Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

Katedra žurnalistiky

Vliv mediálního násilí na děti

Influence of media violence on children

Bakalářská diplomová práce

Lucie Pniaczková

Vedoucí práce: Mgr. Zdeněk Sloboda

Olomouc 2013

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a veškeré použité

zdroje informací jsem uvedla v seznamu literatury. Tato bakalářská práce má

80 150 znaků.

V Olomouci 27. 11. 2013 ……………………………….

Lucie Pniaczková

Poděkování

Ráda bych poděkovala všem, kteří mi pomohli a podporovali mě při vytváření této

bakalářské práce. Velké poděkování patří především vedoucímu mé práce

Mgr. Zdeňku Slobodovi za vstřícný přístup, podnětné konzultace a rady.

Anotace

Tato bakalářská práce pojednává o vlivu mediálního násilí na agresivitu

dětí. Nejprve jsou teoreticky vymezeny pojmy násilí, agrese a agresivita a upřesněn

pojem mediální násilí. Následně je shrnuto, jaký vliv mají média na děti, a jaké

konkrétní důsledky má sledování mediálního násilí. V této práci jsou představeny

základní teorie, kterými se badatelé nejčastěji zabývají, mezi nimi i teorie katarze a

teorie sociálního učení. Jsou osvětleny jednotlivé faktory, které mají vliv na

působení mediálního násilí. Poté jsou objasněna specifika jednotlivých typů médií,

přičemž se věnujeme televiznímu násilí a násilí ve videohrách. Poslední část práce

je věnována problematice výzkumu vztahu mediálního násilí a dětské agrese,

komplikacím ve výzkumu a názorům vybraných autorů na problematiku této

práce. V závěru jsou shrnuty informace z předchozích kapitol a jsou aplikovány na

české mediální prostředí.

Klíčová slova: mediální násilí, televizní násilí, dětská agrese, agresivita,

teorie vlivu médií, animované násilí, akční videohry

Summary

This bachelor thesis deals with the influence of media violence on children’s

aggression. Firstly, there are theoretically defined terms like violence, aggression,

and aggressiveness, and also there is specified the concept of media violence. After

that thesis summarizes what kind of and influence media has on children following

media with it´s violence parts and it´s consequences. In this paper are presented

media violence basic theories such as catharsis theory or social learning theory,

which most of researchers are dealing with. We take better look at how different

factors have an impact on violence in media. Each type of media is clarified,

especially violence at TV and videogames. The last part of the work contains

following parts: the research on the relationship between media violence and

children´s aggression and it´s problems, complications in the research and

opinions of the selected authors. All the information from the previous parts are

summarized, used and applicated in the czech media enviroment.

Key words: media violence, TV violence, children´s aggression,

aggressiveness, media´s influence theories, animated violence, videogames

Obsah

1 ÚVOD ............................................................................................................................................................. 8

2 NÁSILÍ, AGRESIVITA A AGRESE ................................................................................................................... 11

2.1 Násilí v médiích ............................................................................................................................................ 13

3 DĚTI JAKO UŽIVATELÉ MÉDIÍ ..................................................................................................................... 16

3.1 Statistiky ......................................................................................................................................................... 18

4 VLIV MÉDIÍ NEJEN NA DĚTI ......................................................................................................................... 21

4.1 Teorie vlivu médií ....................................................................................................................................... 21

4.1.1 Teorie katarze ..................................................................................................................................... 22

4.1.2 Teorie inhibice .................................................................................................................................... 23

4.1.3 Teorie sociálního učení ................................................................................................................... 23

4.1.4 Teorie stimulace ................................................................................................................................. 25

4.1.5 Teorie „narážek a spouštěčů“ ....................................................................................................... 25

4.1.6 Teorie kognitivní disonance .......................................................................................................... 25

4.1.7 Teorie posílení .................................................................................................................................... 26

4.1.8 Racionalizace ....................................................................................................................................... 26

4.1.9 Teorie habitualizace ......................................................................................................................... 26

4.1.10 Teze všeobecného vzrušení ........................................................................................................... 27

4.1.11 Obecný model agrese (General Aggression model - GAM) ............................................... 28

4.1.12 Model katalyzátoru ........................................................................................................................... 29

4.1.13 Efekt napodobování .......................................................................................................................... 30

4.1.14 Teorie neúčinnosti ............................................................................................................................ 32

4.2 Faktory vlivu médií ..................................................................................................................................... 33

5 TELEVIZNÍ NÁSILÍ A JEHO VNÍMÁNÍ DĚTMI ................................................................................................ 36

5.1 Násilí ve zpravodajství .............................................................................................................................. 37

5.2 Filmové násilí ................................................................................................................................................ 39

5.3 Animované násilí ......................................................................................................................................... 40

6 NÁSILÍ VE VIDEOHRÁCH ............................................................................................................................. 42

7 VÝZKUM VLIVU MEDIÁLNÍHO NÁSILÍ ......................................................................................................... 47

7.1 Metody a komplikace ve výzkumu ....................................................................................................... 47

7.2 Názory vybraných autorů na problematiku vlivu mediálního násilí na děti ...................... 51

8 ZÁVĚR .......................................................................................................................................................... 57

9 POUŽITÉ ZDROJE ......................................................................................................................................... 59

10 ZDROJE OBRÁZKŮ ....................................................................................................................................... 62

11 SEZNAM GRAFŮ ........................................................................................................................................... 63

12 SEZNAM TABULEK ....................................................................................................................................... 63

13 SEZNAM DIAGRAMŮ .................................................................................................................................... 63

14 SEZNAM OBRÁZKŮ ...................................................................................................................................... 63

8

1 Úvod Násilí v médiích existovalo od jejich počátku. Už v prvních kreslených

pořadech se postavičky proháněly a vzájemně bily. V dnešní době je však násilí

v médiích mnohem vystupňovanější. Postavy nakreslené vy stylu japonského

anime, útočí na hrdiny žiletkami, videohry hráče odměňují za napadání strážců

zákona nebo za vynalézavější a brutálnější útok na protivníka a texty populárních

písní omlouvají násilí na ženách. V dnešní době už nestačí pouze násilí, stali jsme se

příliš otužilými diváky a násilí musí být vystupňováno, aby nás vůbec zaujalo.

Vzestup násilí v sedmdesátých a devadesátých letech v USA vedl některé

badatele k domněnce, že za tyto vlny násilí ve společnosti alespoň částečně mohlo

představení televize. Dnes už to však tak nevypadá. Např. vlna násilné kriminality

v třicátých letech v USA byla vážnější i přes relativní absenci násilí v masových

médiích. Jako další argument může sloužit i fakt, že nástup televize nebo videoher

v jiných zemích než USA nebyl nikdy spojován s žádnou vlnou násilné kriminality.

Veřejnou diskuzí zazněly obavy, že média jako komiksy, jazzová, rocková

nebo rapová hudba, RPG hry, knihy, stejně jako televize a filmy mohou vést děti

k rebelii, násilí a morálnímu úpadku. Dokonce i Bible byla podrobena studiím,

které naznačovaly, že čtení násilných pasáží Bible může podněcovat agresi stejně

jako televize, nebo akční počítačové hry.1

Nejnovější debaty o vlivu médií na děti rozvířilo několik incidentů, které

měli na svědomí děti nebo náctiletí. Jedním z nich byl útok na střední školu

Columbine. Dva mladí pachatelé byli posedlí heavymetalovou hudbou, filmy

s násilnou tématikou a videohrami plnými agrese. Po střelbě ve škole policisté

našli nahrávku jednoho z mladíků s jeho brokovnicí s upilovanou hlavní, kterou

pojmenoval Arlene (podle postavy ze hry Doom).2

Tento i další případy násilí páchaného dětmi a mladistvými, rozvířily

polemiku o tom zda, případně do jaké míry média podněcují agresivní chování.

1 Ferguson, C., 2010, s. 37 2 Calvert, S. L., Wilson, B. J., 2008, s. 237

9

Pozornost veřejnosti k této problematice přicházela ve vlnách, často podnícena

případy dětské agrese.3

Cílem této bakalářské práce je osvětlit, jaké faktory mohou hrát vliv při

působení médií na dětského diváka. Cílem je také zjistit, zda je opravdu vliv

mediálního násilí na agresi tak jednoznačný, jak je prezentován v některých

zpravodajských příspěvcích. Jde v principu o rešeršní práci snažící se syntetizovat

a shrnout poznatky o tomto fenoménu za použití informací od zásadních autorů,

jakými jsou Brad Bushman a Rowell Huesmann, Barbara Wilsonová nebo Steven

Kirsh.

Bohužel v českém jazyce není zatím dostatek literatury k tomuto tématu,

proto nebylo možné se této problematice věnovat obšírněji. Dalším důvodem by

byla nežádoucí extenze práce. Informace jsou čerpány především ze zdrojů

z angloamerického prostředí a tedy vztahovaných i k událostem, problémům a

otázkám řešeným nejčastěji v USA, kde se této problematice věnuje obecně větší

pozornost, než v České republice.

V první kapitole budou představeny pojmy násilí, agresivita a agrese, poté

bude upřesněno, jakým způsobem chápeme pojem mediální násilí a jakým

způsobem je můžeme dělit.

V následující kapitole bude shrnuto, jaký vliv mají obecně média na děti, a

bude osvětleno, čím jsou děti specifickými diváky. Tato kapitola bude doplněna o

statistické údaje o využívání médií dětmi. Bohužel české statistiky znázorňující

aktivitu dětských diváků, hráčů a posluchačů nejsou dostatečně podrobné, a proto

budeme odkazovat především na statistiky a studie ze Spojených států amerických,

případně Velké Británie.

Konkrétním důsledkům mediálního násilí na děti se budeme věnovat

v kapitole s názvem Vliv médií nejen na děti. Zde budou osvětleny jednotlivé teorie

a hypotézy, kterými se badatelé nejčastěji zabývají. Budeme se věnovat především

nejpodstatnějším teoriím, jako jsou teorie katarze a teorie sociálního učení, i

mladším, méně probádaným teoriím, které však mnohdy doplňují teorie starší. Po

3 Calvert, S. L., Wilson, B. J., 2008, s. 237

10

výčtu a seznámení se základními teoriemi a hypotézami se bude bakalářská práce

soustředit na jednotlivé faktory vlivu médií, kterým je přikládána důležitost.

Následující kapitoly se budou věnovat specifikům jednotlivých médií.

Kapitola televizní násilí a jeho vnímání dětmi popíše jednotlivé aspekty televizního

násilí a to především jeho tří forem – zpravodajského, filmového a animovaného

násilí. Jsme si vědomi, že se tyto tři formy často prolínají, avšak pokládáme za

důležité shrnout jejich specifika.

Dále se budeme věnovat specifikům násilí ve videohrách4 a výzkumu v této

oblasti. Toto téma je zmíněno jen okrajově, a je mu věnován menší prostor než

televiznímu násilí, protože není stěžejním tématem této práce, ale vzhledem

k vývoji videoher je v nich grafičnost a realističnost násilí v dnešní době téměř na

stejné úrovni jako násilí televizní. Proto se domníváme, že z vizuálního hlediska

budou účinky videoherního násilí podobné tomu televiznímu. Velkým rozdílem je

však interaktivita videoher.

Předposlední kapitola je věnována výzkumu vlivu mediálního násilí na děti,

jeho metodám, komplikacím při výzkumu. Na závěr této kapitoly budou shrnuty

názory některých vybraných autorů zabývajících se touto problematikou. Autory

jsme vybírali podle známosti jejich děl a také tematické blízkosti jejich textů. Tato

podkapitola má za cíl přinést čtenáři představu o různých pohledech odborníků na

vědecké bádání k problematice, neklade si však za cíl podat vyčerpávající výtah

z jejich děl či analyzovat správnost jejich úsudku.

V závěru shrneme nejdůležitější body a pokusíme se ze získaných poznatků

vyvodit vlastní názor a vyvodit závěry pro české mediální prostředí.

4 Videohrami v této bakalářské práci rozumíme jak počítačové hry, tak i hry na herních konzolích jako je např. PlayStation, Xbox nebo Wii

11

2 Násilí, agresivita a agrese Násilí je široký pojem, který nemá jednoznačnou definici. Definicí násilí je

mnoho, např. jedna z obecně užívaných je definice World Health Organisation

(WHO), která definuje násilí jako „záměrné užití fyzické síly nebo moci, či jejich užití

jako hrozby proti sobě samému, jiné osobě nebo proti skupině či komunitě, které vede

nebo velmi pravděpodobně povede ke zranění, smrti, psychické újmě nebo strádání“.5

Charakteristickým znakem násilí je úmysl, protože násilí není osud ani náhoda, je

výsledkem záměrného lidského jednání.

Násilí, tak jak ho chápeme obecně, můžeme rozdělit na několik typů.

Nejjednodušším dělením je psychické a fyzické násilí. Psychickým násilím

rozumíme jednání, které způsobuje jedinci duševní strádání např. verbální agresí,

výhružkami nebo psychickým týráním (šikanou, ponižováním, bezohledností,

apod.).6 Fyzické násilí je záměrné užití fyzické síly s potenciálem ublížit, zranit či

zabít nebo způsobit újmu či bolest. Může se pohybovat od facek a bití až po

nadměrná omezení, např. přivazování.7

Velmi blízký pojem k násilí je termín agrese, který má ale přesnější vymezení a

stabilizovanější pozici v odborném kontextu, zejména v sociálně psychologické

literatuře. Zde se pod agresí chápe chování zaměřené na poškození jiné osoby nebo

ubližování jiné osobě. Přesněji se definuje jako chování, které poškozuje jinou

osobu, je záměrné, porušuje situačně relevantní normy a není motivované snahou

pomoci dané osobě. Tradičně je agrese spojená s představou poškození jiné osoby

(bolest, zranění), poškození majetku jiné osoby a psychologického zranění jiné

osoby (ponižování, urážení, zastrašování apod.).

Agresivitou se podle Lubelcové chápe tendence vykonat agresivní čin,

pohotovost nebo predispozice jednat agresivně v různých typech situací.8

5 WHO, 2013 6 Stop násilí, 2007 7 Work and Family, 2013 8 Lubelcová, G., 2007, s. 89

12

V souvislosti s pojetím agrese a agresivity se na psychologické i sociální úrovni

respektuje do jisté míry i jejich pozitivní úloha, jako energetického potenciálu pro

chování člověka. Na základní úrovni je základem zvládání životních úkolů a

sebeprosazování v nich, bez kterých by člověk jen těžko mohl reagovat na výzvy

života. Agrese tedy může podporovat i sociabilitu člověka.

