1

Camino primitivo

(původní, prvotní, nejstarší poutní cesta)

Moje motto:

„Cesta může být cíl –

a život je taková cesta“.

„La vida de cada hombre es un camino dacia si mismo, elensayo de un

camino, el boceto de un sendero“.

Život každého člověka je cesta sama o sobě, pokus o cestu, náznak cesty.

Hermann Hesse

Úvod

Poutní cesta za Jáchyma.

Putování Camino primitivo jsem měl ve svém ročním plánu už o vánocích.

Původně již 14.5. jsem chtěl odjet kamionem Carga Jičín do Španělska. Pak se

dne 14. dubna narodil můj druhý vnuk Jáchym a pomohla náhoda, když týden

po jeho narození mne požádal kamarád Jirka Šoltys, zda bych ho vzal sebou.

Nabídl mi dopravu stejně jako Cargo, a tak jsem týden váhal, zda ano či ne.

Nakonec jsem podlehl s tím, že odjedeme o 9 dní dříve, tj. v sobotu 5. května a

každý si půjde svým vyhovujícím tempem. To už jsem měl myšlenku jít cestu

jako poděkování sv. Jakubovi za Jáchyma a dojít do Santiaga v den narození

jeho táty Štěpána, mého mladšího syna, 21. května. Třikrát jsem v katedrále sv.

Jakuba při rozsvícení svíček vzpomínal na své nejbližší doma a v duchu říkal

svá přání do konce svého života. Jedno z mála, ale určitě největší, byla prosba

k apoštolu Jakubovi Většímu: „chtěl bych se dožít narození svého druhého

vnuka“. On mi to přání právě před měsícem splnil a tak mu tentokrát půjdu

poděkovat. Poděkuji i za syna Štěpána, otce Jáchyma, za Martinu, jeho

manželku, kteří možná jednou přijdou poděkovat osobně, až se vydají v mých

stopách. Přidají se k poutníkům celého světa z více než 100 zemí světa. Je

2

příjemné být na chvíli poutníkem, najít sám sebe, slyšet pozdrav Bueno Camino.

Člověk je poutníkem na cestě života do nebe. Cesta je tvrdá a nádherná. Vezme

sílu, ale trojnásobně ji vrátí.

Musíš tu pouť jít, jinak ti svá kouzla nesdělí.

5.5. sobota. Ve 4.10 hodin jsme odjeli s Jirkou z Jičína do Tuchomi, kde jsme

naložili jeho mladší přítelkyni Marii a pokračovali přes Rozvadov a Německo

do Francie. Už v 11 hodin jsme překročili hranice do Francie přes řeku Rýn a

zastavili na oběd, neboť poprvé přestalo pršet a vysvitlo slunce. Po 850 km jsem

vystřídal Jirku v řízení auta a večer zastavil ve městě Clermont v hotelu, který

jsme měli předem rezervovaný a zaplacený; jen 37 € za 3 osoby. První den ujeto

1330 km za necelých 13 hodin jízdy. K večeři výborný guláš z masa jalovice

jménem Jitka, který uvařil Jirka, polévka od mé Jitky, aperitiv, moučníky, pivo,

víno, čaj nebo káva – super.

6.5. neděle. Přátelé, Marie a Jirka vstávali už po 6. hodině a tak já po nich také.

Uvařil jsem čaj, usmažil vajíčka, a už v 7.15 hodin jsme pokračovali v cestě po

Francii. Počasí moc nepřálo, neboť stále pršelo a tak jsme se s Jirkou často

střídali v řízení auta. Na oběd se počasí umoudřilo a vysvitlo slunce, což bylo

milé pro připravení oběda na parkovišti u benzinky. Trochu jsme se zdrželi

průjezdem přímo centrem města Bordeaux. To už jsem řídil já až do cíle ve

španělském městě Oviedo, hlavního města Asturie. Celkem za den ujeto 1150

km. Ubytovali jsme se až po 19.

hodině v albergu, což je

ubytovna pro poutníky, tady za

5 €. Zde nám také vystavili

poutní pas za další 3 €.

K dispozici byla i malá

kuchyňka, kde jsme večeřeli a

poseděli s ostatními poutníky do

večerky, která bývá ve 22 hodin.

3

7.5. pondělí. Oviedo 2 km – Valsera 14 km; stoupání 250 m

Vstával jsem až v 7 hodin, kdy Jirka

rozsvítil, neboť na západě se

rozednívá mnohem později než u nás

doma. Po snídani jsme nabalili batohy

na pěší cestu do Santiaga a zbytečné

věci odložili do kufru auta. Autem

jsme se přiblížili ke katedrále, ale

posledních 500 m jsme po pěší zóně

museli dojít pěšky. Prohlédli jsme si

baziliku Sv. Salvátora, od kterého

vedou dvě poutní cesty; Camino del

Norte a naše Camino primitivo =

původní, prvotní, nejstarší cesta. Já

ještě chvilku poseděl, meditoval uvnitř chrámu a přemýšlel, co mi cesta přinese

nového. Moc jsem se na ni těšil a vzal jsem si z domova sebou radost a otevřené

srdce. Po 40 minutách jsem

se vrátil k místu, kde jsme

auto zaparkovali, Calle

Fruela u hotelu stejného

jména, ale auto chybělo. Po

příchodu přátel jsme se

vydali na místní policii,

kde nám doporučili vzít

taxi a dojet na místo

odtahování aut. Naše auto tu opravdu bylo, ale policista požadoval uhradit

pokutu 200 €. Po chvilce vyjednávání se mi podařilo ukecat pokutu na poloviční

částku 100 €, ale bylo nutné ještě zaplatit za odtažení 82 €; pěkný začátek cesty

. Na doporučení policisty jsme poté odjeli ke stadionu, kde jsme auto

zaparkovali na dobu minimálně 2 týdnů, kdy půjdeme pěšky do Santiaga. Odtud

začala naše společná poutní cesta. Než jsme našli správné označení cesty, šli

4

jsme převážně po úzké

asfaltové silnici do 12

km vzdálené ubytovny

v osadě Valsera; jedna

vesnice navazovala na

druhou a bylo stále se na

co dívat. Marie s Jirkou

šli pomaleji a také trochu

bloudili, a proto občas telefonovali,

kde jsem. Bylo teplo, ale zataženo, a

přátelé přišli na ubytovnu už za

drobného deště. V malé ubytovně

jsme spali zadarmo ve společnosti

převážně španělských poutníků, s kterými jsem se brzy seznámil. Večer jsem

věnoval studiu naší cesty podle španělského průvodce a potom připravil večeři

ze zásob ještě z domova.

