POHÁDKY - Readmio · 2020. 5. 15. · V zemi, kde bylo slunce o něco žhavější než u nás,...

POHÁDKY1.část A-L

OBSAH

Aladinova Kouzelná lampa .................................................................................. 3Brašno, zastřes se! .................................................................................................. 7Car a tkadlec ........................................................................................................10Čert slouží ............................................................................................................13Červená Karkulka ................................................................................................17Červené boty ........................................................................................................22Císařovy nové šaty ...............................................................................................24Čtyřicet bratrů a jejich slepá sestřička ..............................................................28Čtyři mistři ...........................................................................................................31Čtyři taškáři ..........................................................................................................34Daidalos a Ikaros .................................................................................................37Deukalion a Pyrha ...............................................................................................40Děvčátko se zápalkami........................................................................................42Dlouhé jméno ......................................................................................................45Dlouhý, Široký, Bystrozraký ...............................................................................47Faethon .................................................................................................................51Hloupý Honza ......................................................................................................53Holub Kolumb .....................................................................................................56Honzík a zázračná fazole ....................................................................................57Hopsa, horsa-země, otevři se! ............................................................................60Hovězí jazyk .........................................................................................................64Hrnečku, vař! .......................................................................................................66Jak sedlák dělil husu ............................................................................................69Jak šlo vejce na vandr ..........................................................................................71Janko Hraško ........................................................................................................74Janko Polínko .......................................................................................................78Janova příhoda .....................................................................................................82Jelínek ....................................................................................................................84Kmotr Advokátem ...............................................................................................90Kocour v botách ..................................................................................................93Kohout, kocour a obušek ....................................................................................99Kouzelné boty ....................................................................................................102Koza rohatá a ježek ............................................................................................105Král Drozdí brada ..............................................................................................107Králova věž .........................................................................................................112Laktibrada ...........................................................................................................114Létající kufr ........................................................................................................118Lovec a had .........................................................................................................123

V zemi, kde bylo slunce o něco žhavější než u nás, žil chlapec jménem Aladin. Nejraději chodíval na trhy, kde trávil téměř všechen svůj volný čas. Jen se tak procházel a vychutnával si ruch a vřavu lidí.Jednou tam potkal muže, který na první pohled vypadal jako milý a dobrý člověk. Procházeli se po městě a přitom Aladinovi vyprávěl různé příhody a napínavé zážitky. Chlapec ho poslouchal až do setmění a ani netušil, že je to zlý čaroděj, který se snaží získat si jeho přízeň. Aladin v něm viděl vzácného přítele a možná i otce, kterého nikdy nepoznal, protože v nedaleké chatrči bydlel jen se svojí matkou.Když přišel Aladin v podvečer domů, hned jí vyprávěl o muži, kterého potkal. Matka se však neradovala a varovala ho, ať si dává pozor, protože ne všichni lidé jsou čestní a dobrosrdeční.Další den se Aladin s mužem opět potkal a dál poslouchal jeho poutavé vyprávění. Jen co slunce zapadlo, vzal čaroděj Aladina na procházku o něco dál. Za městem mu ukázal uspávače hadů, který hrál na flétnu a kobra před ním tancovala v jejím rytmu. Když se ocitli na poušti, ukázal muž Aladinovi jakési dveře. Byly velmi malé a čaroděj by se skrz ně nikdy nedostal. A právě na to potřeboval útlého a důvěřivého Aladina.

ALADINOVA KOUZELNÁ LAMPA

3

„Až začnu odříkávat kouzlo, otevřeš ty dveře a vejdeš dovnitř. Dávej si však pozor, všude budou pasti. Musíš být opravdu pozorný a vzít odtamtud jen jednu jedinou věc – zlatou lampu, kterou najdeš na konci hrobky. Ničeho jiného se ani nedotkni,“ dával mu čaroděj přísné pokyny.Aladin vůbec neměl tušení, do čeho se právě pouští, ale čaroděj už začal odříkávat svoje kouzlo. Rychle se prosmykl dovnitř, sešel po schodech až úplně dolů a tam spatřil hromady zlata. Pro chudého chlapce to bylo cosi neuvěřitelného, ještě nikdy neviděl takové bohatství. Zlaté šperky, číše, nábytek, vázy, sochy...„Nezastavuj se! Přines mi tu lampu!“ křičel za ním čaroděj.Aladin ho poslechl a prošel až na konec, kde spatřil na stojanu lampu. Ihned ji chytil a chtěl se vydat zpět, ale vtom něco spatřil. Byl to zlatý prsten, ozdobený safíry a rubíny. Raz dva si ho dal na prst a vydal se zpět k východu. Ale od té chvíle už hromadě zlata a šperků nedokázal odolat. Jak šel, cpal si do kapes všechno, co mu přišlo pod ruce.„Chlapče, rychle mi podej tu lampu, hrobka se už zavírá!“ znepokojeně na něho vykřikoval čaroděj.Aladin se rozběhl ke dveřím, ale ty se už začaly zavírat.„Hoď mi tu lampu!“ naléhal na chlapce čaroděj.„Nejdřív mě vytáhněte nahoru a budete mít i lampu,“ řekl mu Aladin, který věru nebyl hloupý a nedal se jen tak lehce oklamat.Čaroděj mu s nevolí pomohl vyjít ven a okamžitě mu z ruky vytrhl starou lampu.„Tak a teď tě už víc nepotřebuji,“ řekl čaroděj, a protože dveře ještě nebyly úplně zavřené, snažil se strčit Aladina zpět do hrobky. Ten se stihl čaroděje ještě chytit, ukořistil lampu a potom už spadl zpět do jeskyně i s lampou. Dveře se zavřely a čaroděj zůstal bez lampy a bez možnosti se k ní znovu dostat.A nebožák Aladin uvázl zavřený v hrobce nevěda, proč je lampa, kterou drží v ruce, tak důležitá.Bezradný chlapec byl uvězněný v hrobce celý den a vůbec nevěděl, co si počne. Byl hladový a velmi zoufalý.„Co je to za lampu, když ji ten muž tak moc chtěl?“ přemýšlel nahlas Aladin, drže v rukách zaprášenou starou lampu. Přejel po ní prsty, aby z ní setřel vrstvu


4

usazeného prachu, ale jen co ji přejel, najednou se lampa začala třást. Aladin se lekl a lampu odhodil na zem. Potom s otevřenými ústy sledoval, co se začalo dít. Rozzářilo se světlo a z lampy začal vycházet dým. Brzy se přímo před ním zjevil nějaký duch. Byl to kouzelný džin. Aladin se nejdříve velmi polekal, přestože džin vůbec nevypadal hrůzostrašně, přestože byl obrovský a vznášel se nad zemí.„Stovky roků žiju v této lampě a mým úkolem je sloužit tomu, kdo mě z ní vysvobodí. Takže od nynějška jsem tvým služebníkem,“ promluvil k Aladinovi kouzelný džin z lampy.Aladin na něho s údivem mlčky hleděl. Myslel si, že se mu to všechno jen zdá. Ale mýlil se, kouzelný džin byl skutečný.„Vezmi mě tedy domů i se vším tímto pokladem,“ rozkázal Aladin mocnému džinovi první, co ho napadlo.Nestačil ani zamrkat a už stál doma v kuchyňce i s hromadou šperků a zlatých mincí. Stále nemohl uvěřit tomu, jak zázračnou moc má duch lampy. Ihned objal svoji maminku, vysypal na stůl hromadu zlata a slíbil jí, že už víc nebudou žít v chudobě.Od toho dne chodíval Aladin vystrojený v drahých šatech a na trzích si mohl koupit všechno, co se mu zalíbilo. Pochutnával si na vynikajících jídlech a nesmírně se radoval ze svého nového života. Jediné, co ho trápilo, bylo, že neměl manželku. Hlavou se mu honila sultánova dcera. Princezna byla nádherné děvče s láskyplným srdcem a Aladinovi se líbila už velmi dlouho, ale doposud mohl o ní jen snít.„Zkusím požádat sultána o její ruku,“ řekl jednou matce, „vždyť už nejsem obyčejný chudý chlapec, ale boháč.“A tak nabral odvahu a vydal se za sultánem, aby ho požádal o ruku jeho krásné dcery a nabídl mu truhlici plnou zlata. Sultánovi se Aladin na první pohled zalíbil, a tak mu bez dlouhého váhání slíbil princeznu za ženu. Také princezně se mladý a bohatý ženich zalíbil, takže se svatbou souhlasila.Aladin se velmi zaradoval, a aby dokázal svoji lásku, rozhodl se, že jí nechá postavit palác, který bude nejkrásnější široko daleko. Stačilo jen vyslovit svoje přání před džinem a ohromující palác stál raz dva na místě.


5

Mezitím však zlý čaroděj neustále dumal, jak získat kouzelnou lampu zpět. Jednoho dne tedy vymyslel plán, že se převleče za kupce a vydá se přímo k paláci, ve kterém žil Aladin s princeznou. Když čaroděj přišel, Aladin právě nebyl doma, a tak mluvil s princeznou.„Krásná děvo, vyměňte staré za nové. Věnuji vám tuto krásnou novou lampu vykládanou rubíny a safíry. Jediné, co chci, je stará zaprášená lampa, kterou máte doma,“ říkal čaroděj.Princezna džina jakživ neviděla, a tak vyměnila starou lampu za novou, netušíc, že jejich lampa měla kouzelnou moc. Zlý čaroděj se ďábelsky zasmál, vyvolal džina a unesl princeznu i s palácem do svého rodného kraje.Jen co se o tom Aladin dozvěděl, ihned se vydal princeznu hledat. Vsedl na koně a cválal rovnou za nosem. Ale po chvíli si uvědomil, že vůbec netuší, kde ji čaroděj může ukrývat. Sesedl a snažil se přemýšlet, jak dál. Zrak mu padl na prsten, který kdysi dávno našel v hrobce.„Když byla kouzelná lampa, proč by nemohl být kouzelný i prsten?“ zamumlal Aladin.Přejel prstem po prstenu a rázně vyslovil: „Dones mi zpět moji milovanou i s naším palácem.“Najednou se začal prach prudce vířit a v tom víru se zjevil palác a princezna spadla přímo do Aladinovy náruče.Aladin se velmi zaradoval a vydal se ještě vyrovnat s čarodějem. Stráže ho v paláci lapily a Aladin ho dal navěky zavřít do žaláře.Od těch dob panovala v paláci už jen radost. Aladin s princeznou vládli v zemi spokojeně a zodpovědně a o svůj lid se dobře starali, protože Aladin nezapomněl, že byl kdysi jen obyčejný chudý chlapec.


6

Kdysi dávno, v těžkých časech lidé museli tvrdě na polích pracovat, aby si vypěstovali trochu žita, ze kterého si potom mohli u mlynáře namlít mouku.Jednoho dne sedlák na poli žito sel, ale rázem přišel silný vítr a všechno žito s sebou vzal. Sedlák utíkal za větrem, co mu síly stačily, ale uhánějící vítr ani tak nedokázal doběhnout. Přišel domů celý zkormoucený, neboť se trápil, co si nyní počne. Když nezaseje, nebude úroda. A bez dobré sklizně věru žádnou mouku nenamelou.Jak tak smutně seděl u stolu s hlavou položenou v dlaních, žena mu říká:„Sbal si něco na zub do batůžku a vydej se ten vítr hledat, ať ti všechno odfouknuté žito vrátí.“Sedlák dlouho neotálel, sbalil si věci na cestu a šel přes hory, přes doly hledat vítr. Až ho nakonec našel skotačit na louce u lesa.Když vítr viděl v dálce živou duši, přišel k sedlákovi a ptá se: „Co tu hledáš?“A sedlák mu povyprávěl celý příběh o tom, jak mu vítr poslední žito na setbu vzal a že teď neví, co si bez žatvy v zimě počnou. Vítr si pozorně vyslechl chudého nebožáka a potom mu říká: „Žito už nemám, ale dám ti tuto brašnu. Když přijdeš domů, jen řekni brašno, zatřes se a hned bude tvůj stůl plný všelijakých dobrot.“

BRAŠNO, ZATŘES SE!

7

Sedlák se uctivě uklonil, poděkoval a utíkal rychle domů za svojí rodinou. Doma si sedl za stůl, zavolal i ženu i všechny jejich děti a rázně vyslovil: „Brašno, zatřes se.“ Brašna se v tom okamžiku zatřásla a najednou stál před nimi stůl plný všelijakého jídla. Celá rodina se veselila. Společně hodovali, dokud všechno ze stolu nesnědli. Druhý den znovu brašna na povel tolik jídla nabídla, že ho ani sami sníst nedokázali.A tak žena povídá muži: „Nuže zavolej faráře na hostinu, ať si i on u nás dobře pochutná.” Sedlák šel tedy zavolat faráře. Ten se do sytosti najedl a hned požádal milou rodinu, aby mu brašnu domů půjčili, že jim ji co nevidět vrátí.Sedlák vyhověl a faráři brašnu půjčil. Ten si potom pozval spoustu hostů ze všech koutů a hodovali bez přestávky tři dny a tři noci. Když se farář ani za pár dnů nenamáhal brašnu vrátit, vydal se sedlák za ním na faru. Slušně zaklepal na dveře. Farář otevřel, ale hned ho odbyl, že mu žádnou brašnu nedá, protože u něho je prý v lepších rukách. Smutný sedlák přišel nazpět domů se svěšenou hlavou a přemýšlel, co bude dělat.Všichni doma truchlili, dumali a vtom mu žena povídá: „Jdi znovu najít ten vítr, ať ti druhou brašnu dá.“A tak si muž sbalil batůžek a vydal se znovu hledat vítr. I tentokrát ho brzy našel a vyprávěl mu, jak o brašnu přišel. Vítr nechtěl uvěřit, že se cosi takového sedlákovi přihodilo.„Prosím, větře, dej mi ještě jednu brašnu, neboť bez ní určitě všichni hladem pomřeme,“ úpěnlivě prosil sedlák. Vítr se slitoval a dal sedlákovi druhou brašnu.Sedlák celý rozradostněný utíkal domů, kde ho několik hladových krků netrpělivě čekalo. Když se vrátil, položil brašnu na stůl a zvolal: „Brašno, zatřes se.“Také tato brašna se zatřásla, ale k údivu všech se z ní vyřítilo devět kyjů a ty začaly mlátit hlava-nehlava každého, kdo jim stál v cestě. Až když všichni na dvůr vyběhli, kyje se nazpět do brašny ukryly.Bylo to křiku i pláče, když viděli, že brašna místo jídla bouchance rozdává.Jenže sedlák vzal rychle rozum do hrsti. Novou brašnu si ukryl pod kabát a vydal se na faru. Zabouchal farářovi na dveře a žádal od něho aspoň kousek chleba, neboť doma už hladem umírají. Farář jen neochotně zamířil pro kousek chleba.


