné důsledky těchto jevů

Zhoršení vztahů v rodině (lži, nevhodná komunikace, nezájem, ….)

Pokles zájmu o dosavadní záliby

Změny v pracovním procesu (snížení výsledků, snížení pozornosti

i paměti, ztráta motivace, pracovní aktivity, zvýšená unavitelnost,

pospávání, usínání v práci, pomalé reakce, zapomnětlivost, snížená

disciplína, problémy v chování, ztrácení věcí nebo peněz)

Sekundární onemocnění (poruchy orgánů, rovnováhy, spánku, podváha)

Psychické komplikace (vykořenění, prázdnota, přecitlivělost, zaměřenost

na sebe)

Vznik sekundární (druhotné) kriminality (poškozování cizích věcí, krádeže,

…)

- 74 -

Tabulka č. 3 Bussova typologie druhů agrese

agrese fyzická

versus verbální

agrese aktivní

versus pasivní

agrese přímá versus nepřímá

přímá nepřímá

fyzická aktivní vražda

přepadnutí

výhružné pohledy

přerušování

druhých

krádež

sabotáž

poškození majetku

ukrývání

potřebných

materiálů

pasivní záměrné

zpomalení práce

odmítnutí

poskytnout

potřebné věci

znemožnění kontaktu

(odmítání,

zapírání se)

brždění druhých v

práci

pozdní příchody na

porady

rozlaďování

druhých pasivitou

verbální aktivní výhrůžky

křik

sexuální

obtěžování

zesměšňování

neférové

hodnocení výkonu

očerňování

druhých, pomluvy

udávání

šíření poplašných

zpráv

pasivní nepřijímání

telefonických

hovorů

odmítání žádostí

nepředání informace

nebránění šíření

pomluv

neupozornění na blížící

se ohrožení

Shrnutí

Sociálně patologické jevy jsou sociální procesy, které destruktivně působí jak na

jedince, tak na pracovní skupinu i jako celek. Tyto patologické jevy vznikají buď

uvnitř skupiny samotné, např. fámy, nebo přichází zvenčí, např. závislost na

alkoholu u některého z členů skupiny. Včasným a vhodným zásahem ze strany

vedení skupiny lze negativní působení těchto vlivů alespoň částečně eliminovat.

- 75 -


1. Setkali jste se Vy osobně s některým s výše popsaných jevů? Byl tento problém

ze strany vedení řešen a vyřešen?

2. Zamyslete se nad tím, zda jste někdy sami předstírali např. nemoc, neschopnost

jít do práce nebo školy, zda jste někdy předali nepotvrzenou informaci. Čím jste

byli k tomuto chování motivováni?

Testové otázky

23. Kolega v návalu zlosti uhodí druhého kolegu

a) Jedná se o mobbing

b) Nejedná se o mobbing

c) Jedná se o mobbing, ale o jeho nejjednodušší verzi

24. Kliky vznikají

a) Neformálně v rámci formálních skupin

b) Formálně podle odpovědnosti za splnění určité části úkolu

c) Formálně i neformálně


GIDDENS, A. Sociologie. Praha, Argo, 2013. ISBN 978-80-257-0807.

JANDOUREK, J. Průvodce sociologií. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-7261-

169-0.

KOLÁŘ, M. Bolest šikanování. 1. tištěné yvdání. Praha: Portál, 2001. 255 s. ISBN

80-7178-513-X.

KOLEKTIV AUTORŮ. Patologické jevy ve skupině. 1. tištěné vydání. Praha:

RAABE, 2012. ISBN 978-80-87553-23-7.

PETRUSEK, M. Základy sociologie. Praha: Akademie veřejné správy, 2009. ISBN

978-80-87207-02-4.

- 76 -

10 Meziskupinové chování

Cíl:

Cílem této kapitoly je popsat základní principy meziskupinového chování a ukázat

možné přístupy řešení vzniklých konfliktů.

Klíčová slova:

Meziskupinové chování, meziskupinový konflikt, teorie minimálních skupin, teorie

obětního beránka, šikana, diskriminace, předsudek

Průvodce studiem:

Každý z nás je členem několika skupin. Každá skupina přichází do styku s jinou

skupinou. Meziskupinové chování je chování členů jedné skupiny ke členům jiné

skupiny. Proto by měl být v zájmu každého dozvědět se něco o meziskupinovém

chování.


10.1 Předsudky

Předsudky ve společnosti jsou důsledkem toho, že existují skupiny a že skupiny

mezi sebou soutěží.

Předsudek je postoj vůči členům nějaké skupiny založený čistě na jejich

příslušnosti k této skupině.

- 77 -

Předsudky mají 3 složky:

1) Kognitivní: Uvažování o věcech, přiřazování lidí do kategorií k našim

přesvědčením o těchto kategoriích.

2) Afektivní: Pocity (sympatie, nebo nesympatie) spojené s postojem.

3) Konativní: Skutečné chování k lidem. Konativní složka je diskriminace.

Podle teorie minimálních skupin stačí ke vzniku předsudků samotné rozdělení lidí

do skupin. Lidé chtějí mít pocit, že patří do té nejlepší skupiny, proto jsou ochotni

snižovat cenu jiné skupiny.

Podle teorie obětního beránka vedou frustrující podmínky, např. nezaměstnanost,

k agresi. Musí být nalezen „viník“ této situace, kterým se většinou stane nějaká

menšinová skupina, která se neumí bránit.

Z hlediska typů osobnosti má k předsudkům vůči menšinám sklon autoritářská

osobnost.

Charakteristika autoritářské osobnosti:

Zaujatost mocí (podřizování se před autoritou, opovrhování níže

postavenými lidmi).

Vyznávání konvenčních hodnot a přesvědčení, nízká flexibilita – rozděluje

přísně lidi na „my“ (nadřazení) a „oni“ (podřazení).

Nevědomé nepřátelské pocity vůči rodičům, což vytěsňuje nepřátelskými

pocity vůči jiným, často „minoritním“ skupinám. Tito jedinci si zpravidla

prošli velmi přísnou pedantskou výchovou.

Černo – bílé vnímání reality, touha po jednoznačnosti.

Možnosti zmírňování předsudků

Vzdělávání.

- 78 -

Kontakty osob s členy jiných skupin.

Vhodná sociální politika.

Diskriminace

Výraz diskriminace pochází z latinského discriminare, což znamená rozlišovat.

Diskriminace je rozlišování lidí na základě příslušnosti k nějaké obecné skupině

bez ohledu na schopnosti konkrétního jedince. K diskriminaci dochází např. na

základě pohlaví, věku, náboženské nebo politické příslušnosti, atd.

Chování vedoucí k diskriminaci je protiprávní. Základními normami, které

diskriminaci upravují je Listina základních práv a svobod a antidiskriminační

zákon.

Pozitivní (afirmativní) diskriminace je zvýhodnění dříve diskriminované

skupiny.

10. 2 Konflikt

Konflikty jsou náročné životní situace, ve kterých jde o střetnutí protichůdných sil

na cestě k cíli. Je to každá situace, v rámci které vybíráme z určitých variant či

alternativ jen jednu. Konflikty nejde vyloučit ze života, ale musíme se naučit je

využívat a dosahovat nových souladů jak ve skupinových vztazích, tak

v individuálním rozvoji jedince.

Konflikty jsou dynamické, mnohovrstevnaté, sami o sobě nejsou negativní,

negativně v nich působí nejistota, strach, agrese. Obsahují konstruktivní prvky, jsou

zdrojem změn, zabraňují stagnaci, stimulují zájem, podněcují k řešení problémů,

ověřují a zhodnocují vztahy, uvolňují napětí.

Hlavní druhy interpersonálních a meziskupinových konfliktů:

1) Konflikt dvou kladných sil. Oba cíle jsou lákavé, ale není možné je současně

dosáhnout. Příklad: Hudební skupina si v soutěži zajistí účast na 2 prestižních

festivalech. Tyto festivaly se ale konají ve stejný čas, takže může hrát jenom na

jednom.

2) Konflikt dvou záporných sil. Příklad: Parta kamarádů sedí v hospodě a přemýšlí.

Pokud půjde každý domů, budou na ně naštvaní kamarádi ze sousední vesnice,

- 79 -

kteří dneska přijeli, aby společně sledovali fotbalové utkání. Pokud zůstanou

v hospodě, budou se zlobit přítelkyně.

3) Konflikt mezi kladnou a zápornou silou. Příklad: Firma přijme novou zakázku

a riskuje z toho plynoucí problémy.

10.2.1 Podstata konfliktu

V některých případech je složité rozeznat skutečnou podstatu konfliktu. Technika

úhel pohledu pomůže uvědomit si, jak může sociální percepce ovlivnit porozumění

interpersonální situaci. Respektování odlišných úhlů pohledu je základ tolerance

pro názory ostatních.

Technika úhel pohledu

Technika úhel pohledu spočívá v práci ve skupině. Každý člen skupiny si prohlédne

obrázek a odpoví na následující otázky: Co je na obrázku? Jak na Vás osoba

působí? Je vám sympatická, nebo ne? Připomíná Vám někoho? Kolik je ženě let?

Obr. č. 1 Technika úhel pohledu

Pravděpodobně se budou názory značně lišit. Z tohoto cvičení vyplývá, že není

pouze jeden správný způsob vnímání obrázku. Rozdíly ve vnímání mohou vést

- 80 -

ke sporu. Stejně to funguje i v každodenních situacích, kdy dochází ke konfliktům.

Zúčastnění se zamýšlí nad tím, co cítili k lidem, kteří viděli na obrázku to samé, a

co cítili k lidem, kteří viděli něco jiného, co pociťovali, když slyšeli jinou variantu

vnímání obrázku, vzpomínají na nějakou podobnou reálnou situaci ze života.

10.2.2 Interpersonální styly zvládání konfliktů

Žádný z uvedených způsobů chování není vhodný pro každou konfliktní situaci.

Způsob chování v konfliktu se popisuje podle míry orientace na sebe, na druhé,

na výkon a na vztah.

