3.15 / Zdarma

www.stredniformat.cz

V životě je potřeba zkoušet neustále nové věci...Mít nové zážitky...Nebo nové věci ochutnávat...

Espresso nově, ve Středním formátu.*

Střední formát - kavárna | galeriežerotínovo náměstí 7Olomouc

*Fair Trade kávy, v bio kvalitě od mamacoffee.

Někdy se chováme neuvěřitelně pitomě. Když se daří, berem tu krasojízdu skoro jako sa-mozřejmost, ale každej neúspěch se rovná pomalu apokalyptické destrukci. Z nějakýho důvodu, jsou ty momenty, který nejedou úplně podle plánu, mnoho-násobně víc emočně vyhrocený. A tak pak brečíme, kopem kolem sebe a nenávidíme celej svět za to, jak strašně je k nám zase nespravedlivej.

Přitom to nakonec není svět, ale my sami, kdo staví domýšlivý zámky jen ze vzduchu a bláta a kdo si nechce nechat rozmluvit, že s takovýma základama to fakticky stát nebude.

Když nad tím někdy přemýšlím, představuju si na druhý straně ten „zlej“ svět, kterej se nám snaží co nej-šetrnější formou, častokrát jen tak tak na hraně toho, abychom si vůbec dokázali všimnout, sdělit potřebný informace. A my, místo abychom se učili a ponaučili, nadáváme, že to nedává smysl.

Někdy je mi světa líto. Myslí to s náma dobře, a my býváme tak sebestřední.

SubprostorŠéfredaktor a redakceVeronika Vimmerová

Zástupce šefredaktora a redakce

Jaromír Krátký

Externí spolupráceMichal Banaš

kontaktsubprostor@gmail.com

Sazba a designwww.jinefoto.cz

Děkujeme tiskárně Epava za podporu a tisk

Epava.cz

Jaké byly vaše výtvarné začátky? Kreslila jsem ráda už od malička, a když jsem se po střední škole rozhodovala pro budoucí profesi, nejvíc mě lákal právě výtvarný obor. Měla jsem ráda i hudbu, ale sedět sama v tichosti a malovat je mi bližší, než někde jezdit mezi lidmi a koncertovat. Proto jsem se nakonec rozhodla a šla studovat výtvarnou výchovu na pedago-gickou fakultu olomoucké univerzity. K tomu jsem si přibrala ještě matematiku a deskriptivní geometrii.

Takže jste potom i učila? Část let jsem pracovala jako pedagog a část jako grafik, když zrovna v Olomouci nebylo pedagogické místo. Učila jsem, ale nejen ty obory, co jsem měla vystudované, protože tehdy kantorům dávali všechno možné. A tak jsem byla i dějepisářkou, přestože mám špatnou pa-měť a naučit se a přednášet žákům dějepis bylo pro mě dost těžké. Učila jsem třeba i ruštinu nebo ekonomii.

Takhle to funguje? Když chybí učitel, tak vám prostě doplní úvazek tím, co je zrovna po-třeba. Tak to bylo a dokonce myslím, že se to tak dělá pořád. Výtvar-ky nebylo tolik, a tak jsme dostávali ještě něco navíc.

Co matematika? Ta vás taky bavila?Později mi došlo, že především deskriptiva pro mě měla do dalšího života veliký význam. Jednak kvůli prostorové představivosti, a taky proto, že v ní kreslíte jen čáry, které něco znamenají. Což mi zůstalo i v kresbě. Když kreslím, dávám na papír jen čáry, které prožiju. Nic jen tak mechanicky nevyplňuju. To mě hodně ovlivnilo, i když jsem se ze začátku musela hodně snažit, abych to přesné rýsování trefila.

Inge Kosková

Dělá kouzelné čáry a přesto není posedlá magií. A nebo možná ano, ale tro-chu jinak. Milá osoba, která dokázala mnohé na výtvarném poli, a přesto zůstala skromnou.