8

Ale když zašel do kuchyně a sedlákovi se ztratil z dohledu, ten rychle vyměnil farářovu brašnu, která byla v místnosti položená, za tu svoji, co bouchance rozdávala. Když se farář vracel z kuchyně, hned pohledem zkontroloval, zda je brašna na svém místě. Viděl, že je všechno v pořádku, a tak podal sedlákovi kousek chleba.„Tu máš. To je i za tu brašnu. A už se sem nikdy nevracej!“ vyhnal ho farář ze své fary pryč.Sedlák se jen beze slova poklonil a s úsměvem se odebral domů. Spokojeně položil na stůl brašnu, vyslovil tu čarovnou větu a už se brašna třásla. Za chvilečku stůl už téměř ani vidět nebylo pod takovým množstvím jídla. Ej, to bylo radosti, když všichni viděli, že bez hladu zimu přečkají.Dny klidně ubíhaly. Za týden si farář zase pozval plnou faru hostů z různých koutů světa. Pěkně je přivítal a usadil ve své jídelně, kde nebylo nic, pouze brašna na stole.„Taaak, a teď se všichni dobře dívejte, jak vás já pohostím,“ hrdě se vychloubal farář. Potom rychle zvolal na brašnu: „Brašno, zatřes se!“Brašna se zatřásla a vtom se z ní vyřítilo devět kyjů. Všechny hosty začaly tlouct jako žito, a ti i z oken vyskakovali, neboť jim dveře byly úzké, když chtěli všichni najednou z fary utéct. Od té doby už nikdo pozvání na faru nepřijal, ačkoliv farář všem hostiny a veselice sliboval.A farář se sedlákovi od té doby velkým obloukem vyhýbal a nikdy víc už nic od něho nežádal. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.


9

Byla jednou jedna země, ve které vládl starý car. Jednoho dne, když právě panoval, přišel k němu posel z ciziny. Nic neříkal, jen si v tichosti prohlížel carův trůn. Potom vyndal z kapsy křídu a kolem trůnu udělal tlustou čáru.„Co to má znamenat?“ zeptal se car, ale odpovědi se nedočkal. Posel tam jen stál a nepromluvil jediného slova.Car byl velmi znepokojený chováním posla, a tak si nechal zavolat všechny svoje rádce, aby mu řekli, co ten kruh kolem trůnu znamená. Jenže rádcové neuměli carovi dát žádnou odpověď. Král se rozzlobil a přikázal rádcům najít člověka, který mu všechno vysvětlí, jinak přijdou o hlavu.Rádcové se tedy vydali do světa hledat nějakého moudrého člověka, který by uhodl, co znamená ta záhadná čára kolem trůnu. Obcházeli jedno město za druhým, zastavovali se v každém domě, ale nikoho se jim nepodařilo najít.Nakonec se zatoulali na samotu, kde široko daleko nic nebylo, jen jedna chaloupka přikrčená mezi kopci. Zaklepali na dveře, ale nikdo neotevíral. Vešli tedy dovnitř, ale v místnosti ani živé duše. Jen kolébka visela ze stropu a sama od sebe se kolébala.„Cože jsou to za čáry, když tu nikdo není?“ divili se rádcové. Otevřeli druhé dveře a tam zas jen prázdná místnost. Jen kolébka, co visela ze stropu a sama od sebe se kolébala.

CAR A TKADLEC

10

Vyšli ven z domu na nedaleký kopec a odtud viděli, jak se na střeše toho domu suší pšenice. Nad pšenicí byla upevněná třtina, která se sama od sebe pohybovala z boku na bok a plašila ptáky, aby nemohli na pšenici sedat.„Co to, co to? Vždyť je úplné bezvětří. Jak to, že se ta třtina pohybuje?“ opět se rádcové divili. Vtom si všimli, že v domě musí být ještě jedna místnost, protože v jednom okně plápolalo světlo a v těch dvou místnostech, ve kterých byli, se nesvítilo. Sešli tedy z kopce a věru že v domě našli ještě jednu místnost. Vešli dovnitř a tam seděl tkadlec a tkal na stavu.„Co se to děje v tomto domě? Kolébky se hýbou samy od sebe a třtina se kývá z boku na bok, i když je bezvětří,“ dožadovali se rádcové odpovědi.„To všechno přece dělám já,” odvětil tkadlec a věnoval se dál svému stavu.„Děláš si z nás žerty?“ vztekají se rádcové, „jak to můžeš dělat ty, když tu sedíš a tkáš?“„Lépe se na stav podívejte,“ řekl tkadlec.A věru, když se rádcové lépe podívali, všimli si, že ze stavu vedou tři tenké nitě. Jedna vedla k jedné kolébce, druhá vedla ke druhé kolébce a třetí ven skrz okno až na střechu ke třtině. A jak tkadlec pohyboval stavem, tahal nitkami, které rozhýbaly kolébky i třtinu. Rádcové hned věděli, že když je tkadlec tak bystrý, mohl by jim pomoci.„Pojď s námi k carovi. Možná nám pomůžeš vyřešit jednu záhadu,“ jednohlasně zvolali rádcové a vysvětlili tkalci, o co jde. Tkadlec je pozorně vyslechl, potom vzal z jedné místnosti dvě dřevěné panenky, dal si je do kapsy, na dvoře chytil slípku a vložil ji do proutěného košíku.„Tak a teď můžeme jít,“ řekl tkadlec a rádcové jen krčili rameny, protože vůbec nevěděli, k čemu to všechno tkalci bude.Když zakrátko přišli k carovi, tkadlec si chvíli prohlížel čáru kolem trůnu, potom se podíval na cizince, který ještě stále stál opodál a jediné slovo nevyřkl. Tkadlec popošel k cizinci, vyndal z kapsy dvě dřevěné panenky a hodil je před něho. Cizinec bez jediného slova strčil ruku do kapsy, vytáhl z ní hrst prosa a hodil je na zem. Tkadlec se jen pousmál, zdvihl obočí a vytáhl z košíku slípku. Položil ji na zem a ta začala zobat proso, rozhozené po zemi. Za malou chvilku nebylo

CAR A TKADLEC

11

na zemi jediné zrníčko. Když to viděl cizinec, otočil se čelem vzad a rychlým krokem odešel. Všichni jen kroutili hlavami, protože ničemu nerozuměli.„Co to mělo všechno znamenat?“ zeptal se udivený car.„Posel vám přišel říct, že vládce jeho země táhne s vojskem k vaší zemi a chce ji obklíčit. Proto nakreslil čáru kolem trůnu,“ začal vysvětlovat tkadlec.„Aha, už rozumím, ale proč jsi před něho hodil ty dřevěné panenky?“ vyzvídal dál car.„To proto, aby věděl, že naše armáda je silnější než ta jejich a proti nám jsou jako děti, které by si měly hrát doma s panenkami, ne přemýšlet o válce,“ odvětil tkadlec.„No dobře, už rozumím i tomu, ale proč potom ten cizinec rozhodil proso a tvoje slípka ho snědla?“ vyzvídal dál car.„I to je jednoduché. Tím prosem chtěl říct, že jejich vojsko je obrovské, načež jsem já vypustil slípku, abych mu řekl, že ať přijdou s jakýmkoliv vojskem, nezůstane z nich naživu ani jeden,“ vysvětluje dále tkadlec.„No, a pochopil to ten cizinec?“ ptá se car.„Určitě ano, protože utekl.“Car si nedokázal vynachválit tkalcovu moudrost, dal mu bohatou odměnu a nabídl mu místo hlavního rádce.„Vážím si vaší nabídky, ale nechci být carským rádcem. Doma mě čeká práce,“ řekl tkadlec a vydal se domů.

CAR A TKADLEC

12

V jedné zemi, ve které se mezi lidmi běžně potulovali pošetilí uhlově černí čerti, žil i jeden chudý dřevorubec se svojí rodinou. Těžkou prací vydělával na jejich skromné živobytí a den co den chodíval zavčas ráno do nedalekého lesa kácet stromy.Jednoho dne se opět chystal do lesa. Avšak jídlo jim doma už téměř došlo, a tak si z komůrky vzal jen malý kousek chleba. Nu, jinou možnost neměl a s tím kouskem chleba si musel celý den v lese vystačit. Sbalil si ho tedy do kapsičky i s trochou vody a vydal se se sekerou na rameně do lesa.Když přišel na známý palouček, kapsičku si zavěsil na jednu z větví a ihned se pustil do práce. Kácel, sekal tou těžkou sekerou mohutné stromy, a pokaždé, když jí do dřeva zaťal, zvuk se ozýval celým lesem. Ptáci vylétali z okolních stromů a stěhovali se dál do bezpečí.Zvuky však přilákaly i malého zvědavého čerta.„Aaaa, koho to tu v lese máme? Dřevorubec jakýsi… hmmm… jde mu to tedy od ruky, to musím uznat. No ještěže já nemusím takto těžce pracovat. Ale co to tam moje čertovské oči nevidí? Kapsička. Tam bude určitě cosi na zub,“ blekotal si čert a radostí vrtěl dlouhým čertovským ocasem.Opatrně se přikradl až k dřevorubcově kapsičce, raz dva je chytil a zmizel, jako by se přímo do pekla propadl.

ČERT SLOUŽÍ

13

Dřevorubec byl tak pohroužený do kácení, že si dlouhoprstého čerta vůbec nevšiml.Čert se skutečně hned vydal do nejhlubšího pekla, aby se svým pekelným kamarádům pochlubil, jakou čertovinu se mu podařilo vyvést.„Aha, podívejte, co jsem dnes ukořistil. V lese jsem natrefil na jednoho dřevorubce a ukradl jsem mu kapsičku s jídlem. A představte si, že jen tento kousek chleba tam měl na celý den. A teď už ani ten nemá,“ vytahoval se čert před ostatními.Ale jeho chvástání uslyšel i samotný vládce pekla Lucifer. A vůbec se mu nelíbilo, s čím se ten malý čert chlubí. Tak se zhrozil nad jeho krutým a bezcitným skutkem, že chudého člověka obral o ten kousek chleba, až se celé peklo zatřáslo a zadunělo.Okamžitě si čerta k sobě zavolal a tento trest mu udělil: „Ještě dříve, než slunce zítra vyjde, půjdeš k tomu ubohému dřevorubci a celý jeden rok mu budeš sloužit.“Černý nezbedník se ani slůvko neodvážil říct. Věděl, že Luciferovi není radno odporovat. A už vůbec ne, když je rozhněvaný.A tak se druhý den, když všichni ostatní čerti ještě pospávali, vydal do služby k dřevorubci.Utrápený dřevorubec se právě chystal do lesa, když se rozletěly dveře a dovnitř vešel čert, který se vydával za mladého zdatného chlapce.„Pěkně pozdravuji, pane hospodáři,“ pozdravil slušně mladík, „nevzal byste mě k vám do služby?“„Nu, chlapče můj, pomoc by se věru hodila. Ale plat ti nemůžu nabídnout. Kolikrát sami nemáme co do úst vložit. Vždyť se podívej na ty moje děti, jaká jsou z nich ubožátka chudá,“ odpověděl dřevorubec smutným hlasem.„Nuže, jen mě vezměte, hospodáři. Já žádný plat nežádám a uvidíte, že se mnou se vám bude dobře vést,“ přemlouval ho mladík.„Tak tedy dobře. A když se tak do práce hrneš, můžeš mi jít rovnou pomoct rubat dřevo do lesa,“ řekl dřevorubec podávaje mladíkovi svoji sekeru.A tak se za chvíli společně vydali do lesa.

ČERT SLOUŽÍ

14

Nu, a tak dobře se jim vedlo, že za tři dny byl celý les pokácený. Dřevorubci by to samému myslím i rok trvalo.Od těch dob, kdy k nim přišel čert pomáhat, už rodina dřevorubce nepoznala hlad a žili si mnohem lépe.Jednoho dne říká mladík hospodáři: „Hospodáři, teď už můžete kácet i sám, zásoby máte na tři zimy a já se vydám někam obilí vymlátit, abyste měli z čeho chleba péct.“Sedlák s tím souhlasil, a tak se mladík vydal do širého kraje.Tady natrefil na rozsáhlé hospodářství jednoho bohatého pána. Na polích se mu povalovaly haldy obilí, ve chlévech mu kvičelo snad tři sta sviní a v ohradě se páslo tři sta volů.Mládenec-čert zabouchal na dveře jeho statku.Pán otevřel a hned se mládence ptá: „Cože tu chceš, chlapče?“„Do služby se k vám nabízím. Vidím, že potřebujete obilí vymlátit,“ nabízel se mládenec.„Třeba věru, dobře říkáš. Do služby tě rád vezmu. Ale snad nechceš tolik obilí sám mlátit… urostlý jsi, vypadáš, že i síly máš dost, ale na mých polích je práce i pro třicet chlapů,“ přemýšlel pán.„Nebojte se, nějak si už poradím. Ať už sám, nebo ne,“ ujišťoval ho mládenec.„Nu, a jaký plat za to žádáš?“„Postačí mi jen tolik, kolik si najednou na zádech odnesu,“ odpověděl mládenec.„No, to je dobrá nabídka, vždyť kolik si na těch zádech zvládne najednou odnést. Jistě toho mnoho nebude,“ přemýšlel v duchu pán. A tak s touto dohodou souhlasil.Když se už pomalu blížila půlnoc, ozvaly se kolem stohů s obilím stovky cepů, které začaly obilí mlátit. Cap, cap, cap… To se tam čertovi pekelní kamarádi sběhli, aby svému kamarádovi s prací pomohli. A díky nim bylo do rána všechno obilí vymlácené a nachystané.Mladík se hned za svítání vydal za pánem, ať se jde podívat na pole, že už je všechna práce hotová. Pán jen kroutil hlavou a nevěřil vlastním očím. Nijak si nedokázal vysvětlit, jak si s tím mohl mladík tak rychle poradit. Ale s vykonanou

ČERT SLOUŽÍ

15

prací byl velmi spokojený, takže se spolu vrátili na hospodářství, aby mladíka za jeho práci podle dohody vyplatil.Mladík si začal na ramena ukládat pytle s pšenicí, a když už jich tam měl snad i deset, pán se ho ptá: „No co, dost ti už bude?“Ale mladík mu se smíchem říká: „Ej, cože by dost. Ani necítím, že tam něco mám, jen mi ještě naložte.“A tak mu postupně na ramena nakladli všechny pytle.Pánovi už začínaly vlasy hrůzou vstávat, a tak po chvíli říká: „Nu, toto je věru pořádný náklad, to by už snad mělo stačit.“Ale mladík se opět rozesmál: „Nuže naložte, co máte. S tímto si ještě i vyskakovat můžu.“A tak zakrátko měl na zádech naložených i sto tučných sviní.„Ale toto ti už musí být opravdu dost,“ zlostně říkal pán.Ale mladík se mu zase jen vysmál a přál si dál na záda nakládat. Když si i sto vykrmených volů naložil, pán už mohl zlostí prasknout. Ale svoje slovo musel dodržet.Když už měl všeho dost naloženého, rychle se s rozzlobeným pánem rozloučil a utíkal zpět za dřevorubcem.Když dorazil na jeho dvůr, shodil všechno, co si od pána donesl, a říká dřevorubci: „Nu, hospodáři, služba mi po roce končí, ale hladu se víc bát nemusíte. A víte, kdo já vlastně jsem? Pamatujete se, když jste kdysi v lese přišel o poslední kus chleba?“„Pravdaže se pamatuji, a odkud ty o tom víš?“ zeptal se dřevorubec.„Já jsem, prosím pěkně, čert a musím se přiznat, že tu kapsičku s chlebem jsem vám ukradl já. A za to jsem od Lucifera dostal trest, že k vám musím na rok nastoupit do služby. A protože rok už uběhl, můžu se vrátit nazpět do pekla. Ať se vám už jen dobře žije, hospodáři,“ rozloučil se čert a rázem se vypařil.Jen co prošel branami pekla, nejbližších sto roků slyšel posměšky kamarádů čertíků, kteří se mu posmívali za to, že sloužil smrtelníkovi. No a dřevorubec si od té doby už jen spokojeně a šťastně hospodařil, dokud neumřel.

