České představy vlastní minulosti a okolního světa ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi

Stanislav Holubec

Diskuze o vlastní nedávné minulosti a okolním světě se odehrávaly i v dalších postkomunistických společnostech. V následující podkapitole se pokusíme zařadit českou zkušenost do tohoto kontextu. Budeme postupovat podobně jako v celé předchozí práci: Nejprve se zaměříme na otázky vlastní historie a poté přejdeme k otázkám reflexe vlastního postavení ve světě.

Co se týká vzpomínek na minulost před první světovou válkou, s nostalgickými postoji se setkáváme zejména v těch zemích jihovýchodní Evropy, které získaly na konci 19. století samostatnost: V Rumunsku, Bulharsku a Srbsku, případně v některých oblastech bývalého Rakouska Uherska, kde je monarchie vzpomínána jako období míru, rozvoje a relativní svobody v porovnání s předchozím nebo následným útlakem. Na monarchii se velmi kladně vzpomíná na západní Ukrajině, kde rakouskou umírněnost vystřídal nejprve polský a poté sovětský útlak, v Bosně a do určité míry i v Haliči. Jako zlatý věk jsou předválečná desetiletí vnímána i Maďary, kterým tato doba přinesla značný hospodářský rozvoj a od rakousko-uherského vyrovnání i mezinárodní postavení blížící se samostatnosti. Naopak špatné jsou vzpomínky na tuto minulost u národů, které na ni vzpomínají jako na léta politického útlaku, např. Pobaltí, ruské části Polska a nemaďarské části Uher (s výjimkou Chorvatska).

Kult meziválečného období tak silný v české historické paměti, se vyskytuje v těch zemích středovýchodní Evropy, které získaly po první světové válce nezávislost (Polsko, Pobaltí, české země), nebo stály na straně vítězů první světové války a mohly rozšířit své teritorium (Rumunsko).1 V Estonsku, Litvě a Lotyšsku se dokonce používá termín „první republika“.2 Poměrně neutrálně je toto období vnímáno v Bulharsku nebo na Slovensku a spíše negativně v bývalé Jugoslávii a v ukrajinsky a bělorusky hovořících částech meziválečného Polska. Také v Chorvatsku a Slovinsku je považováno za dobu srbského útlaku. Překvapivě se příliš dobře nevzpomíná na meziválečné období i v Srbsku, kde je meziválečná Jugoslávie vnímána jako „příliš velký koláč“, který si Srbové vzali, ačkoli se měli soustředit na budování vlastního velkosrbského státu. Vysloveně negativní vzpomínky jsou s meziválečným obdobím spojované v Maďarsku, kde je vzpomínáno jako doba nejhlubšího národního ponížení.

Rozdíly v rámci regionu panují i ve vzpomínkách na druhou světovou válku, ačkoli negativa převažují ve všech zemích. Pochopitelně lépe na toto období vzpomínají ta etnika, která získala vlastní státnost (Chorvatsko, Slovensko), mohla výrazněji rozšířit své území (Maďarsko, Albánie), nebo byl příchod wehrmachtu vnímán jako osvobození ze sovětské okupace (Pobaltí, západní Ukrajina). Naopak tam, kde došlo ke ztrátě vlastní samostatnosti a národ byl vystaveny genocidnímu okupačnímu režimu, jsou vzpomínky pochopitelně velice negativní (Polsko, Srbsko, Slovinsko, české země), stejně jako tam, kde došlo k územním

1 Brunnbauer, Writing History in Southeast Europe, str. 24.2 Vogt, Between Utopia and Dissillusionment, str. 221.

ztrátám a země byla proti své vůli donucena vstoupit do války na straně velmocí Osy (Rumunsko, Bulharsko).