Bylo to najednou takové ukázněné oproti kresbě. Asi to chce i hodně trpělivosti. Hlavně ani tehdy nebyly takové pomůcky, jako jsou dnes. My jsme ještě rýsovali tuší. To jste pak seděla nad výkresem do tří do rána a pak kaňa a šup, všechno znova.

Vy jste tedy učila a ve volném čase jste se věnovala vlastní tvor-bě. Nikdy jste se tím neživila?Ne. Což bylo úžasné v tom, že jsem byla svobodná. Když bych se kresbou chtěla živit, musela bych se přizpůsobovat těm, kdo kupují. Aby se jim to líbilo. A nejen to. Za minulého režimu byly i komise, které schvalovaly, co můžete do díla dát. Na obživu jsem měla, sice skromnou, protože pedagogy nikdy moc neplatili, ale mohla jsem si kreslit, co jsem chtěla a nikdo mi do toho nemohl mluvit.

Vaše současné práce jsou jistě výsledkem dlouhého vývoje. U čeho jste začínala? Na začátku mě nejvíc bavila figura. Studovali jsme v době, kdy nás seznamovali jen s realistickými motivy. Přestože to bylo dost omeze-né, jedna věc je podstatná. Studium skutečnosti je důležité. Ne proto, aby ji člověk dokázal nakreslit, ale proto, aby se naučil pozorovat. Navíc, zásoba tvarů a struktur, je všechna z viděného. Nic moc nové-ho už pak nevymyslíte, spíš spojujete. Pak se jen díváte a říkáte si „ta příroda, to je úžasné“.Vycházela jsem tedy z realismu, ale postupem času jsem potřebo-vala něco nového. Začala jsem tedy spojovat realistické prvky do snových, surrealistických kreseb a ta díla se postupně začala uvolňo-vat. Ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy ta situace tady v zemi byla dost tíživá, jsem figurou vyjadřovala ty tísnivé pocity. Pak už mě ale začala příliš vymezovat. Je to tvar, který sice můžete deformovat, ale nejde to donekonečna.

Co pro vás bylo inspirací v další tvorbě? Fascinovaly mě třeba černé struktury větví stromů na bílém sněhu. Začala jsem dělat takové svobodné krajiny, kde spíš než o popisnost šlo o vnitřní řád věcí. To nakonec přešlo až ke kresbě rytmů, z čehož vznikaly takové psané struktury. Když jsem dělala jógu, naučila jsem

se poslouchat, co se děje v těle a začala kreslit tělové záznamy a pocity. Další moje obrazy vychází z manter, což jsou dokola se opa-kující slova nebo věty. Zkoušela jsem, jakou energii má mantra, když ji opakuji. Vymyslela jsem si tvar a pak při každém opakování uděla-la jednu čáru. Z toho vznikaly jednoduché geometrické tvary: elipsy, půloblouky, kruhy. Bylo pro mě hrozně zajímavé sledovat, jak to na člověka působí. Vypnete mysl, dokola si opakujete jednu věc, a mís-to, aby vás to unavilo, to nabijí. Nakonec jsem vždycky byla svěžejší, než na začátku.

Kolik času dokážete strávit nad takovou mantrou? Čtyři hodiny, někdy třeba osm. Dobré bylo, že v mantrách se dalo pokračovat i druhý den a tak jsem se k nim mohla vracet.

Co kreslíte v současnosti? Teď mě nejvíc zajímá záznam hudby. Tou se dá nechat jednoduše a silně vtáhnout. Je to vlastně propojení rytmů, které jsem dělala dřív, plus je v tom melodie a energie té hudby samotné.

Dělala jste výstavy třeba i za minulého režimu?Vystavovali jsme jako studenti. Někdy mě taky vyzval svaz, abych něco někam poslala. Ale protože to většinou dopadlo tak, že jsem zarámovala, poslala nebo dovezla obrázky a pak si pro ně zase jela, přičemž oni je ani nerozbalili, už jsem se takových věcí potom neú-častnila. Když dělali nějakou výstavu kamarádi, ráda jsem se na tom podílela s nimi. Takže spíš mimo tu oficiální linii, na té jsme se moc neuchytili.