Želva

Želva se schovává do ulity, aby unikla konfliktu. Vzdává se svých cílů

i interpersonálních vztahů. Pro želvu je jednodušší se konfliktu vyhnout, než se mu

postavit.

Situace vhodné pro použití tohoto stylu:

Triviální záležitosti.

Vnímáme-li situaci tak, že není šance pro uspokojení našich zájmů.

Chceme-li ostatní nechat vychladnout a znovu získat perspektivu jednání.

Potřebujeme-li získat další informace pro řešení konfliktu.

Mohou-li ostatní vyřešit konflikt efektivněji.

Žralok

Snaží se oponenty přimět k přijetí jeho hlediska, jeho řešení. Cíle jsou pro něj

maximálně důležité, vztahy ne. Za každou cenu se snaží dosáhnout cílů, ostatní

neakceptuje. Vítězství přináší pocit zadostiučinění, prohra pocity zklamání, selhání.

O vítězství usiluje i napadáním, silou, zastrašováním.


Je-li nejdůležitější rychlé, rozhodné jednání.

Je-li potřeba zavést nepopulární opatření.

Proti lidem, kteří se neřídí běžně užívanými pravidly.

- 81 -

Medvídek

Nejdůležitější jsou pro ně interpersonální vztahy. Přejí si, aby je měli druzí rádi.

Vzdávají se vlastních cílů, aby ochránili vztahy.


Přijdeme–li na to, že jsme se mýlili (dokážeme tak svoji slušnost a rozumnost).

Jsou-li dané záležitosti pro ostatní zvláště důležité, vedou-li k uspokojení druhých

a získání spolupráce.

Chceme-li vybudovat sociální kredit pro pozdější záležitosti.

Když je mimořádně důležité udržet stabilitu a harmonii.

Liška

Hledají kompromis mezi vlastními cíli a vztahy s ostatními. Vzdávají se části svých

cílů a přesvědčují druhého, aby udělal totéž. Jsou ochotné se něčeho vzdát, aby se

našlo alespoň trošku prostoru pro oboustranný užitek.


Jsou-li cíle důležité, ale ne tak, aby jejich splnění způsobilo rozvrat.

Pokud protivníci se stejnou pozicí sledují vzájemně se vylučující cíle.

K dosažení dočasných ujednání ve složitých záležitostech.

K dosažení účelného řešení v časovém tlaku.

Jako náhrada, pokud není možná spolupráce.

Sova

Sovy si vysoce cení vlastních cílů i vztahů s ostatními. Konflikty chápou jako

problémy, které je potřeba zvládnout. Snaží se o diskuzi, která uspokojuje všechny

účastníky konfliktu. Nejsou spokojené, dokud nebyly odstraněny všechny negativní

pocity na všech stranách.


Nalezení integrativního řešení, když zájmy obou stran jsou natolik důležité, že

nestačí kompromis.

Má-li být výsledek řešení dlouhotrvající.

Ke sloučení pohledů lidí s různou perspektivou.

- 82 -

Ke zpracování pocitů skutečné podstaty, jejichž dosavadní neznalost narušovala

vztahy.

10.2.3 Dobré řešení konfliktu

Přináší zisky všem účastníkům.

Je realistické, uskutečnitelné.

Přijatelné pro obě strany.

Předchází opakovanému objevení se konfliktu, je konkrétní, říká co, kdo,

kdy, jak, co když ne.

Zachovává rovnováhu.

V praxi to znamená:

Nevyjednávat z pozice moci.

Nebýt vždy zdvořilý (může zůstat pocit křivdy, problém se pak objeví

později jinde).

Existují tři způsoby řešení konfliktů:

Autoritativní:

a) Strany komunikují přímo a ta strana, která disponuje větší silou,

rozhodne konflikt ve svůj prospěch.

b) Strany zastupují právníci u soudu, soud vydá rozhodnutí, které musí

být respektováno.

Alternativní:

a) Integrace: Strany konfrontují svá stanoviska, zvažují alternativy

a přijímají rozhodnutí. Řeší jádro konfliktu, řešení je tedy dlouhodobé,

ale časově náročné. Tento způsob není vhodný pro řešení sporů, které

vychází z rozdílného systému hodnot.

b) Akomodace: Rozdíly jsou překonávány zdůrazňováním společných

prvků. Tento styl podporuje kooperaci mezi konfliktními stranami.

Výsledkem není trvalé, ale pouze dočasné řešení.

c) Dominance: Tato technika síly nebere v potaz potřeby a zájmy druhé

strany. Tento styl se používá např. při zavádění nepopulárních řešení

nebo při rozhodování v časové tísni.

- 83 -

d) Vyhýbání: Může jít o pasivní ignorování problému nebo o jeho aktivní

potlačení. Je to pouze dočasné řešení, které nemůže být uplatňováno při

zhoršujících se problémech.

e) Kompromis: Není jasný vítěz ani poražený. Základem je demokratický

přístup a prostor pro kreativitu. Efektivita kompromisů je však někdy

diskutabilní.

Zásah třetí strany:

a) Arbitráž: Nezávislý arbitr rozhodne. Neformálně mohou být arbitrem

rodiče, soudci, atd. Formálně je arbitráž proces, který se řídí platným

právním řádem, proto nemusí být vždy zohledněny potřeby

zúčastněných tak jako např. v případě mediace.

b) Facilitace (usnadnění): Facilitátor poskytne zúčastněným stranám

postupy k nalezení dohody. Příkladem je např. manželská terapie.

Někdy bývá facilitace označována za jednodušší formu mediace.

c) Mediace: Zprostředkování dohody mezi konfliktními stranami za účasti

třetí osoby – obvykle trénovaného mediátora. Mediace je tedy technika

pro vyjednávání a řešení konfliktů v netrestní oblasti. Jde

o multidimenzionální předmět, který zahrnuje specifika právní,

psychologická, sociální i sociologická.

d) Zmírňování: Akceptovaná neutrální osoba zprostředkuje komunikaci

mezi zúčastněnými stranami. Úkolem zmírňovatele je navázat

a stabilizovat komunikaci.

e) Rozhodcovská komise: Panel odborníků z určité oblasti, kteří

na neformálním setkání vyslechnou obě strany a rozhodnou spor.

Závaznost jejich rozhodnutí vychází z předem stanovených pravidel.

f) Ombudsman: Formálně ustanovená autorita.

Pojednání o řešení konfliktu v týmu je také v kapitole 10.2.3 Konflikty v týmu.

Shrnutí

Konflikty byly, jsou a vždy budou běžnou součástí v životě každého jedince.

Některé konflikty řeší jedinec sám uvnitř sebe, jiné vznikají mezi jedinci nebo mezi

skupinami. Konflikty jsou pozitivní v tom, že posouvají jakýkoliv vztah dále a

- 84 -

uvolňují napětí. Způsobů řešení konfliktů existuje mnoho. Nelze však říci, že

některý z nich je aplikovatelný v každé situaci. Důležité je si také uvědomit, že

některé konflikty jsou neřešitelné.


1. Uveďte příklad meziskupinového konfliktu.

2. Jak lze podle Vás zmírňovat meziskupinové konflikty?

3. Vyhledejte na internetu nebo v odborné literatuře základní informace

o Asociaci mediátorů České republiky.

4. Vzpomeňte si na nějaký reálný konflikt, do kterého jste se dostali vy sami,

nebo někdo z Vašeho blízkého okolí. Popište způsob jeho řešení.

5. Který interpersonální styl zvládání konfliktů je typický pro Vás?

Testové otázky

25. Mediátor je osoba, která:

a) pomáhá při řešení konfliktu

b) vystupuje v médiích jako bavič nebo moderátor

c) Využívá různá média v psychoterapii

26. Předsudek je:

a) názor, který jsem změnil na základě názoru většiny

b) postoj vůči členům nějaké skupiny založený čistě na jejich příslušnosti k této skupině

c) tendence chovat se tak, abych nevyvolal konflikt

27. Mezi charakteristiky autoritářské osobnosti nepatří:

a) zaujetí mocí

b) černo-bílé vidění reality

c) touha pomáhat lidem v náročných životních situacích

- 85 -


HEWSTONE, M., STROEBE, W. Sociální psychologie. 1. tištěné vydání. Praha:

Portál, 2001. ISBN 80-7376-092-5.

HILL, G. Moderní psychologie.1. tištěné vydání. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-

7178-641-1.

VYBÍRAL, Z: Psychologie lidské komunikace. 1. tištěné vydání. Praha, Portál,

2000. ISBN 80-7178-291-2.

VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie I. Člověk

a sociální instituce. 1. tištěné vydání. Praha: Portál, 1998, ISBN 80-7178-269-6.

VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Sociální psychologie. 1. tištěné vydání. Praha: Grada,

2008. ISBN 978-80-247-1428-8.

- 86 -

11 Teorie vztahů

Cíl:

Cílem této kapitoly je popsat, jak vznikají vztahy mezi lidmi, a uvést možné příčiny

jejich pozdějšího zániku.

Klíčová slova:

Afiliace, vztah, přitažlivost

Průvodce studiem:

Navazování, udržování i rozpad vztahů hrají důležitou roli v životě každého

jedince. Podílí se na celkové kvalitě života. Proto je důležité seznámit se nejenom

s aspekty, které hrají důležitou roli při navazování vztahů, ale i nejčastějšími

příčinami jejich rozpadu.


11.1 Afiliace

Afiliace je tendence vyhledávat společnost druhých bez ohledu na pocity vůči nim.

Touha lidí po afiliaci pramení z toho, že během evoluce zvyšovalo sdružování

jedinců naději na přežití při hrozbě ze strany agresora.

Lidé se dnes často sdružují s ostatními, pokud prožívají stres. Je to především kvůli

3 pohnutkám: sociálnímu srovnávání, redukci úzkosti

a vyhledávání informací. Proces sociálního srovnávání, v rámci kterého jedinec

posuzuje své schopnosti, postoje a emoce na základě srovnávání projevů ostatních

v podobných situacích, probíhá nejčastěji právě tehdy, když je jedinec nejistý. Bylo

prokázáno, že účinky afiliace jsou při snaze redukovat úzkost pozitivní.