Erich Fromm rozlišuje benigní, obrannou a maligní agresivitu. Benigní

agresivita je nezávadná nebo dokonce prospěšná, obranná agresivita zahrnuje

především obranné reakce na aktuální útoky, maligní agresivita však reprezentuje

ničivé a kruté lidské chování. Fromm popsal také tři druhy pseudoagrese –

náhodnou agresi (např. neúmyslné zranění druhé osoby), hravou agresi (jejím

cílem je cvičení dovedností, např. šerm, bojová umění) a asertivní agresi (agrese

při dosahování cíle bez zaváhání, pochyb nebo strachu).9

Při studiu chování jednotlivce vůči jiným osobám se v zásadě chápe násilí jako

agrese. Oba pojmy jsou charakterizované jako záměrné ubližování, konané

s úmyslem poškodit někoho jiného. Přitom platí, že násilí je agresí, avšak agrese

nemusí mít podobu násilí.

Rozdíl mezi pojmy agrese, agresivita a násilí spočívá především v aplikaci

těchto pojmů. Agrese a agresivita jsou odborné pojmy uplatňující se v sociální

psychologii, a to jak v praktické, tak i teoretické rovině. Z toho důvodu se častěji

aplikují v rovině mezilidských vztahů. Pojem násilí je širší, užívá se častěji

v sociologii. Může mít podobu mezilidských interakcí (např. fyzické, psychické,

ekonomické nebo sexuální násilí) nebo podobu aplikace moci v širším

společenském prostředí.10

9 Fromm, E., 2003 10 Lubelcová, G., 2007, s. 89

13

2.1 Násilí v médiích

Mediální násilí je podle Urbana „explicitní vizuální znázornění aktu agrese

(nejčastěji fyzického útoku, napadení nebo útočného chování) jedné lidské bytosti

vůči druhé“. Obsahuje ty mediální formáty, ve kterých se samoúčelně bez

kontextového opodstatnění představují a zvýrazňují útočné formy chování

způsobující fyzickou, psychickou, materiální, emocionální a sociální újmu (včetně

explicitních hrozeb a verbálních útoků).11

Mnoho mediálních výzkumů si definici mediálního násilí upravuje podle svých

potřeb (např. násilí v Gerbnerově studii zahrnovalo i přírodní katastrofy,

užší definice násilí v National telvision violence study (NTVS) už se soustředila

především na činy se záměrem uškodit jiné lidské bytosti).

Násilí zobrazované v médiích má několik forem:

Samoúčelné konzumní násilí – objevuje se především v akčních filmech,

hororech a kriminálkách, a bývá většinou vytržené z kontextu

Reálné násilí – vyskytuje se nejčastěji v televizním zpravodajství, většinou

při realistických záběrech z válek, nehod či katastrof

Abstraktní násilí – většinou bývá v mysteriózních filmech, sci-fi a filmech

s okultní tématikou, které vzbuzují obavy z paranormálních a

nadpřirozených jevů zahalených tajemstvím

Destruktivní násilí – často se objevuje v hudebních klipech, jejichž

protagonisté bezdůvodně ničí a ohrožují své okolí

Měkké násilí – vyskytuje se hlavně v dětských pořadech, animovaných

filmech a pohádkách, má méně drastickou podobu

Média se soustředí především na reálné násilí vyskytující se ve zpravodajství a

na fiktivní násilí v uměleckých žánrech. Ve zpravodajství je násilí lákadlem pro

diváky, autentickými záběry z míst trestných činů bývá získávána jejich pozornost

11 Urban, L., a spol., 2011, s. 187

14

a zájem. Podle mnohých výzkumů roste podíl zpravodajských příspěvků

informujících o násilí, stejně jako stoupá počet filmů zobrazujících fiktivní násilí.12

Násilí, kriminalita a společenské konflikty zvyšují médiím sledovanost (nebo

čtenářský zájem), protože přitahují pozornost široké veřejnosti. Násilí je tvůrci

filmů a televizních pořadů tak oblíbené z několika důvodů, mezi něž patří např. to,

že násilí dokáže vybudovat napínavý děj a dovést ho do jasného konce, je možné je

využít jako rychlé řešení konfliktů či jako jednoduchý způsob jak dosáhnout cíle,

navíc násilná scéna je vhodným místem pro přerušení pořadu či filmu za účelem

vložení reklamy, na které televizní stanice vydělávají. Pro diváka navíc sledování

násilí může sloužit jako útěk od vlastních problémů nebo je dokonce i překonat.13

Jak již bylo zmíněno výše, podstatnou roli ve vnímání mediálního násilí jako

nebezpečí hraje efekt třetí osoby. Rodiče většinou nechtějí věřit, že právě jejich

děti mohou být ohroženy něčím tak běžným, jako je televize nebo počítač. Avšak

fakt, že mediální násilí nemusí zvyšovat agresivitu u každého, neznamená, že

nemůže mít vliv na nikoho.

Intenzivní studium mediálního násilí začalo společnost zajímat v momentě,

kdy se televize stala nedílnou součástí dětských životů v padesátých letech.

Podle Bushmana a Huesmana byl trend zvyšování výskytu násilí ve

společnosti industrializovaného světa paralelní se zvýšením užívání televize

během druhé poloviny dvacátého století. Podstatný nárůst násilí začal v roce 1965,

tedy ve chvíli, kdy první generace dětí „vychovaných“ televizí dorostla do věku, kdy

byla schopna se podílet na násilné kriminalitě. Autoři však přiznávají, že toto

porovnání demografických trendů se nedá považovat za důkaz vlivu médií.

Děti ve spojených státech byly mediálnímu násilí vystaveny více než

kdekoliv jinde na světě. Statistiky v jiných zemích také zaznamenaly nárůst násilné

zločinnosti, avšak statistiky těchto zemí se velice liší, protože odrážejí mnoho

faktorů majících vliv na násilí ve společnosti. Mezi tyto faktory patří např.

ekonomické a společenské otřesy, které v Rusku nebo Jižní Africe způsobily jedny

12 Urban, L., a spol., 2011, s. 188 13 Urban, L., a spol., 2011, s. 189

15

z největších vln násilí, nebo přísná sociální kontrola jednání, která v Japonsku a

Singapuru byla příčinou jedněch z nejmenších nárůstů kriminality.14

14 Bushman, B. J., Huesmann, L. R., 2001, s. 230

16

3 Děti jako uživatelé médií Přestože je lákavé o médiích přemýšlet ve vztahu k masovým incidentům,

jakými byly např. Columbine15, Aurora16, Sandy Hook17 nebo masakr na základní

škole ve Winnendenu18, může být důležitější vztah ležící mezi médii a agresivním

chováním v souvislosti s každodenním násilím v podobě např. šikany a domácího

násilí, než s šokujícími a poměrně vzácnými masovými vraždami.

Média představují jeden z nejsilnějších a nedoceněných vlivů na vývoj dětí a

jejich zdraví. Více než padesát let výzkumu médií ověřily potenciální sílu médií

ovlivnit prakticky každou obavu, kterou rodiče mají ohledně svých dětí – agresivní

chování, sex, drogy, obezitu, poruchy stravování, školní výkony, sebevraždy i

deprese. Přestože média nemohou být označeny za hlavní příčinu žádného z těchto

problémů, mohou významně přispět. I přesto mohou být velkým přínosem do

života dětí i mladistvých. Nejen že mohou naučit děti číst čísla a písmena (pořad

Sezame, otevři se), mohou děti naučit i mnohem abstraktnější koncepty jako

empatii, respekt ke starším a toleranci.19

Vliv médií je z krátkodobého hlediska neznatelný, ale je kumulativní,

projevuje se až po dlouhé době, proto si jejich dopadu nemusí být rodiče či

vychovatelé vědomi.20

15 Masakr na střední škole Columbine (Jefferson County, stát Colorado) se stal 20. dubna 1999. Dva studenti (Eric Harris a Dylan Klebold) zavraždili celkem 12 studentů a jednoho učitele, zranili dalších 24 osob a další tři byli zraněni při pokusu o opuštění školy. Oba studenti poté spáchali sebevraždu. (Gumbel, A., 2009) 16 20. července 2012 v kině Century ve městě Aurora ve státě Colorado bylo během půlnočního promítání filmu Temný rytíř povstal zastřeleno 12 lidí a dalších 70 zraněno. Střelec do kina vešel v taktickém oděvu, odjistil granáty se slzným plynem a několika střelnými zbraněmi střílel do obecenstva. Jediným podezřelým byl James Eagan Holmes, proces s ním stále probíhá. Údajně byl velkým fanouškem superhrdinů, především Batmana. (Los Angels Times, 2013) 17 14. prosince 2012 dvacetiletý Adam Lanza zastřelil dvacet dětí a šest dospělých na základní škole Sandy Hook ve státě Connecticut. Ještě předtím než přijel do školy, zastřelil svou matku. Po incidentu ve škole se zastřelil. Adam Lanza před útokem na školu údajně trávil čas o samotě a z velké části hraním počítačových her, jednou z nich byla i hra Call of Duty. (CNN, 2012) 18 Ve městech Winnenden a Wendlingen v Německu bylo 11. března 2009 zastřeleno 15 lidí. Za čin byl zodpovědný Tim Kretschmer, který zabil 9 studentů a 3 učitele na střední škole Albertville, kde dříve studoval. Po tom, co byl zraněn policií, spáchal sebevraždu. (Spiegel Online, 2009) 19 Strasburger, V. C., a spol., 2012 20 Strasburger, V. C., 2004

17

Stejně tak si vlivu médií nemusí být vědomi ani děti i teenageři. Existuje

dobře zdokumentovaný efekt, známý jako efekt třetí osoby, který se projevuje tak,

že si příjemci sdělení myslí, že ostatní lidé jsou daným sdělením ovlivněni více.

Děti jsou k vlivům médií náchylnější než dospělí, protože nejsou schopny

mediální obsah dekódovat správně. Nemají dostatek zkušeností z reálného života,

nejsou na dostatečné úrovni kognitivního, emocionálního a morálního rozvoje. 2122

Obecně jsou děti mnohem ochotnější věřit mediálním sdělením, protože

nemají ještě dostatek zkušeností pro kritické myšlení. Podle jisté studie si pouze

jedna čtvrtina dětí starých čtyři až šest let uvědomuje, že účelem reklam je

prodávat23. I teenageři, kteří jsou skeptičtější než děti, jsou citliví k tlaku

vrstevníků a média mohou vyvíjet tlak ještě větší. Děti i mladiství mají tendenci

věřit, že média zobrazují reálný svět. Čím více se na televizi dívají, tím více

očekávají, že se jejich životy přizpůsobí světu, který vídají na obrazovkách. Média

jim poskytují náhled do světa dospělých daleko dříve, než se s ním mohou setkat.

Nabízí jim návody jak se vypořádat s řadou situací, jako např. stresem,

genderovými rolemi nebo dvořením se.24

Podle meta-analýzy, kterou provedli Paik a Comstock v roce 1994, byla

televizním násilím ovlivněna nejvíce skupina nejmenších dětí (do šesti let). Během

prvních let života si děti vyvíjejí sociální cítění a přesvědčení, které je budou

ovlivňovat po zbytek života. Malé děti mají také větší potíže s rozlišováním mezi

realitou a fantazií nebo s chápáním motivů k agresi. Experimenty prokázaly i

krátkodobý efekt na studenty vysokých škol na postoje a názory.25

21 Švýcarský psycholog Jean Piaget uspořádal teorii kognitivního vývoje do jednotlivých stádií. Každá etapa je charakterizovaná schématem, které ovlivňuje veškeré myšlení dítěte. Každé stádium představuje dětské porozumění světa během daného období a každé, kromě posledního, je chybným a nepřesným zobrazením reality. 22 Potter, W. J., 2013, s. 55 23 Wilson, B. J., Weiss, A. J., 1992 24 Strasburger, V. C., 2004 25 Bushman, B. J., Huesmann, L. R., 2001, s. 241-242

18

3.1 Statistiky

Podle výzkumu společnosti Mediaresearch české děti (4 – 14 let) tráví u

médií v průměru přibližně čtyři hodiny denně. Celková doba strávená u médií se

liší podle věku. Mladší děti do devíti let médiím věnují přibližně tři hodiny denně

(tři hodiny a deset minut), ty starší průměrně téměř pět hodin (4 hodiny a 52

minut). U obou věkových skupin je dominantní sledování televize, kterou denně,

nebo téměř denně sleduje 89% dětí, a z celkového času stráveného u médií televizi

věnují 40,3 %. Přibližně jednu pětinu času přibližně věnují prohlížení internetu.

Poslechu rádia, hudby nebo mluveného slova a četbě knih děti věnují jen něco přes

čtvrt hodiny denně.26

Murdza uvádí, že dnešní třináctileté české dítě v televizi vidělo zhruba 52

tisíc vražd, znásilnění, ozbrojených loupeží a přepadení, přičemž průměrné dítě u

televize tráví dvacet pět hodin týdně.27

Pro srovnání britské děti (podle průzkumu společnosti Ofcom z roku 2012

zaměřeného na děti ve věku 5 – 15 let) u televize tráví průměrně šestnáct hodin

týdně, u internetu jedenáct a půl hodiny týdně. V průměru tedy denně stráví u

médií zhruba šest hodin denně. Stejně jako v České Republice s věkem dětí stoupá i

doba strávená s médii. 28

26 Mediaresearch, a.s., 2012 27 Urban, L., a spol. 2011, s. 188 28 Children and Parents: Media Use and Attitudes Report, 2012

19

Graf 1: Naměřené týdenní hodnoty konzumace médií v domácnostech ve Velké

Británii, měřeno podle věku, rok 2012

Zdroj: Children and Parents: Media Use and Attitudes Report, 2012

Podle amerického průzkumu z roku 2010 tráví děti ze spojených států

s médii denně více než sedm a půl hodiny. Nejvíce se věnují televizi, u té každý den

stráví čtyři a půl hodiny, hudbu poslouchají dvě a půl hodiny a u počítače hodinu a

půl.29

29 Rideout, V. J., a spol., 2010

20

Tabulka 1: Průměrný čas strávený používáním jednotlivých médií v letech 1999,

2004 a 2009 mezi mladistvými v USA ve věku 8 - 18 let v jejich běžném dni.

2009 2004 1999

TV 4 hod. 29 min. 3 hod. 51 min. 3 hod. 47 min.

Hudba 2 hod. 31 min. 1 hod. 44 min. 1 hod. 48 min.

