Obsah:

Úvod1. Dvě vlny modernizačních teorií1. 1. První vlna modernizace1. 2. Druhá vlna modernizace1. 3. Emancipační teorie modernizace2. Proces modernizace a proměny sociálna2. 1. Vlastnosti moderní společnosti2. 2. Modernita jako vedlejší důsledek vývoje vztahů ochrany2. 3. Primární a sociální sociabilita3. Důsledky modernity3. 1. Triumf ekonomického rozumu3. 2. Vzestup nejistoty a něžné barbarství3. 3. Kolonizace veřejného zájmu soukromým4. Globalizace4. 1. Spory o povahu globalizace4. 2. První fáze globalizace4. 3. Druhá fáze globalizace5. Barbarizovaná modernita5. 1. Modernita a násilí5. 2. Organizované barbarství5. 3. Neorganizované barbarstvíZávěr

Úvod

Co to vlastně je slůvko či výraz modernizace? Patří k nejzastřenějším pojmům, jež

praktická politika či veřejnost převzaly ze společenských věd.

První vlna modernizace viděla vrchol v konstrukci silného sociálního státu,

mohutnějící střední vrstvě, regulovaném trhu a zaměstnanosti garantující růst příjmů

a jistoty. Standardem měla být masová spotřeba, krytí sociálních rizik a efektivní

řízení celé společnosti díky vědeckému poznání.

Dnes prožíváme již druhou vlnu modernizace. První byla po 2. světové válce

s kulminací v 50. a 60. letech. Od 80. let nastává renesance modernizačních teorií.

Teorie modernizace působí jako dynamický prvek aktivizace společnosti, avšak

ve skutečnosti pouze odrážejí proměny této společnosti.

Proměna poměrů západní společnosti se odráží v každodenním životě a má

generační rozměr. První vlna odpovídala životní zkušenosti generace narozené v 20.

až 40. letech 20. století a její celkové prosperity přičemž „zlatá dekáda“ byla v letech

1965-1975. Narození v 60. a 70. letech měli horší východzí pozici a byli již

konfrontováni s řadou problémů souvisejících s výrazným ekonomickým

zpomalením. Druhá vlna modernizace je nutila činit opak toho, co pro jejich rodiče

znamenala vlna první.

Teoretici nereflektují na radikální proměny společnosti díky neschpnosti rozlišit

odlišné významy „sociálna“. V širším významu označuje celou společnost, v užším

vztahy pomoci a ochrany.

Jak lze modernizovat přátelství, sousedství, manželství, aby se tyto vztahy nestaly

křehčími? Proces modernizace nemá v oblasti sociálna lineární průběh a výsledky

bývají často překvapivé.

Tato kniha nabízí kritický pohled na teorie modernizace a možné dopady

modernizačního úsilí. Kniha se pokusí vysvětlit, proč proces modernizace vytváří

reálné riziko, že se společnost vrátí do překonaného jednání tj. scénář barbarizace

modernity.

1. Dvě vlny modernizačních teorií

Rozdíl mezi teorií modernizace a modernity je, že modernita představuje velké

abstraktní myšlenkové systémy objasňující povahu moderní společnosti v protikladu

k tradiční a modernizace vznikají jako politicky motivované projekty s úkolem

zdůvodnit intervence do společnosti s cílem podpořit v ní určité změny stanovením

určitého stavu a hledáním aktérů změn.

1. 1. První vlna modernizace

Teorie modernizace vznikly na zelené louce díky nedostatku teoretického zázemí.

Nenavázaly na analýzy modernity klasiků 19. století. Vznikly na politickou

objednávku, iniciovány projevem H. Trumana o zadržování komunismu z roku 1949.

Jména iniciátorů byla M. J. Levy jež využil Parsonsův popis přechodu od tradiční

k moderní společnosti. Parsons rozlišoval společnost univerzalisticky výkonovou

(moderní) a tradiční a dále jejich vzájemnou polaritu. Levy založil nový sociologický

žánr – modernizační teorie, jež vznikl povrchním zevšeobecněním životního stylu,

uvažování a hodnot střední vrstvy. Výsledkem je průmyslová společnost s vysokým

tempem růstu jako tvůrce prosperity, štěstí a pokroku.

Základem modernizace je hodnotová transformace čili změna společnosti zvnitřku.

Ekonomický růst povede ke změnám politickým, kulturním. Modernizace přinese

hospodářský vzestup, demokratizaci a rozvoj občanské společnosti.

D. Lerner popisuje modernizaci zamí Středního Východu. Klíčem je pozitivní myšlení,

urbanizace a alfabetizace. Základem úspěchu je schopnost empatie a možnost lidu

aktivně se podílet na udování nové společnosti.

Problém vymezení

V 60. letech se nedospělo ke shodě, co přesně pojem modernizace znamená. Studie

o průběhu modernizace zkoumaly pojem modernity např. industrializaci a urbanizaci

a technicko-vědecký pokrok. Definice modernizace se posouvaly do stále

abstraktnější až obecnější roviny, kdy určujícím znakem se stává nárůst schopnosti

systémové adaptace, tj. schopnost společnosti podřizovat se potřebám ekonomiky.