ČERT SLOUŽÍ

16

V jednom malém údolí byla maličká vesnička s velikánským kostelním zvonem, který se rozezvučel vždy v poledne a bylo ho slyšet až daleko za kopce. V této vesničce bývalo kromě jiných obyvatel i malé roztomilé děvčátko s velkýma modrýma očima. Jmenovalo se Červená Karkulka. Určitě byste ji poznali už z dálky podle nádherného červeného šátku, který nosila na hlavě téměř neustále. Nejraději by v něm i spávala, tak velmi si jej zamilovala od první chvíle, když jej dostala od své milované babičky.Červená Karkulka se ke každému chovala uctivě a mile, vždy každému ochotně pomohla, ale nejraději pomáhala své mamince při pečení a přitom si s oblibou prozpěvovala.A tak tomu bylo i dnes. Až na zahradu byl slyšet její zpěv, vycházející z kuchyně domku, ve kterém bydlela. Právě s maminkou dopekly oblíbený koláč, jehož vůně se rozléhala snad přes polovinu vesnice.„Dnes se nám ta bábovka opravdu podařila. Můžeme z ní pár kousků zanést také babičce,“ řekla maminka Červené Karkulce, když vyklápěla ještě horkou bábovku z formy ven. „To je skvělý nápad. Klidně můžu jít i sama, vždyť jsem už na to dost velká. A k naší babičce bych trefila i se zavřenýma očima. Můžu, mami?“ ptala se Červená Karkulka.

ČERVENÁ KARKULKA

17

„Je to sice nedaleko, ale cesta vede i přes les. Musíš mi slíbit, že se nebudeš nikde zastavovat a půjdeš jen pěkně po vyznačené cestě až k babiččině chaloupce,“ přizvukovala maminka otevírajíc okno, aby se podívala, zda se náhodou neblíží nějaká bouřka. V té chvíli se ozval hlasitý zvuk, kterým velký zvon dával všem na vědomí, že je pravé poledne.Mezitím si už Červená Karkulka celá natěšená uvazovala na hlavu svůj oblíbený červený šáteček. Maminka jí do proutěného košíčku zabalila čerstvou bábovku a bylinkový sirup pro babičku.„Neboj se, nic zlého se mi nestane,“ políbila na rozloučenou maminku, vzala do ruky nachystaný košíček a vydala se na cestu. Ještě i jejich psík Benny, který před domem poslušně hlídal celý dvůr, se s Červenou Karkulkou osobitě rozloučil, když jí zaštěkal psí ahoj. Děvčátko si celou cestou potichoučku prozpěvovalo svoje oblíbené písničky a občas si i poskočilo. Z oblohy se na Červenou Karkulku dívalo letní sluníčko a svými vlastními písničkami ji doprovázeli ptáčci, kteří poletovali nad její hlavou. Ani se nenadála a v dálce už uviděla známou cestu, vedoucí přes les přímo k babiččině chaloupce. Právě procházela loukou, která byla nyní ještě pestrobarevnější než duha. Kvetly na ní různé květinky od počátku světa, jedny žluté, druhé bílé, další zase fialové. A louka nebyla jen plná květů, ale také lučních koníků a cvrčků, kteří vyhrávali, jako by měli nějaký koncert.Postupně však cvrlikání utichalo, protože Červená Karkulka už pomalu vcházela po cestě do lesa. Rozkvetlou louku vystřídal listnatý les. Byl plný vysokánských stromů, popadaného listí a suchých větví, které sem tam zapraskaly, když na některou z nich stoupla. Jako například i teď.Jdouc po lesní cestě si Červená Karkulka všimla u starého dubu krásného velkého hřibu. Tak se hned k němu rozběhla, že si ho vezme do košíčku a potěší babičku takovýmto úlovkem. Když tak u něho dřepěla, uviděla kousek dál ještě větší hřib. A u něho dalších, asi deset menších. Nadšeně sbírala po lese krásné hříbky a ani si nevšimla, jak se k ní pomalu přikrádá vlk. Měl zježenou srst, cenil velikánské zuby a strašidelně vrčel. Už se mu sliny sbíhaly, ale vlk najednou uslyšel blížící se dřevorubce, a tak raději stáhl ocas. Schoval svoje hrůzostrašná zubiska a opatrně přistoupil blíže k Červené Karkulce, která si ho všimla až nyní.

ČERVENÁ KARKULKA

18

„Kamže kam, dívenko, takto sama přes les jdeš?“ zeptal se jí vlk milým tónem.„Milý vlčku, no přece košík plný dobrot mojí babičce nesu,“ odpověděla Červená Karkulka.„A daleko bydlí ta tvoje babička?“ rychle se vyptával vychytralý vlk, protože dřevorubce už ucítil i svým čumákem, a ty by věru nerad potkal.„Není to daleko, jen tamtou cestou musím dojít na konec lesa a tam už je vidět babiččinu chaloupku.“ Červená Karkulka mu takto nechtíc prozradila všechno, co se vlk chtěl dozvědět.V té chvíli se celým lesem ozval zvuk pily a vlk se o překot rozběhl na opačnou stranu a už ho nebylo.Červená Karkulka víc už hřiby nesbírala a vrátila se raději zpět na cestu, aby se příliš nezdržovala a nepřišla k babičce pozdě.Mrzutý a vyhládlý vlk se však nechtěl svojí kořisti jen tak vzdát.„Tak chutný oběd jsem mohl mít, kdyby mi to nepřekazili ti dřevorubci,“ posteskl si opět vlk, když se zastavil na konci lesa. A vtom dostal nápad: „Vždyť už přece vím, kde bydlí babička. Břicho si dnes ještě pořádně naplním, když sním babičku a potom si i na děvčátko počkám, až k ní přijde.“ A už upaloval, co mu síly stačily, zkratkou přímo k babiččině chaloupce. Červená Karkulka si stále vykračovala po lesní cestě a právě uslyšela datla, jak klepe svým zobákem do kůry stromu. Rozhlížela se po okolních stromech, zda ho neuvidí, ale na žádném ho nespatřila. Akorát se jí hlava zatočila z toho, jak se dívala do výšky a točila se dokola. Ale zakrátko už opět pokračovala v cestě. Když už konečně vycházela z lesa, viděla před sebou posed, který si tam postavili lovci na pozorování lesní zvěře. A za chvilku už spatřila i známý domek se zelenou střechou – babiččinu chaloupku. Hopsala dolů z kopce, houpajíc přitom košíkem, ve kterém už nebyly jen dobroty, které do něho nachystala maminka, ale i dubáky, které Červená Karkulka cestou nasbírala. Čerstvý koláček přilákal i včelku, která právě poletovala nablízku. A tak se malá včelka až k babiččině chaloupce nechala odnést sedíc na proutěném košíčku. „Babii, babičkooo, nesu Ti dobroty,“ vykřikovala už z dálky Červená Karkulka. Když přišla k chaloupce, zabušila na dveře : „Babičko, otevři, to jsem já, Červená Karkulka.“

ČERVENÁ KARKULKA

19

Babička se ale z chaloupky ani po delší chvíli neozývala.Červené Karkulce se to vůbec nezdálo a potom si všimla, že dveře nejsou zapřené tak jako jindy. Celou silou zatlačila do velkých těžkých dveří. Za doprovodu nepříjemného vrzavého zvuku je horko těžko nakonec otevřela a dostala se dovnitř. Hned se podivila, jaký nepořádek tam babička měla – skříň byla rozevřená a skoro všechny věci z ní byly rozházené po zemi.„Babi, jsi doma? To jsem já, Červená Karkulka, mám pro Tebe koláček a ještě krásné hřiby jsem cestou našla,“ křičela co nejhlasitěji, hledajíc v chaloupce svoji babičku.Najednou uslyšela z pokoje podivný hlas: „Tady jsem, moje zlatá, tady. V posteli ležím, nuže pojď sem blíž ke mně.“Červená Karkulka zašla k babiččině posteli a zeptala se: „Babičko, necítíš se dobře? Jsi nemocná? A proč máš tak divný hlas?“„Nemocná jsem, věru, proto tu ležím tak zachumlaná, že mě skoro ani vidět není,“ ozval se znovu hlas zpod peřiny a hned nato i kýchnutí .„Tak to Ti určitě pomůže bylinkový sirup, který maminka přibalila do košíku. Hned Ti z něho dám, aby ses rychle uzdravila,“ řekla Červená Karkulka a šla hned vzít sirup pro babičku.Potom se vrátila k posteli i se lžičkou a sirupem, a když už byla úplně blízko, spatřila, že babička má kromě jiného hlasu také velmi zvláštní oči a zuby velké jako nějaký vlk.„Babičko, a proč máš takové divné oči a tak velké zuby?“ ptala se udiveně Červená Karkulka.„To abych Tě dobře viděla, jak si pěkňoučká, chutňoučká, než Tě celou sním! “ prozradil se už nedočkavý vlk, který si předtím vybral ze skříně babiččiny věci, oblékl si je na sebe a schoval se pod peřinu, aby ho Červená Karkulka nepoznala.Vylekaná Červená Karkulka odskočila rychle od postele, ve které ležel vlk převlečený za babičku, až jí od leknutí sirup vypadl z ruky. Utíkala rychle do druhé místnosti, nahoru po schodech , aby ji vlk nechytil, a prudce zabouchla za sebou dveře. Jenže vlk se tak zamotal do velké babiččiny peřiny a věcí, které si na sebe navlékl, že se z postele nedokázal dostat. Jak tam bojoval sám se sebou

ČERVENÁ KARKULKA

20

a s babiččinou peřinou, do místnosti vešel lovec, který šel kolem a uviděl u chaloupky dveře otevřené dokořán. Nenažranému vlkovi tak vyprášil kožich , že ten hned vzal nohy na ramena a uháněl, jen co mu síly stačily, dokud nepřeběhl přes tři kopce.Lovec šel pro vystrašenou Červenou Karkulku do horní místnosti a potom společně našli i babičku, kterou vlk nakonec také nesnědl, protože se před ním stihla ukrýt ve sklepě.„Babičko, jsem tak ráda, že se Ti nic nestalo. Moc jsem se bála. Už nikdy nebudu odbíhat mimo cestu ani se dávat do řeči s nikým, koho neznám. Slibuji. Tak jsem se dnes poučila, že až do konce života si to budu pamatovat,“ řekla na závěr Červená Karkulka a společně s babičkou a lovcem, který je zachránil, si pochutnávali na bábovce, kterou upekla se svojí maminkou.A zazvonil zvonec a pohádky je konec.

ČERVENÁ KARKULKA

21

Bylo jednou jedno děvčátko, které se jmenovalo Karin. Rodiče jí zemřeli, a tak se jí ujal strýc. Strýček byl už starší pán, a protože vlastní děti nikdy neměl, myslel si, že na správnou výchovu stačí jen dobré srdce a hezké slovo. Když Karin něco provedla, trošku jí domluvil, ale nikdy ji za nic pořádně nepotrestal. No, a když milá Karin nedostala všechno, na co si jen pomyslela, dupala nohama a řvala tak nahlas, že to bylo slyšet až k nejvzdálenějším sousedům.Jednoho dne se strýček rozhodl, že její vrtochy musí skončit, a řekl Karin, že se někdy opravdu nechová tak, jak se na mladou dámu patří. Ale když mu Karin jen uraženě ukázala záda, strýček se neudržel a plácl ji po zadku.Karin s pláčem vyběhla z domu a o zlom krk běžela, ani sama nevěděla kam. Zastavila se až za soumraku, když už byla úplně vysílená během i hněvem. Sedla si na kraj cesty a smutně si prohlížela bolavé nohy a botky, které tím během úplně zedrala. Jak tam tak seděla, projížděla kolem ní v kočáru vznešená paní. Karin ji zaujala, a tak si ji vzala k sobě domů. Paní byla ke Karin od začátku velmi milá a Karin toho uměla využít. Vzala si například do hlavy, že by se chtěla oblékat jako princezna. Tolik prosila, až jí paní dala ušít nádherné červené botičky. Jednu neděli si je obula i do kostela. Celou cestu si je samolibě prohlížela a každému, koho potkala, se jimi chlubila. A když se ostatní v kostele modlili, Karin si prohlížela botičky. Taková marnivost však rozzlobila už i nebeské anděly, a když Karin vyšla z kostela, boty začaly samy od sebe tancovat. Karin se to nejdříve líbilo, ale když ji začaly unášet dál a dál, chtěla zastavit, ale nešlo to.

ČERVENÉ BOTY

22

Když po několika hodinách tancování v poli spatřila tesaře, prosila ho: „Zachraňte mě! Ty boty mě utrápí k smrti, raději mi uřežte nohy, jen ať se jich konečně zbavím!“Tesaři se moc nechtělo uřezat děvčátku nohy, ale když viděl, že není jiné pomoci, vzal pilku a udělal to, o co ho Karin žádala. Jen co se tak stalo, boty se samy vyzuly z uříznutých nohou a odtancovaly kamsi do dáli. Laskavý tesař potom několik měsíců pomáhal Karin vyléčit rány a vysoustružil jí i pár dřevěných nohou, na kterých se po čase naučila celkem dobře chodit. Avšak vždy, když se přiblížila k bráně kostela, zjevily se tam tancující červené boty a nepustily ji dovnitř.Jednu neděli, když opět chtěla zajít do kostela a boty ji nepustily, to Karin přišlo velmi líto a rozplakala se.„Ach, kdybych nikdy nebyla bývala tak marnivá, nevděčná a panovačná... Jak dlouho ještě budu takto potrestaná?“Upřímný pláč a lítost uslyšel anděl, který hlídal bránu kostela. Pochopil, že Karin opravdu lituje svého dosavadního chování. Sletěl z nebes a vrátil Karin nohy.Ta v duchu upřímně poděkovala andělovi a hned se rozběhla poprosit o odpuštění strýčka i dámu, která ji tehdy na ulici přijala za svoji.

