PROC NE?! March 2012

P Ř Í L O H A H O S P O D Á Ř S K Ý C H N O V I N

B Ř E Z E N / 2 0 1 2

P Ř Í L O H A H O S P O D Á Ř S K Ý C H N O V I N

B Ř E Z E N / 2 0 1 2

NÁVRATCHLAPA ?!

PN tit brezen 2012.indd 13 5.3.2012 16:21:14

PN001054


PN brezen 03_09.indd 3 9.3.2012 3:15:35

PN00

1051

PN brezen 03_09.indd 4 9.3.2012 3:15:39

STRANA 5 editorial proč ne?! – BŘEZEN 2012

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

...už je to zase tady. Naše pravidelné módní rendez-vous proč ne?!

a v jeho středu – muž.

A víte co je letos na jaře v módě? Prostě být chlap!Pochváleni budiž metrosexuál, übersexuál i gastrosexuál, ale budiž jim země lehká.

Naučili jsme se díky nim nosit hezké oblečení, být na to náležitě hrdí a k tomu všemu dokonce někteří začali i vařit. Ale jedeme dál.

A kdo nás baví teď? Vybrali jsme do tohoto čísla několik českých mužů hodných následování.

Režisér Jakub Kohák například zul své oblíbené kopačky a zapózoval v obleku a účesu tak prudce elegantním, že lepší jste nemohli vidět ani na jeho fotkách z Plesu v opeře.

Mmmm...

Obchodník a miliardář Karel Janeček zase sundal z krku svůj oblíbený zvířecí zub, pak vysvětlil Kohákovi, jak obchoduje s deriváty na chicagské burze, načež dostal úplatek

v podobě sušenek a raději odešel do fotoateliéru zahrát si na agenta Bonda.Mmmm...

Řekli jsme si, že určitě budete chtít vypadat jako oni, a tak jsme pro vás připravili velký manuál stylového muže. Samozřejmě víme, že manuály nečtete. A proto máme módní

průvodkyni. Nejlepší obleky, košile a boty, a k tomu nejlepší průvodkyni, co mluví několika světovými jazyky a ovládá zákony etikety.

Mmmm...

Vyrazili jsme také do Jižních Tyrol a na svahu černých sjezdovek zaskočili na voňavý špek, domácí modrý sýr a pochoutky z kaštanů. A o pár týdnů později jsme to

v Praze zapili těmi nejlepšími whiskami chutnajícími po cherry, kouři, ale i jódu.Mmmm...

Čeká vás toho v tomto čísle spousta zajímavého, tak se raději hned pusťte do čtení.

Mmmm ..už!

Jan BABKAproč ne?!

[email protected]

Mmmm...už!

PN brezen 03_09.indd 5 9.3.2012 3:15:39

PN001064

PN brezen 03_09.indd 6 9.3.2012 3:15:40

72

24

32

54

Šéfredaktor Hospodářských novin: Petr ŠABATA

Zástupkyně šéfredaktora pro proč ne?!:Lucie TVARŮŽKOVÁ

Art director: Jan VYHNÁNEKVedoucí magazínu proč ne?!: Jan BABKA

Grafik: Petr PUCHRedaktorka módy a kosmetiky:

Veronika MIŠKOVSKÁProdukce: Tereza HORÁKOVÁ, Eliška HORKÁ

SpolupracovníciAutoři: Radka HRDINOVÁ, Petra POSPĚCHOVÁ,

Jan MARKOVIČ, David SHORFFotografové: David TURECKÝ,

Matúš TÓTH, Standa MERHOUTStyling: Klára TOMÁNKOVÁ

Adresa redakce: Economia, a.s., Dobrovského 25170 55 Praha 7, IČO 00499153

tel.: +420 233 073 002, fax: +420 233 072 005 e-maily dle vzoru: [email protected]

Inzerce:Zuzana TYLČEROVÁ, Head of Magazine Sales,

mobil: +420 724 508 890, fax: +420 233 072 700 [email protected]

Hana POLUDVORNÁ, tel.: +420 233 071 795,mobil: +420 603 196 615, fax: +420 233 072 700

[email protected]

Milena HOUŽVIČKOVÁ, tel.: +420 233 071 638mobil: +420 603 196 619, Fax: +420 233 072 710

[email protected]

Tomáš CELER, tel.: +420 233 071 168mobil: +420 605 228 807, fax: +420 233 072 700

[email protected]

Šárka HAMPEISOVÁ, tel.: +420 233 071 460mobil: +420 732 582 464, fax: +420 233 071 710

[email protected]

Martina KRUPIČKOVÁ, tel.: +420 233 071 304, mobil: +420 731 421 400, fax: +420 233 072 700

[email protected]

Rudolf PAVLÍČEK, tel.: +420 233 071 765mobil: +420 605 232 397, fax: +420 233 072 715

[email protected]

TITULNÍ FOTOGRAFIE: Režisér Jakub Kohák na fotografii

Matúše Tótha

Šéfredaktor Hospodář ký h

k dostání každý měsíc jako příloha deníku

Rozhovor: Martin Dlouhý – 10O české závisti, lapání zákazníků i stromu uprostřed silnice si s bývalým šéfem Makra povídala Lucie Tvarůžková.

Dopis – Mému staršímu já –18Novinář a svéráz David Shorf píše o tom, co obnáší život mužů po čtyřicítce.

Fashionstory: Návrat chlapa! – 24Vybrali jsme sedm pořádných chlapů, kteří mají styl, charisma a vypadají zatraceně dobře.

Průvodkyně stylem moderního muže – 32Vše o tom, co potřebujete vědět o pánském šatníku. Od hlavy až k patě.

Styl: Pátek Jakuba Lohniského – 48Co si na sebe vzít, když můžete oblek nechat ve skříni a jaké to je vrhnout se po hlavě do módního byznysu?

Knihy: Chlapské čtení – 52Kdyby na vás toho oblečení bylo moc, máme pro vás výběr knih, které přečtete jedním dechem.

Storyboard: Hamršlicy na čepeli – 54Magickou atmosféru kováren a výrobců nožů zachytil fotograf David Turecký.

Vášeň: Omamná chuť kouře a rašeliny – 60Pátek večer. Čas otevřít lahev whisky. Tu pravou vybírala Radka Hrdinová.

Menu: Lanýže na černé – 66Na lyžích nemusíte loutat tatranku. Dopřejte si speciality v michelinských chloubách Jižního Tyrolska.

ZOOM – 72Nejžhavější novinky, které byste určitě měli mít jako první.

Pokud chcete, aby vám neuniklo žádné další číslo magazínu, napište na [email protected] a my vám každé nové proč ne?! připomeneme e-mailem.

Magazín proč ne?! má svou stránku na facebooku. Staňte se fanouškya sledujte, co je ve světě luxusu, umění, módy a designu nového.

Naše internetové stránky: life.ihned.cz 77772222

4

STRANA 7 obsah proč ne?! – BŘEZEN 2012

PN brezen 03_09.indd 7 9.3.2012 3:15:43

PN00

1059

-1

PN brezen 03_09.indd 8 9.3.2012 3:16:41

PN brezen 03_09.indd 9 9.3.2012 3:16:43

proč ne?! – BŘEZEN 2012STRANA 10 rozhovor

PN brezen 10_17_rozhovor.indd 10 8.3.2012 23:10:57

STRANA 11

Možná ho neznáte, vaše chuťové buňky však ovlivnil v posledních dvaceti letech

víc než Pohlreich a Emmanuel Ridi dohromady.

vedl deset let McDonald’s, osm let pracoval pro velkoobchod Makro,

postupně v Rusku, Česku, Indii a vídeňské centrále.

Martin Dlouhý

TEXT: Lucie TVARŮŽKOVÁ – FOTO: Štěpánka STEIN a Salim ISSA


STRANA 12 proč ne?! – BŘEZEN 2012rozhovor

Lákalo ho po dvaceti letech ale-spoň na chvíli opustit velké korporace. Být na volné noze, zkusit rozjet různé projekty,

které se mu dlouho honí v hlavě. Na podzim sám od sebe opustil Makro, kde ho jistě čekala dlouhá a na jeho vkus zbytečně pohodlná kariéra. Nakonec ale neodolal. Od ledna je zpátky ve vyso-ké hře: ve vedení britského obchodního řetězce Tesco.

V českém prostředí působí Martin Dlouhý jako živá voda. Nestydí se za svůj úspěch, nedělá si nic z pověstné české závisti, neskrývá krásnou vilu od Radana Hubičky, nestojí o pohodlnou kariéru a za nic na světě nechce dělat kompromisy.

Dlouhodobě pracujete v zahraničí – v Rusku, v Indii, v Rakousku, v Británii, dění v Čes-ku tak vidíte z odstupu. Hýbeme se kupředu, stagnujeme, nebo jsme zařadili zpátečku?Musíme si pořád připomínat, že je úžasné, kam jsme se dostali. Že si mů-žeme dělat, co se nám zamane. Cesto-vat, podnikat, žít tak, jak se každému z nás líbí. Na druhou stranu zažívám něco, co bych nazval zděšením nad detailem: doufám, že různé korupční skandály jsou jen krátkodobé výkyvy, že to není směr, kterým společnost jde. Podle mne je to důsledek toho, že jsme řadu věcí neudělali tak důsledně. Třeba, že jsme si nikdy jednoznačně nevyrovnali s komunistickým obdobím. Nikdy jsme neřekli, že se stala spousta zločinů, že byla mezi námi spousta ko-laborantů. Zlé věci je třeba si pojme-novat. Protože když je nepojmenujete, dostanete se tam, kde jsme teď. Máme spoustu skandálů, o kterých všichni mluví, ale není z nich vyvozený žádný důsledek. Četl jsem rozhovor se sest-rou Mašínů, a ta řekla přesnou větu: „Stala se spousta zločinů, a nepřišel žádný trest, a to je pro společnost hrozně škodlivé, protože si lidi začnou myslet, že jim levárny projdou“.

Čí je to chyba? Politiků, nebo spíš nás, že to tolerujeme?Naivně jsem si myslel, že takové to staré úsloví „Kdo nekrade, okrádá svoji rodi-nu“ je dávno zapomenuté, že už nee-xistuje. Co jsem se vrátil z Indie a jsem Praze blíž, tak jsem to už zase hodně-

krát slyšel. A to mi přijde úděsné. Dá-vám to za vinu právě naší neschopnosti jednoznačně pojmenovávat věci, na-šemu tradičnímu strachu z dělání jed-noznačných voleb. To nám nejde. Říct jasně, co chci, znamená zároveň jasně říkat, co nechci – a riskovat, že si něko-ho znepřátelím, že někomu šlápnu na jeho bolístku.

Nesouvisí to s tím, že jsme malá země, kde každý každého zná, každý je na každém do určité míry závislý? S tím jste se určitě taky musel setkat.

Jasně, je těžké říct, já s tím nesouhlasím i za cenu toho, že odejdu a vystavím se riziku, že budu muset dělat něco jiného. Jsem ale přesvědčený, a je to moje život-ní zkušenost, že když nepodlehnete, z dlouhodobého hlediska si pomůžete víc, než když budete dál slepě hrát hru, v níž jste se ocitli. Pokrok vzniká přeci právě tím, že se změní pravidla hry, věci se někam posunují. Vzniká tím, že člo-věk s něčím nesouhlasí, vidí jiné mož-nosti a jde za nimi.

Není ten současný stav ale i vina úspěšných byznysmenů, jako jste vy? Že se s prominutím staráte jen o sebe, vyklidili jste prostor a do-pustili, aby příkladem pro ostatní byli jen po-litici, kterým to zas tak moc nejde?

Jsme společnost, která se za pár let sna-ží dohnat věci, které byly dlouhou do-bu přerušené, které nemohly normálně fungovat. Přijde mi v souladu s dobou, že v těch prvních letech se všichni vrh-li na stavění domů, na budování firem. Teď myslím logicky přichází čas, kdy na-sycení tím základním úspěchem se lidé jako já začnou víc věnovat společenské-mu životu.

Opravdu myslíte, že úspěšní lidé překonají fobii z pověstné české závisti a začnou se na-jednou veřejně angažovat?Česká závist je věc, které se buď pod-dáme nebo nepoddáme. Je na čase dospět, přestat se bát vyčnívat a dozrát do toho, že si budeme cenit úspěchu a dovedností. A budeme chápat, že li-dé, kteří něco umí a jsou úspěšní, ve finále pomáhají svým úspěchem nám všem.

Klidně jste pustil naše fotografy k vám do do-mu. Většina byznysmenů by se bála, že jim začnou jejich známí a obchodní partneři zá-vidět, sousedi se s nimi přestanou bavit a ně-kdo je brzy přijde vykrást. Když je někdo bude chtít vykrást, tak je přijede vykrást i bez toho, aby byl vidět. Když mu bude chtít soused závidět, tak bude i bez toho, že je v novinách. Já se nebojím přiznat k tomu, že jsem pro ně-co žil, v něco věřil, něco mi to přineslo, že jsem úspěšný. Na všechno, co mám, jsem si vydělal poctivě. Mám za sebou dvacet let daňových přiznání. V tomhle chci být příkladem, protože je myslím důležité, aby lidé kolem sebe viděli po-zitivní příklady.

Uvažoval jste někdy o tom, že byste šel do politiky?Mnohokrát mě to napadlo. Moje žena mi na to vždy řekne, že mi zláme nohy. Nemám to zatím domyšlené. Nemys-lím si, že by mě politika udělala šťast-ným, ale myslím si, že je dobré mít na politické scéně nový impulz a nové tváře. Politika se ale musí umět. Je to řemeslo a člověk by se ji musel něja-kou dobu učit. Já spíš inklinuju věřit politikům, kteří začali na komunální úrovni a svoje místo si vydobyli dlou-holetou prací. Protože skočit do velké politiky bez znalosti jejího fungování je hloupost.

V prvních letech se všichni vrhli na budování

domů a firem. Teď přichází

čas, kdy se lidé jako já začnou

víc věnovat společenskému

životu.



Existuje vůbec ještě zákaznická loajalita, není to staromódní přežitý koncept? Není to tak, že jsou loajální zrovna tomu, kdo jim dá nejlepší cenu?Zákazník nikdy není loajální kvůli ce-ně. Když máte zákazníka, který k vám chodí k vůli ceně, tak toho ztratíte při prvním útoku konkurence, kte-rá se rozhodne, že mu to samé prodá o trochu níž. V mé filozofii cena není nejdůležitější. Je to podmínka nutná, ale ne dostatečná. Alespoň tak jsem vždycky postupoval v Makru. Každý váš zákazník řeší nějaký problém, na vás je pomoci mu ho vyřešit. Třeba tím, že mu zboží připravíte tak, aby s ním ztrá-cel co nejméně času. Když mám malý obchod, tak je pro mě lepší, než koupit deset tatranek, které budou složitě za-balené a můj člověk bude rozstříhávat pytlík, je koupit v krabici a rovnou to postavit na pult a prodávat. Když jsem kuchař, je ideální, když mám naporco-vané ryby nebo maso na velikost, kte-rou potřebuju. Je prostě nutné chápat, co řeší problém každého konkrétního člověka. A to není vždy cena.

Tohle zní hezky i funkčně. Stačí se ale roz-hlédnout kolem nás, všude samá speciální akce, slevové bomby...Myslím, že v určitém smyslu je to po-dobné jako s tím růstem. Je to jedno-duché, je to porovnatelné, je to něco, co můžete okamžitě prokázat a co mů-že mít krátkodobý rychlý efekt. Budo-vat vztahy se zákazníky je věc, která trvá dlouho. Musí se v ni věřit a investovat do ní. Když chcete dokázat krátkodobý úspěch, tak je cena jedna z nejjedno-dušších cest. Taky je to ale způsob, jak zákazníka nejrychleji ztratíte. Když se pustíte do velkých cenových bojů, tak nezískáte oproti konkurenci žádnou výhodu, protože je to zase věc, kterou konkurence může následovat. Pravdě-

Svět zažívá ekonomickou krizi. Jednou z je-jíchž příčin je naše obsese neustálým růs-tem. Dvacet let jste pracoval pro nadná-rodní firmy. Myslíte si, že jsme odsouzeni k růstu? Nebo je šance to v uvažování vel-kých firem změnit?Závisí to na tom, jestli jednou dojde k porozumění, že kapitálová hodno-ta je cennější než kvartální výsledek.Všichni milujeme kvartální výsledky, protože se napíše číslo. Je to jasné, jednoduché, průkazné, nevyžaduje to žádné velké výklady, odpovídá to na-ší přirozené tendenci se poměřovat, soutěžit. Věřím, že se to změní, proto-že jinak by se věci na světě v dohledné době nemohly obrátit k lepšímu.

To je překvapivý názor od člověka, který léta pracoval ve firmách, které jsou orientované na rychlý růst, na otevírání nových poboček, rozšiřování počtu zákazníků... to byl přeci v McDonald‘s i v Makru váš hlavní úkol.To ano, ale právě proto vím, že každý růst má své meze. Že během růstu se musíte nějak vyvíjet a není dobré jen slepě otevírat další pobočky, když se ote-vírat nemají.

Většina tiskových zpráv velkých firem je ale právě o tom: o kolik se meziročně zvýšil zisk, kolik nových poboček jsme otevřeli, kolik má-me nových zákazníků....Ba ne, všimněte si, jak málo pozornos-ti se v těch tiskových zprávách věnuje zákazníkům. Většinou se píše o počtu poboček, výši tržeb. Málokdo ale ztrácí čas tím, aby vysvětloval, kolik má klien-tů a jaký mají k jeho firmě vztah. Na zá-kazníky se v tom honu za růstem často zapomíná. Jako investora by mě právě tohle zajímalo úplně nejvíc – co jsou zač moji zákazníci, jak moc jsou vůči mé firmě loajální. To považuji za absolutně nejdůležitější. A investoval bych právě do těch, které mají loajální klienty.

MARTIN DLOUHÝVystudoval mezinárodní obchod na VŠE v Praze. Rok studoval také na Pekingském jazykovém institutu v Číně. Pracoval téměř deset let v McDonald’s. Nej-prve jako Development Direc-tor a následně jako Managing Director McDonald’s ČR a SR. V roce 2003 přešel do METRO C&C Russia, kde působil jako ředitel po expanzi. Mezi roky 2005 a 2007 zastával funkci výkonného ředitele české a slo-venské pobočky Makro. Násled-ně dva roky působil na postu výkonného ředitele v Indii, poté byl viceprezidentem METRO Group. Letos nastoupil do ve-dení obchodního řetězce Tesco. 5 i G�O\å XMH�D�MH] Gt�QD �KRUVNpP �kole. Zajímá se o cestování, architekturu, design a umění. Kromě čínštiny hovoří také rus-ky, španělsky a anglicky.

PN00

1019

-3

Během růstu se musíte nějak vyvíjet. Není dobré jen slepě

otevírat další pobočky, když se otevírat nemají.


STRANA 15

PN00

1019

-3



bude nemocný, když se někdo bude vdávat nebo ženit. Když někdo odchází z práce nějaký zaměstnanec ve vedou-cí pozici, spousta jeho podřízených má tendenci ho následovat. Daleko víc dě-lají pro toho člověka, než by dělali pro firmu. Myslel jsem si, že některé věci fungují opravdu všude, až v Indii jsem zjistil, že tomu tak není...

Co máte na mysli?Indie je země, která jde hodně svojí cestou. Tamní společnost je mnohovrs-tevnatá a pro mě často hodně duchov-ní. Duchovní rozměr je hodně důležitý a lidi se ho snaží zachovat. Oni se vel-mi jasně snaží ze západu přejmout to, co je dobré, ale zachovat si svoji barev-nou kulturu. Od toho, že všichni po-řád chodí v sárí a že když staví novou silnici, tak v ní najedete strom, protože je jim líto ho porazit, protože tam síd-lí jeden z mnoha bůžků nebo duchů. Musíte se naučit chápat, co pro ně je viděno jako dobré a co je jejich vize budoucnosti. Protože to množství lidí, které tam žije, vytváří zcela novou kva-litu. My řekneme fajn, proč to neděláte takhle, proč to tak nefunguje? Ale neu-vědomujeme si, že věc, která může fun-govat pro desítky milionů lidí, tak je někdy těžko pochopitelná pro miliardu lidí. Uvažovat o miliardě lidí a řídit stát s miliardou lidí je trošku jiné než dělat to samé s miliony.

Rusko, Indie i Čína, se kterou taky máme pracovní zkušenost, patří společně s Brazílií do uskupení BRIC – zemí, kterým bude pat-řit budoucnost. Na kterou vy nejvíc sázíte?Čína jde cestou jasného nadiktování všem, co je správné, cestou plánování. Indie jde tou kostrbatou cestou největší demokracie, kde si lidi rozhodují o de-tailech a nemůžete přijít a říci: tady po-stavíme velkou dálnici. Na jednu stranu samozřejmě trpí rozvoj infrastruktury a těch daných věcí, co by tu společnost posunul materiálně dál, na druhou stra-nu to šíleně pomáhá kreativitě a indivi-duálnímu rozvoji lidí. Já Indii fandím kvůli tomu, že to je země, která se snaží utvořit budoucnost skrz vzdělávání lidí a ne skrz komplikované direktivní sys-témy. Myslím, že by to bylo pro dobro celého světa, aby šel indickou a ne čín-skou cestou.

podobně zvýšíte hodnotu celého od-větví, ale ve finále dosáhnete nižší míry ziskovosti pro všechny. Jednoduše pro-to, že si zákazníky na ty cenové války vychováte. Přesně to se stalo v Česku.