8.5. úterý. Valsera (247) – kaple Santa Ana 3 km – Paladin 6 km – Peňaflor

11 km – Grado (65) 14 km Villapaňada 18 km; stoupání 350 m

Při snídani ještě trochu pršelo, neboť jsme v Galicii, o které se říká, že je zelená

– „Galicie verde“. Až po 8. hodině, kdy už nepršelo, jsme se vydali na další den

poutě. Bylo zataženo, jen 16°C.

Cesta vedla v lesích a po polních

cestách, jen málo po úzké asfaltové

silnici s minimálním provozem. Šel

jsem svým tempem kolem kaple

Santa Ana a předcházel mnoho

poutníků s tím, že na své přátele

počkám na okraji městečka Grado,

5

což se stalo. Cesta vedoucí

kolem řeky Rio Naron byla

pohodlná, nenáročná. 3 km

před Gradem jsem přešel starý

románský most z 16. století.

Předtím v Peňafloru jsem

přehlédl odbočku do podjezdu

železniční tratě a zastavili mne

po 100 m psi, kteří štěkali a

pletli se mi pod nohama. Za

mostem v Gradu jsem

nakoupil jídlo a pití na oběd a

čekal na přátele. Skoro hodinu

jsme doplňovali hlavně

tekutiny. Po obědě se počasí

zlepšilo, teplo 20°C a to jsme

začali stoupat do podhůří.

Hodinu jsem čekal na Jirku a

Marii na křižovatce, odkud to

bylo ještě více jak hodinu do

kláštera San Salvador, kam

jsme chtěli dojít. Zároveň tu

byla odbočka do 1 km

vzdáleného alberga

Villapaňada. Jiří přišel

vyčerpán a odmítl pokračovat

dále. Je prý velmi unaven a

dokonce uvažuje o návratu

domů. Říkal, že není fyzicky

fit a Marie se přidala na jeho

stranu. Ubytovali jsme se

6

v malém, ale pěkném albergu pro 20 poutníků s hezkým zázemím, výhledem do

údolí a sympatickým a ochotným správcem. Vybavená lednička s pitím a

kasičkou fungovala jako samoobsluha. Připravil jsem poslední večeři pro své

přátele, kteří mi před večeří sdělili, že se definitivně rozhodli pro návrat, neboť

nejsou na další cestu připraveni. Ještě mě požádali o možnost zajištění dopravy

ke svému autu do 30 km vzdáleného Ovieda. Podařilo se mi přemluvit

ochotného správce alberga, který je už před 6. hodinou ranní druhý den odvezl,

zřejmě zdarma. S Jirkou jsme ještě vypili několik kalíšků koňaku Veterano,

který jsem předtím koupil v Gradu.

9.5. středa. Villapaňada – Cornellana 10 km – Salas 21 km – Bonenaya

(610) 28 km; stoupání 850 m

Vstávali jsme s Jirkou a Marií už v 5

hodin, společně naposledy posnídali a

rozloučili se. Slíbili, že příště se na cestu

lépe připraví; zřejmě mysleli na

Dolomity, kam chtějí se mnou jet

v červenci. Odpočíval jsem a čekal na

rozednění, abych se vydal už sám na

další cestu před 7. hodinou. Začalo to

táhlým stoupáním a znovu dolů kolem

rozestavěných zakonzervovaných pilířů

dálničního mostu (také zde došly peníze od EU a stavba není dokončena).

7

Ve městě Cornellana

mne zastavil pekař

rozvážející pečivo, dal

mi dvě čerstvé housky a

popřál Buon Camino

(šťastnou cestu) – moc

milé, příjemné. Dále už

jen stálé stoupání podél říčky do

města Salas, kde jsem byl

v poledne. S chutí jsem na sluníčku

u kostela poobědval a sušil

propocené oblečení.

Další stoupání starou

lesní cestou vedlo do vsi

Bonenaya, kde jsem se

před 15. hodinou

ubytoval v malém

albergu za dobrovolný

příspěvek 3 €. Albergo je

malé, postavené ve

stylu čtvercových

sušíren na kukuřici, ale

vybavené automatickou

pračkou; kuchyň však

slouží jen domácím,

kteří pro poutníky

8

připravují večeře ve 20 hodin a v 7 hodin snídaně. Podobný řád jsem už zažil

dříve a vím, že majitel je nevrlý, pokud někdo nedodrží řád a chce např. odejít

ráno dříve. Budíček je oznámen modlitební písní, která říká: „přišel další den,

vstávejme, radujme se, camino na nás čeká…“. V albergu jsem zůstal jako

jediný poutník a večeřel společně a mladým majitelem Alesandrem a jeho

krásnou přítelkyní, kterou jsem mu záviděl. K večeři typické španělské jídlo

paella, hodně salátu, jako příloha směs brambor s vajíčkem a zeleninou, a

červené víno. Dlouho jsme si povídali a byl to příjemný večer.

10.5. čtvrtek. Bonenaya – La Spina (652) 2 km – Tineo (790) 14 km –

Campiello (610) 28 km; stoupání 650 m

V 6 hodin jsem měl na stole snídani a před

odchodem jsem vložil do kasičky

dobrovolný příspěvek 10 €. Ještě za šera

jsem stoupal kamenitou nebo blátivou

cestou mezi zemědělskými usedlostmi do

městečka Tineo. V knihovně na internetu

jsem vyřídil poštu a na slunci, za

příjemných 21°C, ve městě poobědval.