ČERVENÉ BOTY

23

Za sedmi horami, za sedmi řekami žil jednou jeden samolibý císař. Jediné, co ho na světě zajímalo, byl on sám a jeho pohodlný život. Nejvíc ze všeho měl rád svoje oblečení. Neustále se převlékal, někdy i stokrát za den. Všechny peníze, které vybral od poddaných a které měly sloužit na rozvoj království, utrácel jen za rozmary a hlavně za svoje šaty. Divadlo bylo dávno zavřené, protože herci neměli na nové loutky a kostýmy. Armáda byla rozpuštěná, protože vojáci neměli výcvik ani zbraně. Koně raději rozprodali, protože ani na seno peníze nezbyly a ani císařský kovář už pořádně dlouho nic neukul, protože nebylo za co železo koupit. Lidé v království si žili po svém a rychle pochopili, že od císaře se jim žádné pomoci nedostane.Pod hradním vrškem žili lidé svoje obyčejné životy. Nejraději se chodívali setkávat a nakupovat na místní trh. Na trhu bývala vždy velká vřava, ale největší rozruch vždy způsobili cizinci, kteří přinášeli zboží od vzniku světa, jaké domácí lidé ještě nikdy neviděli.Jednou se tu objevili dva chytráci, kteří se vydávali za tkalce a hned se také ohlásili na hrad k císaři. Když se stráže dozvěděly, že přišli tkalci a nabízejí císaři novou látku, okamžitě je přijaly jako tu nejvzácnější návštěvu. Sešla se celá delegace a hosty přivítali za zvuků fanfár.

CÍSAŘOVY NOVÉ ŠATY

24

„Co mi přinášíte, milí tkalci? Doufám, že něco opravdu výjimečného, protože já jsem velmi náročný,“ přivítal je císař.Jeden z těch chytráků mu odpoví: „Utkáme vám takovou látku, jakou ještě tento svět neviděl.“Císař se s blaženým úsměvem posadil a poslouchal tkalce, kteří opěvovali tu nevídanou látku. Měla mít ty nejkrásnější barvy světa a vzor, který ještě nikdy na žádné látce nebyl použitý. Nejlepší však řekli nakonec: Tato látka je úplně neviditelná pro toho, kdo není hodný vykonávat svoji funkci nebo je hloupý. Pokud by si někdo oblékl šaty z této látky, hned by tak podle reakcí lidí věděl, kdo je hloupý a kdo moudrý, kdo je vhodný na svoji práci a kdo ne. Císařovi věru nebylo nutné říkat víc. Okamžitě přikázal služebnictvu, ať tyto vzácné tkalce ubytují v těch nejlepších pokojích pro hosty a ať jim dají dobře najíst a napít.Hned druhý den tkalce zavedli do dílny, aby se mohli pustit do práce. Vyžádali si to nejjemnější hedvábí, nitě z čistého zlata a z tkalcovské dílny se dnem i nocí ozýval rachot stavů. Stavy však tkaly naprázdno. Vychytralí tkalci si šikovně poschovávali hedvábí i zlaté nitě a za zvuku stavů celé dny pospávali a odpočívali.Po několika dnech se císař rozhodl, že vyzkouší svého nejlepšího rádce. Poslal ho, ať jde zkontrolovat, kolik látky už tkalci utkali. Císařovi až srdce poskočilo, když si pomyslel, že každý, kdo není schopen vykonávat svoji funkci, tu látku vůbec neuvidí. Rádce opatrně přišel ke dveřím, zaklepal a počkal, až mu jeden ze tkalců otevřel dveře.„Vítej, rádce,“ pozdravil ho tkadlec a uctivě ho pozval dál. Hned nato mu ukázal prázdné stavy. „No, co na to říkáš? Jak se ti líbí látka?“ zeptal se.Rádce koulel očima, zaostřoval, mžoural, ale žádnou látku neviděl. ,Asi jsem opravdu hloupý, když nic nevidím?´ pomyslel si rádce. Nechtěl to však přiznat, protože se bál, aby ho po takovémto zjištění císař neposlal kamsi.Po chvíli řekl: „Látka? Ach, ano, je nádherná. Tak jemná a nadýchaná.“„A co říkáš na ty vzory?“ ptal se dál tkadlec.„Jsou opravdu originální. Takové jsem ještě nikde neviděl,“ odpovídal rádce.Tkalci mu ochotně vyjmenovali ty nejexotičtější barvy a nejzvláštnější vzory, aby mohl látku popsat i císaři.


25

Rádce vyšel z tkalcovské dílny a celou dobu dumal, co má vlastně císaři říct.„No, co můj nejlepší rádce, viděl jsi tu látku?“ zeptal se císař.„Ano, můj pane. Látka je nádherná. Takové barvy jsem ještě nikdy neviděl. A ty vzory… Jsou tak originální. Jistě se vám látka bude líbit,“ odvětil rádce s nejistým tónem v hlase.Císaře jeho slova velmi potěšila a nemohl se dočkat, až bude látka hotová.Po jisté době se císař rozhodl, že vyzkouší také dalšího svého rádce. Poslal ho tedy zkontrolovat práci tkalců. Tkalci také jeho srdečně přivítali a hned mu začali vykládat, jak ve své práci pokročili. Vyprávěli mu, že vymysleli nové vzory a přidali barvy, jaké svět ještě neviděl. Druhý rádce hleděl na prázdné stavy, koulel očima, zaostřoval, mžoural, ale žádnou látku tam neviděl.„Líbí se?“ zeptal se tkadlec.„Ano, ano. Látka je nádherná. Takovou jsem opravdu ještě nikdy nikde neviděl. Ty barvy jsou neskutečné. A ta jemnost,“ rozplýval se rádce. V duchu však přemýšlel nad tím, co by mu císař udělal, kdyby se vrátil se slovy, že on žádnou látku neviděl. Není přece tak hloupý, aby přiznal, že žádnou látku neviděl.O nádherné látce, jakou svět ještě neviděl, se rychle začalo šuškat po celém království. Všichni byli zvědaví na ty úchvatné šaty, co z ní budou ušité.Jednoho dne si císař řekl, že už by chtěl i on vidět látku na vlastní oči. Zavolal oba dva rádce, služebnictvo i stráže a všichni dohromady se šli podívat do tkalcovské dílny. Když vešli, oba rádci hned začali látku opěvovat, a přesto, že ukazovali na prázdné stavy, nešetřili chválou. Císař hleděl, koulel očima, zaostřoval, oči přimhouřil, ale žádnou látku neviděl.,,To jsem opravdu hloupý? Nejsem schopný být císařem? No ještě to tak,“ říkal si v duchu císař a také začal opěvovat látku a chválit barvy a vzory, které neviděl, ale rádci mu je předtím popisovali.„S látkou jsem opravdu velmi spokojený,“ říká císař a dívá se při tom na prázdné stavy. Samozřejmě také sloužící a stráže uznale kývali hlavami, i když ani oni žádnou látku na stavech neviděli. Nikdo z nich nechtěl přijít o práci.„Šaty z této látky si obleču na slavnosti v příštím týdnu,“ nadšeně prohlásil císař. Lidé v místnosti jásali a tleskali. Každý se těšil na císařovy nové šaty.


26

Den před městskými slavnostmi tkalci připravovali pro císaře jeho nové šaty. Měřili, stříhali a šili neviditelnou látku a přitom se tvářili vážně a zaujatě, jako by skutečně šili.Ráno si přišel císař i se svými rádci vyzvednout svoje nové šaty.„Prosím, šaty jsou hotové,“ zdvořile říkali tkalci a tvářili se, že podávají císařovi oblečení. „Račte si je vyzkoušet. Jsou jemné jako pavučinka, nebudete je na sobě ani cítit,“ poznamenal jeden z tkalců.Císař se vysvlékl a tkalci ho začali oblékat do jeho nových šatů. I přesto, že v rukou nic nedrželi, přesvědčivě se tvářili, že navlékají císaře do kalhot i do košile. Nakonec mu jakože oblékli ještě plášť a přivázali ozdobnou pásku. Císař se otáčel před zrcadlem úplně nahý a spokojeně si pochvaloval svoje nové šaty.„Neskutečně vám padnou! A jak vám perfektně sedí! Ty barvy a vzory jsou opravdu dokonalé,“ předbíhali se všichni ve chvále.„Tak jsem tedy připravený vyjít mezi lid a zahájit městské oslavy,“ prohlásil hrdě císař.Jak řekl, tak i bylo. Vydal se úplně nahý do ulic plných lidí a vykračoval si jako páv.Davy lidí hýkaly a vykřikovaly: „Krása… jaké překrásné šaty. Jak jen císaři padnou. Nevídaná nádhera.“Nikdo se neodvážil přiznat, že žádné šaty nevidí, protože nikdo si nechtěl přiznat, že je hloupý.Ale najednou se z davu ozval malý chlapec: „Aha, vždyť císař je nahý. Nemá na sobě žádné šaty.“A postupně si i ostatní začali mezi sebou šeptat, že císař na sobě nemá žádné šaty.A za chvíli už celý dav lidí vykřikoval jen jedno: „Císař je nahý!“Zahanbený císař se hned začal zamýšlet: ,Vždyť to není možné, aby byli všichni tito lidé hloupí.´A rázem si uvědomil, že ti údajní tkalci byli jen obyčejní podvodníci, kteří si na něho tuto lest připravili. Nu, hanba nehanba, slavnost byla v plném proudu, a tak císař musel vznešeně kráčet dál.


27

Žil kdysi otec, který měl čtyřicet synů a jednu dceru, která byla slepá. Otec od rána do večera dělal na svoje děti. Oral velké pole, na kterém se urodilo žito, velké jako dřínky. Uprostřed pole, na kterém pracoval, byla mladá jabloň s bílými větvemi a pod stromkem zurčela ve studánce chladná vodička. Nedaleko byl jejich domek.V jednom pokoji v domě bylo čtyřicet dva postelí. Slepé děvče každé ráno ustlalo postele a rozdělalo oheň pod kotlem, ve kterém navařila oběd pro celou rodinu. Potom položilo na stůl čtyřicet dva misek a čtyřicet dva lžic.Přišel podzim. Listy na jabloni zežloutly a první jablka, která se urodila na stromku, dozrála. Otec pracoval jako každý den. Popohnal koně, vymlátil žito, přenesl ho ve velkém pytli do sýpky a zapřáhl voly do dřevěných pluhů. Nad brázdami, které vyorali jeho synové, stála bílá pára. S měřicí v ruce kráčel otec po poli a sel zrno, které padalo na zem jako zlaté kroupy. Za tři dny obdělali celé pole. Když se však otec, unavený těžkou prací, vrátil domů, onemocněl. Slepá dcera mu navařila horké kořínky, ale ani ty mu zdraví nevrátily. Když pocítil, že se blíží jeho konec, zavolal si své syny a řekl jim:„Moje drahé děti! Odcházím na cestu, ze které není návratu. Předstupte přede mne, chci vás naposledy pohladit po vlasech.“

ČTYŘICET BRATRŮ A JEJICH SLEPÁ SESTŘIČKA

28

Když se s otcem rozloučili všichni synové, zdvihl se naposledy na posteli a řekl:„Pamatujte si, že na našem poli se rodí nejchutnější chléb. Obrábějte ho společně a žijte jako bratři. Nehádejte se mezi sebou. A mám ještě jednu prosbu. Chci si v poslední hodině svlažit ústa vodou, kterou pili moji dědové. Doneste mi do konvičky vody ze studánky, co je uprostřed našeho pole.“Čtyřicet bratrů vzalo čtyřicet konviček a rozběhlo se na pole. Když však přišli ke studánce, postavili konvice pod jabloň a začali se rozhlížet po poli. Každý si ulomil haluz a začali pole přeměřovat.„Bratři, proč přeměřujete pole?“ zeptal se nejmladší bratr.„Rozdělíme si je!“ ozvalo se současně třicet devět hlasů.Začali měřit pole, dělit ho a přít se o každý kousek. Křičeli a pobili se tak, že porozbíjeli všechny konvice.Když stařec uslyšel křik, zeptal se slabým hlasem dcerky: „Co to dělají?“„Bijí se na poli.“ odpovědělo slepé děvče.„A vodičku mi donesli?“„Ne, otče, nedonesli.“ odvětila.Když to stařec uslyšel, zesmutněl, hluboce vzdychl a takto promluvil:„Proklínám vás, synové moji, přeměňte se na krtky a celý život se hrabejte v zemi, když se jí nemůžete nasytit.“Jen co ta slova vyřkl, naposledy vydechl a synové se proměnili na krtky. Rozběhli se po poli, vyryli čtyřicet děr a zmizeli pod zemí.Slepé děvče pochovalo otce, vyšlo na pole a začalo bratry hledat.Hledala po celém poli, volala bratry jménem, ale nikdo se neozýval. Na konci dne si ubohá, unavená sirota sedla pod jabloň a začala hořce plakat.Uslyšela ji malá vodní ještěrka, která bydlela na dně studánky. Přišlo jí líto siroty a smilovala se nad ní.Vyšla z vody a říká jí: „Neplač, děvčátko, tvoji bratři žijí. Povím ti, kde je najdeš.“Na roli pod mezí je vyschlá studně. Stoupni si do vědra a spusť se dolů. Na dně najdeš velkou dřevěnou desku. Když ji zdvihneš, najdeš pod ní kamenné schody, které vedou do podsvětí. Vydej se po nich, dokud nepřijdeš úplně dolů.“Slepé děvče se vrátilo domů, vzalo košík a šlo zpět na pole. Tam setřáslo z jabloně


29

všechna jablka, a když je spočítalo, bylo jich právě čtyřicet. Dala si je do košíčku – pro každého bratra jedno. Našla vyschlou studni, vstoupila do vědra a spustila se dolů. Tam zvedla desku a pustila se dolů po schodech. Takto šla dvacet týdnů. Byla zmožená únavou a hladem, ale jablek se ani nedotkla.První den dvacátého prvního týdne se ocitla v podsvětí.„Koho hledáš?“ promluvil k ní hlas jakési staré ženy.„Hledám svých čtyřicet bratrů. Nevíš, kde jsou?“ odvětila dívčina.„Tady jsou. Jsou zavření v malém domku. Třikrát denně jim dávám jíst solenou hlínu; když začnou žízní pištět, každému naleju pohár vody. Chytí poháry předníma nožičkama, ale jen co si je přiloží k ústům, dna pohárů odpadnou a voda se vyleje. Nikdy nemohou uhasit svoji žízeň.“„Zaveď mě k nim, babičko!“ poprosila slepá dívčina.Stařena souhlasila a vydaly se do domku. Když vešly, krtci žalostně zapištěli.„Můžu dát každému jablko?“ zeptala se dívka.„Dej jim!“ přikývla stařena.Děvče šlo s košíčkem v ruce od jednoho ke druhému a každému podalo jedno jablko. Když se krtci zahryzli do šťavnatých jablek, stal se zázrak. Jen co spolkli první kousek, proměnili se znovu na lidi. Když to slepá sestřička slyšela, radostí zaplakala.Nejmladší bratr snědl jen polovinu jablka. Druhou polovinu podal sestřičce, aby se i ona posilnila. Děvče zahryzlo do jablka a stal se další zázrak! V tom okamžiku uviděla.Radost bratrů neměla konce. Opět byli lidmi a jejich sestřičce se vrátil zrak.Vydali se na cestu zpět. Šli dvacet týdnů a první den dvacátého prvního týdne vyšli ven ze suché studny. A co neviděli! Na otcově poli rostlo množství obilí a na stéblech byly velké žluté klasy.Bratři vzali čtyřicet kos a společně sklidili pole. Žito zavezli do otcovy sýpky a sestra zamísila na chléb. Chleby z nové mouky, které nasázela poprvé do pece, rozdala chudým na počest jejich nebohého otce. Chleby, které upekla podruhé, bratři snědli a žili v pokoji a svornosti dlouhé roky.