Problém interdependence

Teorie modernizace mají smysl lze-li obhájit předpoklad vzájemné závislosti změn

v jednotlivých sektorech společnosti. Enonomický růst by měl být doprovázen

pozitivními změnami politickými, kulturními aj. Skeptici upozorňují na různou

spolehlivost měření tempa modernizace v různých sektorech společnosti. Dle

Weberova díla změny v jedné oblasti se dříve či později odrazí v ostatních oblastech

pozitivně i negativně, což mění náhled na teorii interepedence. Její předpoklad

ztroskotává, nedaří-li se ukázat souvislost mezi ekonomickou a politickou

modernizací.

Problém předchodu od jednoho typu společnosti k jinému

Východiskem teorie změny byl statický popis 2 stavů společnosti a chybělo

vysvětlení, jak dochází k přechodu. Nejsnazší byla odpověď na otázku po znacích

moderní industriální společnosti. Výsledkem byla tendence chápat změny jako

změny k lepšímu a opomíjet ostatní změny.

Etnocentrismus a endogenní perspektiva

Tyto 2 rysy modernizačních teorií se od počátku prostupují a doplňují. Výraz

modernizace byl zvolen, že nemá pejorativní nádech a je odpoutám od politických

vazeb. Etnocentrismus modernizačních teorií spočívá v tom, že za vrchol

civilizačního vývoje je v první vlně považována situace ve Spojených státech 20ti

poválečných let z perspektivy středních vrstev na vzestupu. Pozitivní rysy vývoje se

mají šířit jako forma nápodoby, negativní jsou považovány za vnitřní bariéry rozvoje.

Předpokládá se, že výsledek nárazové modernizace bude stejný s výsledkem

dlouhodové modernizace z vnitřních zdrojů.

Různost cest k modernitě

Tradiční společnosti jsou házeny do jednoho pytle a přehlíží se fakt, že proces

modernizace homogenizuje společnosti a kultury původně různorodé. Reálný vývoj

dokládá, že průběh modernizace bývá ovlivněn podobou předmoderní tradice zemí

a výsledek je kombinací prvků předmoderních a moderních. Proces lze chápat jako

cestu od tradice k modernitě, protože stále přežívají prvky tradice. S výjimkou

Eisenstadta se nepřipouštělo, že částečně modernizované sociální útvary se mohou

stát trvalým stavem celých společností. Takovýto přísup zatemňuje rozdíly mezi

tradicí a modernitou.

1. 2. Druhá vlna modernizace

Tato vlna nemá jednoduchost vlny první. Prolínají se v ní 2 myšlenkově odlišné

zdroje, 2 různé pohledy na modernizaci a to:

1. proud jednorozměrných teoreií modernizace. Jde o pozměněné pokračování stylu

první vlny. Inovace jsou založeny na Parsonsově neoevolucionismu. Vzestup

ekonomik asijských tygrů byl potvrzením modernizačního optimismu, dále pád

reálného socialismu koncem 80. let jako důkaz nutností kapitalistického vývoje.

Druhá vlna chce použít recepty modernizace zemí chudého jihu na země bývalého

východního bloku.

2. typ teorie je tzv. emancipační, vznikající v reakci na technologické, ekologické,

sociální i politické problémy od 60. let 20. stol. Jsou též výrazem nespokojenosti

s jednorozměrnými teoriemi modernizace jež bagatelizují problémy.

První vlna usilovala o rozšíření průmyslové společnosti do agrárních zemí světového

jihu, druhá vlna reaguje na potřeby vzniklé přechodem k postindustriální společnosti

a snaží se její vzorce rozšířit do bývalých zemí východního bloku.

Ve druhé vlně převažuje politická poptávka nad teoretickou připraveností

společenských věd. Vychází se opět z předpokladu, že zavedení tržní ekonomiky

povede k žádoucím změnám. Hledá se opět aktér transformace a identifikují se

bariéry. Stoupenci jednorozměrných teorií svolují k ústupkům a tato ofenzivní

sebeobrana se rozvinula ve 3 hlavních směrech:

1. teorie „particiální modernizace“ připouštějící, že modernizace společností

neprobíhá stejně rychle. Modernizovaná ekonomika s nedemokratickými prvky

ztrácí svůj smysl.

2. podoba úvah o „cílené politice modernizace“ reagujucí na zkušenosti

s prohlubujícími se krizovými jevy uvnitř rozvinutých společností

3. nejpodstatnější strategie staronového učení modernizace je evolučním

zdůvodněním modernity¨

Problémy 60. a 70. let zpochybnily vše z první vlny, kdy se rozvojové země

nevyvíjely a vyspělé země byly zasaženy krizí. V 80. l. vznikají nová sociální hnutí,

př. ekologická. Díky tomu, že se teorie druhé vlny modernizace posunuly do vysoce

abstraktní polohy, mohly reagovat, jako vlna první na holocaust, a to, jako by se nic

nestalo.

1. 3. Emancipační teorie modernizace

Za prototyp emancipačních teorií lze považovat koncepci reflexivní modernity dle

německého sociologa U. Becka. Doplňují jej Z. Bauman a P. Machonin.

Beckův předpoklad je, že vývoj modernity probíhá ve 2 kvalitativně odlišných fázích.

Výchozí etapu nazývá jednoduchou. Reflexivita představuje procesy probíhající

nezáměrně s nezamýšlenými důsledky, což nutí modernitu podrobit kritice samu

sebe.