Pokračoval jsem přírodou a po levé straně

stále sledoval zasněžené vrcholky hor. Na úzké cestě proti mně zastavil traktor,

vypnul motor, a 84letý sedlák si chtěl se mnou povídat, slavil prý své 80té

9

narozeniny na Caminu primitivo; úžasné. Popřál mi hodně štěstí a mám ho za 10

let následovat. Měl srdce na dlani, z jeho očí zářila radost, kterou i já si vzal

sebou na cestu; dojal mne tak, že jsem měl slzy na krajíčku… Asi právě proto se

sem musím opět vrátit. Poté jsem zase stoupal až do výšky 950 m n. m., abych

nato sestoupil do Campiella. Je tam překrásná ubytovna, spíše luxusní hotel za

10 €, ale chybí kuchyně. Dopřál jsem si poutnické menu za stejných 10 €.

Kromě známých Španělů přibyli dnes poutníci z Itálie, Dánska, Argentiny a

Německa. Večeřel jsem s dámami ze Španělska, Kristýnou a Leou (32 a 42 let).

Moc nejedly ani nepily, a

ani já jsem vše

servírované nezvládl. Po

večeři hrály něco na

způsob žolíků, ale místo

obvyklých karet používaly

„čtverečky“ na způsob

pexesa. Divily se, když

jsem hned napoprvé

vyhrál, a tak mladší Kristýnu vystřídala elegantní dáma z Argentiny, ale štěstí

mi opět přálo. Vedle sedící Pietro z Říma to komentoval úslovím jako u nás:

„štěstí ve hře, neštěstí v lásce“ a posílal mne domů na kontrolu . Nádherný

večer se protáhl skoro do půlnoci a Španělky si přály, abych šel zítra s nimi a

večer daly odvetu; v noci pochrupávaly každá z jedné strany.

10

11.5. pátek. Campiello (610) – Alto di Porciles (773) 11 km – Pas

Chavadoira (806) 13 km – Pola de Allande 16 km – Albergo 19 km – Puerto

del Palo (1146) 24 km – Lago (900) 32 km – Berducedo (890) 36 km;

stoupání 1250!

Kolem šesté hodiny jsem

postupně vynosil po tmě

všechny své věci

z pokoje a v předsíni

v klidu zabalil. Ke

snídani jsem jen dopil

červené víno a kolem půl

sedmé se vydal na další

cestu. Bylo teplo, kolem

18°C, a většinou vedla

cesta lesem, což bylo

příjemné. Překrásná byla

zvláště uprostřed

vzrostlých borovic

s nádhernými výhledy na

blízké zasněžené hory.

Terén byl velmi členitý,

stále nahoru a dolů, a tak

převýšení do oběda

v městečku Pola de

Allane, kam jsem 250 m

klesal, bylo skoro 600 m.

A to mi zbývalo ještě

vystoupit na nejvyšší bod dnešní etapy do Puerto del Palo, což je současně

nejvyšší místo na celém Camino primitivo. V 11 hodin jsem proto nakoupil

dobroty na oběd v supermercadu a více jak hodinu jedl a popíjel. Přesně

v poledne jsem začal stoupat a po 3 km přišel k zavřené ubytovně, ale klíče byly

k dispozici v blízkém baru. Překrásné počasí mne zlákalo pokračovat v cestě na

11

vrchol a při teplotě více jak

20°C to bylo dost

namáhavé. Nahoře jsem se

odměnil jednou cervezou a

trochu se bál divokých

koní, kteří pobíhali blízko

mne. Nádherný výhled byl

na všechny strany a

rozkvetlé keře mne

přinutily zastavit a kochat

se. Sestup byl pohodlný;

nejprve kamenitou cestou,

později pěšinou vedle

silnice, na níž byl

minimální provoz. V osadě

Lago jsem s chutí popíjel

zdejší vodu u malého

románského kostelíka,

který zrovna opravovali.

Už jen hodina cesty zbývala do alberga ve vsi Berducedo. 10 míst v ubytovně už

bylo obsazeno a tak jsem poseděl se španělskými přáteli v blízkém baru a

popíjel pivo. Nabídli mi šunku a víno a jeden z nich mne česky přivítal slovy:

„stojí to za hovno“. Naučili

ho to ve Škodovce v Mladé

Boleslavi. Ostatní to chtěli

přeložit, ale já se styděl.

Přátelé mi doporučili lepší

ubytování v soukromém,

ale dražším penzionu za 15

€, což jsem za dnešní výkon s chutí dal. Navíc to bylo po probdělé včerejší noci.

Společnost mi dělali jen Argentinci a Pietro z Říma, kterého jsem už také znal.

12

12.5. sobota. Berducedo – La Mesa (864) 4 km – Capella de Santa Marina

(980) 7 km – Presa (220) 14 km – Granas de Salime (560) 20 km –Castro 26

km; převýšení 950 m

Dobře vyspalý jsem odešel po snídani

až v 7 hodin. Obloha zamračená, ale

teplo. Pohodlná lesní cesta mírně

klesala do obce La Mesa, kde je

románský kostel Santa Maria

Madalena. Typické břidlicové desky

svisle položené do výšky cca 1 m

lemují starou cestu. Následovalo

stoupání po silnici do výšky nad 1000

m, ale dopoledne žádná auta. Zato však

byla dopoledne mlha a dlouhý

nekonečný sestup vřesovištěm mezi

jalovci a dalšími barevnými keři. Asi

800 m jsem klesal dolů k přehradě a

jezeru pohodlnou lesní cestou

vylámanou ve skalách. Kolem nejprve

nízké pinie, poté zdatné borovice a

mnoho velkých šišek na cestě.

Překrásný byl pohled na jezero. Po

překročení hráze přehrady

následovalo táhlé stoupání o

400 m výše do městečka

Granas de Salime. Necelých

5 hodin dopoledne trvala

cesta 20 km dlouhá s převýšením 750 m; v průvodci je čas 6 hodin, 40 minut =

400 minut, já 4 hodiny 50 minut = 290 minut; ušetřil jsem skoro 2 hodiny. Zde

jsem si dopřál oběd u kostela San Salvadore po dobu více jak 1,5 hodiny.

