Daniel Szabó: Portrét Jaroslava Dietla

Scenárista a spisovatel Jaroslav Dietl (22. 5. 1929 – 29. 6. 1985)

vystudoval v letech 1950-1955 dramaturgii na FAMU, do roku 1962 byl

dramaturgem v Československé televizi, poté odešel do Československého

státního filmu a později se stal spisovatelem. Popularitu a prestiž si získal

především jako autor původních televizních seriálů Rodina Bláhova

(Jaroslav Dudek, 1959-60), Tři chlapi v chalupě (J. Dudek, F. Filip, M.

Zachata, J. Vašta, V. Hudeček, J. Nesvadba, 1961–63), Eliška a její rod

(František Filip, 1966), Píseň pro Rudolfa III. (Jaromír Vašta, 1967–68),

Dispečer (1971 - 72), Byli jednou dva písaři (Ján Roháč, 1972, podle

Gustava Flauberta), Nejmladší z rodu Hamrů (Evžen Sokolovský, 1975),

Muž na radnici (Evžen Sokolovský, 1976), Žena za pultem (Jaroslav Dudek,

1977), Nemocnice na kraji města (Jaroslav Dudek 1977, pokračování

1981), Plechová kavalerie (Jaroslav Dudek, 1979), Inženýrská odysea

(1979), Okres na severu (Evžen Sokolovský, 1981), Doktor z vejminku

(Zdeněk Podskalský, Václav Hudeček 1982 – 83, 1985), Rozpaky kuchaře

Svatopluka (František Filip, 1985), Velké sedlo (František Mudra, 1987),

Synové a dcery Jakuba skláře (Jaroslav Dudek, 1985), Malý pitaval

z velkého města (Jaroslav Dudek, 1982, 1986).

Vedle těchto rozsáhlých prací napsal Dietl také filmové scénáře, které

měly různou kvalitativní úroveň. Dietl byl multižánrovým scenáristou,

který psal jak scénáře komedií Ženu ani květinou neuhodíš (Zdeněk

Podskalský, 1966), Nejlepší ženská mého života (Martin Frič, 1968) nebo

Křtiny (Zdeněk Podskalský, 1981), pohádek Falošný princ (Dušan Rapoš,

1982), Pehavý Max a strašidlá (Juraj Jakubisko, 1987, scénář společně s

Joachimem Hammannem, Jozefem Paštékou, podle Allana Rune

Peterssona; též TV seriál) satirických moralit Hrdina má strach (František

Filip, 1965, podle vlastního dramatu Nehoda) nebo kriminálních filmů

Druhý tah pěšcem (Vít Olmer, 1985). Vedle toho napsal i scénáře k

ideologickým dílům jako Cesta hlubokým lesem (Štěpán Skalský, 1963)

nebo Zbraně pro Prahu (Ivo Toman, 1974), která podporovala

komunistickou propagandu.

Dietlova scenáristická specifičnost spočívala ve schopnosti dokonalého

přizpůsobení se médiu, ať už to byla televize nebo film. Jeho vyhraněnost a

zároveň laskavost vůči postavám, které vytvořil, byla klíčem k oslovení

televizního a filmového publika. Jako první autor u nás vytvořil specifický

žánr tzv. rodinného seriálu, který byl postaven na velkém epickém

vyprávění na pokračování. Schéma jeho vyprávění vychází z určitého

sociálního prostředí (zdravotnictví, zemědělství, průmysl, obchod), které

rámuje chování a vztahy jeho postav. Vedle specifičnosti svého psaní měl

Dietl i druhou polohu – rozporuplnost - která se nejvíce projevovala

v ochotě, s jakou přijímal nabídky na tzv. společenskou objednávku, pod

kterou se skrývala objednávka komunistického režimu na vytvoření pro

režimního díla. Dietlovi však nelze upřít, že se snažil o kritiku (samozřejmě

v povolené normě), kterou prostřednictvím svých seriálů a satirických

replik postav v nich, vysílal autoritativnímu systému.