Deset let jste stál v čele českého McDonald’s, pak pracoval pro Makro v Rusku, v Česku, v Indii a nakonec pro celou Evropu. Co bylo za tu dobu nejtěžší?Nejtěžší bylo vždycky v pravý čas odejít. Překonat pohodlnost, pochopit, že už nemám firmě co dát. Že už dělám jen změny pro změny a že jediné, co mně čeká, je, že si tu budu roky pohodlně krnět. Krnění naštěstí nesnáším. Jakmi-le se to děje, začnu být nervózní. Vů-bec nejtěžší bylo po deseti letech ode-jít z McDonald’s a v jednom jediném okamžiku změnit práci, firmu, pozici a zemi: odjel jsem tehdy pracovat pro Makro do Ruska. První čtyři měsíce by-lo nejtěžší období, které jsem kdy pra-covně zažíval – pracoval jsem non stop, problémy se valily ze všech stran. Dlou-ho nebyly vidět žádné výsledky, byla zi-ma a tma. A do toho ještě starosti, jestli ten přesun zvládne rodina, jestli ji to nepoloží.

V čem byl největší rozdíl oproti práci v Česku, když jste pracoval v Rusku nebo Indii? Na co jste si nejhůř zvykal?Každá ta země je jiná. Lidé uznávají ji-né hodnoty, je tam odlišná míra citli-vosti – co je v jedné zemí vnímáno jako slabost, je ve druhé bráno jako velká výhoda. Třeba v Rusku být víc direk-tivní není nic zvláštního, naopak je to nutnost. V Indii jsou na to lidi mno-hem citlivější a mnohem víc dají na to, aby chápali podstatu problému, proč nějakou věc mají udělat. Jsou neuvěři-telně hrdí na svoje vzdělání a znalosti, takže když jim chcete prodat a vysvětlit jiný koncept, tak to oni opravdu mu-sí intelektuálně pojmout a vzít za své, čistě direktivní přístup na vyšší úrovni řízení nefunguje. Další věc, která je v Indii hodně silná, což je často v asij-ských kulturách, že zaměstnanci jsou osobně hodně spojeni se svým šéfem. Ten emocionální vztah je silnější než v jiných kulturách. Očekává se od vás, že budete více rozumět jejich osobním problémům, rodinnému zázemí a bu-dete i ochotný pomoci, když někdo

Když v Indii staví novou silnici,

najdete v ní třeba i strom. Indům

je líto ho porazit, jelikož tam sídlí jeden z mnoha

bůžků nebo duchů. Musíte se naučit to chápat.


PN001050


STRANA 18 proč ne?! – BŘEZEN 2012dopis

Když pleťovou masku, tak jen od židovské firmy a od Mrtvého moře.


PN brezen 18_23_muzi40.indd 18 8.3.2012 23:08:48

STRANA 19

TEXT: David SHORF – FOTO: Jan SCHEJBAL

STRANA 19

Mému staršímu já

Co by se stalo, kdybyste v dětství napsali dopis adresovaný sobě, uložili ho do časové schránky a otevřeli až po desítkách let?

Ale pozor, ten dopis by chla-peckým hlasem vyslovoval svoji představu o tom, kam se Váš život vyvine. Změnil

by se za ta léta mužský pohled na svět, anebo by to bylo pořád totéž? Jako in-spirace pro výlet do samčí hlavy pro po-třeby tohoto článku posloužili Michel Houellebecq, John O’Farrell, Woody Al-len a Jaromír Jágr.

OSTRAVA, ZIMA 1983Drahý Davide, v době, kdy čteš tento dopis, se budeš pravděpodobně jmenovat trochu jinak a bydlet v nějaké smysluplnější zemi. Předpokládám, že si dnes jako rocková hvězda, která cestuje po světě a jejíž tvář visí na každém rohu, vzpomeneš, že svo-ji první elektrickou kytaru Iris jsi dostal v okamžicích, kdy smolím tento dopis. Ano, byla to veselá náhoda. Máma ti ji sice slíbila až dokončíš lidušku, ale když přišlo na lámání chleba, musela prázd-né peněžence pomoci náhoda. Dnes, jako slavný a obdivovaný muzikant, si tedy můžeš dovolit s nostalgickým pou-smáním poděkovat kamarádovi Honzovi Kubicovi, který ti tehdy po škole v bitce vyrazil zub. Nejdříve ses bál, že doma bu-de strašný průšvih. Pak jsi ale pochopil, že děda platil nějakou úrazovou pojistku

a že „placatá kytara“ z hudebnin na Leni-nově třídě v Porubě je na dohmat. Dou-fám taky, že máš jako správná rock star dlouhé a husté vlasy a že matčino varo-vání, že budeš ve třiceti plešatý po otci a dědovi, se ukázalo být falešným proroc-tvím. Nepochybuji, že máš dobrý vkus a v šatně na tebe po koncertě čeká něja-ká sexy blondýna v hodně krátké sukni. To už tak nějak patří k těžkému osudu slavných a úspěšných světových ikon. Já tady v roce 1983 zatím zkouším s kape-lou v síni tradic. Honzův brácha nám půjčuje bubny a dáváme dohromady koncert v tělocvičně. Budu mít na sobě nové červené triko Adidas a levisky - pět-setjedničky, co mi přivezla teta z Anglie. Umíme už Sandokana (odposlouchal jsem slova z televize), Pink Floyd (slova jsou na obalu desky) a Alenku v říši divů (od Smokie, ale asi to budu zpívat čes-ky od Zicha). Budou tam všechny holky z osmých tříd. I ta Hanka a Petra. Ještě nevím, na kterou se budu dívat při hraní. Tak se zatím měj hezky ve tvé úžasné bu-doucnosti v Los Angeles, USA a na světo-vých pódiích.

Tvůj David z roku 1983

P.S. Zajímalo by mě, kolik máte ka-mionů aparátu. Třeba AC/DC prý jich mají jednadvacet!



na hlavě budu pro změnu nezaměni-telný debil.) Průnikem našich představ o vhodném účesu je ve výsledku tedy ně-co, co můj kamarád okomentoval slovy: „Á, páneček se nechal ostříhat na Hitle-ra“? Mimochodem, všimli jste si někdy u kadeřnice, kolik času tyto slečny věnu-jou stříhání zadní části lebky? Během své zadumanosti pod igelitem jsem odhadl poměr 80:20 ve prospěch stříhání vzadu. Rozumíte? Vždycky jsem si myslel, že se lidé většinou dívají na tu část hlavy, kde je obličej. Po dvaceti minutách práce se zubatými nůžkami se mi ale pak dosta-ne do rukou to druhé zrcátko a otázka: „Je to vzadu dobrý?“ Ač nerad, musím konstatovat, že v tomto ohledu jsem srab a nikdy jsem nahlas neřekl: „JE MI ÚPL-NĚ JEDNO, CO JE VZADU, ALE PROČ TO VYPADÁ ZEPŘEDU TAK DIVNĚ?“ Místo toho vždy vyloudím křečovitý úsměv a řeknu, že se mi to líbí. Tenhle test pro změnu zase vždycky projedu.

K šedivějícím vousům mám tak ně-jak neutrální vztah. Ve svém mužském narcisismu si totiž uvědomuji, že je to akceptovatelná přiznávka čtyřicátnic-tví. A hlavně, chátrání tělesné schránky v důsledku stárnutí není až tak velká tra-gédie. Vlastně stačí jen přehodit životní styl: více sportu a méně restauračních za-řízení. A protože zhýralý život dvacátníka a třicátníka s sebou nesl rychle fungující metabolismus a špatnou kondičku, ten čtyřicátníkův už sice tak rychle nespalu-je, ale sportováním a méně večírky do-sáhnete vlastně lepšího výsledku. Horší je STRACH z fotrovatění (už se mi ne-chce do hospody do centra, stačí přece jít za roh), stěhování na venkov (znáte ty kecy těch, kteří se usídlili v domečku za Prahou a říkají „mám to jen 17 minut na Čerňák“), seriálu Chirurgové a stani-ce Prima Love obecně, „praktické mó-dy“ chození ve větrovce a goretexkách

po městě (nejlépe oba manželé ve stejné značce) nebo team buildingu.

Milý Davide z roku 1983, k té rocko-vé síni slávy bych se taky tak neupínal. Víš, není o co stát. Dlouhohrající desky už jsou sice zase docela v kurzu, ale ži-vit se tím není žádný med. Škoda, že ti to nemůžu říct, ale koncert v tělocvičně byl sice dobrý, ale ani Hanka, ani Petra s tebou „chodit“ nezačaly.

JERUZALÉM, LÉTO 1993Milý Davide, v době kdy čteš tento dopis předpo-kládám, že ti bude přes čtyřicet a že se nenecháš zviklat společenským tlakem, který tě bude chtít zadupat do země a rozemlít v beztvarou hmotu konform-ních idiotů jako ve filmu Pink Floyd: The Wall. To, že už jsi starší chlapík, přece neznamená, že musíš dělat všechno tak, jak se sluší ve tvé věkové kategorii. Přece si nepořídíš ženušku, dětičky a sekačku na trávu. Kým se pak necháš inspirovat? Tvým sousedem u panáčka v hospůdce? Přece snad pořád věříš, že můžeš být čím-koliv, jen se správně rozhodnout. Dobrá, přiznávám, že já už jsem tady v mé sou-časnosti roku 1991 některé ambiciozní životní projekty odepsal. Už asi nikdy ne-budu hrát hokej v NHL, na bojového pi-lota už jsem taky trochu přestárlý. Ale po-řád zůstává poměrně slušný vějíř atraktiv-ních možností: zvukař ve studiu, profesor angličtiny, agent tajné služby či premiér země, to jsou pořád opce nijak neodvis-lé od věku a fyzické kondice. A docela reálné. Jasně, že se vějíř bude s přibýva-jícím věkem smršťovat, ale zatím je to rokenrol, baby. Hlavně se nenech zválco-vat lačností po maloměstském způsobu života a sněním o nějakých rodinných statcích symbolizujících pochybný „nor-mální život“. Na ledničky Miele, filtry do bazénů a operu máš čas v důchodu.

PRAHA, LEDEN 2012Tak jsem objevil dopis, který psalo mé já z roku 1983 svému o mnoho let staršímu já... Ale houby, samozřejmě, že neobjevil. S tímhle nápadem přišel ve svém romá-nu This Is Your Life John O’Farrell. Ale součástí zkoušky integrity muže, který překročil čtyřicítku, jsou testy, kterými zkoumá sám sebe. A já právě úspěšně složil první z nich. Cítím se spokojený. Mohl jsem machrovat, že jsem si vymyslel originální žánr, v němž konfrontuji své jinošské sny s realitou o 30 let později. A možná by na to ani nikdo nepřišel, protože O’Farrell je pro čtenáře Proč ne?! levičák a tudíž ho vědomě ignorují. Možná, že humoristický román ani pro čtenáře HN není dostatečně intelektuál-ní čtivo... Ale náhoda je blbec a ta ostu-da, kdyby se na to přišlo.

Tak jako tak, odpovědět chlapci z mi-nulosti a vysvětlit mu, co se z jeho plánů povedlo a co tak úplně ne, není od vě-ci ani ve vykradeném žánru. (Ostatně, Steve Jobs tvrdil, že kreativita nespočívá v tom, že někdo vynalezne kolo, ale že si všimne, že někdo JINÝ kolo vymyslel, a umí ho prodat masám.)

Tak tedy, milý Davide z roku 1983. Musím přiznat, že se mnohé nepovedlo tak, jak jsi nám to naplánoval. Jako hlav-ní problém vidím ty vlasy. Tvářím se sice před okolím, že je mi to fuk, ale když se po sprše podívám na řídké pramínky vla-sů smutně padající do vysokého čela, tak nějak nevím, co s tím. Ptal jsem se kadeř-nice, jestli to nemám prostě celé ostříhat dohola a tvářit se, že jsem to tak chtěl. Ta ale k mému překvapení vyjekla, že takto REZIGNOVANĚ a NEKREATIVNĚ při-stupujou ke svému plešatění všichni chla-pi a že to považuje za kapitulaci. „Chcete vypadat jako ty zástupy volně zaměnitel-ných chlapů s holou hlavou?“ (Nechci, pomyslel jsem si, ale s přehazovačkou

David Shorf (43) je novinář, který studoval anglickou literaturu QD �+ HEUHZ �8 QL YHUVLW\�RI �- HUXV DOHP ��V ORXå LO�S ůl roku v izraelské armádě Y�Si VP X�* D] \�D �QD �= i SDGQt P �E řHKX�- RUGiQX��E\O �GHVHW�OHW�] i VWXSF HP �šéfredaktora Lidových novin, v současnosti je šéfredaktorem Skylink TV a vyučuje na Anglo-American University. PřHVWRå H�VH�QD URGLO�Y�2 VWUDYě, MHKR�V\Q�KU DMH�KRNHM�] D�6 SDUWX�3 UDKD�


PN001063-2



ným ksichtem ječet po svých harantech na hřiště. No jasně, je to přece praktic-ké, dlouhé vlasy překážejí. Ale praktic-ké a pohodlné je taky chodit na operu v teplácích a v přetopeném paneláku ve slipech. Nepraktické jsou naopak vy-soké podpatky, francouzská manikura nebo dlouhý oběd.

Tvé dopisy z časové schránky by vlast-ně platily pořád, kdyby se nenarodily děti. A možná, že až odrostou, že zase platit začnou, jenže to už bude pozdě na velké blbiny (na malé blbiny není NIKDY pozdě).

A jestli náhodou není pozdě na děti kolem čtyřicítky? Asi by se chlap chlapovi musel podívat do očí a říct, že být pozd-ním otcem má stejný počet nevýhod jako být „včasným“ otcem. Kdybys to zkoušel tehdy, asi bys vyrůstání svých dětí tak ně-jak projel v mlžném oparu. Možná by ses cítil svázaný, že jsi třeba nemohl kdyko-liv odjet do Venezuely chytat hady. To jsi přece vždycky říkal, když jsi kázal o muž-ském právu na svobodu, ne? Na druhou stranu, jako mladý fotr bys se svými dět-mi byl schopen ještě o třicet let později šplhat na Kilimandžáro.

Můj milý mladší Davide, není třeba se bát. Po čtyřicítce startují i pozitivní chlapské změny. Třeba se vykrystalizu-je a zjednoduší vztah k ženám. Prostě si jednou uvědomíš, že vlastně nenávidíš ženy. To zní strašně, ale je to tak. Samo-zřejmě, že jsou výjimky. V první řadě máma. Pak všechny ženy, které se smě-jou nevkusným chlapským vtipům, jsou samostatné a pro své okolí nesnesitelné. Jenže to jsou vlastně chlapi, byť zabaleni v krásném ženském těle. No a pak samo-zřejmě sexuální objekty. Na posledně jmenované nejsou kladené žádné dal-ší nároky. Ano, podtrženo sečteno ak-ceptuješ jen typ máma, typ kámoš a typ porno. Ideální je, když se druhá a třetí kategorie sloučí a vytvoří manželku. Ale to čtyřiadvacetiletému cucákovi nemá cenu vysvětlovat. Všechny ostatní ženy spadají do kategorie: nerozumím a ne-snáším a navíc se určitě dívají na seriál Chirurgové a Topstar magazín.

P.S. A ještě si myslí, že ježdění na snow-boardu je pro chlapy narozené v roce, kdy přistál Armstrong na Měsíci, zoufa-lý pokus, jak zastavit čas, a ne ohromná zábava.

Věřím, že jsi nepřestal kouřit, protože je to zrovna moderní, a že někde sedáváš s panem profesorem a zajímavými lidmi v evropské kavárně. Doufám, že mi při-pravíš lepší budoucnost, než teď žiju. Měl jsem takový divný sen. Hráli jsme turnaj středních škol v hokeji a já nemo-hl hrát, protože jsem měl jen takovou malinkou dětskou hokejčičku. Kamarád Arnon mi sen zanalyzoval: Asi jde o to, že umíš hrát hokej, ale v Izraeli se žádný nehraje, takže je ti to k ničemu. Metafo-ricky, samozřejmě. Další dvě věci, které mám rád – science fiction a heavy me-tal – tu taky nemají. Sci-fi prý proto, že Izrael nemá budoucnost a Metalliky se polovina židovské i arabské populace bo-jí jako čert kříže. Doslova. Jo a s holkama je to tady těžké. Jako s tím hokejem.

PRAHA, BŘEZEN 2012Milý Davide z roku 1993, těžko se to vysvětluje čtyřiadvacetiletému klukovi, který si myslí, že mu svět leží u nohou, protože zvedl svůj zadek a pár let žil ně-kde jinde. Sekačku ani domeček s ga-ráží a pejskem sice nemám, ale dětičky a ženuška tu jsou. Tak to bys nečekal, co? Tvoje revoluce už ale není moje revoluce. Říká se, že i největší sobec se změní, když se mu narodí dítě, protože potomek je jeho odrazem, a tak je na-jednou doma dvakrát. A postarat se mu-sí ten starší, takže by výsledkem měl být o 50 procent menší sobec. To je samo-zřejmě jen teorie. Z vlastní praxe bych ti mohl dokázat, že rovnice nefunguje – lze se dobře postarat o děti a zároveň zůstat sobcem. A protože tvůj mužský svět roku 1993 důvěrně znám, můžu tě ubezpečit, že se snažím ochránit co největší zbytky toho, co oba nazýváme chlapskou svobodou, zatímco ženy ne-zodpovědným egoismem. Mojí hlavní vlajkovou lodí nadále zůstává svatá vál-ka proti praktickým věcem. Všechno praktické je totiž vlastně hnusné. Alfa Romeo nikdy nebude praktická jako Passat Naopak je krásná, ale nakonec se jí vždycky zadře motor. No a co! Víš, můj milý, co je vrcholem „praktičnos-ti“? Matka na pískovišti, která si už od-rodila své děti, čímž pádem automatic-ky rezignovala na svůj vzhled. Ostříhala se nakrátko, oblékla konopné kalhoty a trekové sandály, přehodila přes sebe větrovku North Face a vyrazila s nasra-

9 é 5 2 . < �3 ŘÁTEL, . 7 ( 5 e �2 9 / ,9 1 , / < �$ 8 72 5 Ů9 �0 8 ä 6 . é �32 + / ( ' �1 $ �6 9 ĚT

Ä . G\ å � EX GHã � WOX VWê � MDNR�Mi � � DVSRň� VL� EX GHã � MLVWê � � å H�nemáš rakovinu.“ (Marcel Ä : RRGP DQ ³ � / HVQ tN� Y� UH�stauraci Vltava v roce 1987)

Ä 0 XV tã �VH�] EDYLW�UXNVDNX�YODVWQt �] EDEělosti.“ (Radek Pastrňák v hostin-F L�1 D�VSRONX�Y�U RF H��

Ä -i � Q HF Ki SX � � SURč� VH� EDYtã �V� NDå Gê P � LGLRWHP � ³ � � % R�řek Slezáček ve zkušebně Y� 2 VWUDYě v roce 1988)

Ä . GR� EX GH� SUYQ t� UR] X �měW� ~ SOQ ě� NDå GpP X � VORYX�Q D� & 1 1 � � Y\ KUi Yi � EDVX � ã DP �SDňského.“ (Tomáš Etzler Q D� ] DVWi YF H� WUDP YDMH� Y� 2 V�travě� = i Eřehu v roce 1990)

Ä 1 H�NDå Gê��NGR�MH�Ä IDMQ³ ��P XV t�EêW�P ůj kamarád.“ � , ] UDHOVNê�QRYL Qi ř Arnon Regular v Jeruzalémě v roce 1994)

Ä 7R��å H�NYůli frajeřině SřLã HO�R�GYD�P LOLRQ\�W R�Xå �QH Qt �SXQN��Yå G\ ť je nám čtyřicet, Davide.“ � 9 tW�5 RWWU�Y�SUDå VNp�ND�várně�( VSUHVR��URN��


PN001031-3


Návrat chlapa!Režisér, který to jednou dotáhne do fotbalové reprezentace.

Byznysmen, jehož matematické vzorce prohánějí obchodníky na světových burzách. Anebo akrobatický pilot, co snese přetížení několik G. Vybrali jsme sedm statečných

a opravdových mužů, oblékli je do elegantních obleků a zeptali se: Co dělá chlapa chlapem?

