Šéfredaktor listu: Michael Dvořák (M.D.), grafika: Michael Dvořák,

Martin Lyko (M.L.), ilustrace: Marek Pavlík (M.P.) další členové

redakce: Ján Staněk (J.S.), Vojtěch Lyko (V.L.), Daniel Dvořák (D.D.),

Martina Kouřilová (M.K.), Jana Kráčmarová (J.K.), Jana Poskerová

(J.P.), Marek Tomaštík (M.T.)

1

Tento úvodník píšu trošku rozčílen a zá-

roveň trošku pobaven nad téměř grotesk-

ním charakterem jednoho zajímavého

jevu. Důsledky této komedie (pedago-

gické) jsem pocítil minulý týden a asi

ještě je chvíli pociťovat budu. Nechci

tímto sloupkem někoho přivést do roz-

paků nebo dokonce pohoršit. Jen píšu

můj názor jako student gymplu.

Kamže se poděla spravedlnost? Při

pohledu na změny rozvrhu jen kroutím

hlavou. Nevěřícně kroutím hlavou.

Hodně učitelů je nemocných – prosím,

to by mi ještě srdce nedralo, ale všechny

třídy, kterým chybí vyučující a měly by

mít hodinu první nebo poslední (přesněji

první, šestou a devátou) právě s tímto

učitelem, hodina odpadá. Není to tak ale

úplně pravda – jedné třídy se to netýká.

Skupina, které by měla angličtina odpa-

dnout první hodinu, bude spojená se

skupinou druhou. A blbou shodou náhod

jsem v té skupině já.

Ano, můžete si říct – je to jen jedna

hodina, co ten blbec vůbec řeší? Říct si

to opravdu můžete, máte na to přece

právo. Pořád ale platí má úvodní otázka

– kde je nějaká spravedlnost? Navíc, toto

už je jen třešnička na dortu mého rozčí-

lení. Je to už snad více než týden, co má-

me být v němčině spojení s druhou sku-

pinou, které chybí vyučující. Bohužel ale

spojení nejsme (jen formálně), druhá

skupina je propuštěna a dělá si samos-

tatnou práci v jiné třídě. Co si myslíte,

že je ta samostatná práce? Nicnedělání??

Nejste daleko…

A aby toho nebylo málo, v angličtině,

kde pro změnu chybí vyučující nám, na-

še skupina nikdy propuštěna nebyla a

děláme společnou práci. Vysvětleno nám

to bylo jednoduše – děcka, to přece

nejde, kde žijete? … No, jak to tak

vidím, žiju ve světě paradoxů…

Together, to jo, ale zusammen - ani

náhodou…

SPRAVEDLNOST?

MICHAEL DVOŘÁK

ŠÉFREDAKTOR

2

OBSAH 3

4

5 TÉMA – MUŽ, KTERÝ

SÁZEL HRŮZU

Příběh největšího masového vraha

dvacátého století, který zemřel před

šedesáti lety. Jaké hrůzy byl schopen

udělat, aby dosáhl moci? Více ve článku

Jána Staňka.

TÉMA – DIKTATURA

VE SVĚTĚ

Ač bychom byli velmi rádi, kdyby

totalitní systémy zmizely, není tomu

tak. V jakých státech se udržel tvrdý

komunismus či jiné totalitární

zřízení. Odpoví Daniel Dvořák.

9 STUDENTSKÉ

VÝTVORY

Studenti si pro vás opět připravili

objemnou dávku svých výtvorů

v rubrice Jinde – fejeton, povídky,

báseň…

13 NEVZALI MĚ NA

MEDICÍNU

Rozhovor s Jiřím Oravou, který

nedávno navštívil náš gymnaziální

institut, aby pověděl něco o své práci a

možnostech studia v oboru materiálové

vědy. 16 UČITELÉ -

,,DIKTÁTOŘI‘‘

Setkali jste se někdy s učitelem -

,,diktátorem‘‘?

Obálka/téma

Autor Martin Lyko

REŽIM NAKÁZAL STŘÍLET

DO LIDÍ I TANKY, ZABITO

BYLO ASI 3000 LIDÍ

CO VÁS NAPADNE při slově dik-

tatura? Mně osobně komunismus, na-

cismus, Hitler a Stalin. Tedy jedny z

nejhroznějších totalitních režimů a o-

sobností, jaké nám bohatá historie za

celou dobu přinesla. Naštěstí toto už

máme za sebou. Hitler umřel před ví-

ce než 70 lety, nacismus se v moderní

společnosti odsuzuje a Stalin už je ta-

ky minulostí. Všichni už ví, že oba

dva byli zločinci, kteří způsobili mili-

ony zbytečných úmrtí a rozlili nená-

vist (ať už rasovou nebo třídní) po ce-

lém světě. Nebo to není tak docela

pravda? Za odpověďmi se podívejme

do ne zrovna přívětivých částí světa.

Čína

Ačkoliv se v roce 1991 rozpadl So-

větský svaz a komunismus byl napříč

světem odsouzen, v Číně přetrval až

dodnes. Čínská komunistická strana

se zde dostala k moci podobně jako u

nás po 2. světové válce v roce 1949.

Za 64 let komunistické totality tam

bylo v hrubých odhadech zabito asi

50 milionů lidí a to většinou mezi léty

1957 - 1961 při takzvaném "Velkém

skoku dopředu", po kterém následo-

val ohromný hladomor a zemřelo při

něm asi 35 milionů Číňanů. Název

akce je jen hořkou ironií totalitních

vládců. V roce 1989 se studenti v Pe-

kingu shromáždili na náměstí, aby po-

dobně jako v ostatních státech pokoj-

ně svrhli komunistickou diktaturu.

