Divadlo pro děti potřebuje velký...

4
3 Jaký je podle vás opti- mální přístup k divadlu pro děti? Myslím si, že děti po- třebují velký příběh, který je osloví. Ze svých zkuše- ností vím, že jsou schop- né pojmout ledacos, třeba i Rusalku, operu, když se jim to podá tak, aby tomu rozuměly. Na druhou stra- nu si rády hrají, takže di- vadlo založené na legraci a hraní dokážou vzít taky. Obecně si myslím, že dě- ti víc než divadlo pro dě- ti potřebují dobré divadlo. Dítě je na tom stejně jako dospělý divák. Potřebuje, aby jej představení zauja- lo a aby mu rozumělo. Co divadlo jako pomůc- ka při vyučovaní či vý- chově? Já osobně s tím nemám velkou zkušenost, nicmé- ně si myslím, že tahle cesta vůbec není hloupá. Většinu věcí se jako děti dozvídáme přes hraní si. Děti, když si hrají, použí- vají vlastně divadelní pro- středky. Proč by to tedy nešlo použít cíleně? Často zmiňovaným pro- blémem v hodnocení představení Popelky bý- vá dramaturgie... Dobré divadlo potře- buje dobrou dramaturgii. Nesmíme dělat z diváka hlupáka, na druhou stra- nu ho ani nesmíme pře- cenit a předkládat mu materiál, který nepochopí. To pla- tí i v oblasti tvorby pro děti. Vždycky jde o divadelní zá- konitosti. O komu- nikaci mezi jeviš- těm a hledištěm, o strukturu dra - matického textu... Je velice důležité, ale nikoli jednodu- ché, odlišit dobrou a špatnou pohád- ku. Nelze k tomu přistupovat sty - lem: „Tady je po- hádka pro čtyři lidi a my jsme akorát čtyři.“ To je cesta do pekel. Proč je na jevištích tak málo vidět tradiční po- hádky? Je těžké najít adekvát- ní divadelní prostředky pro inscenování klasic- ké pohádky. To je zřejmě vůbec nejtěžší, ale přes- ně to děti nejvíc chtějí. To jsou již zmíněné velké pří- běhy. Ale jak to na jeviš- ti udělat, jaké prostředky najít, aby klasická pohád- ka měla všechno, co má mít? Dobro a zlo, i patos, který tam patří, ale tako- vý patos, abych se mu po- tom jako divák nevysmála. To je skoro výzva! Větši- na divadel pro děti se dě- lá přes hravost, což je na jednu stranu velice dobře, ale zároveň se vyhýbáme velkým příběhům. Ty tak- zvaně veselé pohádky jsou založené na jisté jednodu- chosti, která umožňuje se vyhnout úskalím „velkých“ pohádkových příběhů. To- tiž napsat velký příběh ne- ní vůbec jednoduché. A už vůbec ne ho inscenovat. Teď je důležité se toho ne- bát a jít do toho. Petra Jirásková Divadlo pro děti potřebuje velký příběh Kateřina Fixová Dnes přinášíme rozhovor s dlouholetou členkou poroty na rakovnických přehlídkách. Kateřina Fixo- vá působí jako dramaturg a herečka v Divadle Anto- nína Dvořáka Příbram a rovněž jako dramaturg na loutkové scéně Divadla rozmanitostí v Mostě.

Transcript of Divadlo pro děti potřebuje velký...

3

Jaký je podle vás opti-mální přístup k divadlu pro děti?

Myslím si, že děti po-třebují velký příběh, který je osloví. Ze svých zkuše-ností vím, že jsou schop-né pojmout ledacos, třeba i Rusalku, operu, když se jim to podá tak, aby tomu rozuměly. Na druhou stra-nu si rády hrají, takže di-vadlo založené na legraci

a hraní dokážou vzít taky. Obecně si myslím, že dě-ti víc než divadlo pro dě-ti potřebují dobré divadlo. Dítě je na tom stejně jako dospělý divák. Potřebuje, aby jej představení zauja-lo a aby mu rozumělo.

