130

Politická sociologie a kritická teorie Ulricha Becka

Dogmatický osvícenský optimismus, který věřil v možnost ovládnutí vnějšího světa člověka i jeho samého prostřednictvím rozvoje technologických schopností, vedl podle Becka díky vedlejším negativním efektům, které spolu s pokrokem produkoval, k tomu, že se moderní společnost stala sama sobě problémem. Jak výše vysvětluje J. Šubrt, v tom spočívá význam Beckova pojetí druhé, refl exiv-ní modernity, která je konfrontována se svými vlastními důsledky. A zatímco proto kritičtí fi losofové poloviny a druhé poloviny 20. století ohlašovali konec osvícenství jako normativního projektu (první generace frankfurtské školy) nebo hlavního legitimizačního příběhu (J. F. Lyotard), Ulrich Beck se snaží zachytit sociální projevy takto vnímané krize první (industriální) modernity a formulovat její novou kritickou teorii. Na rozdíl od části kritické teorie i postmoderních teo-retiků Beck osvícenství a jeho sociální manifestaci v podobě moderní společnosti neodmítá. Místo jeho dogmatické varianty formuluje svou skeptickou verzi, která by dokázala pomoci zároveň radikalizovat emancipační příslib osvícenství i vy-hnout se jeho negativním důsledkům. Hledá cestu do jiné modernity.

Podle Becka se jen společnost, která dokáže pochybovat sama o sobě, do-káže také poučit ze svých minulých chyb. Nekritická víra v jednu pravdu podle něj nejprve zabíjí otázky a potom lidi [Beck (1993) 2007]. V tom se shoduje s šir-ším politickým poselstvím autorů a autorek od T. W. Adorna, M. Horkheimera a H. Arend tové přes poststrukturalismus až po Z. Baumana, kteří v minulém sto-letí pomáhali bořit hegemonii instrumentálního rozumu, když jej konfrontovali s jeho výdobytky v podobě koncentračních táborů. Beck tak dává sociologickou váhu tomu, co zdůraznil například J. Derrida [1991: 29], když řekl, že: „Lidský svět není jen evropský a Evropa, která by se neotevřela též něčemu jinému, co není ani řecké, ani židovské, by možná zradila to, co se v ní ohlašovalo jakožto nárok univerzality. Rozhodně by se příští Evropa neměla příliš brzy identifi kovat se sebou samou. Evropa vždy hledala svou totožnost a k nejhorším tragédiím docházelo, jakmile se začala domnívat, že tato totožnost je nalezena, jakmile se chtěla vybudovat jako nová a poslední Evropa. Má-li si Evropa zůstat věrná, musí si nedůvěřovat.“

Upozornění na nebezpečí, která se skrývají v sebepotvrzování jediné racio-nální identity, kterou ztělesňuje naše „osvícená civilizace“, se v době globálních rizik spojených například s klimatickými změnami nebo terorismem stávají ak-tuálnějšími než kdy dříve. A jak zdůrazňuje Beck, záleží jen na nás, jak tato rizika budeme zvládat, jestli před nimi budeme utíkat do dogmatu naší jediné pravdy, nebo budeme chtít pochopit jejich možné příčiny. V prvním případě nás Beck zklame, ve druhém nabídne důležité otázky i možné odpovědi.

Ve druhé modernitě, v níž dnes žijeme, se násilně vytlačovaná nejistota vrá-tila do společnosti zpět. Industriální modernizace spojená s původním osvícen-

Ondřej Císař: Politická sociologie a kritická teorie Ulricha Becka

131

ským projektem v důsledku svého úspěchu radikálně proměnila základnu, z níž vyrůstala. Inspirován praotcem soudobého realismu C. Schmittem popisuje Beck vývoj osvícenství jako neúspěšnou snahu po neutralizaci konfl iktů a válek [viz Barša, Císař 2004: 151–153]. Stejně jako Schmitt přijímá také Beck nevykořenitel-nost konfl iktu z lidské společnosti jako fakt, jemuž nelze uniknout. Přitakání ne-vykořenitelnosti konfl iktu podle něj musí jít ruku v ruce s přijetím nejistoty, která prostupuje všemi oblastmi společenského života i každodenním rozhodováním jednotlivců. Jedině tak lze respektovat legitimní zájmy mnohosti lidí, s nimiž sdí-líme tento svět „globální rizikové společnosti“.