Ve vzpomínkách na komunismus konstatuje odborná literatura obvykle velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a bývá zdůrazňována jugoslávská a sovětská nostalgie (s některými výjimkami) v protikladu ke středoevropskému odmítání komunistické minulosti. Jak se zdá, významnou roli pro ustavení představy komunistické minulosti mělo několik faktorů: Zda měla daná země dobré či špatné historické vzpomínky na Rusko (zde proti sobě stály prorusky orientované Československo, Bulharsko nebo Srbsko a protirusky smýšlející Maďaři, Poláci a obyvatelé Pobaltí). Zadruhé zda daná země ztratila v souvislosti s expanzí Sovětského svazu samostatnost (Pobaltí), případně Sovětský svaz vnímán jako překážka k jejímu získání (západní Ukrajina), či zda země přišla o nějaké území ve prospěch Sovětského svazu, což těžko nesli zejména Poláci a Rumuni. Třetím faktorem je vnímání hospodářského rozvoje země za socializmu, kde na jedné straně stálo relativně úspěšné Bulharsko a na druhé straně patrně Československo, Rumunsko nebo NDR, která byla stále svými občany srovnávána se Západním Německem, což pro ni samozřejmě nedopadalo dobře, ačkoli byla hospodářsky nejúspěšnější zemí sovětského bloku. Je zřejmé, že ve vnímání hospodářského rozvoje nebyl důležitý jen jeho aktuální průběh, ale též vzpomínky na meziválečné hospodářství případně, zda země sousedila se Západem. Za čtvrté ovlivňoval postoj ke komunizmu zážitek sovětské vojenské agrese (ať už v průběhu druhé světové války jako v Polsku či Pobaltí, nebo jako ukončení snah místních komunistických režimů o reformy (Maďarsko, Československo). Za páté mohla mít význam i míra rigidity a zločinů režimu nebo relativní liberálnost domácích elit, kde na jedné straně stálo Maďarsko a Jugoslávie a na druhé Československo, Rumunsko nebo Albánie. Za šesté mohlo paměť komunismu ovlivňovat i to, co přišlo po něm. Zda to byla relativně úspěšná středoevropská transformace, léta bídy a stagnace v případě Rumunska a Bulharska, rozpad země doprovázený bezprecedentním hospodářským úpadkem v případě Sovětského svazu, nebo dokonce občanská válka v bývalé Jugoslávii.

Podle dostupných zdrojů bývá komunistická minulost hodnocena nejlépe veřejností v bývalém Sovětském svazu s výjimkou Pobaltí, západní Ukrajiny a Gruzie. S jistou výjimkou Chorvatska3 se nostalgicky vzpomíná i v bývalé Jugoslávii. Nejsilnější nostalgie po Jugoslávii prý zůstala v Makedonii, v jejímž hlavním městě zůstávaly Titovy obrazy nejdéle viset na stěnách, zatímco jinde zmizely (ačkoli je ještě v 80. letech byly relativně často vidět v obývacích pokojích domácností po celé Jugoslávii). Makedonie je také jedinou nástupnickou republikou, která si dodnes ponechala jugoslávský tvar znaku – kruh lemovaný obilnými klasy, zatímco ostatní nástupnické státy se vrátily ke středověkým erbům.

3 Peter Vodopivec ukazuje, že zobrazování komunistické minulosti v chorvatských a slovinských učebnicích dějepisu je velmi odlišné. Ve slovinských převažuje spíše pozitivní hodnocení, v chorvatských spíše negativní. Slovinské učebnice věnují místo reformním snahám v 60. letech jako poslední šanci zachránit Jugoslávii, naopak chorvatské se zaměřují na chorvatské národní hnutí v 60. letech (chorvatské jaro). Pro slovinské autory byli nepřáteli zastánci tvrdé komunistické linie, pro chorvatské jimi byly antichorvatské síly. (Vodopivec, Communism and Communist History in Slovene and Croatian History Textbooks, str. 342.) Slovinsko též nemá jediný zákon nebo usnesení parlamentu odmítající komunismus či „komunistickou totalitu“ (Dinuš, Vyrovnávanie se s minulosťou, str. 39).

Nostalgické tóny jsou silné i v Bulharsku, na Slovensku a v bývalé NDR. Na Slovensku se neprosadila zdaleka tak silně móda přejmenovávání ulic jako v ČR, v Bulharsku byla dokonce postavena socha zemřelému Todoru Živkovovi. Podle Jana Pauera byla slovenská společnost spíše ochotná vyslovit vůči minulosti smíření a odpuštění způsobem podobným post-frankovskému Španělsku, jak dokazuje přítomnost bývalých katolických disidentů Čarnogurského a Mikloška na Husákově pohřbu stejně jako jejich žádost o amnestii bývalých pronásledovatelů z StB.4 Legitimitu vzpomínek na NDR snad poněkud zvyšovala existence nacizmu jako hlavního zla německých dějin, vzpomínky na sociální jistoty a klidný život, ale především integrace NDR do SRN způsobem připomínajícím anexi, během níž se mnozí východní Němci začali cítit občany druhé kategorie. Prakticky vše z bývalého Východního Německa bylo nyní zrušeno (zákony, instituce, média) a mocenské pozice v zemi byly obsazeny z velké části západními Němci. Tak začala velká část obyvatel „nových spolkových zemí“ pociťovat velmi silnou nostalgii po bývalé NDR. Společenská závažnost východoněmecké „ostalgie“ byla ještě posilována faktem, že ji nesdíleli marginalizovaní senioři nebo dělníci či zemědělci jako jinde v regionu, ale městské střední vrstvy v produktivním věku, které přišly o své společensky významné pozice v bývalé NDR (právníci, umělci, vědci, diplomaté, důstojníci), neboť z nich byli často vytlačeni nově příchozími západními Němci.5