13

Mezitím se obloha vyčistila a tak jsem se převlékl do kraťasů a pokračoval

v cestě. Po 6 km jsem zastavil v soukromém penzionu, neboť další albergo je

ještě 4.5 hodiny cesty. To bych překročil limit 30 km, slíbený Jitce. Měl jsem

dostatek času na „velké prádlo“ a odpočinek. Tentokrát jsem měl sám

k dispozici 4lůžkový pokoj za 13 €. Ještě mi paní domácí darovala chléb a 3

vejce, která jsem si usmažil k večeři, popíjel červené a chutnal sladkosti.

13.6. neděle. Castro – Casas del Acebo (1021) 9 km – Fonsagrada (960) 22

km – Albergo Padron 24 km; převýšení 750 m

Výborně odpočatý, nikdo nechrápal, a tak po snídani už v půl sedmé jsem se

těšil na cestu. Bohužel dlouho

dopoledne byla mlha, která

s přibývající výškou ještě houstla.

Písčito-kamenitá cesta byla

pohodlná a stoupala až do výšky

nad 1000 m, kde se překvapivě

vyjasnilo. Kolem cesty byla jen

kleč, barevné keře, nejvíce žluté, méně fialové a červené, překrásné malé nízké

borovice. Na hřebeni je mnoho větrných elektráren, ale vrtule se neotáčely,

neboť bylo bezvětří. Míjel jsem mnoho malých románských kaplí a kostelíků,

ale pro mlhu jsem fotil jen kostelík Iglesia Maria Madalena ze 17. století. Cesta

po náhorní plošině rychle ubíhala, a tak už před

14

polednem jsem zastavil v městě Fonsagrada. V průvodci je čas 6:55 hodin, tj.

415 minut, já to zvládl za 4:50 hod., tj. 290 minut.; úspora téměř 2 hodiny jako

včera. Před obědem se mlha rozpustila a bylo příjemně, teplo, pohoda. Neděle,

obchody zavřené, a tak na doporučení místních jsem šel do restaurace, která byla

skoro plná. Vybral jsem si

z jídelního lístku hovězí na způsob

ragú s opečeným bramborem,

dušenou paprikou a jako přílohu

ještě chléb. Přinesli mi vrchovatý

talíř masa, min. 600 g, z čehož jsem

zvládl necelou třetinu a ostatní

putovalo do ešusu; včetně 2

velkých piv jsem platil jen 11 €.

Ptal jsem se, proč dávají tolik masa? „Poutník musí odcházet od nás spokojený,

nesmí odcházet hladový“ . Při odchodu jsem majitele požádal ještě o láhev

červeného na večeři, neboť v obchodě dnes nic nekoupím. Přejedený,

spokojený, jsem došel do 2 km

vzdáleného alberga, otevřeného,

kde však nikdo nebyl; jen batohy na

deseti postelích. První přijel taxík,

ze kterého jsem pomohl vyložit

batohy poutníků, Argentinců a

Itala, kteří si cestu takto usnadňují.

Peru „velké prádlo“ včetně pyžama,

od bláta myji a suším boty, a poprvé jsem využil plavky a slunil se na dece na

překrásném pažitu hned u okna svého pokoje. Bylo příjemných 25°C

v nadmořské výšce 960 m. Doma v Jičíně právě 10°C. Za ubytování jsem

zaplatil obvyklých 5 €. Poutníci začali přicházet až po 15. hodině. Španělé mi

večer dali přezdívku „italská formule 1 z Čech“. Na této cestě, kterou už jsem

šel týden, byl obrovský klid, který však za tři dny skončí připojením na Camino

francese. Jeden španělský poutník večer řekl: „doposud to byla pouť, potom to

15

bude manifestace“. K večeři jsem snědl další třetinu oběda a hlavně doplňoval

tekutiny z automatu, kde bylo i vychlazené pivo v plechu za 1 €. Většina šla na

poutnické menu, které tu nabízeli za pouhých 7 € včetně vína. Šestice známých

Španělů večeři také vynechala a občerstvovala se nakoupeným chlebem

v pekárně a ostatním jen z automatu v albergu, kde byl k mání např. suchý

salám, olejovky, Cola atd. Seděl jsem s nimi až do večerky, tj. do 22 hodin.

14.5. pondělí. Padron (600) – Hospitál de Montouto 6 km – Alto di Cerrebo

(960) 8 km – Fontaneira (930) 15 km – O Cádavo 23 km; převýšení 550 m

Poslední horská etapa vedla

v nadmořské výšce cca 900 m

převážně v borovicových lesích

střídavě po písčitých a hlinitých

cestách, jen občas po asfaltové

silnici, ale bez aut. Na šestém

kilometru byl první „směrovník“

označující zbývající vzdálenost

do cíle, tj. Santiaga 150,294 km.

Každý poutník, který ujde minimálně tuto vzdálenost,

obdrží tzv. „Credencial“ neboli vysvědčení o vykonané

cestě; pěšky, na kole nebo na koni. Odtud každých cca

500 m je na směrovníku napsáno, kolik ještě zbývá ke

katedrále Svatého Jakuba. Ráno byla opět mlha, nad níž

jsem se dostal při výšce 800 m n. m., kde byly opět větrné elektrárny, tentokráte

s otáčejícími se vrtulemi. Vítr byl jen mírný, teplota 18°C, po 10. hodině už

16

mnohem více,

neboť mlha se

brzy rozplynula.

Ve vsi

Fontaneira jsem

fotil kostel a

hned naproti

zajímavou tradiční stavbu, přístřešek krytý silnou vrstvou došků (slámy). Cestou

se střídaly vůně heřmánku na poli s „vůní“ hnoje, když jsem procházel kolem

kamenných zemědělských usedlostí, kde se hospodaří podobně jako u nás před

60ti roky. Lidé kolem však neskutečně milí a vstřícní. Toto je pro mne na cestě

to nejhezčí – zajímavá

setkání, souznění

s přírodou. Když po obědě

dopíjím červené, přicházejí

poutníci a už na mne volají:

„Ivan, jak se máš, zase už

piješ víno!“ Přátelství

z nich čiší a tak jsem rád, že

jsem už osmý den s nimi.