Společnost prochází radikální proměnou bez násilné revoluce. Nová epocha se rodí

jako skrytý doprovod normální modernizace dle receptu západní průmyslové

společnosti.

1. modernita měla jednoduchý recept na všechny problémy: více technologie, vědy,

trhu, ekonomického růstu, svobody. Nekontrolovatelný vývoj technologií plodí více

rizik, na což jsou recepty jednoduché modernity méně přesvědčivé. Beck hledá

střední cestu. Dle něj bychom měli připustit, že na zhápadním modelu modernizace

je něco špatného.

Bauman opakuje Beckovo stanovisko, že modernita prochází dvěma odlišnými

fázemi. Namísto pevné nastupuje modernita tekutá, obdoba Beckovy druhé. Přechod

od pevné k tekuté modernitě je přechodem od těžkého k lehkému kapitalismu.

Machonin připouští, že nové fáze modernizace obměňují starší fáze. Proměny jsou

plynulé. Povaha modernizace je humánní, pokroková, emancipující a její součástí je

„postupné zdokonalování kvality života širokých vrstev obyvatel“ a nově i ekologické

ohledy.

Beck v druhém kroku své analýzy zpochybňuje základy jednoduché modernity. Jde

o přesun velkých skupin obyvatelstva z jedné sociální kategorie do druhé. Jde

o radikálnější proměnu. Doposud byla modernizace chápána jako osvobození od

tradice a přírody, nyní ale průmyslová společnost se sama stává tradicí nutnou

proměnění.

Machonin se snaží vymezit kategorie v sociální struktuře společnosti až dospívá k 9ti

sociálním seskupením, kde sleduje poměr mezi výší vzdělání a příjmu z čehož plyne

nekonzistence, které budou časem odstraněny, tvrdí.

Dle Bauma a Becka můžeme objasnit, proč proměny v oblasti práce budou stejně

postihovat nízko i vysoko vzdělané.

Střední vrstva v ČR existuje, protože pro ní byla vytvořena odpovídající kategorie a

patří do ní všichni, jejichž nesoulad mezi výší vzdělání a příjmu leží blízko středu.

Můžeme ale do jedné skupiny jenom kvůli tomuto hledisku zařadit lidi s odlišnými

příjmy, vzděláním, politickou orientací a životním stylem?!

Beckova teorie reflexivní modernity považuje za nejcharakterističtější rys dnešní

situace její krajní dvojznačnost. Reflexivní modernizace může svět dostat na šikmou

plochu. Př. je schopnost společnosti organizovat se směrem zdola. Příčinou hluboké

ambivalentnosti je slábnutí institucí první modernity a nehotovost institucí

odpovídajících duchu reflexivní modernity.

Bauman jde dále. Společenské instituce slábnou, ale jejich ochabování otvírá prostor

svobody jen pro ty, co jsou rychlejší a mobilnější a mohou diktovat vůli pomalejším.

V důsledku nového stratifikačního faktoru nemá řada lidí pod kontrolou situaci, ve

které prokazují svou úspěšnost. Vlády neuleví v nejistotách, protože přistoupily na

diktát těch mobilních. Vyhrocuje se mocenská asymetrie v neprospěch práce jež

doposud byla zdrojem zajištění, nyní je zdrojem nejistoty.

Machonin věří, že další postup modernizace zvrátí dnešní trend, kdy se nejvyšší

příjmové kategorie vzdalují většině populace. Mají pravdu Beck a Bauman, že nárůst

flexibilizace práce bude dále zvyšovat odstup hrstky úspěšných od masy

neúspěšných? V této rovině se rozhodne o skutečné míře humanismu dnešní vlny

modernizace.

2. Proces modernizace a proměny sociálna

Základním východiskem této kapitoly je, že před vznikem modernity neexistovala

společnost, ale jen změť různých typů vazeb jednotlivců a skupin. Z toho plynoucí

teoretický a praktický problém, řešený v rovině teorií modernity, jakým způsobem

se mohla vůbec společnost vyvinout. Emancipační teorie modernizace se zrodily

z rozčarování z prvních neúspěchů modernizačního úsilí, jednorozměrné teorie

odpovídají na neúspěchy vystupňováním tohoto úsilí.

2. 1. Vlastnosti moderní společnosti

4 základní vlastnosti určují povahu modernity odlišující moderní společnosti od

tradičních a propůjčují jim podobu specifických a historicky ojedinělých, uceleně

fungujících, komplexních systémů.

1. Moderní společnost se liší stupněm generalizace vztahů určujících pro její

fungování.

2. znakem je proces individualizace, tj. nárůst jednotlivce vymaňující se z tradičních

sociálních útvarů.

3. proces individualizace je chápán jako něco hluboce ambivalentního, něco

otvírajícího možnosti autonomie jednotlivce, vytvářející tlaky na jeho samostatnost,

že ne každý se s nimi vyrovná.

Všechna 3 stanoviska vycházejí z podobných východisek a to, že jednotlivec nestojí

na počátku společnosti.

4. rys moderní společnosti je relativně vysoký stupeň její racionalizace znamenající

uspořádání skutečnosti zvyšující předpověditelnost a ovladatelnost jejího vývoje.

Proces racionalizace má dvě tváře, a to že modernitu zároveň zakládá a ohrožuje.

Dopadem racionalizace je vydělení sektorů fungujících nezávisle.