Převážně negativní historické vzpomínky na komunismus převládaly v 90. letech v Rumunsku, v Maďarsku, Polsku a ČR. V Rumunsku byla 80. léta spojovaná s hospodářskou mizérií a bizarním Ceaucescovým kultem osobnosti. Snad je poněkud rehabilitovala ekonomické a politické těžkosti let devadesátých. Nostalgie po minulém režimu se zde vyprofilovala v nacionalisticko-populistické rétorice Strany Velkého Rumunska, jejíž příznivci považují Ceaucesca patrně i s Ionem Antonescem, fašistickým vládcem země z let 1940 – 1944, za největšího Rumuna v dějinách. (Deset procent Rumunů považovalo Ceaucesca za největší osobnost v dějinách země v roce 1996, bývalý fašistický diktátor měl přeci jenom méně příznivců.6) V Maďarsku podporovala legitimitu bývalého režimu skutečnost, že zejména 70. a 80. léta byla pociťována jako období blahobytu. Obrázek režimu také zlepšilo kultivované a pozvolné předání moci, kdy na rozdíl od Československa nebylo v Maďarsku příliš patrné, kdy komunismus vlastně přestal existovat. Totéž se dá říci v menší míře o režimu polském, pochopitelně s výjimkou vývoje hospodářství.

4 Pauer, Das Erbe des Kommunismus in Tschechien und der Slowakei nach 1989, str. 95. Slovenská společnost má obecně méně černobílý vztah k vlastní moderní historii než společnost česká. Zatímco v Česku je první republika hodnocena výrazně kladně, protektorát a komunistický režim výrazně záporně, na Slovensku jsou tato období hodnocena spíše rozporně. Na první republiku se sice vzpomíná jako na období kulturního rozvoje, ale je též zdůrazňován příliš velký český vliv a hospodářské problémy. Slovenský stát je vnímán jako sice diktatura a spojenec nacistického Německa, ale přeci jen první historický stát Slováků. Na komunistické minulosti je oceňován kladně rozvoj země a záporně jeho nedemokratický charakter vlády. Slováci nepřijali ani zdaleka tak bezvýhradně nový režim po roce 1989 jako Češi. Zatímco českou historickou paměť charakterizuje černobílý přístup, ve kterém je názorově odlišná menšina marginalizována, Slovenská historická paměť je zřetelně konsenzuálnější a méně ochotná vynášet jednoznačné soudy nad minulostí. 5 Gysi, Ein Blick zurück, ein Schritt nach vorn, str. 132 – 135.6 Boia, Geschichte und Mythos, str. 15.

Asi nejvíce je komunistický režim odmítán ve vzpomínkách neruských obyvatel Pobaltí a v Albánii. V Pobaltí se na komunismus vzpomíná především jako na ruskou okupaci a v Albánii zase převažují vzpomínky na bizarní stalinistický režim, jež způsobil bezprecedentní izolaci a hospodářský propad země, která během let vlády Envera Hodži ještě více prohloubila své předválečné postavení hospodářsky nejzaostalejší země Evropy. Vzpomínky na komunismus v Pobaltí ovšem nejsou zcela jednotné: Velmi negativní postoje k sovětské minulosti zaujímají neruští obyvatelé Estonska a Lotyšska.7 Za relativně nostalgickou bývá označována Litva, kde se místní komunisté v 80. letech těšili relativně nezávislému postavení na Moskvě, na konci dekády usilovali o státní samostatnost a bývalý nejvyšší představitel místní komunistické strany zvolen prezidentem již v roce 1993. Naopak komunisté v Estonsku a Lotyšsku byli vnímáni spíše jako poslušní vazalové Moskvy a jejich členové většinou museli v 90. letech opustit veřejný život.8 Příčinou smířlivějšího postoje Litevců k minulosti je patrně také absence početné ruské menšiny, která je v očích Lotyšů či Estonců stále silnou připomínkou minulé okupace. Příčina litevské smířlivosti může ležet i ve vzdálenější minulosti: Litevci dosud vyjadřují jistou vděčnost Stalinovi za připojení Vilniusu krátce po rozdělení Polska mezi Sovětský svaz a nacistické Německo.9