Počítač 1 hod. 29 min. 1 hod. 02 min. 27 min.

Videohry 1 hod. 29 min. 49 min. 26 min.

Tisk 38 min. 43 min. 43 min.

Filmy 25 min. 25 min. 18 min.

CELKOVÉ

VYSTAVENÍ SE

MÉDIÍM

10 hod. 45 min. 8 hod. 33 min. 7 hod. 29 min.

Multitasking 29 % 26 % 16 %

CELKOVÉ

POUŽÍVÁNÍ MÉDIÍ

7 hod. 38 min. 6 hod. 21 min. 6 hod. 19 min.

Zdroj: Rideout, V. J., a spol., 2010

Graf 2: Průměrná doba strávená používáním jednotlivých médií během běžného

dne. USA, 2010

Zdroj: Rideout, V. J., a spol., 2010

21

4 Vliv médií nejen na děti Problematika vlivu médií je značně komplikovaná. Ve chvíli, kdy vezmeme

v úvahu poznatky více než jednoho badatele, není možné s čistým svědomím říci,

že média mají jednoduše takový či onaký vliv.

Přestože studium vlivu médií probíhá prakticky od počátku jejich masového

zapojení do společnosti, v dnešní době stále není založeno na jednotné teorii. Podle

Gauntletta30 by celý koncept mediálního vlivu dával větší smysl, kdyby taková

teorie existovala a mohla vysvětlit proč, by lidé mohli být motivováni

k napodobování jednání na obrazovkách.

4.1 Teorie vlivu médií

Vážné agresivní jednání je prakticky vždy způsobeno více faktory. Bushman

a Huesmann považují jakékoli jiné tvrzení za velké zjednodušení. Dětství je období,

kdy jsou položeny základy pro agresivitu v pozdějším životě. Mezi faktory

ovlivňující budoucí agresivitu dětí mohou patřit biologické dispozice, vliv

komunity, vrstevníků a rodiny, podstatnou roli hrají i situační faktory jako

frustrace, urážky, zbraně, aj., nad kterými člověk nemusí mít úplnou kontrolu a

mohou stimulovat agresi téměř u kohokoli. Jedním z významně přispívajících

faktorů může být i mediální násilí.

Přestože se mediálnímu násilí věnuje mnoho vědců a výzkumníků, mnohé

z níže popsaných teorií nejsou směřovány přímo na děti. Pozornost jim však

budeme věnovat také a budeme se snažit zjistit, zda je jejich aplikace možná i na

dětského diváka.

Názory na působení mediálního násilí jsou různé a je jich poměrně mnoho.

Reakce diváka na sledování medializovaných bezpečnostních hrozeb mohou být

různé. Na jedné straně divák může začít zveličovat reálné nebezpečí a paranoidně

vidět příznaky násilí i tam, kde nejsou a na straně druhé může dojít k podceňování

reálného nebezpečí, snížení citlivosti ke vnímání násilí a jeho projevů až po

přizpůsobení se násilné atmosféře, které se projevuje tolerantnějším přístupem

30 Gauntlett, D., 2008, s. 33

22

k násilnému chování. Dalším teoreticky možným účinkem je kulturní přenos

násilného chování jako efektivního, účinného a způsobem prezentace i přitažlivého

vzoru chování. Podle části vědců však média sehrávají pouze doplňkovou roli při

inspirování ke zločinu, jsou však i tací, kteří tvrdí, že média mohou být tím

rozhodujícím spouštěčem. 31

Následující výčet nejčastěji zmiňovaných modelů a teorií vlivu mediálního

násilí slouží pro orientaci v problematice, není jeho účelem vyřešit, které hypotézy

jsou „ty pravé“. Reakce empirického výzkumu na tyto teorie budou předmětem

následující podkapitoly.

4.1.1 Teorie katarze

Teorie katarze, která se dá pokládat za protiklad teorie sociálního učení (viz

níže), byla zmíněna už Aristotelem (druhý zdroj našla v psychoterapii vyjádřením

vyvinuté Josefem Breuerem a Sigmundem Freudem nebo v katarzní terapii

využívající hypnózu k umožnění odreagování potlačovaných afektů). Předpokládá,

že sledování dramat a tragédií může divákům sloužit jako očištění od emocí, které

spolu s herci „prožijí“. Uvolní tak emocionální napětí, které by jinak v

reálném životě mohlo vést k agresivnímu jednání.32

Přeneseno na dnešní média to znamená, že sledování násilí v médiích

poskytuje divákovi možnost vybít svou agresivitu ve fantazii.33 Agrese je dle této

teze biologický pud vyžadující vyjádření. Mediální násilí však může poskytnout nik

nebo uvolnění agresivních pudů, z čehož vyplývá očekávání, že se konzumenti

mediálního násilí stanou méně agresivními.34

Teorie katarze má několik variant. Nejprve zastánci této teorie měli za to, že

každé mediální násilí má katarzní efekt. Později se objevil argument, že

spoluprožívání násilí redukuje agresi pouze v případě, že je divák emocionálně

vzrušen, nebo má k agresi sklony. Další varianta předpokládá katarzní efekt pouze

v případě, jsou-li ukázány důsledky násilí do nejpodrobnějších detailů (např.

zranění a bolest oběti agrese). Všechny tyto formy katarzní teorie však můžeme

31 Urban, L., a spol., 2011, s. 195 32 Strasburger, V. C., 2004 33 Urban, L., a spol., 2011, s. 196 34 Ferguson, C., 2010, s. 42

23

považovat za empiricky vyvrácené. Pouze malá menšina ve vědecké obci zastává

stanovisko, že by děti měly sledovat násilí v médiích. Mezi ně patří např. Bruno

Bettelheim, který se domnívá, že by si děti k násilí měly vytvořit správný postoj, a

děti by měly sledovat televizi společně s rodiči.35

4.1.2 Teorie inhibice

Vystupňovaným typem teorie katarze je teorie inhibice, podle níž sledování

násilí a agrese v médiích způsobuje strach z agrese.36 Především sledování

obzvláštně detailních záběrů násilí, při kterých jsou zřetelně zobrazeny jeho

následky, údajně v divákovi vyvolá spíše strach než agresi.37

4.1.3 Teorie sociálního učení

Albert Bandura tvrdí, že média učí děti dovednostem užitečným pro násilné

jednání. Velice zjednodušeně vypovídá o tom, že agrese je naučená. Vychází

z experimentů, které prokázaly, že děti sledující násilí v médiích poté při frustraci

při hře imitovaly agresivní chování, které viděly.

Televize poskytuje obraz agrese hodný napodobení, který dítě převezme.

Toto napodobování pozorovaného násilí se může stát součástí jeho kognitivní

výbavy.38 Podle této teorie se divák učí, že násilí je funkčním a vhodným

prostředkem pro řešení mezilidských konfliktů. A sledování mediálního násilí tak

vede k napodobování agresivního chování i v reálném životě.39

Roli při učení a následném napodobování agresivního jednání z televize

hraje fakt, zda je herec ve filmu či televizním pořadu za své násilí odměněn, či

potrestán. Pokud je herec odměněn, je pravděpodobnější, že se dítě pokusí toto

chování imitovat. Podle NTVS jsou tři čtvrtiny televizního násilí nepotrestány.

Pokud se dítě s televizní postavou identifikuje a vnímá ji, jako někoho kdo splňuje

žádoucí charakteristiky, bude pravděpodobně napodobovat její chování. Bushman

a Huesman40 doplňují, že trvalost tohoto naučeného chování závisí i na tom, zda je

v něm dítě jakkoliv přímo podporováno. Po naučení se skriptu agresivního chování

35 Kunczik, M., 1995, s. 221 36 Urban, L., a spol., 2011, s. 196 37 Kunczik, M., 1995, s. 221 38 Suchý, A., 2007. s. 41-42 39 Urban, L., a spol., 2011, s. 196 40 Bushman, B. J., Huesmann, L. R., 2001, s. 236

24

dítě ho utužuje např. zkoušením si tohoto chování ve fantazii. Toto zkoušení má

vliv na to, jak pohotově tohoto skriptu využije.

Děti z médií podle této teorie nezískávají pouze „návody“, ale i představu o

reálném světě. Děti sledující ve filmech a pořadech velké dávky násilí, přijímají

představu, že svět je nepřátelské místo, a agresivní chování se v takovém světě zdá

přijatelnějším. Lidé věřící, že žijí v nebezpečném a nepřátelském světě budou

pravděpodobněji sebou nosit zbraň a také si mylně interpretovat jednání dalších

osob jako nepřátelské a provokativní.

Teorie sociálního učení vychází z experimentů, při kterých byla dětem mezi

čtyřmi a šesti lety ukázána televizní scénka zobrazující osobu, která projevovala

verbální i fyzickou agresi vůči umělohmotné nafukovací panně. Děti poté byly

frustrovány tím, že jim byla ukázána hračka a následně odebrána. Při následném

pozorování bylo zaznamenáno, že děti imitovaly chování osoby v televizi. Bandura

z tohoto vyvodil, že pokud dětem dáme zbraně, budou realizovat to, co se naučily z

televize. Tento závěr je však vyvratitelný, protože děti v laboratoři neměly důvod

chování nenapodobovat, protože se nikdo o chování v televizi negativně nevyjádřil

a panně nebyly schopny ublížit. Navíc se vyskytovaly v neznámém prostředí

laboratoře, v neznámé situaci. Nejistota se spojuje s ochotou napodobovat chování.

Je tak pravděpodobné, že si dospělí experimentátoři vyložili extrémní dětskou

hravost jako agresivní chování.41

Nabízí se i paralela násilí v akčních počítačových hrách, které jsou navíc

vystavěny na principu odměn za zabití nepřítele, např. ve formě nových zbraní,

bodů, nebo postupu ve hře. Podle některých autorů však není herní násilí tak

realistické jako to televizní, avšak v dnešní době grafické zpracování her postupuje

kupředu takovým způsobem, že tento argument již přestává platit.42

Výsledky empirického průzkumu zatím teorii sociálního učení spíše

podporují, ale stále se potýká s problematikou validity a spolehlivosti výsledků

výzkumů. Bandurova teorie byla rozšířena o teorii kognitivní podpory, podle které

divák s nízkou kognitivní schopností (nízkou inteligencí, fantazií a

41 Kunczik, M., 1995, s. 224-225 42 Suchý, A., 2007, s. 42

25

obrazotvorností) musí spoléhat na vnější zdroje, např. televizi, aby se zásobil

materiálem podněcujícím fantazii. Fantazie mu dovolí se uvolnit a kontrolovat tak

bezprostřední dopad agresivních impulsů. Tato teorie však doposud nebyla

výzkumem potvrzena.43

4.1.4 Teorie stimulace

Protikladnou k teorii katarze je teze stimulace, podle níž u diváka

sledováním násilných mediálních obsahů stoupá odhodlanost k agresivitě. Tato

teze byla základem pro výzkum tzv. „wisconsinských studií“, při kterých byly

pokusným osobám promítnuty filmové sekvence, v nichž bylo jednou násilí

zobrazeno jako oprávněné a podruhé jako neoprávněné. Tato studie však

nedokázala jednoznačný nárůst agresivity při sledování mediálního násilí.44

4.1.5 Teorie „narážek a spouštěčů“45

Sledování televizního násilí může aktivovat komplex asociací složených

z myšlenek na agresi, emocí spojených s násilím a impulzů k agresivním akcím.

Objevení určitého stimulu v prostředí, ve kterém dítě žije, pak může způsobit, že

tento stimul spustí naučené skripty chování spojené s násilím agresí. Těmito

spouštěči budoucího násilí mohou být i nevinné objekty, které v minulosti byly

dítětem pozorovány v souvislosti s agresí.

Jako příklad může posloužit studie z roku 1987, kterou provedla Wendy

Josephsonová se školním týmem hokejistů. Dvě skupiny chlapců byly záměrně

frustrovány a poté jim byly promítnuty filmy – jedné skupině film s násilnou

tématikou, druhé film neobsahující násilí. Ve filmu s násilím byla hercem držena

vysílačka, která se však nevyskytovala v nenásilném programu. Během

následujícího hokejového zápasu se pak nejagresivněji chovali chlapci, kteří viděli

násilný pořad ve chvíli, kdy rozhodčí držel v ruce vysílačku.

4.1.6 Teorie kognitivní disonance

Teorie kognitivní disonance popírá jakýkoliv vliv médií na příjemce. Jako

argument uvádí, že lidé přijímají pouze argumenty, mínění a představy, které

43 Suchý, A., 2007, s. 43, 44 Kunczik, M., 1995, s. 222 45 Bushman, B. J., Huesmann, L. R., 2001, s. 239

26

odpovídají jejich představám o životě. Jestliže tedy neuplatňujeme ve svém chování

agresi, nebudeme nijak ovlivněni agresí a násilím v médiích.46

4.1.7 Teorie posílení

Teorie posílení existujících způsobů chování tvrdí, že neexistuje plošné

působení násilí v médiích. Násilí má vliv pouze na lidi, kteří již sklony k násilí mají

a to v důsledku svých individuálních a sociálních charakteristik, a sledováním

násilí v médiích se ve svých postojích pouze utvrzují. Média tedy mohou mít

nežádoucí účinky pouze na jedince, kteří sklony k agresi již mají.47

4.1.8 Racionalizace

Jedná se ospravedlnění agrese a zločinů mediálním násilím. Podle této teze

jedinci se sklony k agresi konzumují mediální násilí, aby mohli své vlastní jednání

chápat jako normální, či si vytvořit iluzi, že jednají jako např. jejich oblíbení

televizní hrdinové. Naučení se násilnému jednání z médií zahrnuje také postup

racionalizace, aby si dotyčný agresivní jedinec mohl sám o sobě zachovat pozitivní

mínění pokud se dopustí činu, který byl s jeho dosavadním obrazem sebe sama

neslučitelný. Zdrojem racionalizací jsou především masová média. Jsou zde často

k vidění jednoduché řetězce zobrazující násilné chování způsobené mediálními

obrazy.

Racionalizace tak chrání diváka před výčitkami ze spáchání násilného činu,

nebo mu teprve spáchání násilí umožní. Odmítnutí odpovědnosti za tyto

racionalizační techniky umožňuje delikventovi se považovat za ovládaného někým

jiným. Čím bezmocnější se cítí, tím pohotověji činí za své činy odpovědnými vnější

síly. Kunczik uvádí, že zde možná leží nebezpečí mediálního násilí – potenciální

delikvent či agresor bude moci odkazem na masová média snížit zodpovědnost za

vlastní činy. 48

4.1.9 Teorie habitualizace

Anderson a Bushman49 jsou přesvědčeni, že akční videohry znecitlivováním

jedince podporují násilné chování, postoje a víru.