Co divadlo jako pomůc-ka při vyučovaní či vý-chově?

Já osobně s tím nemám

velkou zkušenost, nicmé-ně si myslím, že tahle cesta vůbec není hloupá. Většinu věcí se jako děti dozvídáme přes hraní si. Děti, když si hrají, použí-vají vlastně divadelní pro-středky. Proč by to tedy nešlo použít cíleně?

Často zmiňovaným pro-blémem v hodnocení představení Popelky bý-vá dramaturgie...

Dobré divadlo potře-buje dobrou dramaturgii. Nesmíme dělat z diváka hlupáka, na druhou stra-nu ho ani nesmíme pře-

cenit a předkládat mu materiál, který nepochopí. To pla-tí i v oblasti tvorby pro děti. Vždycky jde o divadelní zá-konitosti. O komu-nikaci mezi jeviš-těm a hledištěm, o strukturu dra-matického textu... Je velice důležité, ale nikoli jednodu-ché, odlišit dobrou a špatnou pohád-ku. Nelze k tomu přistupovat sty-lem: „Tady je po-hádka pro čtyři lidi

a my jsme akorát čtyři.“ To je cesta do pekel.

Proč je na jevištích tak málo vidět tradiční po-hádky?

Je těžké najít adekvát-ní divadelní prostředky pro inscenování klasic-ké pohádky. To je zřejmě vůbec nejtěžší, ale přes-ně to děti nejvíc chtějí. To jsou již zmíněné velké pří-běhy. Ale jak to na jeviš-ti udělat, jaké prostředky najít, aby klasická pohád-ka měla všechno, co má mít? Dobro a zlo, i patos, který tam patří, ale tako-vý patos, abych se mu po-tom jako divák nevysmála. To je skoro výzva! Větši-na divadel pro děti se dě-lá přes hravost, což je na jednu stranu velice dobře, ale zároveň se vyhýbáme velkým příběhům. Ty tak-zvaně veselé pohádky jsou založené na jisté jednodu-chosti, která umožňuje se vyhnout úskalím „velkých“ pohádkových příběhů. To-tiž napsat velký příběh ne-ní vůbec jednoduché. A už vůbec ne ho inscenovat. Teď je důležité se toho ne-bát a jít do toho.

Petra Jirásková

Divadlo pro děti potřebuje velký příběh

Kateřina Fixová

Dnes přinášíme rozhovor s dlouholetou členkou poroty na rakovnických přehlídkách. Kateřina Fixo-vá působí jako dramaturg a herečka v Divadle Anto-nína Dvořáka Příbram a rovněž jako dramaturg na loutkové scéně Divadla rozmanitostí v Mostě.

Psal jsem v závě-ru své včerejší recenze, že se v Polárce dějí vě-ci – a bohdá ještě budou. A děly se. Už jen v rovině dramaturgické. Po překva-pení s Maryšou v Polárce znovu zalovili ve vodách, kde bychom to u divadla pro děti a mládež nečeka-li a sáhli po tématu, které nám už jakoby stihla Vá-vrova „husitská trilogie“ (do omrzení reprízovaná všemi českými televizemi) totálně zprotivit. A vida – zdánlivě odlehlé téma oží-vá jako napínavý příběh o krušnostech, které pro-vází realizaci snu o „nebi na zemi“, o stvoření lepší-ho, láskyplnějšího a spra-vedlivého světa.

Už kdyby byla Bitva u Lipan jen zábavnou lek-cí z dějepisu (která husity a husitství na rozdíl od Vá-vry nijak neidealizuje), bylo by možno zvednout palec

nahoru. Je to však i vskut-ku napínavý příběh na té-ma „malý člověk a velká doba“. Nahlédnout epo-chu skrz jejího outside-ra (jež zde nese výmluv-né jméno Janek Tlamka) – nápad nenový, ale zde precizně fungující. Je vů-bec překvapující, jak Bitva až demonstrativně pracu-

je s těmi nejjednoduššími elementárními divadelní-mi prostředky: je to vlastně dlouhý Tlamkův monolog střídaný písněmi (vycháze-jícími z dobového hudeb-ního materiálu) a občas-nými loutkovými oživeními a kratičkými vstupy ostat-ních postav. Zdálo by se, že více než hodinové „vy-právění“ nemůže dětskou pozornost udržet – výteč-ný výkon Miroslava Čer-ného to však dokáže bez problémů. Je také Janem Jirků sepsáno s velkým ja-zykovým citem, nápaditostí a historickou poučeností.