30

Daleko na severu žil jeden chudý rolník, který měl čtyři syny. Když vyrostli v dospělé mládence, zavolal si je k sobě a řekl: „Jsem už starý a sám vás už nedokážu uživit. Jděte do světa a naučte se nějakému řemeslu.“ Bratři si svého otce velmi vážili, a tak si sbalili věci a nachystali se do světa. Druhý den ráno se s otcem rozloučili a vydali se na cestu.Když přišli na rozcestí, kde se křižovaly cesty na všechny čtyři strany, nejstarší z bratrů udeřil holí o zem a řekl: „Tady se rozdělíme a přesně za čtyři roky se tu znovu sejdeme.“ Všichni bratři s tímto návrhem souhlasili, a tak se každý vydal jiným směrem. Po chvíli potkal nejstarší z bratrů nějakého člověka.„Kam ses vydal?“ zeptal se ho pocestný.„Chci se vyučit nějakému řemeslu, kterým se dokážu uživit,“ odvětil nejstarší bratr.Člověk se zaradoval a říká mu: „Přidej se ke mně a staň se mým učněm. Naučím tě perfektně krást. Já jsem totiž zloděj.“Nejstaršímu se nejdříve nezdálo, že by se měl učit takové nečestné řemeslo, ale nakonec svolil a začal se učit zlodějině.Druhý z bratrů potkal na své cestě moudrého člověka. „Kamže jdeš, příteli můj?“ zeptal se ho vzdělanec.

ČTYŘI MISTŘI

31

„Jen tak jdu a čekám, co mě na té cestě potká. Ale rád bych se vyučil nějakému řemeslu, které mě bude živit,“ odvětil.„Staň se mým učněm a zanedlouho bude z tebe hvězdář. Je to velmi uznávané řemeslo, nebudeš litovat.“Mládenec věru neváhal a přidal se k hvězdáři. Když se mladík všemu naučil, jeho mistr mu daroval dalekohled: „Vezmi si ode mě tento dar. Určitě se ti při tvém novém řemesle bude hodit.“Potom se oba rozloučili a každý šel svojí cestou.Třetí z bratrů zaslechl výstřel a zanedlouho potkal lovce. Rozhodl se proto vyučit loveckému řemeslu. Když skončil svoje učení, lovec mu daroval pušku. „Dávám ti tuto zbraň. Vždy jí trefíš svůj cíl a nikdy tě nezklame,“ řekl lovec a potom se ti dva rozloučili.Nejmladší z bratrů dlouho nikoho nepotkal, až jednou před jedním velkým městem potkal krejčího. Nezamlouvalo se mu, že by měl celý život sedět nad látkami, ale nakonec se nechal přemluvit a vyučil se krejčím. Když se loučil se svým mistrem, ten mu daroval jehlu: „Tato jehla má zázračnou moc. Dokáže sešít všechno, co si jen dokážeš představit. A udělá to ještě pevnější než předtím.“Mladík poděkoval a šel svojí cestou.Čtyři roky uběhly jako voda a bratři se setkali na rozcestí. Uvítali se a potom se společně vydali za svým otcem. Když se doma všichni setkali, do časného rána vyprávěli o svých zážitcích a o tom, kdo se čemu přiučil. Nu a hned druhý den mohli mládenci ukázat, co se ve světě naučili. Do vesnice se totiž dostala pověst, že velký drak unesl královskou dceru a král slíbil tomu, kdo ji přivede živou a zdravou, polovinu království a dceru za ženu.Čtyři bratři se teda vydali na cestu, až přišli ke královskému zámku, který byl u velkého jezera. Na jedné straně jezera kvákaly žáby a na té druhé se v dálce tyčila velká skála. Druhý z bratrů, který se vyučil hvězdářem, hned vytáhl svůj dalekohled. „Aha, vidím tam princeznu. Sedí ve skalní jeskyni a vedle ní se vyvaluje velký drak.“Hned utíkali za králem, aby jim půjčil královskou jachtu, že princeznu na ní dovezou. Král neváhal ani chvíli a nechal připravit tu nejrychlejší jachtu. Když

ČTYŘI MISTŘI

32

připluli ke skále, spatřili spícího draka a vedle něho uvězněnou princeznu.Nejstarší z bratrů se začal pomalu krást k jeskyni. Jeho řemeslo ho naučilo nepozorovaně vniknout všude tam, kam bylo třeba. Netrvalo dlouho a šikovný mládenec ukradl princeznu tak, že si toho drak ani nevšiml. Spěchali na loď a potom rychle na hrad za králem. Jenže drak se za malou chvíli probudil a hned začal hledat princeznu. V dálce spatřil královskou jachtu, která plula pryč. Rázem roztáhl křídla, zuřivě zafuněl a vznesl se nad jezero. Když byl nad lodí, začal chrlit oheň a chtěl jachtu zničit. Vtom třetí z bratrů vzal svoji loveckou pušku a tak dobře zamířil, že draka jednou ranou sestřelil ve chvíli, když se právě vznášel nad jejich lodí. Drak se zřítil přímo na jachtu, která nevydržela ten silný třesk a rozlomila se na dva kusy. Všichni se ocitli v ledové vodě, když najednou nejmladší z bratrů vytáhl svoji zázračnou jehlu, co dokáže sešít všechno a ještě to udělá pevnějším. A je třeba říct, že mladý krejčí velmi dobře zacházel se svojí jehlou, protože jachta byla co nevidět jako nová a tak pevná, že unesla i poraženého draka.Když všichni dopluli až ke královskému zámku, v celém království zavládla velká radost a slavilo se tři dny a tři noci. Král řekl: „Jak jsem slíbil, zachránce mojí dcery dostane polovinu království a také princeznu za ženu. Dohodněte se, který z vás to bude.“Bratři se dlouho nedokázali dohodnout, protože každý si připisoval svoji zásluhu na záchraně princezny jako tu nejdůležitější. Když král viděl, že se čtyři bratři hádají, vmísil se do jejich hádky a řekl: „Jak vás tak poslouchám, domnívám se, že všichni čtyři máte stejnou zásluhu na záchraně mojí dcery. Proto rozdělím království na čtyři části a každému z vás připadne jedna. Princeznu ale rozčtvrtit nemůžu, a tak si každý z vás musí najít jinou nevěstu.“Bratrům se králův návrh zamlouval. Rozdělili si každý po čtvrtině království a hospodařili tak dobře, že si zakrátko každý z nich našel i milou a dobrou ženu.

ČTYŘI MISTŘI

33

Byla jednou jedna malá vesnice a v ní žili čtyři taškáři. Rádi vysedávali v místním hostinci a vymýšleli si kdejaké příběhy, uvěřitelné i neuvěřitelné. Jeden večer se do hostince zatoulal pocestný, který vypadal velmi zámožně, protože měl na sobě drahé šaty. Šprýmaři si umínili, že ho o ty šaty oberou. Dali se s ním do řeči a jeden z těch čtyř šprýmařů navrhl, aby s nimi soutěžil v tom, kdo poví ten nejdivnější a nejneuvěřitelnější příběh. Jediná podmínka bude, že příběhu musí všichni ostatní uvěřit. Kdo neuvěří – prohrává a musí odevzdat svoje šaty.Pocestný bez váhání přikývl a šprýmaři se vítězoslavně zasmáli. Považovali ho za blázna, když s něčím takovým souhlasil. Nevypadal na to, že by uměl vyprávět neuvěřitelné příhody, a kdyby i uměl, ani tak neprohrají – jednoduše řeknou, že jeho příhodě věří. Zavolali krčmáře, aby dělal soudce, a když bylo všechno dohodnuté, pustil se první ze šprýmařů do vyprávění.„Jednou večer, když jsem šel z jedné zábavy domů, vyhodil jsem svůj klobouk tak vysoko, že zůstal viset na půlměsíci. Dlouho jsem nevěděl, jak ho dostat zpět, ale nakonec jsem vymyslel toto: Vzal jsem dlouhé lano se smyčkou na konci a vyhodil ho až tam nahoru k měsíci. Když se smyčka o něj zachytila, začal jsem tahat, dokud se měsíc nerozkýval a klobouk z něho nespadl.“Když domluvil, podíval se na pocestného, jenže ten uznale kýval hlavou a tvrdil,

ČTYŘI TAŠKÁŘI

34

že šprýmařově příhodě věří. Také všichni ostatní kývali hlavami, že věří. Nalili si vína do pohárů a vyprávět začal druhý šprýmař.„Jednou jsem se zatoulal v lese a nemohl jsem najít cestu domů. Když přišla tma, začala mi být pořádná zima. Šel jsem kolem jezera a řekl jsem si, že se trochu ohřeju ve vodě. Vkročil jsem do jezera, ale voda byla studená. Nezbývalo mi věru nic jiného než se ponořit až na samotné dno a poohlédnout se po nějakém dřevu, abych si mohl oheň rozdělat. Když jsem sesbíral dostatek dřeva, založil jsem si na dně jezera oheň, abych trochu ohřál vodu. Když už byla voda v jezeře dostatečně ohřátá, ustlal jsem si na měkkém písečném dně a přečkal jsem až do dalšího dne. Ráno jsem se probudil vyspaný a odpočinutý, vyplaval jsem na hladinu a za světla jsem už snadno našel cestu domů.“Domluvil a všichni se podívali na pocestného, jenže ten opět jen pokýval hlavou na znak toho, že příběhu věří. Také ostatní tři příběhu uvěřili, jen krčmář se nevěřícně škrábal za uchem. Hned nato začal třetí ze šprýmařů vyprávět svůj podivný příběh.„Jednou jsem se rozhodl, že vylezu na nejvyšší kopec v okolí, protože jsem chtěl vědět, co tam je. Lezl jsem skoro tři dny, úplně bez jídla a bez vody. Když už jsem byl nahoře, zjistil jsem, že tam nic není, jen starý vyschlý strom. A tak jsem se chtěl vrátit domů, jenže z té výšky se mi zamotala hlava a nevěděl jsem, jak slézt dolů. Tři dny jsem volal o pomoc, jenže nikdo mě neslyšel. A tak jsem se rozhodl, že zaběhnu domů pro dlouhé lano a po něm se spustím dolů z kopce. Když jsem se s lanem vrátil na kopec, upevnil jsem jeden konec o ten suchý strom a spustil jsem se po něm až dolů. Potom jsem lano odvázal, přehodil přes rameno a šel domů.“Opět všichni přikývli na znak souhlasu, jen krčmář se udeřil do čela a nevěřícně kroutil hlavou. A tak začal i čtvrtý šprýmař svůj příběh.„Jednou jsem se rozhodl, že si k obědu ulovím zajíce. Jak jsem ho tak naháněl po poli, už už jsem ho měl, jenže vtom se snesl z nebe jestřáb a zajíce mi sebral. To mě tak rozhněvalo, že jsem vyletěl za tím jestřábem a ve vzduchu jsme se o zajíce pobili. Bitku jsem nakonec vyhrál, a když jsem se vrátil na zem, měl jsem k obědu zajíce a k večeři jestřába.“

ČTYŘI TAŠKÁŘI

35

Šprýmaři čekali, že teď už pocestný určitě vykřikne: „Och, to je neuvěřitelné!“ ale on jen přikývl. Byla tedy řada na něm. Začal.„Jednou jsem se rozhodl, že si před domem vykopu studni. Kopal jsem tři dny a tři noci, jenže vodu jsem nenašel. Ale čtvrtý den se stala prapodivná věc. Ze studny vylezli čtyři mládenci. Slíbili mi, že když je obleču a dám jim najíst, zaplatí mi svojí prací, protože neměli ani děravý groš. A tak jsme se dohodli, že za jídlo a ošacení budou pracovat na mém statku. Práce na farmě jim však nevoněla, mnohem raději vysedávali v hostinci a vyprávěli pohádky a rozprávky. Netrvalo dlouho a mládenci utekli. Od té doby cestuju po celé zemi a hledám je. Jsem velmi rád, že jsem je v tomto hostinci konečně našel. Mládenci, velmi dobře víte, že mi dlužíte. Vraťte se na farmu a pracujte, jak se patří.“Krčmář jen zdvihl obočí a ti čtyři se nezmohli ani na slovo.„Tak co, věříte příběhu tohoto pocestného?“ zeptal se krčmář a čekal na odpověď. Čtyři šprýmaři velmi dobře věděli, že kdyby přikývli na znak toho, že věří, museli by se vrátit i s pocestným a na statku si všechno odpracovat, ale kdyby nevěřili, přišli by o svoje šaty.Nastalo hrobové ticho.Po chvíli se krčmář opět zeptal, zda pocestnému věří, nebo ne. Mlčeli. Opět se jich zeptal. Nechtěli odpovědět. Ještě jednou se zeptal. Nic.A tak krčmář udeřil na gong a vyhlásil, že sázku vyhrál cizinec.„Teď jste mými otroky, a proto i vaše šaty patří mně,“ řekl šprýmařům, „svlečte se a dejte mi je. Potom vám daruju svobodu.“Šprýmaři si svlékli šaty a dali mu je. Pocestný svázal šaty do rance, hodil si ho na záda a vydal se svojí cestou. A čtyři podaření chytráci zůstali v hostinci nazí.