Ale realita v Číně byl jiná. Režim na-

kázal střílet do davu i tanky a zabito

bylo asi 3000 lidí. To náměstí se v

překladu jmenuje Nebeského klidu.

Nepřipomíná nám to trochu Orwela?

Bělorusko

Evropský skanzen diktatury. Vzniklo

v roce 1991 z rozpadlého Sovětského

svazu a u moci se už od roku 1994

drží pomocí částečně zmanipulova-

ných voleb Alexandr Lukašenko. V

zemi neexistují žádné svobodné de-

níky, televize ani rozhlas a veškerý

informační obsah je regulován

vládou. Tento chudý stát se

snaží nalákat investory ze

zahraničí pomocí několika-

letých daňových prázdnin a

levné pracovní síly. Ale moc

peněz se obyčejným pracov-

níkům nedostane. Podle odha-

dů se tvrdí, že korupce v Bělo-

rusku je srovnatelná s Česko-

slovenskem před rokem 1989.

Je to jediná Evropská země,

která má ještě trest smrti.

Severní Korea

Stát, který dělá světu na čele

největší vrásky. 12. února

2013 provedla Severní Korea další

test své jaderné hlavice, což výrazně

ohrožuje světovou bezpečnost. V ze-

mi je ukázkové centrálně plánované

hospodářství založené na klasických

marxistických základech. Soukromé

vlastnictví je přísně zakázáno a jaký-

koliv projev tržního hospodářství je

trestán někdy až smrtí. V poslední do-

bě bylo v zemi několik hladomorů, při

kterých zemřela asi desetina popu-

lace, přesto má nejpočetnější armádu

na světě a vlastní jaderný výzkum.

Tak jde vidět, kam režim investuje

peníze získané hospodářskou pomocí

vyhladovělým obyvatelům. V malých

dětech je už odmalička pěstována ne-

návist vůči Spojeným státům, úhla-

vnímu nepříteli Severní Koreje ačko-

liv místní vláda nemá problém čas od

času požádat USA o hospodářskou

pomoc, výměnou za ukončení jader-

ného výzkumu, který, jak dokládají

nejnovější události, stále ještě

neukončila. (D.D.)

Diktatura ve světě U nás zmizela po roce 1989, je tomu tak ale všude?

téma

Děti vyfocené v Severní Koreji během hladomoru v roce 1997. (foto: Justin Kilcullen)

4

Dne pátého března, je to přesně

šedesát let od smrti diktátora,

kterého známe pod jménem Stalin.

MUŽ, KTERÝ

SÁZEL HRUZU

JAKÝ JE PRÍBEH

NEJVETŠÍHO MASOVÉHO

VRAHA 20. STOLETÍ?

ˇ ˇ

ˇ

TVRDIL, ŽE SMRT MILIÓNŮ

JE POUHÁ STATISTIKA.

V POSLEDNÍ CHVÍLI k němu jeho

nejbližší spolupracovníci odmítli pu-

stit lékaře, a tak se smrt stala nevyh-

nutelnou. Tím skončila životní dráha

jednoho z nejkrutějších diktátorů

dvacátého století. Tím skončila dráha

člověka, který tvrdil, že smrt miliónů

je pouhá statistika.

PROFESIONÁLNÍ REVOLUCIONÁŘ

O začátcích jeho života se nedá říct

téměř nic určitého, sám často popíral

datum svého narození uvede-

né v matrice a některé své činy

účelově vykládal jako výsledky

svého politického přesvědčení.

Jisté je, že se narodil do rodiny cho-

lerického alkoholika, který ho často

bil, a upjaté bigotní ženy, na jejíž přá-

ní vstoupí do semináře, z kterého je

ale záhy vyloučen. V této chvíli se sez-

námí s komunistickými myšlenkami a

začíná je propagovat a uskutečňovat.

Zanedlouho Stalina zajme carská

policie a jako nebezpečného radikála,

který používá brutální metody, ho o-

dešle na Sibiř, odkud po krátké době

uteče.

Ovlivněn setkáním s Leninem jde

z jednoho zločinu do druhého. Vydí-

rá. Krade. A zajišťuje peníze pro svou

stranu. Po každém zatčení se brzy

vrací, a protože jsou jeho straničtí

oponenti stále častěji zatýkáni, exis-

tuje podezření, že spolupracuje s car-

skou policií. Tato spolupráce, ale

pravděpodobně brzy skončí, jelikož

ho pošlou do jednoho z nejhorších

trestaneckých táborů, který opustí až

v době Revoluce. Tehdy se stává

nekompromisní osobností. V ob-

čanské válce, do které se po svém ná-

vratu aktivně zapojí, si rychle osvojí

diktátorské manýry a upřeně sleduje

své cíle.

Jako vojevůdce se ale příliš neos-

vědčí – těžko říct, zda vinou vlastní

neschopnosti nebo přehnané touhy

po sebeprezentaci. O svém synovi,

který se neúspěšně pokusí o sebe-

vraždu, cynicky poznamená, že ani

neumí střílet rovně. Zůstává pochyb-

né, jestli sebevraždu spáchala také

Stalinova žena, nebo zda ji sám

zavraždil.

BOJ O MOC

V politickém životě se plně

soustředí na postup v stranické

hierarchii, přičemž využívá prakticky

všech dostupných prostředků, jak pa-

ralyzovat své odpůrce. Nechává je

odposlouchávat, falešně obviňuje a

jeho agenti je neustále sledují. Ve

chvíli, kdy Lenin poznává jeho pravou

povahu, upevnil svou pozici natolik,

že už s ní neotřese ani poslední

Stalin vyobrazený

jako velký

kormidelník.

téma 7

HLAD DOPADNE I NA ÚRODNOU UKRAJINU,

KDE ZOUFALÍ LIDÉ DOKONCE JEDÍ MRTVÉ.