STRANA 24 proč ne?! – BŘEZEN 2012fashion story

FOTO: Matúš TÓTH ART DIRECTOR: Petr PUCH STYLING: Lucie TOMIŠKOVÁ

PN brezen 24_31_FS.indd 24 8.3.2012 23:30:53

Jakub Kohák (37), oceňovaný režisér reklam a videoklipů, příležitostný herec (např. seriál Okresní přebor) a vášnivý fotbalista.Oblek, 33 700 Kč; košile, 2600 Kč, obojí Canali, prodává Report's; kravata, Report's, info o ceně v obchodě; hodinky,

Louis Vuitton, 150 000 Kč; pásek, 5080 Kč, klobouk, 6400 Kč, vše Ermenegildo Zegna; boty, Corneliani, 16 000 Kč.

Chlapa dělá schopnost čelit

každé situaci, trošku páchnout a samozřejmě humor, umění rozdělat

oheň a vypít pivo na ex.

ASI

STEN

T FO

TOG

RA

FA:

DA

NIE

L H

AR

VA

N,

MA

KE-

UP,

VLA

SY:

AD

RIA

NA

BA

RTO

ŠOV

Á,

PRO

DU

KC

E: E

LIŠK

A H

OR

KÁ

, TE

REZ

A H

OR

ÁK

OV

Á

PN brezen 24_31_FS.indd 25 8.3.2012 23:31:01

Josef Achrer (29), malíř, člen malířské skupiny Obr., žák Michaela Rittsteina, letos získal Cenu kritiků pro mladé výtvarníky.Oblek, Dior, Simple Carollinum Concept Store, 43 700 Kč; košile, Paul Smith, Obsession, 5220 kč; kravata, Dolce&Gabbana, 2050 Kč;

ponožky, Zara, 199 Kč; boty, Louis Vuitton, 16 800 Kč.


Co dělá chlapa chlapem? To nechávám na nich. Já jsem chlap

nedokonalý se zalíbením v nedokonalých lidech

i věcech.

PN brezen 24_31_FS.indd 26 8.3.2012 23:31:16

STRANA 27

Karel Janeček (39), finančník a miliardář, majitel společnosti RSJ algorithmic trading, jednoho z největších obchodníků na burze v Chicagu a Londýně. Angažuje se v Nadačním fondu pro boj proti korupci.

Košile, 8000 Kč, sako, 51 000 Kč, obojí Brioni; kalhoty, pietro filipi, 2990 Kč; pásek, Tommy Hilfiger, Van Graaf, 1499 Kč;hodinky, Audemars Piguet, 34 500 eur; kapesník, Herm s, 2700 Kč.

Chlap musí mít vlastní názor a stát za

ním, i když se to nevyplatí.

PN brezen 24_31_FS.indd 27 8.3.2012 23:31:36


Vít Máslo (48), architekt, jeho studio CMC Architects stojí například za projekty Holešovický pivovar nebo Korunní dvůr.Oblek, Dolce & Gabbana, 24 680 Kč; košile, Brioni, 8000 Kč; kravata, pietro filipi, 1190 Kč; hodinky, Omega, Carollinum, 101 400 Kč;

pásek, Louis Vuitton, 11 100 Kč.

Chlapa povětšinou dělá chlapem jeho

výjimečná žena...

PN brezen 24_31_FS.indd 28 8.3.2012 23:32:02

STRANA 29

Martin Šonka (33), profesionální akrobatický pilot, vicemistr světa ve freestyle, který létá prestižní světové závody série Red Bull Air Race.Košile, Hugo Boss, Van Graaf, 2199 Kč; sako, Tommy Hilfiger, Van Graaf, 10 990 Kč; kapesník, Ermenegildo Zegna, 1980 Kč.

Chlap? Opora pro blízké. Čestné chování.

Nějaký ten chlapský koníček. A ješitnost.

PN brezen 24_31_FS.indd 29 8.3.2012 23:32:21


Džíny, svetr, sako, vše Louis Vuitton, info o ceně v obchodě;

brýle, Grand Optical, info o ceně v obchodě.

Tom Rychetský (33), tanečník baletu Národního divadla v Praze a duše skupiny moderního tance Dekkadancers.Košile, Corneliani, 2490 Kč; Dior, Simple Carollinum Concept Store, 40 700 Kč; kalhoty, pietro filipi, 3490 Kč; hodinky, Rolex, Carollinum, 222 200 Kč.


Chlap se stává chlapem, když má

svoji vizi a cestu. Není to ovšem cesta osobní

ani egoistická.

PN brezen 24_31_FS.indd 30 8.3.2012 23:32:42

STRANA 31

Robert Peňažka (39), značkový stratég a reklamní guru. Bývalý ředitel Leo Burnett a spolumajitel agentury Kaspen se nyní věnuje svému studiu Yinachi a projektu Kašpárek v rohlíku. Košile, Pink; manžetové knoflíčky, Paul Smith; kravata, Etro; sako, Jay Coleman, Report's; kalhoty, D&G;

hodinky, Bell & Ross; kapesníček, The Kooples; brýle, Alain Mikli, Žilka Optik Studio; vše vlastní.

Chlap si musí přiznat ten skrytej

kousek ženy v sobě. Jinak je to malej

kluk, puberťák nebo karikatura.

PN brezen 24_31_FS.indd 31 8.3.2012 23:32:58

STRANA 32 proč ne?! – BŘEZEN 2012style guide

Průvodkyně stylem moderního muže

TEXT: Veronika MIŠKOVSKÁ, Jiří HOŘČICA – FOTO: Standa MERHAUT

Obleky

Kravaty

PN brezen 32_47_B.indd 32 8.3.2012 23:40:32

STRANA 33

Nemůžete existovat bez skvěle padnoucího obleku. Košile.

Kravaty. Bot. A tašky. I když se ale budete snažit sebevíc, stejně nebudete vypadat líp než naše módní průvodkyně. Pardon.

Košile

Tašky

Boty

PN brezen 32_47_B.indd 33 8.3.2012 23:40:43

STRANA 34 proč ne?! – BŘEZEN 2012style guideFO

TO

: Dav

id T

UR

EC

KÝ

Děk

uje

me

spo

lečn

ost

i B

laže

k za

zap

ůjč

ení

figu

rín

y, b

uti

ku R

epo

rt’s

za

zap

ůjč

ení

od

ěvů

. STRANA 34 proč ne?! – ! BŘEZEstyle guidey g

Děk

uje

me

spo

lečn

ost

i B

laže

k za

zap

ůjč

ení

figu

rín

y, b

uti

ku R

epo

rts

za z

apů

jčen

í o

děv

ů.

Spona pásku by měla ladit s hodinkami, popřípadě manžetovými knoflíčky. Barva kůže pak s botami.

Kalhoty sedí v pase (pod pupíkem), pod páskem se nekrabatí.

Manžety na kalhotách se stále nosí, ale pozor – ubírají na výšce.

Puky na kalhotách jsou vždy ostré. Pokud je potřebujete narychlo přežehlit, chraňte látku bavlněným kapesníkem. Jinak se bude lesknout.

Uzel kravaty sedí blízko k límečku, takže neodhaluje žádnou přebytečnou látku košile.

Tmavě modrý oblek je univerzálnější než černý.

Můžete k němu obléct hnědé i černé doplňky.

Hrajte si se vzory, pokud potřebujete opticky přidat pár centimetrů do výšky,

proužek je ideální. Chcete-li působit „namakanějším“ dojmem, sáhněte

po kostce. Pokud máte pár kilo navíc, výrazným vzorům se naopak vyhněte.

Poslední knoflík u saka se nezapíná.

Při zkoušení naboso sahá lem kalhot přesně na zem.

Pokud zvolíte kapesníček, pak nikdy se stejným vzo-

rem, jako má kravata.

Konec kravaty by měl sahat k opasku.

K obleku se hodí nejlépe tmavý vlněný či kašmírový kabát. Nemusí být nutně černý, zkuste tmavě šedý či tmavě modrý.

PRAVIDLA DOKONALOSTI

JAKOU MÁM KONFEKČNÍ VELIKOST?Velikost obleku se odvíjí od obvodu vašeho hrud-níku. Pokud jste vyrostli do standardní výšky, pak toto číslo vydělte dvěP D� � 0 X å L� Q Lå ã t� Q Hå �173 centimetů mají zkrácenou velikost a dělí čtyřmi. Čahouni nad 185 centimetrů naopak VDKDMt� SR� SURG ORX å HQ p�velikosti a dělit nemusí nic. Číslování se ale X � NDå G pKR� Yê UREFH� OLã t��a tak se zkoušení stejně nevyhnete.

PN brezen 32_47_B.indd 34 8.3.2012 23:40:51

STRANA 35

ně po příchodu do kanceláře sundáte, a oceníte je i na cestách, kdy potřebuje-te vypadat po příjezdu na hotel vyžehle-ně. Zaplatíte tak ve finále za dva obleky mnohem nižší cenu, než kdybyste si je kupovali zvlášť.

Při koupi obleku berte v potaz i svou postavu. Nevyrostli jste příliš do výšky? Zapomeňte na manžety u kalhot, zkracu-jí nohy. Roli hraje i počet knoflíků – čím více jich je, tím kratší je „véčko“, které zapnuté sako na hrudi tvoří. Pokud po-třebujete opticky prodloužit a zeštíhlit postavu, je tak ideální jeden knoflík. Když k tomu přidáte proužky, bude z vás rázem čahoun. Kdo naopak potřebuje pár centimetrů z výšky ubrat, zvolí raději tři knoflíky.

Pokud vaše profese vyžaduje nošení obleku každý den, měli byste mít ve skří-ni minimálně pět obleků.

NA MÍRU? NA MÍRU!Je lepší mít dva perfektně padnoucí ob-leky, než pět obyčejných. Kromě špičko-vé konfence je nejvybranějším řešením šití na míru. Každý pořádný chlap by si

ho měl aspoň jednou za život dopřát. Pokud se svěříte do rukou krejčího, ne-musíte řešit, k jakému kloubu vám mají sahat rukávy a zda vám sako sedí v rame-nou. Stačí jen přesně specifikovat, o jaký oblek stojíte, kam ho budete nosit a vybrat si látku ze vzorníku. Cena takto vyráběných obleků se odvíjí od toho, jaký je podíl ruč-ní práce. Pokud se jedná o „měřenkový“ oblek, u kterého se vychází z již existujících střihů, které se jen doupraví podle vaší mí-ry, pak se bavíme o částce kolem dvaceti ti-síc korun. U obleku vyráběného převážně ručně, se střihem jen pro vaši postavu, se

můžete hravě dostat na trojnásobek. „Po-kud si zákazník chce nechat ušít oblek, musí ale počítat s tím, že musí docházet na zkoušky a na oblek si počká minimálně dva měsíce. Pokud hodně cestuje a zkouš-ky nestíhá, pak trvá ušití obleku i mnohem déle,“ doplňuje Vančura. Nemusíte přitom

Ušitá mužnostNení oblek jako oblek. V jednom můå HW H�Y\SD GD W �MDNR�SiQE ůK��Y�GU XKp P �MDNR�SR�domní prodavač. Stačt�] Qi W �MHQ�Si U�SUDYLGH O��D �Xå �VH�QL NGR�QH RGYi å t�REVDGL W �YDã H�REOtEHQp �P tVW R�Y�] DVHGD čce.

STRANA 35

Perfektní oblek na mužském tě-le je požehnání. Alespoň pro ženy. Jen zkuste v jeden den vy-razit do baru v džínách a tričku

a druhý den v obleku. Sami uvidíte ten rozdíl. Je to stejné, jako když si vezmete v zimě místo čepice klobouk. Najednou vás začnou zdravit lidé, kteří si vás do té doby nevšímali. Oblek budí respekt.

JAK KOUPIT DOKONALÝ OBLEKNakupování obleku nemusí být věda, i když to na první pohled tak vypadá. Sta-čí si pohlídat pár věcí. Stěžejní pro oblek je to, jak vám sedí v ramenou. Nic není důležitější. Pokud nechcete, aby váš ob-lek vyvolával vzpomínky na vašeho dědu, mělo by vám sako padnout jako ulité. Náramenice v tom případě výrazně ne-přesahují rameno. V zásadě platí, že po-kud si na sebe vezmete sako a nevypadáte v něm lépe než obyčejně, pak nemá cenu si ho kupovat. Pohlídejte si i průramek, laicky řečeno – díru na ruku. Pokud vás řeže, sako nebrat. Pokud je příliš široká, pak budete vypadat jako komik z 80. let. „V Česku často muži nosí příliš velká sa-ka. Měli by si uvědomit, že v saku nechodí cvičit,“ zdůrazňuje Jan Vančura z krejčov-ského salonu Delor. Pokud vám sako sedí v ramenou, ale jinak na vás plandá, není většinou problém si ho nechat za pár sto-vek vypasovat. Taková služba dnes patří k nabídce i v běžné konfekci.

Zásadní je i délka rukávů. Měl by vám koukat kousek manžety od košile. Pokud ale při zkoušení nemáte padnoucí koši-li, je vám tato rada k ničemu, a tak platí, že pokud rukáv přesahuje místo, kde se kloub palce potkává se zápěstím, pak je třeba ho zkrátit. Upravit se dá v případě potřeby i délka kalhot. Zkoušíte-li si sa-ko naboso, sahá správně konec kalhot k zemi, v botách pak k podpatku. Pokud najdete dokonale padnoucí sako, vezmě-te si k němu rovnou dvoje kalhoty. Ty se opotřebují rychleji, než vršek, který stej-

Obleky

PN brezen 32_47_B.indd 35 8.3.2012 23:40:55


Rozdíl je podle Volfa i v tom, co se nachází pod samotnou látkou. Většina obleků má výztuhu ústřední části oble-ku lepenou, což může vést k tomu, že se vám látka začne po nějaké době krabatit a sako můžete rovnou vyhodit. Kvalitněj-ší saka mají výztuhu ručně přišitou na ně-kolika místech. Jak to poznat? Zkuste vzít sako do ruky a prohmatat látku. Pokud cítíte jen dvě vrstvy látky, je výztuha lepe-ná, pokud tři, je přišitá.

JAK SE O OBLEK STARATŽivotnost obleků není bohužel příliš dlouhá. Průměrný konfekční oblek vám vydrží v dobrém stavu tak dva roky. Ob-lek na zakázku samozřejmě několikaná-sobně déle. Jak dobu, kdy bude oblek vypadat dobře, prodloužit na maximum? Stejně jako boty byste neměli oblek no-sit dva dny po sobě. Sako patří zásadně na ramínko, pokud možno pořádné dře-věné a široké. Užší ramínka vám jen zničí tvar náramenice. Samozřejmostí je i před uložením do skříně vyndat všechny věci z kapes a oblek krátce vykartáčovat.

Až vás zastihne letní bouřka, je lepší sundat sako a obětovat košili. Pokud má sako lepenou výztuhu a navlhne vám, je dost pravděpodobné, že lepidlo povolí a látka se zkrabatí. Zvlášť, když ho ještě mokré mrsknete na sedadlo auta.

U ITALA NEBO V SAVILE ROW?Toužíte po obleku šitém na míru a chce-te si to užít se vším všudy? V zásadě má-te jen dvě možnosti – Itálii či Londýn. „Italská móda je víc chic, zdůrazňuje více mužskou postavu a ramena. Střih kalho-ty je užší a kratší,“ vysvětluje Volf. V sa-motné Itálii jsou tři místa, která určují pánskou módu – Milán, Řím a Neapol. Zatímco milánští krejčí, jako ti z Canali, šijí v průmyslovém srdci země hlavně pro byznysmeny, římská móda má už v sobě něco z italské frivolnosti. Nejznámějším římským výrobcem je Brioni, který si za-kládá na tom, že obleky jsou šité převáž-ně ručně. Střih od Brioniho je sevřenější a přísnější než obleky, které se šijí v Nea-poli. „Co si budeme povídat, v tom měs-tě nikdo nikdy moc nepracoval a vždycky se v něm procházeli dandyové a mafiáni, kteří měli slabost pro módu a dávali své bohatství najevo,“ přibližuje Volf. Napří-klad neapolská značka Sartorio tak šije obleky s měkkým nasazením ramen, kte-

hledat svého krejčího, podobné služby na-bízejí i některé módní domy. Italská znač-ka Ermenegildo Zegna vám při výběru lá-tek rovnou doporučí vhodné kombinace látek na košili či kravatu, takže přemýšlení nad oblékáním odpadá úplně. Ušití trvá šest neděl a dvakrát do roka do pražského butiku dojíždí přímo italský krejčí, který předem objednaným zákazníkům bere míry. Ital bere míry na obleky šité na za-kázku i v pražské pobočce značky Brio-ni. „Přilétá na objednávku nebo třikrát do roka na setkání se stálými zákazníky,“ říká manažerka pražského salonu Hele-na Košařová.

JAK POZNAT KVALITNÍ OBLEKMateriál je základ. U kvalitního obleku nepřichází v úvahu polyester. Umělotina se sice nemačká, ale v takovém obleku se budete jen potit, což má na okolí vět-šinou neblahý vliv. Pokud si vážíte sami sebe, pak jsou jedinou volbou přírodní materiály, konkrétně stoprocentní vlna. Chcete-li si dopřát, pak může být i s pří-měsí kašmíru, ale na běžné denní nošení se obleky z delikátní látky příliš nehodí. Výběr materiálů je dnes nepřeberný. Na-bízí se látky, které odpuzují vodu, takže když se v letadle polejete kávou, stačí jen tekutinu setřepat. Příměs hedvábí pak za-jistí, že se látka nemačká. Značka Erme-negildo Zegna má v arzenálu i speciální látky určeného do horkého počasí, které odrážejí světlo. Perfektní pro obchodní jednání v Dubaji.

Zkontrolujte knoflíky – ty pořádné nejsou z plastu, ale z rohoviny. Knoflíko-vé dírky jsou precizně obšité. Známkou kvality jsou i funkční knoflíky na rukávu saka. Pokud chcete dát najevo, že máte na sobě něco extra, klidně si jeden nebo dva nechte rozepnuté. Etiketa to dovolu-je a obchodním partnerům vyšlete jasný signál, že rozumíte věci. Pokud z obleku čouhají nitě, kdekoli, asi to úplné ter-no nebude. To platí i v případě, pokud na sebe nenavazují vzory v místě, kde je látka střižená – na rukávech či kapsách.

„Dalším detailem, který vypovídá o kvalitě obleku, je malá, téměř nevidi-telná kapsička v levé přední části kalhot. Byla původně určená na hodinky, dnes-ka už jde spíš jen o zajímavost,“ dodává Ondřej Volf, manažer obchodu Report’s, který prodává obleky od značek Canali a Sartorio.

ré působí ležérněji. Ne všichni Italové se ale drží italské školy – Armaniho uvolně-něji střižené obleky učarovaly Američa-nům, kteří si vždycky potrpěli na ležér-nější styl.

Oproti tomu je anglická krejčovská škola mnohem konzervativnější a jejím centrem je londýnská ulice Savile Row, kde není nic jiného, než krejčovské sa-lony. Každý z nich má přitom svůj styl – Gieves & Hawkes má dlouhou tradici vojenských uniforem, takže jejich obleky mají „tvrdší“ střih, Huntsman si zakládá na ostrých ramenou, vypasovanějším stři-hu a netradičních vzorech, Anderson&-Sheppard zase na výše střižených prů-ramcích a měkčích ramenou.

Možností jsou zkrátka miliony. Ať už si ale vyberete kdekoli, správný mistr krejčí vás nenechá odejít v obleku, ve kterém nebudete vypadat perfektně. A je jedno, jestli budete šít v Praze, Miláně nebo Londýně.

Sako by vám mělo padnout jako

ulité. Náramenice v tom případě

výrazně nepřesahují

ramena.

PN brezen 32_47_B.indd 36 8.3.2012 23:40:58

foto

: Jak

ub S

koka

n

PN001052-1

PN brezen 32_47_B.indd 37 8.3.2012 23:40:59


Tři a půl tisíce vzorů a látek v showroomu neapolského vý-robce Marinelly je skutečným královstvím kravat. Nemusí-

te ale jezdit do jeho butiku v pařížském hotelu Four Seasons. Svůj oblek oživíte originální vázankou snadno i u nás. Dů-ležité ale je zachovat formální pravidla, kdy a k čemu ji obléct. A také jak ji správ-ně uvázat.

SEDMINÁSOBNĚ SKLÁDANÁKvalitní kravaty jsou vyrobeny vždy z hed-vábí, ne z polyesteru. Mají buď tkaný, anebo tištěný vzor. Rolls-Roycem jsou tzv. seven-fold-ties, šité výlučně z hedvábí, které jsou k dostání i ve značkových bu-ticích v Praze či Brně. Název poukazuje na metodu jejich výroby – metr čtvereční hedvábí se sedmi sklady zlomí na formát kravaty. Na takovouto kravatu je použito dvojnásobné množství hedvábné látky, což se odráží v jejich ceně – pořídíte je zhruba od tří tisíc korun výše. „Vrcholem naší nabídky jsou tkané kravaty naté,“ ří-

ká Ivana Rudičová z butiku Hermés, kte-rá zdůrazňuje, že tato slavná značka „má i své vlastní bource morušové“.