Je potěšující vidět, že Polárka své dětské publi-

kum nepodceňuje – před-stavení počítá s divákem znalým základního kon-textu doby i náboženské symboliky, sugestivní zá-věrečný obraz s Kristem stoupajícím na své kří-žové cestě po sedadlech není snadno interpreto-vatelný (strhující je však jistě). Může se až nabíd-nout otázka, zda zároveň své publikum nepřeceňuje (byť si osobně myslím, že ne). Každopádně inscena-cí, které jsou takto emo-tivně i tematicky schopny oslovit dospělého i dětské-ho diváka, je v současném českém divadle pomálu.

Jan Šotkovský

Bitva u LipanHanba, třikrát hanba mi – ač Brňák, musel jsem

na polárkovskou Bitvu u Lipan přijet až do Rakov-níka. Musím ale hned úvodem přiznat, že i jen kvůli tomuto představení by stálo za to vážit cestu. A že v střetnutí režiséra Jana Jirků s Polárkou se živel pražský a brněnský setkal velice šťastně (čemuž by kolega Schejbal jistě dopředu nevěřil).

Na samém začátku představení se rozehrává několik motivů, které však, bohužel, nejsou zřetelně dokončeny. Nabídnut je nám motiv manželek, kte-

ré propijí utržené peníze, a teď mají strach ze svých mužů; pak se objevuje na-lezený prsten a dámy jako-by zapomněly na dřívější problém a hádají se, kte-

ré z nich bude prsten pat-řit. Vyhlásí o něj „soutěž“, v níž zvítězí ta, která svého muže nejlépe napálí. A mo-hou se začít odehrávat jed-notlivé manželské etudy.

Nápaditost a hravost jejich zpracování závisí na vyu-žití určitého druhu loutek. Maňáskové, evokující po-stavy z jednoho dětského animovaného televizního seriálu, s nimiž se zachá-zí podle pravidel jarmareč-ních představení, nabíze-jí nejvíc. Svou „mimikou“ jsou schopny divadelním komentářem doplňovat jed-

Jak na Hané ženy mužům zasolilyDivadelní soubor Bombičky při ZUŠ V. A. Prostějov představil divákům le-

tošní Popelky inscenaci vytvořenou podle jedné z pohádek Werichova Fimfára. Šest roztomilých mladých dívek, s notnou dávkou temperamentu a hravosti, předvádí příběh o tom, jak si tři sestry vystřelily ze svých manželů. Záminkou k někdy až kruté legraci je pak hádka o nalezený prsten.

noduchý vztah obou postav manželů. Jednoduché ma-rionety už pouze dialog ilu-strují. A plošné loutky (tak-

též evokující tentokrát jiný televizní seriál) ve třetí epi-zodě jsou pak pouze jistým neměnným znakem, kte-

rý se pak velmi rychle vy-čerpá. Je pak třeba ho za-stoupit „živým“ hercem, aby byla etuda vůbec dohrána.

A nastává závěr, ve kterém se velmi rychle všechno zakončí, ale konec příběhu zřetelně dohrán není.

Je škoda, že výsled-ným pocitem nad inscena-cí Tři sestry a jeden prsten prostějovského souboru je otazník. Příběh nebo jen hravost?

Abychom si rozuměli, vo-lám v tomto případě po tom, aby byl příběh vyprávěn sro-zumitelně, od začátku do konce s rozhodnutím, co je pro něj důležité a co niko-liv, a přitom s hravostí, která nám tu byla nabídnuta.