Za hranice jednoduché modernity

S příchodem rizikové společnosti se mění povaha distribučního konfl iktu charak-teristického pro industriální fázi modernizace. Zatímco původně to byl konfl ikt o distribuci dober, který se institucionalizoval na půdorysu postupně se ustavu-jícího národního státu, rizikovou společnost charakterizují (potenciálně) globální konfl ikty o distribuci společenských zel, zahrnující důsledky jaderných havárií přes klimatické změny až po současný globální terorismus. Globální rizikovou společnost vedle produkce nepředvídatelných rizik charakterizuje také indivi-dua lizace, člověku vnější procesy globalizace a zkosmopolitnění jako vnitřní pro-jev zkušenosti globální provázanosti světa [Beck, Sznaider 2010: 389].

Události, ke kterým dochází v částech světa, o nichž vůbec nic nevíme, vy-volávají bezprostřední reakce jak v našem nejbližším okolí, tak v nás samotných. A tyto události jsou často zakoušeny jako bezprostřední ohrožení naší fyzické integrity, která v nás zapínají obranné reakce vůči všemu odlišnému. V tomto ohledu zkosmopolitnění (Kosmopolitizierung, cosmopolitization) nutně nevede ke kosmopolitismu (Kosmopolitism, cosmopolitism) jako postoji, nebo dokonce poli-tickému programu. Zkosmopolitnění, které je druhou stranou individualizace, k níž se dostaneme vzápětí, sice otevírá možnosti sociální změně, ta však může směřovat stejně tak k přijetí globální otevřenosti světa, jako k jejímu naprostému odmítnutí.

Ve druhé modernitě jsou lidé vyvazováni z příslušnosti ke kolektivům cha-rakteristickým pro industriální modernitu, jakými byly např. společenské třídy, a jsou vystaveni nejistotám a turbulencím globální rizikové společnosti, kterou zažívají na svou vlastní kůži bez širší institucionální ochrany. Organizace ko-lektivního života a sociálního prostoru industriální modernity, jež byla do jisté míry zdrojem jistoty nahrazujícím erodující tradice předmoderních společností, s přechodem k refl exivní fázi modernizace mizí v nenávratnu. Společenské třídy se rozkládají společně se svými politickými reprezentacemi (např. odbory nebo politickými stranami) a příslušnost k určitému národnímu státu nám zajišťuje stále méně bezpečí a jistoty. Tento proces, který Beck nazývá procesem individua-lizace, vystavuje jedince nutnosti volit na nejistém poli nových možností a hrozeb i vzájemně si protikladných životních stylů, mezi nimiž je ale velmi obtížné se

Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2015, Vol. 51, No. 1

132

orientovat, zvláště chybí-li nám zdroje v podobě vzdělání nebo dobrého zaměst-nání [Beck 1994].

Riziková společnost tak není pouze společností posttradiční či postindu s-t riál ní, ale také společností postracionální – minimálně v tom smyslu, že řeše-ní společenských problémů formulovaná na základě instrumentální racionality nejsou již více přesvědčivá. Riziková společnost neumožňuje přesnou diagnózu současného stavu ani přesnou předpověď budoucího vývoje. Je charakterizována existencí vzájemně se vylučujících a stálé změně podléhajících expertních názorů téměř na vše. Problémy rizikové společnosti se efektivně vytrhávají z kontroly expertů a jejich nerozhodnutelná povaha zpochybňuje samu existenci systémů expertního vědění a jejich nositelů. Jak upozorňuje také Beckův intelektuální sou-putník Anthony Giddens [1994], ve společnosti, kde není nikdo expertem, je kaž-dý expertem [viz také Barša, Císař 2004: kap. 6]. A věda samotná není automa-ticky zdrojem stabilizující expertízy, ale producentem nekontrolovatelných rizik.