K večeru se trochu

ochladilo a tak jsem v blízké restauraci vyřídil 12 mailů a hlavně napsal malému

Jáchymovi k jeho měsíčním narozeninám, za což mi jeho táta pěkně odepsal.

15.5. úterý. O Cádavo – Vilabade 3 km – Castroverde 7 km - Gondar 20 km

– Lugo 30 km; převýšení 600 m

Dnes by můj otec slavil „98“. Před 6. hodinou začali rušit první poutníci a tak

jsem vstal také. Jako jeden z mála snídal, a v 6.45 hodin jsem odcházel

z alberga. To už není třeba baterky na svícení, rozbřesk je později než u nás,

zato se tu stmívá až ve 21.30 hodin. Od rána překrásný slunečný den, žádná

mlha, jen trochu chladněji. V prvním stoupání po lesní cestě kolem překrásných

17

pinií jsem začal předcházet dříve

vycházející poutníky. První fotku

dělám ještě před Vilabade, kde je

zajímavá fontána s deštníkem a vedle

románský kostel. Slunce příjemně

hřálo do zad. Na slunci už v 8 hodin

se vyhřívají koně a hříbata, stejně

jako kus dál zdatné dojnice.

Následoval úsek mezi snad více jak 200

let starými stromy, obrostlými svlačci,

kolem cesty kamenné zídky s mechem,

vedle kapradí jako v pralese. Do toho

prosvítaly sluneční paprsky –

romantické, nádherné. Šlo se báječně až

do Luga, prvního většího města s novým

albergem, ale nevybavenou kuchyní.

Chyběla nejen lednička, ale jakékoliv nádobí včetně příborů. Ještě dobře, že vše

nosím sebou a tak mi postačil zdejší vařič, čímž šetřím svůj plyn. Už 10 minut

před 13. hodinou jsem byl jako druhý před ubytovnou (první Španělka už druhý

den jela autobusem, neboť má zdravotní problémy). Ale večer pokaždé řádí,

stále si zpívá a

hlavně moc kouří a

pije. Poplatek za

ubytování byl

obvyklých 5 €. Na

začátku Luga jsem

fotil románský most

18

a k albergu jsem šel kolem

římských mohutných

kamenných hradeb a vstupní

branou San Pietro do Starého

města; je to nejzachovalejší

pevnost. Po obědě v albergu

jsem si prohlédl mohutnou

katedrálu na náměstí Pia XII,

poseděl na největším náměstí

města Santo Dominco, kde je

radnice (částečně v opravě). Je

zde velmi starý cedr, resp. jen

jeho torzo. Procházku jsem

přerušil posezením u internetu;

naštěstí zde byl limit 20 minut.

Dostal jsem velkou chuť na víno

a tak jsem nakoupil dobroty na

večeři (vepřovou panenku) a hlavně pití, a vrátil se do ubytovny. Zde jsem

s přicházejícími poutníky dopil první láhev červeného a ještě se vydal na další

procházku městem, abych shlédl alespoň exteriér Igrexa San Froilán a poté

kouzelné malé náměstí

Plaza dei Campo Lugo

s fontánou uprostřed a

kolem bylo mnoho

hospůdek a kaváren. Jako

jediný poutník jsem mohl

využít kuchyňku k přípravě

večeře, což mi mnozí

záviděli. Byla tu skvělá

parta Španělů a tak jsem změnil i trasu do Santiaga, abych šel zítra stejnou

cestou jako oni, tzn. směr Melide, kde se připojíme na Camino francese.

19

16.5. středa. Lugo– Bacurín 20 km –Ponte Ferreira 29 km; převýšení 550 m

Více jak 20 poutníků spalo společně a tak jsem poprvé použil špunty do uší.

K dobré večeři kromě piva jsem chutnal ještě skvělé červené a tak jsem spal

jako mimino. Probudil jsem se až v 6.45 hodin, kdy obvykle už odcházím.

Přesto jsem v klidu posnídal a ještě poskytl čaj o 7 let mladšímu Holanďanovi,

který též začal v Oviedu jako já, ale ze Santiaga se bude vracet severní cestou

podél moře Camino Norte až do Holandska, což bude skoro 3000 km pěšky a

předpokládá dobu cesty 120 dní; prý ušetří za letenku . V půl osmé jsem začal

stíhat své španělské kolegy po starém románském mostě ve staré čtvrti San

Lazaro, kde bývala nemocnice a kde je barokní kostel, což se mi brzy podařilo.

Opět slunce svítilo od rána, ale bylo tepleji. Cesta vedla převážně smíšenými

nebo borovicovými lesy, velmi

členitým terénem nahoru a dolů a

klikatila se sem a tam. Moc mi

připomínala naši Vysočinu. První

třetina vedla po úzkých asfaltových

cestách bez aut, a část hustým lesem,

připomínajícím spíš prales. Můj

španělský kolega José Santiago, o 7 let

mladší, je z poutníků nejrychlejší a dělá

mi často doprovod. Každý rok chodí do

Santiaga a na ubytovny chodíme

většinou společně jako první před 13.

hodinou, kdy alberga otvírají. Stejně

tomu bylo i dnes, kdy jsme přišli do

soukromého nového alberga Ponte

Ferreira přesně ve 13 hodin - 29 km za

5.5 hodiny byl slušný výkon. Ubytování

bylo za 10 € a těšil jsem se i na poutní

menu za stejnou cenu. Po lehkém

obědě, hygieně a vyprání všeho, co se

20

dalo, jsem se slunil na terase

alberga, kde daleko široko nikdo

nebyl; úplně jiný svět. A na

teploměru neuvěřitelných 28°C

ve stínu. Už jen za tento jediný

den nelituji dlouhé cesty do

Španělska. Albergo je soukromý

penzion teprve jeden měsíc nově

otevřený a je na úrovni dobrého

hotelu. Spalo nás v něm jen 10,

Španělé a mladší Němec

doprovázející hezkou Španělku.