Kateřina Fixová

Dalším soutěžním před-stavením, jehož ústředním tématem je hravost, byla na letošní rakovnické pře-hlídce inscenace DS Heř-man Osvětová beseda Heřmanův Městec se slib-ným názvem Něco z Jana vytvoříme ...možná i po-hádku autorů Jana Vod-ňanského, Josefa Řezáče a Michala Dziedzinského. Poslední dva pánové jsou podepsáni i pod úpravou a režií a představili se nám zároveň jako herečtí prota-gonisté zmíněné divadelní produkce. Základním ka-menem inscenace je krátká anekdotická pohádka Jana Vodňanského O zmrzlino-vé chaloupce. Než se sou-bor k jevištnímu vyprávě-ní této pohádky dostane, jsme na jevišti svědky ja-kési volné dramatické hry na námět „co že tady dělá-me“, jež tu více tu méně vy-nalézavě zapojuje do dění dětského diváka, využívá postupů improvizace, hra-ní si se slovy atd. Rozho-

dující je osobnostní vklad každého z účinkujících, přičemž základní osu tvoří oba pánové, kteří mají roz-děleny úlohy dle osvědče-ného principu: jeden chyt-rý, druhý myslící pomaleji. V druhé části inscenace, kde je nám prezentována zmíněná pohádka, si pá-nové zachovávají herecké výrazové prostředky z části úvodní, dámská část sou-boru však vědomě (způ-sobem herectví, chováním a jednáním, kostýmem) vytváří dramatické posta-vy a snaží se realizovat dramatické situace (dialog Matky s Tomášem před je-ho odchodem do lesa atd.).

Tyto dva zcela odlišné sys-témy jevištního vyjadřování pak nejsou režijně odůvod-něny a působí z divadelní-ho hlediska rušivě a nesou-rodě. Stejně tak je škoda, že soubor nevyužil dobře rozehranou situaci při pří-pravě vyprávění pohádky (rozdělení rolí bez znalos-ti předlohy a s tím spoje-né nešvary, které každý divadelník zná) a dále tuto pohádku realizoval, jako-by ji herci již předem zna-li. Ochudil se tak o vděčný prvek zrodu příběhu „tady a teď“ se všemi souvisejí-cími peripetiemi. Neujas-něností trpělo i scénogra-frické řešení, vycházející

z principů tzv. chudého di-vadla. Pomineme-li předem připravené štafle a barevný padák, pak nemůžeme při-jmout na jedné straně rea-listické obaly perníkových laskomin a na straně dru-hé znakově stylizované kornouty zmrzlin.

P řes sympat i cký a upřímný herecký projev celého souboru z Heřma-nova Městce v nás prá-vě pocit neujasněnosti in-scenačního záměru (letos již poněkolikáté) zanechal rozpačitý dojem. Je mi lí-to, ale nezměnil ho ani po-měrně příznivý ohlas dět-ských diváků.

Milan Schejbal

Ústředním tématem hravost

Redakce Zpravodaje: píše Honza Švácha a mladá intelektuálka Petra Jirásková, fotí Ivo Mičkal, ostřížím korektorským zrakem nad nimi bdí Lída Strejcová, na papír zkušeně vkládá Pavla Zimmermannová. Toto 3. číslo vyšlo 6. listopadu 2009.

Dnes je pátek 6. listopadu a svátek má Liběna10:00–10:45Představení Divadelní soubor Tábor o.s.MALÝ ALENÁŠ Tylovo divadlo

12:30–14:00Rozborový seminář a reflexe dětských skupinMALÝ ALENÁŠFoyer TD

14:00–15:10Představení 1. neratovická divadelní společnostVO TOM ČERTŮ ROJENÍ ANEB PŘIJĎTE POBEJT ČILI STAREJ HAVLÍK VYMAZUJETylovo divadlo

16:30–18:00Rozborový seminář a re-flexe dětských skupinVO TOM ČERTŮ ROJENÍ ANEB...Foyer TD