Politické rozhodování v prostředí rizikové společnosti se tedy nemůže na-dále opírat o zdroje své tradiční legitimity, kterými byla např. přírodní věda nebo zajištění blahobytu, a vyžaduje od politických institucí i procedur rozhodová-ní otevřenost ambivalenci a nejistotě. Politicky relevantní rozhodnutí již nejsou podle Becka činěna pouze v institucích formálního politického systému, ale ve všech společenských sférách. Jak upozorňuje J. Šubrt výše, refl exivní moderni-zace se objevuje neočekávaně a nezáměrně, bez revolučních křečí, stejně jako bez demokratického požehnání parlamentních institucí, ustavuje se takovými cestami a skrze takové instituce, které jsme tradičně pokládali za mimopolitické. O pro-dukci současných rizik nerozhodují parlamentní zástupci, ale spíše vědci v labo-ratořích, vlastníci a management velkých fi rem a nakonec jednotliví spotřebitelé [Beck (1986) 2004]. Roste význam každodenních rozhodnutí individualizovaných jednotlivců, jejichž úvahy dnes nejsou predeterminovány jejich příslušností k ur-čité třídě nebo systému, ale naopak reprodukce tohoto systému je do značné míry podřízena jejich rozhodnutím.

To je jádrem Beckovy kritické teorie společnosti, která se zde překrývá s po-hledem teorie světosystémů I. Wallersteina [2004]: nikoli neosobní zákony spo-lečenského vývoje směřující s jistotou k všelidské emancipaci jako u Marxe, ale vyvázaní jednotlivci zbavení tlaku raně moderních institucí mohou rozhodnout o tom, že tyto instituce budou vypadat jinak. A jak budou vypadat, to bude zále-žet na výsledku politického konfl iktu mezi těmi, kdo usilují o další prohloubení modernity, a jejich oponenty. Kritická teorie druhé modernity se nemůže spolé-hat na jistoty, které charakterizovaly její prvně moderní starší sestru.

Subpolitizace společnosti

Přesun ohnisek politického rozhodování z institucionalizované sféry politiky do jiných oblastí a v rámci procesu individualizace v posledku na jedince označuje Beck jako subpolitizaci společnosti. Rozpad jistot industriální modernity vyžaduje

Ondřej Císař: Politická sociologie a kritická teorie Ulricha Becka

133

od každého jednotlivce, aby převzal zodpovědnost za politicky významná roz-hodnutí, která nemohou být učiněna na žádném jiném stupni než ve sféře indi-viduální existence. Beckova subpolitizace úzce koresponduje s tím, co říká také jeho diskusní partner A. Giddens [(1991) 1998: 132], podle něhož se v prostředí re-fl exivní globální společnosti musí rozhodovat na osobní úrovni a „zde také musí být prosazována politika“. Beck zase parafrázuje Sartra, když říká, že „lidé jsou odsouzeni k individualizaci“ [Beck, Beck-Gernsheim 1996: 27; Beck (1993) 2007: 137]. Individualizovaná refl exivní modernita vystavuje jedince nutnosti přijímat rozhodnutí, budovat svou identitu a nést za svá rozhodnutí odpovědnost. To jej podle Becka na jedné straně vystavuje poryvům nevídané nejistoty (na pracov-ním trhu, při výběru politických reprezentantů, v osobním životě atp.), umožňu-je mu to ale také návrat do pozice jednajícího aktéra a poskytuje podmínky pro nové formy vyjednané sociální solidarity.