Kromě kravat tkaných značkovými bourci morušovými můžete svůj oblek doplnit také vlněnými, úpletovými či kašmírovými vázankami. Žádná z těchto látek ale není vhodná pro skutečně for-mální oděv.

VYBÍREJTE OČIMA I HMATEMKravaty se vyrábějí v různých silách lát-ky, hmotnostech podšívky a šířkách. Na hmotnější a širší kravatě logicky uvá-žete i mohutnější uzel. Při výběru kravaty

se tak nedívejte jen na její barvu a vzor, ale kravatu si potěžkejte a promněte v ruce. Barvu a vzor kravaty vybírejte vždy podle barvy a eventuálního vzoru oble-ku a košile. Většina mužů se v této oblas-ti zrovna necítí být jistá v kramflecích, proto není žádná ostuda spolehnout se na jednoduché pravidlo: k proužkované košili nevolíme proužkovanou, ale puntí-kovanou či jednobarevnou kravatu.

Nemusíte nutně rezignovat a spokojit se s jednobarevnými kravatami, zvolte si klidně jednoduché pruhy a puntíky. Ale pozor na překročení hranice vkusu. Kou-pě kravaty s motivy vašich oblíbených ko-miksových hrdinů je sice humorná, ale co se stylu týká, velmi riskantní záležitost.

ALTERNATIVY TADY JSOUKravata je velmi formálním kusem odě-vu, a pokud ji má muž na sobě, nesmí si ji povolit ani rozepnout límeček u košile. Muži, kteří touží po originalitě, a jejich zaměstnání jim to umožňuje, mohou kravatu nahradit motýlkem nebo tzv. ši-tými vázankami – nařaseným šátkem, kterému se říká plastrón, šitou kravatou jménem regata nebo askotem – naširoko přeloženou hladkou vázankou. Všechny představují vítané zpestření pánského šatníku, ale působí poněkud staromil-ským dojmem.

DÁME KRAVATĚ SBOHEM?Celosvětový prodej kravat kulminoval v roce 1995, od té doby pozvolna klesá. I na koláži nedávno publikované v Hos-podářských novinách vidíme Petra Kell-nera, Karla Komárka a Marka Dospivu. Co mají – kromě toho, že jsou to movi-tí podnikatelé – společného? Ani jeden z nich nemá kravatu. „Kravatu si kupuje-te především pro sebe. Děláte si radost, protože i při formálnějším stylu oblékání chcete mít na sobě každý den něco jiné-ho,“ dává kravatám šanci Ondřej Volf.

Kvalitní kravata ukrývá metry hedvábíPro luxusní značky pracují nejen slavní návrháři, ale i speciálně odchovaní bour-ci morušoví. Z jejich stometrových hedvábných vláken vznikají ty nejvybranější Si QV Np�NUDYDW \ �

K proužkované košili nevolíme proužkovanou,

ale puntíkovanou či jednobarevnou

kravatu.

Kravaty

JAK PEČOVAT O KRAVATU1) Kravaty se namáhají vázáním a rozvazováním uzlů. Kravatu W HG\�QH Yiå HP H�Qi VLOtP � �2) Pokud kravatu rozvazujeme SR�NDå Gp P �QRã HQt �YêU D] Q ě tak SURGOXå XMHP H�MHMt�å LYRWQRVW �3) Pomačkanou kravatu uchopíme ] D�X å ã t�NRQHF��RP RW i P H�NROHP �zápěstí. Svinutou necháme odpo-čívat přHV�QRF ��GR�GU XKp KR�GQH �E\�záhyby měly být pryč.4) Kravatu nikdy nepereme ani chemicky nečLVW tP H� � 6 NYUQ \ � VH� RG �straňují jednotlivě. Kravatu nikdy Q Hå HKOtP H� � SRX ] H� Q DSDřujeme.

PN brezen 32_47_B.indd 38 8.3.2012 23:41:00

STRANA 39

FOUR-IN-HANDNejjednodušší a lehce asymetrický uzel. Jeho protáhlý tvar prodlužuje krční partie. Hodí se hlavně pro uzavřenější límce.

POLOVIČNÍ WINDSOR Středně velký uzel vhod-ný pro téměř všechny druhy límečků i spole-čenské události.

WINDSORSKÝ UZELŠiroký uzel, který se nosí do otevřených límců typu cutaway. Je lepší vázat ho jen na užších kravatách, aby nepůsobil příliš mohutně.

KRAVATOVÝ ŠÁTEKMáte kravat plné zuby? Zkuste kravatový šátek. Působí ležérně a hodí se spíše na méně formální události.

PN brezen 32_47_B.indd 39 8.3.2012 23:41:03


1. KAM S NÍ?Před nákupem košile si dobře rozmys-lete, kam ji budete nosit, a podle toho volte vzor. Obyčejných bílých košil není nikdy dost, ale na slavnostní příležitosti se hodí ty s vyšším leskem. Pokud sháníte novou společnici k byznys obleku, volte decentnější vzory. Pokud v ní plánujete zazářit v džínách na víkendu s přáteli, pusťte se do odvážnějších barev a vzorů.

S výraznějšími košilemi to ale nepřehá-nějte. Stačí, když si ji vezmete jednou za dva týdny. Lidem se pak tak rychle neokouká. Skutečně elegantní muž také nikdy, ale opravdu nikdy neobléká košili s krátkým rukávem. A už vůbec ne do ob-leku. Absolutní zákaz!

2. NAKUPUJTE PROMYŠLENĚStavte si svůj šatník promyšleně. Máte-li zásobu proužkovaných a kostkovaných obleků, musíte mít i arzenál jednobarev-ných košil. Pokud mají vaše obleky vět-šinou modrou či šedou barvu, osvěžte je kostkovanými či proužkovanými ko-šilemi. Bílé a modré košile jsou základ šatníku, ale nebojte se ani jiných barev – šedá vypadá výborně v tmavě modrých oblecích. Velice moderní je i kontrastní barva límečku, většinou bílá. To pokud si chcete připadat jako Gordon Gekko z Wall Streetu. Zapomeňte ale na džíno-vé košile, tedy pokud nejste rocker nebo se vám za barákem nepasou tučná stáda.

3. PRAVIDLO STŘIHUSnažte se velikost košile přizpůsobit mož-nostem své postavy. Pokud máte štíhlou postavu, nebojte se slim-fit košilí, které mají užší střih. Pro zavalitější postavy je pak dobré zvolit košili se sklady na zá-dech, košile vám umožní více pohybu.

4. VELIKOST JE KLÍČNevěřte číslování průmyslově vyráběných košil a vždy si je před nákupem vyzkou-šejte. Je sice otrava vyndavat všechny ty špendlíky, ale stojí to za to. Správně padnoucí košile po zasunutí do kalhot nedělá nikde „balony“, sedí v ramenou na deltových svalech, látka mezi knoflíky se nerozevírá. Dobře padnoucí košile ne-vylézá vsedě z kalhot, rukávy košile sahají k ohbí, kde končí kloub palce a začíná zápěstí, a neměli byste být schopni si ko-šili sundat, dokud si nerozepnete knof-líčky na manžetě. Zlaté pravidlo pro kon-trolu správné velikosti obvodu kolem krku zní: Měli byste být schopni pod zapnutý límec strčit dva prsty. Ani víc, ani míň.

5. POZOR NA LÍMECUrčujícím prvkem košile není jen vzor, ale i tvar límce. Klasický lí-mec můžete nosit s kravatou i jen jako rozhalenku. Široce rozevře-ný límec, tzv. Windsor nebo také „cutaway“ si žádá kravatu a nejlépe s širokým uzlem. Pokud ale sháníte košili do byznys obleku vyhněte se tolik oblíbeným košilím s knoflíčky na límci. „Button-down“ límec je totiž vymezen neformálním příležitostem, a pokud nejste student univerzity Yale, která tento styl košil prosla-vila, na kravatu zapomeňte. Tvar límce by měl rovněž odpovídat tvaru vašeho obličeje. Obecně platí, že čím užší obličej má-te, tím širší límec si můžete dovolit a naopak. Dlouhý krk pak snese i límeček se dvěma knoflíčky. Pokud se nebojíte mód-ních trendů, vyzkoušejte kulatý límec – „club collar“.

6. CO S MANŽETOU?Manžeta košile by měla zpod rukávů saka vyčuhovat tak na dva centimetry. Neju-niverzálnější košile mají na manžetě jen

10 kroků ke správné košili. ODVLFNi�Et Oi �NRã LOH�MH�] i NODG��1 D�å i GQp �XGi ORVW L�V�Qt �QH XG ěláte faux pas. Jak ale perfektně padnoucí košili, ten dokonalý kousek šatníku, najít?

Košile

PN brezen 32_47_B.indd 40 8.3.2012 23:41:16

STRANA 41

40 mm

55 mm

40 mm80 mm

90°

CUTAWAY (WINDSOR)Otevřený límeček si žádá široký uzel kravaty, nejlépe dvojitý Windsor.

CLUB COLLARKulatý límeček je módní záležitost určená pro neformální příležitosti.

40 mm

75 mm

75°

KENTKlasický límeček, se kterým nic nezkazíte.

Nosí se s kravatou i jako rozhalenka.

33 mm

75 mm

65°

BUTTON DOWNLímeček s knoflíčky se nosí

rozepnutý a bez kravaty.

CO ŘÍKAJÍ LÍMEČKY?

85°

40 mmm

ek, skrav

40 mm

90°90°90°90°

Klasický límečNosí se s

85°5°°

JAK SE POZNÁ KVALITNÍ MATERIÁL?U pánských košil v podstatě � H[ LVW X MH� MHQ � MHG Q D� P Rå Q RVW � ± � � � � � � EDYOQ D� �3RNX G � FKFHW H� � DE\ � Yi P � NRã LOH� G pOH� Y\ G Uå HOD� � Vi KQ ě W H� SR� W p� ] � G YRMP R� W NDQ p�přt] H� � W DN] YDQ p� � � SO\ � � 3R] Q i W H� ML� VQ DG Q R� � VW Dčí vzít do ruky jedno vlákno D� ] DNURX W LW � V� Q tP � � UR] ORå t� VH� SDN� Q D� G Yě � VDP RVW DW Q p� Q LW ě.

jeden knoflíček, dvouknoflíčkové manžety působí o něco formálněji. Vybrat si může-te i z nabídek košil s ohrnutými manžeta-mi, které proslavil Sean Connery v prvním filmu o Jamesi Bondovi Dr. No. Pokud ale v sobě nemáte kus dandyho, raději se jim vyhněte. Pro fajnšmekry jsou pak určené košile se zapínáním na manžetové knof-líčky. Stříbrné knoflíčky nebo hedvábné knoflíčky v podobě malých barevných uz-líků vykukující ze saka jsou veliká frajeřina a v Česku stále nepříliš obvyklá.

7. NA MÍRUNejen oblek, ale i košili si můžete nechat ušít. Existují v zásadě dva druhy šití košil – měřenky, tedy košile, na které vám vez-mou míru v obchodě či salonu a podle nich se košile šije, či skutečné šití na míru. V druhém případě platí, že košile se nejpr-ve ušije ze zkušebního materiálu a pak se doupravuje přímo na těle. Až když perfekt-ně padne, ušije se z požadovaného materi-álu. Měřenka vás dnes vyjde i na necelé dva tisíce, luxusní košile na míru minimálně na čtyřnásobek.

8. ĎÁBELSKÉ DETAILYPořádná košile má knoflíčky z perleti. Čím tlustší, tím lépe. Sesazené vzory na rame-nou jsou také důkazem kvalitní práce. Sym-bolem kvalitní košile je i spodní knoflíková dírka šitá horizontálně. Původně se totiž košile vespod připínaly ke kalhotám a ně-kteří výrobci tuto tradici zachovali. Všímej-te si i šířky stehů. Čím je steh kratší, tím je košile kvalitnější i dražší. Vrcholem je per-ličkové prošívání, při kterém na jeden cen-timetr švu připadne patnáct stehů.

9. SCHOVEJTE TO, CO NE-MÁ BÝT VIDĚTChlupy z vaší mužné hrudi deroucí se ven z košile, mohou mít na vaše okolí různý efekt. Pořiďte si proto podvlíkací trička. Oblíbená jsou ta s kulatým výstřihem. Ten je ale z rozhalenky vidět. Dejte proto radě-ji přednost tričkům s výstřihem do véčka. Pokud se vám nelíbí, že tričko pod košilí prosvítá, prodávají se i speciální bavlněná trička tělové barvy.

10. ČÍM VÍC KAPES...Sháníte-li košili na formální příležitosti, pořiďte si tu, co nemá žádnou kapsu. For-mální košile prostě žádnou kapsu nemá. Tečka. Na saku jich máte dost.

PN brezen 32_47_B.indd 41 8.3.2012 23:41:21

STRANA 42 proč ne?! – BŘEZEN 2012od hlavy až k patě

Raději bos nežli v laciných botách= DQH GED Qp �QH ER�ODFLQp �ERW \�QD �Yi V�SUR] UDGt �YěFL��NW HUp�E\V W H�VL�UDG ěji nechali pro VHEH��ä H�QH P i W H�YNXV��1 HER�SHQt ] H�� $ �W R�Sřece máte.

Je lepší jít životem bos nebo v po-nožkách a omlouvat to nábožen-skými důvody než si obout levné boty, tvrdí vtipně ve své jinak po-

někud suchopárné knize „Opravdový gentleman“ německý autor Bernard Ro-etzel.

Radí dokonce, že muž, který má na nákup oblečení na rok tisíc eur, by si měl polovinu této částky vyčlenit na ná-kup bot. Nebo raději rovnou celou tu ti-sícovku. Tak totiž bude mít dva kvalitní páry, které bude moci střídat.

BRITSKÁ KLASIKAStejně jako vše ostatní, co souvisí se sty-lem v oblékání, i klasické boty mají ve svém rodném listě napsáno „En-gland“. Dvěma základními modely společensky akceptovatelné obuvi jsou střihy Oxford a Derby, které se zde

na scéně objevily již na konci 18. století. Boty Oxford mají uzavřené šněrování. To znamená, že svršek boty tvoří jeden celek a jazyk je všit zespodu pod svršek – a jsou považovány za tu nejspolečen-štější, nejformálnější a tedy nejdistin-govanější obuv, jakou můžete nosit. Jde o maximálně čistou a současně velmi elegantní konstrukci.

Boty typu Derby mají „otevřené“ šně-rování, u kterého je jazyk součástí svršku a boční díly jsou přišity svrchu k před-nímu dílu. Jsou vhodné do zaměstnání i do společnosti, ale méně než klasické Oxfordy. Nosí se k neformálnímu oble-čení – tvíd či manšestrové sako a man-šestrové a flanelové kalhoty.

Oba typy mohou být zdobeny „kraj-kovou“ perforací kůže Brogue, jejíž inspirací byla v 19. století tradiční skotská obuv. I přes svůj rurální původ

jsou „Brogues“ sice dnes již plně ak-ceptovány i v londýnské City, nejsou to však boty společenské večerní či do-konce plesové.

Dobře oblečený muž může nosit i mokasíny. Na mysli máme kvalitní pro-šívané mokasíny anglické či americké provenience. Prošívané „loafers“ s kože-nými látkovými střapci jsou považovány – zejména v New Yorku – za perfektní střevíce k obleku do zaměstnání.

Ve volném čase kráčí dobře obleče-ný muž v zimě a na podzim v botách Chelsea, tedy v kotníkových „perkách“, které mají namísto šněrování na bocích elastický materiál – kdo je jednou zkusil nosit, nedá na ně dopustit. V létě pak obouvá lehké mokasíny italského typu. Jsou šité jinak než formálnější anglické a americké loafers a zejména v jejich se-mišové verzi se dobře nosí i naboso.

Boty

PN brezen 32_47_B.indd 42 8.3.2012 23:41:39

STRANA 43

LADÍME PODLE BARVY A STRUKTURYZákladní pravidla, jak sladit boty s ob-lečením, nejsou složitá. Společenské a „pracovní“ business boty se nosí pře-devším v černé barvě. Hnědá je zde spíš pro méně formální příležitosti. Černé boty nosíme především k tmavému oble-ku – tmavě šedému, modrému či prostě černému. Ovšem ke světle šedému oble-ku si nemůžeme vzít černé boty – jejich barva by byla příliš kontrastní – volíme tedy raději boty hnědé. Béžové a šedé boty řešit nemusíme. Béžová obuv je let-ní a neformální záležitost, zatímco šedé boty jsou považovány za záležitost pomý-leného vkusu.

Druhým kritériem je volba bot pod-le struktury látky obleku. K hrubším, „rustikálním“ typům látek – jako je

JAK O BOTY PEČOVAT

� � � . � ] i NODG X � Spče o boty patří kar-táč� � NUpP � ± � černý pro čHUQ p� D� KQ ědý čL� EH] EDUYê � SUR� RVW DW Q t� ERW \ � ± � D� NDU�táč či klůcek na leštění, napínáky, Q HMOpSH� G řevěQ p� D� G HVLQ IHNční a osvěå X MtFt� VSUHM� G R� ERW �

2) Boty si potřebují po celodenním nošení odpočLQ RX W � � 1 HMP pQ ě tak dlouho, jak byly nošeny.

� � � %RW \ � V� NRå HQ ê P L� SRG Hã YHP L� VL�zásadně� Q HG i YHMW H� SRG Ui å HW � J X P RX �

Pokud chcete boty ručně

šité, zaplatíte minimálně

sedm tisíc korun.

PN brezen 32_47_B.indd 43 8.3.2012 23:41:44


tvíd nebo manšestr – jsou vhodné bo-ty typu Derby, pravděpodobně hnědé, velmi často se vzorem Brogue. Také semišové boty, které se vyrábějí téměř výlučně v hnědé barvě, se nosí k oble-kům z těchto materiálů v adekvátních barvách – hnědé, zelené či šedé a také k oblíbené kombinaci sako – džíny.

PONOŽKY? PODKOLENKY!S botami musí samozřejmě ladit ponož-ky, přičemž by měly být spíš tmavší a ne-měly by působit kontrastně. Bílé ponož-ky jsou jasné: v těch se může maximál-ně tak sportovat. Barevné, či dokonce křiklavě barevné jsou však možné. Spo-lečně s volbou kravaty a kapesníčku jsou jedním z nemnoha tolerovaných projevů individuality v jinak konzerva-tivním světě pánské módy. Rozepisovat se o správné délce ponožek je snad zbytečné. Nejenže musí být dostatečně dlouhé, co víc, skuteční muži stylu nosí podkolenky. Dají se pořídit v dobrých obchodech s pánskou módou, býva-jí i překvapivě barevné, jsou elegantní a vysoce jemné.

KVALITA MÁ SVOU CENURučně šité boty na míru přitom bývají samozřejmě dražší. Boty Radka Zacha-riáše, jediného ševce v Česku, který se živí výhradně výrobou špičkové ručně šité pánské obuvi, začínají na 20 tisí-cích korun.

Pokud chcete boty ručně šité, ale ne speciálně pro vás, počítete s investicí na spodní hranici kolem sedmi tisíc korun. Boty výrazně dražší než dvanáct tisíc korun však kromě lepší kvality ků-že nemohou nabídnout o mnoho ví-ce. To potvrzuje i Ondřej Volf, ředitel obchodu Report’s na pražském Starém Městě: „Existuje jakási psychologická cenová hranice. U nás jsme zjistili, že je to 12 tisíc korun. Dražší boty se již hůře prodávají.“

Mezi nejrenomovanější klasická jmé-na obuvnického světa bezesporu pa-tří Church’s, Allen-Edmonds, Alden, Tricker’s, Foster & Son, John Lobb, Crockett & Jones, Gucci, Moreschi, Fer-ragamo, Fratelli Rosetti, J. P. Tod’s nebo Fiorentini Baker. Všimněte si, že všech-ny tyto značky jsou z Anglie, USA nebo Itálie. To jsou totiž země s dlouholetou tradicí obuvnického řemesla. Kvalit-

VNITŘNÍ PODŠÍVKANa vnitřní podšívku boty, která zpevňuje svršek boty,

se používá jemnější kůže, jež zaručí pohodlnější nošení obuvi.

KORKOVÉ PŮDOVÁNÍdutina mezi stélkou a výstelkou se vyplňuje hmotou ze směsi přírod-

ního korku a pryskyřice.

KOŽENÁ NAPÍNACÍ STÉLKAKožená napínací stélka musí být dostatečně pevná, aby nesla botu, současně však jemná, aby umožňovala pohodlnou chůzi a adekvátně sála pot.

TUŽINKA Tužinka je výztuha, vložená mezi svršek a vnitřní podšívku, která udržuje tvar boty. Může být z kovu anebo – jako je tomu v tomto případě – z umělých vláken.

Z ČEHO JE KVALITNÍ BOTA

ŠITÍ DO RÁMU Šití do rámu neboli Goodyear welting bylo vynalezeno Charle-sem Goodyearem v roce 1872. Nic lepšího už od té doby v této kategorii vymyšleno nebylo. Míra strojového či ručního šití má velký vliv na výslednou kvali-tu a samozřejmě i cenu boty.