Jinou stránkou moderní racionality je vývoj k nadvládě instrumentálního rozumu

projevujících se znehodnocením všech hodnot, které nelze vyjádřit penězi, jež se

stává pro mnoho oblastí problematickým. Souběh všech 4 procesů znamená, že

moderní společnost je stále abstraktnější, nesourodější, specializovanější a

účelovější.

Od 60. do 70. let 20. stol. procházely teorie modernizace přechodným útlumem, ale

sociologie dospívá k roztržce mezi aktérem a systémem. Emancipační teorie tomuto

věnují pozornost díky své kritičnosti.

2. 2. Modernita jako vedlejší důsledek vývoje vztahů ochrany

Existuje mnoho teorií o otázce, jak vznikla modernita z poměrů s výrazným odporem

k inovacím a novotám. Dle A. Comta je modernita důsledkem nezadržitelného

pokroku lidského vědění osobovozeného od náboženství a jež dosáhlo vědeckého

poznání. Marx, Weber, Werner či Sombart spojovali vznik modernity s nástupem

kapitalismu. Vysvětlení všech objasňuje rysy moderní společnosti a staví se proti

ekonomickému výkladu zrodu modernity. Míří tím na A. Smithe a jeho prosazování

individuálních dipozic. Sociologové kladou důraz na individuální jednání podmíněné

celkovým stavem společnosti a odmítají vysvětlení liberálních a marxistických

ekonomů, že zdrojem modernity je rostoucí dělba práce, a to z důvodů logických a

historických. Sektor tržní ekonomiky vzniká v důsledku obecnějšího procesu sociální

diferenciace, tedy v důsledku nástupu modernity. Zaměňuje se tedy důsledek a

příčina.

Modernita se zrodila jako snaha řešit starý problém novými prostředky. Zásadním

problémem lidského soužití je otázka ochrany zvnitřku i zvnějšku. Německý historik

práva O. Von Gierke ve svém celoživotním díle vychází z kontrastu dvou základních

forem uspořádání a to mezi útvarem dobrovolného sdružení rovných členů a formy

podřízenosti. Vykládal proměny vztahů mezilidské pomoci, na jejímž počátku stály

rodově uspořádané patriachální útvary. Rubem byla bezprávnost těch, co

nepocházeli z rodu, jež něměli kryty životní rizika ze společných zdrojů. Postupnou

diferenciací vznikl nový typ mocenské závislosti a zajištění: feudální panství s

centralizovaně a hierarchicky uspořádanými vztahy. Sociálně nižší požívaly pánovy

ochrany výměnou za své služby. Síť sociální ochrany udělala první krok ke své

generalizaci.

Výsledkem posilování procesů generalizace, individualizace a diferenciace byl nárůst

racionalizace zvyšující míru ovladatelnosti lidského jednání.

Gierkem vysvětluje, jak došlo ke zrodu modernity na což používá čistě sociologický

výklad. Existují dva typy sociability – primární a sekundární. Jde o problém zajištění

integrity celku a ochrany mezi nepříbuznými. Jsou to zbytky primární sociability

a uměle vytvořené systémy sekundární sociability o čemž bude hovořeno více

v následující kapitole.

2. 3. Primární a sekundární sociabilita

Teorie společnosti J. Habermase jsou založeny na dvou odlišných typech integrace –

sociální a systémové. Sociální je způsob, jak si lidé vykládají svět a chápou věci.

Systémová ingtegrace vypovídá o společnosti jako o systému nadosobních institucí.

Tyto odlišné typy integrace vyrůstají z různých přístupů člověka ke světu, typů

jednání. Jeden je postaven na modelu práce, kde je o ovládnutí přírody, druhý na

modelu interakce, kde předpokladem je akceptování subjektivity druhého.

Podobná Habermasovu výkladu je i Gierkeho analýza historického vývoje základních

forem sociální ochrany.

Moc a peníze umožnily zprostředkovávat konakty mezi jednotlivci v prostoru i čase.

Umožnily též řídit chod početnějších útvarů a působí i když lidé spolu bezprostředně

nemluví. Systémy koordinace a řízení jež vytvářejí, působí nezávisle i proti vůli

jednajících. Tato vlastnost umožnila penězům a moci se osamostatnit a vytvořily

si vlastní prostor s vlastními zákony.

Zbytky primární sociability přežívají v moderní společnosti v podobě rodiny,

příbuzenství. Sekundární systém se orientoval na řešení individuálních problémů.

Lze shrnout, že proces modernizace se rozvíjel v rovině střetávání forem ochrany

(krom roviny ekonomické), vytvořil vlastnosti modernity vyhovující potřebám

ekonomiky, jež nabývají globálních rozměrů. Proces individualizace a ústup

primárních vazeb zvyšuje závislost na tržním mechanismu. Náboženský prostor je

vyplněn ekonomickým diskursem, spásu překryl zisk, zatracení ztráta, přičemž není

sám schopen náboženství nahradit. Teorie modernizace nevěnují pozornost

dopadům na vztahy primární ani sekundární sociability. Proces modernizace v první

fázi sám ochromil přirozené struktury sociability a vybudoval umělé struktury. V druhé

fázi zeštíhlil sekundární vazby. Nejaktuálnější otázka dneška je: K čemu povede

útlum sociálního státu?