Co se týče očekávání budoucnosti, máme v našem regionu k dispozici ještě méně informací. Dostupné sociologické výzkumy nicméně staví většinou na první příčky právě Česko a možná krátce po zisku samostatnosti i Pobaltí, zatímco zejména na Balkánu a v prostoru bývalého SSSR panoval hluboký pesimismus. Např. optimisticky se v otázce, jak bude situace vypadat za pět let, vyjadřovalo v roce 1991 46% východních Němců, 38% Čechů, 37% Litevců, ale jen 23% Poláků, 21% Bulharů, 22% Ukrajinců, 19% Rusů, 16% Maďarů a 15% Slováků.10 Optimizmus ve vztahu k budoucnosti byl především spojen s ekonomickým vývojem země. V tomto směru představovala Česká republika taktéž specifikum, neboť nezažila vysokou nezaměstnanost nebo inflaci.

Pokud srovnáváme české postkomunistické postoje k integraci do Evropy se situací v ostatních postkomunistických zemích, je zřejmé, že nadšení pro Evropu a evropanství a na druhé straně protiruské postoje se objevily ve většině případů.11 Představu o unesení Ruskem z Evropy nacházíme dokonce i v případě vzdáleného Běloruska, které bylo podle tvrzení tamějších prozápadních intelektuálů před připojením k carské říši rozvinutou a tolerantní evropskou zemí.12 V případě Chorvatů a Slovinců se deklarované evropanství nespojovalo s odlišováním od Ruska ale hlavně s představou o jejich vzdálenosti Balkánu vnímaného zde jako hlavní protiklad Evropy. V případě balkánských národů roli únosce z Evropy převzalo Turecko, případně Srbsko, jak tomu prý bylo v Chorvatsku, Bosně nebo ve Slovinsku. Českým specifikem byla do značné míry opatrnost a ostražitost k Německu, která 7 Čepaitienė, Postoj k sovětské epoše v postkomunistické Litvě. 8 Perchoc, History and foreign policy, str. 255.9 Tamtéž, str. 247.10 The Pew Global Attitudes Project, str. 97.11 Jak poznamenává Brunnbauer, jednou z hlavních ambicí postkomunistické historiografie bylo „demonstrovat, že země byla kdysi inherentní součástí Evropy a jen dočasně byla vytržena se společenství evropských národů“. Brunnbauer, Introduction, str. 26.12 Bykav, Rozmluvy o Bělorusku, str. 24.

byla také silná v Polsku a snad i v Srbsku, kde bylo Německo obviňováno nejen z genocidy za druhé světové války, ale i z podílu na rozbití Jugoslávie v roce 1991. Do jisté míry se může českému strachu z Německu podobat i slovenská, rumunská či srbská obava z maďarského revizionizmu, nebo obavy Řecka a Bulharska ze snah Turecka získat zpět ztracený vliv.

Variantou sounáležitosti s Evropou v postkomunistických zemích bylo zdůraznění společných křesťanských, katolických či protestantských kořenů, což bylo tématizováno ve většině zemí regionu patrně více než v Česku. Tvrzení o přináležitosti do katolické Evropy bylo zejména výrazné v zemích s katolickou tradicí a s vysokou mírou religiozity, tedy v Polsku, Litvě a Chorvatsku. V Srbsku nebo Rumunsku se zdůrazňovaly společné evropské křesťanské (v případě Rumunska dokonce latinské) kořeny a dokonce i v muslimské Albánii bylo počátkem 90. let populární tvrzení, že země patří do Evropy, neboť byla jednou z prvních christianizovaných oblastí.13