Leninovo varování v dopise. Ostatně

Uljanov brzy umírá a rozhoří se velký

souboj o to, kdo stane v čele SSSR.

Bude to Stalin, protože se nebojí

použít jakýchkoli prostředků, aby

zlikvidoval své hlavní konkurenty. Ve

svých rukách soustředí neuvěřitelnou

moc, kterou využije k odstranění pos-

ledních politických odpůrců a býva-

lých spolupracovníků, jež pro něj

nebyli nic víc než nástroje. Stalin za-

číná uskutečňovat své politické sny a

SSSR se proměňuje v noční můru. Za-

číná kolektivizace a destrukce tradiční

vesnice, kterou provází hladomor.

Hlad dopadne i na úrodnou Ukrajinu,

kde zoufalí lidé dokonce jedí mrtvé.

Příslušníci inteligence končí v gulagu

a jsou zahájeny vykonstruované

politické procesy, v nichž obvinění

odříkávají nazpaměť naučená nesmy-

slná přiznání. Důsledkem toho všeho

je hospodářský propad, který Stalin

nepředpokládal, a tak se zfalšují sta-

tistiky: například při sčítání lidu se

uvádějí i neexistující osoby. Panuje

atmosféra strachu jako vystřižená

z Orwellových románů.

Totálně zdevastovanou zemi pak

překvapí útok rozpínající se Třetí říše.

Ačkoli sovětská rozvědka věděla o

plánovaném útoku, Stalin její zprávy

sebejistě ignoruje: má přece s Hit-

lerem smlouvu! Moment překvapení

zafunguje skvěle: rychlost postupu

nacistických vojsk je jen těžko

představitelná. Přesto nakonec dojde

k rozhodujícímu obratu a Sovětský

svaz vrací úder. Po vítězné válce je

diktátor ověnčen slávou vojevůdce,

jenž zachránil svou vlast, a proto zda-

řile rozšiřuje sféru svého vlivu. Na

dobových plakátech se nechává

zobrazovat ve vojenské uniformě

anebo s dětmi, jimž uhájil šťastné

dětství. Kult jeho osobnosti se roz-

růstá do nevídaných rozměrů a vr-

cholí při oslavách jeho sedmdesátých

narozenin.

Následně se mu ale začíná zhor-

šovat zdravotní stav. Stalin skončí

upoután na lůžko, aniž by stihl usku-

tečnit další plánovaný teror. Nakonec

nepoznává ani lidi kolem sebe a

pátého března roku devatenáct set

padesát tři umírá. (J. S.)

Budování Bělomořsko-baltského kanálu. Na stavbě pracuje denně 100 tisíc novodobých otroků.

Kolektivizaci doprovází mohutný hladomor.

Dobová propaganda kolektivizace.

téma 8

tojím u pultu, kde se rozdávají

obědy. Sebejistě přiložím čip a

čekám, že se ozve decentní píp-

nutí. Ozve se houkavý zvuk oznamu-

jící, že dnes svou porci nedostanu. Na

chvíli jsem rudý jako rak, ale pak se

snažím vypadat jako chameleón. No

nic, tak si zkusím něco uvařit sám.

První krok:Vymyslet, co budu vařit..

Po chvilce rozjímání mě napadlo, že

bych si dneska mohl udělat polévku,

kterou bych zajedl vajíčkem a topin-

kami. To nezní špatně.

Druhý krok: Napsat si seznam

potřebných ingrediencí a nakoupit si

je.

Žužlám konec tužky a na papírek si

píšu: Kup si polévku, vajíčko, chleba

a toaletní papír. Toaletní papír upotře-

bím, až mě dostihnou následky mého

kuchařského umění.

K této fázi příprav patří také chlu-

bení se před sourozenci: „To si neu-

míte představit, jak já se najím. To

bude! Panečku, já si závidím.“ A od-

mítání jejich proseb, jimiž se mě snaží

přesvědčit, abych se podělil: „Ani ná-

pad. Blázníš? Já to platím, já si to

sním. Hele, a umyla bys nádobí? Ne?

Tak to by nešlo!“ Vyrážím

nakupovat.

Třetí krok: Připravit polévku.

Vrátím se domů a zjistím, že mě

ošidili nejméně o osmdesát korun. A

mě bylo hned divný, že chleba stojí

stovku! Já už do toho zatrolenýho

obchodu ani nepáchnu! Pak si uvě-

domím, že jsem zapomněl koupit

vajíčka, otočím se na podpatku jak

káča a svištím do samoobsluhy, jako

by mě honili všichni čerti. Když se

vrátím (náležitě jsem se na tu pod-

vodnou prodavačku mračil), začnu se

chystat na stolování. Ze stolu smetu

dlouho nepoužívané nádobí, až za-

řinčí o podlahu a připravím si lžičku a

talíř, do kterého umístím ubrousek,

aby to vypadalo pěkně. Téměř obřa-

dně roztrhnu sáček s polévkou a

vysypu si ho do talíře. Nabírám prá-

šek a hezky ho polykám. Brácha, kte-

rý se na mě nevěřícně kouká, mě bez

okolků upozorní, že ta polévka se mu-

sí vařit. „Jak asi, když k tomu není žá-

dná voda, ty chytrej!“ Jo ták, to se má

hodit do vody. Protože mám ještě pl-

nou pusu polévky, která je nepříjemně

sypká, práší se mi od pusy, i když ří-

kám úplnou pravdu: „‘S mě nemusel

poučovat, jsem věděl dávno, že se to

musí vařit.“ V duchu sakruji na vý-

robce, že takovou podstatnou infor-

maci nenapsali velkým písmem na

obal. Po uvaření polévky, si konečně

sednu ke stolu, abych si ji žufánkem

nabral do talíře a patřičně si pochut-

nal. Polévka je venkoncem chutná,

akorát mě v krku dráždí ten mokrý

ubrousek.