3. Důsledky modernity

U. Beck rozlišuje mezi globalitou a globalismem. Globalismus je ideologie, jež

preferují neoliberálové. Světový trh řeší problémy, politika je vyřazena ze hry a chod

společnosti je řízen dle podnikatelského vzoru. Globalita je výrazem reálného světa,

kde jsou všechna místa a lidé na sobě závislí. Neexistuje oblast uzavřená vlivů

znější, existují a spolužijí zde procesy ekologické, kulturní, hospodářské, politické aj.

Skeptici se domnívají, že sociální stát bude ztrácet půdu pod nohama, optimisté

tvrdí, že tlaky mají pouze virtuální povahu. S neoliberály nelze souhlasit s jejich

nadšením s procesem, kde expanze ekonomiky ničí vazby primární i sekundární

sociability.

3. 1. Triumf ekonomického rozumu

J. Habermas vylíčil média moci a peněz jako kolonizátory prostora žitého světa. Jeho

koncepce vznikla v 70. letech 20. stol. Nyní jsme ve fázi, kdy peníze působí ve

srovnání s politickou mocí státu zdatněji, zrychlují proces kolonizace a aktualizuje se

otázka vztahu ekonomiky a sociálna.

V 1. období archaické i tradiční společnosti byly ekonomické prvky spojeny

s reprodukcí sociálna. Ekonomika měla symbolickou funkci směňování. Neexistoval

tržní mechanismus se schopností seberegulace.

Moderní společnosti znamená nové vztahy ekonomiky a sociálna, osamostatňování

hospodářských aktivit. Sektor ekonomiky se řídí vlastními zákonitostmi, vazbami

a prioritami. Vše to vyjadřuje Habermasova teze o kolonizaci žitého světa.

V základech modernity byla naprogramována převaha ekonomického kódu, jež

v procesu postupné generalizace nabývá univerzálního rozměru a zvyšuje se

závislost jednotlivců na tržních mechanismech.

K. Polanyi ukázal, že systém trhu se v podmínkách modernity přeměnil v regulátora

chodu společnosti.

Proces generalizace vytváří neosobní struktury usnadňující přechod k transakcím

v globálním měřítku, jež ale povede k poklesu solidarity. Sociálno má tedy nárok

na existenci jen pokud se to vyplácí. Modernizace se koná, aby byla dovršena

hegemonie ekonomického pohledu na svět.

Tento dvojí postup kolonizace společnosti ekonomikou je skutečným jádrem

modernizace. Potřebám zhodnocování peněz mají sloužit všechny sektory

společnosti. Rovnováha mezi sociálnem a ekonomikou se vyhrocuje.

Habermas hovoří o kolonizaci živého světa médii peněz a moci. Zabuman tvrdí, že

soukromé kolonizuje veřejné.

3. 2. Vzestup nejistoty a něžné barbarství

Moderní proces kolonizace ekonomikou vede k vedlejším důsledkům. Tvrdí, že

dokáží občany ochránit lépe a účinněji. Veřejný sektor se rozkládá. Šíří se nejistota.

Historicky probíhal rozklad zajištění v několika fázích, dějiny se překrývají s dějinami

sociálního státu. Finanční potíže veřejného sektoru a potíže s legitimizací státní moci

dokládá, jak upadlo médium moci oproti penězům. Ve jménu modernizace se

podniky zbavují sociálních funkcí a přenechávají je státu. Tím přispívá k oddělení

sociálna od ekonomiky.

S úpadkem forem zajištění od státu vzrůstá výzva k maximalizaci výkonu lidí. Firmy

ale minimalizují své výdaje a potřebují maximalizaci výdajů lidí v oblasti konzumu,

proto musí zvyšovat své pracovní výkony. Zvyšuje se nejistota zaměstnanců, bez

ohledu na výkon. Nejistota a riziko podnikatelů je krito odpovídajícím ziskem. Firmy

přenášení svá rizika na nižší stupně, a tím ekvivalence výše rizika a odměny

přestává platit.

Sociolog J-P Le Goff razí termín „něžné barbarství“ vystihující problematičnost

postupů modernizace u mládeže a zaměstnanců, jež jsou tvarování nenápadně,

pozvolně a pochopitelně „ve vlastním zájmu“.

Zaměstnanec má být naprosto loajální bez ohledu na podmínky práce a nesmí hledět

na své zájmy. Úkolem manažerů je pěstovat pocity emočního uspokojení a zároveň

vyvíjet systematický tlak. Asymetrický mocenský vztah je zastírán mnoha prostředky.

Něžné barbarství prolamuje hranice veřejného a soukromého. Pěstuje v lidech

ochotu bezpodmínečného nasazení, sebeobětování, loajalitě. Odměnou má být

možnost oddaně sloužit mocnějšímu.

3. 3. Kolonizace veřejného zájmu soukromým

Klíčovou úlohu v procesu modernizace hrají cílené přeměny veřejného sektoru v 80.

l. 20. stol. Cílem je regulovat veřejný sektor modelu nabídky a poptávky.

Zaměřme se na 3 oblasti: 1. školství, 2. sociální práce a 3. bezpečí, obrana a právní

ochrana. Všechny mají stejnou logiku – mají být přeneseny na specializované firmy

a podřízeny ekonomické rentabilitě s uspokojovanou solventní poptávkou.