I přesto existují situace, kdy afiliace může zvyšovat stres a úzkost.

- 87 -

Nedostatek afiliace má za následek nejenom osamělost, ale i zdravotní problémy.

Obecně platí, že pro muže je manželství pro „přežití“ důležitější, pro ženy je zase

podstatné, aby měly blízké vztahy s příbuznými a známými.

11. 2 Vztah Vztah je obecná vlastnost konkrétního objektu nebo subjektu, která se váže

k jinému objektu nebo subjektu. V psychologii je provázený emocionální vazbou a

určitou mírou odpovědnosti.

Mezilidské vztahy lze dělit podle mnoha kritérií, např. takto:

a) jednostranný vztah mezi 2 lidmi, např. platonická láska

b) oboustranný vztah mezi 2 lidmi, např. manželství

a) negativní

b) neutrální

c) pozitivní

a) krátkodobý (povrchní, bez závazků)

b) dlouhodobý

11.2.1 Princip fungování vztahů

Podle ekonomické teorie fungují vztahy stejně jako ekonomické transakce, což

znamená, že jedinec hodnotí náklady a výnosy plynoucí z interakce s druhými

lidmi.

Podle teorie učení se jedinec řídí tím, jaké základní lidské potřeby mohou být

uspokojeny, např. jídlo, sex, atd.

Podle kognitivní teorie usilují lidé o kognitivní stálost, tedy o rovnovážné vztahy.

Podle evoluční teorie začali lidé vytvářet vztahy proto, aby zvýšili svoje šance

v evolučním přežívání, např. lov ve skupině byl účinnější, díky spolupráci rodičů

přežívalo více dětí, atd.

- 88 -

11.2.2 Vznik vztahů, přitažlivost

Přitažlivost (lákavost, poutavost, zajímavost) je blíže nespecifikovaná vlastnost,

která k sobě přitahuje dvě osoby. Na přitažlivosti se podílí situační a osobnostní

faktory.

Situační faktory

1) Blízkost, dostupnost. Čím jsou jedinci blíže, tím je větší pravděpodobnost,

že se začnou přitahovat. Lidé žijící v blízkosti jsou si pravděpodobně

v určitých věcech podobní.

2) Přítomnost a podvědomost. Lidé upřednostňují to, s čím se setkali už

v minulosti, blízkost zvyšuje příležitost k opakovanému přiblížení.

Osobnostní faktory

1) Fyzická přitažlivost.

2) Podobnost. Existují však i názory, podle kterých je pro vznik přitažlivosti

důležitější komplementarita, tedy to, že se protiklady přitahují.

3) Vzájemné sympatie – jsme přitahováni k těm, kteří nás mají rádi a kteří

o nás mluví pozitivně. Podle teorie zisku a ztrát máme raději lidi, kteří nás

zpočátku nemají rádi a poté změní svůj názor, než ty, kteří nás mají rádi od

začátku.

11.2.3 Přátelství jako vztah

Na začátku přátelského vztahu stojí vzájemná přitažlivost, na jejímž základě

vznikne spontánní vzájemná závislost příznačná pro přátelství. Nejdůležitější je

přitom vzájemnost (reciprocita) a spravedlnost. Jedinci, kteří mají dojem, že

dostávají méně, než na co mají nárok, i jedinci, kteří mají dojem, že dostávají více,

se cítí méně šťastni, než jedinci, kteří vztah prožívají jako vzájemnou výměnu.

Obecně platí, že ženy si s přáteli povídají o soukromých věcech, svěřují své pocity,

mluví o problémech. Muži naopak hledají přátele, kteří mají podobné záliby, kladou

důraz na provozování společných aktivit a nejsou pro ně tolik významné rozhovory

o osobních věcech.

- 89 -

11.2.4 Vztah milenecký

Na začátku homosexuálního i heterosexuálního vztahu je stav zamilovanosti, tedy

stav intenzivního toužení po druhém, ulpívavé myšlenky na jedince, neustále

přemýšlení o něm. Daný jedinec bývá idealizován.

Rozvoj mileneckého vztahu je podmíněn podobnými faktory jako rozvoj přátelství

(podobnost, styl připoutání, podobnost postojů, tělesná přitažlivost). Pro muže je

důležitý fyzický vzhled ženy, hlavně zdraví a mládí s ohledem na budoucí potomky,

ženy sledují status muže (kvůli zabezpečení rodiny).

11.2.5 Rozpad vztahu

Na rozpadu vztahu se nejčastěji podílí následující aspekty:

1) Fyzické prostředí. Roli hraje především vzdálenost a strádání.

2) Interpersonální příčiny, především nedostatek podnětů a omezení podnětů.

3) Původ jedince. Rozpad je pravděpodobnější u jedinců, kteří pochází

z různých kultur, nezažili dostatek závazných vztahů, pochází z nižších

socioekonomických poměrů a uzavřeli sňatek velmi brzy.

Stadia rozpadu partnerského vztahu

1) Intrapsychické: Jeden z partnerů se z důvodu nespokojenosti rozhodne

vztah ukončit.

2) Dyadické: Partner sdělí rozhodnutí vztah ukončit.

3) Sociální: Pár seznámí okolí s ukončením vztahu.

4) Stádium úpravy hrobu: Zotavování se z šoku, vytváření vlastní verze toho,

co se stalo.

11.2.6 Interkulturní podmíněnost vztahů

Pro západní kultury je typické:

- 90 -

Individualismus – důraz na práva jedince.

Normy a zákony pro monogamní vztahy.

Možnost volby ve vztazích .

Tolerance k rozvodům, protože změna je považována za důležitou

a nevyhnutelnou.

Pro nezápadní kultury je typické:

Důraz na kolektivismus, na postoje, potřeby a závazky vůči skupině.

Důraz na dlouhodobé příbuzenské vztahy.

Polygamie.

Nedostatečná možnost volby ve vztazích z důvodu vázanosti na rodinu

i jedno místo.

Větší stabilita vztahů.

Striktní dodržování pravidel ve vztazích, protože změna je nežádoucí.

Shrnutí

Tendenci vyhledávat společnost jiných lidí označujeme jako afiliaci. Od pradávna

navazovali lidé vztahy s ostatními, protože to zvyšovalo šanci na přežití. V dnešní

době nejde lidem ve většině případů o holé přežití, ale především

o zmírnění úzkosti a o zvýšení kvality života. Přitažlivost, která je podstatná

nejenom pro vznik vztahu mileneckého, ale i kamarádského, se skládá z mnoha

činitelů. K nejdůležitějším patří blízkost, fyzická přitažlivost a podobnost. Na

rozpadu vztahu se mohou podílet aspekty interpersonální, aspekty fyzického okolí

i aspekty související s původem jedince. Vztahy podléhají silné interkulturní

podmíněnosti.


- 91 -

1. Dovedete si představit, že byste vstoupili do manželství s osobou z úplně

jiného kulturního prostředí? Proč ano, proč ne?

2. Vymyslete situaci, ve které rozhovor s druhým člověk zvýší prožitek stresu.

3. Vyjmenujte aspekty, které odlišují přátelský a partnerský vztah.

Testové otázky

28. Jedinci, kteří v přátelském vztahu dostávají více, než dávají:

a) prožívají větší štěstí a spokojenost, než by prožívali ve vztahu, kde vládne

reciprocita

b) jsou stejně šťastní, jako když ve vztahu vládne reciprocita.

c) prožívají menší štěstí a spokojenost, než by prožívali ve vztahu, kde vládne

reciprocita

29. Přítomnost jiných lidí jedinci, který je ve stresu

a) vždy pomůže

b) nikdy nepomůže, každý si musí umět pomoci sám

c) většinou pomůže, i když v některých situacích může prožitek stresu zvýšit

30. Afiliace je

a) tendence vyhledávat společnost druhých bez ohledu na pocity vůči nim

b) tendence využít druhé k tomu, aby mi pomohli

c) tendence pomáhat lidem, kteří jsou v těžké životní situaci

- 92 -


VENGLÁŘOVÁ, M. Průvodce partnerským vztahem. 1. tištěné vydání. Praha:

Grada, 2008. ISBN 978-80-247-2054-8.

WILLERTON, J. Psychologie mezildských vztahů. 1. tištěné vydání. Praha: Grada,

2012. ISBN 978-80-247-3924-3.

WILLI, J. Psychologie lásky. 2. tištěné vydání. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-

7367-895-1.

- 93 -

12. Sociální psychologie rodiny

Cíl:

Cílem této kapitoly je ve stručnosti shrnout, jaké otázky řeší sociální psychologie

ve vztahu k rodině.

Klíčová slova:

Rodina, mezosystém, makrosystém, mikrosystém, zdravá a funkční rodina

Průvodce:

Rodina je klíčové téma aplikované sociální psychologie. Je to univerzální sociální

skupina, ve které probíhají významné sociálně-psychologické jevy v životě jedince.

Rodina formuje jedince na celý život, proto je pro každého důležité seznámit se se

základními informacemi z tohoto oboru.


12.1 Vymezení pojmu rodina

Je téměř nemožné rodinu jednoznačně definovat, protože bývá vymezována

z pohledu různých disciplín a na základě různých aspektů. Jedna z definic říká, že

rodina je institucializovaná biosociální skupina, vytvořená přinejmenším ze dvou

členů odlišného pohlaví, mezi nimiž neexistují pokrevní pouta, a z jejich dětí. Podle

jiné definice je rodina nejuniverzálnějším socializačním činitelem, který poskytuje

jedinci identifikační vzory, seznamuje ho s předpokládaným chováním pro

mužskou a ženskou roli, učí ho reagovat žádoucím způsobem a umožňujeme mu i

praktické ověření získaných dovedností v rámci rodiny. Uplatňuje se jako regulátor

chování jedince a poskytuje mu společensky žádoucí normy. Pod vlivem rodinného

působení se vytváří postoje k personálnímu okolí, sobě samému

i společnosti obecně.