SVRŠEKNa svršek čili svrchní díl boty, který je vlastně „tváří“ střevíce, se nejčastěji používá tzv. Box Calf neboli teletina. K dispozici jsou samozřejmě i jiné, dražší či na pohled efektnější materiály, teleti-na je však nejosvědčenější.

PN brezen 32_47_B.indd 44 8.3.2012 23:41:49

STRANA 45

ní boty se tam již léta vyrábějí a lidé je i umějí nosit. Francouzi dokážou dob-ré boty ocenit, ale neumí je až tak udě-lat. Němci, ti jsou tu přes auta. Ve světě obuvi je to podobné, jako u hodinek – slavné značky je vyrábějí tam, kde jsou nejlepší řemeslníci. A tak například boty francouzské značky Louis Vuitton vznikají v obuvnické továrně ve Fiessu nedaleko Benátek.

Italské boty lépe ladí se současným uvolněnějším, ležérnějším, ale stále ele-gantním italským stylem oblékání, který ve světě nyní převládá. „Nejkvalitnější boty se dělají v Anglii, ale ty nejkrásněj-ší mají Italové,“ domnívá se Volf. „An-glické boty jsou svým stylem klasičtější. Mají trojitou podrážku, víc vydrží, ale jsou méně pohodlné a bývají dražší,“ specifikuje rozdíl mezi italskou a ang-lickou obuví Bosko Vuković z prodejny Fashion Police v Pařížské ulici. Ta se za-měřuje zejména na módní italské boty, ve svém portfoliu má však i klasickou značku Fratelli Rossetti a chystá se do-vézt i značku Moreschi.

Prada v poslední době s úspěchem uvádí boty, jež v sobě spojují tradiční atributy klasické obuvi anglického typu s překvapivou barevností a futuristic-ky vyhlížejícími hrubými podrážkami. Jestli jste bankéř nebo advokát, nosit je do práce nebudete, ale jako chlap jejich humor jistě oceníte.

Jediný obchod v Praze, který se v sou-časnosti zaměřuje na prodej obuvi se značkou „Made in England“, je Le Pre-mier. Prodávají zde boty Loake, ceno-vě příznivější než slavná britská znač-ka Church`s. Stejně jako jiné anglické značky z této oblasti však nabízí třeba kompletní opravu bot přímo v továrně. „Revitalizační kúra se dá absolvovat až třikrát za život jednoho páru bot a boty jsou po ní jako nové,“ zdůrazňuje maji-tel pražského obchodu Lohniský.

Drahé boty jsou prostě perfektní in-vestice. Zkušené oko drahé boty v kla-sickém stylu neomylně pozná podle to-ho, že jsou elegantní. Jsou ladné. Jsou za tím léta práce, zkušeností, předává-ní znalostí a upřesňování si toho, co je „krásné“. „Člověk musí neustále kultivo-vat svůj vkus a zdokonalovat své doved-nosti,” říká Radek Zachariáš a dodává: „Tvary, eleganci, finesu a detaily bot je třeba neustále vnímat a nasávat.“

PATNÍK I u celokožených bot proto bývá na spodní nášlapné části podpatku připevněn patník ze snadno vyměnitelné pryže. Výrobci kvalit-nější obuvi si zakládají na tom, že i patník je alespoň zčásti z kůže.

KOŽENÁ PODŠÍVKA OPATKUKožená podšívka opatku bývá nao-

pak lehce zdrsněná, a to proto, aby v ní pata neklouzala.

KLENEK Klenek zpevňuje klen-kovou část obuvi. Spo-lu s napínací stélkou tvoří její nosnou část. Může být syntetický či ocelový.

KOŽENÁ PODEŠEVKožená podešev neboli spodek se vystříhává

z mimořádně kvalitní kůže, které se říká kupon. Majitelům prvního páru celokože-

ných bot se může zprvu zdát nepříliš poho-dlná, jde však o zvyk. Kožené podrážky jsou

absolutně nezbytnou součástí klasických a kvalitních pánských bot.

PODPATEKPodpatek zvyšuje a podpírá

zadní část nohy. Výše kožené-ho podpatku u klasické pán-ské obuvi anglické či italské

výroby? Prostě přiměřená.

OPATEKOpatek je vložen mezi zadním dílcem a podšívkou. Zpevňuje patní část boty a střevíc i díky

němu lépe drží svůj tvar.

PN brezen 32_47_B.indd 45 8.3.2012 23:41:58


Upřímně, výrobci notebooků v posledních letech zdarma zavalili byznysmeny tak oby-čejnými batůžky a taškami, že

je nezachrání ani vaše iniciály a věnování od šéfa IT. Nahrnete do nich všechno, jak ale s takovým zavazadlem budete vypadat?

I na počátku 21. století stále platí, že ideální volbou je aktovka. Někdo si vystačí s úzkou, do které vloží pár drob-ností a iPad, aktovka jiného připomíná skutečně školní brašnu, jiný potřebuje širokou tašku na šanony a zákoníky. Ten, kdo do práce jezdí vozem, potřebuje jiný typ tašky než ten, kdo je odkázán na pro-středky hromadné dopravy a uvítá, když jeho aktovka bude mít dostatečně nízké těžiště a bude pevně stát na zemi.

NEJEN AKTOVKA?A máme snad nějaké jiné řešení než ak-tovku? V módě jsou i takzvané reportéry – tedy brašny, které vycházejí z tvaru ta-šek, s nimiž jezdívají motocykloví a cyk-lističtí kurýři. Jsou samozřejmě o něco menší, ale stejně tak se nosí křížem přes prsa. Jsou praktické – jejich tvar se při-způsobí objemu převážených věcí, vypa-dají stylově… Jsou však zcela nevhodné pro nošení k obleku.

Muži, kteří toho nemusejí převážet mnoho, se spokojí s aktovkou bez dr-žadla, takovou, která se nosí v ruce či v podpaží. Říká se jí portfolio či psaníč-ko. Může být velmi hezká. Ale mnoho se toho do ní nevleze a působí poněkud ženským dojmem, takže není vhodná pro muže, kteří mají pocit, že musí per-manentně demonstrovat svou mužnost.

Stejně tak málokdy dnes již na ulici za-hlédneme muže s tzv. pánskou kabelkou, taškou formátu menšího než list papíru

A4, často s dlouhým koženým ouškem. Žensky naopak vůbec nepůsobí klasický kufřík nazývaný „diplomatka“. I ten však z ulic téměř zcela vymizel. Je to sice muž-ná, ale bohužel velmi „retronautí“ záleži-tost. Tuhá konstrukce kufříku má tu vý-hodu, že chrání citlivější obsah, současně však neumožňuje rozšířit prostor kufříku při eventuální potřebě. A navíc, klasický kufřík by měl být nadčasová záležitost, člověk by si s ním však dnes připadal ja-ko zaměstnanec montypythonovského ministerstva švihlé chůze.

NA IPAD I ZÁKONÍKYJakmile si uvědomíme, že i ta s oblibou používaná unifikovaná taška na note-book je jen provizorním řešením, stojí-me před zjevnou pravdou. Jediným ře-šením je brašna či aktovka.

Nejčastěji používaným materiálem pro aktovky, brašny a tašky je samozřej-mě kůže, konkrétně teletina. Prada po-užívá safián, jemnou useň z teletiny, ko-zinky nebo skopovice. V jejím katalogu však najdeme i kufry z kůže z pštrosa. Ta má skutečně velmi charakteristický vzor tvořený stopami po brcích těchto velkých ptáků.

I světové značky však používají nejen kůži, ale i jiné přírodní či syntetické ma-teriály. Prada kombinuje safián se synte-tickou tkaninou „tessuo“, Louis Vuitton nabízí mužům kromě výrobků z teleti-ny také plátno Monogram, údajně ještě odolnější než samotná kůže. Klasickou béžovou kombinaci plátno/kůže však speciálně pro muže Vuitton zaměnil za černošedou kombinaci.

I tato high-endová francouzská znač-ka nabízí mužům do pracovního pro-cesu tradiční náčiní – aktovky, tašky na

Možná s vámi bude dlouhá léta0 Xå L�MVRX�] Y\NOt�QRV LW �VYp�Yěci jaksi s sebou. Proč ne. Kvalitní sako má někdy i sedm kapes. Ale naplnit ho vším, co budeme přes den potřebovat? I proto je potřeba vybírat svou tašku, brašnu či aktovku pečlivě.

Unifikovaná taška na notebook je

jen provizorium. Jediné stylové

řešení je brašna či aktovka.

notebooky či „diplomatické“ kufříky. Oceníte tu zpracování a kombinaci ma-teriálů – od pláten a jejich kombinací s kůží Monogram a Damien až po čistě kožené výrobky Epi, Taiga či Damier In-fini, což je teletina, nejprve vzorovaná ražbou za horka, poté pogumovaná.

Ceny aktovky značek, jako jsou Por-sche Design, Longchamp nebo Joop začínají těsně pod hranicí 20 tisíc ko-run. Více si za své zboží řeknou tradič-ní výrobci jako Armani, Fendi, Prada, Ferragamo, Hermes nebo Louis Vuit-ton. Za své peníze už ovšem dostanete perfektně zpracovaná a impozantní zavazadla. A pokud budete dobře vybí-rat, můžete si koupit takové, které vás bude skvěle reprezentovat a bude vám dělat užitečného společníka celé roky. Klasická, nadčasová, elegantní, pečlivě zpracovaná aktovka? Co jiného by mělo stárnout pomaleji a lépe?

Tašky

PN brezen 32_47_B.indd 46 8.3.2012 23:42:07

STRANA 47

S KAPSAMI NA MÍRUStejně jako u obleků či košilí si můå HW H�QH FKDW �Xã tW �QD �P tUX�W DNp�tašku. Buď se rozhodnete pro VSHFLDOL] RYDQp KR�EUDã Qi ře, anebo ] YROtW H�VOXå EX ��MDNRX�QD Et] t�například v butiku Louis Vuitton.„Zájemci si na zakázku mohou objednat nejen tašky či kufry SUDNWLFN\�] �MDNpNROLY�H[RW LFNp�kůå H��D OH�QRY ě�W DNp�QD Et] tP H�ã LW t�modelů�] �NROHNFH� 7DLJD�S římo QD �P tUX�±�V �SRčtem oddělení či kapes přímo dle přání budoucího majitele,“ říká Martina Lewis ] �/ RXLV� 9 XL W W RQ��3 RGRW êNi ��å H�Ä 9 XL W W RQ�MH�X�P Xå VNêF K�NROHNFt�věUQê�NO DVLFNê P �EDUYiP �±� čHUQp �a hněGp �±�QRYRX�NRO HNFL�' DP LHU�Infi ni však v aktuální kolekci QD Et] t�W DNp�Y�DQW UDFLW RYě�ã HGp ��čHUYHQp �D�VYěW OH�ã HGp ³ �

spHFLDOL] RYDQp KR braš] YROtW H�VOXå EX �� jakou například v butiku Lo„Zájemci si na zakázkobjednat nejen tašky čprakticky z jDNpNROLY�kůå H, ale nově�W DNp�Q amodelů z kolekce TaiQD �P tUX�±�V �SRčtem odkapes přímo dle přánímajitele,“ říká Martinz Louis Vuitton. Podo„Vuitton jH�X�P Xå VNývěrný klasickým barva hněGp �±�Q ovou koleInfi ni však v aktuální QD Et] t�W DNp�Y�DQW UDFLW očervenp a světle ã HGp ³

Dominika má na fotkách v našem stylovém průvodci na sobě sako Bottega Veneta, info o ceně v butiku, sli-py Guess, 550 Kč, kravatu Karl Lagerfeld z Obsession, 3 060 Kč; hodinky Rolex z butiku Carollinum, 711 600 Kč, košili Dolce&Gabbana, info o ceně v butiku; šátek Prada, info o ceně v butiku, manžetové knoflíčky Corneliani, 8300 Kč, tašku Corneliani, 38 400 Kč, brýle, Prada, info o ceně v butiku, boty Prada, info o ceně v butiku.Modelka: Dominika K., Exit MM, Make-up + hair: Hristina Georgievska Label.M, Toni & Guy, Asistent fotografa: Tomáš Mikule.

PN brezen 32_47_B.indd 47 8.3.2012 23:42:11

STRANA 48 proč ne?! – BŘEZEN 2012styl proč ne?! – BŘEZEN 2012

Pátek Jakuba Lohniského

Barevné tkaničky do bot, bekovka a polo tričko do saka. Žádný strach vystoupit z kancelářské uniformy. Jakub Lohniský,

mistr módních doplňků, se to naučil poměrně rychle. Pro něj je totiž každý den casual friday.

Jeho styl oblékání se pohybuje přesně na té tenké hranici mezi „přemýšlel jsem nad tím dvě ho-diny“ a „hodil jsem na sebe, co

mi přišlo pod ruku“. Bez úpornosti, s lehkostí. Něco mezi Londýnem a Mi-lánem. Stačí mu k tomu málo – barevné ponožky, manžetové knoflíčky, kapesník v kapse saka. Nic, co byste nezvládli i vy. Jmenuje se Jakub Lohniský a vlastní ob-chod Le Premier v pražské Pánské pa-sáži a píše blog Muži v Česku, který se vtipně opírá do úrovně pánského oblé-kání u nás.

Letos mu bude teprve třicet, ale už toho stihl docela dost. Založil agentu-ru Relative PR, pak ji zase opustil, aby se po hlavě vrhl na byznys s oblečením a doplňky, a teď z něj je vyhledáváný arbitr pánského stylu. „Nejsem žádný stylista. Nechci nikomu radit, jak a co má nosit. Jen si myslím, že když si zkom-binujete různé věci a budete je nosit se sebedůvěrou, pak budete vypadat dob-ře,“ říká.

Jinak je to chlap jako každý jiný. Mi-luje hokej, který hraje od pěti let, i když si kvůli němu láme kosti v těle, a k pra-

covní snídani si klidně objedná párky a dokáže si je neskrývaně vychutnat. Prostě sympaťák.

POVINNÁ VÝBAVAKdyž pánové můžou jednou nechat ob-lek doma, tápou, co si mají vzít na sebe. Jak to tedy napravit? „Zásada je nevy-hazovat saka od obleků. Stačí mít do-ma nějaké černé, modré a hnědé sako a pak si k nim můžete vzít klidně džíny,“ radí Lohniský. Přitom ale nejsou džíny jako džíny. Muži si je často kupují příliš široké a schovají tak úplně celou botu. „Boty jsou přitom nejhezčí, když jsou vi-dět,“ podotýká Lohniský. „Buď si k těm džínám vezmete košili, ale stačí i dobré polo tričko, sako a k tomu semišové bo-ty, pokud možno ne černé. Pak nemu-síte být ani extra kreativní a jste dobře oblečení. Jen ty věci v tom šatníku musí-te mít, což je právě ten problém.“ Když Lohniský bezradně stojí před šatní skří-ní a opravdu neví, co by si vzal na sebe, sáhne ale právě po obleku. „Je to nej-jednodušší, co si na sebe můžete vzít. Jde ale o detaily, ani v obleku nemusíte vypadat upjatě. Stačí si místo kravaty vzít

třeba jen barevný kapesníček a rázem to vypadá jinak,“ říká.

„Chlap, který si chce koupit něco kvalitního, by určitě měl zamířit do Bur-lington Arcade v Londýně. Tam sežene-te krásné doplňky, které vás pozvednou o třídu výš. Od manžetových knoflíčků až po pouzdra na cigarety. V Itálii pak mám rád síť obchodů Boggi, kde mají úžasnou nabídku pánského oblečení za rozumné ceny a dokážou vám dobře poradit, co a jak zkombinovat.“

Definovat váš styl ale mohou i věci, které nejsou na první pohled vidět. „Jde i o takové maličkosti, jako je třeba par-fém. Italové například skoro vůbec ne-kupují profláknuté značky, ale nosí vů-ně od malých výrobců, které jsou úplně jiné. I to je součástí oblékání.“

JAK SE NAUČIT PLAVAT„Nikdy jsem módu moc neprožíval, ale chtěl jsem vždycky vypadat trochu jinak než ostatní. Když všichni nosili v zimě bundu, chtěl jsem kabát. Občas jsem něco viděl v časopise, ale svět módy mě úplně míjel. Bylo mi to jedno,“ popisu-je Lohniský. Když PR agentura, kterou

TEXT: Veronika MIŠKOVSKÁ – FOTO: David TURECKÝ

PN brezen 48_51_lohnisky.indd Odd1:48 8.3.2012 23:20:24

Jakub Lohniský má na sobě košili, kravatu a bekovku značky Ermenegildo Zegna.


STRANA 50 proč ne?! – BŘEZEN 2012styl

Stačí jen pár detailů: barevné ponožky, kapesníček, místo košile polo tričko. Kalhoty, sako, ponožky, boty, vše Lohniského vlastní; bekovka Svevo z butiku Report’s, polo tričko Hugo Boss.

Děkujeme společnosti Konsepti za poskytnutí prostor k fotografování.

spoluzakládal, začala nést nějaké peníze, objevil svět luxusu. Z této etapy mu zbyla taška Louis Vuitton, na kterou nedá do-pustit. Pak si ale všiml, že v Česku neexis-tuje kvalitní prádelna, která by se speci-alizovala pouze na pánské košile a zajis-tila i kompletní servis – odvezla špinavé košile z kanceláře a zase je přivezla třeba k zákazníkovi domů v požadovaný čas. Zákazníci se po čase začali ptát po kra-vatách, manžetových knoflíčcích, kde by si košile mohli nechat ušít, a Lohniský se rozhodl pro odvážný krok. Bez jakékoli předchozí zkušenosti se vrhl na prodej pánské módy, ale s o to větším nadšením. Nemá problém přiznat, že spoustu věcí se ještě učí. „Prvotní impulz byly nedoko-nalé služby jednoho pražského salonu, kde jsem se ani po roce nedočkal objed-naného obleku. A vůbec mě štvalo naku-pování v Česku, které nikdy nebylo moc příjemným zážitkem.“ Tak se rozhodl, že si to udělá po svém.

„Vůbec jsem nevěděl, jak módní byz-nys funguje. Netušili jsme ani, kde zbo-ží nakoupit. V podstatě jsme si své do-davatele vygooglovali. Italové ale moc neodpovídají na e-maily, tak jsme sedli do auta a jeli do Coma, kde se soustře-dí zpracovatelé hedvábí. Nějaké adresy jsme měli z internetu, něco nám poradi-li na recepci. Postupně jsme je objížděli a sbírali další kontakty. Netušili jsme tře-ba, že když si kravaty objednáme v čer-venci, přijdou nám až v únoru,“ popisuje své začátky. Když se obchod loni na jaře poprvé otevřel, modlil se, aby hlavně ne-přišel žádný zákazník. „Nevěděl jsem, jak zboží lidem nabízet, nepamatoval jsem si ceny, nevěděl jsem, jak zboží vystavovat. Byl to punk.“ Osobní přítup mají muži rádi. Když si u něj zákazník nechal přes Vánoce ušít košili a přišel si ji vyzved-nout o šest centimetrů širší v pase, které během svátků nabral, nechal mu ji ušít znovu na svoje náklady. „Ten pán si jich pak u nás objednal dalších pět, protože to ocenil,“ dodává.

Z naivního nadšení pro věc se tak vylíhl zajímavý projekt. Místo toho, aby trčel v kanceláři a vyplňoval excelovské tabulky, se po večerech snaží na speciál-ních workshopech naučit skupinu chla-pů, jak si mají správně vyčistit boty nebo zašněrovat tkaničky. Lohniský nabízí své zboží způsobem, jaký by se líbil jemu sa-mému. Od chlapa pro chlapy.

PN00

1009

-2


PN00

1009

-2


STRANA 52 proč ne?! – BŘEZEN 2012knihy proč ne?! – BŘEZEN 2012

TISÍC ZÁVODNÍCH AUTOMOBILŮTisíc krásných obrázků ještě krásnějších strojů. Samozřejmě od počátku věků do současnosti.

REMBRANDTOVO POSELSTVÍDaniela Silvu práce pro CNN přestala bavit, chtěl se odpoutat od tvrdé reality života válečného reportéra a psát knihy. I stvořil tedy Izraelce Gabriela Allona, nejlepšího restaurátora starých obrazů na světě. Kromě toho má Allon na staros-ti hlavně likvidaci problémových Arabů.

PISTOLE CELÉHO SVĚTASto let výroby jednoručních střelných zbraní ve stovkách ilustrací a tisících detailních informacích. Příručka Ia-na Hogga a Johna Weekse je zkrátka krásná. A je v ní hodně informací o nábojích.

RED MEATStripy Maxe Cannona baví přímočarým a přitom inteligentním humorem. K po-zvednutí nálady je fanoušci obvykle hle-dají na webu, ale série maloformátových publikací také není k zahození.