Seděl jsem při večeři vedle nich a

tak mne zaujalo, že tuto poutní cestu přirovnával Němec k nejlepší akupunktuře

svého těla. Menu se podávalo ve 20.30 hodin, pro Španěly brzo, pro mne pozdě.

17.5. čtvrtek. Ponte Ferreira – Melide (450) 21 km; převýšení 450 m

Vstal jsem jako jediný v 6 hodin a po snídani připravené na svém vařiči

v klubovně jsem odcházel v 6.45 hodin. Uzamčený penzion jsem musel opustit

vyskočením z okna v přízemí. Za

chladného a větrného počasí jsem

opět stoupal a klesal střídavě

smrkovými lesy a poprvé také

eukalyptovými. Více jak 4 hodiny

do Melide jsem nikoho nepotkal;

spící krajina, spící město. Kolem

cesty žluté forsitie a lesy

eukalyptů, níž už pole pšenice, která byla víc jak 1 m vysoká. V Galicii měli

svátek a nikdo nepracoval, obchody byly uzavřené. Naštěstí poblíž alberga byly

21

dvě pekárny, kde bylo možné koupit kromě

chleba i pivo, víno a šunku. V Melide se

napojuje Camino primitivo na Camino

francese, což jsem hned poznal nárůstem

poutníků, kteří se stále zdravili a někteří již

od 11.30 hodin čekali na ubytování, i když

se otevírá až ve 13 hodin. Čas do otevření

jsem využil k obědu na slunci

před městským albergem, jeho

ložnice jsou stejně velké jako

jeho kuchyně, která je opět bez

vybavení – jen elektrický

sporák. Poplatek 5 €. Melide

už znám ze dvou cest pěšky a dvou cest na kole. Proto dále v deníčku budu

strohý na podrobnější informace, zvláště o památkách. Jsou dostatečně popsány

v předchozích denících. Za zmínku v Melide stojí kaple San Antonio a kostel

Igrexa Parroquial. Počasí se během dne změnilo; obloha se zatáhla a ochladilo

se na 20°C (v Santiagu prý pršelo).

18.5. pátek. Melide –Arzua 12 km – Arca

do Pino 36 km; stoupání 400m

Ráno vše jako obvykle; jediný ze všech

poutníků jsem si mohl uvařit čaj, ostatní

neměli v čem – veškeré nádobí chybělo.

V 6.45 hodin jsem opustil albergo plné

poutníků. Naše má kapacitu 130 lidí ve 2

sálech. Až na kuchyň vše fungovalo dobře.

Do Arzua jsem šel jako většinou sám, zato

potom poutník za poutníkem. Nebylo nutné sledovat značení mušlí nebo žlutou

22

šipkou, poutníci byli stále na dohled.

Předešel jsem jich asi 150, spíš více.

Počasí pochodu opět přálo; vysoká

oblačnost, teplota 18 – 20°C, bezvětří.

Skoro stále vonícím lesem eukalyptů,

hlinitopísčitý měkký terén, ideální na

běhání či chůzi. Občas kolem byl

románský kostelík nebo alespoň kaple.

Poutníci se všichni usmívali, byli až milí,

jejich cíl se přiblížil. 5 km před cílem mne

oslovil osamělý Brazilec, asi 50tiletý, a chtěl se bavit. Narodil se v italské

Genově a tak jsme skoro hodinu pokecali. Když už byl tempem unavený,

zastavil se raději v baru na občerstvení; kromě portugalštiny a španělštiny si

ještě pamatoval z mládí italštinu. 15 minut po otevření alberga, tj. v 13.15 hodin,

jsem byl v cíli, což bylo zatím nejrychleji; 36 km za 6.5 hodiny, tj. 5.7 km za

hodinu. Také španělští přátelé se ubytovali ve stejném albergu a měli radost, že

jsem jim neutekl až do Santiaga. Stále jsou moc milí a já se stal členem jejich

týmu. Také jsem začal „pracovat“ na možnosti návratu. Vzhledem ke státním

svátkům v Německu ve čtvrtek a v pátek a ani v neděli kamiony nemohou jezdit,

tak byla první možnost až v úterý večer ze San Sebastianu. Ve Francii však měli

svátek včera, zrovna tak jako v Galicii, a proto se zdržel jiný kamion ve Francii,

který má nakládat zboží nedaleko francouzských hranic v Biarritzu v pondělí,

což by bylo lepší – o den

dříve. Připravil jsem si

výbornou večeři, neboť

byla k dispozici opět

nevybavená kuchyň

(elektrický sporák), jež

mi stačila k dlouhému

vyváření a potom

klábosení s poutníky.

23

19.5. sobota. Arca do Pino – Monte do Gozo 13 km – Santiago de

Compostela 18 km; stoupání 300 m

Na poslední den do Santiaga jsem se moc netěšil,

neboť to bude konec překrásného putování

s úžasnými lidmi. Vstal jsem jako většina o něco

dříve, posnídal s přáteli a už v 6.30 hodin opustil

albergo. Dnes nikdo z nás nespěchal; bylo to jako

poslední etapa na Tour de France, vše je

rozhodnuto a všichni jedou společně. Vydrželo to

však jen asi 8 km, kdy nás předešel poutník

z italského Reggio Emilia. Zvýšili jsme tempo a

někteří šli s ním. Já jsem se s ním však zakecal,

takže nás někteří předešli. V Oficíně turismo

v Santiagu, kam jsme všichni mířili za účelem vyzvednutí Credenciálu, tj.

vysvědčení o vykonané cestě, jsem byl ve frontě o něco dříve, neboť jsem byl

v Santiagu pošesté a tak se tu trochu vyznám. Zde jsem se rozloučil se Španěly a

přál si někdy něco podobného zopakovat. Putování bylo pro mne postupným

seznamováním, nalézáním vzájemného pochopení. Měl jsem radost, že jsem

něco udělal pro své tělo a něco pro svou duši. Putoval jsem krajem a poznával

v něm život. A kladl jsem si jedinou otázku – kdo jsi? Pár minut jsem strávil

v knihovně u internetu a na poledne jsem spěchal na slavnostní mši do katedrály

Svatého Jakuba. Katedrála byla postavena v letech 1075 – 1122 nad ostatky

Apoštola Jakuba Většího,

který přišel na Iberský

poloostrov jako misionář,

aby obracel na „pravou víru“

zdejší keltské obyvatelstvo.