- 94 -

V rodině neúplné chybí jeden z rodičů, např. kvůli rozvodu nebo úmrtí. Rodina

nukleární je jaderná rodina, kterou tvoří manželé a děti. V obnovené rodině má

dítě po rozchodu rodičů opět oba rodiče. Rodina smíšená je taková rodina, do které

si jeden nebo oba z manželů přivedli děti z předchozího vztahu. Rodina širší

zahrnuje prarodiče, strýce, tety, bratrance, sestřenice, atd. Je to velmi početná

skupina jedinců svázaných pokrevním poutem, rodinnými tradicemi a postoji.

Nejširší sociální systém, ve kterém je rodina, označujeme jako makrosystém

(geografická podmíněnost, národnost, etnikum, aktuální společenská situace, dům

na venkově – byt ve městě, ekonomická prosperita, zaměstnání rodičů, atd.).

Mezosystémem se rozumí propojenost a komplexnost vlivů, které působí jak na

rodinu, tak na jednotlivce. Jde tedy o sociální vazby, které jsou s rodinou spojeny,

např. původní rodiny partnerů, instituce, známí, atd.

Mikrosystém je takový typ sociální faktorů, které působí přímo na jedince, např.

rodinná komunikace, výchovné principy, způsob trávení volného času, atd.

12.1.1 Funkce rodiny

a) Reprodukční: Jeden z nejobvyklejších důvodů pro existenci rodiny. Dnes

však rodina ztrácí vlivem pokroku v medicíně nezastupitelnou úlohu

v procesu reprodukce. Existují různé alternativy soužití a reprodukčního

procesu, např. partneři bez dětí, pěstounská péče, homosexuální dvojice

pečující o dítě jednoho z partnerů, atd.

b) Materiální: Dříve byla rodina samostatně hospodařící jednotka. Dnes

mnoho rodin využívá propracovaný systém sociálních podpor, takže v této

oblasti je rodina zastupitelná společností jako celkem.

c) Výchovná: Nejedná se pouze o výchovu dětí, ale vzájemné působení

formuje dlouhodobě všechny členy.

d) Emocionální: Potřeba zázemí, podpory, pomoci, společných rituálů, atd.

V dysfunkčních rodinách je to právě emoční oblast, která nejvíce zraňuje.

12.2 Charakteristické znaky současné české rodiny:

Zaměřenost na zájmy jednotlivce.

Chybí očekávání trvalosti vztahu.

Odsouvání rodičovství na pozdější dobu.

- 95 -

Předmanželská zkušenost v oblasti sexu.

Stírání specifičnosti mužské a ženské role.

Omezování bezprostředních kontaktů mezi partnery i mezi rodiči a dětmi.

Výchovné působení rodičů je nahrazováno výchovným působením institucí

a dalšími socializačními vlivy.

Dvoukariérová rodina, ve které je péče o dítě svěřována někomu jinému –

prarodičům, profesionálním pečovatelům, atd.

Kontinuálně jsou udržovány jen vztahy mezi dvěma generacemi (rodiče

a děti), prarodiče nesdílejí společnou domácnost.

Odklon od dříve typické rodinné koalice dominantní hostilnější otec

a laskavá submisivní matka.

Nízká stabilita české rodiny v evropském měřítku.

Tolerance vůči rozvodům, chybí protirozvodové bariéry (rozvodovost je

téměř 50 %, což řadí ČR na nejvyšší místa žebříčku v mezinárodním

srovnání).

Posun průměrného věku partnerů směrem nahoru při uzavírání prvního

manželství.

Důraz na materiální hodnoty rodiny.

Vysoká zaměstnanost a vzdělanost českých žen.

12.3 Znaky zdravé a funkční rodiny

Umožňuje samostatnost, osobní zodpovědnost, nezávislost myšlení

a hodnocení, pocit emoční blízkosti, sounáležitosti, vzájemnosti.

Kreativní řešení vzniklých situací.

Pravidelná komunikace.

Shrnutí

Rodina je společenská skupina spojená manželstvím nebo pokrevními vztahy,

odpovědností a vzájemnou pomocí. Rodina jako taková prošla mnohými

proměnami a pohled na ni a na její funkce je závislý na stavu dané společnosti

v dané době. Dnes se často mluví o krizi rodiny a mnoho rodin se rozpadá nebo

- 96 -

přestává plnit základní rodinné funkce. Přesto se stále jedná o velice důležitou

jednotku, která hraje nezastupitelnou roli v procesu socializace a výchovy jedince.


1. Uveďte, jaké jsou podle Vás nejčastější příčiny rozvodů v České republice.

2. Mělo by podle Vašeho názoru být povoleno homosexuálním párům adoptovat

děti? Svůj názor zdůvodněte.

3. Je podle Vašeho názoru lepší uzavřít manželství, nebo žít s partnerem „na psí

knížku“?

Testové otázky

31. Mezi charakteristické znaky současné české rodiny nepatří:

a) zaměřenost na zájmy jednotlivce

b) společné soužití dětí, rodičů a prarodičů pod jednou střechou

c) dvoukariérové manželství

32. Mezi znaky zdravé a funkční rodiny nepatří:

a) pravidelná komunikace

b) navození pocitů emoční blízkosti

c) řešení všech, i malicherných, problémů dětí rodiči a jejich neustálé péče

o potomka až do věku 18 let


MOŽNÝ, I. Česká společnost. 1. tištěné vydání. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-

7178-624-1.

MOŽNÝ, I. Sociologie rodiny. 1. tištěné vydání. Praha: SLON, 1999. ISBN 80-

85850-75-3.

SATIROVÁ, V. Kniha o rodině. 2. rozšířené vydání. Praha: Práh, 2006. ISBN 80-

7252-150-0.

VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie 1. 1. Tištěné vydání.

Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-269-6.

- 97 -

13 Sociální psychologie práce a organizace

Cíl:

Cílem této kapitoly je představit okruh problémů, kterými se zabývá psychologie

práce a organizace. Část kapitoly je věnována osobnosti vedoucího a stylům vedení

lidí.

Klíčová slova:

Organizační kultura, adaptace na prostředí organizace, pracovní spokojenost,

pracovní motivace, profesní deformace, workoholismus, syndrom vyhoření, prestiž

povolání, osobnost vedoucího, styly vedení lidí.

Průvodce studiem:

Značnou část svého života prožívá většina lidí v organizacích, pod jejich vlivem

nebo v interakci s nimi. Nemůžeme předpokládat, všichni studenti budou jednou

pracovat na vedoucích pozicích, ale i z pohledu podřízeného je dobré vědět, jaké

jsou základní požadavky kladené na správného vedoucího.


13.1 Psychologie práce a organizace

Od roku 1973 se mluví o psychologii práce a organizace, která se zabývá studiem

organizovaného chování jedince a chování organizace tvořené skupinami

a jednotlivci. Organizační chování je předmětem zájmu nejenom psychologie, ale i

dalších oborů, např. sociologie, antropologie, ekonomie nebo teorie řízení.

Psychologie se zabývá především následujícími tématy: percepce, motivace, řešení

problémů, skupinová dynamika, charakteristika práce, pracovní spokojenost,

pracovní zátěž, apod.

Jako organizační kulturu označujeme stav organizace a současně projevy a vztahy

organizace k vnějšímu prostředí. Jedná se tedy o vztahy mezi nadřízenými a

- 98 -

podřízenými, komunikaci na pracovišti, podporu skupinové kooperace nebo

rivality, způsob reagování na nedostatky nebo omyly pracovníků, společenské

rituály, zvyklosti a tradice, vztahy k zákazníkům a veřejnosti.

13.1.2 Adaptace člověka na prostředí organizace

Pracovní adaptace: Osvojení profesionálních aktivit, zvládnutí nároků pracovního

prostředí, rytmů pracovních celků (např. noční směny), porozumění fungování

organizace jako celku a pochopení technologických návazností.

Sociální adaptace: Začlenění jednotlivce do struktury sociálních vztahů v pracovní

skupině i do celkového systému organizace.

13.2 Pracovní spokojenost

Pracovní spokojenost je postoj k práci jako celku a k jednotlivým složkám, jimiž

jedinec přisuzuje určitou váhu nebo význam. Tento pozitivní emocionální stav

vyplývá z hodnocení práce nebo pracovních zkušeností. Rozlišuje se celková a dílčí

spokojenost, intenzita spokojenosti, stálost spokojenosti a spokojenost jako stav a

proces.

Činitelé pracovní spokojenosti

Vykonávaná práce (např. prestiž ve společnosti, identifikace pracovníka

s profesí).

Podmínky práce (např. fyzikální podmínky – hluk, dostatek světla).

Mzda nebo plat.

Pracovní postup (Postup na základě pracovních výsledků je ceněn více než postup

na základě odsloužených let).

Vedení pracovní skupiny (Zájem manažera o podřízené, řídící styl, hodnocení

výsledků.

Pracovní skupina a vztahy v ní.

Lidé neuvádí na prvním místě peníze, ale pokud mají pocit nedostatečného

finančního ocenění, vyjadřují svoji nespokojenost.

- 99 -

13.2.1 Metody, pomocí kterých se nejčastěji zjišťuje pracovní

spokojenost:

Dotazník

Metoda kritických událostí (Popis pracovních událostí vyvolávajících

spokojenost nebo nespokojenost, obsahovou analýzou jsou zjišťovány aspekty

vedoucí k pozitivním nebo negativním postojům).

Interview

Metoda tendence k činům (Respondent se vyjadřuje kladně nebo záporně k řadě

uvedených výroků vztahujících se k organizaci nebo pracovní činnosti, např. když

se ráno vzbudíte, cítíte odpor jít do práce?).

13.3 Pracovní motivace

Motivace je psychický proces vedoucí k energetizaci organismu. Usměrňuje

chování a jednání pro dosažení určitého cíle. Motivace je souhrn všech skutečností

(radost, zvídavost, pozitivní pocity, radostná očekávání), která podporují nebo

tlumí jedince, aby něco dělal nebo nedělal.