Zatímco v Čechách jsme nalezli představu jednoznačné identifikace se Západem, případně se středem Evropy, který ale nebyl pokládán za syntézu východu a západu, ale za jednoznačnou část Západu, v postkomunistických zemích jihovýchodní Evropy se setkáváme s myšlenkou vlastního postavení ve středu vnímaného jako syntézu Západu i Východu, což jsme v českém prostředí nalézali naposledy po druhé světové válce. Příkladem je Bulharsko, které se pokládalo za ideální střed mezi dekadentním a racionálně chladným Západem a fanaticko-fatalistickým Orientem již v 19. století. Rusko nebylo v 19. století na mentální mapě Bulharska asociováno s Východem (Orientem), kterým bylo Turecko, ale dostalo se mu pozice třetí strany, která též může představovat zlatou střední cestu14 a tato představa v Bulharsku přetrvala i v postkomunismu. Zobrazení sebe sama jako mostu mezi Východem a Západem bylo populární i ve Slovinsku, v Bosně nebo v Rumunsku. Jeden slovinský autor umísťoval střed Evropy do Slovinska, které je prý nejdokonalejším průsečíkem Východu se Západem, neboť leží na hranici Germánů, Slovanů a románských národů, církevně mezi katolicismem, ortodoxií a islámem15 (zde je ovšem třeba dodat, že od pravoslaví a islámu odděluje Slovinsko ještě katolické Chorvatsko). Slovinsko též prý geograficky leží ve středu, na průsečíku Alp a Balkánu.16 Podobně se psalo i o Bosně: „představuje sever jihu, jih severu, východ západu a západ východu, protože je průsečíkem hlavních evropských či světových kultur, katolictví… pravoslaví … i islámu.“17 Tendence pojímat vlastní národ jako střed a syntézu pozitivních tradic sousedů existuje i mezi Rumuny, kteří na sebe podle Boiy pohlížejí jako na „obzvláště zdařilou syntézu mezi římským abstraktním myšlením a slovanskou poetičností“, takže „jen málo národů má tak komplexní inteligenci jako Rumuni.“18

13 Brunnbauer, Introduction, str. 27.14 Kostova, Getting to Know the Big Bad West?, str. 108.15 Cabada, Idea střední Evropy v českém prostředí, str. 147.16 Slovinsko je jediná země, která se dostala do vydání průvodců Lonely Panet popisujících jak jižní, tak západní i východní Evropu.17 Země nenávisti a strachu, rozhovor s fra Markem Oršoličem, LtN 23/1992, str. 11.18 Boia, Geschichte und Mythos, str. 170.

Jak ukázali Trencsényi, Iordachi a Janowski kladně konotovaný pojem středí Evropa, stejně jako představa vhodnosti úzké regionální spolupráce, existoval i v Polsku a Maďarsku.19 Naopak v Rumunsku měl nádech Sedmihradského regionalizmu a snad i maďarské iredenty. V ostatních částech postkomunistického regionu se neobjevil pojem označující nějaký nadstátní region, který by měl srovnatelnou popularitu a byl by doprovázen dokonce nějakým integračním projektem. Označení Balkán bylo negativní i pro zdejší obyvatele a myšlenka spolupráce mezi zeměmi jihovýchodní Evropy nepřipadala z důvodu války v býv. Jugoslávii vůbec v úvahu. Ani v rámci zemí, které zůstaly v jugoslávském konfliktu neutrální, se neprosadila myšlenka regionální spolupráce, jakou se stala Visegrádská trojka. Podobě se ani v Pobaltí neuplatnila myšlenka nějaké regionální vzájemnosti a na ní navazující možnost zdejší spolupráce, neboť zdejší společnosti byly patrně příliš zaujaty myšlenkou zisku vlastní samostatnosti. Společnost Estonská se silněji identifikovala se Skandinávií a společnost litevská se zase více identifikovala se střední Evropou na základě své historie Polsko-litevského království.20