Katedrála je 97 m dlouhá a

22 m vysoká, bohatě

zdobená stavba. Zde jsem

zažehl svíčky a poděkoval

24

Jakubovi slovy: „Gracias te doy apostol Santiago por

mi nieto Jáchym que ha nacido bien en estos dias que

yo vengo a visitarte“. Po skončení mše mne oslovila

mladička španělská průvodkyně doprovázející

skupinku Italů, zda bych ji na chvilku půjčil svůj

Credencial, aby ho mohla ukázat svým klientům.

Mnoho dotazů plynulo „na mou hlavu“ a tak jsem se

snažil odpovídat a sklidil jsem velký potlesk, když

jsem odpověděl na svůj věk. Zakončil jsem slovy:

“Cesta je tvrdá a nádherná. Vezme sílu, ale trojnásobně ji vrátí“; příjemné

zakončení poutě. Ubytoval jsem se jako kdysi poprvé v klášteře Seminario

Minor za 10 € a začal jsem hodovat, resp. obědvat. Před večeří jsem se ještě

jednou prošel městem, odeslal příspěvek

do jičínského Deníku a napsal

pohlednice vnoučatům. Nakoupil jsem si

dobroty na večeři a na další den na cestu

do vlaku. Po poslední večeři jsem

sledoval v TV fotbal mezi Bayernem

Mnichov a londýnskou Chelsií.

25

20.5. neděle. Vstal jsem až v 7 hodin, neboť vlak do Irunu odjížděl až v 9.25

hodin, kde měla cesta skončit až ve 20.46 hodin. Rychlík jedoucí přes celé

Španělsko až na hranice

Francie je povinně místenkový.

Podařilo se mi uplatnit svou

zákaznickou IN kartu ČD a tak

díky slevě jsem si dopřál

jízdenku v 1. třídě, což bylo

velice komfortní cestování

v poloprázdném vagonu. Ze 48

polohovacích křesel podobných jako v letadle bylo obsazeno 14 míst. Vše čisté,

klimatizace, TV + sluchátka, připojení na internet, teplá voda, fén atd. Za 950

km až do stanice Hendaya jsem zaplatil 51 €. Cestující byli z 90% poutníci,

převážně cizinci. Trasa vedla po mnoha mostech, tunely, zářezy, na skalách jen

keře; kromě měst většinou nehostinná krajina v nadmořské výšce cca 800 m. Na

celé trase bylo asi jen 15 zastávek, např. Orense, Ponferrada, Astorga, Leon,

Sahagun, Palencia, Burgos, San Sebastian. Na oběd jsem si přesedl k volnému

stolečku uprostřed vagonu a ještě střídal místa po směru a proti směru jízdy.

Lokomotiva během jízdy 4x měnila své postavení, můj vagon byl první nebo

poslední. Po obědě moučníky a červené, aby se mi lépe spalo. K večeru se

obloha zatáhla a začalo hustě pršet, blížili jsme Atlantiku. V rychlíku mi to

nevadilo; vzpomínal jsem však na své přátele z Radimi, kteří nedaleko odtud

jedou na kole. Druhá třetina cesty vedla úrodnou krajinou, kde byly lány obilí,

občas i vinice. Poslední část vedla opět mezi skalami a na nich barevné keře

nebo nízký porost lesa. Do Irunu přijel rychlík včas ve 20.41 hodin. Předtím mi

Jitka poslala dvě adresy alberga a první taxikář mi ochotně vysvětlil cestu a

říkal: “je to asi 1 km, 15 minut pěšky“; kupodivu mne nenutil k použití taxi.

Albergo Municipal bylo bohužel zavřené, ale místní policie mi okamžitě

poskytla mapu města a vyznačila cestu k druhému albergu. Potkal jsem dva

francouzské poutníky před albergem, kteří s ubytováním neuspěli, neboť se

vrátili ze Santiaga stejně jako já, a ubytovatelka dávala přednost těm, kteří zde

26

začínají poutní cestu Camino Norte. Použil jsem proto fintu a neukázal svůj

poutnický pas a požádal o vystavení nového pro tuto severní cestu. Díky tomu

jsem se bez problému ubytoval a do kasičky Donate dal dobrovolný příspěvek 5

€. Poté jsem ještě pomohl s ubytováním Francouzům a dlouho s nimi seděl a

prožíval humorné chvíle spojené se snahou se dorozumět. Mluvili skoro jen

francouzsky. Což vůbec neumím, přesto to bylo přátelství a zábava.

21.5. pondělí. Irun – Hendaye 4 km – cesta ke kamionu v Irunu 10 km.

Dnes má narozeniny můj syn Štěpán.