Ve svých úvahách proto Beck podtrhuje význam a funkce občanských ini-ciativ a sociálních hnutí. Zatímco na Západě přispívala tato hnutí od 2. poloviny 20. století a dále k tematizaci takových problémů, které by nemohly být skrze klasické politické instituce tematizovány, na bývalém Východě přispěly k pádu tamních socialistických režimů [Beck 1992]. Nová sociální hnutí, která se obje-vují od 70. let minulého století, tak považuje za ony nové formy sociální solida-rity a sociálních závazků, v nichž participují jedinci vyvázaní ze starých forem kolektivní společenské organizace, kteří jsou nuceni svou identitu i společenské vazby znovu vyjednávat. Jsou vystaveni nikdy nekončící diskusi a možnosti pře-formulování všeho, neboť žijí ve společnosti, v níž není předem jasně nic dáno, vše musí být znovu vynalezeno. Jejich étos bychom dnes našli v různých platfor-mách, které se hlásí ke kosmopolitním hnutím za globální spravedlnost, Occupy a dalším [srov. např. Císař 2015]. Tato hnutí dnes tvoří protimoc silám globálního kapitalismu [Beck (2003) 2007].

Vynalézání politična

Způsob politického jednání, který charakterizuje refl exivní modernitu, přesahuje a překonává tradiční rozdělení politiky na pravici a levici, konzervativní a so-cia lis tickou nebo reakční a pokrokovou. Subpolitizace společnosti probíhá ruku v ruce s politizací jednání těch skupin aktérů, které se nacházely vně tradičně vymezeného politického systému – jako jsou zaměstnanecké skupiny, technická inteligence, management a zaměstnanci výzkumných institucí, kvalifi kovaní děl-níci nebo aktivisté občanských iniciativ. Subpolitizace společnosti vede k otevření se politiky jednotlivcům – subpolitika podle Becka znamená tvarování společnos-ti ze zdola (zde a dále vycházím především z Beck [(1993) 2007], dřívější verze některých částí se objevila v Císař [1999] a Barša, Císař [2004]).

To vede ke zmnožení politických aktérů, což na jedné straně ztěžuje jed-noduché přijetí všemi sdíleného konsensu, ale na straně druhé to umožňuje za-čít přemýšlet o rekonfi guraci institucionálního uspořádání moderní společnosti.

Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2015, Vol. 51, No. 1

134

Tímto směrem se ubírá Beckovo hledání cesty k nové modernitě. Beck se nehodlá spokojit s nynějším výsledkem funkční diferenciace sociálních sfér (vzájemné od-dělení systémů politiky, ekonomiky a kultury, které depolitizuje významné zdroje společenských změn: ekonomická a technologická rozhodnutí). Podle něj je mož-ná celá řada modernit, tj. řada různých kombinací institucionálního uspořádání. Strategií, kterou Beck navrhuje, je aplikace principů modernity na sebe sama, tedy důsledné uplatnění konstitutivních principů modernity na samy základy modernity, které by ústilo na institucionální rovině v další diferenciaci (a poli-tickou kontrolu zdrojů rizik, především vědotechniky) a na rovině moderního vědění v jeho otevření se principu pochybnosti a kritiky, na němž nakonec toto vědění stojí.

Příkladem sociální síly, která možnosti modernity využívá k jejímu dalšímu prohloubení, je feministické hnutí, které na základě moderních principů svobody a rovnosti nabourává tradiční vymezení rodových rolí, které přetrvalo dlouho do moderní společnosti. Moderní společnost byla vždy společností semimoderní: industriální modernita byla modernitou pouze částečnou, neboť stála na proti-moderních základech tradičního vymezení rodových rolí, etnocentrismu, nacio-nalismu a xenofobie. Nyní jde o to, modernitu domyslet a na základě jejích kon-stitutivních principů (kritického myšlení, pochybování a předpokladu rovnosti všech bytostí) radikalizovat její příslib. Beckův projekt institucionální reformy je pak ztělesněn představou instituce kulatého stolu, která by zajistila vzájemné zprostředkování mezi jednotlivými sociálními subsystémy.