VYHLÍDKA NA VĚČNOSTJak spolu souvisí uříznutá hlava Usámy bin Ládina, upíři, Taťána Míková, výlet do pekla v Dantových stopách a tuny krve, zlámaných kostí a vyhřeznutých vnitřností? Jiří Kulhánek i díky správné odpovědi na tuto otázku patří do desít-ky nejprodávanějších českých autorů.

MATEMATIKA, 50 MYŠLENEK, KTERÉ MUSÍTE ZNÁTTony Crilly dal dohromady užitečnou knihu. Pomůže všem, kterým slavná série příruček „Jak blufovat o...“ už k využití v duchaplné konverzaci nestačí. A navíc je to zajímavě a srozumitelně napsané.

JEDEN MUSÍ Z KOLA VENNejlepší román klasika špionážního žánru Johna Le Carrého vyšel před více než 30 lety. Když ale román nově převede na plátno slušný režisér a do hlavní role umístí Garyho Oldmana, je to dobrý důvod sáhnout i po novém vydání knihy.

MARSOVSKÝ SKLUZ V ČASEŽivot na Měsíci není jednoduchý. Zvláš-tě když manželka fetuje a souloží s ces-ťákem a syn je autista. Šikovný technik Jack Bohlen ale dělá, co může. Dokonce i speciální komunikátor pro syna vyrobí. Mladý totiž vidí do budoucnosti, což by se mohlo hodit.

NADACEIkonická série mistra sci-fi Isaaca Asi-mova o budoucnosti lidstva ve vesmíru. Doporučuji proto sledovat, jak Asimov prochází od fascinace atomovou energií po poznání, že z lidstvo jako společen-ství svobodných individualit končí.

ŽOLDÁCI, AFGÁNECNejslavnější nemusí nutně znamenat nejlepší. Nejlepším románem Frede-ricka Forsytha jsou Žoldáci – napínavý a detailní návod, jak naplánovat a pro-vést převrat v africké zemičce bohaté na nerostné suroviny. Strhující je také Afghánec. V něm se vrací postava Mika Martina, důstojníka britských SAS. Mar-tin je skvělý, všem Amíkům ukáže, jak infiltrovat Al-Kajdu. Pravda, má to jed-nodušší, než jiní. Je totiž podobný jed-nomu chlapíkovi z Tálibánu.

Chlapské čteníPřečtu dvě knihy týdně a klasická beletrie

to opravdu není. Prostě dobrý brak. Ženě k Vánocům tyhle knihy nedáte,

ale zkuste si je přečíst sami.

TEXT: Vladimír DUBSKÝ – FOTO: Jiří KOŤÁTKO

Děk

uje

me

za z

apů

jčen

í kn

ih o

bch

od

u L

uxo

r.

PN00

1045

PN brezen 52_53 knihy.indd Odd1:52 8.3.2012 23:23:24

jp

j

PN00

1045

PN brezen 52_53 knihy.indd Odd1:53 8.3.2012 23:23:31

STRANA 54 proč ne?! – BŘEZEN 2012storyboard proč ne?! – BŘEZEN 2012storyboard

Hamršlicy na čepeliNůž se používá více než dva miliony let. Je to nejlepší chlapský vynález v historii lidstva. A jeho výrobě se v Česku věnují tito

čtyři výjimeční řemeslníci.

Nožířství není mrtvé, naopak. Jen dnes není tvořeno a roz-víjeno profesními cechy jako před staletími, ale spíše –

v dobrém slova smyslu – umanutými so-litéry. Navštívili jsme je v jejich dílnách a poslechli si příběhy japonských mečů, zkamenělých mamutích zubů, pazourků a škrtacích kamenů.

PAVEL BOLF – VLK Z VYSOČINYVýrobce nožů Pavel Bolf je zejména me-číř. Mečíř japonského typu – jeho domé-nou je výroba tradičních japonských ka-tan. Žije na Vysočině v polorozpadlém statku, který postupně renovuje a kde má svou dílnu a kovárnu.

Cesta Pavla Bolfa k mečířství, no-žířskému řemeslu a kovařině šla ruku v ruce se zálibou v japonských bojových sportech Aikido, iaido a batojutsu.

„Sehnat kvalitní meč za minulého re-žimu byl problém, nebylo-li to prakticky nemožné“ říká Pavel. Tak se rozhodl, že nejjednodušší si bude pro tyto účely vyro-bit meč vlastní. Bral a nasával informace, odkud to jen šlo. „Koukal jsem třeba na Sokola – strážce noci a podobné japon-ské filmy či seriály, které tu běžely před revolucí,“ vzpomíná na své začátky.

V japonské tradici je meč předmětem, u kterého je vše přesně definováno – for-ma, styl kalení, materiál, tvar, vzájemná tvarová souvztažnost a proporce – tam není moc prostor pro nějakou osobní invenci či kreativitu, tak jak ji chápeme a definujeme my, Evropani, říká. „Ve vý-

robě nožů jsem svým způsobem svobod-nější, a nejsem tolik svázán pravidly.“

Při tavbě vlastní oceli, kterou výroba začíná, spotřebuje asi 150 kilo dřevěné-ho uhlí, které během zhruba dvanácti hodin nasype do vlastní variace na Tata-ru – což je tradiční japonská tavicí pec, kterou na dvoře statku postavil. Na kon-ci procesu mu tatara dá odhadem pěti-kilovou hrudku kovu, kterou Pavel Bolf rozbije na kusy. Ty skovává do homo-gennějších bloků, vytahuje z nich plo-ché pásy, vrství je na sebe, svařuje úde-ry kladiva. Pak znova překládá a kove, dokud nemá homogenní bloček oceli, který je připraven pro vykování čepele. Oheň a údery kladiva během toho pro-cesu zbavují ocel nečistot a zjemňují její strukturu, což má ve finále pozitivní vliv na řezivost a další mechanické vlastnosti ostří budoucího nože či meče.

Pavel Bolf zkoušel tavit železnou ru-du z Ruska nebo čisté oxidy železa, nej-častěji však vyrábí ocel z železa starých sto- a více letých hřebíků, o které zatím nemá nouzi. Krov starého statku, kde ži-je a jenž postupně opravuje, je jich plný.

Krom výroby své vlastní oceli používá i normované „nástrojovky“, které ovšem překládá a vrství, díky čemuž materiál získává daší vlastnosti, zároveň tato vrst-vení dávají vyniknout i „kresbě“ materi-álu, kterou Pavel umocňuje technikou kalení. A nejde jen o estetické aspekty takové kresby.

„Rád používám i materiály, co dávno dosloužily – šrot.“ V koutech jeho pro-

storné kovárny jsou k vidění staré polá-mané pásy ze strojních pil na kov i dře-vo, narezlé kotouče cirkulárek, omláce-né hroty sbíječek, zlámaná pera a různé hřídele či jiné kusy a části dávno mrt-vých strojů a nářadí kterým postupně Pavel vrací údery kladiva život.

Na střenky a rukojeti nožů používá Pavel dřeva tuzemská i tropická, roho-vinu, mrožovinu. Po vzoru japonských mečířů své rukojeti někdy oplétá pro-vázky či koženými proužky nebo je omotává rejnočí kůží, kterou někdy po-užívá i na pouzdra.

Do čepele razí svou kovářskou znač-ku. Jde o pár japonských znaků v ovál-ném rámečku. To je mé jméno, vysvět-luje. Při zpětném překladu z japonštiny „vlk se ztraceným zvonečkem.“ Poslední dobou razím už jen to vlk. „Bolf to je přeci z němčiny zkomolené Volf.“

„Vlk“ kove špičkové meče a na jeho výkovky čekají zákazníci i dva roky. Ce-na je odvislá od použitých materiálů a způsobu výroby. Zaplatit částku kolem 100 000 korun není pro leckterého z je-ho zákazníků problém a někteří z nich si počkají až dva roky, než dostanou to, co si objednali.

JAROSLAV LETT – SELSKÉ RUSTIKOJaroslav Lett je v čtveřici představených nožířů nejmladší. Před nedávnem se přestěhoval z východních Čech, kde si na pozemku starého mlýna vlastníma rukama postavil kovárnu, do vilové čtvr-ti na kraji Prahy. Se ženou a dvěma dět-

TEXT: Jan TURNOVEC – FOTO: David TURECKÝ

PN brezen 54_59_noz ̌e.indd Odd1:54 8.3.2012 23:27:48

Jaroslav LettNožíř přezdívaný Hloh tvoří nože, jejichž

čepele přiznávají rány kladivem.

Pavel BolfK výrobě nožů a měčů se dostal díky zálibě v japonských bojových sportech.


STRANA 56 proč ne?! – BŘEZEN 2012storyboard

mi obývají rozlehlou, ale smutně chátra-jící vilu která prý původně patřila Juliu Zeyerovi. Tady zatím dílnu zařízenou nemá. Kovářský svěrák a stařičká prvore-publiková ruční vrtačka se choulí v pří-tmí omšelé prkenné boudy, jež dříve sloužila coby králíkárna, a soudě podle patiny, vypadá to, že poslední králíci tu žili předtím, než se Jarda narodil.

Cesta kováře Letta k řemeslu vedla oklikou přes kamenosochařství. To stu-doval na střední uměleckoprůmyslové škole v Krumlově, a někdy v té době se poprvé prakticky setkal s kovářskou výh-ní. „Po škole jsem šel na pivo, a v tý hos-podě potkal kováře,“ líčí své začátky.

Nožíř přezdívaný Hloh tvoří jak pev-né, tak zejména zavírací typy nožů. Ne-jde o žádné naleštěné krasavce. Čepele přiznávají rány kladivem, není tu snaha něco předstírat povrchovou úpravou, čepele neleští. Ostří je většinou vyko-váno načisto, není třeba výbrusu, jen naostřit o kámen. Rány kladivem – tzv. hamršlicy – na čepeli neretušuje, maxi-málně zlehka pohladí škrabákem či pil-níkem, které má vlastnoručně vykované.

Dřívka střenek jeho nožů jsou občas prolezlá červotočem, dýchá z nich histo-rie. K modernímu elektrickému nářadí Jarda nemá vztah, a pokud – tak spíše ne-gativní. Nepoužívá ho, na rozdíl od toho starého, ručního. „Když mašinu, tak leda nějakou starou, na kliku,“ říká. Čas od času nějaký takový mechanismus, stařič-kého pomocníka, objeví na šrotovišti.

Pojistky jeho nožů jsou buď modi-fikované ověřené systémy, anebo jde

o z gruntu originální mechanická kon-strukční řešení. Rád kove pérovou ocel. „Brk z aut je všude spousta a je to dob-rej matroš,“ říká spokojeně. Stejně tak zužitkuje stará ložiska, pilníky. „Proč vyhazovat peníze za něco, co můžu mít zadarmo.“ „Čas od času taky vyměním s někým nějakou ocel za nůž nebo smě-ním za dřevo nebo něco jiného,“ popi-suje zdroje materiálu.

To, že bývalá králíkárna zatím na no-žířskou dílnu moc nevypadá, Jaroslava netrápí. V nožířské produkci mu to ne-brání. Z kůže kozy si ušil kovářský měch a v bedně z hrubě tesaných prken má základní vlastnoručně vyrobené nářadí. Kleště, kladivo, pilník, sekáče. V oddě-lené přihrádce truhly se skrývá křesadlo z oceli starého pilníku a pomačkaná plechová krabička s troudem a párem škrtacích kamenů. Hrubý plátěný pytel opřený opodál obsahuje dřevěné uhlí. „Zkoušel jsem dělat si svoje vlastní, ale zatím to ještě neumím, nebylo nikdy moc dobře vypálený.“

Celá tahle výbava je připravena k nese-ní na zádech. K putování. Stařičkou, prý více než dvěstěletou pomlácenou kovad-linu staví před boudu a ze tří cihel bu-duje výheň. Vykřesne jiskru a za chvíli už díky proudu vzduchu z koženého měchu dřevěné uhlí zvesela žhne. „Můžu kovat kdekoli, pak se zabalím a jdu dál“ říká. „Stačí si to rozložit u nějakého balvanu, patou vytočím důlek, nasypu uhlí, připo-jím měch a jedu.“ Směje se.

Oděn do kožené vesty a omšelých manšestrových kalhot, s poklopcem jiš-těným párem „sichrhajcek“ působí i přes svůj věk díky plnovousu na tváři starosvět-sky a rustikálně. Mobilní telefon nepou-žívá, zato však sleduje nožířská diskusní fóra na internetu a jezdí na nožířské vý-stavy. Díky tomu se dostaly jeho nože na-příklad do Švédska či do Ameriky. „Dě-lám tak tři kudly měsíčně,“ říká. Uživí se jen tak tak. „Z ruky do huby,“ říká, drbe se ve vousech a tváří se tak, že to nevypa-dá jako by mu to vadilo.

TOMÁŠ VIDOMUS – NEANDRTÁLEC Z MORAVYTomáš Vidomus je původně vyučený řez-ník. Jeho nože mají kamennou čepel. Jde tedy o nože první generace, řečeno mluvou antropologa. „Nože,“ culí se „to je jenom část, dělám toho víc.“ O stěnu

Dvěstěletou pomlácenou

kovadlinu staví před boudu.

Vykřesne jiskru a uhlí zvesela

žhne.

domku jsou opřené rámy, v nich vypnu-té kožky hospodářských zvířat, ponejví-ce koz. Scházíme do sklepení, které mu teď slouží jako dílna. „Já mám teď dílnu plnou kůží, mám tam cirguli a špalky a všecko možné, tak robim tu, ve sklepě.“ Cestou po schodech si nelze nevšimnout uhlem a hlinkou vyvedených „pravěkých“ kreseb zvířat na stěnách. Tomáš Vidomus je místní pračlověk, a jak sám říká, je na vesnici trochu za exota.

Jeho sklepení s nízkým stropem při-pomíná jeskyni, dojem časů minulých narušuje pouze kotel, který v společnos-ti dalších kůží, svazků šlach, hromádek parohů a kostí působí nepatřičně. „Je tu vedro, ne?“ otírá si pot z čela. Vzadu visí, podobně jako jinde, cibule, svazky močových měchýřů, čekající na zpraco-vání. „Používám to jako pytlík pro kře-sadlo a troud, je to nepromokavé,“ culí se Vidomus, sedaje si na stoličku k hro-madě kamení. Obsidián, pazourek, ku-sy achátů, štípané sklo. „Z železa dělá dneska nože kdejaký cyp,“ odpovídá na otázku, proč zrovna kámen.

Vypráví o tom, jak začal původně či-nit kůže, ke kterým měl jako řezník pří-stup, pro euroindiány. A protože ho ba-ví staré zbraně, udělal si luk a šípy. Pak začal vyrábět kamenné hroty k šípům. První kameny, pazourky a obsidián – tzv. sopečné sklo – mu vozili kamarádi ze svých dovolených. „Tak dá se najít aj i u nás – na Liberecku třeba, nebo v os-travských haldách, na pískovnách. Ale to není nic moc kvalita.“ Dobrý materiál na nože pochází stejně jako před tisíci lety z pobřeží Německa, Polska, Dánska, – z Rujany například.“ Dneska už kame-ní kupuju přes internet, anebo normál-ně v kamenym obchodě v Rožnově.“

Za dobu, co se štípané technologii věnuje, rozmlátil svými primitivními pa-ličkami více než dvě tuny kamení. Říká, že odpad při zpracování na čepele a vše-lijaké hroty tvoří u kamene až devadesát procent. Vyštípat z kamene rovný břit – ačkoli jde o primitivní technologii – je docela oříšek. „Dělám to pět let, ale asi před třemi roky mi to teprve začalo trochu jít.“ Nože a jiné kamenné ná-stroje nevyrábí primárně na prodej, ale proto, že ho to zkrátka a jednoduše ba-ví. V Česku okolo sedmdesáti lidí, kteří vlastní kamenný nůž vyrobený právě To-mášem Vidomusem.


STRANA 57STRSTRSTRSTRSTRSTRSTRSTRSTRTRSTSTRSTRSTRSTRSTRSTRSTRSTSTRSTRSTRSTRSTRRTSTSTTTRRT ANAANAANAANAANAANAANANAANAANAANAANAANAANANAANAANANAANANAANAANAANANANAAAANAAANNNAANAAAAAAAAAAAAANAN 57 5757 575 575757 57 57 57 5757 57 5775755757575757 57 557575777

Tomáš VidomusNože s kamennou čepelí vyrábí tradičním pravěkým způsobem.

Richard TesaříkMateriály na čepele si kupuje od nejlep-

ších českých damaškových kovářů.


STRANA 58 proč ne?! – BŘEZEN 2012storyboard

Na kamenný rybářský háček

vyštípaný z achátové

pecky chytil nožíř Vidomus pětikilového

kapra.

Někdy nůž daruje, jindy vymění – tře-ba za šamanský buben.“ Občas se někdo ozve, že by chtěl nůž, nebo tak,“ popisuje – a nejčastěji jsou to lidé tvořící okruh tzv. euroindiánů, to znamená lidí, kteří se ve volném čase podobně jako Tomáš věnují indiánským, nebo lépe řečeno primitivním technologiím a přírodnímu způsobu života spjatého s kmenovými kulturami. „Indiáni anebo i čarodějové,“ odhaluje druhou skupinu zákazníků, kteří mají o kamenné nože zájem. Vyrábí jim tzv. „athame“, což je čarodějný mys-tický nůž, používaný při jejich rituálech. „Oni s tím kreslí snad nějaké znaky do písku, sám přesně nevím,“ odpovídá na můj dotaz, jde-li o nože obětní.

Kamenné nože jsou funkční, Tomáš se o tom přesvědčil prakticky. S jedním ze svých nožů stáhl, vyvrhl a rozporcoval kozu. „De to,“ směje se a dodává, že pře-ci musí vědět a zkusit, jestli jeho nůž fun-guje. Díky řezničině má přísun rozličné-ho živočišného materiálu, jehož je vyna-lézavým recyklátorem. Z kůže, kterou si svými škrabkami zpracuje a následně tra-dičně vyčiní mozkem, močovinou a po-pelem, si šije pouzdra, řeže ji na proužky kteréžto používá místo provázků. Z kostí, rohů či parohů, které patinuje, dělá ru-kojeti nožů, šlachy slouží k fixaci čepele v rukojeti nebo jako omotávka.

O kvalitách materiálu je přesvědčen. Kamenné nástroje, i když v trochu jiné formě než jako štípané čepelky, šlachou zafixované do parohu, se používají do-dnes. Například jako ultra ostré skalpely s vulkanickým sklem – v oční chirurgii. A fungují i jinak. Na kamenný rybářský háček vyštípaný z achátové pecky prý To-máš dokonce chytil pětikilového kapra.

RICHARD TESAŘÍK – NŮŽ JAKO ŠPERKBard gotického typu s bradkou a vlasy sepnutými v culíku nás vítá v koženém plášti. Nože vyrábí oproti ostatním no-žířům jen krátce, ale jeho tvorba hned od začátku vyniká precizním zpracová-ním s důrazem na na provedení v detai-lu. „Vše musí být čisté a rovné. Co když za pár let zákazník můj nůž rozebere a všimne si, že to uvnitř není dokonalé?“ oznamuje s vážnou tváří. Specializuje se na nože zavírací. Pro bývalého bubení-ka je nožířina individuální sport. „Dělám jen to, co chci já a jak chci já. Je to pro

mě hledání výtvarného prostoru, ve kte-rém se cítím dobře.“ Pan Tesařík není kovář, materiály na čepele si kupuje od nejlepších českých damaškových kovářů. Kislinger, Dohnal a Ševeček – vyjmeno-vává esa oboru, jejichž damaškovou ocel používá. „ Damašek jsem používal hlavně ze začátku. Je takový líbivý, ty struktury... – ale pak se oči přejedly,“ dodává. Čím dál častěji používá čistý materiál, který na sebe tak nestrhává pozornost pro svoji kresbu.

V jeho dílně stojí malá frézka, sou-struh, dvě pásové brusky a pásová pila. „Tohle není jediná dílna, mám ještě dal-ší dvě místa, kde dělám. Ty jemný práce, co nešpiní, dělám doma, v podstatě u po-stele. Pak mám ještě takový kumbál, se spoustou zubařských mikrofrézek a pil-níčků a rýtek. No a třetí místo mám tady.

Na čepele dává ty nejlepší oceli a střenky odívá do materiálů luxusních či exotických. Je totiž krom šperkaře a noží-ře i sběratelem různých materiálů – a ty-hle záliby umně kombinuje. Díky tomu se na střenkách jeho nožů můžeme se-tkat například se zfosilizovaným dřevem zvaným gagát, mamutovinou nebo zka-menělými mamutími zuby.

Pokud použije dřevo, tak favorizuje americký „iron wood“ nebo africký čer-ný eben. Syntetické materiály rád nemá, ty k jeho práci nepatří.