Seriály vytvořené Jaroslavem Dietlem se pokoušely o vzájemnou

syntézu melodramatické, historicko-společensko, ideologické tvorby.

Nabízely prostřednictvím svých postav společnosti určité lidské vzory.

Podle společenského diskurzu, který je ustaven současnou českou

společností, bylo úkolem jeho seriálů zobrazit vedoucí úlohu komunistické

strany, pomocí postulátů socialistického realismu (uměleckého směru,

který byl v roce 1932 schválen Ústředním výborem Komunistické strany

SSSR jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu),

kterými jsou typičnost, pravdivost, lidovost a stranickost. Hlavní postava

měla vykazovat silně charakteristické rysy tzv. obyčejného člověka

v socialistické společnosti. Ten mohl mít i nějakou stranickou funkci, ale

nejdůležitějším rysem byla obyčejnost. Do určité míry měli být hlavní

postavy i návodem, jak diváky nenásilnou formou transformovat na normy

a hodnoty komunistické společnosti. Druhou rovinou Dietlových seriálů (a

pro samotného autora důležitější) byly osobní vztahy postav. To bylo

Dietlovo téma, které procházelo všemi jeho seriály. Velký epický příběh,

který jeho postavy prožívaly.

Scénáře Dietlových seriálů (Okres na severu není výjimkou) obsahují

velký počet postav, ve kterých se může divák hůře orientovat. Velmi často

části jeho seriálů končí dramatickým momentem, který díl uzavře. Postavy

a jejich typologie a psychologie jsou velmi detailně rozpracovány. To dává

divákům větší možnost identifikace s určitou seriálovou postavou. Dva

charakteristické rysy se objevují v Dietlově tvorbě a provázejí jeho postavy

ve všech jeho seriálových scénářích. První vlastností Dietlových postav je

částečná partnerská odcizenost ve vztahu muž - žena. Většina jeho postav

jedná v partnerských vztazích s potlačenými emocemi, bez patosu, velmi

často chybí i jakýkoliv tělesný akt. Můžeme to pozorovat v seriálu

Nejmladší z rodu Hamrů, kde Dietl tuto charakterovou linii postav začíná

vytvářet. Postava Jana Hamra je silně citově orientována na rodinu, ale

nedokáže svůj cit plně promítnout do svých partnerských vztahů (to se

projeví v neschopnosti udržení si rodiny). Stejný motiv (selhání v podobě

rozpadu rodiny) se opakuje i u jiných Dietlových postav (Sova mladší, Anna

Holubová, Zbyněk Kořínek).

Postavy Hamra (Nejmladší z rodu Hamrů), Sovy (Nemocnice na kraji

města), Kořínka (Inženýrská odysea), Anny Holubové (Žena za pultem),

Bavora (Muž na radnici) a Pláteníka (Okres na severu) jsou nositeli

druhého společného charakterového rysu, který Dietl svým hlavním

postavám vtiskl. Je to velká vnitřní síla a vyzrálost těchto postav, které

sice jednají zdánlivě mechanicky a na úkor citu a efektních scén pro

diváka, ale to vše má své logické opodstatnění. A tím je již zmíněný

socialistický realismus v podobě nového socialistického člověka.

Charakteristickým příkladem takové postavy je Pláteník. Oddaný člověk,

který zasvětil svůj život straně, ale zároveň se snaží žít rodinným životem.

Právě rodinné vztahy vytváří v Okrese na severu příčiny pro vytvoření

jednotlivých příběhů, které postava Pláteníka prožívá. Pomocí nich se

stává pro diváky přijatelnou postavou, která mimo stranické funkce má i

soukromý život, který se ale často stává součástí jeho pracovní roviny

života.