46 Urban, L., a spol., 2011, s. 196 47 Urban, L., a spol., 2011, s. 196 48 Kunczik, M., 1995, s. 225-226 49 Anderson, C. A., Bushman, B. J., 2002, s. 42

27

Podle této teorie (bývá nazývána také teorií snížení kontroly, normativním

hodnocením násilí, návykem, nebo desenzitizací) vede opakované vystavení

mediálnímu násilí ke znecitlivění diváka.

Jedním z faktorů, který brání lidem v prosazování násilí a agresivního

jednání je to, že na násilí nejsme zvyklí. Pokud děti v televizi uvidí, že násilí je

normální reakcí na provokaci a běžným způsobem řešení problémů, stanou se

k násilí otupělými a je pravděpodobnější, že se budou agresivně chovat. Toto

znecitlivění činí dětem jejich vlastní agresi přijatelnější.50

Násilí je po nějaké době vnímáno jako běžné a normální chování a divák se

stává tolerantnějším i k násilí v reálném životě. Tato teorie se však příliš nezabývá

tím, zda dojde ke změnám chování diváka a začne se projevovat agresivněji.51

Kunczik52 k teorii habitualizace napsal, že „z celkového pohledu neexistují žádné

údaje, jež by tuto tezi podpořily a dokládaly takové změny struktury osobnosti

recipienta, které by se vyvíjely směrem k lhostejnosti vůči reálnému násilí.“

Bushman a Huesmann53 k této teorii zmiňují, že psychologické a

emocionální reakce na násilné scény se časem vytrácejí. Tyto emocionální vzruchy

způsobené pozorováním násilných scén jsou pro většinu lidí nepříjemné, a tedy

zabraňují násilnému či agresivnímu chování. Jakmile tyto reakce vymizí, agresi

není zabraňováno a pro diváky (především ty dětské) je snazší přemýšlet nad

sebou v souvislosti s agresivním chováním, pokud na ně nemají nepříjemné

emocionální reakce.

4.1.10 Teze všeobecného vzrušení

Než se jedinec stane necitlivým, je pro něj mediální násilí vzrušujícím.

Několik studií prokázalo, že zvýšení vzrušení může vést ke zvýšení

pravděpodobnosti agresivního chování, když se tato excitace přenese do

skutečného chování. Tedy podle této teorie nejen mediální násilí, ale jakékoli

vzrušující a stimulující scény mohou vést k agresivnímu chování bezprostředně po

jejich zhlédnutí.

50 Bushman, B. J., Huesmann, L. R., 2001, s. 237 51 Suchý, A., 2007, s. 43 52 Kunczik, M., 1995, s. 222 53 Bushman, B. J., Huesmann, L. R., 2001, s. 238

28

Takto interpretují krátkodobé zvýšení po zhlédnutí násilných mediálních

obsahů i Tannenbaum a Zillmann. Je to podle nich důsledek všeobecného vzrušení,

nikoli násilí. Emocionálnímu vzrušení připisují velký hnací potenciál. Přítomnost

„zbytkového“ vzrušení po zhlédnutí mediálního obsahu, které se nestihlo odbourat,

se přenáší do jakékoliv další činnosti a projevuje se intenzivnějším chováním.

„Vzrušení vzniklé ze strachu může vést k pozdější intenzivnější agresi a zbytek

vzrušení vycházejícího z agrese může vést k pozdějšímu intenzivnějšímu

prosociálnímu chování. Rozhodujícím pro kvalitu tohoto chování, je dle této teze

situačně adekvátní motivace.“54

Podle Zillmana jsou diváci přitahováni emocionálně bouřlivými dramaty,

která jim v afektivní rovině přivodí požitek nebo potěšení. Čím intenzivnější je

reakce, tím silnější je i následný pocit ulehčení nebo radost po uvolnění napětí.

Mediální obsah, který příjemce emocionálně podněcuje a přivádí mu požitek,

vytvářejí vzrušení, třebas s negativním nábojem. Velké vzrušení může způsobit

např. sex nebo násilí a proto mohou být mediální obsahy bez těchto prvků pro

diváka nudné, navíc čím je realističtější znázornění sexu či násilí, tím větší vzrušení

produkují. Komerční média jsou na využívání těchto prvků odkázána, neboť tak

lákají největší množství diváků. 55

4.1.11 Obecný model agrese (General Aggression model - GAM)

Anderson a Bushman56 tento model vlivu médií prezentují jako teoretický

rámec integrující existující miniteorie agrese do jednoho unifikovaného celku.

Připisují svému modelu šetrnější přístup a údajně lépe vysvětluje agresivní činy

založené na různých motivech.

Podle tohoto modelu má mediální násilí vliv na příjemce, simulované násilí

může ovlivňovat jeho myšlenky, city, a tělesné vzrušení. GAM uplatňuje víru, že

tento vliv má za důsledek změny individuálních interpretací agresivního či

násilného jednání. Podle této hypotézy mají videohry krátkodobý i dlouhodobý

vliv. Krátkodobý vliv se má projevovat zvýšením vzrušení, afektu a učení se agresi,

dlouhodobé vlivy jsou označovány jako možné, avšak nebyly přesně určeny.

54 Kunczik, M., 1995, s. 226-227 55 Kunczik, M., 1995, s. 227 56 Anderson, C. A., Bushman, B. J., 2002, s. 32

29

Diagram 1: Znázornění obecného modelu agrese pro dlouhodobý vliv mediálního násilí

4.1.12 Model katalyzátoru

Ferguson57 navrhl alternativní vývojový model pro chápání agrese

pokoušející se vysvětlit interakce mezi biologickými a externími silami působícími

na lidskou agresivitu. Údajně minimálně polovina zkoumaných případů násilného a

antisociálního chování může být vysvětlena genetikou. Antisociální osobnost se

vyvíjí skrze interakce mezi genetikou a fyzickým týráním v raném dětství. Agrese

je normální odpovědí na nepřátelské provokace, omezování agrese je však

adaptivní, protože agrese může vést ke zranění nebo k vyloučení z komunity. Lidé

si tak vyvinuli schopnost tyto agresivní impulzy kontrolovat.

57 Ferguson, C., 2010, s. 45

Opakované hraní násilných her:

Studium, zkouška & posílení agrese

související se znalostní strukturou

Agresivní

přesvědčení

& postoje

Agresivní

vjemové

schéma

Agresivní

schéma

očekávání

Agresivní

chování

Agrese,

ztráta

sensibility

Zvýšení

agrese

osobnosti

Osobnostní veličiny

např. agresivita

osobnosti

Situační veličiny

např. socializace, nová

skupina vrstevníků

Výsledné chování

Zdroj: Anderson, C. A., Bushman, B. J., 2002 Upravila: Lucie Pniaczková

30

Agresivní osobnost, nebo „poškození“ této schopnosti se kontrolovat, může

vést ke zvýšené agresivní odpovědi, obzvláště v období zvýšeného stresu

(způsobeného např. rozvodem, ztrátou zaměstnání,…). Stres může fungovat jako

katalyzátor pro násilí v jedinci, který k němu již má sklony. Podle tohoto modelu

mediální násilí není příčinou násilného jednání, ani ho nestimuluje, ale může být

„stylistickým katalyzátorem“. Jedinec, který se rozhodne jednat agresivně tak může

někdy učinit způsobem podobným, jaký viděl v médiích (např. po sledování seriálu

CSI: Crime Scene Investigation použít bělidlo pro smytí krve). Ferguson se

domnívá, že i kdyby byl v takovém případě vliv médií odstraněn, jedinec by se

přesto projevil agresivně či násilně, ale mírně odlišným způsobem.

Diagram 2: Znázornění modelu katalyzátoru:

Zdroj: Ferguson, C., 2010. Upravila: Lucie Pniaczková

4.1.13 Efekt napodobování

Loren Colemanová58 se věnuje fenoménu, který nazývá efektem

napodobování (The Copycat Effect). Vychází přitom z Wertherova efektu, který byl

popsán Davidem P. Phillipsem.59 Tento efekt získal své jméno podle titulní postavy

Goetheho novely Utrpení mladého Werthera. Werther se na konci románu zastřelí

u pracovního stolu nad otevřenou knihou, oblečen do žluté vesty a modrého

kabátu. V letech následujících po vydání této knihy zemřelo tolik mladých mužů

stejným způsobem jako Werther (zastřelili se v podobném oděvu, v jedenáct hodin

58 Colemanová, L., 2004, s. 2 59 Scherr, S., Reinemann, C., 2011

Potenciální

chování

Násilí v

rodině

Genetický

předpoklad

Násilná

asociální

osobnost

Rozsah

chování

Kontrola

(agresivních)

impulzů

Aktuální

chování katalyzátor prostředí

31

a otevřenou knihou na jejich stole byla často ta, kterou se inspirovali), že byla

novela v několika evropských zemích zakázána.

Wertherovým efektem nazýváme jev, kdy pozornost médií a zveřejnění

specifických detailů okolnosti sebevraždy či předčasného úmrtí vede

k napodobování způsobu sebevraždy dalšími jedinci, a může vést ke zvýšení jejich

počtu. Přestože byl tento fenomén již dlouho známý, Phillips byl prvním, kdo se ho

pokusil studovat. Objevil, že mezi publicitou „originální“ sebevraždy a počtem

osob, které se ji napodobí, je přímá úměra. Dále si všiml, že se lidé častěji inspirují

svými vrstevníky, než osobami rozdílného věku. Phillipsovy poznatky vedly

k uznání Wertherova efektu jako reálného jevu.

Příkladem může být smrt herečky Marilyn Monroe v roce 1962, které se

tehdy média dopodrobna věnovala. V následujícím měsíci 197 mladých žen

(většinou blondýnek) následovalo hereččin příklad a statistiky zaznamenaly nárůst

sebevražd o 12 % (avšak po nárůstu počtu sebevražd již nebyl pozorován jejich

následný pokles).

Colemanová60 tento efekt dává do souvislosti i s násilím mladistvých ve

školách, např. incidentem z roku 1996, kdy čtrnáctiletý Barry Loukaitis zastřelil

dva studenty a učitelku matematiky a komentoval svůj čin citátem „This sure beats

the hell out of algebra, doesn't it?“, který bývá mylně přisuzován knize Rage61 od

Stephena Kinga, kterou se Loukaitis údajně inspiroval. Barry Loukaitis nebyl

prvním, kdo se rozhodl střílet ve škole, avšak jeho čin byl prvním z dlouhé řady

podobných incidentů.

Podle studie US Secret Service většina pachatelů těchto incidentů měla

sebevražedné sklony a věděla o předchozích útocích na školy. Colemanová tvrdí, že

mediální pozornost a podrobné zpravování veřejnosti o násilí ve školách vede ke

kopírování tohoto násilí. Jako další indicii k „potvrzení“ tohoto fenoménu dodává,

že po tom, co v září 2001 byla pozornost médií stržena jiným směrem, se

v Amerických školách po celý školní rok 2001/2002 nestřílelo.

60 Colemanová, L., 2004, s. 166 61 Knihu Rage nechal Stephen King stáhnout z prodeje i tisku po tom, co byla spojena s několika incidenty střelby ve školách. Do češtiny nebyla nikdy přeložena.

32

Z teorie Colemanové a jejích doporučení tak můžeme usoudit, že

zpravodajské příspěvky intenzivně a dopodrobna popisující reálné násilí

(především sebevraždy) nejen přilákají diváky, ale mohou ty náchylnější62 z nich

negativním způsobem inspirovat.

4.1.14 Teorie neúčinnosti

Protipólem teorií připisujících médiím téměř až neomezený vliv je teorie

neúčinnosti. Podle této teze nemá mediální násilí žádný významný vliv na násilné

chování diváků. Laboratorní experimenty zaznamenávají poměrně výrazné účinky

mediálního násilí na diváka, avšak experimenty v terénu tyto účinky neprokazují.

Jejím argumentem je např. tvrzení, že doposud žádný experiment nepotvrdil

jednoznačný důkaz o nárůstu násilí indukovaném médii. Podle Suchého63 je však

tato teorie „zjednodušením až bagatelizováním dané problematiky, jakousi opozicí

pro opozici“.

Negativní, společensky škodlivý účinek médií nelze podle této teorie

očekávat, neboť společnost má jasně uspořádané a normativní představy o

přiměřenosti násilného chování. Předvedenému násilí je připisována schopnost

navodit divákovi stav emocionálního vzrušení, který je však krátkodobý a může

být navozen i jiným než násilným obsahem. Vědci podporující tezi, že mediální

násilí nemá vliv na agresivní chování jedinců, připomínají, že se většina studií

jednostranně soustředí na mediální násilí, přestože ho recipienti často považují

pouze za zábavnou fikci. Případy napodobování násilí jsou zastánci této teorie

považovány za nepravděpodobné a z individuálního hlediska politováníhodné,

avšak z celospolečenského jsou pouze okrajovým problémem.64

62 Podle Colemanové se např. v případě sebevražedných útoků mladých studentů jedná o jedince trpící malomyslností, depresemi, nebo psychickými poruchami (Colemanová, L., 2004, s. 251) 63 Suchý, A., 2007, s. 44-45 64 Kunczik, M., 1995, s. 223-224

33

4.2 Faktory vlivu médií

Většina výzkumníků, ať už jsou odborníky na poli psychologie, práva nebo

médií odmítá názor, že jediný faktor může způsobit proměnu jinak nekonfliktní

osoby v násilnou, obzvlášť když jde o násilí v měřítku masakru. Raději se přiklánějí

k tezi, že je třeba působení většího množství faktorů zvyšujících riziko, že se

jedinec začne chovat násilně.65

Studiemi bylo odhaleno mnoho faktorů, které ovlivňují, zda a jak moc

ovlivňují násilná média diváka. Tyto faktory bývají označovány jako moderátory.