Čtvrtý krok: Uklohnit hlavní chod.

Nachystám si pánvičku a začnu

smažit topinky, abych se u toho ale

nenudil, vezmu si k tomu detektivku.

To je počteníčko! Po sto stránkách si

všimnu, že kuchyně se zahalila do ob-

laků tmavého odporně páchnoucího

kouře. No toto! Opravdové překva-

pení mě čeká až na pánvičce, topinky

vypadají jako to nejkvalitnější černé

uhlí. Potom, co je sním, ale překva-

pivě nezčernám. Zezelenám. Náhle

mě přepadne nevysvětlitelný strach,

jestli jedna rulička toaleťáku, kterou

jsem koupil, bude stačit.

Pátý krok: Pokusit se o dezert.

Docela unavený se rozhodnu spravit

si chuť vajíčky, a tak je dám do mik-

rovlnky. Chvilku uondaně čekám, až

se ohřejí. Bum! Prásk! Buch! Ozve se

rána, jako by sousedům vybouchl ja-

derný reaktor. „Pomoc!“ vykřiknu

zoufale. „Přepadení!“

V zápětí si uvědomím, co se stalo.

Zaplaví mě nepopsatelný vztek.

Jakmile do kuchyně doběhnou sou-

rozenci, dívají se na mě, jako bych po

mikrovlnce mrskl sekáčkem na maso.

Nechápu, co vyvádějí; stejně jsem se

nestrefil. Ta mikrovlnka nejspíš mu-

sela uskočit.

Trochu se uklidním, vezmu lžičku a

začínám z trouby nabírat jídlo do ta-

líře, abych ho dojedl. Podám si z kre-

dence cukřenku a bohatě si vajíčka

osolím. Pak je ochutnám. Proboha,

které pako zase dalo do cukřenky

cukr!!

Vzdávám to. Já prostě nejsem

kuchař.

Šestý krok: Zaplatit si obědy

v jídelně.(J.S.)

S

fejeton JAK JSEM NEPŘIPRAVIL DOBRÝ OBĚD

Ilustrační foto: domcermak.blog.cz

9

STOJÍM PŘED dlouhým regálem

v su-permarketu a ty barvy mě vážně

baví. Přejíždím přes všechny

prapodivné tvary obalů. Jsou tu snad

všechny tva-ry světa. Ale moje oči se

zastaví po-každé jen nad tím jedním.

Někdy bych si vážně ráda vybrala

jiný, je-nomže zvyk je železná košile

a já se jí ne a ne zbavit. Někdy mám

pocit, že mě ta „košile“ sedře z kůže,

ale bohu-žel její chuť mě po každé

přesvědčí. Beru ho zase do ruky.

Modro-červený obal s červeným

lahodným ovocem naaranžovaným

v té nekrásnější po-loze. Jahodový

džus. Nazvala bych ho nejen mou

drogou, ale snad mým do-životním

partnerem. Nehodlám se ho zbavit do

té doby, dokud na Zemi bu-de

poslední jahoda. I když ekonomic-ká

krize mě k tomu přinutí možná

poněkud dříve.

Snažím se myslet pozitivně a vykra-

čuji si s mým „partnerem“ hezky

k pokladně. Snažím se nevnímat, že

paní s 10 rohlíky, šunkou a jogurty,

platí méně než já za jeden „blbý“

džus. Blbý? Jak to můžu napsat, pro-

sím a doufám, že mi odpustí. Hrdě

vycházím z obchodu a doufám, že ne-

potkám nikoho umírajícího žízní, op-

ravdu nerada bych se dělila. Jelikož si

ho chci opravdu vychutnat, letím do-

mů. A může přijít rituál. Najít tu nej-

větší sklenici a můžu vychutnávat. O-

pravdu nevím, co dělají jiní lidé. Bez

mého milovaného nápoje, podle mě

nelze žít.

Nejsmutnější chvíle přichází, když

už z té proradné papírové krabice nej-

de vydolovat ani kapka. Není nic na-

plat, musím vydržet pár dní bez mého

miláčka, za jehož cenu posvačí trojč-

lenná rodina. Opravdu nemůžu milo-

vat něco levnějšího? Někde uvnitř mě

se ozývá tiché, ale důrazné NE! Ne,

ne a ne. Nic levnějšího ba ani dražší-

ho nedokáže nahradit něco co má

takový význam. A tak si říkám není

ten svět krásný? (J.P.)

TUTO OTÁZKU jsem položil různým známým

osobnostem. Tady jsou jejich odpovědi:

Jana Bobošíková: Vážení spoluobčané, novým papežem

bych měla být já. Jsem mladá a mám dost sil, takže bych

papežovala dlouho, a navíc jsem eurofobka.

Miroslav Kalousek: Nezvolili jsme Karla prezidentem,

zvolme ho papežem.

William Shakespeare: (Odpověděl ve verších a ve staré

angličtině, což jeho odpověď činí nepřeložitelnou. Ale zdá

se, že uvažoval, zda být či nebýt papežem.)

Barack Obama (z bílého baracku): Vy jste ti nejlepší.

Budeme mít toho nejlepšího papeže. Yes, we can.

Jan Werich: A víte, že nevím?

Caligula: Tak já bych to samozřejmě zvládal nejlépe, ale

v současnosti kandiduji na pánaboha.

Paní sousedka označila za vhodné kandidáty hned dvě

osoby, ale zjevně si nemohla vybrat: „Ježíš - Maria; mě je

to fuk.“

Václav Moravec na otázku neodpověděl, ale zajímal se,

zda se papežští kandidáti utkají v další superdebatě…

(J. S.)