Pokud se podíváme na Dietlovu tvorbu, je možné z ní dekódovat

sdělení, že už v Nejmladším z rodu Hamrů přecházel komunistický režim

do interakce s občany. Zmíněná interakce byla masová, stejně jako

sledovanost všech dalších Dietlových seriálů. Nadnárodní úspěch

Nemocnice na kraji města se dá považovat za stabilizaci a rozkvět života

v socialismu. Katarzí Dietlova prvního normalizačního období byly seriály

Muž na radnici a Okres na severu, kde byla politika strany implantována

přímo do rodinného prostředí okresního tajemníka KSČ. Soukromé

problémy se staly problémy politickými a sociálními. Intimita soukromého

a rodinného života byla ztracena a podřízena zájmům kolektivu. Hlavní

postavy Dietlových seriálů jsou charakteristické svou konfliktností,

pevnými postoji, důsledností, kterou praktikují v pracovním i osobním

životě.

Nedílnou součástí tvorby Jaroslava Dieta byl režisér Evžen Sokolovský

(8. 8. 1925 - 14. 6. 1998), který začínal se svojí profesí nejdříve v divadle

(Horáckém divadlo v Jihlavě, 1947-54). Poté působil jako režisér v Divadle

S. K. Neumanna v Praze a v letech 1959-1967 byl hlavním režisérem

Státního divadla v Brně, kde vytvořil inscenace her Bertolta Brechta

Zadržitelný vzestup Artura Uie nebo Kavkazský křídový kruh. Současně

také vedl Satirické divadlo Večerní Brno (1961-67). Sokolovský byl v letech

1967-1969 režisérem činohry Národního divadla v Praze, poté uměleckým

šéfem Divadla E. F. Buriana. Ke stálé spolupráci s televizí se Sokolovský

uvázal až v roce 1976.

Evžen Sokolovský se nesoustředil jen na rozsáhlé epické celky, ale

natočil i celou řadu televizních inscenací a filmů, které se svými tématy

soustředili na současnost a mezilidské vztahy. Jmenujme alespoň ty

významné: Služební cesta (1981), Kdo si hraje nezlobí (1982). Další

Sokolovského tvorba už nese označení propagandistická a soustředí se na

umělecké vykreslení moci KSČ. Pro ilustraci uveďme příklady: Venkovan

(1984, podle scénáře J. Dietla) – vesnické drama, ve kterém vrcholí v roce

1947 politický zápas o moc; Parcela 60, katastr Lukovice (1983) – politické

drama o událostech roku 1968; Nositelé zeměkoule (1980) – zobrazuje

události těsně po 2. sv. válce, kdy se upevňovala moc KSČ; Rána jistoty

(1978) – příběh se odehrává v letech 1947-1951, kdy dochází ke

kolektivizaci; Střílej oběma rukama (1977) – drama z období kolektivizace

českých vesnic; Panská 8 (1985) – TV hra k výročí osvobození od fašismu;

Kremelský orloj (1977) – adaptace sovětské divadelní hry o V. I. Leninovi;

První máj 1890 (1981) – televizní film o událostech manifestace 1. května

1890.

Po roce 1989 byl Sokolovský označen jako prorežimní tvůrce a jeho

pracovní uplatnění nebylo téměř žádné. Nelze ale zapomínat na jeho

ceněné divadelní inscenace z 60. let a na pomoc, kterou poskytl třeba

Ludvíku Kunderovi v normalizačním období (kdy Kundera nesměl

publikovat), když pod svým jménem natočil jeho tři televizní hry.

Sociální vztahy uvnitř společnosti mohly sloužit Dietlovi a

Sokolovskému jako určitá motivace nebo předobraz společenské situace,

kterou zobrazili ve svém díle. Společnost měla naopak velký vliv na to, jak

byl seriál obecně přijímán, a ustavovala tím společenský diskurz vnímání

Dietlových a Sokolovského seriálů v normalizačním období, který

jednoznačně upřednostňoval Dietlova díla, která měla minimální míru

ideologické angažovanosti, jako byla Nemocnice na kraji města, Velké

sedlo nebo Synové a dcery Jakuba skláře. Daleko hůře byly recipienty

přijímány Dietlovy seriály, kde hlavní postava byla ve vedoucí pozici, jak

tomu bylo v Nejmladším z rodu Hamrů a Muži na radnici nebo přímo

stranickým funkcionářem jako Pláteník v Okrese na severu. Zmíněný

společenský diskurz přetrval a je platný i současné české společnosti.