Byla jste tehdy členkou toho výtvarnického svazu? Hlásila jsem se, ale nepřijali mě.

Na základě čeho se to rozhodovalo? Jen podle toho, kdo se komu líbil a nelíbil? Myslím, že podle toho, kdo byl jak ve straně a kdo měl jaké lokty. Upřímně, já jsem se o to zase až tak moc nezajímala. Měla jsem tolik práce s přípravou do školy, že mi to bylo nakonec docela jedno.

Jaké z toho byly výhody? Členové především dostávali zakázky. Třeba někde bylo potřeba udělat interiér hotelu. Ale člověk mimo svaz to nikdy nemohl dostat. Taky mohli oficiálními cestami prodávat. O lidech ze svazu se pak taky psalo, vydávali monografie. A díky tomu všemu měli peníze.

Aspoň vám nikdo neříkal, co máte malovat. To ne. Ale i kdyby říkal, tak by mi to bylo jedno. Leda, že by to byl nějaký odborník a autorita. To bych pak poslouchala a přemýšlela. Oni se o nás ti svazoví umělci nakonec ani moc nezajímali. Občas nás sice někam pozvali, ale jinak jsme pro ně byli něco míň. Jednou jsem šla takhle na setkání olomouckých výtvarníků, ale tam se jen hodně pilo a o umění se nikdo nebavil. Tak jsem šla zase domů.

Co se týče vás nebo vašich známých, měli jste nějaké problémy skrze tvorbu, výstavy a režim? Občas se něco přihodilo, bylo to složitější. Na každé vernisáži bylo několik tajných, takže si člověk musel dávat pozor na pusu. A něko-lik výstav bylo zrušeno. Moji kamarádi instalovali jednu výstavu na Sovinci. Najednou přijela policie a řekla, že se celý prostor musí za-

vřít a vyklidit. V Olomouci takhle zase ukončili výstavu Václava Stra-tila. Šli jsme na vernisáž a ta už neproběhla. On to nakonec udělal tak, že obrazy pověsil na zdi u sebe doma v bytě a výstavu uspořádal tam. Přišlo tam asi sto lidí a bylo to nakonec ještě lepší, než v galerii. Nejhůř na režim doplatil Jindřich Štreit.

Co se stalo? Fotil to, co viděl a skončil na půl roku ve vyšetřovací vazbě.

Za jaké fotky? Rudé hvězdy, vojáky Rudé armády. Fotka, kde visel někde na zdi prezident Novotný a pod ním si lidé nasazovali na zkoušku plynové masky. V podstatě opravdu jen běžný život. Pro ty fotky tehdy uspo-řádal výstavu v Praze na tenisových kurtech. Nebyl to jen on sám, věci tam měla spousta dalších lidí. A co víc, výstava byla povolená. Konalo se to někdy na jaře, bylo nádherně a přišla hromada lidí. A najednou se objevila policie a začala po všech chtít občanské průka-zy. Zabavili díla a jeho zavřeli. Měl z toho samozřejmě velký problém, vyhodili ho ze školy, kde pracoval. Našel si tedy práci v knihovně, kde nakonec taky nemohl zůstat a tak skončil na státním statku. Což nakonec pojal po svém a ve finále mu to ještě pomohlo. Vzhledem k tomu, že mu tam lidé vyšli vstříc, mohl hrozně moc fotit. Jednou za čas taky pobral všech-ny odtamtud a vozil je na různé akce, třeba do Prahy. Kromě spousty své vlastní práce, kterou udělal, ještě pozvedl kulturu v celé obci.