ČTYŘI TAŠKÁŘI

36

Daidalos pocházel z Atén a byl nejzručnějším mistrem své doby. Ryl dlátem do kamene a tvaroval nádherné sochy. Jeho umělecká díla obdivovali ve všech koutech země. Jenže zručnost není všechno. Jak byl zručný, tak byl žárlivý. Nedokázal vystát, když byl někdo považovaný za lepšího umělce než on.Daidalos měl jednoho učně, který se jmenoval Talós. Po čase si Daidalos všiml, že Talós je velmi nadaný, dokonce víc než on sám. Nejenže vyráběl krásná umělecká díla, ale vymýšlel i různé nástroje, které mu pomáhaly díla zlepšovat. A to všechno úplně samostatně a bez přičinění svého učitele. Talós začínal být známý a uznávaný v celých Aténách.Daidalos se začal obávat, že sláva jeho žáka převýší tu jeho. Jednoho dne, když ho přemohla závist a hněv, přikradl se k Talósovi, který na hradě pozoroval ptáky, a shodil ho z hradeb. Jenže mistr byl při svém činu přistižený, uznaný vinným a odsouzený. Ve vězení si však dlouho nepobyl, protože se mu podařilo utéct na ostrov Krétu. Tady si získal přízeň krále Minóa, rozvíjel svoje umění a užíval si slávu a obdiv místních obyvatel. Stále tvořil ty nejkrásnější sochy v celé zemi a v té době to byly jediné sochy, které jako by z oka vypadly lidským bytostem.Po letech však Daidala začal tížit dlouhý život ve vyhnanství. Nedokázal si

DAIDALOS A IKAROS

37

představit, že celý zbytek života prožije obklíčený mořem. Král Minós si byl dobře vědomý, že v jeho zemi žije ten nejlepší mistr, a když si všiml, že Daidalos se ohlíží po domovu, začal ho hlídat, aby neutekl. Neustále ho sledovali vojáci a všechny přístavy byly pro něj uzavřené.Po dlouhém přemýšlení přišel Daidalos s nápadem, že se pokusí utéct vzduchem.Začal pracovat na projektu, kterým měl přemoci i samu přírodu. Sbíral ptačí peří a skládal ho vedle sebe. Peří potom svázal lněnou nití, zpevnil voskem, a tak vzniklo křídlo.Daidalos měl syna Ikara. Ten ho často pozoroval, jak pracuje na svých křídlech, a rád pomáhal zatloukat hřebíky a míchat vosk, kterým křídla natírali a ohýbali do konečné podoby.Po tom, když Daidalos úspěšně vyzkoušel svůj pár křídel, zavřel se do dílny a začal vyrábět menší pár křídel i pro Ikara.Když byl hotový, poučil syna: „Milý synku, létej jen ve středních výškách. Když poletíš příliš nízko nad mořem, křídla ti zvlhnou, zatíží tě a stáhnou tě do hlubin moře. Když poletíš příliš vysoko, sluneční paprsky roztopí vosk, který drží peří v tom správném tvaru, a zřítíš se k zemi. Drž se za mnou a nic se ti nestane.“Daidalos přivázal svému synovi na ramena křídla a oba vyletěli do vzduchu. Ikarovy pohyby byly ještě nesmělé, ale ve vzduchu se držel celkem dobře. Šlo mu to stále lépe a lépe a osmělený dobrým letem se vydal objevovat výšiny. Jenže slunce okamžitě začalo rozpouštět vosk a peří se z křídel uvolnilo. Nešťastník rychle mával křídly, ale zbytečně. Zřítil se do modrých hlubin moře. Otec zoufale volal na syna, ale už bylo pozdě. Když přistál na zemi, ještě doufal, že najde Ikara na pobřeží, jenže moře vyplavilo jen jeho tělo.A tak nešťastný Daidalos pochoval svého jediného syna a letěl dál na ostrov Sicílie. Na Sicílii vládl král Kokalos, jehož přízeň si Daidalos rychle získal. Všechny udivoval svým uměním a důmyslností a obyvatelé ho s nadšením přijali.Jenže král Minós z Kréty se rychle dozvěděl, že slavný mistr tajně opustil jeho ostrov a uchýlil se na Sicílii. Vystrojil velké vojsko a na lodích se vydali do pobřežního sicilského města Agrigent. Odtud poslal ke králi Kokalovi posla, aby mu doručil žádost o vydání zběha. Jenže Kokalos nemínil Daidala vydat na Krétu,

DAIDALOS A IKAROS

38

a tak uvažoval, jako Minóa zničit. Vymyslel tento plán: Tvářil se, že souhlasí s vydáním zběha na Krétu, a pozval Minóa k sobě, aby ho pohostil a nabídl mu odpočinek po dlouhé cestě. Únavu měla zmírnit teplá koupel. Jenže když Minós seděl v kádi, Kokalos přikázal pod ní pořádně zatopit, až voda vřela a krétský král se v ní uvařil. Mrtvolu krále potom odevzdal krétskému vojsku a předstíral velké neštěstí, že král v lázních uklouzl a utopil se. Vojáci Minóa pochovali a na jeho počest mu postavili velký chrám. Při tom všem na Daidala úplně zapomněli a vydali se zpět na Krétu.Daidalos na Sicílii vychoval ještě mnoho zručných mistrů, ale od smrti svého jediného syna už nebyl nikdy šťastný. Zatímco svými díly udivoval všechny obyvatele, sám prožíval smutné stáří. Nakonec umřel v žalu na Sicílii, kde je také pochovaný.

DAIDALOS A IKAROS

39

Na Zemi žilo teprve páté pokolení celého lidstva, když se ke světovládci Diovi dostali pověsti o tom, že lidé jsou mimořádně krutí. Králové vraždili svoje poddané, nebo je zotročovali, dokud neumřeli úplným vyčerpáním. Pokud se nedej bože někdo provinil proti přísným zákonům, skončil v aréně, kde bojoval o život v nelítostném boji s hladovými tygry. Vládcové se přímo předbíhali v tom, kdo bude krutější. Násilnosti a vraždy byly tak ohavné, že Zeus těmto řečem nejdříve ani nechtěl věřit. Rozhodl se tedy, že na sebe vezme podobu člověka a projde celou Zemi, aby zjistil skutečnou pravdu. A tak se v lidské podobě, jako cizinec a poustevník, vydal putovat po Zemi. Bohužel, pověsti, které se k němu dostávaly, byly nic proti realitě.Poslední kapkou byla návštěva paláce krále Lyakona. Když viděl jeho nesmírnou krutost, rozhodl se odhalit, že je bůh, a zasáhnout. Když se ukázal ve svojí božskosti, všichni padli na kolena, jen král Lyakon se mu vysmál.„Však uvidíme, zda jsi bůh, nebo jen obyčejný smrtelník,“ řekl pohrdavě Lyakon a rozhodl se boha zkoušet. Nechal zabít jednoho ze sluhů a k večeři Diovi předložil lidské maso. Zeus to okamžitě poznal a jeho zuřivost neměla hranic. Metal blesky křížem krážem, ničil, lámal a nechal shořet celý Lyakonův palác. Vystrašený král se rozběhl do pole, mysle si, že před Diem uteče, jenže ten ho v okamžiku proměnil v divokého vlka a nechal zmizet v lese.

DEUKALION A PYRHA

40

Když se Zeus vrátil na horu Olymp, byl rozhodnutý, že vyhubí celé lidstvo. Nejdříve chtěl na Zemi seslat takové blesky, že by se okamžitě proměnila v popel, ale bál se, aby neshořela celá zemská osa.Nakonec se rozhodl, že na Zemi sešle obrovskou potopu. Do jeskyní pozavíral všechny větry, které by mohli rozehnat mraky, a ponechal si jen jeden, který roznesl po celé Zemi tmu a mlhy.Když byly nad celou Zemí černé mraky plné vody, začal z nich ždímat déšť. Hromy bily tak silně, že se celá Země třásla. Voda zalila pole a odnesla s sebou všechnu úrodu. Diův bratr Poseidon také přišel na pomoc. Všechny řeky vylil z jejich koryt a zaplavil jimi domy, statky i všechny chrámy. Všechny paláce zalila voda a i ty nejvyšší věže se za malou chvíli ztratily pod hladinou.Když celá pohroma ustala, Země zmizela pod vodou. Jen jeden jediný štít byl tak vysoký, že trčel nad hladinou. Nazýval se Parnas. A právě k němu se ve člunu plavil Prometheův syn Deukalion se svojí ženou Pyrhou. Byli to mírumilovní a stateční lidé. Prometheus věděl, co zamýšlejí bohové na Olympu, a tak svému synovi postavil člun, v němž se zachránili.Když Zeus viděl, že celou pohromu, kterou seslal na Zemi, přežil jen jediný nevinný a statečný pár, vypustil všechny větry z jeskyně a přikázal jim odvát těžká mračna z oblohy. Objevila se krásná modrá obloha a Zemi opět zalily sluneční paprsky. Také Poseidon znovu zkrotil všechny řeky a vrátil je zpět do koryt. Voda pomalu opadla, objevily se lesy, širá pole a Země opět vypadala tak jako předtím. Deukalion se rozhlížel po zpustošené Zemi, ale nikde neviděl ani živé duše.„My dva jsme celé lidstvo na této Zemi. Všichni ostatní zahynuli v potopě,“ řekl svojí manželce. Putovali pustou krajinou, až přišli k zřícenině oltáře bohyně Themis. Oba padli na kolena a začali bohyni prosit, aby jim poradila, jak oživit zpustošený svět. Vtom k nim Themis promluvila: „Vydejte se na dlouhou cestu na sever. Až přijdete na kamennou poušť, posbírejte kameny a házejte je za sebe.“Putovali dnem i nocí, dokud nepřišli k poušti plné skal. Každý z nich nasbíral plnou náruč kamení a začali je házet za sebe. V tom okamžiku nastal velký div. Kameny se při dopadu na zem proměňovaly na lidská stvoření. Ty, které házel Deukalion, dostávaly mužskou podobu a ty, které házela Pyrha, dostávaly ženskou podobu. Tak se jim opět podařilo zalidnit Zemi.

DEUKALION A PYRHA

41

Venku právě zuřila krutá zima. Ve vzduchu poletovaly velké sněhové vločky a pomalu se začínalo stmívat. Byl poslední den v roce, což znamená, že se všichni připravovali na sváteční silvestrovský večer. Tedy téměř všichni. Jedno malé, spoře oděné děvčátko smutně kráčelo bosýma nohama ulicí. Pantofle, v kterých vyšlo z domu, totiž cestou ztratilo. Jak spěchalo, nohy se mu bořily do čerstvě napadnutého sněhu, a tak kdesi pod ním zůstal nejdříve jeden, potom i druhý pantofel. Celou cestu se mu vyzouvaly, neboť to byly pantofle jeho mámy a na malé nožky byly ještě příliš velké. Navíc byly už po pár krocích úplně promočené.Děvčátko kráčelo bosé dál a dál po studeném sněhu. Nohy mu už omrzly a z červené barvy se pomalu zbarvovaly do modra. Ale nejen nohy mělo promrzlé, celé bylo ztuhlé takovou zimou.Ve své vytahané zástěrce si opatrně neslo spoustu zápalek a v jedné ruce pevně drželo ještě jednu celou zápalkovou krabičku. Zápalky chodívalo do města prodávat den co den, ale dnes vůbec nemělo štěstí. Dnes neprodalo ani jednu jedinou a nikdo mu nepomohl žádnou almužnou.Vyhládlé a promrzlé se však dál zoufale procházelo ulicemi rozzářeného města. Doufalo, že se přece jen najde někdo, kdo si od něho koupí třeba i len jedinou zápalku.

DĚVČÁTKO SE ZÁPALKAMI

42

Sníh padal čím dál hustěji a vločky přistávaly na dlouhých vláscích děvčátka, které mělo zapletené do copů. Ale děvčátko vůbec nevnímalo, že je celé zasněžené. Procházelo kolem vyzdobených oken, která zářila různými barvami, a kochalo se jejich krásou. Z některých domů bylo slyšet sváteční hudbu, ale z většiny na ulici vycházela vůně jídla, protože už co nevidět se bude nosit na stoly, kolem kterých se sejdou celé rodiny a budou si společně vychutnávat kouzlo svátků.Počasí bylo stále nevlídnější, rozfoukal se silný ledový vítr a sněžení se změnilo na fujavici. Děvčátko už bylo úplně vyčerpané a zkřehlé, a tak zašlo do závětří na rohu dvou domů a sedlo si tam na malou zídku. Zčásti byla pod střechou, takže byla zasněžená jen trochu.Přitisklo si nohy silně k sobě a schoulilo se, aby se aspoň maličko ohřálo. Neodvážilo se jít domů a vrátit se s tím, že vůbec nic neprodalo a nevydělalo ani žádné drobné. Výprask od otce by ho jistě neminul. Doma by se však věru také moc neohřálo, protože i tam byla zima. Už dlouhou dobu si neměli čím zatopit. V podkroví, kde bydleli s matkou a otcem, jim skrz děravou střechu a trhliny neustále profukoval vítr.Děvčátko tak stále sedělo na studené zídce a ruce mělo už téměř úplně strnulé. Ach, jak by mu dobře bylo, kdyby i jen malý kousek tepla ze zápalky pocítilo! Z jedné jediné... Kdyby tak mohlo vzít jednu ze zápalek a ohřát se jejím plamínkem... Kdyby se tak odvážilo a jednu z nich zapálilo...Nepřívětivé počasí mu však nedávalo jinou možnost. Vytáhlo jednu ze zápalek a škrtlo jí o stěnu domu. Rázem vzplál malý plamínek, který se mihotal ve větru a aspoň na chvilečku rozzářil jeho tvář. Rychle si dalo prsty co nejblíže k teplé záři, aby si je ohřálo. Upřeně sledovalo světýlko, jako by to byl malý zázrak. Zdálo se mu, že se právě ocitlo před velkými kachlovými kamny, z nichž sálalo příjemné teplo. V té chvíli ho ovládl přímo blažený pocit.Když si však chtělo trochu ohřát i nohy, plamínek náhle zhasl. Obraz s horkou kachlovou pecí rázem zmizel. Děvčátko tam teď sedělo s ohořelou zápalkou v ruce.Vytáhlo tedy ze zástěrky druhou zápalku. Po škrtnutí se ihned rozhořela a rozzářila. Tentokrát se děvčátku zdálo o velké místnosti, ve které byl slavnostně prostřený stůl, na krásném bílém ubrusu byly položené talíře z bílého porcelánu.


43

V místnosti voněla křupavá pečená husa, která se teprve před chvílí dopekla. Ale vtom ta husa vyskočila a poskakovala se zapíchnutou vidličkou i nožem po zemi. Měla namířeno přímo k ubohému děvčátku. Právě v tom okamžiku zhasla i druhá zápalka. Namísto místnosti, ve které se schylovalo k bohaté slavnostní večeři, mělo před sebou opět jen studenou bílou stěnu domu. Děvčátko si hned zapálilo další zápalku. Vidělo se, jak sedí pod tím nejkrásnějším vánočním stromkem, jaký kdy vidělo. Byl vysoký, nádherně a bohatě vyzdobený. Visely na něm zlaté zvonečky, které sem tam jemně zacinkaly. Na zelených větvičkách se blýskaly snad tisíce pestrobarevných světýlek. Už už natahovalo k nim obě ruce, ale v té chvíli zápalka zhasla. Teď vidělo, že ta vánoční světýlka byly vlastně jen hvězdy na tmavé obloze, která se mezitím vyjasnila. Spatřilo, že jedna z těch hvězd právě padá dolů a vytváří za sebou jakýsi zlatavý pás.„Teď někdo umírá,“ říkalo si smutně tichoučkým hláskem děvčátko. Vědělo to od svojí babičky. Ona jediná byla k němu milá a laskavá, ale už je to dávno, co i ona zemřela.„Když z nebe padá hvězda, právě tehdy se nějaká duše do nebíčka ubírá,“ tak mu říkávala. Promrzlé děvčátko rozsvítilo další ze svých zápalek. Vtom se před ním zjevila jeho milovaná babička. Stála přímo před ním. Vidělo ji úplně jasně a ostře.„Babičko,“ zvolalo děvčátko, „vezmi mě s sebou, prosím! Určitě i ty opět zmizíš, když mi i tato zápalka dohoří. Stejně jako kachlová pec, sváteční večeře i vánoční stromek.“ Potom rychle zapálilo všechny zápalky, které mu ještě zůstaly, aby s ním babička setrvala co nejdéle.Z tolika zápalek se vytvořila velká a jasná záře, až se zdálo, že už není noc, ale nový den. Zápalky zářily a děvčátku se zdálo, že slyší vánoční koledy.Babička se na děvčátko stále láskyplně usmívala. Za chvilku ho vzala za ruce a spolu se začaly vznášet výš a výš. Zima, hlad i strach najednou zmizely kamsi do neznáma. Za pár hodin, za mrazivého rána, sedělo na zídce v koutu děvčátko s červenými líčky a na tváři se mu zračil úsměv. Sedělo tam nehybně, stále držíc v ruce krabičku od zápalek, protože v ten poslední den roku načisto zmrzlo.„Chtělo se ohřát, dítě ubohé,“ říkali si potom kolemstojící, když ho tam nebohé našli. Nikdo z nich však nevěděl, jakou nádheru ještě předtím vidělo a že nakonec s radostí v srdci odešlo za svojí babičkou do nebe.