Jako motiv označujeme osobní příčinu určitého chování, psychologickou příčinu

reakcí, činností a jednání člověka zaměřenou na uspokojování určitých potřeb.

Základní formou motivů jsou potřeby, ostatní formy se odvíjí od potřeb.

Tři základní prvky pracovní motivace: Člověk, pracovní činnost, organizace

Maslowova hierarchie potřeb a pracovní motivace

Tab. č. 4 Maslowova hierarchie potřeb a pracovní motivace

Potřeby seberealizace Pracovní seberealizace

Potřeby úcty Tituly, statkové symboly

Potřeby sounáležitosti Přijetí pracovní skupinou

Potřeby bezpečí Sociální zabezpečení

Fyziologické potřeby Plat, mzda

Motivační program organizace

Motivování pracovníků v organizaci se odehrává na úrovni individuální

i skupinové. Částečně probíhá spontánně a improvizovaně, ale je nutné připravit

- 100 -

a využívat motivační schéma. Motivační program odráží personální a sociální

politiku organizace a řídí se posláním a úkoly organizace a složením pracovních

skupin.

Stimulační prostředky: Všechny pobídky, např. hmotné nebo morální ocenění,

možnost odborného růstu, sociální péče a zabezpečení, volné jízdenky, atd.

Účinnost motivačního programu je vždy časově omezena a je potřeba ho v určitých

periodách obnovovat podle aktuální situace organizace.

Základní pravidla úspěchu vedoucích pracovníků při motivování

podřízených:

1) Nadšení vedoucího a odhodlání splnit zadaný úkol.

2) Adekvátní stanovení cílů.

3) Podporování neformálních vztahů.

4) Radost z práce.

13.4 Profesionální deformace

Profesionální deformace je stav, kdy člověk není schopen odlišit své chování

v profesním životě od chování v osobním životě. Riziko vzniku profesionální

deformace lze eliminovat udržováním rovnováhy mezi prací, rodinou a koníčky.

Znaky profesní deformace: Nedostatečné ovládání pozitivních i negativních

emocí, nízká míra flexibility, nízká míra kreativity, stereotypní vykonávání

činností, pocity únavy a vyčerpání, ztráta smyslu pro humor, omezení

komunikačních témat na práci, chování a jednání v rodině a mezi přáteli jako

v pracovním prostředí, např. poučování, napomínání.

Platí pravidlo, že čím delší dobu jedinec danou pracovní pozici zastává, tím vyšší

je riziko, že se u něho projeví profesionální deformace.

13.5 Workoholismus

Workoholismus je závislost na práci. Paradoxem je fakt, že chorobné zaujetí pro

práci může zapříčinit pokles pracovní výkonnosti.

3 stádia workoholismu

1) Časný workoholismus. Základní znaky: Neustálé přemýšlení o práci, častá práce

přes čas.

- 101 -

2) Střední workoholismus. Základní znaky: Ústup zájmu o rodinu, přátele, koníčky,

poruchy spánku, pozornosti, ….

3) Pozdní workoholismus. Základní znaky: Zdravotní problémy, např. vysoký krevní

tlak, žaludeční vředy, infarkt, …

13.6 Syndrom vyhoření (burn out)

Jeden z nejčastějších projevů působení stresu a únavy organismu. Může se objevit

jak u lidí, kteří jsou v neustálém kontaktu s jinými lidmi, tak u lidí v izolaci. Často

je tento syndrom diagnostikován u osob, které vykonávají stereotypní činnost.

Projevy a příznaky: Únava, ztráta sil, omezené vnímání podnětů, cynismus, pokles

snaživosti, podrážděnost, nepřátelské chování, nezájem o práci a o svůj zevnějšek,

zlehčování práce spolupracovníků, hledání nedostatků u spolupracovníků,

nerozhodnost, nespokojenost se sebou, paranoidní postoje, pocity prázdnoty.

Pomoc: Nedostávat se do stresových situací, snažit se chodit do přírody, zajímat se

o umění, kulturu, přátele, administrativní činnosti co nejvíce omezit, nevykonávat

vše stereotypně, ale snažit se o oživení i běžných denních činností, klást si nové

cíle, začít se zajímat o nové věci.

13.7 Prestiž povolání

Prestiž je dobrá reputace jedince či skupiny společnosti spojená s úctou a vlivem.

Je předmětem sociologického bádání od roku 1911.

Výsledky výzkumu o prestiži povolání z pohledu veřejného mínění, který

provedlo CVVM Sociologického ústavu Akademie věd v roce 2016:

Prestiž povolání (průměrné bodové hodnocení) v roce 2016

Prestiž povolání

Lékař

Vědec

Zdravotní sestra

Učitel na vysoké škole

Učitel na základní škole

Soudce

Projektant

Programátor

Soukromý zemědělec

- 102 -

Policista

Starosta

Voják z povolání

Truhlář

Účetní

Majitel malého obchodu

Profesionální sportovec

Opravář elektro

Soustružník

Manažer

Ministr

Stavební dělník

Bankovní úředník

Novinář

Kněz

Prodavač

Sekretářka

Poslanec

Uklízečka

Zdroj: CVVM SOÚ AV CR, v.v.i., Naše společnost 8. – 15. 2. 2016, 1080

respondentů

Lékař, nebo učitel na vysoké škole se umisťují pravidelně na předních příčkách

těchto výzkumů. Podle autorů výzkumu lze nízkou míru prestiže poslanců a

ministrů chápat za určité ohrožení demokratických principů naší politiky. Ve

společnosti nepanuje úplný konsenzus o prestiži jednotlivých povolání, ale míra

shody je relativně vysoká.

Prestiž je spolu s příjmem, vzděláním, životním stylem a mocí základním

ukazatelem sociálního statusu jedince. Prestiž nemusí být spojována jenom

s bohatstvím, vlivnými styky nebo mediálním podvědomím, ale může se odvíjet

také od udělených ocenění či získaných úspěchů.

Prestiž není nutná pro dosažení dobré životní úrovně. Usilování o ni je u každého

člověka individuální a bývá hodnoceno nejenom pozitivně, ale i negativně, např.

s ohledem na ješitnost.

13.8 Osobnost vedoucího pracovníka

Obecně platná osobnostní charakteristika úspěšného pracovníka neexistuje.

Úroveň řídící práce vedoucí jeho podmíněna 4 faktory:

- 103 -

osobní vlastnosti vedoucího

postoje, potřeby a osobnostní vlastnosti podřízených pracovníků a profil

této skupiny

zvláštnosti organizace, úřadu (poslání, organizační struktura apod.)

celkové ekonomické a společenské prostředí

Vedoucí pracovník je člověk, kterému je svěřen tým spolupracovníků, s jehož

pomocí realizuje vytčené cíle. Jedná se tedy o tzv. formální autoritu, která je dána

jmenováním, ustanovením do funkce, pověřením řízení kolektivu. Formální

autorita ale nemusí být podřízenými jako autorita vnímána. Nekritické

zdůrazňování formální autority vede často k neúspěchu ve vedoucí funkci.

Nevhodné jsou např. výroky tohoto typu: " Nezapomeňte kdo je tu vedoucím!"

Je-li vedoucí pracovník vnímán pozitivně, může si získat autoritu jako osobnost.

Neformální (osobní) autorita je dána osobnostními kvalitami, přirozenou autoritou

člověka, bere v úvahu lidský faktor, připouští iniciativu, humor, podporuje rozvoj

schopností a dovedností, přenáší odpovědnost i na druhé, kritizuje konstruktivně.

13.8.1 Osobnostní vlastnosti úspěšného vedoucího pracovníka

Na základě četných výzkumů lze přece jenom formulovat závěry, že úspěšný

vedoucí se od ostatních liší především těmito osobnostními vlastnostmi:

vyšší úrovní rozumových schopností

vyšší mírou flexibility (pružnosti a přizpůsobivosti)

bystřejší orientací v situaci

širšími a hlubšími znalostmi

odpovědnějším plněním pracovních povinností

lepšími předpoklady pro organizační práci

aktivnější účastí na společenském dění

vysokou aspirační úrovní (výše snahy po vyniknutí)

- 104 -

vyšší mírou tvořivosti

předáváním a vyžadováním většího množství informací

větší dominantností (vůdčí tendence)

celkově vyšší odolností vůči psychické zátěži

nadhledem a smyslem pro humor

rozumí nejenom dané věci, ale umí také o ní jednat s lidmi

13.8.2 Charakteristické znaky oblíbených a neoblíbených vedoucích

Z různých výzkumů vyplývá, že oblíbení vedoucí se vyznačují především těmito

charakteristikami:

sociální citlivost, společenskost, přátelskost, ochota

vyrovnanost, sebejistota, dobrá emoční kontrola

spontánnost (nenucenost, přirozenost) a uvolněnost

veselost, vtipnost, smysl pro humor

aktivita, iniciativa

dobrá inteligence a výkonnost

příjemný vhled, upravenost a čistota

Z různých výzkumů vyplývá, že neoblíbení vedoucí se vyznačují především těmito

charakteristikami:

nejistotu

nespokojenost

plachost a vyhýbavost

hlučnost

nafoukanost

slabošství, hloupost a pošetilost

soustředěnost na sebe

náladovost

mrzutost a stísněnost

- 105 -

13.9 Styly vedení lidí

Styly vedení lidí se rozdělují do 4 základních kategorií podle 2 kritérií:

1. Prostor, který dáváme druhým. (orientace na sebe, např. chránit pouze své zájmy,

nebo vtahovat do hry i druhé).

2. Aktivita při vedení lidí (řídit všechno, nebo neřídit nic).

Každý z níže popsaných stylů má své místo v praxi vedoucího. Důležité je ale

vědět, který ze stylů je vhodné použít v konkrétní situaci. Každý vedoucí má určité

vrozené tendence k určitému stylu, ale musí se naučit přepínat styly podle toho, jak

to vyžaduje situace.

