Talcott Parsons – The Role of Ideas in Social Action

Talcott Parsons byl americký sociolog, představitel tzv. strukturálního funkcionalismu.

Kromě toho se také věnoval matematice, medicíně či psychologii. Narodil se 13. prosince

1902 a zemřel 8. května 1979. Jako sociolog se hlásil k obhájcům „velké teorie“, která by

zaštítila celé sociálně-vědní poznání. Často a rád tedy odkazuje na sociologické klasiky

Webera, Durkheima či Pareta.

V tomto textu se věnuje otázce role idejí v sociálním jednání, respektive jakým

způsobem ideje determinují naše jednání. Parsons byl zastáncem analyticko-funkcionálního

pohledu na výzkumnou realitu, tudíž se snaží držet pouze a výlučně jen empirického

a vědeckého rámce.

I když si je samozřejmě vědom filozofického podtextu slova „idea“, snaží se od tohoto

teoretického významu distancovat, ale v žádném případě ho neodsuzuje, pouze nabízí

alternativu zmíněného analyticko-funkcionálního pohled.

Hned na začátku tohoto textu říká, že ideje v každém případě ovlivňují naše jednání.

Pokládá si při tom 3 podstatné otázky: Proměňují se ideje, respektive specifické obsahy idejí,

jednotlivců a skupin v daných sociálních systémech v čase? Je možné vymezit vztah mezi

těmito rozdíly a jinými pozorovatelnými aspekty daných sociálních systémů – tedy mění se

ideje stejně, jako se mění celý sociální systém, ve kterém existují? Jsou tyto vztahy takového

charakteru, že není možné ideje považovat za závislé proměnné, jinak řečeno že se ideje

nemění v závislosti na změnách sociálního systému? Z tohoto postoje, který nám zde Parsons

prezentuje, je tedy jasné, že považuje ideje za reálnou proměnou, že pro něho idea

nepředstavuje pouze metafyzickou – filozoficky zkonstruovanou – realitu, nýbrž skutečnost.

A ideje jsou podle něho reálné právě tím, že ovlivňují naše jednání.

Otázkou však stále zůstává, jakým způsobem ideje ovlivňují naše jednání. Parsons

navrhuje pro přehlednost rozdělit si ideje do kategorií právě podle jejich vlivu na naše

jednání. První kategorií, kterou Parsons vymezil, jsou existenciální ideje – zastupují externí,

vnější realitu. Tuto kategorii dále rozdělil na empirické ideje – tedy ideje, které můžeme

potvrdit metodami empirické vědy, a neempirické ideje, které takovýmto způsobem ověřit

nemůžeme. Druhou kategorií jsou ideje normativní, které nás tlačí neustále k tomu, co by

mělo být, můžeme je tedy považovat za jakési pozitivní ideje. Dále si jednotlivé kategorie

rozebereme podrobněji.

Existenciálních idejí se týkalo nejvíc výzkumů, nejvíc analýz, a všechny probíhaly na

úrovni praktické. Týkaly se konceptů racionality jednání jako snahy o maximalizaci zisku,

potažmo o maximalizaci efektivity a výkonosti. Mluvíme tedy o praktické úrovni

technologické, medicínské či třeba o praktické úrovni vojenské průmyslu. Jedná se tedy

primárně o otázku, jak nejlépe, nejefektivněji dosáhnout našich vytčených cílů. Výběr

nejefektivnějšího, nejracionálnějšího způsobu předpokládá, že aktér bude rozumět situaci

a bude znát alternativní možnosti, které se mu nabízejí. Přičemž jeho znalosti musí splňovat

kritérium vědecké validity. Parsons se zde také pouští do kritiky Marxovi materialistické

teorie. Marx tvrdí, že ideje jsou pouze nadstavbou, že „materiál“ je základ a pokrok závisí na

vědeckém poznání tohoto materiálního světa. Parsons ale říká, že základem pro všechno jsou

právě ideje. Vždyť i samotný pokrok je idea, člověk má pokrok vytčený jako svůj cíl, poté se

ho snaží dosáhnout nejracionálnějším a nejefektivnější způsobem jednání, které je ovlivněno

ideami.

Ovšem Parsons se také zaměřuje na existenciální ideje, které nesplňují vědeckou

platnost. Odchylka, ten rozdíl mezi takovými idejemi a idejemi, které vědeckou platnost

splňují, je způsoben empirickými nedostatky. Parsons dokonce říká, že základem těchto

odchylek je nevědomost nebo chyba, případně obojí. Tyto ideje nazval jako nevědecké, a to

ne proto, že by snad byly špatné či chybné, ale proto, že prostě překonávají zkušenost.

Otázkou těchto existenciálních idejí tedy není pouze to, jaké prostředky využíváme

k dosažení stanovených cílů, ale také to, jakým způsobem si naše cíle obhajujeme, respektive,

abych použil doslovný překlad, jakým způsobem si naše cíle ospravedlňujeme. Takové

způsoby, ideje, kterými tak činíme, nazval Parsons jako neempirické.

Ať už ale mluvíme v mezích empirických či neempirických idejí, musíme každou

situaci sledovat v jejich kauzálních vztazích. Abychom mohli jednat racionálně a efektivně,

musíme nejdříve nabrat určité množství znalostí a zkušeností, které nám pomohou správně

identifikovat vztah příčiny a následku. Tyto kauzální vztahy nám pomáhá odhalovat

komparativní metoda, kterou použil např. Max Weber ve svém výzkumu protestantizmu

a jeho vlivu na formování moderního kapitalismu. Každý aktér musí umět rozpoznat ten

nejvhodnější prostředek, který ho dovede efektivně k jeho cíli. Weber srovnával náboženský

cíl „spása“ u protestantů, buddhistů a hinduistů. Odhalil skutečnost, že zatímco protestant

systematicky, s využitím racionality směřuje ke spáse, tak naopak pro buddhistu a hinduistu,

kteří věří v karmu či transmigraci duší, je takový postup zbytečný. Weber tak mimo jiné

ukázal, že v případě náboženství jsou mnohdy empirické ideje neefektivní, dokonce zbytečné,

a naopak neempirické hrají prim.

Abych to shrnul, Parsons tvrdí, že empirické ideje hrají důležitou roli při výběru

prostředků, pomocí nichž chceme dosáhnout našich cílů, zatímco neempirické ideje jsou

podstatné v teologické oblasti a při ospravedlňování našich cílů.

Do teď jsme mluvili pouze o existenciálních idejích. Jaký je ale vztah normativních

idejí k našemu jednání? Existenciální ideje ovlivňují výběr prostředků a cílů, snaží se, aby

naše jednání bylo v průběhu tohoto procesu racionální a efektivní. Na druhou stranu ale

můžeme sledovat jakési sekundární cíle, které jsou určené právě normativními ideami.

Parsons nám dává za příklad businessmana, který sleduje primární cíl zisk či obchod, pokud

je to dobrý a hodný businessman, pak ví, že toho musí dosáhnout čestně a poctivě. Tato

čestnost se tedy stává jakýmsi sekundárním cílem, který je řízený právě normativními ideami.

Normativní ideje jsou tedy ochránci řádu, ochránci dobrých mravů. Proto je Parsons nazývá

pozitivními ideami.

Jak sám Parsons přiznává, toto téma není zdaleka vyčerpané a každopádně přesahuje

možnosti čtrnáctistránkového textu. Často také odkazuje ke své rané knize The Structure of

Social Action, která se tomuto tématu věnuje mnohem podrobněji.