Zabil bratr bratra svého,

pokrevního.

Uzřela to sestra jeho,

pomstila ho.

Matka zbavena smyslů,

pomstila syny

bez rozmyslu.

Matku otec k zemi srazil,

když jí kudlu do zad vrazil.

Poté sám si život vzal.

Zbabělec, popravit se nenechal. (J.K.)

r br k Jin e

NA ČEM UJÍŽDÍM

KDO BUDE NOVÝM PAPEŽEM?

POMSTA

10

ŽIJEME V HEKTICKÉ DOBĚ. Je to kli-

šé, vím, ale je to pravda. Žijeme v do-

bě, ve které se toho na nás „tlačí“ to-

lik, že někdy ani sami nevíme, co to

vlastně všechno je.

A proto není nic příjemnějšího, než

na chvilku „vypnout“. „Vypnout“ a je-

nom odpočívat. Nemyslím tím teď od-

počívat tzv. aktivně, jako je třeba spo-

rtování nebo třeba návštěva disko-

téky, myslím tím odpočinek pasivní.

Naprosto obyčejné nicnedělání.

Následující povídka není povídkou

v tom pravém smyslu – moc se toho

v ní neděje. A co víc, postrádá něja-

kou akci, či zápletku. Popravdě, ona

to povídka vůbec není. Je to líčení. Lí-

čení, které jsem ne nadarmo nazval

lesní ticho…

Zkuste se nyní začíst, „vypnout“ a

jenom si představovat…

e léto. Ne takové to vlhké a

dusné, když se „ nemůžete

nadechnout“, je to takové to

krásné slunečné teplé léto, které

člověka nabíjí energií.

A ty jsi na procházce v lese – a

zrovna teď sedíš na pařezu anebo

možná na kládě někde na pasece.

Svítí sluníčko a krásně tě hřeje do

zad. Odpočíváš, protože už máš vše-

chno hotovo, nikdo po tobě nic nech-

ce. Kolem poletuje drobný lesní hmyz

a po noze ti leze mravenec. Jenom ho

jemně setřepeš a zase si užíváš poho-

du nicnedělání. Zavíráš oči a sous-

tředíš se na zvuky lesa, který obklo-

puje paseku. Slyšíš zpívat ptáky a bzu-

čet včelu, která ti proletěla kolem

hlavy. V dálce se utrhla šiška a ozvalo

se zapraskání, jak si hledala cestu me-

zi větvemi koruny smrku, a taky slabé

bouchnutí, když dopadla do jehličí.

Pořád se zavřenýma očima zvedáš

nohu a sundáváš si botu. Potom i dru-

hou. Bosé nohy pokládáš zpátky na

zem a cítíš, jak tě jehličí lehce píchá

do chodidel. Opatrně vstáváš a ote-

víráš oči. Vidíš krásnou lesní paseku.

Mladé stromky obracející se za slun-

kem a taky vybělené pařezy, které

obývají tesaříci a další milá lesní ha-

věť. A ty přivíráš oči, aby tě sluníčko

tolik neoslňovalo. Pomalou chůzí se

vydáváš k lesu, kterým je paseka obk-

lopena. Přicházíš k okraji a ovívá tě

nádherné lesní ticho – ne běžné ti-

cho, kdy není nic slyšet, ale takové to

ticho, kdy slyšíš spoustu věcí, ale pře-

sto víš, že to ticho je. Děláš pomalý

krok a překračuješ přitom trouchni-

vějící kládu. S dalším krokem jsi již

v lese. Opět zavíráš oči a vnímáš pří-

rodu a klid, který zde panuje. Tvoje

uši tentokrát zaznamenávají lehký

šelest větru ve větvích vysoko nad

tvojí hlavou. Z dálky zabubnoval datel

a naplnil vzduch dutým drnčením.

Bosýma nohama pomalu

našlapuješ a pod nohama ti pruží vr-

stva jehličí. Volnou chůzí procházíš

stále dál a dál do hloubi lesa a začíná

tě obklopovat zelené šero. Pochvíli

chůze si sedáš na kámen, který je té-

měř celý pokrytý tmavě zeleným me-

chem. Pod tvou vahou se mech jen

měkce stlačil a vytvořil tak ne kameni

velmi pohodlné sedátko. Zvedáš le-

vou nohu a dlaní si z chodidla stíráš

jehličí, které se ti přilepilo na holou

kůži. Potom si obouváš botu. Pravou

nohu ale jenom otřeš o mech a strkáš

ji do boty rovnou.

Vstáváš a pokračuješ v chůzi. Půda

pod tvýma nohama začíná měknout a

stává se jakoby houpavější. To proto,

že již nějakou dobu nejdeš po jehličí,

ale místo toho se zlehka boříš do nád-

herného sametového mechu, který

pokrývá celou zem. (…)

(pokračování příště) (M.L.)

J

LESNÍ ODPOČINEK

11

ANO, právě věta „Až budeš starší“ je

jednou z mnoha průpovídek, které

děti často slýchají od svých rodičů.

Ale nejen děti a nejen od rodičů.

Slýcháme ji i my, teenageři a

slýcháváme ji nejen od rodičů, ale

také od prarodičů a dalšího

příbuzenstva. (Zajímavé je, že věta,

kterou jsem již dříve zmínil je

prohlašována právě v rodinném

kruhu. Je to asi tím, že cizí lidé si

myslí, že by to měli říkat právě lidé

nám nejbližší).

Rodiče mají stále potřebu nás

ochraňovat a to i za cenu jisté

„rodičovské diktatury“. V jejich

očích je to samozřejmě dobře, avšak

v očích našich, je to naprosto příšerné

omezování osobní svobody, které by

mělo být trestné. A nebo nám to

přinejmenším občas trochu vadí.