Jeho nože mají ladné křivky, které se rodí na papíře. S obyčejnou tužkou v ruce skicuje a vizualizuje své představy. „Jde mi o design, linie a tvary. Vzájem-né poměry tvarů a hmot, vyvážené pro-porce – harmonii, eleganci. Musím ale zároveň přemýšlet i nad tím, jak to pak vyrobit,“ říká. „Zavírací nůž je částečně dané a uzavřené schéma, je jasné že če-pel nemůže být delší než střenky a po-dobně. „Kompletní výroba celého nože nikdy netrvá méně než čtyřicet hodin čistého času, ale jsou i náročnější kous-ky, na kterých strávím mnohem více – klidně i sto a více hodin“.

Lidé, kteří si od něj nůž chtějí po-řídit, si musí vážit jeho práce, není to jen otázka ceny. Když má nožíř Tesařík opačný pocit, nůž jednoduše neprodá. Každý nůž by si nejraději nechal, nerad se s nimi loučí. „Známí si mě dobírají, že budu člověk s největší sbírkou zaví-racích nožů na světě,“ bere svoji vášeň s úsměvem.


PN001027-3


Omamná chuť kouře a rašeliny

Pít skotskou je seriózní práce. Když se chce člověk stát opravdovým znalcem, potřebuje odhodlání,

vytrvalost a dobrou paměť.

TEXT: Radka HRDINOVÁ – FOTO: David TURECKÝ

proč ne?! – BŘEZEN 2012STRANA 60 vášeň

PN brezen 60_63_whiskey.indd 60 8.3.2012 23:34:33

STRANA 61

Páteční večer a whisky jdou dobře dohromady, zvlášť když pijete s lidmi, kteří jí rozumě-jí. V pražském Bugsy’s baru se

sešli hned tři. Jako první dorazil majitel Bugsy’s Václav Vojíř. Je sice známý hlav-ně koktejly, ale pro whisky má slabost. Dlouhý seznam lahví ze zajímavých palí-ren, které má v baru na nápojovém líst-ku, zaručuje, že večer bude stát za to.

Řadíme vybrané whisky do co nejlo-gičtějšího sledu, když do baru vstupu-je křehká blondýnka. Kdo by na první pohled tipoval, že si dá whisky třeba i k snídani? Mirka Pokorná degustuje už šest let, aktuálně ve Whiskerii v pražské Jindřišské věži. Náš výběr přejde očima a souhlasně přikyvuje. Stejně jako Du-šan Odstrčil, obchodník s whisky, znalec, který povědomí o ní kultivuje v rámci Whisky klubu i jako majitel společnosti Požitek.cz. Jsme komplet.

ZASTAVENÍ PRVNÍ: DVANÁCTILETÁ CHIVAS REGAL Míchaná neboli blended whisky je logic-ký začátek. Jaká je tahle konkrétní? „Je to jemné, ovocné pití,“ válí první doušek na jazyku Mirka Pokorná. „Právě kvů-li jemnosti bych ji doporučila člověku, který nemá s whisky zkušenost.“ To platí pro míchané whisky obecně. Jsou dělané tak, aby chutnaly co nejvíce lidem. Do zakouřeného baru je to vlastně ideální pití – na tom se shodnou všichni tři.

Nalít si na úplně první seznámení s whisky něco takového, jako máme prá-vě před sebou, je zřejmě lepší než otevřít některou z lahví pro znalce. Výrazná sin-gle malt whisky by svou intenzitou moh-la i odradit od dalších pokusů, je lepší propít se k ní přes kvalitní blendy. Pro mě pro začátek příjemné. Co na to ostat-ní? „Když jsem začínala, míchané whisky mi nevadily. Ale když se mě někdo zeptá na blend teď, upřímně nevím, co k ně-mu říct,“ shrnuje kolektivní názor Mirka Pokorná. Začít „blendem“ je ale logický postup, a řada lidí u něj i skončí. „Proč ne, nejde o to, co je kvalitnější nebo dražší, ale co člověku chutná,“ komentu-je poslední lok Václav Vojíř.

ZASTAVENÍ DRUHÉ: OLD PULTENEY 12 Y.O.Začíná druhé kolo. Ze zaujatých výrazů je vidět, že první sklenku brali spíš jako

rozcvičku. Teprve teď pro ně začíná de-gustace. Stejně jako předcházející vzorek také první single malt whisky ve výběru zrála dvanáct let. „Je z Highlands, ale palírna leží u moře a lehce navazuje na oblast Islay. Moc dobrá whisky,“ ochut-nává Mirka Pokorná. „Lehké, jednodušší pití. Whisky se dají rozdělit podle toho, k jaké příležitosti se hodí – ke snídani, k obědu nebo jako tečka za večeří. To-hle je pití na celý den.“ Whisky ke sní-dani? ptám se. „Proč ne. Ke snídani je výborný třeba desetiletý Glengoyne, to je jemňoučké a lehké pití,“ směje se.

Ve Skotsku fungují desítky palíren, vyrábí se v nich stovky různých whisky a každá z nich je jiná. Už oblast, kde by-ly vyrobeny, naznačí, jakou by mohly mít chuť. (I když opravdoví znalci jdou na-jisto a vybírají si podle „svých“ palíren). „Například pro Speyside jsou typické jemné, květinové a medové tóny. Slavná je tím i oblast Highlands nebo Islay, kde dělají kouřové whisky, ve kterých je cí-tit rašelina a moře. Ale každá oblast má svoje výjimky,“ říká Dušan Odstrčil. „Je to teď dokonce celkem trend: palírny, které typicky prodávají lehké, květinové whisky, udělají extra kouřovou variantu. Stejně v oblasti Islay, kde se dělají kouřo-vé a jódové whisky, je pár palíren produ-kujících spíše pití typu Highlands.

Co konkrétně chutná účastníkům degustace? „Mám ráda whisky z Islay, třeba Bruichlladich, Blacker Still. Když se jí člověk napije, má plnou pusu sher-ry, zrála třikrát v sudech po sherry. To je výjimečná whisky, taková už se dělat nebude,“ pátrá v paměti Mirka Pokor-ná. Styl Islay má rád i Václav Vojíř: „Líbí se mi některé věci z Ardbegu, ale mám rád i experimenty s whisky, která zrála v sudech po sauternském víně. Dávají to-mu takový sladký koneček, což je krásně kontrastní. Whisky, které takhle finišují, ale musí být postavené na čistém slado-vém těle.“ Ve světě whisky se v posled-ních letech v zájmu pestrosti a zajíma-vosti experimentuje s ledasčím. Stále se používají sudy po americkém bourbonu, které si šetřiví Skotové vozí přes moře, ale také po bordeaux nebo po rumu.

„Je to zajímavé, ale potlačilo to tra-diční styl, kdy whisky zrála v sudech po bourbonu a pak finišovala po sherry. Po-znání něčeho nového je fajn. Ale ono se to nakonec vrátí, když je něco vyzkouše-

BLENDED WHISKYNápoj vyrobený ze směsi sladové whisky (míchá se dohromady produkce z desítek palíren) a obilné whisky, té bývá v láhvi mezi 60 a 70 procenty. Blended whisky má méně výraznou chuť�QH å �VODGRYp�whisky.

SINGLE GRAINWhisky vyráběná z jiného GUXKX�R ELOt�QH å �] �MHčmene, na rozdíl od Single Malt whisky se vyrábí v tzv. Kontinuálním kotli – především podstatně rychleji.

SINGLE MALT Pochází z produkce jediné palírny. Vyrábí se z ječmenného sladu v tradičních destilačních kotlích (na rozdíl od průmyslové výroby obilné whisky v tzv. kolonách).

SUDOVÁ SÍLAWhisky má stejný obsah alkoholu jako při zrání v sudu, před lahvováním nebyla ředěna vodou.

VATTED MALT Směs single malt whisky – na rozdíl od „blendů“ neobsahuje obilnou whisky.


STRANA 62 proč ne?! – BŘEZEN 2012vášeň

né po staletí, není jen tak vymyslet, co by to překonalo,“ říká Václav Vojíř.

ZASTAVENÍ TŘETÍ: BRUICHLADDICH 13 Y.O. WHISKY KLUB PRIVATE EDITION Specialitka. Whisky, kterou dva ze tří li-dí u stolu ještě nikdy nepili. Z jediného sudu, stočeno bylo jen 316 lahví – víc jich není a nebude. Destilát, který má v sudové síle úctyhodných 53,7 procen-ta alkoholu, štípe na jazyku, ale má sílu. Společnost u stolu na pár minut ztichne a věnuje pozornost jen chuti whisky.

„Nádherná síla, komplexnost, kon-centrovaná chuť,“ říká Václav Vojíř, be-re do ruky karafu a lije do whisky pár kapek vody. „Je v sudové síle. Abychom měli objektivnější srovnání s předchá-zejícím vzorkem, chce to trochu snížit úroveň alkoholu.“ Rozkapat silný desti-lát je u degustace užitečnou pomůckou. Vodou v pokojové teplotě se zředí obsah alkoholu, potom tolik neútočí na jazyk a chuť dostane větší prostor.

Rozvíjí se na jazyku s intenzivními ovoc-nými tóny a vydrží dlouho. „Výborná,“ potvrzuje Václav Vojíř po druhém ochut-nání. „Člověk, který se whisky věnuje, v ní hledá charakter. Blendované whisky jsou komplexní, ale je v nich také určitá jed-noduchost. Kdo se dostane dál, už si hle-dá právě takové raritky, whisky, která má nenapodobitelnou chuť.“ „Osobně mě těší najít jednosudové plnění, které se ob-zvlášť povedlo,“ říká Dušan Odstrčil, který tuto konkrétní láhev na degustaci přinesl. „Bohužel jen málo z těchto výjimečných sudů se dostane na trh.“

ZASTAVENÍ ČTVRTÉ A POSLEDNÍ: ALIGATOR OD ARDBEGU Že tohle bude další whisky pro znalce, je jasně vidět na úctě, s jakou všichni sle-dují, jak se sklenky plní posledním vzor-kem. Je to Aligator z palírny Ardberg, a to v sudové síle. „Tahle značka je charakteristická hodně intenzivním kouřem, v chuti a vůni je hodně jódu,“ představuje jej Václav Vojíř směrem ke mně, protože všichni ostatní evident-ně vědí, o co jde. „Nic pro začátečníky. K takové whisky už se člověk musí pro-pít. Za sebe můžu říct, že aby mi kouřo-vá whisky chutnala, musí v ní být kouřo-vitost trochu zaobalená. Což v téhle je.“ Zaobalená? Přiblížit nos k nalité sklence

BUDE PARTY! CHCI NA NÍ PÍT

SKOTSKOU

PLATÍČKO RŮZNÝCH WHISEK

„To je ideální způsob, jak se opít whisky.“ (V. V.) Začněte tou nejlepší, ať

z toho něco máte.

TO NEJLEPŠÍ, CO MAJÍ NA BARU

Na začátku si to užijete. Pak už bude jedno,

co pijete.

CHCI O NÍVĚDĚT VÍC

SPEYBURN BRADAN ORACH

„Čistá sladová whisky za dobré peníze.“

(M. P.)

ANCNOC (12 LET)„Jemná, přístupná

whisky s květinovými tóny, která neodradí ani dámy.“ (D. O.)

O WHISKY VÍM -( 1 � 7 2 ��ä ( �6 ( �PÁLÍ Z OBILÍ

JAK SI VYBRAT SKOTSKOU

Nejlepší je nechat si doporučit - podle

přtOHå LWRVWL��F KXWL�QH ER�zkušeností. Podívejte se, co by vám poradili

Mirka Pokorná a David Odstrčil.

CHUTNALO MI. CO DÁL?

OLD PULTENEY 12 LET

„První, co mě napadlo. Výraznější chuť, ale přitom ne příliš.“

(M. P.)

TALISKER 10 LET„Má kouř, sladkost

i ovocnost. Když kouř nezachutná, je to

investice jen do 1000 korun.“ (O. D.)

GLENGOYNE 12 LET Není prokuřovaný, přitom je výrazný,

s tóny hořké čokolády. (M. P.)


STRANA 63

je jako přičichnout k nemocniční dez-infekci. Chuť a vůně po kouři a jódu, kterou je whisky z Islay vyhlášená, se do ní dostává ze sladu „uzeného“ nad raše-linou z mořského pobřeží. „Všimněte si, že na láhvi není uvedeno stáří,“ upozor-ňuje Dušan Odstrčil. Speciálně u kouřo-vé whisky věk a chuťový zážitek nejsou ve vztahu přímé úměry vůbec. „Mladší whisky mají jiskru, ostrost, kouř, ve star-ších je sice cítit zralost, ale se vším re-spektem ke stáří, něco se také ztrácí.“ První doušek koncentrované chuti jódu s kouřem dlouho doznívá na patře, slab-ším povahám může snadno vyrazit dech. Degustátoři to cítí jinak, a se zálibným výrazem válejí Aligatora po jazyku. Whis-ky ze sudu opalovaného tak dlouho, že je uvnitř pokrytý zuhelnatělou vrstvou. Strukturou připomíná kůži aligátora, na druhý pokus je výrazná a osobitá. Roz-hodně ji nezapomenete.

„Lidé často nechápou výjimečnost ta-kové whisky,“ rozvíjí při dalším doušku debatu o souvislosti mezi stářím a cenou whisky Mirka Pokorná. „Máme v nabíd-ce pětiletou Octomore, což je nejkou-řovější whisky na světě. Láhev stojí 9000 korun a zákazníci se ptají, jak je možné, že je tak drahá, když je tak mladá.“ Po-měr mezi cenou, kvalitou a stářím whis-ky evidentně evidentně často řeší všich-ni, a to nejen u těch kouřových. „Často vysvětluji, že jakákoli whisky nad 25 let se už dá považovat za extrémně starou. V ideálním věku je někde mezi 12 a 25 lety zrání. Ale také mladší whisky jsou zajímavé,“ míní Dušan Odstrčil.

A jejich doporučení? Soustředit se na to, co vám chutná, a ne primárně na stáří. „Obilný destilát nemá takový po-tenciál staření jako třeba destilát z hroz-nů, který může v sudu ležet sto let,“ vy-světluje Václav Vojíř. „Nejde ani tak o to, jak dlouho v sudu vydrží, ale jak dlouho v něm nabírá na kráse. Pak nastane oka-mžik, kdy by se kvalita whisky dalším le-žením na sudu jen zhoršovala.“

V baru jsme vydrželi ještě tři hodiny. Víte, že se z whisky dá namíchat koktejl, který staví na jejím kouřovém charakte-ru? Není vůbec špatný. Václav Vojíř se během té doby definitivně zamiloval do 13letého Bruichladdichu a Mirka Po-korná několikrát odložila odchod. Ne-byl to špatný program na páteční večer. Opravdu.

CHUŤ PO OVOCI

JE TO PRAVÉ

BRUICHLADDICH 21 LET

„Lehounce kouřová whisky, která zrála

v sudech po sherry.“ (O. D.)

GLENGOYNE 10 LET„Jednoduchá, jemná

a dobře pitelná whisky s ovocným tónem.“

(M. P.)

MACALLAN 12 SHERRY OAK

„Výborně udělaná whisky, perfektní zá-

stupce Speyside stylu.“ (M. P.)

ARDBEG UIGEADAIL

„Je intenzivně kouřová a sudová síla jí dodává na plné chuti.“ (O. D.)

CHCI CÍTIT POŘÁDNÝ

KOUŘ

OCTOMORE 4„Extrémně kouřová whisky v sudové síle, dál už se v kouři asi

nedostanete.“ (M. P.)

PORT CHARLOTTE

6 A 8 LET„Kouř je v ní znatelný, ale sudová síla ho leh-

ce tlumí.“ (M. P.)

2 � : + ,6. < �8 ä �NĚCO VÍM, CHCI

SI ROZŠÍŘIT OBZORY

ZAJÍMÁ MĚ PLNÁ CHUŤ.

WHISKY KLUB„Sladká, jemná whisky,

která bude chutnat všem. Se silným

příběhem.“ (O. D.)

GLENGOYNE 21 LET

„Zrála v sudech po sherry. Zaujme tmavou barvou, má šťavnatou chuť.“ (M. P.) „Výbor-

ná.“ (M. R.) MACALLAN 1968„Nesmírně pitná, úžas-ná, jedinečná whisky.

Bohužel v Evropě je už jen pár lahví.“ (M. P.)

BRUICHLADDICH 1973

„Sbírková záležitost, na trhu je už jen pár

lahví. Vynikající.“ (O. D.)


STRANA 64 proč ne?! – BŘEZEN 2012autoview

auto:Porsche 911 Carrera SMotor: 3,8litrový šestiválec Výkon: 400 koní Maximální rychlost: 302 km/h Zrychlení z 0 na 100 km/h: 4,3 s Kombinovaná spotřeba: 8,7 l/100 km Cena od: 2 900 000 Kč včetně DPH

TEXT: Jan MARKOVIČ – FOTO: Mr. PIXEL

Legendární Porsche 911 se objevilo v nové generaci. Rozvíjí své tvary a přidává na výkonu na 400 koní.

Předseda představenstva Allianz pojišťovny Jakub Strnad dostal klíček, aby se je pokusil zkrotit.

To musíte slyšet

PN brezen 64_65 auto.indd 64 8.3.2012 23:44:20

STRANA 65

S autem jako je Porsche 911

se svezete klidně a konzervativně, nebo vás vyzve

k dravé a sportov-ní jízdě.

Vyzkoušel jsem několik ital-ských supersportů. „Musím říci, že na rozdíl od nich si s Porsche 911 umím předsta-

vit jezdit i po Praze. Po stisknutí tlačítka Sport nebo Sport+ se s ním navíc může-te radovat stejně jako s italskými spor-ťáky,“ tvrdí Jakub Strnad. Řídil už řadu automobilů poháněných turbomoto-rem. Porsche 911, ale sází i ve své silněj-ší variantě Carrera S na plochý atmosfé-rický šestiválec. „Byl výborně naladěný, přestože své schopnosti předváděl až ve vyšších otáčkách. Byl to větší zážitek, než kdybych měl k dispozici Porsche 911 Turbo,“ dodává manažer.

A motor ho nepotěšil jen svým výko-nem. Dostal ho i zvuk, tedy nejen jeho. „Jezdil jsem po Praze a v jejím okolí. Porsche 911 jsem vyzkoušel na dálnici i na okresních silnicích. Svezl jsem své dva syny a ti byli nadšení. Seděli vzadu a ze zvukového projevu tohoto auta byli úplně unesení,“ popisuje způsob svého testování šéf pojišťovny. Kvůli reprezen-tativním účelům musí při služebních ces-tách využívat limuzínu. V soukromí je ale spokojený se svým vozem Volvo. Kdyby prý ale uvažoval někdy o pořízení třetího vozu, Porsche 911 by bylo podle něj zají-mavou alternativou. A to i přes jeho vyšší spotřebu, která je ovšem u takových vozů běžná, zvlášť v režimu Sport+.

Právě přepínač jízdních režimů mu velmi učaroval. Nejraději jej nastavil do polohy Sport+, kde se omezí účinnost stabilizačního systému a tím dovolí ři-diči více si s autem „pohrát“. „Rozdíly mezi jízdními vlastnostmi byly zřejmé. Ať už šlo o rozdíly v řazení, které se ode-hrávalo při sportovním režimu ve výraz-ně vyšších otáčkách, nebo tuhost tlumi-čů. Ale mám-li být upřímný, tak v rámci režimu Sport+ jsem už používal jedině manuální řazení. A přestože na volan-tu nebyla klasická pádla, připadaly mi kolébkové voliče intuitivní a bezproblé-mové,“ hodnotí způsob řazení jezdec, kterému by nevadilo, kdyby mezi nor-málním režimem s režimem Sport+ ne-existoval mezistupeň Sport. „Buď jsem s devětsetjedenáctkou chtěl jet usedle a konzervativně, nebo sportovně. Me-zičlánek, který by se dal nazvat ‚napůl sportovně‘, už mně nepřipadal nutný,“ podotýká. Design Porsche 911 se v nové generaci opět změnil jen lehce. Novin-

kou je například záď s ostrou hranou nebo upravený přední nárazník. Podle Strnada je to ovšem dobře, protože de-sign této ikony je nadčasový. „Přestože jde o ‚starou 911‘, vypadá velmi moder-ně,“ schvaluje manažer. Interiér podle něj charakterizují perfektní sedačky i skvěle zpracovaná palubní deska. „Středový panel měl na můj vkus příliš ovládacích prvků. Všechny funkce, jež nabízel, jsem se ale naučil velmi rychle ovládat. Potěšil mě dotykový displej ve střední části palubní desky. Pro člověka, který není znalcem Porsche, byl trochu překvapením startér vlevo od volantu. Je mi sympatické, že tuto tradici auto-mobilka stále dodržuje,“ pokyvuje.

Jakub Strnad tráví za volantem hod-ně času, hlavně kvůli práci. O víken-dech pak vyráží na cesty s rodinou. Nejvíce ho na cestách trápí mladí šofé-ři v hodně silných vozech. Kombinace jejich nezkušenosti a bezohlednosti je vražedná. V rukou zkušeného jezdce ale může Porsche ožít. I za chladného po-časí si tak topmanažer Allianz pojišťovny dovolil na okamžik vypnout stabilizaci úplně. Už teď se těší, že si tento zážitek zopakuje ještě někdy v létě.