Studie Surgeon Generals je shrnula jako faktory zahrnující charakteristiku diváka

(např. pohlaví66, věk, inteligenci, sklony k agresi, zda se identifikuje s násilnými

postavami v médiích a zda média vnímají jako realistické), jeho sociální prostředí

(vliv rodičů), stejně jako aspekty mediálního obsahu (charakteristika pachatelů,

stupeň realističnosti, ospravedlnění násilí a zobrazení jeho následků).67

Stupeň realističnosti, tedy úroveň, do jaké divák vnímá médii zobrazované

události, jejich okolnosti a osoby jako existující nebo schopny existence v reálném

životě ovlivňuje, jak moc si je budou pamatovat, zajímat se o ně a případně jak

budou motivováni se podle příkladu v médiích zachovat. V podstatě děti spíše

přijmou za vzor zobrazené násilí ve chvíli, kdy jeho okolnosti mohou existovat i

reálně. Bez ohledu na druh média, jsou méně realisticky zobrazené akty agrese

hodnoceny jako méně násilné než realističtější vyobrazení. Vnímání realističnosti

je však individuální, je možné, aby dvě děti sledovaly stejný pořad a byly jím

zasaženy do jiné míry kvůli rozdílům ve vnímání.

Stejně funguje i to, do jaké míry dítě vnímá podobnost mezi mediovanou

událostí, jejími okolnostmi a aktéry a svým vlastním životem. Předpokládá se, že

čím se divák cítí být v podobnější situaci, jako vidí na obrazovce, tím je

pravděpodobnější, že děj na obrazovce ovlivní jeho tendence k agresivnímu

chování. Tato podobnost zvyšuje divákovo emocionální vzrušení, divák v takovém

případě má tendenci očekávat, že se s podobnými událostmi setká ve svém životě. 65 Media and Violence: An Analysis of Current Research, 2013 66 Většina dlouhodobých studií pozoruje větší dopad na chlapce než na dívky – Calbert, S. L., Wilson, B. J., 2008, s. 253 67 Calvert, S. L., Wilson, B. J., 2011, s. 248

34

Čím více se dětský divák identifikuje s okolnostmi zobrazeného násilí, tím roste i

množství vytvářených myšlenkových konstruktů spojených s agresí.68 Děti

pořadům věnují větší pozornost, když obsahují postavy, které jsou v podobném

věku jako ony, nebo trochu starší.69

Čím více zobrazený akt násilí v dětském divákovi vyvolává pocit

znepokojení a snižuje jeho potěšení ze sledování pořadu, tím je vnímán jako

násilnější. Stejně tak násilí vnímané jako útočné je vnímáno jako násilnější než

např. násilí páchané v obraně.70

Čím dál více pořadů i filmů je stavěno z pohledu zločince (příkladem může

být seriál Dexter), jsou smývány rozdíly mezi dobrým a špatným, násilí je

zobrazováno jako nutné zlo, funkční prostředek či dokonce jako správné jednání.

Toto oslavování násilí bývá vnímáno jako jeden z hlavních důvodů k obavám, že

děti budou toto jednání napodobovat.

Gauntlett71 zmiňuje, že idealizování násilí a jeho oslavování v médiích může

znít jako relevantní fakt, avšak většina studií a badatelů se zabývá těmi

nejnásilnějšími zobrazeními násilí, která jsou však většinou nejméně oslavovaná a

na pohled příjemná. Nejlákavěji většinou vypadá násilí zobrazené ve filmech o

elegantních a brilantních špionech, a to i přesto, že jsou často brány jako rodinné

filmy. Tyto filmy však získávají jen málo kritiky. Tímto příkladem Gauntlett

podkládá své tvrzení, že zkoumání vlivu médií je nedostatečné a především

nepodložené promyšlenou teorií.

Odborníci na média připomínají, že děti mající minulost s domácím násilím

nejsou předurčeny k násilnému chování jako takovému, ale ve skutečnosti může

tato historie posílit jejich reakci na násilná média.72

Podle Bushmana a Huesmanna73 existují důkazy prokazující, že účinek

médií může být snížen, pokud se děti dívají na televizi s rodiči. Rodiče dětem

mohou vysvětlit to, čemu nerozumějí, pomoci pochopit co je realistický obraz světa 68 Kirsh, S. J., 2006a 69 Calbert, S. L., Wilson, B. J., 2008, s. 249 70 Kirsh, S. J., 2006a 71 Gauntlett, D., 2008, s. 33 72 Strasburger, V. C., 2009 73 Bushman, B. J., Huesmann, L. R., 2001, s. 245

35

a co je čistá fikce, mohou diskutovat nad motivy postav páchajících násilí, a co by

bylo lepším řešením situace než agrese či násilí.

Rizikové faktory neoperují v izolaci – čím více jich je, tím je

pravděpodobnější, že se dítě stane násilným. Množství výzkumů pracuje

s rizikovými faktory samostatně, aniž by vzaly v úvahu ty ostatní. Důležitější než

jakýkoli rizikový faktor je jejich kumulace, protože většinou neexistují v izolaci, ale

ve shlucích.

Některé rizikové faktory spolu reagují, zvyšují společně svůj účinek více,

než kdyby působily o samotě. Proto, aby se dítě chovalo opravdu násilně, muselo

by být vystaveno množství těchto faktorů, a jen malému množství faktorů, které by

dítě chránily.74

74 Anderson, C. A., a spol., 2012, s. 252

36

5 Televizní násilí a jeho vnímání dětmi Násilí je v televizi téměř všudypřítomné. Objevuje se ve zpravodajství,

v seriálech, různých pořadech i ve filmech. Televize je v dnešní době stále

nejrozšířenějším médiem. Na tisíc obyvatel v České republice připadalo v roce

1995 406 televizorů, (pro srovnání to v USA bylo 776 televizorů na 1000 obyvatel

a ve Velké Británii 612)75 Od roku 1985 má 98 % amerických domácnosti televizi,

v r. 1998 bylo naměřeno, že v průměrné americké domácnosti je televize

sledována sedm hodin a patnáct minut denně. Americké děti tráví s televizí více

času než ve škole a dospělí jí věnují většinu volného času, který netráví v práci

nebo spánkem.

Násilí v Americe vysoce přesahuje výskyt násilí na amerických ulicích.

Zastánci médií se často ohrazují, že média jsou pouze obrazem společnosti. Jedním

z těch, kdo na toto reagoval, byl Michael Medved. Jeho argument se dá shrnout asi

takto: Pokud jsou média věrným obrazem společnosti, jak je možné, že je svědkem

vraždy tak málo lidí, ale každý z nás vídá vraždy na televizních obrazovkách nebo

ve filmech naprosto běžně? Každý večer se na obrazovkách hlavních televizních

stanic objeví asi 350 postav, podle studií je každou noc zavražděno průměrně

sedm z nich. Pokud bychom tento poměr aplikovali na realitu, jen za padesát dní by

všichni ve Spojených Státech byli zabiti.76

Násilí se na obrazovkách vyskytuje mnohokrát častěji než v reálném světě. I

v pořadech založených na realitě (tedy neobsahují sci-fi ani fantastické prvky) je

násilí přehnaně zdůrazněno. Asi 87 % zločinů v reálném světě tvoří majetková

kriminalita, na obrazovkách však tvoří pouze 13 %. V největším rozporu s realitou

je zobrazování vražd. V pořadech založených na realitě tvoří vraždy asi 50% všech

zločinů. Podle FBI tvoří pouze 0,2 % nahlášené kriminality vraždy.

Americké dítě ukončující základní školu tak už vidělo více než 8000 vražd a

více než sto tisíc násilných aktů. Tato čísla mohou být ještě vyšší, pokud má dítě

přístup k videopřehrávači nebo kabelové televizi. Nejvíce násilí je v televizi

75 Bushman, B. J., Huesmann, L. R., 2001, s. 225 76 Bushman, B. J., Huesmann, L. R., 2001, s. 226

37

paradoxně promítáno v sobotní rána a v sobotu pozdě odpoledne, kdy se na

televizi dívá nejvíce dětí.77

5.1 Násilí ve zpravodajství

Média jsou přímým zdrojem informací o kriminalitě, násilí a společenských

konfliktech a zároveň formují veřejné mínění. V současné době média rozhodují o

tom, jak lidé zločiny, kriminalitu a násilí vnímají. Zpravodajství však vytváří vlastní

obraz násilí a kriminality, který je oproti skutečnosti často značně deformovaný,

což nebývá pro diváka vždy jasně čitelné.

Z kriminologických analýz vyplývá, že se ze statistického hlediska obraz

kriminality ve zpravodajství liší od reálné kriminality, jak ji zachycují policejní

statistiky. Média se soustředí na zobrazování násilné kriminality a kriminality

zahrnující fyzický kontakt mezi pachatelem a obětí, nejčastějším druhem

kriminality, o které média referují, jsou vraždy a trestné činy násilné povahy.

Přestože vraždy představují jen asi jedno procento registrovaných trestných činů,

je jim věnována více než čtvrtina zpráv o trestné činnosti.

Dalším „prohřeškem“ médií je fakt, že se věnují pouze jednotlivým

kriminálním případům, ale pouze málo informací se věnuje podmíněností

kriminality a jejím vzorcům. Je jen málo pokusů věnovat se příčinám zločinů a

umístit je do širší společenské perspektivy. Obraz kriminality je vytvářen velice

podrobnými a konkrétními informacemi o jednotlivých zločinech, avšak tato

popisná úroveň neumožňuje pochopení zločinu.78

Pozornost médií se soustřeďuje na oběti spíše než pachatele z několika

důvodů. Jedním z nich je fakt, že přístup k obětem je pro novináře snadnější než

k pachatelům. Popisované události dovolují při práci s oběťmi popisovat jejich

dojemné příběhy, novináři mohou jako své zdroje zapojit mnohem větší množství

osob (od očitých svědků, přes rodinné příslušníky až po sousedy), což jim dovoluje

vytvořit pestrý a kontinuální příběh. Oběti jsou také zajímavější pro diváky,

protože se jí může stát každý, což vyvolává určité obavy.

77 Bushman, B. J., Huesmann, L. R., 2001, s. 227 78 Lubelcová, G., 2007, s. 92

38

Média ve zpravodajství věnují více pozornosti kriminalitě, jejímiž oběťmi

jsou děti, ženy nebo osoby s vyšším společenským statusem, než je její reálný

výskyt. Ne všem obětem je v médiích věnován stejný prostor, existuje koncept tzv.

ideální oběti. Z pohledu médií je to osoba, která má typické znaky oběti, je ochotna

přijmout status oběti a je komunikativní. Jsou to především zranitelní a ctnostní

lidé, kteří v divácích (či čtenářích) vyvolávají sympatie a soucit, např. děti nebo

starší ženy. V případě amerických médií bývá většinou pozornost věnována lidem

s vyšším sociálním statusem, bílou barvou pleti a ženského pohlaví, přestože se

oběťmi stávají ve skutečnosti spíše chudí lidé, mladí a muži s černou barvou pleti.

Stejné tendence byly zaznamenány i při sledování charakteristiky

pachatelů. Média se spíše zajímají o skandály známých osobností, či osobností

z vyšších společenských vrstev než průměrných členů společnosti. Stejně tak velmi

kriticky hodnotí i kriminalitu reprezentantů institucí sociální kontroly (např.

policistů), protože tato kriminalita má velký potenciál zaujmout publikum.

39

5.2 Filmové násilí

Obdobné charakteristiky jako zpravodajství vykazují i obsahové analýzy

filmů a uměleckého ztvárnění kriminality a násilí. Zobrazování kriminality a násilí

je věčným tématem uměleckého zobrazení i populární zábavy a je spojené

s rozvojem specifických žánrů. Kriminální příběhy se staly hlavními prvky

populární zábavy moderní doby. S časem dochází ke změnám zobrazování násilí a

kriminality ve filmech. Do poloviny šedesátých let bylo násilí zobrazováno jako

abnormalita a narušení stabilního pořádku. Od konce šedesátých let je však

běžnější obraz kriminality jako všudypřítomného a každodenního jevu. Násilí se ve

filmech stalo plastičtějším a názornějším. Stupňuje se míra násilí, zobrazování

bolesti a utrpení oběti v naturalistickém zobrazení. Zobrazování násilí se stalo

samoúčelným a roste anonymizace násilí. K dominanci násilné kriminality se

přidávají obrazy prostituce, pornografie, organizovaného zločinu a drogové

kriminality.

I kvalitativně se kriminalita ve fikci liší od té reálné. Zatímco v reálném

světě jsou vraždy většinou výsledkem konfliktu dvou osob a napětí, ve filmech a

seriálech jsou často motivované chladným kalkulem nebo materiálním ziskem a

navíc se často odehrává mezi reálnými osobami.

Sledování filmů se liší od klasického sledování televize také v následujících

bodech: filmy mohou být shlédnuty na větších obrazovkách (v kinech, na

promítačkách,…), je pravděpodobnější, že se s dítětem budou dívat i další osoby a

filmy nebývají přerušovány reklamami. Efekty většiny těchto rozdílů na dětskou

agresi zatím však nejsou známy.

40

5.3 Animované násilí

Děti se na animované filmy a seriály v televizi dívají více než 80 let. Jak již

bylo výše zmíněno, frekvence násilí je v nich vyšší než v hraných filmech a

pořadech, z toho můžeme vyvodit, že děti se s násilím v televizi setkají spíše

v sobotu ráno, kdy většina stanic vysílá pořady pro děti, než v hlavním vysílacím

čase ve večerních hodinách. 79

Mezi animovaným násilím a hraným reálně vyhlížejícím násilím je

kvalitativní rozdíl. V animovaných pořadech pro mladé obecenstvo má násilí

většinou charakter méně závažných násilných činů, realisticky zobrazená smrt se

v těchto pořadech vyskytuje jen velice zřídka. Navíc důsledky násilí bývají

v animovaných pořadech „vyčištěny“. Oběti neuvidíme trpět tak jako v reálném

životě, nesetkáme se s krví, ani vážnými následky. Kontrastem jsou hrané pořady

vysílané v hlavním vysílacím čase, ve kterých bývají pravidelně zobrazovány akty

vážného násilí, jako jsou vraždy a znásilnění a kde utrpení oběti bývá často ještě

zvýrazněno.

Důležitým faktorem při posuzování dopadů sledování animovaného násilí

dětmi je humor. Mnoho animovaných pořadů pro děti obsahuje spolu s násilím i

komediální prvky (Datel Woody, Scooby Doo, Tom a Jerry), některé z nich však

zobrazují pouze násilí (Samurai Jack, X-Men Evolution, Batman: The animated

series). Pro tyto typy animovaných seriálů bývá typické násilí na začátku i na konci

sporů. Výzkumy a teorie k tomuto tématu podporují tvrzení, že komediální

elementy mohou kamuflovat a trivializovat zobrazené násilí.80

Studií posuzujících dopad komediálních prvků na děti a jejich vnímání násilí

zobrazeného v televizních pořadech a filmech bylo pouze několik a navíc často

docházely k protichůdným závěrům. Kirch jako příklady uvádí studie R. J. Snowa

(How children interpret TV violence in play context z roku 1974) a R. B. Haynese

(Children's perceptions of “comic” and “authentic” cartoon violence z roku 1978).