Avšak nejhorší je situace, kdy to

nejsou naši rodiče, kdo nás takto

„omezuje“. Představte si například

cestu autobusem, kdy jste po celém

„odpoledkovém“ dni ve škole tak

unavení, že ani nevíte, kolik je

osmnáctá odmocnina ze třiceti dvou

na čtvrtou, jste rádi, že konečně zase

sedíte a nastoupí ta „nejchytřejší“

stará dáma, jakou kdy svět viděl. A

ihned vás začne peskovat za to, že jste

ji nepustili sednout. (To že za vámi je

třicet tisíc dalších volných sedaček ji

zřejmě nějak uniklo.) A na vaši

snahu se bránit slovy „Vždyť tam jsou

volné sedačky“ odpoví tím, ať si

necháš ty drzosti pro sebe, že takový

mladý spratek nemůže chápat její

problémy. (Asi ty, že se ztratí i na pěti

metrech autobusu, cestou k volnému

sedadlu).

Ale abych to nezakecal… Dospělí

mají zkrátka potřebu nás neustále

poučovat a říkat nám, co děláme

špatně. Ať už je to jakákoliv věc,

když ji neděláme po jejich, je zle.

(Ale já to první vytřu tady a až pak u

těch dveří, tati…). Jenže je to opravdu

nutné? Lidé si často neuvědomují, jak

stereotypním způsobem uvažují, že

jejich názor nemusí být jediný

správný a bohužel odmítají připustit,

že by pravdu mohl mít někdo mladší

(což je typické zejména pro starší

ročníky).

Ještě mě napadl jeden příklad: Malá

holčička se zeptá maminky, proč se

s tatínkem zavírají večer v ložnici.

Maminčina odpověď je prosté „Zeptej

se tatínka“. Následuje tatínkovo „

Zeptej se maminky“. A chudák holka

je tak zmatená, že nezbývá, než se

zeptat kamarádek ve školce (což

může být značně kontraproduktivní).

Tohle sice není příklad nadřazujícího

se chování, ale velkou roli zde hraje

právě rodičovská průpovídka

odkazující na druhého z partnerů. No

ale odpověď „ Na to máš ještě dost

času“ by byla snad ještě horší… Co

by se pak asi holčičce začalo honit

hlavou…

A jsou další oblíbené hlášky, jež mají

zamezit dalším otázkám. Vzpomínáte

si třeba na „Protože jsem to řekla!“?

No vidíte…

Ale když se nám to často nezdá,

dospělci nás mají rádi, protože

kdybychom my, mladí nebyli, tak by

tu byla sakra nuda. A taky by je

neměl kdo pustit sednout

v autobuse… (M. L.)

JEDNOHO krásného dne ve

škole:

Malý kruh nesvědomitých mla-

díků spáchal na mne vražedný

útok, aby mohl na sebe strhnout

moc. Malý kruh nesvědomitých

mladíků spáchal na mne vražedný

útok, aby mohl na sebe strhnout

moc. Prozřetelnost způsobila, že

se tento zločin nezdařil.

Okamžitým rázným zakročením

byla klika zrádců za několik hodin

vyhlazena nebo zatčena. Neoče-

kával jsem nic jiného. Vím, že vy

jako dosud bojujete udatně, až

nakonec vítězství – ať se děje

cokoli – bude naše. Vím, že vy

jako dosud bojujete udatně, až

nakonec vítězství – ať se děje

cokoli – bude naše.

Několik málo jedinců ztratilo

odvahu a ze zbabělosti a slabosti

dalo přednost cestě hanby, před

cestou povinnosti a cti, po níž

jedině náleží kráčeti pořádnému

vojákovi. Po níž jedině náleží

kráčeti pořádnému vojákovi.

Podstatou věrnosti je čest!

Tak děti prosím odložte své pera,

zkontrolujte chyby a odevzdejte

papíry na stůl. (M.T.)

AŽ BUDEŠ STARŠÍ A NEJEN TO

Také jste si to vyslechli?

DIKTÁTOR

12

KDYŽ TY VĚCI POCHOPÍTE, TAK SE

VÁM TO STRAŠNĚ ZJEDNODUŠÍ…

Máte v rodině nějaké vědecké

geny?

Ne. (smích) To byla velmi rychlá

odpověď.

Kolik času jste věnoval učení a

přípravě na gymnáziu?

Nula. Jsem upřímnej. Prostě já jsem

byl v ročníku, kdy začaly počítače.

Ono teda, vy si můžete říct,

jestli jste tomu věnoval, ono to

bylo takové sebevzdělání. Za

nás začaly ty počítače, pro vás

už je to normální. Já si pamatuju

první osmdesát šestku, dva osm

šestku. My jsme přišli domů ze školy,

práskli jsme taškama a začali něco

programovat. Tak to je v podstatě

taky sebevzdělávání, že jo… Snažil

jsem se tedy ten gympl udělat s co

nejmenší energií. Já si ale myslím, že

ty technické vědy obecně, jako

matika, fyzika, když tomu porozumíte

tak už je třeba jen dvacet procent co

se musíte doučit. Když jsem měl třeba

na vysoké tu chemii, tak jsem se to

musel šprtat, ale třeba moji kolegové

se to museli šprtat měsíc a mně stačil

týden. Protože když ty věci pochopíte,

tak se vám to strašně moc zjednoduší,

strašně. Ale pamatuji si, že jsem dělal

hodně matematické, chemické a

fyzikální olympiády, a vždycky jsem

v tom byl strašně špatnej. Nikdy jsem

se nedostal dál z toho kola na gymplu.