44

V jedné čínské vesnici byla taková pověra, že lidé s dlouhým jménem mají dlouhý a šťastný život. Proto když se jedné vesničance narodil syn, rozhodla se, že mu vymyslí nejdelší jméno, jaké zvládne. Přemýšlela tři dny a tři noci, nic nejedla ani nespala, jen přemýšlela a přemýšlela. Po třech dnech, když už byla úplně vyčerpaná, vymyslela opravdu dlouhé jméno a z posledních sil dala svolat celou rodinu, aby všem oznámila, jak se bude chlapeček jmenovat.„Bude se jmenovat Čon…,“ začala a víc už nevyslovila, protože vyčerpáním omdlela a už nevstala. Bylo to pláče a naříkání! Nikdo se nikdy nedozvěděl, jaké jméno chlapec dostal. Po dlouhé poradě se rodina rozhodla, že bude mít jen takové jméno, jaké jeho matka stihla vyslovit. Volali ho proto Čon.Za nějakou dobu se Čonův otec znovu oženil a s druhou ženou opět čekali syna. I tato matka věřila, že dlouhé jméno zaručí dítěti dlouhý a šťastný život. Proto když se chlapec narodil, také ona tři dny a tři noci přemýšlela, nic nejedla ani nespala. Také ona byla úplně vyčerpaná tak jako Čonova matka, ale tato žena to zvládla.Dala svolat celou rodinu, a když přišli, vyřkla: „Bude se jmenovat Len-Li-Liu-Dži-Tsu-Tsoni-Jasi-Hasi-Komosu-Mosu-Amosu-Obo-Sobo-Kobo-Hasobo-Taki.“ Všichni přikývli a hned si to zapsali, protože nikdo si nedokázal zapamatovat tak dlouhé jméno.

DLOUHÉ JMÉNO

45

Jak chlapci rostli, opravdu se zdálo, že mladší s dlouhým jménem se má lépe než ten starší. Když například někdo něco potřeboval, raději zavolal staršího s krátkým jménem, protože stačilo říct jen Čon a Čon přišel a udělal, co mu přikázali. „Čone, běž nabrat vodu ze studny.“„Čone, přines dřevo.“„Čone, ukliď trochu.“Nikomu se nechtělo křičet na mladšího, protože to bylo příliš dlouhé. Dokonce i když ti dva něco spolu provedli, pokárali jen Čona, protože kárat Len-Li-Liu-Dži-Tsu-Tsoni-Jasi-Hasi-Komosu-Mosu-Amosu-Obo-Sobo-Kobo-Hasobo-Takiho bylo příliš namáhavé. Jednoho dne si Čon hrál s kamarády před domem. Jak dováděli na dvoře, vymýšleli různé hry, při kterých prolézali, skákali a šplhali. Stačila chvilka nepozornosti a starší z bratrů spadl do studny.Všichni kamarádi s křikem utíkali pro Čonova otce: „Čon spadl do studny! Čon spadl do studny!“ křičeli. Otec ihned přiběhl synovi na pomoc, a když ho vytahoval, v duchu si říkal, že děti s krátkým jménem mají asi opravdu smůlu. Nakonec ho vytáhl ven a Čonovi se naštěstí nic nestalo. Pár dní nato, když si děti opět hrály na dvoře, také Čonův mladší bratr vyskočil na okraj studny, protože si myslel, že jemu se nic zlého stát nemůže. Začal hrát na píšťalku a přitom bratrovi posměšně zpívat: „Čon spadl do studny, protože má krátké jméno, ale mně se nic nemůže stát, neboť já mááaam…“ Vtom mu noha uklouzla a letěl přímo do ledové vody ve studni. Všechny děti hned běžely za jeho rodiči.„Rychle běžte na pomoc, protože Len-Li-Liu-Dži-Tsu-Tsoni-Jasi-Hasi-Kom…“Tady se spletly a musely začít znovu: „Váš syn Len-Li-Liu-Dži-Tsu-Tsoni-Jasi-Hasi-Komosu-Mosu…“Tady zapomněly, jak jméno pokračovalo dál. Jeden si vzpomněl a začal: „Len-Li-Liu-Dži-Tsu-Tsoni-Jasi-Hasi-Komosu-Mosu-Amosu-Obo…“Ale došel mu dech. Znovu se nadechl a pokračoval: „Sobo-Kobo-Hasobo-Taki spadl do studny, běžte mu pomoci!“ Rodiče hned běželi ke studni, jenže než děti vyslovily tak dlouhé jméno, uběhlo hodně času a mladšího syna jen tak tak stihli zachránit. Než přišla pomoc, téměř se ve studni utopil. Od té doby měl i mladší ze synů krátké jméno a všichni ho volali jen Li. Začaly dobré časy pro oba, protože rozdíly mezi nimi zanikly. Ať bylo třeba udělat nějakou práci, nebo někam zajít, střídali se oba stejně a nikdo se nikomu neposmíval.

DLOUHÉ JMÉNO

46

Bylo jednou jedno království a v něm žil král i se svou jedinou dcerou. Ta byla krásná a bystrá, ale velmi vybíravá. Z blízka i z daleka chodili za ní princové na námluvy, jenže ani jeden se jí nezalíbil.Jednoho dne řekla: „Vezmu si jen toho, kdo mě tři dny a tři noci v mojí komnatě uhlídá a nedovolí mi utéct. Avšak ten, komu uteču, bude o hlavu kratší.“Utrápený král jen svojí královskou hlavou kroutil, ale jeho dcera jinak ani slyšet nechtěla. Scházeli se princové i knížata z celého světa, ale bystrá princezná každému nakonec utekla.Až se jednoho dne mladý králevic Martin doslechl o jakési princezně, která se vdá jen za toho, kdo ji tři dny a tři noci uhlídá. Hned se sbalil na dlouhou cestu a vydal se i on zkusit štěstí.Jak tak jde a cestou si píská, spatří před sebou nějakého člověka. „Kamže ses vydal?“ zeptal se Martin.„Jdu jen tak do světa, jestli si na mě nějaké štěstí nesedne,“ odpověděl vandrovník.„A co umíš dělat?“ vyzvídal dál Martin. „Umím to, co nikdo jiný nedokáže. Můžu břicho tak vypoulit, že mě ani na té nejširší cestě nikdo neobejde.“ A hned také začal břicho tak nafukovat, že se nikdo na cestu vedle něj už nevešel.

DLOUHÝ, ŠIROKÝ, BYSTROZRAKÝ

47

Martin jen oči vyvaluje, jaké chlapisko potkal. „A poslouchej, nešel bys se mnou? To štěstí se dvěma bude lépe hledat,“ navrhl mu Martin.Široký hned přikývl a už šli dva. Jak tak jdou, potkají člověka hubeného jako žížala.„A kamže jdeš?“ promluvil hned Martin.„Jen tak do světa, zda si na mě nějaké štěstí nesedne,“ odvětil vyhublý vandrovník.„A co umíš dělat?“ vyzvídal dál Martin.„Umím to, co nikdo jiný nedokáže. Mílové kroky umím dělat a až k oblakům ruce natáhnout.“ A vskutku, hned se natáhl tak, že mu hlava až k oblakům sahala, a když udělal krok, bum, a už ho nebylo.„Ty, poslyš, nešel bys s námi? Ve trojici se nám bude lépe to štěstí hledat,“ přemlouval ho Martin.Dlouhán se jen šibalsky pousmál a už kráčeli tři. Jak jdou, spatří člověka, který seděl u ohniště a přes oči měl převázaný šátek.„A cože tu poslepu dřevo na oheň ukládáš?“ hned vyzvídal Martin.„Tak mám silný zrak, že vidím na míle daleko, ale když se dívám do blízka, hned všechno plameny pohltí,“ sundal si šátek z očí a hned dřevo v ohništi hořelo.„A nechtěl bys jít s námi? Štěstí jsme se do světa vydali hledat a ve čtveřici se nám půjde lépe.“Bystrozraký kývl hlavou a jen co si na ohni všichni slaninu opekli a najedli se, už kráčeli všichni čtyři. Když přišli do města, ve kterém bývala vybíravá princezna, Martin všem pověděl o svých plánech.„Když mi pomůžete získat princeznu za ženu, všem se dobře odměním a budeme společně kralovat.“Dlouhý, Široký i Bystrozraký souhlasili, a tak se šel Martin přihlásit do zámku, že chce princeznu tři dny hlídat. Podmínkou bylo, aby mohl na hlídání vzít i svoje tři sluhy.„Dobře si to rozmysli, milý pocestný, protože když vám princezna uteče, budete všichni čtyři o hlavu kratší,“ varoval král Martina.Martin souhlasil, a tak je zavedli za princeznou do komnaty. Dlouhán s Bystrozrakým si sedli pod okno, Široký zahradil dveře a Martin si přisedl k


48

princezně a dal se s ní do řeči. Hodnou chvíli si povídali o kdečem, když najednou princezně jen oči zamrkaly a usnula. To už Dlouhý dávno Bystrozrakému na rameni spal a Bystrozraký si zase opřený o stěnu oddechoval. Široký ve dveřích rozvalený chrápal, jako by dřevo řezal. Martin viděl, že všichni spí, a tak se i on uložil, že si po dlouhé cestě trochu odpočine, a opřel si hlavu o princeznu. Hned jak usnul, otevřela princezna nejdříve jedno oko, zda opravdu všichni spí, potom opatrně přeložila Martinovu hlavu na královský polštář. Potichu vstala, otevřela dveře, Širokého překročila a vytratila se z komnaty. U hradní brány se převlékla za žebráka s holí a už jí nebylo. Když se Martin vzbudil a viděl, že princezny není, hned vzbudil svoje kamarády. Bystrozraký vyhlédl ven oknem a v dálce viděl, jak někdo ve starém kožichu kráčí polní cestou. Ještě lépe zaostřil a hned zjistil, že je to princezna. Dlouhý potom rovnou až k ní jedním krokem došel a s druhým krokem už oba stáli nazpět v komnatě.Ráno přišel král podívat se na Martina, jak se mu daří, a věru podivil se pořádně, když viděl, jak Martin s princeznou spolu sedí a povídají si. Král připravil velkou hostinu, ale nebylo mu po vůli, že by Martin dostal jeho dceru. Den uběhl rychle, a když se už schylovalo k večeru, Dlouhý s Bystrozrakým si sedli k oknu a Široký zase zahradil celé dveře. Ještě se dlouho do noci společne bavili, když najednou princezně jen oči zamrkaly a usnula, a tak se i milí kamarádi uložili k spánku. Jenže hned jak usnuli, princezna se vzbudila a Martinovi opatrně položila hlavu na královský polštář. Potichu otevřela truhlici, vytáhla z ní provaz, jednu stranu přivázala k hradnímu sloupu a druhý konec vyhodila ven oknem. Potom se po provazu spustila až k hradní bráně, převlékla se za starou babku s batůžkem a už jí nebylo.Když se Martin probral a viděl, že princezna zde není, hned vzbudil svoje kamarády. Bystrozraký vyhlédl ven oknem a v dálce viděl jakousi stařenu s batohem plným hliněného nádobí. Ale jen co lépe zaostřil, viděl převlečenou princeznu. Dlouhán udělal jediný krok a už šel vedle ní. Chytil ji a druhým krokem i s princeznou stáli nazpět v komnatě. Ráno se král pořádně podivil, že i druhou noc se Martinovi podařilo uhlídat jeho dceru. A tak připravil velkou hostinu, i když mu nebylo po chuti, že by Martin dostal jeho dceru.


49

„Na třetí noc se musíme lépe přichystat,“ řekl král dceři a společně dumali, jak přechytračí Martina a jeho pomocníky.Martin zase domlouval těm třem, aby si v noci dávali lepší pozor, protože najednou budou o hlavu kratší, pokud jim princezna uteče.Když přišel večer, všichni si sedli na svoje místa a princezna s Martinem zůstali v družném hovoru aspoň do půlnoci. Když vtom princezna jen zívla, oči jí zamerkaly a už spala. Martin si umínil, že tuto noc oka nezamhouří. Jenže princezna i tři kamarádi už oddechovali, a tak i na Martina přišla těžká únava. Netrvalo dlouho a oddechoval v hlubokém spánku. Najednou princezna otevřela oči a po špičkách popošla ke knihovně. Opatrně ji odsunula od stěny a otevřela poklop ve stěně, který vedl k tajným schodům. Potom rychle seběhla až dolů k hradní bráně. Tam ji už čekal zapřažený kočár se čtyřmi koňmi, nejrychlejšími v celém království. Dlouho neotálela, švihla do koní a už jí nebylo.Když se ráno všichni probudili, princezny nebylo. Pohlédli ke knihovně, která byla odsunutá od stěny. Ve stěně uviděli nějaký otvor až k tajným schodům. Hned Martin věděl, že je zle. Bystrozraký vyhlédl ven oknem, ale nic neviděl. Dlouhán třemi skoky prošel celý kraj, ale nic nenašel. Martin už zoufal, že všichni přijdou o život, když vtom Bystrozraký v dálce spatřil rybáře na rybářském člunu, jak pluje na druhou stranu Země. Dlouhán vzal Širokého a jedním skokem byli ti dva u vody. Široký se potom vrhl do vody, a když se nafoukl, všechnu vodu vytlačil ven z moře. Rybářský člun se ocitl na suchém dně a Dlouhý byl hned u něho. Ve člunu seděla princezna, převlečená za rybáře. Vzali ji s sebou a jedním krokem byli na hradě.Ráno se král velmi divil, když viděl princeznu v Martinově objetí. Jenže princezně se Martin zalíbil, když viděla, jak o ni bojoval. Proto souhlasila, že mu bude nevěstou. A tak král nakonec také svolil a vystrojili velkou svatbu. Do věna dostali polovinu království a z Martina se stal král a z princezny královna. Dlouhý, Široký a Bystrozraký se stali hlavními královskými rádci a všichni tam panují snad i dnes, pokud ještě neumřeli.