Pro optimalizaci výnosů a nákladů je nutné zavedení konkurence, což povede ke

snížení ceny a zvýšení kvality. Zároveň má transformace umožnit snížit daně,

redukovat veřejné výdaje a rozšířit komerční služby. Stát má vyklízet pozici hlavního

financovatele.

ŠKOLSTVÍ Cílem je neustálé zvyšování konkurenceschopnosti země a usnadnění

adaptace zaměstnance. Přeměnou školy na firmu poskytující služby a zhodnocující

„lidský kapitál“ se změní povaha výuky. Musí zprostředkovat kontakt s firmami, jež

budou dotovat vzdělávání i vědeckou činnost. Řízení školy má přejít z pedagogů

na manažery, protože škola je podnikem poskytujícím služby. Požadavek

neoliberálních ekonomů je umožnit rodičům a studentům svobodný výběr školy. Stát

má být zbaven vlivu na řízení i financování. Vedlejšími dopady je upozaďování

významu předávání kulturního dědictví. Dopadem je oslabení pozice zaměstnanců

vůči zaměstnavatelům, protože garance, práva a výše platu nejsou spojeny se

školním diplomem. Vymezení smyslu vzdělávání je přenecháváno soukromé sféře,

což narušuje rovnováhu v neprospěch veřejné sféry. Napojení škol na podnikání

vede k omezení výzkumu, ztrátu univerzitních učitelů. Bohatší mají na lepší školy,

kam odcházejí i lepší učitelé.

OBLAST SOCIÁLNÍ PÉČE. Poptávající jsou chudí sociálně potřební – tedy veřejné

prostředky a nabízející jsou soukromé agentury mezi sebou soupeřící. Konkurence

má opět snižovat cenu a zvyšovat kvalitu. Prioritou je rentabilita, odbornost ustupuje.

Ekonomizace vede k rozporu dosahování výnosů na úkor klientů, nižší ceny a úkor

kvality. Redukce nákladů může mít podobu „aktivizace“ nezaměstnaných, integrace

přistěhovalců či radikální způsob je kriminalizace jednotlivců ze slabých skupin.

Převádění veřejného sektoru na tržní principy v oblasti sociální péče neřeší příčiny

bídy, chudoby ani sociální exkluze.

BEZPEČÍ A PRÁVNÍ OCHRANA Základem je přesun poskytovaných služeb

na soukromé firmy, pokles veřejných výdajů, eliminace role státu. Daně deformují

cenové relace a berou uživatelům sovbodu rozhodování. Z jejich hlediska je logický

požadavek zrušit daně a odbourat také stát. Radikální liberálové navrhují založit

soukromé policejní a soudní firmy, kde by díky konkurenci klesla cena. Bez

kolektivistického veřejného sektoru by každý mohl uzavírat a rušit kontrakty

dle momentální výhodnosti či si zajistit ochranu vlastními silami. V zájmu

pojišťovacích agentur by bylo co nejdokonalejší ochrana a co nejnižší úhrada za

škody.

Modernizace veřejného sektoru sestává z 3 kroků: 1. nutnost optimalizace nákladů

a výnosů, 2. nástrojem optimalizace je zavedení konkurence a 3. jsou vyloučeny

všechny vedlejší sociálně povážlivé a kulturně devastující dopady takto pojaté

modernizace.

Pro školství to znamená redukce šíře hodnot žákům předávaným, pro sociální péči je

negativním důsledkem dosahování účetní rentability na úkor potřeb klientů a

v ochraně práv by byly zmíněné dopady drastičtější. Cena za bezpečí by byla

odstupňovaná a úměrná míře zločinnosti. Bohatí z bezpečnějších oblastí by dotovali

chudé. Chudší vrstvy mají schopnost platit za soukromé bezpečí a vzdělávání, je to

jen otázka rozdělování nedostatkových zdrojů k různým účelům, tvrdí dotčení

ekonomové.

Závěrem lze říci, že se rýsuje pozoruhodný trend. Složitý vývoj osobních i

kolektivních svazků ochrany vedl ke vzniku „generalizovaného ochránce“ v podobě

státu. Moderní stát umožnil tržním silám rozvoj, a ty se zbavují regulací politické moci

a osamostatňují se až přejdou do ofenzivy. Něžné barbarství tržních sil otevírá cestu

barbarství tvrdšímu. Otázkou je, jak budou lidé reagovat na znásobení nejistoty, kdy

slábne moc státu a společnost má málo prostředků na provoz veřejného sektoru?

4. Globalizace

Globalizace představuje celosvětové vyústění modernizačních tendencí. Radikálně

proměňuje sociálno ve smyslu vztahů vzájemné ochrany. V důsledku modernizace

přestává společnost fungovat a nastupuje „světová společnost“. Problémy se

rozšiřují celoplanetárně, ale řešení mají najít lokální státy. Proces globalizace nebyl

dopředu zamýšlen, aktéri se vynořili v jeho průběhu. Ti, co chtěli zvýšit svoji

prosperitu jsou nyní ve svých důsledcích ohrožováni. Druhá vlna globalizace, jež

chtěla stejně jako vlna první působit jako aktivní a mobilizující faktor, hledá odpoveď

na problémy, jež se původcům bumerangově vracejí. Dle dosavadního průběhu je

globalizace obrovským, celoplanetárním pokusem o kolonizaci veřejného prostoru

soukromým zájmem.