79 Kirsh, S. J., 2006a 80 Kirsh, S. J., 2006a

41

Už ze své podstaty jsou animované postavy méně realistické než živí herci,

navíc činnosti v moderních nekomediálních animovaných pořadech mívají silnou

fantasy složku, často jsou o bytostech, neexistujících v reálném světě, které se

zabývají činnostmi, které jsou také nereálné (např. mluvící Želvy Ninja, mutanti

v X-Menech, mimozemšťan – Superman létající či používající svůj rentgenový

zrak,…)

Snow nechal děti vyhodnocovat, zda animované pořady, hraná dramata a

zpravodajské záběry z Vietnamu obsahují násilí. Prvky násilí byly v animovaných

pořadech soustavně přehlíženy, pouze 27% čtyř až osmiletých a 16 % devíti až

dvanáctiletých dětí správně identifikovaly, že animovaný pořad, který právě viděly

(Roadrunner) obsahoval násilí. Hrané drama (televizní western Gunsmoke)

obsahovalo násilí podle 70 % dětí a bez ohledu na věk objevilo násilí 100 % dětí ve

zpravodajských záběrech z Vietnamu.

Haynes při svém výzkumu mezi dětmi z páté a šesté třídy zjistil, že

animované pořady s komediálními elementy byly vnímány jako násilnější než

pořady bez humorných prvků, přestože pořady obsahovaly stejné množství násilí.

Studie vnímání animovaného násilí dospělými byly ve svých výsledcích

konzistentní. Potvrdily, že dospělí nevnímají humorné animované pořady jako

násilné, a stejné násilné akty jako v hraných pořadech vnímají jako méně násilné

v těch animovaných. Vzhledem k protichůdným výsledkům studií zahrnujících děti,

je třeba tuto problematiku prozkoumat více.

Přestože některé animované pořady pro mladé diváky postrádají

komediální prvky, jsou také vnímány jako méně násilné než hrané formy

mediálního násilí.

Jedním z faktorů, které vnímání animovaného násilí ovlivňují, je grafičnost.

Čím více krve a barvitějšího zobrazování důsledků násilí pořad obsahuje, tím je

hodnocen jako násilnější. Většina animovaných pořadů sledovaných dětmi však

obsahuje krve a gore prvků málo, je animované násilí často přehlíženo.81

81 Kirsh, S. J., 2006a

42

6 Násilí ve videohrách Přestože sdílí některé podobnosti, jsou videohry jiným médiem, než je

televize. Televize je spíše pasivním médiem, zatímco videohry jsou vysoce aktivní,

vyžadují hráčovu koncentraci a aktivitu. Videohry bývaly dříve velice abstraktní

(technika pokročila natolik, že v dnešní době tomu tak být už nemusí), kdežto

televize bývá vysoce realistická. Hráči jsou násilí vystaveni podle svých hráčských

schopností (zběhlý hráč bude za časový úsek vystaven většímu množství násilných

scén než hráč začátečník).

Výzkum akčních a bojových videoher a jejich vlivu na lidskou agresi je často

problematický a není možné jednoduše srovnávat starší studie s těmi novějšími.

Jedním z metodologických problémů při výzkumu videoher je pokrok v grafice a

tedy i realističnosti. Vzhledem k tomu, že k prvnímu testování účinků akčních

videoher na konci osmdesátých let byly používány hry jako Boxing (viz Obrázek 1),

Missile Command (viz Obrázek 2) a Berzerk (viz Obrázek 3).

Obrázek 1: Hra Boxing

Zdroj: Hellspark, 2002

43

Obrázek 2: Hra Missile Command

Zdroj: AtariAge, 2013

Obrázek 3: Hra Berzerk

Zdroj: Obsolete Gamer , 2012

V roce 1995 už byli hráči testováni při hrách jako Mortal Kombat (viz

Obrázek 4) nebo Double Dragon (viz Obrázek 5), které již měly grafiku realističtější

a namísto čtverečků a obdélníků zobrazovaly lidem podobné postavy bojující na

život a na smrt.

44

Obrázek 4: Mortal Kombat

Zdroj: Freegame.cz, 2007

Obrázek 5: Double Dragon

Zdroj: 411mania, 2013

Přestože nejrealističtější bojové hry obsahují i chvaty a pohyby, které

v reálném světě nejsou zopakovatelné (např. vytržení mozku či páteře z těla),

45

obsahují i snadno replikovatelné údery pěstmi, lokty nebo kopy, což je např. pro

studium teorie sociálního učení dosti zásadní.

K rozdílům v obsahu testovaných her je třeba zmínit také různé délky hraní.

Badatelé zkoumali různé intervaly (od pěti do sedmdesáti pěti minut), což

v kratších intervalech mohlo vést k frustraci v situaci, kdy hráči neznali dobře hru,

které se měli věnovat, a při delších intervalech k nudě, protože hráči mohli být

nuceni hrát déle, než chtěli. Další rozdíly jsou i v samotném měření agrese, které se

pohybuje od pozorování reálného chování (např. agrese během hraní ve volném

čase, ochota zranit někoho dalšího, nebo naopak mu pomoci) po měření

agresivních pocitů dotazníky.82 Tyto rozdíly způsobují i rozdílné výsledky v měření

agrese mezi studiemi (způsobují tedy hry agresivní chování, agresivní pocity, nebo

obojí?), a je tedy složité z nich usoudit, zda videohry opravdu představují

nebezpečí pro společnost.

Sherry provedl metaanalýzu, jejíž výsledky přisuzují větší účinek novějším

hrám, které obsahují lidské i fantasy postavy zabývající se násilím, než hry

zobrazující násilí spojené se sportem, z čehož je možné vyvodit, že stejně jako u

televizního násilí i zde hráč reaguje na kulturní význam násilí (avšak pro potvrzení

této hypotézy by bylo třeba ji více prozkoumat). V metaanalýze byly pouze tři

sportovní hry, oproti sedmi v každé další kategorii a hry obsahující lidské násilí

byly testovány až v pozdějších studiích, z důvodu dostupnosti těchto her.

Při zkoumání výše zmiňovaného vlivu časového intervalu na vliv hry na

hráče Sherry analyzoval dvě studie využívající stejnou hru, avšak v první studii

hráči hráli deset minut a v druhé sedmdesát pět. Velikost efektu v prvním případě

byla mnohem vyšší, než v případě druhém (hodnoty byly r=0.90 a r=0.0583), tedy

výsledek naznačující, že delší hraní znamená méně agrese. Tento výsledek ale

může znamenat také to, že byl změřen efekt prvotního vzrušení ze hry, že

zafungoval efekt katarze nebo že např. během deseti minut nebyli schopni

ovládnout hru dokonale, což způsobilo jejich frustraci a hráči hrající sedmdesát pět

minut se za tu dobu mohli začít nudit.

82 Sherry, J. L., 2001, s. 426 83 Přičemž r=1 by byla absolutní hodnota znamenající, že všichni hráči po hraní akční hry pocítili nárůst agrese, a hodnota r=0 by znamenala, že žádný z hráčů po hraní neprojevil známky zvýšené agrese

46

Podle Fergusona byly výsledky studií zabývajících se násilím ve videohrách

stále slabší, navíc se potýkají s předsudky vědeckých časopisů, z nichž některé mají

tendenci zveřejňovat pouze články podporující jen určité hypotézy.

47

7 Výzkum vlivu mediálního násilí

7.1 Metody a komplikace ve výzkumu

Vliv mediálního násilí na děti se studuje nejčastěji třemi způsoby:

laboratorními experimenty, průřezovými studiemi a dlouhodobými studiemi. U

laboratorních experimentů badatelé mají pod kontrolou všechny procedury,

manipulují s proměnnou mediálního násilí, a ostatní proměnné udržují konstantní.

Všemi účastníky výzkumu je zacházeno stejně, kromě programu, kterému jsou

vystaveni.

Většina experimentů nevypovídá nic o dlouhodobém efektu, protože nelze

děti nutit ke sledování či nesledování určitého typu pořadu po několik let. Navíc

pořady, které děti během experimentů sledují a typy chování, které jsou jim po

sledování dovoleny, jsou z etického hlediska omezené.

Průřezové studie v terénu se liší od experimentů tím, že se badatelé nesnaží

mít pod kontrolou všechny proměnné, pouze je pečlivě pozoruje. Také se nesnaží

rozdělovat účastníky do skupin. V rámci těchto studií jsou pouze pozorovány

návyky účastníků studie a jejich reakce na sledování mediálního násilí.

Tento typ studií může být využit ke zjištění, zda mediální násilí sledované

v TV během delšího období je spojeno s agresivním chováním (i jeho vážnějšími

formami), což nemůže být zjišťováno experimentálním výzkumem. Pokud je tento

vztah nalezen, nedá se jednoduše vyvodit, zda je to samotná televize (či jiné

médium), co způsobilo agresivní chování dětí. Tato korelace může znamenat i to,

že agresivní děti rády sledují média s násilným obsahem, nebo je k agresivnímu

jednání dovedl jiný faktor, jako např. chudoba, nízká inteligence, apod. Tento typ

studií odhalí pouze to, zda je agresivní chování asociováno se sledováním násilí

v médiích.

Dlouhodobé studie v terénu jdou při pozorování ještě o kus dál než studie

průřezové. Proměnné jejich zájmu jsou pozorovány ve dvou nebo více obdobích,

které mohou být od sebe vzdálené např. šest měsíců nebo i dvacet let. Přinášejí tak

poznatky o tom, zda se krátkodobé účinky liší od dlouhodobých, a navíc umožňuje

48

spíše určit směr kauzality ve vztahu návyků sledování televizního násilí a nárůstu

agresivity. Nevýhodou je však jejich náročnost jak časová, tak finanční.84

Gauntlett experimentální způsoby studia vlivu médií označil jako umělé a

neschopné zachytit skutečnosti vlivu mediálního násilí na dětské jednání, aniž by

děti byly ovlivněny faktem, že jsou pozorovány nebo studovány. Dodává, že

některé studie prokázaly, že děti mění své jednání podle toho, co si myslí, že by

dospělí rádi viděli. Neexperimentální výzkumy považuje za neprůkazné, nebo často

metodologicky chybné. 85

Možnosti experimentálně studovat, zda mediální násilí způsobuje násilí

reálné, jsou omezené. Jedním z důvodů je neetičnost – manipulovat účastníky

výzkumů, aby poté páchali násilné zločiny, je jednoduše nemorální. Vzhledem

k tomu, že experimentálně není možné nalézt kauzální spojitost mezi mediálním

násilím a násilnou kriminalitou, zůstává výzkum odkázán na korelační studie

(výzkum přiznaného násilí, či záznamů o zatčení).

Vzhledem k těmto komplikacím badatelé přistoupili na studium agrese

namísto násilí, protože ne všechny akty agrese jsou nelegální nebo obzvláště

škodlivé pro další osoby a tedy mohou být experimentálně studovány. Pokud tyto

studie demonstrují kauzalitu mezi mediálním násilím a agresí v laboratoři, a

mediální násilí je korelováno s násilnou kriminalitou, je možné argumentovat, že

jsou tyto dva fenomény dostatečně blízké, aby odůvodnily ono znepokojení

společnosti.

Pro měření agrese je běžná metoda TCRTT (zkratka anglického Taylor

Competitive Reaction Time Test)86, která však zpočátku nebyla využívána

standardizovanou formou, což znamená, že při výzkumu mohla být agrese měřena

téměř libovolně a mohly být vybírány výsledky podporující hypotézy výzkumníků.

84 Bushman, B. J., Huesmann, L. R., 2001, s. 230 -231 85 Gauntlett, D., 2008, s. 31 86 Metoda TCRTT je způsobem měření agrese, při kterém je účastníkům výzkumu sděleno, že budou hrát reakční hru proti lidskému protivníkovi (kterým je ve skutečnosti počítač). Je jim řečeno, že o to samé se snaží jejich protivník. Před každým kolem této hry může účastník nastavit zvukový signál jako trest pro protivníka pokud účastník vyhraje.

49

Z tohoto důvodu někteří vědci zpochybňují validitu všech laboratorních měření

agrese.87

Laboratorní metody měření agresivity zahrnovaly např.:

dotazování se dětí, zda chtějí prasknout nafukovací balonek

pozorování dětí při hrách

studentů, zda by chtěli doktoranda, jenž je právě urazil, jako

instruktora kurzu

požadavek, aby testovaní interpretovali činy postavy v příběhu

požadavek, aby testovaní odsoudili zločince ve smyšlených scénářích

Při pozorování dětí při hrách se ukázalo jako problematické rozlišit, zda se

jedná o agresivní hru (např. na policajty a zloděje), nebo o pravou agresi.

Korelační i experimentální modely výzkumu mohou využívat dotazníky (ty

mohou zahrnovat přiznané násilí, příznaky psychiatrických poruch spojených se

zločinem,…). Při studiích mohou být využívány zprávy a informace od rodičů. Byly

učiněny i pokusy o hodnocení agresivity vrstevníků dětmi, avšak není jasné, zda

děti mají dostatek nadhledu a porozumění, aby opravdu hodnotily agresivní

chování a neučinily z hodnocení soutěž v popularitě. Mnoho dotazníků má

standardizovanou formu, jsou spolehlivé a již prokázaly svou validitu, avšak jejich

očividným problémem je, že dotazovaní mohou snadno lhát. Je tedy nutné

kontrolovat i faktor lživosti, a dotazníky musí být neustále testovány pro svou

validitu.

Dalším z problémů většiny měření agrese je absence klinicky stanoveného

cut-off skóre (tedy hranice, při jejímž překročení je jedinec již považován za

agresivního).

Při vyhodnocování studií musí brány v úvahu statistická významnost

efektu a síla efektu. Výsledek je statisticky významný, pokud je malá šance, že by se

tento výsledek vyskytl pouze náhodou. Velikost efektu statisticky významného

výsledku je standardizovaná míra znázorňující, do jaké míry byla potvrzena

hypotéza, čili do jaké míry spolu souvisí proměnné, které pozorujeme. V jakékoli

87 Ferguson, Ch. J., 2010, s. 39-41

50

studii vypočtená korelace mezi sledování, mediálního násilí a agresivním chováním

indikuje sílu vztahu mezi těmito mírami.

Většina hodnocení studií využívá buď narativní přístup, nebo meta-

analytický. Narativní přístup může být zatížen subjektivním úsudkem,

preferencemi a předsudky hodnotitele. Meta-analytický přístup pracuje

s kombinováním velikostí efektů porovnávaných studií.