Dozvěděla jsem se, že vy jste tady v Olomouci vydávali nějaké samizdaty? Na tom pracovalo několik lidí. Rostislav Valušek, Eduard Zacha, Petr Mikeš,…. Někdy mě pozvali, abych jim udělala nějaký linorit nebo kresby a protisky do těch jejich knížeček. Sama jsem nic nepsala, ale podílela jsem se na tom výtvarně. Když mě poprosili, tak jsem jim nějaké dílko darovala a na oplátku od nich zase dostala výtisk.

Vydrželi u toho dlouho? Hodně dlouho. Dokonce bych řekla, že to dělají dodnes, ale to byste

se musela zeptat jich. Ale dělali krásné věci. Vydávali něco, co nikdo nikde nemohl přečíst. A taky svoje věci a překlady.

Sledujete i současnou českou uměleckou scénu?Pokud se vypravím na výstavy, tak sleduju. Taky se dívám na ČT Art na pořad Artmix. Snažím se hlídat, kde jsou jaké výstavy, ale už nechodím na všechno, jako dřív. Už si dost vybírám.

Na čem jste byla naposledy? Na poslední chvíli tady v Muzeu umění na symbolismu. Trochu mě odrazovaly ty koupající se ženy v moři, byla mi z toho zima, a tak jsem výstavu pořád odkládala. Nakonec jsem ráda, že jsem ji stihla, protože tam byly vážně krásné věci. Chci se jít podívat ještě na Jiřího Šalamouna a mám pocit, že by mělo být něco zajímavého i v Brně. Těch věcí je hodně. Když je člověk starší, už se raději víc soustředí sám na sebe. Ale pokud se někde kolem děje něco krásného, tak se ještě přiměju a jedu se podívat. Ale je moc dobře, že se pořád něco děje. I když člověk nedokáže stihnout všechno, je skvělé, že se ty akce dějí a můžeme si dokonce vybírat.

Ulice boli ľudoprázdne a nepríjemne chladné. Nerád som však využíval hromadnú dopravu, tak som chodil všade peši. Viem, mohol som si zadovážiť auto, ale predsa len, prechádzky majú svoje čaro. Hlavne v dnešnej technologickej dobe.

Nič nepoznám lepšie ako vyľudnnené ulice. Sú pre mňa domo-vom. Sú pre mňa zrkadlom nesplnených snov. Len špina, pokoj a prázdno.

Potreboval som sa dostať na opačnú stranu mesta, čo mi aj napriek mojej rýchlej chôdzi zabralo viac než dve hodiny. Bývala na prvom poschodí, takže som ju mohol pozorovať z vonku, skrývajúc sa za nefunkčným autom. Niečo varila. Sem tam pozrela okom na televíziu. Pravdepodobne v nej vysielali samé hlúposti. Nezaujímala sa o ňu. Nevedela, že je budúcou obeťou.

Nebol som rozhodnutý, či sa do bytu vlámem, alebo sa tam po-kúsim dostať legálnym spôsobom. Bol som zvyknutý tvrdiť, že som elektrikár, opravár, predavač nábytku, niekedy aj jehovista. Ale zároveň som vedel vniknúť do domácnosti aj bez najmenšieho podozrenia. V podstate šlo len o to, akú som mal náladu.

Nie, dnes nebudem nič predstierať, vojdem tam potajme, tak, aby si nič nevšimla. Vyšiel som spoza auta. Vrazil do mňa nejaký bezdomovec. Trochu ma vyviedol z miery, ale nie na-toľko, aby som zmenil či obmedzil svoje plány.

Počkám si, kým niekam odbehne, a vleziem dnu okno, mala ho pootvorené a nejavilo sa to ako problém. Keď som čakal na vhodnú chvíľu, uvedomil som si, že je neskutočne chari-zmatická. Snažil som sa to nevnímať, ale žena sa vie mužovi dostať pod kožu veľmi rýchlo.

Jej dokonalý krik natočený priamo ku okno, tak, aby som mal najlepší výhľad, ma privídzal k šialenstvu. “Nie, nemôžeš, je to práca”, opakoval som si neustále v hlave. Konečne odišla z kuchyne a stratila sa v inej miestnosti. Na túto šancu som čakal, idem dnu.