13.9.1 Direktivní styl

Charakteristika vedoucího, který používá tento styl: Aktivní vedoucí

orientovaný na sebe. Do všeho zasahuje, rozkazuje, přikazuje, vyjadřuje svoje

názory. Často užívá 1. os. č. j. – „já chci, aby…“. Druzí nemají takřka žádný

prostor.

Situace vhodné pro použití tohoto stylu: Krizové situace, při porušování pravidel,

oddalování se od stanoveného cíle.

13.9.2 Demokratický styl

Charakteristika vedoucího, který používá tento styl: Aktivní vedoucí, který

dává prostor druhým. Klade otevřené otázky, např. „Co si myslíte o…“? Používá 1.

os. mn. č., např. „pojďme“. Svůj názor vyjadřuje až jako poslední, aby neovlivnil

ostatní.

Situace vhodné pro použití tohoto stylu: Případy, kdy je dostatek času na řešení

problému, když chce vedoucí vést podřízené k odpovědnosti a samostatnosti.

Situace podobné jako u participativního stylu.

13.9.3 Liberální styl

Charakteristika vedoucího, který používá tento styl: Vedoucí, který nepřijímá

odpovědnost. Není aktivní, je v pozadí, ale přitom mu jde jen o jeho zájmy. Často

- 106 -

užívaná věta: „Rozhodněte se, jak chcete.“ Z jeho formulací je patrný rozdíl mezi

já manažer a vy podřízení.

Situace vhodné pro použití tohoto stylu: Věc nesouvisí přímo s cílem naší práce,

podřízení chtějí rozhodnutí v naprosto nedůležité věci.

13.9.4 Participativní styl

Charakteristika vedoucího, který používá tento styl: Manažer se zaměřuje na

rozvoj týmu, ale vše řídí jakoby z pozadí. Není příliš aktivní, nechává dostatek

prostoru druhým. Klade otázky podřízeným, koučuje je. Nechá podřízené pracovat,

nezasahuje do jejich práce, poté si nad výsledky práce s nimi sedne

a diskutuje o způsobu řešení problému, o možnostech zlepšení pro další podobné

situace, atd. Nejdříve nechá vyjádřit podřízené, sám mluví jako poslední nebo

vůbec.

Situace vhodné pro použití tohoto stylu: Případy, kdy je dostatek času na řešení

problému, když chce vedoucí vést podřízené k odpovědnosti a samostatnosti.

Situace jsou podobné jako u demokratického stylu.

Shrnutí

Škála problémů, kterými se zabývá psychologie práce a organizace, je velice široká.

Pracovní spokojenost je postoj k práci jako celku a k jednotlivým složkám, jimiž

jedinec přisuzuje určitou váhu nebo význam. Mnoho lidí se domnívá, že finanční

odměna je nejdůležitějším činitelem pracovní spokojenosti. Ve skutečnosti je tato

problematika složitější. Pro pracovní motivaci jsou velice důležité 3 následující

aspekty: Člověk, pracovní činnost, organizace. Každá organizace by měla mít

zpracovaný vhodný motivační program. Vhodně motivovat podřízené je jedním ze

základních úkolů každého vedoucího. Nelze podat obecnou osobnostní

charakteristiku úspěšného a oblíbeného vedoucího, přesto lze na základě výsledků

stanovit, jaké vlastnosti by takový vedoucí měl mít. V manažerské teorii jsou

- 107 -

vymezeny 4 základní styly vedení lidí. Ani jeden z nich není účelný v každé situaci,

proto by měl správný vedoucí umět přepínat mezi těmito styly.


1) Po kterých povoláních bude v budoucnu podle Vašeho názoru největší

poptávka?

2) O kterých vlastnostech úspěšných a oblíbených vedoucích můžete říci, že

jsou typické pro Vás?

3) Kteří činitelé pracovní spokojenosti jsou nejdůležitější pro Vás?

Testové otázky

33. Demokratický styl vedení lidí je vhodné použít v:

a) krizových situacích, kdy hoří termíny

b) situacích, kdy podřízení porušují zvlášť hrubým způsobem pravidla

c) situacích, kdy chce pěstovat vedoucí zodpovědnost a samostatnost podřízených

34. Jako prevence syndromu vyhoření je dobré:

a) stereotypně vykonávat všechny administrativní činnosti

b) dlouho pracovat na stejné pozici ve stejné firmě, abyste zabránili stresu ze změn

c) zajímat se o nové věci

35. Mezi základní pravidla úspěšného motivování podřízených ze strany

vedoucího nepatří:

a) adekvátní stanovení cílů

b) stanovení hodně vysokých cílů, i když od začátku je jasné, že nebudou

100 % splněny

- 108 -

c) podporování neformálních vztahů


BEDRNOVÁ, E., NOVÝ, I. Psychologie a sociologie řízení. 3. rozšířené

a doplněné vydání. Brno: Management Press, 2009. ISBN 978-80-7261-169-0.


2008. ISBN 978-80-247-1428-8.

WAGNEROVÁ, I. Psychologie práce a organizace. 1. tištěné vydání. Praha:

Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3701-0.

- 109 -

14 Psychologie masové komunikace

Cíl:

Cílem této kapitoly je poukázat na to, jakým způsobem mohou masmédia

ovlivňovat nejenom společnost jako takovou, ale i každého jedince.

Klíčová slova:

Masmédia, deskripce, preskripce, mainstreaming, spirála mlčení, band vagon efekt,

kyberšikana, kyberstalking, kybergrooming.

Průvodce studiem:

Masmédia hrají v dnešní společnosti zásadní roli. Bez nich si již nedokážeme

představit jak soukromý, tak pracovní život. Je však důležité si také uvědomit jejich

negativní dopady.


14.1 Masmédia, mediální komunikace

Masová komunikace patří k nejcharakterističtějším rysům soudobé civilizace.

V sociální psychologii je chápána jako jeden z druhů komunikace vedle

komunikace interpersonální a intrapersonální. Má s nimi společné komunikační

schéma, které zahrnuje komunikátora, obsahovou i formální stránku sdělení,

přenosové kanály a příjemce sdělení (recipienta).

Masová komunikace se odlišuje od ostatních druhů komunikace následujícími

znaky:

- 110 -

1) Původem i příjemcem komunikace je množina lidí.

2) Veřejný charakter, dostupnost každému potenciálnímu zájemci.

3) Role původce a příjemce jsou trvale rozděleny, sdělení postupuje

jednosměrně od původce k příjemci. V posledních letech ale roste počet

případů, ve kterých toto tvrzení neplatí. Např. diváci hlasují, který film bude

vysílán.

4) Původce a příjemce nejsou v přímém bezprostředním kontaktu.

5) Sdělení může přijímat osamocený jedinec, skupina jedinců, skupina

i velké publikum. Přítomnost jiných lidí může měnit racionální zpracování

sdělení i emocionální prožitek s ním spojený.

Masmédia

Masmédia jsou prostředky masové komunikace, které rozšiřují sdělení veřejného

charakteru k širokému, rozmanitému a individuálně neurčenému publiku. Užívání

tohoto pojmu není nijak ohraničeno, proto se pod tímto termínem rozumí technický

prostředek čili komunikační kanál i sociální instituce nebo organizace masové

komunikace. K nejrozšířenějším médiím patří internet, sociální sítě, televize, rádio,

noviny, časopisy, knihy, film, video, CD – ROMy, letáky, atd. Za nejstarší

prostředek masové komunikace je považována fáma.

Deskripce, preskripce

Média nabízí vlastní deskripci (přepis, popis) světa. Konzumenti si zřídka činí

vlastní popis (např. necestují do míst, o kterých vidí reportáž), ale věří médiím

a spoléhají na ně. Masové média se tak dostávají k moci. Podávají zjednodušený

výklad světa, popisují do šířky, ne do hloubky, vedou k roztěkanosti, nestálosti

vnímání, otupují krátkodobou paměť, vedou k extroverzi, rychlosti, pohotovosti,

nestálosti nebo neuroticismu na úkor introverze, důkladnosti, rozmýšlení, stálých

zájmů a psychického klidu.

Preskripce (předepisování) má podobu skrytého přikazování toho, co máme

přijmout, jak se máme zachovat. Předpisy přichází seshora dolů, k mase příjemců

z vlivového centra.

- 111 -

Masmédia jako nositelé témat

Masmédia jsou nositeli témat. Iniciují, o čem se začne mluvit, uvažovat. I zajímavé

téma může zapadnout, pokud si ho nevšimne někdo, kdo je pro příjemce autoritou.

Masová média jsou důležitá ve fázi pozorování a uvědomování, ve fázi osvojování

je nejdůležitější interpersonální komunikace.

Mezi faktory, které ovlivňují účinnost masové komunikace, patří prestiž zdroje

a osobnost mluvčího. V dnešní době tyto faktory jsou potlačeny třetím faktorem,

a to navozením dráždivosti, upoutáním pozornosti.

Další důležité pojmy

Band wagon efekt (vůz s kapelou): Tímto pojmem označujeme jakoukoliv

přirozenou propagaci, která kalkuluje s tím, že potenciálního zákazníka, diváka

navnadí, že se půjde podívat, aby o něco nepřišel, aby držel krok s ostatními.

Příklad: Fronta lidí na ulici, každý se chce podívat, co se tam děje, nebo koupení

zboží jenom proto, že ho kupují ostatní. U některých jedinců se může objevit

opačný postoj: nekupovat to, co druzí, nejezdit tam, kam jezdí všichni, být odlišný.

Spirála mlčení: Strach vystoupit se svými názory a octnout se v izolaci vede řadu

lidí k mlčení, ne k projevení nesouhlasu. Do diskuse se zapojí až tehdy, když cítí

podporu, když má někdo stejný názor jako oni.

Mainstreaming (rozšiřování hlavního proudu, strhávání do něj). Jde

o ztotožňování lidských preferencí i tužeb v zábavní a konzumní společnosti. Je to

masmediálně a ekonomicky řízený proces. Určité skupiny lidí si přejí

unifikovatelné, více předvídavé chování lidí.