Ty testy byly nastavené hodně na to

mechanické znalosti, že se tam musel

použít určitý vzoreček a když jste ho

neznal tak jste ten příklad nemohl

vyřešit. I na vysoké jsem s tím měl

problémy, když to od nás učitelé

vyžadovali, na tom jsem hodně trpěl.

Ono samozřejmě je i to mechanické

učení k něčemu dobré, ale nevím, jak

to ty studenty inspiruje k tomu, aby

nad těmi věcmi přemýšleli.

Při volbě vysoké školy jste

uvažoval rovnou o

materiálových vědách?

No tak o materiálových

vědách jsem v té době nic nevěděl.

Prostě jsem šel na chemii, protože mě

chemie bavila a přišlo mi to trochu

zajímavější než fyzika, v té době.

Původně jsem ale chtěl být doktorem.

Na medicínu mě nevzali a tak jsem

změnil obor, ale i během svého studia

jsem změnil obor, já jsem začal jako

NA MEDICÍNU ME

NEVZALI…

NA JESENICKÉ GYMNÁZIUM nastoupil v roce 1993 do sekundy (ten rok vzniklo osmileté gymnázium). Později

vystudoval Univerzitu Pardubice, kde také absolvoval tříleté doktorandské studium (po pětiletém inženýrském).

Momentálně pracuje na universitě v Cambridge a pravidelně dojíždí do Japonska. Před přednáškou, kterou měl pro

studenty jesenického gymplu, jsme s ním pořídili rozhovor. (M.D.)

A TAK Ing. JIŘÍ ORAVA PhD. (41) ZKUSIL

MATERIÁLY. A STAL SE ÚSPĚŠNÝM

ˇ

ČLOVĚK PŘIJDE DO STYKU S RŮZNÝMI

KULTURAMI A OBOHATÍ HO TO.

organický chemik, pak jsem zjistil, že

organická chemie je sice hezká, ale ta

práce v laboratořích mně přišla hodně

náročná na zdraví, takže jsem to

opustil a pak jsem přešel na anorga-

nickou chemii a pak z toho už jsem

přešel na materiálovou vědu.

A na Cambridge jste se dostal jak?

Tak to je velmi jednoduché, když

jsem končil doktorát, tak já už jsem

byl během doktorátu v Japonsku a

potom jsem si tam ještě zařizoval

stáž, no a jednoho dne za mnou přišel

můj profesor a řekl mi, že na Cam-

bridge je volná pozice a tak jsem se

přihlásil do výběrového řízení a na

základě výsledku mě tam vzali.

V čem spočívá vaše práce

v Japonsku?

Já tam pracuju na tom samém co

v Cambridge, protože můj šéf v Cam-

bridge je zároveň taky v tom Japons-

ku. Takže děláme tam to samé s tím

rozdílem, že tam můžeme použít

přístrojové vybavení, které v Cam-

bridge nemáme nebo bychom se

k němu těžko dostávali.

A porovnání pracovního kolektivu

v Cambridge a Japonsku?

Tak já obecně pracuji v zahraničních

kolektivech. Takže v Cambridge

v tom našem kolektivu není ani jeden

native a v Japonsku je jeden. A mys-

lím si, že to je právě na tom hrozně

dobré, že člověk přijde do styku

s různými kulturami do styku a obo-

hatí ho to – ať už je to jídlo, zvyky,

jazyk – i ta angličtina má úplně jiný

accent, takže ze začátku jsem měl

problém vůbec rozumět lidem z ně-

jakých států, ten přízvuk je tak hroz-

ný, nebo není hrozný, ale člověk na to

není zvyklý, že vůbec nerozumí, třeba

jen každé třetí slovo. To japonské je

zrovna takové těžké na naučení. Dne-

ska je to všechno hodně mezinárodní.

Zažil jste tam nějaké kulturní faux

pas?

Jiří Orava mluví o výzkumu, který provádí.

…ALE RODINA

VŠECHNO ZMĚNÍ…

TEENAGERY TO NEZAJÍMÁ.

MŮŽETE JIM ŘÍKAT CO

CHCETE, ALE ONI SI TO

STEJNĚ UDĚLAJÍ PO SVÉM.

Ne, to je bezva na Japonsku, že oni

ví, že jste cizinec a neočekávají od

vás, že budete znát ty zvyky. O to to

je jednodušší. Ale člověk se ty trivi-

ální věci postupně naučí, ale oni to

neočekávají. Snad na jediné co si

vzpomínám je to, že jak jsem tam byl

poprvé, tak byla sekretářka zvyklá

dělat všem kávu. A když jsem přišel

já ráno do práce tak jsem to nevěděl

a uvařil jsem si a ona mi pak donesla

druhou a nemohl jsem to odmítnout.

Já když jsem tam byl první tak jsem

někdy uvařil pro všechny a ona se

cítila dotčená, že já to vařím, já tam

mám přece dělat jiné věci a ne

vařit…

Jaký je, podle vás, váš největší

úspěch?

V profesním životě asi to, že jsem se

dostal na Cambridge, do Japonska…

Mně je třicet jedna, takže já jsem ještě

relativně mladej, a myslím, že mi-

nulý rok nám vyšel článek v ‚Natu-

re materials‘, což je nejprestižnější

vědecký časopis v našem oboru.

Ten úspěch je taky v tom, že lidé

začnou tu vaši práci nějakým způ-

sobem třeba citovat nebo s ní pra-

covat. Myslím si, že největší úspěch

vědce je, když ostatní vědci začnou

s vašimi výsledky pracovat, rozvíjet

je, zpřesňovat, a to se mi teď začíná

dařit, takže to je taky takový úspěch.

A v osobním životě?

No tak to je jasné – rodina. S ženou

máme jednoročního syna.

Co byste poradil studentům na

gymnáziu a baví je třeba chemie,

matika, fyzika?