Jak jsme ukázali, s českou touhou identifikovat se se střední Evropou oslabovala tendence pohlížet na středoevropské sousedy orientalisticky či antikomunisticky. Tendenci umísťovat své sousedy ležící na východ či jih od nás kamsi do Orientu nazývá Bakic-Haydenová „zahnízděným orientalismem“ (nesting orientalism)21 a identifikuje ji u všech národů jihovýchodní Evropy. Ty se podle ní se nespokojovaly s orientálním zobrazováním těch, kteří byli jako typicky orientální vnímáni i na Západě, tedy Turků, ale zařazovali do této kategorie další své neoblíbené sousedy, někdy dokonce častěji než samotné Turky. V 19. století byli např. za univerzálního „orientálního“ škůdce v rumunských dějinách prohlášeni Řekové, ačkoli Řecko nebylo muslimské a na rozdíl od Turecka Rumuny osídlené území nikdy neokupovalo.22 Ve dvacátém století byli jako hlavní nepřátelé s orientálními charakteristikami vnímáni Rusové, případně „kočovničtí“ Maďaři. V případě Bulharska byli univerzálním a zaostalým nepřítelem Turci, tvořící v zemi nejpočetnější národnostní menšinu, které nedokázali vytlačit v dobách existence sovětského bloku ani Rusové. V Chorvatsku byly orientální stereotypy využívány především i proti Srbům. Chorvatsko se chtělo odříznout od jugoslávské tradice také vytvořením pojmu byzantskost, která znamenala totéž co Východ, zaostalost či primitivnost. Chorvatský tisk psal: „Chorvatský lid není totéž co srbský, který je agresorský a hromadně frustrovaný srbsko-byzantskou životní filosofií – zabij, uchvať, ukradni a ovládni.“23 V Srbsku byli orientalizováni zase Albánci a bosenští Muslimové. V Polsku a Maďarsku byli orientalizováni Rusové. Pokusy orientalizovat Rusy se vyskytly i v Pobaltí a dokonce v Bělorusku: Podle jednoho běloruského intelektuála 19 Maciej Janowski, Constantin Iordachi and Balázs Trencsényi, Why Bother about Historical Regions? Debates over Central Europe in Hungary, Poland and Romania, in Journal of Easte Central Europe, vol. 32, 1-2/2005.20 Perchoc, History and foreign policy, str. 252.21 Blíže viz Milica Bakic-Hayden, Nesting Orientalisms: The Case of Former Yugoslavia, Slavic Review, 54/4, 1995.22 Příčinu je možné hledat v tom, že Turci byli v představách Rumunů natolik odlišní, že byl větší kulturní dopad jejich vlády nepředstavitelný. Naopak Řekové, kteří byli prostředníky tureckého panství, byli Rumunům bližší, takže je mohli nakazit typickými byzantskými úpadkovými hodnotami, a proto je jejich vina na úpadku Rumunů horší než vina Turků. (Boia, Geschichte und Mythos, str. 185.)23 Ugresicová, Kultura lži, str. 75.

„mezi Rusy a Bělorusy zeje ontologická propast.“24 Vše, co přišlo z Ruska a s pravoslavím, je pro Bělorusko špatné; vše, co přišlo ze Západu a s protestantismem či katolictvím, bylo dobré. Bělorusko se zdárně vyvíjelo až do sedmnáctého století, bylo rozvinutou a nejtolerantnější zemí Evropy,25 než ruská bota zašlápla veškerou kulturu. Bělorusko prý ruskou okupací „vypadlo z normálního, přirozeného historického procesu“, jeho budoucnost ale leží „v rodině evropských národů“.26 V mnoha postkomunistických zemích byli do jisté míry orientalizováni i Romové, především v Československu a zemích jihovýchodní Evropy.

Češi během 19. a první poloviny 20. století orientalizovali především Maďary a částečně též Židy a po vzniku republiky i Rusíny, ale orientalizace u nich nehrála tehdy příliš významnou roli, neboť jejich úhlavní nepřítel - Němci - se nacházel na Západě a jeho orientalizace tedy nepřipadala v úvahu. Počátkem 90. let se orientalizační postupy ve spojení s antikomunismem uplatnily v Česku vůči Slovákům, Rusům, Srbuům a okrajově i Polákům a Maďarům. Český konflikt se Slováky a jejich negativní zobrazování se poněkud podobá konfliktu chorvatsko- srbskému, kde byli Srbové stereotypizováni Chorvaty podobně jako Slováci Čechy. Na rozdíl od bývalé Jugoslávie se ale česko-slovenský vztah po rozpadu federace a definitivním pádu Vladimíra Mečiara rychle upravil a v postkomunistickém regionu najdeme sotva příklad tak dobrých vzájemných vztahů mezi dvěma národy. Český poněkud povýšený pohled na další postkomunistické sousedy se možná podobal maďarskému pohledu na Rumuny nebo na Slováky nebo pohledu Poláků na Bělorusy, ačkoli v těchto případech se patrně Poláci a Maďaři o své sousedy více zajímali, neboť se jednalo o jejich ztracená teritoria.