14.2 Postavení a role masmédií ve společnosti

Dříve podávala obraz světa církev, církev také odlišovala dobro a zlo. Dnes tuto

funkci převzala média. Tvoří neodmyslitelnou součást našeho běžného života

a jejich vliv neustále roste.

16.2.1 Rizika působení médií ve společnosti

1) Jednostranné, nevyvážené a nepluralitní popisování skutečnosti.

2) Cílevědomé ovlivňování vědomí i podvědomí.

- 112 -

3) Bulvarizace médií (např. záběry intimních situací).

4) Negativismus.

5) Tendence ke krajnostem.

6) Honba za senzacemi.

14.2.2 Televize

Průměrný Čech se na televizi dívá asi 190 minut denně. Sledovanost televize

v porovnání s koncem 20. století klesá, protože lidé tráví stále více času na internetu

a protože mají dostatek finančních prostředků a možností, jak trávit volný čas.

V ČR zaujímá dominantní postavení komerční televize, ve většině západních zemí

mají komerční televize převahu v oblasti zábavy, ne v oblasti informování.

Na začátku 90. let 20. století vznikly celoplošné soukromé televize Nova a Prima,

které nastolily nový přístup k recipientovi, nové estetické normy a nejdůležitějším

kritériem se stala sledovanost. Asociace televizních organizací (ATO) pravidelně

zveřejňuje žebříčky sledovanosti, ze kterých se odvíjí i cena za reklamu v daném

vysílacím čase. První místa v těchto žebříčcích obsazují zpravodajské pořady.

V současné době končí éra velkých mocných televizí, protože vznikají stále nové

digitální kanály a trh se rozdrobuje.

Televize pronikla také do výuky. Tato forma výuky je založena na příběhu

vyprávěném prostřednictvím dynamického obrazu a hudby. Předmětem může být

pouze vizualizovatelná látka. Televize virtuálně zprostředkovává celý svět pomocí

různých komunikačních kanálů a za předpokladu efektivního a přiměřeně dlouhého

využívání může výuku obohatit.

V poslední době se často diskutuje o negativním vlivu vysílaných pořadů na jedince

i společnost jako takovou. Názory se značně liší, proto jsou zde shrnuty výsledky

některých výzkumů:

1) U silných diváků (více než 4 hodiny denně sledují televizi), byl prokázán

větší strach ze zločinnosti (např. strach jít večer na procházku) než

u slabých diváků.

- 113 -

2) Diváci považují moderátory zpravodajství za blízké kamarády, mají

tendenci si s nimi povídat, svěřovat se jim, protože „přijdou“ k nim do

obývacího pokoje častěji než kamarádi nebo příbuzní.

3) Děti napodobují způsob hry s hračkami, který viděly v televizi. Po zhlédnutí

filmu, ve kterém si děti hrály agresivně, měly tendenci tuto agresi

napodobovat. Po zhlédnutí filmu, ve kterém si děti hrály se stejnými

hračkami nenásilně, opět napodobovaly tento nenásilný způsob hry.

4) Sledování televize vytěsňuje četbu. Pokud dítě sleduje více než dvě hodiny

denně televizi, nečte, má problémy s porozuměním čtenému textu

a následně problémy při vzdělávání.

5) Hladina agrese dětí rok po zavedení televize byla mnohem vyšší než rok

před zavedením televize.

6) Příčinný vztah mezi mírou sledování agrese a agresivním chováním je velmi

slabý, násilí v televizi nemá tedy žádný přímý účinek na chování dětí.

Jak může televize negativně ovlivnit chování?

1) Učení pozorováním: Násilné chování se lze naučit pozorováním,

a pokud je odměňováno, tak ho napodobovat. Násilí prezentované

v médiích slouží jako návod, stává se předmětem nápodoby.

Ve srovnání s živým modelem je násilí prezentované filmovou postavou

méně napodobováno, ale filmová postava je zase častěji napodobována

než postava kreslená.

2) Disinhibice: Sledování agrese může snížit zábrany agresivního

chování, protože se začne zdát, že je legitimní.

3) Aktivace: Agresivní emociální aktivace či vzrušení ze sledování agrese

mohou vést ke skutečnému násilí.

4) Násilí prezentované v médiích snižuje citlivost vůči násilí v běžném

životě.

Jak může televize pozitivně ovlivnit chování?

- 114 -

1) Očkování: Sledování antisociálního násilí může být podnětem k debatám

o jeho nevhodnosti a může být dokázáno, že takové chování v závěru

nevede k ničemu dobrému.

2) Katarze: Podle Freudovy teorie může sledování násilí poskytnout úlevu od

potlačované agrese, která se uvolní emočními sympatiemi.

3) Přes média mohou být prezentovány prosociální role jako základ pro učení

pozorováním a nápodobou. Je ukázáno, jak může být kladný hrdina

odměněn, např. veřejným oceněním.

Média a mediální obsahy neovlivňují vždy všechny diváky stejně!!! Důležité je

zvážit:

a) Osobnost diváka, tedy to, co si dítě před obrazovku přináší.

b) Míru vystavení mediálnímu obsahu.

14.2.3 Noviny

Průměrný Čech přečte denně alespoň jedny noviny, a to i přesto, že každoročně

klesá počet výtisků klasických tištěných novin. V ČR vychází asi 7 000 časopisů

a 170 deníků. Za tzv. seriózní bývají většinou označovány Hospodářské noviny,

MF Dnes, Lidové noviny a Právo. Existují ale i názory, podle kterých opravdu

seriózní noviny v ČR nejsou vydávány. V nejvyšších nákladech vychází bulvární

tisk.

14.2.4 Rozhlas

Rozhlas je prostředek masové komunikace založený na akusticko-auditivním

principu. V určitých dějinných etapách byl hlavním prostředkem masové

komunikace. V dnešní době už toto výsadní postavení nemá. V České republice

vysílá veřejnoprávní Český rozhlas a více než 70 soukromých stanic. Některé z nich

mají, stejně jako některé tištěné noviny, svoji internetovou podobu.

14.2.5 Internet

- 115 -

Internet začal být využíván v 60. letech 20. st. v americké armádě. Komerční sféra

ho však užívá až od roku 1992. Počet jeho uživatelů neustále roste. Internet nabízí

virtuální svět a prostředí bez zábran, ve kterém člověk ztrácí ostych a chová se

nezávazně.

Je zcela zbytečné psát o výhodách, které internet nabízí jak v pracovním, tak

v osobním životě. Mnohem důležitější je se zmínit o vlivu internetu na lidské

chování, jednání a komunikování.

Internet je komunikační médium. Jeho vliv na komunikaci je na jedné straně

neblahý, na straně druhé obohacující.

Neblahý proto, že uživatelé internetu zjednodušují jazyk po stránce syntaktické,

stylistické, kompoziční i sémantické. Důraz kladou na časovou úsporu, rychlou

výměnu informací. Užívají stále více anglicismů a pouze omezenou slovní zásobu.

Jazyk se stává stále jednodušším, protože před reakcí chybí čas na promyšlení a

prostor pro korekturu. Pozitivem internetové komunikace je stručnost a výstižnost.

Psychické či sociální problémy, na jejichž vzniku může mít podíl virtuální

realita:

Podle některých odborníků může virtuální realita úzce souviset se symptomy

schizofrenie, s autistickým vnímáním světa, s poruchami afektivity, emoční

stability. Virtuální realita je jednou z příčin, proč dochází ke ztrátě originality

myšlení. Hry, filmy, fotografie nebo příběhy s prvky násilí šířené po internetu

podporují agresivní chování. Mediální obsahy (nejenom negativní a smutné

příběhy, ale i prezentace výjimečných lidí, které v některých případech u běžných

lidí vzbuzují pocity méněcennosti) mohou přispívat k depresím a podporovat

autoagresivní tendence. Uživatelé sociálních sítí, mobilních telefonů, televizní

diváci nebo posluchači rádií trpí v momentu odtržení od těchto médií stejnými

fyzickými i psychickými symptomy jako lidé závislí na drogách.

Když se mluví o fobiích (úzkostných poruchách charakterizovaných chorobným,

bezdůvodným strachem, kdy postižený si tento nesmyslný strach uvědomuje, ale

není schopen ho vlastní vůlí potlačit), většině lidí se vybaví často diskutované fobie

jako strach z malých a uzavřených prostorů nebo třeba pavouků. Existuje ale i fobie

- 116 -

ze ztráty signálu. Lidé trpící touto fobií raději mají neustále více zařízení, přes která

se můžou „spojit se světem“, nechodí do míst, kde není možné se připojit.

Internet a sociální vztahy

Výzkumy realizované v 90. letech 20. století upozorňovaly na negativní vliv

internetu na sociální vztahy mladých lidí, na stále častější pocity odcizení. Lidé

mohou komunikovat s lidmi na druhém konci planety, ale paradoxně ubývá

komunikace a množství společně stráveného volného času s nejbližší rodinou

a přáteli, lidé obtížněji navazují vztahy a obtížněji komunikují v reálném světě.

Dnes se začíná objevovat názor, že internet zlepšuje sociální vztahy, zvyšuje se

životní naladění teenagerů. Kybersvět dneška se značně liší od kybersvěta konce

20. století. Lidé si vyměňují nejčastěji informace s přáteli, častěji vyjadřují svoje

pocity a přání, což jim pomáhá k vytváření a prohlubování kamarádských vztahů.

Výběr informací si řídí každý sám, což je značný rozdíl od výběru informací ve

škole.

Chování různých věkových skupin na internetu

Lidé do 30 let přistupují k internetu bezdrátově, z notebooku nebo mobilního

telefonu. Oproti průměru vynikají v užívání sociálních sítí, instant messagingu,

poslechu hudby, hraní her, čtení blogů a více se pohybují v nejrůznějších virtuálních

světech. 8 z 10 z nich má vysokorychlostní internet. Mezi jejich nejoblíbenější

zábavné online aktivity patří sledování videa (66 %), sociální sítě (61 %) a instant

messaging (47 %). I když bloggování se nachází v žebříčku sledovaných aktivit

celkově na posledním místě, právě tato generace je ta, která bloguje nejvíce (14 %).