Já obecně zastávám názor, ale možná

si to myslím špatně, že teenagery to

nezajímá. Můžete jim říkat co chcete,

ale oni si to stejně udělají po svém.

Jediné co ten učitel může udělat je

otevřít jim trochu ty dveře, ale mys-

lím si, že je nepřesvědčí k tomu, aby

to šli studovat. Ale co je dnes důležitý

faktor, jsou peníze a je teda pravda, že

s technickou vědou, ať už jste dělník,

středoškolák nebo vysokoškolák v te-

chnickém oboru, jak v České repub-

lice, tak ve světě, najdete vždycky

uplatnění. Technické vědy se postup-

ně dostávají do fáze, kdy je fakt ne-

dostatek lidí, ono se o tom píše

všude… A s technickou vědou máte

mnohem větší šanci jít do zahraničí.

No a co bych poradil… Jediné co se

dá poradit je to, když tady přijdu a ty

studenti vidí, že tady někdo z těch

hor se dá něčeho dosáhnout. To není

ani tak rada jako spíš motivace. My-

slím, že poradit se jim přímo nedá,

jak vám mám poradit, abyste začal

milovat diferenciální rovnice, když je

nesnášíte – najdi si to v tom, hele,

přečti si v noci tuhle knížku – to

nejde.

Co se týče budoucnosti

- kde sám sebe vidíte

tak za deset let?

No to je vlastně hrozně

aktuální otázka. Cítím

trochu, že bych se měl

vrátit do Čech, protože

zastávám trochu názor,

že ty lidí, kteří získají

zkušenosti v zahraničí,

tak by se měli vrátit, aby

tady tomu trochu pomoh-

li. Když každý odejde,

tak se to nikdy nemůže

zlepšit. Na druhé straně

vidím nějaké překážky

v tom příchodu sem… Za

deset let se vidím v aka-

demické sféře, myslím

si, že už jsem dost starý

na průmysl, protože už jsem na něco

zvyklý… Takže to nejpřesnější co

můžu říct je to, že se vidím v akade-

mické sféře. Jestli to bude v Čechách,

uvažuji také o Německu…

Budoucnost je nejistá. Ale rodina

všechno změní…

ˇ

rozhovor 15

NEMYSLÍM SI, že jsem daleko

od pravdy, budu-li tvrdit, že většina

lidí se s takovým kantorem již setkala.

Přiznám se: přál bych si, abych se

mýlil, avšak obávám se, že toto přání

zůstane nevyslyšeno. Učitelé –

diktátoři totiž vždy byli a budou

nedílnou součástí našeho vzdělá-

vacího systému.

Ačkoli se s obdobnými učiteli jistě

většina lidí setkala, pro ty, kteří měli

to štěstí, a podařilo se jim proklič-

kovat studijními léty bez tohoto

takřka traumatického zážitku, zde

uvedu tři typické vlastnosti, kterými

takoví učitelé nejčastěji oplývají.

1. Tento učitel má vždy pravdu.

Je jedno zda se plete nebo ne.

On tu pravdu prostě má a

šmytec. Zaboha mu ji

nerozmluvíte.

2. Jestli se takový učitel vůbec

obtěžuje a zeptá se vás na váš

názor, pak si nepřeje nic jiné-

ho, než slyšet názor vlastní.

Pakliže se náhodou trefíte a

podaří se vám docílit závěrů

shodných s těmi jeho, rychle

ty své změní nestaraje se ni-

jak zvlášť o jejich smyslu-

plnost. V další hodině vám

pak bude vtloukat do hlavy

to, co jste mu prve pověděli, a

tvářit se, kdovíjak není chyt-

rý, když na to přišel „úplně

sám“.

3. I přes všechny své dlouholeté

zkušenosti je pevně přesvěd-

čen o pravdivosti svého uči-

telského motta: studen =

hloupý student. Toto motto

také náležitě využívá a zna-

losti je ochotný do studentů

napěchovat za každou cenu

téměř přitom nedbaje

kapacity lidského mozku.

Je tudíž zjevné, že pro studenty

mohou být stejným, ne-li větším pos-

trachem než „strava“ vydávaná ve

školní jídelně.

Jak je tedy možné, že jsou takoví

kantoři stále ve školách? Jednoduše.

Každý, kdo se s nimi zná, vám

odpoví: „On je vždycky úplně v po-

hodě. Já vážně nechápu, co vám na

něm vadí.“ A má často pravdu. Uči-

telé – diktátoři existují totiž (většinou)

jen ve vyučovacích hodinách. Kama-

rádský a přívětivý člověk, který je

přímo ztělesněním přátelství, se po

příchodu do třídy mění v příslušníka

gestapa. Jeho propiska se stává téměř

obuškem a seznam žáků v třídní knize

je pro něj soupiskou trestanců, které

je potřeba zlomit a převychovat.

Bohužel.

A tak neopomínaje faktu, že

v některých případech pro tyto učitele

klesá hodnota žáka na

úroveň kusu hadru, se kte-

rým by si klidně vytřeli

p…odlahu, dám vám jed-

nu radu. Nesnažte se vždy

takovým lidem postavit.

Z vlastní zkušenosti mohu

říci, že je někdy lepší

měkce ohnout záda a

slaďounce se usmát (a

snad si i do sešitu pozna-

menat, že vám ono zcela

neznámé dílo připomíná

Jiráska, i když si to myslí

jenom učitel), než

vypnout hrudník, na-

rovnat páteř a riskovat, že

vám ji někdo zlomí. V.L.

UCITELÉ – ,,DIKTÁTORI‘‘ ˇ ˇ 16

MÁTE PROBLÉMY

S HLAVOU? ZACVICTE SI… ˇ