Rozdíly panovaly také ve vztahu postkomunistických společností k Rusku. Česká společnost se svou oblibou Ruska v 19. století a vlastně až do roku 1968 liší od vztahu Maďarska a Polska k této zemi a naopak se podobá postojům společnosti bulharské nebo srbské. Jak uvádí Jacques Rupnik, Maďarsko nemá žádnou historickou událost, která by mohla vytvářet základ pro přátelství s Ruskem. To je zde vnímáno jako země, která potlačila dvě maďarské revoluce v roce 1848 a 1956, podporovala separatismus slovanských národů Uher ve druhé polovině 19. století, stála za komunistickým převratem Bély Kuna v roce 1919 a bojovala proti Maďarsku v obou světových válkách. Taktéž neochota sovětů podpořit po roce 1945 vytvoření hranic alespoň trochu spravedlivějších vůči Maďarům byla pokládána za sovětskou zradu, neboť Maďaři podle svých představ pomohli Sovětskému svazu v době občanské války.27 Taktéž Poláci vnímali Rusko od 17. století jako hlavního nepřítele národa a víry28 a od rozdělení země na konci 18. století jako hlavního okupanta. Mezi historické události dokazující ničemnost Ruska se dostalo potlačení několika polských povstání a masivní rusifikace v 19. století, bolševický útok na Polsko v roce 1920, pakt Molotov-Ribbentrop, Katyň a odepření pomoci Varšavskému povstání či uloupení východních oblastí Polska po

24 Akudovič, My a Rusko, str. 116.25 Arlou, Od Rohovlada k BNR, str. 35.26 Bykav, Rozmluvy o Bělorusku, str. 24. 27 Blaive, Promarněná příležitost, str. 283.28 Rupnik, Jiná Evropa, str. 36.

válce.29 V rámci polské společnosti existovala ale též jistá tradice vůči Rusku smířlivého postoje, představovaná např. počátkem 20. století Romanem Dmowskim a jeho národními demokraty, na něž navázalo rusofilství některých polských komunistů.

S výjimkou Bulharska, Makedonie a Srbska se odmítáním Ruska vyznačovala většina postkomunistické Evropy. Zejména silné byly antiruské postoje v Pobaltí. Jako hrozbu do budoucna vnímalo Rusko v roce 1991 69% Litevců, 52% Poláků, 41% Čechů, 27% Slováků a překvapivě jen 20% Maďarů.30 Pouze Bulharům přišlo v tomto výzkumu na mysl, že by Rusko mělo být hlavním spojencem jejich země v budoucnosti. Dějiny Ruska byly v postkomunistické Evropě interpretovány jako příběh stálého ohrožení a útlaku z ruského východu a naopak civilizačního přínosu Západu. Např. události raně středověkých dějin Pobaltí, dříve označované za „násilné podmanění pobaltských kmenů“ Němci, byly v 90. letech popisovány jako „začlenění do západního kulturního okruhu“. Vysídlení pobaltských Němců v roce 1939, komunistickými historiky oslavované, bylo nyní označováno za ztrátu. Naopak se zapomínalo na vzájemné přínosy Ruska a pobaltských národů a na proruské sympatie pociťované v Pobaltí během 19. a počátkem 20. století. V případě Lotyšů se např. opomíjela podpora lotyšského národního hnutí ruským veřejným míněním v 60. letech 19. století nebo proruské a protiněmecké postoje většiny Lotyšů během první světové války. V interpretacích bolševické revoluce se v 90. letech v Lotyšsku nepřipomínala významná role socialistických lotyšských dělníků v petrohradských událostech, zdůrazňovaná lotyšskou komunistickou propagandou.31 Pobaltí se pochopitelně stylizovalo do entity zcela odlišné od Ruska: Např. Estonský prezident Lennart Meri prohlašoval, že „naše (tedy estonsko-ruská) hranice je hranicí evropských hodnot“32, a to i přesto, že Estonsko bylo po dvě století (od roku 1710 až do roku 1918) součástí ruské říše a v zemi žila v 90. letech silná ruská menšina. Proti společným pobaltsko-ruským dějinám byl vyzdvihován neslovanský a protestantský či katolický charakter regionu, tedy cosi bytostně západního, stejně jako členství pobaltských měst ve středověké Hanze, interpretované jako předchůdkyně EU.33 Estonský prezident přecházel ve zmíněném projevu bez povšimnutí i útlak své země v minulosti ze západu: křížové výpravy středověku, stejně jako dánskou a švédskou nadvládu.