Opatrne som sa vyzdvihol po stene a prekĺzol cez napoly otvorené okno do vnútra. Vkročil som na starú podlahu a bolo takmer nemožné kráčať, aby nevrźgala. Bolo to počuť ihneď po prvom kroku, aj napriek tomu, že som si vyzul topánky. Muse-la to počuť, keď som to počul ja.

Vycítil som ako sem kráča. Nemal som sa kde skryť. Naše po-hľady sa čoskoro stetnú. Musím konať. Nemôžem zaváhať. Musím ju zabiť. pokračovaní příště...

Čistý průlet vesmírem

Dlouho se mi nestalo, že bych si šla poslechnout muziku, u kte-ré bych brečela štěstím. A nebyla jsem sama. Pro mě a dal-ších zhruba dvě stě nadšenců uspořádal Jazz Tibet naprosto or-gasmický koncert jedné z nejzajímavějších českých kapel. Díky. Lidé z Jazz Tibetu mají možnost dělat velké koncerty. Naštěstí mají i vkus a tak si tu můžou dovolit dělat osvětu. Nám tím umožní čas od času zaskočit na něco, co naživo jen tak neuslyšíme. A tak se třeba stane, že najednou stojíš uprostřed parketu a posloucháš kapelu, která, leč česká, působí jako všech-no, jen ne česky a vypouští muziku, se kterou máš problém se popasovat. Musím uznat, že mě tohle pražské seskupení docela vyvedlo z míry a ne-uvěřitelně překvapilo. Se základem v ženském vokálu, rapu, bicích, synte-zátoru a kytaře, dokázali vytvořit neuvěřitelně vesmírnou atmosféru. Tu ještě podporoval zpěvák Jan Pospíšil několika svými vstupy mezi skladba-mi, u kterých byla z jeho hlasu cítit osobnost nadmíru příjemného člověka. Co se samotných Androidů týče, v podstatě všechno, co jsem o nich

na internetech našla, mi přišlo sympatické. Ať už je to jejich spoluprá-ce s grafikem Pavlem Fuksou, jehož práce mě neuvěřitelně baví, nebo třeba jen bio na Bandzone. V podstatě o tom, jak se rozhodli vzít dělání muziky oklikou přes principy jako „bude to sice dražší, ale kvalitní, slo-žitější, a o to zajímavější,…“. A tak spolupracují s předními umělci, pe-níze shánějí, kde se dá, a nahrávají v zahraničí. O jejich cestě do londýn-ské Abbey Road je mimochodem na Youtube moc pěkný dokument. Takže nakonec, nemusíš bydlet v Německu nebo An-glii, krásný věci se dají dělat i z Česka. Stačí chtít.

Prázdno

Prázdné ulice, prázdné obchody, prázdné výlohy, ufňukané prodavačky a plačící majitelé. Kauza „Šantovka nám sebrala zákazníky!“ Ale je to opravdu Šantovkou? Tím zlým obchoďákem nedaleko centra města, jak tvrdí všich-ni odpůrci (přestože spousta z nich se v něm až podezřele dobře vyzná)?

Tento článek rozhodně není obranou nákupního centra. Sám jej moc nechá-pu a na nákup do něj pokud možno nechodím. V kině a restauraci jsem nebyl, nemám pro to důvod, když se můžu naštěstí najíst dobře i na pár místech v centru. Šantovku považuju spíše za hezké místo pro výlet sociálně slabších rodin, nakupujících věci, které nepotřebují, anebo znuděných dětí brouzda-jících po chodbách s kelímkem kafe, či předražené limonády z nadnárod-ního řetězce. Co je ale důvodem krachujících obchodníků v centru města?