Takové institucionální uspořádání se podle Becka současně musí otevřít ambivalenci řešení dnešních problémů. Vyjednávací meziinstitucionální fóra si musí být vědoma nejednoznačnosti svých rozhodnutí a podle Becka musí zajistit mnohovrstevnatou politickou participaci občanů, která by vyústila ve veřejnou kontrolu současných zdrojů politické moci a sociální změny, mezi nimiž Beck zdůrazňuje technologickou provázanost průmyslové výroby a moderní přírodní vědy. Zprostředkování mezi jednotlivými společenskými sférami je tedy způso-bem, jímž by měla být zabezpečena veřejná kontrola těch institucí, které k pro-dukci současných rizik nejvíce přispívají. Politika refl exivní modernity je zaměře-na na změnu pravidel a hledání nových institucionálních uspořádání a možností koordinace jednání.

Politické konfl ikty

Refl exivní modernita je modernita politická a politizovaná. Je otevřená změně a různým strategiím politického jednání. Ačkoli Beck hodlá radikalizovat mo-derní principy a zasadit se o další prohloubení modernity, o uplatnění jejích kon-stitutivních rysů tam, kam se doposud nedostaly, neznamená to, že by tato cesta radikalizace modernity byla jedinou možnou. Rozpouštění jistot industriální mo-dernity nemusí nutně vést k její radikalizaci, ale také k protimoderním hnutím. Konfl ikt mezi radikalizací modernity a protimodernitou je podle Becka určují-

Ondřej Císař: Politická sociologie a kritická teorie Ulricha Becka

135

cím konfl iktem současnosti. Je to konfl ikt mezi snahami o znovuzavedení a zno-vuustavení jistoty v nějaké z jejích mnoha podob a úsilím přitakat nejistotě a za-hrnout ji do řádu politických institucí. Protimodernitou Beck rozumí hnutí, která se snaží o znovuzkonstruování jistoty a tím se staví do opozice vůči dynamice modernity, která je dána stálým pohybem, pochybováním a proměnou. Koncepce protimodernity u Becka odpovídá tomu, čemu běžně říkáme fundamentalismus, tj. lpění na určitých nezpochybnitelných principech, ať už je zastávají radikální islamisté, nebo někteří západní politici. Protimodernita se často zaštiťuje přiroze-ností či návratem k počátkům (náboženství, civilizace, kultury), ve skutečnosti je však konstruována v reakci na procesy modernizace.

Radikalizace modernity spočívá v aplikaci principů pochybnosti a kritiky i ve společenských sférách a vztazích, které těmto typicky moderním principům nebyly vystaveny, jako jsou např. tradičně vymezené rodové role, ekonomická logika maximalizace zisku a s ní spjatá moc technologií. Refl exivní modernita Beckovi umožňuje provádět myšlenkový experiment, jehož cílem je představit si jiné uspořádání společenských institucí než právě existující. V tomto smyslu je Beck pokračovatelem tradice kritické teorie a její kritiky jednorozměrnosti moderní industriální společnosti. Jsou možné různé modernity a Beck načrtává první rysy takovýchto alternativ. Nedovolává se smyslu pro realitu, ale smyslu pro možnou realitu. Jinak se tak hlásí k pozici „utopického realismu“, kterou můžeme také najít nejen u již několikrát zmíněného A. Giddense, ale také u P. Bourdieu nebo v jiných oblastech u J. Rawlse, J. Habermase nebo R. Keohanea [více Barša, Císař 2004]. Takto formulovaná kritická teorie je přitom teorií, která se nemůže spo-lehnout na žádné apriorní jistoty ani na žádného privilegovaného sociálního ak-téra, který by byl avantgardním reprezentantem pokrokového experimentu, ale vzchází z možností nabízejících se díky individualizaci a rostoucímu uvědomění si bočních efektů produkovaných institucemi industriální modernity.