řidič:Jméno: Jakub StrnadFunkce: předseda představenstva Allianz pojišťovny Zájmy: lyžování, golf, cyklistika, divadloMoje první auto: Škoda OctaviaMoje současné auto: VolvoAuto snů: Těch by bylo víc, ale na seznamu by bylo i Porsche 911.Jaký jsem řidič: Dynamický a proměnlivý.

PN brezen 64_65 auto.indd 65 8.3.2012 23:45:17

STRANA 66 proč ne?! – BŘEZEN 2012menu

Lanýže na černé

Na salaši Oberegger Alm dosta-nete skvělé špekové knedlíky, v horské útulně Comici gri-lovaného humra, na chatě

Jimmy pečená žebra s vodnicí a jihotyrol-skými jablky a v restauraci St. Hubertus zimní risotto s oříškovým máslem, kdou-lemi, pěnou z květáku a plátky černých lanýžů.

Tento krátký výčet ani vzdáleně ne-spostihne, co všechno mohou vaše chu-ťové buňky v Jižních Tyrolích zažít. „Ra-zítko“ výjimečnosti dává tomuto regionu i gurmetský bedekr Michelin. „Máme tu sedmnáct ohvězdičkovaných restaurací, tři z toho, včetně té naší, mají dokon-

ce po dvou hvězdičkách,“ vítal mě první večer v Jižních Tyrolích Norbert Nieder-kofler, šéfkuchař restaurace St. Huber-tus v městečku Badia.

V kraji pod Dolomity se prolínají ra-kousko-uherská a italská kuchyně s kuli-nářskou historií zapomenutých původ-ních obyvatel místních údolí – Ladinů. „Rakouská a ladinská kuchyně jsou spíše vydatné, ta druhá pak vysloveně sedlácká. Italský vliv obě odlehčuje a dodává jim středomořský šmrnc,“ vysvětlil nám Nie-derkofler, co zdejší kuchyni utváří. Ve vět-šině michelinských restauracích najdete právě střední cestu mezi hutným selským vařením a mediteránskou elegancí: v St.

Hubertus má třeba podobu risotta s la-nýži a pěnou z lokálního sýra Graukäse.

I když se michelinské restaurace na-cházejí v údolích pod sjezdovkami, le-tos můžete pokrmy s hvězdičkou ochut-nat přímo na svazích. V rámci projektu „Taste for skiing“ evropští michelinští šéfkuchaři vymysleli recepty na míru ušité zdejším horským chatám. Ve dvou tisících metrech nad mořem na chatě Las Vegas tak servírují glazované vepřo-vé kolínko s italskou čekankou a ořechy podle Španěla Joseana Aliji, pro chatu Moritzino, pod níž začíná proslulá čer-ná sjezdovka Gran Risa, zase vymyslel michelinský Brit Hywel Jones kombinaci

menuSTRANA 66 proč ne?! – BŘEZEN 2012

PN brezen 66_71_kuchari.indd 66 8.3.2012 23:51:59

STRANA 67STRANA 67

TEXT: Petra POSPĚCHOVÁ, FOTO: David TURECKÝ,

Voňavý špek, domácí modrý sýr, pochoutky z kaštanů a pod kopci sedmnáct michelinských restaurací. Bylo by škoda do

Jižního Tyrolska vyrazit jenom na lyže. Vybrali jsme pro vás čtyři podniky, které michelinskou hvězdičku nemají, ale dokonale vás provedou světem místních specialit. Restaurace najdete přímo

na zasněžených svazích – stačí odložit lyže u vchodu a vejít.

mušlí sv. Jakuba se zdejším špekem.Ohvězdičkované restaurace nejsou

jediným důvodem, který gurmety táhne do Jižního Tyrolska. Pozoruhodné zážit-ky vás čekají i v podnicích, které oficiál-ní „štempl“ od věhlasného bedekru ne-mají. Můžete tu ochutnat krystalickou podobu některé ze tří tradic, které jiho-tyrolskou kuchyni formovaly.

Na salaši Gostner Schwaige, kde vaří Franz Mulser oděný v nezbytných „le-derhosen“ zemité pokrmy ochucené bylinkami, jsou to především jídla echt rakouská, na statku Maso Runch zase servírují tradiční ladinskou kuchyni. Mezi její nejpozoruhodnější ukázky pa-

tří Schlutzkrapfen – rustikální ravioly plněné ricottou a špenátem a vepřové hnátky pečené v troubě kachlovaného sporáku. „Přidávám do těsta syrovátku, jako to dělávala babička,“ prozradila pa-ní Naglerová, manželka majitele Maso Runch, tajemství, díky němuž má těsto raviol tak hedvábnou konzistenci.

Jihotyrolská jídla se obecně vyzna-čují intenzivní chutí, která svědčí o pr-votřídních surovinách. Zdejší region je vyhlášený skvělými jablky, kaštany, nebý-vale voňavým špekem, modrým sýrem Blauhudler či víny jako Lagrein nebo Gewürztraminer. „Míváme tu víc než dvě stě padesát slunečních dní v roce. Při-

dejte k tomu chladné noci a musí vám být jasné, proč je zdejší víno tak výjimeč-né,“ usmívá se spokojeně Sonja Eggero-vá, sommeliérka restaurace Kuppelrain, když se jí na místní víno zeptáte.

Mají tedy Jižní Tyroly z hlediska jídla vůbec nějaké nevýhody? Jejich největší nevýhodou je právě jejich košatost. Kvů-li ní jsou dobrým místem pro ty, kteří se dokážou smířit s tím, že neochutnají všechny lokální speciality a nevyzkouší každou vyhlášenou restauraci v regionu. Ti ostatní jsou totiž touhle pastí hojnosti odsouzení ke značnému obžerství anebo k tomu, aby už nikdy nejezdili na prázd-niny nikam jinam než do Jižních Tyrol.



GASTRONOMIENa vyhlášené sjezdařské trase Sella Ron-da dostanete na talíř stejné rybí delika-tesy jako u tři hodiny vzdáleného moře, odkud je sem čerstvé vozí. Bílý dům se světle modrými okenicemi a dřevěnými figurkami zvířat na fasádě láká k spoči-nutí kousek za průsmykem Sella. Cestou z Comici vás čeká kombinace červených a černých sjezdovek.

Nabídku zdejší kuchyně si nejlépe vy-zkoušíte předkrmovým talířem mořských plodů, na němž nechybí tygří krevety, chobotnice, kalamáry či svatojakubky zapečené ve škebli. Z další nabídky stojí za to nejen bavette s pořádným kusem humra, ale i denní nabídka – třeba těs-toviny s krevetkami ochucené šafránem. Po obědě můžete požádat o úctyhod-nou odměrku s grappou, z níž si čerpa-délkem sami čepujete do sklenek. Samy nádobky na grappu stojí také za zmínku, majitelé pro své hosty vybrali skleničky,

které bez obsahu vypadají nevinně, ale po naplnění tekutinou na jejich dnu ne-přehlédnete lechtivé obrázky. Obsluha sklenky rozdává tak, aby se muži mohli na dně potěšit polosvlečenými dívkami a dámy svalnatými chasníky.

LYŽOVÁNÍK sedmatřicet kilometrů dlouhému okruhu Sella Ronda patří nejen lyžová-ní, ale i občerstvovací zastávky. Refugio Emilio Comici patří k těm nejvyhledáva-nějším. Okruh Sella se dá projet dvěma způsoby, v obou směrech je však Sella Ronda atrakcí především pro lyžaře, snowboardisté tu budou trpět v traver-zovacích pasážích. Na trasu Sella Rondy se dá nastoupit v jednom ze čtyř středi-sek, jejichž sjezdovkami prochází – tedy ve Val di Fassa, Val Gardeně, Arabbě a Alta Badii. Sedmatřicetikilometrovou kombinaci sjezdů a na ně navazujících vleků rychlý lyžař zvládne za tři hodiny.

Refugio Emilio Comici, Selva Gardena

Zvláštnost: rybí speciality 2154 metrů nad mořemCenová hladina: předkrmy 9,5–25 euro,hlavní jídla 22–26 eur, dezerty 4,5–11 eurowww.refugiocomici.com

ŠÉFKUCHAŘ EDUARD HINTEREGGER

Specialita: Filet z tuňákas červenými cibulkami


STRANA 69

GASTRONOMIELepší zážitek by vás čekal jenom v pří-padě, že byste měli jihotyrolskou tetič-ku, která skvěle vaří. Domácí kuchyně v tom nejlepším slova smyslu. Podnik je specializovaná na kuchyni ladinských obyvatel regionu, ladinské je i jeho jmé-no, které se čte „Mazo rung“. Večeře tu vždy začínají úderem půl osmé, šest chodů postupně putuje ke všem stolům v místnostech tři sta let starého domu. Menu je jednotné – kromě masitého pokrmu: v jeho případě můžete vybírat mezi schweine haxen, tedy vepřovými nožkami se zelím a polentou či gulá-šem. Masu předchází široká nabídka místních taštiček – smažených, vaře-ných, plněných špenátem a ricottou, zelím nebo směsí máku a borůvkové marmelády. Skvostem mezi nimi jsou schlutzkrapfen, místní příbuzné raviol. Paní domácí do těsta přidává krom obli-gátní mouky, vajíčka a vody ještě syrovát-

ku, což mu dává nebývalou hebkost. Rodinná farma, kde se maso peče

ve sporáku vytápěném dřevem, leží na úpatí přírodního parku Puez-Odle ob-klopena loukami a lesy. Pokud budete mít cestou k ní pocit, že jste zabloudili, jedete zřejmě správně.

LYŽOVÁNÍNa západním svahu nad obcí Badia se klikatí cesta k Maso Runch a nedaleko odtud vyjíždějí lanovky patřící do areálu Alta Badia. Celková délka zdejších sjez-dovek je 130 kilometrů, největší podíl mezi nimi mají modré, což z Alta Badie činí vhodný areál pro začátečníky a ro-diny. „Sciatori esperti“, jak Italové ozna-čují zkušené lyžařské vlky, se můžou vyřádit na šestadvaceti červených sjez-dovkách a na šesti černých včetně svě-topohárové Gran Risa nebo širší Vallon, vedoucí ze stejnojmenné kóty, která je součástí masivu Sella.

Maso Runch, Badia

Zvláštnost: tradiční ladinská kuchyněCenová hladina: 28 euro za šestichodové menuwww.masorunch.it

ŠÉFKUCHAŘKA MARIA NAGLER

Specialita: Prasečí nožky s polentou a se zelím



GASTRONOMIEProsklená veranda s výhledem na okolní masivy Dolomit je místem, kde se u obě-da potkávají italské celebrity a zlatá mlá-dež. Všichni se do Moritzina vracejí ješ-tě po zavření sjezdovek, kdy tu začínají hrát oblíbení DJs.

Zdejší menu staví na italské kuchyni, šéfkuchař Marco Spinelli do ní občas přimíchá i něco ze světové. Nejsnáze si zde vyberou milovníci mořských plodů a ryb, s nimiž jsou většinou kombinová-na i těstovinová jídla. Za vyzkoušení stojí třeba špagety s humrem.

Moritzino se letos zapojilo do ku-linářské akce Taste for skiing, při níž jihotyrolské horské chaty spolupracují s vyhlášenými šéfkuchaři z celé Evropy. Pro Moritzino připravil na míru recept Hywel Jones z restaurace The Park v an-glickém hrabství Wiltshire. Zkombinoval v něm mušle svatého Jakuba s nejtradič-nější jihotyrolskou surovinou – špekem.

LYŽOVÁNÍPár metrů za místem, kde končí zahrád-ka Moritzina, začíná padák do údolí k vesnicím La Villa a Badia. Na této černé sjezdovce s klopenými za-táčkami i přímými úseky, která se jme-nuje Gran Risa, se každý rok jezdí světo-vý pohár mužů, konkrétně obří slalom. Gran Risa je dlouhá něco přes kilometr, během něhož překonáte převýšení 448 metrů. V nejstrmějším místě má svah 53 stup-ňů. Sjezdovka končí až dole v údolí u domů La Villy. Komu se úvodní pasáž Gran Risy zdá moc náročná, může z ní v první čtvrtině odbočit na červenou, zvanou Alping, která černou zprava mír-něji kopíruje. Není-li však povrch černé vysloveně le-dovatý, stojí za to se vyhecovat a dvěma zatáčkami sjet Gran Risu až na širší pro-stranství, kde vítězové slalomu zvedají ruce nad hlavu.

STRANA 70 proč ne?! – BŘEZEN 2012

Zvláštnost: vyhlášené večírky apres-skiCenová hladina: předkrmy 16–25 euro, hlavní jídla 13–29 euro, dezerty 6–10 eurowww.moritzino.it

ŠÉFKUCHAŘ MARCO SPINELLI

Club Moritzino, La Villa

Specialita: Svatojakubky s jihotyrolským špekem a květákovým salátem


STRANA 71

GASTRONOMIEUž jste někdy dostali jídlo na kovové pánvi od kuchaře oblečeného v echtov-ních „lederhosen“ čili kožených gatích? Právě tohle vás čeká na salaši Gostner Schwaige ve výšce skoro 2000 metrů nad mořem. Franz Mulser vaří v kuchyni velké asi tři čtvereční metry a expeduje odtamtud zejména rakouská sedlácká jídla. Jeden sporák stojí také venku na sněhu a šéf-kuchař k němu odbíhá, aby vyrobil mus – tedy zapečenou kaši z mouky, mléka, žloutků a másla nebo v oleji smažené sladkosti polévané kořalkou, které mů-žete máčet ve třech ovocných omáč-kách. Na Gostner Schwaige se vaří z masa z nedalekého statku, sýry si Franz Mul-ser dělá sám a v létě také obchází při-lehlé louky a sbírá na nich bylinky. Do jeho jídel neodmyslitelně patří – v létě čerstvé a v zimě usušené.

LYŽOVÁNÍLyžaři na svazích nad údolím Val Gar-dena mají nádherný výhled na přilehlý masiv Seceda. Na zdejších sjezdovkách se každý rok koná Gardenissima, nejdelší obří slalom v Dolomitech, jehož se mohou účastnit i amatérští sportovci. Šestikilometrový svah s více než osmdesáti brankami má víc než kilometrové převýšení. Ve Val Gardeně převažují červené sjezdovky, je jich tu přes sto kilometrů. Mezi pětadvaceti kilometry těch čer-ných vyniká „hang“ pod lanovkou Cam-pioni, na protější straně údolí jí konku-ruje krásná dlouhá červená, která spa-dá od úpatí Secedy až dolů, do obce St. Ulrich. Oblast skýtá krom klasických sjezdovek i široké možnosti ježdění ve volném te-rénu či extrémního lyžování. Je také rá-jem běžkařů – upravováno je zde přes sto kilometrů stop.

Zvláštnost: salaš s bylinkovou kuchyníCenová hladina: předkrmy 4,50–16,50 eurohlavní jídla 9,50–19,50 euro, dezerty 4,70–9,10 euro

ŠÉFKUCHAŘ: FRANZ MULSER

Gostner Schwaige, Seiser Alm

Specialita: Heusuppe (senná polévka)


STRANA 72 proč ne?! – BŘEZEN 2012zoomSTRANA 72

Plnicí pero Cartier ve stylu art deco v kombinaci paládia a perleti.

Cena 23 300 Kč, prodává Cartier.

Oblekové hodinky, které by bylo škoda schovávat pod manžetu košile, už kvůli úžasnému ztvárnění číselníku. Zenith El Primero

Chronomaster Open Grande Date Moon & Sunphase.

Info o ceně v obchodě, prodává KLENOTNICTVÍ DUŠÁK.

Fenomenální zvuk v malém balení a zároveň nejdostupnější reprosoustava značky BANG & OLUFSEN – to je nový systém BeoLit 12 pro zařízení od Applu s podporou technologie

AirPlay. Cena 17 449 Kč, prodává Bang & Olufsen a Apple.

Netradiční myš LOGITECH Cube, která se po zvednutí ze stolu sama promění v prezentační

zařízení pro posouvání obrázků v PowerPointu. Cena 70 eur, prodává logitech.com.

Oblekoooové vévévéévévév h dh dhhodhodhodhodi ki kinkinkinkinkyyyy, y,y,y ktkktektektekte ééréréréré bbbybybyby yyy b lb lbylbylbylbylyyy ššo šo šo šo šk dk ddkodkodkodkodaaaa sa sa sschovávat pod manžetu košile, už kvůli úžasnému ztvárnění číselníku Zenith El Primero

Fennej& pro

Designové pouzdro HENNESSY Very Special Flask, uvnitř pouzdra se nachází 20cl láhev koňaku Hennessy V.S. Limitovaná edice je k dispozici

ve 4 různých barevných designech. Cena je 340 Kč, prodávají specializované prodejny

Gurmetum a Kratochvílovci.

PN brezen 72_74_zoom.indd 72 8.3.2012 23:55:19

STRANA 73STRANA 73

Značka GANT oživuje v limitované kolekci košile, které nosili studenti a profesoři univerzity Yale v 60. letech. Na ležérní button-down košili

si můžete nechat vyšít i monogram.Cena 2999 kč, prodává Gant.

Taška LOUIS VUITTON z kůže Nomade pojme všechny vaše důležité dokumenty.

Info o ceně v obchodě, prodává Louis Vuitton.

Pánské boty z jarní kolekce značky HUGO BOSS ocení každý elegán.

Info o ceně v obchodě, prodává Hugo Boss.

e

Absolutní klasika, nádherně čistý číselník ultratenkých Saxonia Thin od A. Lange & Söhne. Strojek měří na výšku 2,9 mm a celé pouzdro jen 5,9 mm. Info o ceně v obchodě,

prodává Carollinum.

Kravaty z kolekce GANT, kterou navrhl Michael Bastian, zdobí vyšívané melouny. Pokud se

vám nelíbí, máte na výběr ještě mezi želvičkami a hrochy.

Cena 2199 Kč, prodává Gant.


STRANA 74 proč ne?! – BŘEZEN 2012zoom

AUDEMARS PIGUET, Pařížská 5, Praha 1, tel.: 222 312 230; BANG&OLUFSEN, Jáchymova

4, Praha 1, tel.: 224 811 234; BRIONI, Křížovnická 3, Praha 1, tel.: 224 814 201; BOTTEGA

VENETA, Pařížská 14, Praha 1, tel.: 222 310 054; CAROLLINUM, Pařížská 11, Praha 1,

tel.: 224 810 890; CARTIER, Pařížská 2, Praha 1, tel.: 221 709 000; CORNELIANI, Široká

14, Praha 1, tel.: 224 829 472; DOLCE&GABBANA, Pařížská 28, Praha 1, tel.: 222 315 382;

ERMENEGILDO ZEGNA, Pařížská 18, Praha 1, tel.: 224 210 083; GANT, pasáž Myslbek, Na

Příkopě 19, Praha 1, tel.: 224 233 562; HERMES, Pařížská 12, Praha 1, tel.: 224 817 545;

HUGO BOSS, Pařížská 19, Praha 1, tel.: 222 327 260; KLENOTNICTVÍ DUŠÁK, Na Příkopě

17, Praha 1, tel.: 224 213 025; KRATOCHVÍLOVCI, seznam obchodů na www.kratochvilovci.cz;

LOUIS VUITTON, Pařížská 13, Praha 1, tel.: 224 812 774; OBSESSION, Široká 7, Praha 1,

tel.: 224 817 318; PIETRO FILIPI, Národní 31, Praha 1, tel.: 222 365 239; PRADA, Pařížská

16, Praha 1, tel.: 221 890 380; PROFIMED, seznam obchodů na www.profimed.cz; REPORT’S,

V Kolkovně 5, Praha 1, tel.: 224 813 948; SIMPLE CAROLLINUM CONCEPT STORE, Pařížská

20, Praha 1, tel.: 221 771 677; VAN GRAAF, Václavské náměstí 17, Praha 1, tel.: 296 304 200

adresář

Deodoranty RALPH LAUREN se nabízejí ve čtyřech variantách – citrusové, orientální,

dřevité a dřevitě-ovocné.Cena 450 Kč, prodávají exkluzivně parfumerie

Marrionaud.

Zpevňující gel Soin Fermeté Age Control z pánské řady kosmetiky značky DIOR

zabraňuje ochabování pokožky a zmatňuje pleť.Info o ceně v obchodě, prodávají vybrané

parfumerie.

Gel CLARINS Abdo Fermeté osvěžuje pokožku a pomáhá rozpouštět tuky v oblasti břicha.

Cena 860 Kč, prodávají vybrané parfumerie.

Ústní sprej Swissdent Extreme odstraňuje nežádoucí pachy oxidačním procesem, který má

zároveň i bělící účinek.Cena 260 Kč, prodává PROFIMED.


PN001053


PN00

1020

-1


PROC NE?! March 2012

Documents

Transcript of PROC NE?! March 2012