Zřejmě to bude sortiment. Jedna paní si v článku novin stěžuje, že otevřela těsně po revoluci a teď najednou krachuje. Problém je, že lidi se, na rozdíl od jejího sortimentu, změnili a co frčelo před 20 lety, se dneska už zrovna moc nenosí. To, že se někdo nedokáže přizpůsobit poptávce, není problém Šantovky a obchodů v ní. Je to problém pohodlných obchodníků a lidí bez nápadu, co začali podnikat a nabízet služby, které už nikdo nehledá a ne-potřebuje. Módu nevkusnou tak, že rozdíl mezi ní a hadrem od Vietnamce v podstatě neexistuje. Většině z nich neříkají nic ani slova jako promo nebo reklama. „Vždyť náš obchod je tu už 20 let, žádnou reklamu nepotřebuje.“ To je ovšem omyl. Klienti dorůstají stále a ti staří odchází. Jak je možné, že známý obchod s módou na horním náměstí funguje, přestože je v podsta-tě nejdražší? Protože reklama a kvalita. Dokonce i já, který chodím v pod-statě v montérkách, ten obchod znám. Není to žádné tajemství, jednoduše se dokáže přizpůsobit a sortiment se stále vyvíjí. Dělají věci prostě jinak.

Takže milí brečící obchodníci, zkuste změnu ve svém obchodě. Plá-čem si nepomůžete, jen tím vyprázdníte centrum od obchodů a uděl-te tím z něj obrovskou vietnamskou tržnici a second hand bulvár.

+ / -+ plus

Možná ve městě nemáme galerie, který by sledovaly ty nejaktuálněj-ší umělecký počiny a na druhej Dox si budem muset zatím nechat zajít chuť. Nedá se ale říct, že by tu nebylo na co koukat. Olomouc-ký muzeum umění podle mě patří ke špičce českých výstavních prostor a neustále mě něčím mile překvapuje. Teď naposledy tře-ba výstavou Viktora Vasarelyho, v pořadí už druhou během něko-lika let. Pro mě samotnou jsou nadčasový grafiky tohohle umělce něčím, na co bych se mohla dívat pořád dokola, takže když jsem se dozvěděla, že bude v Olomouci zase, doopravdy jsem jásala. A ješ-tě víc jsem pak jásala, když jsem výstavu navštívila, protože kon-ceptem daleko předčila moje očekávání. Nasvícený díla na zdech ve tmavý místnosti vyvolávaj pocit něčeho abnormálně nestan-dardního a povyšujou tak celkovej dojem o několik levelů. Nádhera. Další plusák posílám do Vlastivědnýho muzea za uspořádání výstavy Salvadora Dalího. Vím, že má už dlouho velkou výstavu v Praze na Staro-máku, že jsem ji viděla loni a kdekdo z vás určitě taky. Tady jde ale o prin-cip. Vasarely, Dalí, krásný věci, v našem maloměstě. To nejde nezcenit.

- mínus

Mínus na březen patří všem pseudohumanitárním srdíčkům, která se tváří jako obrovská podpora charitativních akcí. Jakožto člověka spolu-pracujícího na různých projektech, v tomto případě podporujícím lidi z jistého koutu světa, mě včera šokovala informace, že až na herce Morav-ského divadla, si všichni účinkující vzali honorář a skoro všechny pro-story peníze na nájem. Není nic špatného na tom, dělat věci pro peníze, když už si je ale berete, netvařte se prosím, že to děláte pro dobrou věc.

Praskni si tu svou

Lidé neradi přijímají nové informace a neradi zkouší nové věci. Často nechtě-jí znát pravdu, nebo si alespoň přiznat, že něco může být jinak. Většinou ne-jde ani tak o jejich vlastní myšlenky, jako spíš o obavy, aby se neshodili před ostatními. A tak děsivá, informačně deformační válka dostala společnost do stavu, kdy by homosexuální Rom islámského vyznání neměl šanci. Na dru-hou stranu mají lidé tendence si neustále stěžovat, jak špatně se mají, přesto-že žijí v relativním klidu domnělé demokracie a na jejich životní prostor a ná-zory nikdo nesahá, pokud podprahově souhlasí s tím, co jím media nadiktovala.