19:00–20:00Představení Naivní divadlo LiberecPEČENÍ HOLUBI ANEB PŘÍSLOVÍTylovo divadlo

21:00–22:00Diskuzní fórum a reflexe dětských skupinPEČENÍ HOLUBI ANEB PŘÍSLOVÍFoyer TD

Zítra bude sobota 7. listopadu a svátek bude mít Saskie

10:00–11:40Představení Divadlo An-tonína Dvořáka PříbramTŘI VETERÁNITylovo divadlo

14:00–15:30Diskuzní fórum a reflexe dětských skupinTŘI VETERÁNIFoyer TD

Děti berou hodnocení představení smrtelně vážně. Jsou to ti nejzasvěcenější kritici bez kousku diplomatické strategie. Právě od nich se soubory dozví, jak to s nimi v dětských očích vypadá. A to je na přehlídce divadla pro děti nejdůležitější.

Čtvrtku se v leckterém podniku ješ-tě dnes říká malý pátek, stejně jako pát-ku malá sobota. Tato skutečnost může hovořit jednak o nevalné kvalitě pra-covního procesu a pak také o tom, že čas neskutečně rychle plyne kupředu. Ostatně, kdo to ví víc, než právě účast-níci rakovnické Popelky. Přehlídka za-čala ve středu a než se nadáli stojí či sedí popřípadě leží nad Kukátkem číslo tři a zjišťují, že už je pátek. Už Einstein věděl, že čas je veličina relativní a v pří-jemném prostředí utíká daleko rychleji než tam, kde je nám špatně.

I bez nadsázky se dá prohlásit, že malý pátek proběhl v Rakovníku vlast-

ní pohodě. Velkou zásluhu na tom má opět Polárka (neplést ze zmrzlinou

– o té na jiném místě článku). Ranní představení Bitva u Lipan dostala do kolen dokonce i základní školy, jejichž žáci přišli s cílem v lepším případě di-vadlo ignorovat a bojkotovat a v hor-ším dokonce rušit křikem a šustěním a bavením se mezi sebou a tak, jak už to žáci základních škol umí. Nic z toho se nekonalo, přestože začátek dával tu-šit dokonalou připravenost k sabotáži. Dětští diváci se nechali vést představe-ním v pohodě až k aplaudované děko-vačce, na jejich věk nezvykle dlouhé.

Hrát po podobném představení je pro všechny amatéry velmi těžká zále-žitost. Člověk, který vidí víc předsta-vení za sebou, se neubrání srovnávání, které nemůže být v tomto případě ade-kvátní. Přesto představení s čechovov-sko – wildeovským názvem Tři sest-

ry a jeden prsten nepostrádalo šmrnc a diváci to v baru s povděkem gloso-vali: „Byly to bombičky!“

Zmíněné představení se stejně ja-ko následující hrálo s diváky na jevišti a lidi tak k sobě měli blíž. To se vypla-tilo DS Heřman, který dokázal přinu-tit zpívat vedle dětí i většinu dospělých krásně stupidní slogan: „Zmrzlinová je lepší než perníková....“, asi tak pade-sátkrát. Za sebe mohu říci, že popěvek se v mém mozku stal parazitem, kte-rého jsem byl donucen vymítit střeli-vem typu První signální, či Na tu sva-tú Katerinu.

Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, se ze zákoutí divadla ozývají první tóny ky-tar a přicházejí poslední opozdilci k ba-ru. Něco se zřejmě bude dít. Snad to nebude bolet ani večer ani ráno. Budiž hercům postel či žíněnka lehká...

Jan Švácha

Nočník starého extralektuála

15:30–16:30Představení DS J. K. Tyl MeziměstíO ŠEVCI ONDROVI A KOMTESCE JULINCETylovo divadlo

18:30–19:30DS Ty-já-tr/BYLO NEBYLO PrahaPOHÁDKY DO KAPSYTylovo divadlo

21:00–23:00Rozborový seminář a re-flexe dětských skupinO ŠEVCI ONDROVI A KOMTESCE JULINCEPOHÁDKY DO KAPSYFoyer TD