Jeden novinář – mnoho identit

Viliam Buchert, zástupce šéfredaktora, Reflex

13. ledna letošního roku zveřejnil tuniský novinář Zijád Al-Haní na své blogu článek o

požadavcích svých krajanů. Ti už několik týdnů demonstrovali v ulicích proti režimu. Jako

vůbec první člověk v něm použil termín, který se pak stal slavným po celém světě a který

charakterizuje situaci v rozbouřené severní Africe a na Blízkém východě. Byla to slova –

„jasmínová revoluce“. Haní, tento název použil jen den předtím, než dlouholetý autoritářský

tuniský vůdce, prezident Zín Abidín bin Alí byl nucen prchnout ze země. Haní se použitím

slov „jasnímová revoluce“ stal rázem slavným a psala o něm světová média. Ovšem on už

předtím několik let vyvíjel aktivity proti tuniskému režimu. Pochybuji však, že by o něm

například někdo před tím u nás slyšel či dokonce napsal. Až teď, když zveřejnil svůj

„jasmínový“ příspěvek na blogu.

Ne, nechci zde hovořit o situaci v arabském světě, i když například to, co zveřejňují média o

Libyi, by si zasloužilo hlubší rozbor, protože propaganda všech stran konfliktu jede naplno.

Na Haního příkladu chci jenom ukázat, že jedním z dnešních trendů současných médií je to,

že jeden novinář má i několik identit. Myslím tím to, že se stalo obvyklé, že i v českých

poměrech jeden a ten samý člověk vystupuje v zavedených novinách, časopise , televizi či

rádiu, ale jinou novinářskou identitu si buduje na webu toho samého média a ještě jinou může

mít při tvorbě blogů. A ještě jinou na Facebooku.

Jak ale k němu pak mají přistoupit čtenáři, diváci, politici, odborníci, mediální experti? A jak

si různá slova jednoho novináře mají vykládat někde v mediální či PR agentuře nebo dokonce

u zadavatele inzerce. Zatímco kdysi byli všichni zvyklí, strčit si každého do škatulky, a podle

toho se orientovat, dnes to v podstatě nejde. K různým typům médií totiž jeden novinář

s mnoha identitami přistupuje různě. Používá odlišné techniky, volí rozdílné vyjadřovací

techniky, různé formy a také mění obsah své produkce podle jednotlivého druhu média i

v případě, že tématem je stejný objekt jeho zájmu.

V zadání této schůzky položili její organizátoři vystupujícím tři otázky.

První byla: Které změny, nebo trendy v médiích jsou podle vás v roce 2011 (a dalších

letech) nejdůležitější?

Protože sám jsem novinář píšící mnoho let, považuji právě vyrovnávání se s různými

identitami, jež žijí v jedné osobě, za důležité, protože stále více ovlivňují naší práci i kontakt

s veřejností. Musíme k tomu totiž ještě připočíst to, že vydavatelé dnes požadují po většině

lidí, aby v případě potřeby nejenom o něčem psali, ale pokud možno u toho i fotografovali či

natáčeli. Zásadní otázkou pak je – kam to povede? Budeme rozumět všichni všemu a budeme

v tom dobří? Nebo naopak to směřuje k tomu, že budeme dělat sice všechno, ale to vše jen na

půl plynu? Povede to k větší rozmanitosti a tvořivosti, nebo naopak, a to by se logicky

nabízelo, k zjednodušování a povrchnosti? Jednu z odpovědí, kterou ale málokdo chce slyšet,

jsme si už dali celosvětově - náš současný zrychlený a těkavý životní styl, moderní

technologie a maximální snaha o co nejrychlejší zpracování, vedou spíše k zjednodušování.

Ta je pak podle mě mylně, zejména v Česku, kritizováno v médiích jako bulvarizace. Je toale

začarovaný kruh – část „chytřejší“ veřejnosti volá po kvalitnějších a propracovanějších

textech, reportážích či analýzách, ale současně naprostá většina lidí, včetně té „chytřejší“

části, věnuje čtení stále menší pozornost. Stačí nám surfovat na internetu s nekonečným

množstvím často zjednodušených a krátkých informací a cítíme se být saturováni.