4. 1. Spory o povahu globalizace

Globalizace představuje sílu bezprecedentě zasahující do poměrů všech zemí

a proměnující vztahy v nejrůznějších oblastech života. Nejsou jednoznačné názory

na dobu vzniku globalizace, jak se projevuje a co obnáší vč. její povahy, komu

prospívá a komu ne. Je zde několik (i extremistických) názorů na počátky

globalizace.

Jedni spatřují nástroj ke zvýšení svobody, druzí zase kdy jedni řídí a druzí

vykonávají příkazy. S tím souvisí, zda je proces globalizace samovolný či někým

zinscenován. Neoliberalisté se klaní k pozitivitě přírodního procesu. Beck tvrdí, že

„přírodní“ proces je vysoce politický, což by mohlo v důsledku znamenat odbourání

sociálního státu a minimalizaci demokracie. Dle kritiků není možné proces zastavit a

je třeba usilovat o to, aby nesloužil jen privilegovaným a aby byl rozdělován

spravedlivěji. Státy nesmějí dovolit velkým nadnárodním firmám další osvobozování

od daní, a vypracovat systém dohledu.

Pojetí globalizace autora této knihy je (v rámci obou vln modernizace s rozlišením

typů sociálna) vyvrcholení nejproblematičtějších důsledků modernity. Proces

globalizace tak probíhá ve 2 propojených fázích. První začíná po 2. sv. v. s cílem

zmodernizovat světový Jih. Jde též i o vzájemné soupeření Východu a Západu o

recepty na modernizaci k jejímž dopadům patří rozrušení sociálních i mentálních

struktur tradiční společnosti.

1. fáze začínjá rozvojovoupomocí, vytvářející ostrůvky moderních technologií.

Jde o vývoz laciných surovin a dovoz průmyslových přebytků. Zadlužování

probíhá díky čerpání úvěrů na rozvojové projekty. Počátkem 80. let byly

rozvojovým zemím naordinovány programy strukturní adaptace a pokračuje

likvidace primární sociability, přesun obyvatelstva z agrárních oblastí na

předměstí. Od 80. let má globalizace nového aktéra: nadnárodní korporace

profitující z odbourávání hranic.

2. fáze probíhá rychleji. Jih vyvází plody své deformované modernizace a Sever

čelí proudu běžěnců. Výsledek je rozpad sekundární sociability (umělých

systémů pojištění) a proto 2. vlna hlásá nutnost „modernizovat modernitu“.

4. 2. První fáze globalizace

Začíná v 50. a 60. l. 20. stol. rozvojovou pomocí. Nesplnil se předpoklad šíření

modernizace z center do kraje. Schumacher nazval „vzájemnou intoxikací města

a venkova“ kdy rozvoj velkoměst ničí strukturu venkova.

Rozvojová pomoc dodávala recepty vhodné pro kapitálově bohaté země avšak

chudé na pracovní síly. Schumacher doporučoval rozvíjet „středně vyspělou

techniku“. Problémem bylo, že rozvojová pomoc nezvyšuje samostatnost

rozvíjených, a naopat zvyšuje závislost. Pomoc není úspěšná, protože rozkládá

místní struktury a zvyšuje poptávku po pomoci zvnějšku. Schumacherův model nebyl

bohužel realizován.

Po 2. sv. válce měla státní moc nahradit absentující místní podnikatelské vrstvy

a kompenzovat slabost domácího kapitálu. Odstraňují se protektionistické překážky,

aby bylo dodržování programů zajištěno. Tyto programy strukturní adaptace byly o

10 let později aplikovány na země bývalého východního bloku a staly se základem

hospodářských reforem. Jádrem bylo zaměřit ekonomiku země na vývoz a získat tak

tvrdou měnu. Programy také urychlily rozklad vazeb primární sociability, např. nárůst

počtu lidí opouštějící venkov a přicházejících živořit na předměstí velkoměst. Křivka

světové migrace od poloviny 70.l. 20. stol. prudce stoupla na všech kontinentech.

Příčiny masového exodu souvisejí zpravidla s procesem modernizace rozvojových

zemí. Důvody migrace jsou enviromentální či hospodářské a paradoxně sama

rozvojová pomoc, kdy megalomanské projekty vyhání lidi z půdy do předměstských

slumů. V dokumentech Světové banky stojí, že přesídlování bylo způsob vychovávní

flexibilní pracovní síly pro potřeby trhu. Uprchlíci směřující na Sever jsou

bumerangovým efektem rozvojové pomoci a vnáší nás do druhé fáze globalizace.

4. 3. Druhá fáze globalizace

Aktérém první fáze byly vlády vyspělých zemí Západu a nyní se zrodil nový aktér

a to velké výrobní a obchodní korporace zprostředkovávající značnou část toku

surovin a zboží. V 80. l. 20. stol. získávájí tyto korporace více síly a otevírání hranic

jim umožňuje působit ve více zemích. Mobilita je zde výhodou, proto bojovaly za

odstranění bariér svobodného obchodu. Vytvořením Světové obchodní organizace

WTO v roce 1995 vznikla letislatvní možnost hájení zájmů korporací proti státům.