Obecně platí, že si lidé všech věkových skupin hlídají na internetu především svoji

reputaci, ale můžeme konstatovat, že v posledních letech stále roste zájem o

bezpečnost ve virtuálním prostředí a udržení soukromí. A právě lidé z této věkové

skupiny patří k nejopatrnějším uživatelům internetu. Je pro ně zcela běžné mazat

kontakty, různé komentáře, měnit „friendlist“ nebo filtrovat příspěvky od známých.

Oproti tomu skupina lidí nad 65 let se chová nejméně opatrně. Pokud se už jednou

někdo dostane na seznam přátel, je téměř nulová ochota ho vymazat. Zatímco téměř

20 % lidí do 30 let přiznalo, že někdy litovalo fotografií nebo komentářů, které

zveřejnili, ze starších lidí to byla necelá 4 %.

- 117 -

14.3 Kyberšikana

Pod pojmem kyberšikana rozumíme využití ICT k takovým činnostem, které mají

někoho vyvést z rovnováhy, např. zasílání obtěžujících, urážejících či útočných

emailů, SMS, vytváření hanlivých stránek a blogů, rozesílání nebo vystavení

osobních nebo ponižujících informací nebo fotografií na web.

Kyberšikana je specifickým druhem šikany, který se odlišuje od běžné šikany

nástrojem ubližování, jiným charakterem celého procesu šikanování včetně rolí

agresora a oběti. Většina obětí kyberšikany se nikdy nedozví, kdo je šikanoval.

Neplatí, že agresorem je pouze fyzicky silný člověk a obětí pouze outsider. V obou

případech to může být prakticky kdokoliv. Před kyberšikanou nelze uniknout,

kontaktovat oběť lze téměř kdykoliv.

Z výzkumného šetření projektu E-Bezpečí a centra PRVOK vyplývá, že 46,8 %

českých dětí, kteří jsou žáky SŚ nebo ZŠ, je vystaveno některé z forem kyberšikany.

Nejčastěji se jedná o nadávky, urážky nebo ponižování v rámci SMS zpráv, e-

mailů, v chatu nebo v diskuzi. 27,8 % dětí přiznalo, že kyberšikanu vyzkoušelo,

především v podobě útoku na cizí elektronický účet, dehonestujícího projevu

v SMS, emailu nebo v diskusi.

Jako kyberstalking označujeme dlouhodobé, systematické a stupňované

obtěžování a pronásledování prostřednictvím internetu. Zhruba 4 – 7, 2 % mužů

a 12 – 17, 5 % žen z anglosaských zemí se stalo obětí kyberstalkingu.

Kybergrooming je chování uživatelů internetu s cílem vyvolat v oběti falešnou

důvěru a přinutit ji k osobní schůzce.

Lidé si často ani neuvědomují, že zveřejněním určitého videa, fotografie nebo

vyjadřováním vybraných názorů se dopouští kyberšikany. Nezapomínejte, že

šikana může naplňovat skutkovou podstatu trestných činů (omezování osobní

svobody, krádeže, ublížení na zdraví, poškozování cizí věci, vydírání, loupeže,

rasově motivované skutky, znásilnění, pohlavní zneužívání).

Pomoc v případě, že se vy sami nebo někdo ve vašem okolí stane obětí kyberšikany,

můžete hledat např. přímo na Policii ČR. Kyberšikanou a vším, co s tímto

problémem souvisí, se zabývá např. projekt E-Bezpečí, projekt Bezpečný internet

nebo Národní centrum bezpečnějšího internetu.

- 118 -

Shrnutí

Média tvoří neodmyslitelnou součást života v dnešní společnosti. V případě

smysluplného a kontrolovaného využití nám zjednodušují mnoho aktivit, např.

vyhledávání informací, nakupování, vydělávání peněz, atd., baví nás

a v neposlední řadě nás vzdělávají. Pokud však jedinec začne ztrácet kontrolu nad

časem, který s nimi tráví, mohou vznikat takové problémy, jaké souvisí

s kteroukoliv jinou závislostí. Další negativní jevy vyplývají z nedostatečné selekce

vhodných informací ze záplavy mediálních sdělení, která se na nás nepřetržitě valí,

a z nového typu šikany, který s sebou nová média přinesla.

Otázky a úkoly k procvičení 1.

Zamyslete se nad tím, kolik času vy sami denně trávíte u televize nebo u počítače.

Považujete toto množství času za přiměřené?

2. Chovali jste se někdy na internetu tak, že by Vaše počínání mohlo být označeno

za kyberšikanu?

Testové otázky

36. Kyberstalking označuje:

a) dlouhodobé systematické sledování prostřednictvím internetu

b) chování uživatelů internetu s cílem vzbudit důvěru a sjednat osobní schůzku

c) snaha získat na internetu citlivá data, např. hesla k bankovnímu účtu, a ukrást tak

peníze

37. Média nabízí deskripci světa. To znamená, že:

a) popisují svět, lidé si neověřují podané informace a vnímají věci tak, jak je média

prezentují

b) média předepisují, jak by měl vypadat ideální svět

c) předepisují lidem, jak by se měli chovat

- 119 -


Použitá literatura

GILES, D. Psychologie médií. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-3921-2

MIČIENKA, M. Základy mediální výchovy. 1. tištené vydání. Praha: Portál, 2009.

ISBN 978-80-7367-315-4.


7178-624-1.

SAK, P. Mládež na křižovatce. 1. tištěné vydání. Praha: Svoboda servis, 2004.

ISBN 80-86320-33-2.

SUCHÝ, A. Mediální zlo. Praha: Triton, 2007. ISBN 80-7254-926-X.

TRÁVNÍČEK, J. Čtenáři a internauti. Praha: Host, 2011. ISBN 978-80-7294-515-

3.


2009. ISBN 9788073673871.

- 120 -

Klíč k testovým otázkám

1c 2a 3a 4b 5a 6b 7c 8a 9c 10c 11b 12b 13c 14a 15b 16c 17c 18a 19c 20b 21a 22a

23b 24a 25a 26b 27c 28c 29c 30a 31b 32c 33c 34c 35b 36a 37a

Použitá literatura

BARTŮŇKOVÁ, S. Stres a jeho mechanismy. 1. tištěné vydání. Praha: Karolinum,

2010. ISBN 978-80-246-1874-6.

ČAČKA, O. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory

optimalizace. Brno: MU, 2000. ISBN 80-7239-060-0.

ČERNÝ, V. Jak překonat stres. 3. tištěné vydání. Brno: Computer Press, 2006.

ISBN 80-251-1003-6.

BEDRNOVÁ, E., NOVÝ, I. Psychologie a sociologie řízení. 3. rozšířené

a doplněné vydání. Brno: Management Press, 2009. ISBN 978-80-7261-169-0.

DOLEŽALOVÁ, A. Ekonomie, filantropie, altruismus – úvod do studia. 1. tištěné

vydání. Praha: Oecomomica, 2008. ISBN 97-8802-4514-71-0.

GILES, D. Psychologie médií. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-3921-2.

HAYESOVÁ, N. Základy sociální psychologie. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-

7178-763-9.


80-7376-092-5.

HILL, G. Moderní psychologie. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-641-1.

KNAUSOVÁ, I. Ověření platnosti Bernsteinovy teorie jazykové socializace

v českém prostředí. Pedagogická orientace, 2002, č. 2, s. 99 – 107.

KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. 1. tištěné vydání. Praha: Portál, 2001.

ISBN 80-7178-551-2.

MIČIENKA, M. Základy mediální výchovy. 1. tištené vydání. Praha: Portál, 2009.

ISBN 978-80-7367-315-4.


7178-624-1.


1970.

PETRUSEK, M. Základy sociologie. 1. tištěné vydání, Praha: Akademie veřejné

správy, 2009. ISBN 978-80-87207-02-4.

POSTMAN, N. Ubavit se k smrti. 1. tištěné vydání. Praha: Mladá fronta, 1999.

ISBN 80-204-0747-2.

PRAŠKO, J. Asertivitou proti stresu. 1. tištěné vydání. Praha: Grada, 1996. ISBN

80-7169-334-0.

ŘÍČAN, P. PITHARTOVÁ, D. Krotíme obrazovku. 1. tištěné vydání. Praha: Portál,

1995. ISBN 80-7178-084-7.

ŘÍČAN, P. Cesta životem. 1. přepracované vydání. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-

7367-124-7.

SAK, P. Mládež na křižovatce. 1. tištěné vydání. Praha: Svoboda servis, 2004.

ISBN 80-86320-33-2.

- 121 -

SUCHÝ, A. Mediální zlo. Praha: Triton, 2007. ISBN 80-7254-926-X.

TRÁVNÍČEK, J. Čtenáři a internauti. Praha: Host, 2011. ISBN 978-80-7294-515-

3.

VENGLÁŘOVÁ, M. Průvodce partnerským vztahem. 1. tištěné vydání. Praha:

Grada, 2008. ISBN 978-80-247-2054-8.


2000. ISBN 80-7178-291-2.


2008. ISBN 978-80-247-1428-8.

WAGNEROVÁ, I. Psychologie práce a organizace. 1. tištěné vydání. Praha:

Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3701-0.

WILLERTON, J. Psychologie mezildských vztahů. 1. tištěné vydání. Praha: Grada,

2012. ISBN 978-80-247-3924-3.

WILLI, J. Psychologie lásky. 2. tištěné vydání. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-

7367-895-1.

- 122 -

- 123 -

- 124 -

SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE - VŠPJ/Sociální psychologie...- 5 - Úvod Studijní opora pro předmět...

Documents

Transcript of SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE - VŠPJ/Sociální psychologie...- 5 - Úvod Studijní opora pro předmět...