Byl také vztah k vlastenectví a náboženství, který vytvářel podstatné rozdíly v rámci celého regionu. Český postkomunistický diskurz patrně více než jinde odmítal nacionalismus jako cosi vyšlého z módy, spojeného se socialismem a neslučitelné s moderním evropanstvím, v čemž se snad podobal veřejnému diskurzu Německa této doby. Přesvědčení o české výlučnosti, demokratičnosti a evropanství, stojící v protikladu k předpokládanému nacionalismu a levicovosti postkomunistického světa, které zejména sdílela v letech 1993 až 1996 česká pravice a jí blízká média, mělo ovšem ve svém vyvyšování nad ostatní postkomunistické sousedy taktéž silně nacionalistické zabarvení. Nabízí se možnost hovořit v tomto kontextu o antinacionalistickém nacionalismu, který se dá shrnout do výroku, že 29 Sauerland, Erinnerungskulturen in Ost und Westeuropa, str. 22-30.30 The Pew Global Attitudes Project, str. 125 – 127. 31 Krupnikow, Geschichte und Geschichtsbewustsein in Lettland, str. 138.32 Vogt, Between Utopia and Dissillusionment, str. 232.33 Tamtéž, str. 233.

jsme lepší než ostatní národy, neboť nejsme na rozdíl od ostatních žádní nacionalisté, ale opravdoví Evropané a demokraté.

Sociologické výzkumy postkomunistické Evropy obvykle považují české země společně s bývalým východním Německem a Estonskem za nejsekulárnější část regionu. Existence slabého náboženského vědomí české společnosti zapříčinila, že se otázka role náboženství v životě společnosti nestala předmětem významných debat. Z důvodu absence vlivu náboženství se jako dva hlavní politické proudy nevyprofilovalo na rozdíl od Polska liberální evropanství soupeřící s nacionalisticko-náboženskými silami. Ani ODS, posunující se čas od času na národovecké pozice, se s tímto směrem neztotožnila v míře podobné polské či maďarské pravici. Taktéž česká sociální demokracie se neztotožnila s českým nacionalismem natolik, aby se podobala slovenské národně orientované levici, jíž se stala od roku 2002 strana Smer. Na rozdíl od ostatních zemí regionu se proto v Česku nejsilněji prosadil liberalismus, ať už v neoliberální, či liberálně sociální variantě.

V protikladu k řadě zemí východní a jihovýchodní Evropy, ale také Slovenska, byla česká společnost rezervovaná k typům politických vůdců nabízejícím vládu pevné ruky. Česká veřejnost na rozdíl od většiny postkomunistických zemí upřednostňovala demokracii před silným vůdcem (např. v roce 2002 bylo pro demokracii 91 % a pro silného vůdce jen 7%, zatímco v Polsku byl tento poměr 41:44, v Maďarsku 42:49, a v Rusku 21:70). Česká společnost svou nedůvěrou k vůdcům překonávala dokonce západoevropské země.34 Hodnotovým aspektům české společnosti se silnými městskými středními vrstvami odpovídal nejlépe ideál politického vůdce – odborníka (jak se stylizoval Václav Klaus) či morální autority a filosofa (čemuž odpovídal Václav Havel), v každém případě ale vzdělance.

Předchozí pokus o komparaci v rámci postkomunistického regionu lze shrnout slovy, že české postkomunistické představy o dějinách a okolním světě byly v mnohém podobné představám jeho sousedů, společné bylo zejména odmítání socialistické minulosti a ruského vlivu, touha po Evropské integraci a představa nějakého zlatého věku v minulosti, buď meziválečného období, nebo ještě starších dějin. Za česká specifika lze pokládat zejména kult meziválečného Československa a společně s Poláky pociťované ohrožení i ze západního souseda (Německa), které ovšem nevedlo Čechy k odmítnutí myšlenky evropského sjednocení, dalšími specifiky byl slabší vyliv náboženství, silné přimknutí se k projektu demokracie a odtažitý vztah k nacionalismu.

34 The Pew Global Attitudes Project, str. 123.