V 80. l. vznikla myšlenka průmyslových zón vyrůstajících nejrychleji na Filipínách,

v Indonésii, Bangladéši a zejm. v Číně. Panovaly zde otřesné pracovní a hygienické

podmínky, zákaz odborů, dětská práce. Jednalo se především o textilní průmysl,

obuv, hračky a elektroniku. Firmy tak přesouvají práci do chudých zemí bez ochrany

zaměstnanců. Nehumánní podmínky jsou obajováni počátečním stádiem, ale pokud

ke zlepšení podmínek došlo, firmy přestěhovaly pobočky jinam.

5. Barbarizovaná modernita

Existují zde dvě teorie: jednorozměrné a emancipační. U obou převládá víra ve

vítězství dobra, kdy vývoj moderní společnosti umožní plné rozvinutí pozitivních

tendencí modernity. Jiný scénář hovoří o rozporu modernity s převládnutím

negativních prvků, jakéhosi postmoderního barbarství. Agrumentuje se např.

zkušenostmi s totalitními režimy. Riziko spočívá v pohlcování zbytků veřejného

soukromým označovaného jako „refeudalizace“ či „postmoderní feudalismus“.

5. 1. Modernita a násilí

V tradici sociologického myšlení existují 4 pojetí modernity:

1. je ovlivněno filozofií evelucionismu, kde je modernita trvalý vzestup. Stoupenci

jsou H. Spencer či A. Giddens a W. Zapf.

2. kdy je modernita zatížena vážnými vnitřními rozpory, ale v jejích silách je

nastartovat novou, vyšší a racionálnější fázi vývoje. Je zde přesvědčení,

že modernita má dvě fáze. Stoupenci jsou U. Beck, J. Habermas a Z.

Bauman. Obě pojetí vycházejí z víry v existenci pokroku

3. kdy skeptický proud považuje dění v společnosti odvíjející se v rytmu návratů,

kombinující staré motivy. Stoupencem je W. Pareto i M. Weber.

4. nejpochmurnější pojetí, kdy modernita spěje nenávratně ke své záhubě, jež

najdeme u Webra, Simmela či Durkheima.

Sigmund Freud rozvíjí své učení o konfliktním napětí, jež je výsledkem určování

osudu člověka nezávislými silami. Rozvádí též princip smrti. Po 1. sv. válce se

zabýval proměnami psychiky, stane-li se člověk součásti masy. Tvrdí, že duše masy

je duší primitiva.

5. 2. Organizované barbarství

Vznik a fungování totalitních režimů ve 20. stol. lze vyložit jako doprovod procesu

modernizace, jíž je totalita odvrácenou tváří. Totalitní vyústění modernizačních

procesů lze pojmout dvojím způsobem:

1. moc v podobě všemocného státu s jeho donucujícím aparátem. Viz Z.

Bauman v knize Modernita a holocaust.

2. jako doprovod a důsledek osamostatnění média peněz, resp. Zhodnocování

kapitálu v procesu zbožní reprodukce. Viz R. Kurz v práci Kolaps

modernizace.

5. 3. Neorganizované barbarství

Společnost s podobnými rysy již existovala – veřejný sektor byl symbolický, centrální

moc upadala, ochrana pouze v rámci privilegovaných a celková rozdrobenost veřejné

moci. Šlo o feudální společnost.

V této sociální realitě narůstá nejistota. Weber vymezuje feudalismus na lenní,

antický, městský i liturgický atd. Mají společné rozdělost společnosti na panskou

vrstvu válečníků a na závislé obyvatelstvo. Středověk byl panský stav vázán na

pozemky, starověk je příznačný usazováním feudálních válečníků ve městech.

Weber vidí definiční znak v existenci osobního vztahu věrnosti a vzájemnými

povinnostmi, tj. ochranu navenek a zajištění obživy. Instituci klientelismu tvoří družina

svého pána, jež ho podporují a on je zastupuje před soudem. Zobecnění feudálních

poměrů je schopnost sebevyzbrojení vrstvy feudálů, tj. na vlastní náklady čelit

rizikům. Chybí zde silná centrální moc a sektor veřejných služeb. Rizika jsou

nepojistitelná.

Závěr

Modernita je spojována s vítězstvím rozumu nad iracionalitou. Je vnímána jako

odkouzlování tajemství přírodního i lidského světa. Neexistuje bohužel jasno, jak

vznikla a kam směřuje. Autoři jednorozměrných teorií modernizace volají po

urychlení tohoto procesu. Dle názoru autorů vznikla moderní společnosti díky vývoji

vazeb sociální ochrany. Vývoj ochranných vazeb vedl k ustanovení moderní

společnosti jako generalizovaného, funkčně diferencovaného, individualizovaného a

racionalizovaného systému. Rozvoj modernity lze pochopit jako proces

sebedestrukce ekonomiky, tedy aby model ekonomického rozhodování byl aplikován

na všechny oblasti života. Vyústěním modernizace může být návrat do

předmoderních poměrů. Pronikavým způsobem je představována tendence vývoje

dnešní globální společnosti, rozkrývá zmatenost dnešního izolovaného člověka, který

dává neznámým věcem odkoukané nálepky a pojmy 19. a 20. století, frustrace

takových lidí bude v nedaleké době ještě výraznější, kniha přináší nové souvislosti o

globálním světě a na první pohled nesourodé době, která má ale racionální jádro a

vyvíjí se podle určitých pravidel.