V 6.30 hodin vstávali všichni poutníci a ubytovatelka je budila poutnickou

regiliozní hudbou vztahující se na Camino a pro všechny připravila jednoduchou

snídani za dobrovolný příspěvek. Albergo jsem opustil jako poslední v 8 hodin,

neboť venku hustě pršelo; déle tu pobývat ani není možné. Poprvé po 2 týdnech

jsem musel použít pončo a vydal jsem se k francouzským hranicím směr

Biarritz. Podél Irunského kanálu a cyklistické stezce jsem za hodinu došel do

hraničního města Hendaye. Kromě deště ještě byl silný boční vítr a tak boty byly

brzy mokré; teplota jen 10°C (v Jičíně v té době bylo 22 °C). Na železniční

stanici jsem se zeptal na odjezd vlaku do 30 km vzdáleného Biarritzu. Odpověď

zněla: „za 5 minut“. Tak jsem neváhal, koupil si zlevněnou jízdenku na Inkartu

ČD za 5.50 € a za 25 minut vystoupil v Biarritzu, kde jsem se měl setkat

s řidičem kamionu Carga. Protože stále hustě pršelo, seděl jsem v nádražní hale

stejně jako bezdomovci, psal SMS, popíjel a čekal. Jitka mi mezitím vyhledala

na internetu možné ubytování v hostelu, kdybych nemohl spát večer už

v kamionu. V poledne mi řidič Radek sdělil, že se setkáme odpoledne na některé

benzínce, ale v Irunu. A tak po obědě ve Francii jsem se zase vrátil vlakem do

Španělska za 7.80 €. Kolem 16. hodiny jsem přišel na domluvené místo u

benzinky a ještě kontroloval s obsluhou, zda jsem správně na adrese uvedené

v SMS. Po hodině čekání jsem kontaktoval znovu řidiče, který mi sdělil, že už

čeká u benzínky, ale bohužel jiné než já. Řidič napsal novou adresu na periferii

Irunu, kterou opsal z navigace. Po chvilce přišla další SMS a opět jiná adresa,

začalo pořádně pršet a drama vrcholilo, když skoro hodinu na mé SMS

27

neodpovídal (měl prý navlhlý telefon). Využil jsem nabídky mladého

španělského řidiče a začal objíždět všechny adresy, ale kamion nikde. Požádal

jsem mého řidiče Radka, ať vystoupí z auta a opíše název ulice a číslo, že tam

určitě přijedu. To se skutečně po 2.5 hodině hledání podařilo. Předtím jsem mu

navrhl, ať dá do navigace adresu benzínky, kde čekám, a přijede; bohužel se

nepodařilo, i když to bylo jednoduché – čekali jsme jen 1.5 km od sebe. Velmi

se mi ulevilo, když jsem nasedl do vyhřáté kabiny auta, kde jsme společně

povečeřeli a něco popili na seznámení. Bylo to docela dobrodružné, což ke

každé cestě patří; štěstí bylo, že jsem cestoval sám.

22.5. úterý. V 7 hodin jsme odjeli od benzinky kolem té mojí směrem do

Francie a skoro celou cestu opět pršelo. Radek vypil jen kávu a vykouřil několik

cigaret, já posnídal jako obvykle. Kromě

2 bezpečnostních přestávek jsme stále

jeli a Radek vydatně kouřil. Otvíral obě

okna, ale stejně to bylo dosti

nepříjemné. Dobrý řidič z Ostravy, který

má dvě dcery a vypadal na pohodáře,

který se snaží být každý WK doma.

V supermarketu jsme nakoupili jídlo a

pití na cestu domů. Po ujetí 750 km jsme kolem 19. hodiny zaparkovali opět u

benzínky, večeřeli a popíjeli víno, které jsem nakoupil. Oba jsme se těšili na

návrat domů. Cestování kamionem je mnohem pohodlnější než jízda osobním

autem, ale v případě řidiče, silného kuřáka, bych příště počkal na jiný kamion.

23.5. středa. Po snídani před 7. hodinou jsme

pokračovali po dálnici v cestě za chladného

počasí, mrholení a pouhých 13°C do Německa.

Odpoledne se vyjasnilo a teplota vystoupila až

na 25°C. Po 18. hodině jsme po 10 hodinách

jízdy a ujetí 740 km zastavili 80 km před

Norimberkem a naposledy společně večeřeli a nabídl jsem opět červené.

28

24.5. čtvrtek. Už ve 3.30 hodin po devítihodinové bezpečnostní přestávce jsme

přes Rozvadov pokračovali do Prahy; ujeto 350 km. Bohužel zúžení dálnice u

Rudné v délce 4 km nás zdrželo o celou hodinu. Ve Zličíně poblíž metra jsem se

rozloučil s řidičem Radkem, který pokračoval s nákladem do Valašského

Meziříčí. Já přejel metrem k vlakovému nádraží Vysočany a odtud vlakem do

Jičína na oběd, kde jsem v 12.30 hodin cestu ukončil.

Přehled jednotlivých pěších etap: vzdálenost převýšení

7.5. Valsera 14 km 250 m

8.5. Villapaňada 18 km 350 m

9.5. Bonenaya 27 km 850 m

10.5. Campiello 28 km 650 m

11.5. Berducedo 36 km 1250 m

12.5. Castro 26 km 950 m

13.5. Padron 24 km 750 m

14.5. O Cádavo 23 km 550 m

15.5. Lugo 30 km 600 m

16.5. Ponte Ferreira 29 km 550 m

17.5. Melide 21 km 450 m

18.5. Arca do Pino 36 km 400 m

19.5. Santiago 18 km 300 m

21.5. Irun 10 km

Celkem 340 km 7950 m

skoro jako Everest

Denní průměr 27 km

Přibližné náklady na cestu: Kč

Vlak v Česku 100

vlak ve Španělsku a Francii 51.50 + 5.50 + 7.80 € = 65 € 1600

ubytování 19 – 4 = 15 dní á 8 € = 120 € 3000

stravování – jídlo a pití 20 - 2 = 18 dní á 12 € = 196 € 4900

jídlo a pití z domova cca 400

Celkem 10 000

29

Přehled kilometrů:

autem 2310 km (1130+1150+30)

kamionem 1840 km

pěšky 340 km

taxi 5 km

vlak 1142 km (950 + 30 + 35 + 127)

metro 28 km

Celkem 5 665 km

Závěr:

Nemusím věřit v Boha, abych dokázal poznávat na cestě dobré i zlé. Cesta

krajinou Země symbolizuje cestu životem.

Člověk, který cestuje s touhou dovědět se, směřuje přes všechny dálky hlavně

k sobě samému

Jan Werich

Camino primitivo skončilo.

Chtěl bych se dožít Camino portugués 2013!

V Jičíně 27. května 2012 I v a n

Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2012