Jak se s tím vypořádávám já osobně? To byla druhá nastolená otázka.

Dvacet let jsem předtím pracoval v deníku Mladá fronta Dnes na nejrůznějších postech. Když

jsem před více než 10 lety začal psát kromě tištěného média i pro zpravodajský web

iDnes,který patří stejnému vydavateli, většina mých kolegů to považovala za jakousi úchylku.

Dokonce za zradu našeho tištěného produktu. Nepochopili, že je to nejenom možné, ale nutné.

Že v jednom novináři, mohou být v tomto směru různé identity. Ne nebyl jsem žádný

vizionář, jen jsem chtěl pomocí internetu najít další, nové čtenáře. S dopady toho, ale není

jednoduché se vždy vyrovnat. Zatímco do Reflexu, či předtím do MfD, mi chodily dopisy či

maily, které byly jak pochvalné, tak hodně kritické, pod mými články na webu se objevují

reakce, které jsou mnohdy vulgární, nesmyslné, urážlivé až lidsky nesnesitelné. Anonymita

počítačové sítě zcela v tomto změnila diskusi nad tím, co, kdo, kdy a jak dělá. Jsem možná

narcis, protože si myslím, že svoji práci dělám dobře, ale nejsem masochista. Takže diskuse

na internetu již několik let nečtu. Tím se se trochu vyrovnal s reakcemi na více mých identit.

Naopak na každý mail, který je i velmi kritický, se snažím odpovědět.

Třetí otázka zněla: Jak na to reaguje společnost, ve které pracuji, popřípadě jak by na

trendy měl reagovat mediální a reklamní trh?

Trend propojení práce pro tištění médium (není to ale jiné v televizi či v rozhlase) s prací pro

internet, se Ringier Axel Springer, který vydává i časopis Reflex, řeší prakticky neustále. Do

budoucnosti se totiž počítá s tím, že příjmy z inzerce budou tvořit větší část celkových tržeb,

než je tomu dnes. A ten trend v tomto směru je evidentní a bude na vzestupu všude. V České

republice podle mého určitě ještě několik let. Proto se na webu dočkáme inovace současných

projektů a určitě se objeví i nové. Vydavatelé budou do nich nadále investovat, zatímco

tištěná média (já si přitom myslím, že přežijí, i když tomu některá čísla nasvědčovat nemusí)

se budou snažit alespoň udržovat daný stav. Pokud jde o rozvoj internetu, což je často produkt

novinářů s několika identitami, tak nepovažuji reakce mediálních a reklamních agentur za

adekvátní. Zatímco u nejrůznějších segmentů trhu novin a časopisů už mají v podstatě

„vychytané“, na koho by se chtěly obracet a na koho se i obracejí, tak u internetu o tom zatím

pochybuji. V Česku není žádný internetový server totožný s obsahem tištěného produktu.

Nečtou ho identičtí čtenáři. Navíc čtenáři webů jsou nesmírně promiskuitní – stihnout za den

navštívit mnoho webů a vyzobávají z nich pouze to, co je zajímá. Na webu i čtenáři

seriózních zpráv hledají takzvané bulvární informace. Vždyť je u toho nikdo nevidí (pokud

mu to tedy v zaměstnání nekontroluje někdo jako na Ministerstvu školství). Čtenáři webů jsou

v průměru daleko mladší než je tomu u novin a časopisů a ta věková hranice jde někdy hodně

dolu, jsou to i lidi, u kterých se snad ani kvůli věku nepředpokládá, že by si něco tištěného

koupili. Mediální a reklamní agentury podle mého zatím málo přemýšlejí o tom, jakou inzerci

na weby dávat a jak ji přesněji a účinněji na jednotlivé skupiny čtenářů a diváků (musíme do

toho počítat například You Tube) zaměřit.

Protože se zdá, že nejenom novináři, ale už i čtenáři a diváci mají několik identit, pokud jde o konzumaci informací.