Jenže jsou země a místa, kde je všechno jinak. O tom a o spoustě dalších témat je festival Jeden svět, jehož olomoucká část, letos už 16. ročníku, začíná 23. března. Dokážeš si představit, že tě někdo znásilní, třeba i vlastní táta, a ty s ním bu-deš čekat dítě? Pro většinu takto postižených žen je nepřijatelné si dítě ne-chat. Pokud by se něco takového stalo v České republice, může jít žena na potrat (přestože s tím radikální křesťané nebudou souhlasit). Třeba v tako-vé Nikaragui by si o tom ale mohla nechat jen zdát. Potraty jsou zakázané a tresty za ně vysoké. Cesta do jedné z nemocnic a kličkování na hraně záko-na je tématem snímku Tichá inkvizice ve čtvrtek 26. března v kině Metropol.

Výkřiky o tom, jak je náš stát represivní a potlačuje umění, jsou zase na-prosto bezpředmětné ve srovnání se současným stavem situace v Bělorus-ku. Tamější režim totiž tvrdě potírá v podstatě jakékoliv alternativní umě-ní. Jak už to tak ale bývá, díky zákazům vznikají většinou ta nejzajímavější a nejúdernější díla, právě jako protest proti nesmyslným nařízením. Snímek Made in BY, který bude k vidění 26. března v Divadle hudby, odráží skrze undergroun-dovou uměleckou scénu problémy posledního diktátorského režimu v Evropě.

Jiný problém se týká většiny populace, která se, v podstatě dobrovolně, roz-hodla zabít bílým jedem naší civilizace - cukrem. O tom, co vše způsobu-je a jak se bez této poměrně silné „drogy“ obejít, je dokument Cukr blog od re-žisérky Andrey Culkové, který bude k vidění v Metropolu, a to 24. března. Sama autorka pak po filmu odpoví na dotazy ohledně této civilizační zhouby.

Díky projekcím se tak nejen dozvíš spoustu nového, koupí lupenu navíc podpo-říš olomoucký spolek Spolu, který pomáhá tělesně postiženým. Ale nejen kouká-ním na filmy můžeš pomoci dobré věci. Proto pober známé, stavte se 26. března do Jazz Tibet Klubu a do přehrávače ve svojí hlavě Vložte kočku. Tahle kapela vám ukáže, že hrát se opravdu na všelicos a ještě tím v rámci charitativního koncertu podpoříte nadaci Spolu.

EuropeanaDivadlo Tramtárie (Hynaisova 11)

… Američané, kteří v roce 1944 padli v Normandii, byli urostlí chlapci a měřili v průměru 173 cm, a kdyby se nakladli jeden za druhého, chodidla k temenům hlav, měřili by dohro-mady 38 kilometrů. Němci byli také urostlí chlapci, a nejurostlejší ze všech byli senegalští střelci v první světové válce, ti měřili 176 cm, a tak je posílali do prvních řad, aby se jich Němci polekali. O první světové válce se říkalo, že v ní lidé padali jako semena, a ruští komunisté později vypočítali, kolik vydá jeden kilometr mrtvol na hnojivu a kolik ušetří za drahé zahraniční hnojivo, když použijí na hnojení mrtvoly zrádců a zločinců. …Stodvacetidevíti stránkový text s podtitulem Stručné dějiny dvacátého věku sepsal v roce 2011 původem český spisovatel Pavel Ouředník. S notnou dávkou ironie a nadsázky se v „něčemjakoeseji“, který působí skoro jako automatický psaný, probírá dějinami minulého století. Světové války, malé a velké vynálezy, historické milníky i nic neovlivňující fakta. Zvláštním způsobem poskakuje mezi událostmi a vytahuje někdy až bizarní informace. Hru, mající premiéru 17. března, se souborem divadla Tramtárie nastudovala polská reži-sérka Ewa Zembok a už díky předloze se zdá, že to bude pozornost si zasluhující dílo.