51

7.2 Názory vybraných autorů na problematiku vlivu mediálního

násilí na děti

Jedním z nejhlasitějších hlasů mezi mediálními teoretiky je David

Gauntlett88, který kritizuje už samotný koncept většiny výzkumů. Badatelé, kteří

mají obavy o to, že příčinou násilného a agresivního chování jsou média, by podle

něj měli nejprve studovat případy násilí a násilné osoby pro jejich lepší pochopení.

Dodává, že každý výzkum provedený tímto způsobem zatím nenašel spojení mezi

skutečným násilím a médii. Výzkumy médií tak prý často pouze viní média, které

jsou aspektem populární kultury za společenské problémy, spíše než by tvořili

promyšlené argumenty.

Další výtkou je fakt, že studie většinou vidí děti jako oběti médií,

nepřiznávají jim žádnou možnost vlastního názoru, nebo schopnost správného

úsudku. Výzkumy, které byly ochotny dětem i naslouchat však prokázaly, že jsou

děti schopny kritického a inteligentního úsudku i cynismu při hodnocení médií.

Výzkumníci se navíc nepokoušejí porozumět významu médií, nezajímají se

o motivace a vztahy postav na obrazovkách tak, jak je chápou diváci, mediální

obrazy vnímají pouze jako množství měřitelných ohrožení. A to přestože

kvalitativní studie prokázaly, že diváci a veřejnost jsou schopni dojít

k překvapivým a nepředvídatelným závěrům a názorům na každodenní mediální

obsahy. 89

Gauntlett vidí problém i v samotné definici násilí a agrese. Jako příklad

udává, že některé studie jako sledují i verbální agresi jako agresi, což může vést

k dezinterpretaci výsledků studií, které mohou být vnímány jako zaměřené na

fyzické násilí, avšak výsledky mohou být ovlivněny i používáním vulgarismů a

nadávek účastníky studií.

Gauntlettovým protipólem jsou Bushman a Huesman, kteří interpretovali

výsledky meta-analýzy provedené Paikem a Comstockem v r. 1994. Výsledky

laboratorních experimentů byly podle nich celkově významné, velikosti efektů se

88 Gauntlett, D., 2008, s. 29 89 Gauntlett, D., 2008, s. 32

52

pohybovaly mezi středními a velkými. Směr kauzality je podle těchto experimentů

jednoznačný a závěr nevyhnutelný – sledováním mediálního násilí mladými diváky

způsobuje krátkodobě jejich agresivní chování.

Celková korelace zjištěná v meta-analýze průřezových studií byly také

významné, přestože výsledné velikosti efektů byly nižší (vyhodnoceny jako malé až

střední) než v experimentech. Podle Huesmana však i malý efekt může mít

podstatný dopad, když se zabýváme vraždou či jiným vážným projevem agrese. 90

Bushman a Huesman zmiňují také studii, ve které Huesman a Eron v r.

1986 vyšetřovali vliv mediálního násilí na děti v několika zemích. Studie

zahrnovala chlapce a dívky z USA, Austrálie, Finska, Izraelského města i venkova a

Polska. Původně měla studie zahrnovat i Nizozemskou skupinu, ale její výsledky

byly zveřejněny zvlášť. Záměrem této studie bylo zjistit, zda návyky sledování

televize ovlivňují chování dětí o tři roky později, přičemž kontrolovali, zda děti

mají agresivní osobnost.

Závěrem této studie bylo, že vystavení šestiletých až osmiletých dětí

mediálnímu násilí předpovědělo agresi o dva roky později u velkého počtu chlapců

a dívek z USA, Finska, Polska a Izraele. Hodnoty jejich nálezu zůstaly významnými i

po tom, co byly kontrolovány faktory jako agrese v raném dětství, inteligence,

příslušnost ke společenské třídě a další.

V souhrnu tak podle Bushmana a jeho kolegy vedou vědecká data

k nevyhnutelnému závěru – televizní násilí zvyšuje agresivitu dětí. Laboratorní

experimenty prokázaly, že televizní násilí bezprostředně po jeho zhlédnutí zvyšuje

agresi, průřezové studie prokázaly, že děti sledující ve velké míře násilí v televizi

jsou stejné děti, které se v porovnání s ostatními chovají agresivněji. Výsledky

dlouhodobých studií ukázaly, že děti vyrůstající při sledování televizního násilí se

budou pravděpodobněji chovat agresivně v pozdějším dětství, adolescenci, a mladé

dospělosti.

90 Bushman, B. J., Huesmann, L. R., 2001, s. 232-233

53

Jako výsledek vidí Bushman a Huesmann fakt, že televizní násilí dělá děti

agresivnějšími v dětství a tato agrese naučená z televize přetrvá do adolescence i

mladé dospělosti.

Ferguson91 však k dlouhodobé studii Huesmanna a Erona z roku 1986

dodává, že ze všech šesti zemí byly významné výsledky zjištěny pouze pro

Americké dívky. V žádném jiném případě se nebyly hlášeny případy pro vystavení

televiznímu násilí a pozdější agresi. Je však možné, že se tento nález vyskytl

z důvodu chyby, neboť autoři studie neprováděli kontrolu chyb způsobených

vícenásobným porovnáním.

Autoři následně vyvinuli přídavné měření, kterým porovnávali televizní

návyky v souvislosti se ztotožňováním se s agresivními postavami. Tato druhá

osobnostní charakteristika je vysoce v korelaci s agresivní osobností a jako

výsledek není možné agresivní osobnost v rámci této studie vynechat z vlivu na

zvyky sledování televize. Jinými slovy není příliš překvapivé, že se agresivní jedinci

chovají agresivně.

Ačkoli se výsledky z různých zemí liší a byla užívána rozdílná měření vlivu

televize, mnoho z nich zahrnovalo proměnnou agresivní osobnosti. Přestože byla

tato proměnná v kombinaci se sledováním televize, konečné výsledky byly různé.

Některé skupiny projevovaly slabou sílu efektu, jiné stále žádnou.

Nicméně Huesmann a Eron výsledky interpretovali jako podporující

spojení mezi televizním násilím a agresí v mezinárodním měřítku. Nizozemští

autoři však došli k opačnému závěru (Wiegman a Kuttschreuer, 1992).

Podle Fergusona92 je možné, že vzhledem k malému množství pozitivních

výsledků a malé síle efektu by autoři nenalezli efekt žádný, pokud by vzali v úvahu

faktor domácího násilí.

Často citovaná studie Friedricha a Steina z roku 1973 naznačuje, že děti

sledující pořady obsahující násilí (jako např. Batman a Superman) bývají více

interpersonálně agresivní. Studie zahrnovala pět měření agrese a poskytla

91 Ferguson, Ch. J., 2010, s. 46 92 Ferguson, Ch. J., 2010, s. 47

54

množství analýz při snaze podpořit tento pohled. Obecně však výsledky

nepodpořily tuto hypotézu (tedy že násilné pořady zvyšují jakoukoli formu agrese,

včetně bití jiných dětí, verbální agrese, nebo fantazijní agrese). Jediným

významným nálezem byla interakce mezi původní agresivitou a násilnými pořady.

Ferguson dodává, že pokud by bylo bráno v úvahu pohlaví testovaných dětí, i tento

nález by pozbyl významnosti.

V dnešní době podle Fergusona není ani jeden z modelů vlivu médií

podporován výzkumem. Přestože teze sociálního učení i katarze mají své zastánce,

důkazy získané vědeckým výzkumem jsou slabé pro obě teorie.

Hypotéza sociálního učení byla v posledních letech podrobena častému

testování, ale výsledky byly slabé, nekonzistentní a často kompromitované

nedostatečnými výzkumnými metodami. Metaanalytické studie soustavně

potvrzují, že spojení mezi expozicí mediálnímu násilí a zvýšením agrese se blíží

nule. Souvislost mezi mediálním násilím a násilnou kriminalitou má tendenci se

projevovat ještě slaběji. Ferguson také dodává, že nestandardizovaná a

nedostatečně konstruovaná měření mají tendenci vykazovat výraznější výsledky

než kvalitně zpracovaná měření agrese.

Výsledky podporující teorii katarze podle Fergusona prakticky neexistují,

protože jen málo experimentátorů opravdu pracuje s touto teorií (její testování je

v praxi problematické, neboť vědci by museli testované subjekty nejprve rozčílit,

poté je vystavit mediálnímu násilí a následně zjistit, zda je to uklidnilo a uvolnilo

jejich napětí). Stejně tak Bushman a Huesman mají za to, že neexistují žádná

přesvědčivá data indikující, že sledování násilí redukuje napětí nebo sklony

k agresivnímu chování.

Steven J. Kirsh však není tak radikální, jako předešle zmiňovaní autoři.

Zmiňuje, že studiu televizního násilí na předškoláky se věnuje pouze malá část

korelačních studií, protože většina studií zaměřená na předškoláky se věnuje

především účinkům animovaného násilí, kterému budou pravděpodobněji

vystaveny (přesto však mohou být vystaveny akčním nebo dobrodružným filmům

pro dospělé). V jedné z několika studií, které se tématu hraného násilí věnují,

zjistila, že sledování pořadů pro dospělé jsou asociovány se zvýšením agrese mezi

55

vrstevníky. Hrané násilí na děti může mít větší dopad než animované, ale podle

Kirshe je ještě nutné se věnovat výzkumu, abychom tento dopad mohli plně

vyhodnotit. Dodává však, že spojení mezi televizí a násilím může být v předškolním

věku přičítáno i proměnným ovlivňovanými rodiči.

Experimentální výzkum, který Kirsh ve své knize hodnotí, naznačuje, že

děti imitují agresivní jednání, které vidí. Takové chování však může být i

napodobováno v rámci hry, přestože může být imitováno nevhodně. Agresivní hry

mohou přejít v agresi, avšak podle Kirshe by se takovéto hry neměly chápat jako

agrese, protože napodobování během agresivních her nemusí být problematické.

Přesto však opakované agresivní jednání může vést k vývoji vzorce chování

vedoucímu k pravým aktům agrese.

Podle Kirshe byly pro děti ve středním dětství korelačním výzkumem

demonstrovány významné asociace mezi sledováním televizního násilí a

agresivním chováním, ale tyto výzkumy poskytly nekonzistentní nálezy – některé

nalezly významné efekty pro chlapce, ale ne pro dívky, a jiné studie nalezly pravý

opak. Nekonzistentní výsledky studií jsou způsobeny rozdíly ve způsobech měření

agrese, násilí a jejich definic. I zde vidí potřebu dalšího studia této problematiky.93

Konfliktní výsledky mohou být spojeny s měřením násilného chování,

protože ne všichni badatelé měří agresi či mediální násilí stejným způsobem. Kirsh

zmiňuje, že studie sledující korelace mezi sledováním televizního násilí

adolescenty a agresivním chováním poměrně často ukazují silné spojení mezi

těmito dvěma proměnnými a že je možné, že se vytváří vzorec posilující jejich

vztah. Tento vzorec spočívá v tom, že televizní násilí posiluje agresivní chování,

agresivní adolescenti jsou přitahováni k mediálnímu násilí, sledování násilí se

stává příjemnějším, což vede ke zvýšené konzumaci médií.

Barbara Wilsonová shrnula výsledky několika metaanalýz, jejichž výsledky

vykázaly významný vztah mezi sledováním mediálního násilí a následující agresí,

projevující se malou až střední velikostí efektu. Důkazy tohoto vlivu jsou silnější

pro televizi než videohry či hudbu.

93 Kirsh, S. J., 2006b, s. 209

56

Wilsonová však zdůrazňuje, že abychom správně rozuměli výsledkům, je

třeba brát v úvahu velké množství faktorů, například povahu zobrazeného

násilného obsahu, osobní charakteristiky jedince i prostředí, ve kterém se s médií

setkává. Na každé dítě či mladého člověka působí mediální násilí jinak. Přesto však

není jediným ani nejdůležitějším faktorem působícím na agresivitu mladých.

Jako podstatné vnímá Wilsonová sledování důsledků sociální nebo

vztahové agrese, která byla nalezena v 92 % pořadů oblíbených mezi mládeží.

Sociální agrese zahrnuje poškozování něčích citů skrze vyloučení z kolektivu,

pomlouvání nebo manipulaci. Tento druh agrese je u dívek běžnější než fyzická

agrese. Přestože výzkum naznačuje že je toto chování spojené se sledováním

sociálního násilí v televizi, je potřeba se této alternativě ještě mnohem více

věnovat.

Rozpory jsou vnímány při testování znecitlivění, které je definováno jako

snížení reakcí na násilí po opakovaném sledování násilných mediálních obsahů. Na

jednu stranu toto opakované vystavení se mediálnímu násilí může mít za příčinu

snížení empatie a větší toleranci k násilí, na stranu druhou toto znecitlivění

znamená, že sledování násilí už pro děti nebude tak vzrušující. Vzrušení je podle

některých teorií důležitým generátorem agrese.

Wilsonová klade důraz na zohledňování vývoje dětí při vytváření hypotéz

a jejich testování snažících se vysvětlit vliv mediálního násilí na agresi aby bylo

zjištěno, kdy jsou děti nejzranitelnější nebo jakým způsobem chápou děti různého

věku důsledky násilí v médiích.

Výše zmíněné názory badatelů jsou pouze malým vzorkem ze všech

fundovaných a mnohaletými zkušenostmi z výzkumu podložených názorů. Tito

autoři byli vybráni jako autoři jedněch z nejčastěji zmiňovaných publikací.

57

8 Závěr V této bakalářské práci bylo shrnuto základní teoretické vědění o působení

mediálního násilí. Vzhledem k nedostatku české literatury jsme byli nuceni čerpat

především z anglicky psané literatury, která však není vztažena na české kulturní

prostředí. Vycházíme však z předpokladu, že české děti reagují stejným způsobem

jako děti britské či děti z USA. České televizní stanice přebírají velké procento

svého programu ze zahraničních vzorů, nepředpokládáme tedy ani velké rozdíly

ani v médiích, pokud jde o zobrazování násilí.

Přestože již bylo o mediálním násilí napsáno mnoho a bylo provedeno

mnoho výzkumů z různých vědeckých oblastí, především psychologie, stále nelze

jednoznačně říci, jaký je přesně vliv mediálního násilí na výskyt agresivity dětí a

mladistvých. Většina výzkumů na toto téma prokázala nějakou spojitost mezi

mediálním násilím a dětskou agresí, avšak většina badatelů ve svých pracích

upozorňuje také na omezení a nedostatky výzkumů. Jak laboratorní experimenty,

tak i studie v terénu vyžadují velice propracovaný přístup a citlivý náhled na

výsledky studií. Empatii badatelé potřebují především z toho důvodu, že jako

dospělí lidé si můžeme vkládat dětské chování jinak, než je zamýšleno.