Refl exivní modernita s sebou zároveň nese příslib pacifi kace a civilizace konfl iktů mezi jednotlivými národy. Národní diferenciace světového společen-ství je podle Becka protimoderním rysem uvnitř moderní společnosti. Národní demokracie je mixem principu moderního (demokracie) a protimoderního (na-cio na lismu). Beck vychází z andersonovského vymezení národa jako lidí, kteří sdílejí stejné symboly, a to mu umožňuje, aby mohl přemýšlet o zproblematizo-vání národních identit ve věku globalizace a satelitní komunikace. Jistota ná-rodního vymezení je v době refl exivní modernity postupně rozpouštěna a spolu s tím je zpochybněna také konstrukce cizince a nepřítele. V devadesátých letech minulého století Beck věřil, že globální komunikační systémy otevírají dveře pro překonání potenciálně válečného konfl iktu jasně vymezených nepřátel. Stejně tak ale otevírají příležitosti pro globální šíření strachu a propagandy.

Jak Beck zdůraznil, kosmopolitizace světa není jistou cestou ke kosmopolit-nímu světu. Vedle náboženských, etnických a nacionalistických fundamentalis-mů je největším nepřítelem kosmopolitismu jejich zdánlivý opak – neoliberální globalismus se svou vírou v automatickou schopnost kapitalismu přinést pro-

Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2015, Vol. 51, No. 1

136

speritu a demokracii. Podle Becka tomu je právě naopak – deregulace na úrovni planety vytváří sociální nerovnosti: těm zdrojově vybaveným nabízí netušené možnosti na globálním trhu, z něj vyloučení jedinci však aktivují hranice mezi skupinami a hledají útočiště v zatvrzujících se kolektivních identitách a progra-mech autoritářských vůdců nabízejících komplexnímu světu nebezpečně jedno-duchá řešení [Beck 2002, (2003) 2007].

Ondřej Císař

Literatura

Barša, P., O. Císař. 2004. Levice v postrevoluční době: Občanská společnost a nová sociální hnutí v radikální politické teorii 20. století. Brno: CDK.

Beck, U. 1992. „From Industrial Society to Risk Society: Questions of Survival, Social Structure and Ecological Enlightenment.“ Theory, Culture and Society 9: 97–123.

Beck U. 1994. „The Reinvention of Politics: Towards a Theory of Refl exive Modernization.“ Pp. 1–56 in U. Beck, A. Giddens, S. Lash. Refl exive Modernization. Cambridge, Polity Press.

Beck, U. 2002. „The Cosmopolitan Society and Its Enemies.“ Theory, Culture and Society 19 (1–2): 38–40.

Beck, U. (1986) 2004. Riziková společnost: Na cestě k jiné moderně. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).

Beck, U. (1993) 2007. Vynalézání politiky. K teorii refl exivní modernizace. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).

Beck, U. (2003) 2007. Moc a protiváha moci v globálním věku: Nová ekonomie světové politiky. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).

Beck, U., E. Beck-Gernsheim. 1996. „Individualization and Precarious Freedoms’: Perspectives and Controversies of a Subject-orientated Sociology.“ Pp. 23–48 in P. Heelas, S. Lash, P. Morris (eds.): Detraditionalization. Critical Refl ections on Authority and Identity. Cambridge, Oxford: Blackwell.

Beck, U., N. Sznaider. 2010. „Unpacking Cosmopolitanism for the Social Sciences: A Research Agenda.“ The British Journal of Sociology 61: 381–403.

Císař, O. 1999. „Politizace moderní společnosti – hledání cesty do jiné modernity.“ Politologický časopis 6 (4): 378–391.

Císař, O. 2015. „Social Movements in Political Science.“ In D. della Porta, M. Diani (eds.): Oxford Handbook of Social Movements. Oxford: Oxford University Press (v tisku).

Derrida, J. 1991. „Otázky se nikdy nelze vzdát. Rozhovor s Jacquesem Derridou.“ Přítomnost 3/1991 (otázky kladl Karel Thein).

Giddens, A. 1994. Beyond Left and Right. The Future of Radical Politics. Cambridge: Polity Press.

Giddens, A. (1991) 1998. Důsledky modernity. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).Wallerstein, I. 2004. World-Systems Analysis. An Introduction. Durham, London: Duke

University Press.