Pastiche Filmz: Ať žijí protinožciUmělecké centrum Konvikt (Univerzitní 3)

Na velmi atypický dokument můžeš vyrazit ve středu 18. března do filmového sálu na Konviktu. Snímek Ať žijí protinožci, který se bude promítat v rámci Pastiche Filmz, sleduje 4 místa na Zemi, propojená zdánlivě jen svou zeměpisnou šířkou. Šanghaj, argentinské Ent-re Ríos, botswanská vesnice a Havaj. Film, který před několika roky obletěl festivaly, láká především na neuvěřitelný vizuál. V dech beroucích kompozicích tě vezme na cestu kolem světa, a nejen to.

SOFA w/ Ponty Mython (No More Hits / Dirt Crew, Vilnius, LT)Metro (11. května)

V březnu tě čeká další díl kultovní párty SOFA, na kterou tentokrát přijal pozvání Ponty Mython. Žijící v daleké Litvě, původem z ještě vzdálenějšího Petrohradu a tajemný, jak kar-patský hrad. Moc informací o něm na internetech nenajdeš, ale to nakonec nevadí, protože tady přece nejde o řeči, ale o muziku. Takže laď jeho soundcloud/pontymython.com a 20. března to doraz zhodnotit na parket. Ať je to zase tak fajn, jak je zvykem.

co neprošvihnout v březnu.docx

Druhý domov meets SEEDDruhý domov (Nábřeží 11)

SEED je pražský hudební projekt, který mají na svědomí tři lidé – Mike.H, Not_me a V!. V éteru je můžeš zastihnout na vlnách Rádia 1, kde se starají o pořad CLUSTER. Popisek o vesmírném technu, milejší bass music a psychedelickém rocku je sám o sobě dost výmluv-ný. Na živo je potkáš na SEED večírcích, které pořádají v pražských klubech NEONE, Cafe Neustadt nebo třeba Wakata. Inspirovaní starým trancem a elektrem pak na svých párty tyhle svoje „fetiše“ propojují s aktuální taneční hudbou. 28. března bude SEED párty hostit Druhý domov, tak buď u toho.

HAUS w/ Pavel Bidlo, Cordy & EstezMetro (11. května)

Bidla už jsme měli možnost v Metru za poslední dva roky párkrát slyšet. A vždycky to byl perfektní večírek se silnou atmosférou. Pavel sám má okolo sebe neuvěřitelnou auru, kterou při svých hraních rád posílá všem ochotným ji přijmout. Jeden z těch djů, který si strašně rád přijdeš poslechnout znova a znova. Takže tentokrát 3. dubna. Za mixem ho do-plní matadoři ze stále legendární Barumby, Cordy a Estez. Sakum prásk, párty až do rána.

Dvou koncert Plyš a Svervou(Střední formát, žerotínovo náměstí 7)

Život je tvrdý, zabalte ho do plyše. To je motto hudebního uskupení, které kolem sebe vytvořila písničkářka Katka Zilová. Přestože hrají asi folk, romantiku ani melancholii neče-kejte. Otázkou je, proč mají tak měkký název? Kapela na to říká, že právě proto, že život je tvrdý. Svervou jsou na tom podobně, i tady za všechno může žena. Tentokrát Renata Mrozková, mj. sólistka olomouckého baletu, která spolu s dalšími členy kapely ráda poslouchá legen-dární Nerez se Zuzanou Navarovou. V uskupení hrají všichni na všechno a kdo byl na jejich koncertu ve Středním formátu, ví, že značně poslouchatelně. Jo a v hlavní roli je u obou kapel harmonika! Tak se 10. dubna stavte rozšířit si svoje hudeb-ní obzory.

METROCHILLOUTCLUB.CZ

ANDROID ASTEROID - Live at Jazz Tibet Club - 24.2.2015