Vztah mediálního násilí a dětské agresivity je velmi komplikovaný, nejde

pouze o příčinu a její důsledek, na vnímání mediálního násilí má vliv spousta

faktorů. Při studování tohoto vztahu je třeba pozorovat například to, do jaké míry

je násilí realistické, jaké charakteristiky má pachatel na obrazovce, v jaké situaci a

jakém prostředí se nachází divák a především jakého je věku. Vzhledem k tomu, že

během dětského vývoje se mění i jejich vnímání reality, nemůžeme předpokládat,

že bude předškolák vnímat akční film stejně jako středoškolák. Stejně tak na to,

jestli se dítě bude chovat agresivně, mají velký vliv předpoklady dané geneticky,

výchovou a prostředím ve kterém vyrůstá.

Hypoteticky je možné, aby mediální násilí mělo na děti i pozitivní dopad.

Nejstarší zmiňovaný model vlivu médií, kterým je teorie katarze, však zatím nebyl

přesvědčivě podložen empirickým výzkumem pro televizní násilí. Ve studiích

58

věnovaných akčním videohrám, se však náznaky katarzních účinků projevily. Tyto

výsledky je však třeba podložit ještě dalším výzkumem.

Přestože účinek mediálního násilí není přímočarý a je podmíněný dalšími

okolnostmi, můžeme si z množství experimentů a studií být jisti tím, že existuje.

Přestože nemusí mít vliv na všechny děti stejně, může docházet k oběma

extrémním situacím, tedy že někteří jedinci nemusí být ovlivněni vůbec a pro další

může být mediální násilí posledním krokem k agresivnímu chování.

Názory autorů odborných publikací o této problematice nejsou

jednoznačné. Většinou uznávají, že mediální násilí má vliv na agresivní chování

dětí, avšak problematický výzkum většině nedovoluje, aby to tvrdili s jistotou. Je

pravděpodobné, že vzhledem k neustálému zkoumání a testování vlivu médií na

agresivitu dětí, se s časem jejich názory budou stále upravovat. Vývoj médií bude

nejspíše ještě dlouho pokračovat, a dokud se nezastaví, bude pokračovat i výzkum

jejich působení na děti.

Na závěr je třeba dodat, že z hlediska svobody projevu a necenzurování

mediálních obsahů nelze mediální násilí jednoduše zakázat, proto je podstatná část

zodpovědnosti za agresivní chování dětí na rodičích a výchově. V dnešní době je

téměř nemožné, aby děti nebyly mediálnímu násilí vůbec vystaveny, proto je třeba,

aby chápaly důsledky násilí a agresivního chování, k čemuž může pomoci i

společné sledování televize rodičů s dětmi.

59

9 Použité zdroje

ANDERSON, Craig A. a Brad J. BUSHMAN. HUMAN AGGRESSION. Annual Reviews. 2002, č. 53. Dostupné z: http://www.psychology.iastate.edu/faculty/caa/abstracts/2000-2004/02AB.pdf

ANDERSON, Craig A., a spol. Prosocial, Antisocial, and Other Effects of Recreational Video Games. In: SINGER, Dorothy G a Jerome L SINGER. Handbook of children and the media. 2nd ed. Los Angeles: Sage, ©2012, s. 249-272. ISBN 9781412982429. Dostupné z: http://www.psychology.iastate.edu/faculty/caa/abstracts/2010-2014/12AGD.pdf

BUSHMAN, Brad J. a L. Rowell HUESMANN. Effects of Televised Violence on Aggression. In: SINGER, Dorothy G. a Jerome L. SINGER. Handbook of children and the media. Thousand Oaks, Calif.: Sage Publications, ©2001, s. 223-254. ISBN 0761919546.

CALVERT, Sandra L. a Barbara J. WILSON. The handbook of children, media, and development. Malden, MA: Wiley-Blackwell, 2008, xxiii, 614 p. ISBN 14-051-4417-3

CALVERT, Sandra L. a Barbara J. WILSON. The handbook of children, media, and development. Chichester: Wiley-Blackwell, 2011, xxiii, 614 p. ISBN 978-144-4336-948.

CCN. Sandy Hook shooting: What happened?. CNN International [online]. 2012 [cit. 2013-11-22]. Dostupné z: http://edition.cnn.com/interactive/2012/12/us/sandy-hook-timeline/

COLEMANOVÁ, Loren. The copycat effect: how the media and popular culture trigger the mayhem in tomorrow's headlines. 1st Paraview Pocket Books trade pbk. ed. New York: Paraview Pocket Books, 2004, x, 306 p. ISBN 07-434-8223-9.

FERGUSON, Christopher J. Violent crime: clinical and social implications. Los Angeles: SAGE, ©2010, xvii, 398 p. ISBN 14-129-5993-4. Dostupné z: http://www.sagepub.com/upm-data/26263_3sc.pdf

FROMM, Erich. Erich Fromm Notes. SONOMA STATE UNIVERSITY. Sonoma State University: The Psychology Department [online]. 2003 [cit. 2013-11-22]. Dostupné z: http://www.sonoma.edu/users/d/daniels/frommnotes.html

GAUNTLETT, David. Media, gender and identity: an introduction. 2nd ed. New York: Routledge, 2008, xii, 317 p. ISBN 04-153-9661-1.

GUMBEL, Andrew. The truth about Columbine. GUARDIAN NEWS AND MEDIA. The Guardian [online]. 2009 [cit. 2013-11-22]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/world/2009/apr/17/columbine-massacre-gun-crime-us

60

CHILDREN AND PARENTS: MEDIA USE AND ATTITUDES REPORT. V: Children and Parents: Media Use and Attitudes Report [online]. 2012 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z: http://stakeholders.ofcom.org.uk/binaries/research/media-literacy/oct2012/main.pdf

KIRSH, Steven J. Cartoon violence and aggression in youth, Aggression and Violent Behavior, Volume 11, Issue 6, November–December 2006a, Pages 547-557, ISSN 1359-1789. Dostupné z: http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1359178905000698

KIRSH, Steven J. Children, adolescents, and media violence: a critical look at the research. Thousand Oaks, Calif.: Sage Publications, ©2006b, xix, 409 p. ISBN 07-619-2976-2.

KUNCZIK, Michael. Základy masové komunikace. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1995, 307 s. ISBN 80-718-4134-X.

LOS ANGELS TIMES. Aurora suspect's profile grows murkier. Los Angels Times [online]. ©2013 [cit. 2013-11-22]. Dostupné z: http://articles.latimes.com/2012/jul/23/nation/la-na-colorado-shooting-sider-20120723

LUBELCOVÁ, Gabriela. Mediálny obraz násilia ako fenomén súčasnej spoločnosti. V: SPURNÝ, Joža a Viktor ČERVENÝ. Násilí z pohledu společenských věd: sborník příspěvků z mezinárodní konference, 20. září 2007, Praha. Vyd. 1. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2007, s. 89-95. ISBN 978-80-7251-253-9.

MEDIA AND VIOLENCE: AN ANALYSIS OF CURRENT RESEARCH. V: A Common Sense Media [online]. 2013 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z: http://www.commonsensemedia.org/sites/default/files/research/media-and-violence-research-brief-2013.pdf

MEDIARESEARCH, a.s. TZ Děti věnují médiím v průměru čtyři hodiny denně. Mediaresearch [online]. 2012 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z: http://www.mediaresearch.cz/aktualita/tz-deti-venuji-mediim-v-prumeru-ctyri-hodiny-denne

POTTER, W. James. Media literacy. 6th ed. London: Sage Publications, ©2013, xxi, 423 p., [98] various pages. ISBN 9781452206257-. Dostupné z: http://www.sagepub.com/upm-data/18529_Chapter5.pdf

RIDEOUT, Victoria J., a spol. Generation M2: Media in the Lives of 8- to 18-Year-Olds. In: Kaiser Family Foundation Study [online]. 2010 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z: http://kaiserfamilyfoundation.files.wordpress.com/2013/01/8010.pdf

SHERRY, John. L. The effects of violent video games on aggression: a meta-analysis. Human Communication Research. 2001, roč. 27, č. 3, s. 409-431. Dostupné z: http://www.icagames.comm.msu.edu/vgma.pdf

SCHERR, Sebastian a Carsten REINEMANN. Belief in a Werther Effect: Third-person effects in the perceptions of suicide risk for others and the moderating role

61

of depression. Suicide and Life-Threatening Behavior. 2011, roč. 41, č. 6, s. 624-634. DOI: 10.1111/j.1943-278X.2011.00059.x.

SPIEGEL ONLINE. School Shooting in Winnenden: Flags in Germany are Flying at Half-Mast. Spiegel Online International [online]. ©2009 [cit. 2013-11-22]. Dostupné z: http://www.spiegel.de/international/germany/school-shooting-in-winnenden-flags-in-germany-are-flying-at-half-mast-a-612940.html

STOP NÁSILÍ. Formy násilí na seniorech. Stop násilí [online]. ©2007 [cit. 2013-11-22]. Dostupné z: http://www.stopnasili.cz/verejnost/nasili-na-seniorech/formy-nasili.html

STRASBURGER, V. C. Children, adolescents and the media: what we know, what we don't know and what we need to find out (quickly!). Archives of Disease in Childhood. 2009-08-21, vol. 94, issue 9, s. 655-657. DOI: 10.1136/adc.2008.157156. Dostupné z: http://adc.bmj.com/cgi/doi/10.1136/adc.2008.157156

STRASBURGER, Victor C. Children, adolescents, and the media. Current Problems in Pediatric and Adolescent Health Care. 2004, vol. 34, issue 2, s. 54-113. DOI: 10.1016/j.cppeds.2003.08.001. Dostupné z: http://www.nelsonwaldorf.org/documents/Strasburger2004.pdf

STRASBURGER, Victor C., a spol. Children, Adolescents, and the Media. Pediatric Clinics of North America. 2012, vol. 59, issue 3, s. 533-587. DOI: 10.1016/j.pcl.2012.03.025. Dostupné z: http://www.ufrgs.br/pediatria/z3_1_5_biblio_files/Strasburger_Children_adolescents_media_health_effects_PediatrClinNorthAm_2012.pdf

SUCHÝ, Adam. Mediální zlo - mýty a realita: souvislost mezi sledováním televize a agresivitou u dětí. Vyd. 1. V Praze: Triton, 2007. ISBN 978-807-2549-269.

URBAN, Lukáš, a spol. Masová komunikace a veřejné mínění. Vyd. 1. Ilustrace Zdeněk Prošek. Praha: Grada, 2011, 230 s. Žurnalistika a komunikace. ISBN 978-802-4735-634.

WHO. Violence. World Health Organisation [online]. ©2013 [cit. 2013-11-22]. Dostupné z: http://www.who.int/topics/violence/en/

WILSON, Barbara J. a Audrey J. WEISS. Developmental differences in children's reactions to a toy advertisement linked to a toy-based cartoon. Journal of Broadcasting & Electronic Media. 1992, roč. 36, č. 4, s. 371-394. DOI: 10.1080/08838159209364188. Dostupné z: http://ehis.ebscohost.com/ehost/detail?sid=5c104c91-9c66-4bea-9468-595fb871f9b1%40sessionmgr110&vid=7&hid=116&bdata=Jmxhbmc9Y3Mmc2l0ZT1laG9zdC1saXZl#db=psyh&AN=1993-25170-001

WORK AND FAMILY. Physical Violence, Definition(s) of. Work and Family Researchers Network [online]. ©2010 - 2013 [cit. 2013-11-22]. Dostupné z: http://workfamily.sas.upenn.edu/glossary/p/physical-violence-definitions

62

10 Zdroje obrázků

Berzerk. Obsolete Gamer [online]. 2012 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z: http://obsoletegamer.com/wp-content/uploads/2012/10/atari_2600_berzerk_gameplay-screenshot-2.png

Boxing. In: Hellspark [online]. 2002 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z: http://www.hellspark.com/dm/mame/software/mame/atari/stella/screen-shots/screenshots/boxing.png

Missile Command. AtariAge [online]. 2013 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z: https://atariage.com/5200/screenshots/s_MissileCommand_3.png

The Retronomicon 08.30.13: Double Dragon. 411mania [online]. 2013 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z: http://www.411mania.com/games/columns/295765

Ultimate Mortal Kombat 3. Freegame.cz [online]. 2007 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z: http://www.freegame.cz/hry-ke-stazeni/zdarma/akcni/ultimate-mortal-kombat-3/15735

63

11 Seznam grafů

GRAF 1: NAMĚŘENÉ TÝDENNÍ HODNOTY KONZUMACE MÉDIÍ V DOMÁCNOSTECH VE VELKÉ BRITÁNII,

MĚŘENO PODLE VĚKU, ROK 2012 .................................................................................................................................... 19

GRAF 2: PRŮMĚRNÁ DOBA STRÁVENÁ POUŽÍVÁNÍM JEDNOTLIVÝCH MÉDIÍ BĚHEM BĚŽNÉHO DNE. USA,

2010 ..................................................................................................................................................................................... 20

12 Seznam tabulek

TABULKA 1: PRŮMĚRNÝ ČAS STRÁVENÝ POUŽÍVÁNÍM JEDNOTLIVÝCH MÉDIÍ V LETECH 1999, 2004 A

2009 MEZI MLADISTVÝMI V USA VE VĚKU 8 - 18 LET V JEJICH BĚŽNÉM DNI. ......................................................... 20

13 Seznam diagramů

DIAGRAM 1: ZNÁZORNĚNÍ OBECNÉHO MODELU AGRESE PRO DLOUHODOBÝ VLIV MEDIÁLNÍHO NÁSILÍ .............. 29

DIAGRAM 2: ZNÁZORNĚNÍ MODELU KATALYZÁTORU: .................................................................................................. 30

14 Seznam obrázků

OBRÁZEK 1: HRA BOXING .................................................................................................................................................. 42

OBRÁZEK 2: HRA MISSILE COMMAND ............................................................................................................................. 43

OBRÁZEK 3: HRA BERZERK ............................................................................................................................................... 43

OBRÁZEK 4: MORTAL KOMBAT ........................................................................................................................................ 44

OBRÁZEK 5: DOUBLE DRAGON ......................................................................................................................................... 44