50

Přišel jednou mladý Faethon, syn boha slunce Hélia, domů velmi nešťastný a postěžoval si svojí mámě: „Nikdo mi nevěří, že můj otec je bůh. Všichni se mi smějí a říkají, že si vymýšlím.“„Ale tvým otcem je opravdu bůh. Podívej se nahoru. Slunce, které každý den vychází na obzoru, je tvůj otec. Každý den tě sleduje, jak rosteš, učíš se nové věci a hraješ si s kamarády,“ laskavě mu vysvětlovala matka.„Dovol mi ho navštívit. Chci ho poznat,“ dožadoval se Faethon.Matka nakonec svolila a ukázala synovi cestu. „Půjdeš stále na východ, až přijdeš k vysoké skále. Vydáš se klikatou cestou a přijdeš na její vrchol. Tam najdeš sluneční hrad a v něm svého otce Hélia.“Faethon si rychle sbalil věci, zabouchl dveře a vydal se na dlouhou cestu na východ. Když se blížil ke skále, už z dálky viděl zářivý hrad, z něhož šlehaly zlaté plameny až k nebesům.Faethon prošel hradní bránou a musel si zakrývat oči, protože zlaté světlo zaplavovalo nádvoří tak silně, až se bál, že oslepne. Všude kolem se procházeli bohové a nymfy hrály na harfách božské melodie. Když se dostal do hlavní síně, spatřil na trůnu sedět boha Hélia.„Vítej, milý synku. Čemu vděčím za tvoji návštěvu?“ přivítal ho otec.

FAETHON

51

Mladý muž se rozpovídal: „Všichni se mi smějí. Tvrdí, že si jen vymýšlím a vůbec nejsem tvým synem. Udělej prosím tě něco, abys jim dokázal, že jsi opravdu můj otec.“Hélios popošel k Faethonovi, pohladil ho a řekl: „Jsi mým synem. Můžeš si přát cokoliv a já to splním.“Faethon radostí zatleskal. Dlouho nepřemýšlel a říká: „Každý den vyrážíš na oblohu ve svém slunečním voze taženém zlatými koňmi. Chci jednou řídit ten sluneční vůz od východu až na západ. Když mě uvidí na obloze, všichni uvěří, že jsem tvým synem.“„Vyber si, co jen chceš, ale ten vůz je pro tebe velmi nebezpečný. Sám mám co dělat, abych udržel uzdu, když vůz ráno prudce stoupá na oblohu. A v poledne, když je vůz vysoko, dostávám závrať z té výšky,“ odrazoval Hélios svého syna. Jenže ten trval na svém a bůh slunce už nemohl svůj slib vzít zpět.Odvedl tedy syna ke slunečnímu vozu, natřel ho čarovnou mastí, která ho měla chránit před září, a dal mu ještě poslední rady: „Dávej si dobrý pozor, abys nešel příliš vysoko, protože spálíš samotné nebe. Nechoď však ani příliš nízko, protože zem proměníš na hořící pláň a voda z moří a řek se vypaří.“Faethon jen přitakával, ale myslí byl už ve vzduchu a představoval si, jak z oblohy mává kamarádům. Naskočil do zářivého vozu a prudce vyrazil na oblohu.Zprvu koně cválali původní cestou a drželi se stopy. Jenže po chvíli pocítili, že je vede nezkušená ruka a sešli z původní cesty. Cválali, jak se jim zachtělo, a mladý Faethon neměl nad slunečním vozem žádnou kontrolu. Koně letěli prudce ke hvězdám a potom zase k zemi, kde pálili všechno, k čemu se přiblížili. Země se svíjela v plamenech, města lehala popelem, pole přicházela o svoji úrodu a z řek se vypařovala všechna voda.Na takovou spoušť se nemohl dívat nejvyšší z bohů – Zeus. Vyslal k Faethonovi blesk, který ho shodil z kočáru a mladý Faethon bez ducha padl na hořící zem.Od té doby Hélios každou noc truchlí nad smrtí svého syna a z očí mu stékají slzy.Ráno je můžeš najít v trávě i ty. Lidé jim říkají rosa.

FAETHON

52

Jednoho dne dal královský dvůr vyhlásit, že princezna si hledá ženicha. Za muže si vezme toho, kdo ji nejvíce rozveselí. Tato pověst se dostala až na druhý konec země, kde žili dva bratři. Ti se hned rozhodli, že zabojují o srdce princezny. Oba bratři byli velmi chytří a vzdělaní. Jeden ovládal latinu, jako by to byl jeho rodný jazyk, a zajímal se také o medicínu. Kromě toho mu šlo i řezbářství a ve světě by se určitě neztratil. Také druhý bratr uměl dobře latinsky, ale ten se zase zajímal o paragrafy a zákony a uměl se vzorně postarat o každého koně.Oba se před otcem předbíhali, který z nich nakonec dostane princeznu za ženu. Nu, a tak jim otec vystrojil koně, ať tedy jdou na zkoušku do světa. Když už oba seděli na koních, objevil se třetí bratr. S ním nikdo ani nepočítal, protože nebyl tak chytrý jako ti dva a každý mu říkal hloupý Honza.„A kam jste se vydali tak hrdě vystrojení?“ zeptal se Honza.„Cože jsi neslyšel královskou výzvu? Celá země o tom mluví. Jdeme princeznu rozveselit a jednoho z nás si potom vybere za muže,“ odvětí společně bratři.„Tak to na mě počkejte, jedu s vámi. I já chci princeznu za ženu,“ odvětil Honza, ale všichni kolem se mu pořádně vysmáli.Bratři popohnali koně a už byli pryč. Jenže hloupý Honza začal prosit otce, aby i jemu dal koně. „Nic ti nedám, jen hanbu bys udělal. Zůstaň raději doma a vyčisti chlévy,“ odbyl ho otec.

HLOUPÝ HONZA

53

Jenže Honza se rozhodl, vzal kozu z ohrady, sedl na ni a už jel i on. Prozpěvoval si celou cestu, křičel: „Hurá, hurá!“ a neustále se rozhlížel, zda nenajde něco, čím by princeznu potěšil. Bratři zatím mlčky projížděli lesem a každý přemýšlel, jak přesvědčí princeznu, aby se za něj provdala.„Haló, tady jsem,“ křičel Honza na bratry, když je v dálce spatřil. V ruce přitom držel mrtvou myš a mával s ní, jako by to byla vítězná vlajka. „Toto se bude určitě princezně líbit,“ vykřikoval nadšeně.„A co s tím vlastně chceš udělat, ty hlupáku?“ zeptali se bratři.„Královská dcera určitě ještě nikdy neviděla myš,“ odvětil Honza.Oba bratři se v té chvíli rozřehtali. „Jen to vyzkoušej,“ odsekli a jeli dál.„Hej, bratříčci, aha, co mám!“Bratři zastavili, aby se podívali, co zase hloupý Honza drží v ruce. Tentokrát na ně mával starým děravým hrncem z potoka: „Toto se princezně určitě bude hodit v královské kuchyni!“Ti dva se chichotali a povzbuzovali Honzu, ať to určitě vezme s sebou.Netrvalo dlouho a Honza zase mával na bratry: „Aha, co mám, takové jemňoučké blátíčko určitě princezna ještě nikdy neviděla. Určitě ji to potěší,“ naplnil si kapsu blátem.Ti dva se jen chytili za hlavy a raději pořádně kopli koně do slabin, ať mají náskok před Honzou, aby se za něho nemuseli na královském dvoře stydět.Tam už čekaly celé zástupy nápadníků, ale každý s dlouhým nosem odcházel. Každý, kdo vstoupil do královské komnaty, jako by najednou ztratil řeč a princezna je potom hnala kamsi. A pak přišli na řadu i dva bratři. Vstoupil první z nich a hned znervózněl. Hleděli na něj písaři s přísným pohledem. Zapisovat chtěli každé slovo, které vyřkne, ale on se na nic věru nezmohl.„Ej, asi je tu teplo,“ vypadlo z něj nakonec a opravdu tam bylo tak teplo, až mu pot stékal po čele.„To opravdu je, můj taťka peče kohouty k obědu, to proto,“ říkala královská dcera.Už už chtěl něco vtipného na to odpovědět, ale nic mu na jazyk nepřišlo. A tak ho princezna poslala kamsi a stráže ho už vyváděly na dvůr.Potom přišla řada na druhého bratr, jenže ten pochodil úplně stejně. Teplo v

HLOUPÝ HONZA

54

komnatě mu asi příliš hlavu zahřálo, a tak nedostal ze sebe ani slůvka, natož ještě něco vtipného. Hned ho stráže braly až na královský dvůr.Právě tehdy přišel na královský dvůr hloupý Honza. Vyčerpaná koza funěla jako o duši únavou, ale snad i tím teplem, protože Honza s ní vjel rovnou do královské komnaty.„Že tu máte řádné teplo,“ řekl.„Však se vedle pečou kohouti, to proto,“ odvětila princezna.„Tak to mi přijde vhod, protože mám tady s sebou myš a můžu si ji rovnou upéct,“ řekl Honza, drže myš za ocas.„To můžeš, jen nevím, v čem si ji upečeš, protože nemám žádné hrnce,“ odbyla Honzu princezna.Jenže ten pohotově vytáhl starý hrnec a hned do něj kladl myš.„Tak to by mohlo stačit, jenže by k tomu bylo třeba i nějakou omáčku,“ s úšklebkem se zapojovala princezna do podivného rozhovoru.Vtom Honza vytáhl z kapsy bláto: „Aha, jaká fajnová omáčka bude k tomu!“Najednou se princezna bavila Honzovou pohotovostí a písaři všechno zaznamenávali, neboť každé slovo mělo být napsané, druhý den vytisknuté a prodávané za jeden groš mezi lidmi.„Líbíš se mi, ty jediný umíš normálně mluvit, a proto si tě vezmu za muže,“ řekla princezna a písaři všechno hned psali.A tak se hloupý Honza stal králem, dostal polovinu království a k tomu ještě získal krásnou princeznu. Ale kdo ví, jak to bylo, protože to jsme si jen přečetli v obecních novinách, co jsme si na trhu za jeden groš koupili, a kdo ví, zda je možné se na ně spolehnout.

HLOUPÝ HONZA

55

Praha, nejkrásnější a stověžatá, se v létě umí pořádně rozpálit. Stará kamenná dlažba se ohřeje jako kamínky u táboráku a nikdo netouží po ničem pozadí než skočit do Vltavy mohou se dostat vyrobenéchat v kašně. Holub Kolumb, závodní poštovní holub ve výslužbě, se ve staré barokní kašně take v letním vedru rád cáká. Seděl osvěžený koupeli, pěkně schovaný v chládku na barokní římse kostela, a pozoroval letní srumec. Kolumbéž ledajaký holub, jakých po Praze poletují stovky. Byl to vzdělaný a zkušený holub. Ne snad že by vystudoval vysoké ptáci školu. Takové znalosti, které měli, se nedaly jen tak někde našprtat. Zkrátka a dobře zamlada procestoval celý svět a svět- to byl jeho škola.Žil skromně jako Starý mládenec. Každé ráno si uvařil bukvicovou kávu, dopoledne proseděl v houpadm křesle s knížkou, po obědě se prolétl po městě, aby si vyslechl světové novinky, které si vrabci štěbetají na střechách, a večer tiše rozjímal u krbu. Někdy si říkal, že by se docela rád znovu prolétl světem, jako když byl ještě jinoch, ale už měl přece jen radši své pohodlí. Ted’ už cestoval jen ve svých myšlenkách a po stránkách knih.Jak tak Kolumb tiše seděl a pozoroval mumraj lidí pod sebou, zaslechl kouzelný hlásek. Sladký zpěv k němu pronikal i přes cinkání tramvají a šum turistického davu.

HOLUB KOLUMB

56

Na kraji vesnice bývala chudá rodina. Žili skromně, v nevelké chaloupce, ale spokojeně a šťastně. Otec se živil jako dřevorubec a mamka se starala o domácnost a syna Honzíka.Jednoho dne však v lese nešťastně spadl strom a otec se už nevrátil.Po jeho smrti se do chaloupky vkradla bída. Mamka a Honzík často neměli co do úst a jediné, co je od smrti hladem dělilo, bylo mléko od Krasule – jediné krávy, kterou doma měli. Blížila se zima a oni neměli už ani jediný groš. Na Honzíkových šatech přibývaly stále nové záplaty a o teplém kabátě a botách mohl jen snít.Jednoho dne Honzíkova matka zoufalým hlasem řekla: „Musíme prodat krávu! Ráno půjdeš na trh a pokusíš se za ni přinést co nejvíc peněz. Jedině tak můžeme přežít zimu.“Na druhý den Honzík zaopatřil krávu, matka nadojila poslední hrnec mléka a rozloučila se s milovanou Krasulou. Honzík vyleštil zvoneček na Krasulině krku, kolem rohů jí omotal šňůru a zavedl ji na trh. Dlouho kráčeli ve velkém vedru po písčité cestě a sluncem vyhřátý písek pálil Honzíkovy bosé nohy.„Bůhví, jestli někdo koupí naši Krasulu,“ uvažoval nahlas Honzík.Když vcházel na trh, u městské brány potkal divného starce. Měl dlouhé sněhobílé vousy, které se mu třpytily na červených šatech, a něco si prozpěvoval.

HONZÍK A ZÁZRAČNÁ FAZOLE

57

Když Honzík kolem něho procházel, stařec k němu promluvil:„Koupím od tebe tu krávu. Nemám peníze, ale můžu ti dát tyto kouzelné fazolky. Věř mi, vezmi fazoli a získáš víc, než se ti zdá.“Když to stařec řekl, vzal krávu, Honzíkovi do rukou vtiskl fazolky a ztratil se za branami města. Honzík se se strachem vracel domů. Přišel o krávu a v rukách měl jen několik fazolek.„Co na to řekne máma? Z toho budeme žít?“ obával se chlapec.Když ho matka uviděla, už z dálky tušila neštěstí. Ale ani v nejhorším snu ji nenapadlo, že Honzík mohl prodat Krasulu za několik fazolek.„Já ti dám kouzelná fazole! Hladem v zimě umřeme!“ křičela mamka a vyhodila fazoli před dům.Nešťastný Honzík dlouho nemohl usnout. Mrzelo ho, že mamku zklamal.Ráno ho probudil hlasitý zpěv ptáčka, zavřeného v kleci. Byl neobyčejně vzrušený. Za oknem rostla fazole, obrovská jako strom, po kterém je možné lézt do nebe. Honzík dlouho nepřemýšlel, vyskočil z postele a bosý začal lézt po větvích fazole. Obrovské fazolové listy ho chránily před pádem.Lezl, lezl, až před sebou uviděl mraky a mezi nimi se rýsovaly zdi nádherného zámku. Obrovské bašty, štíhle věže a brána s mříží – byl to celkem neznámý pohádkový svět. Honzík si s údivem všiml, že se vůbec nebojí, že může seskočit z fazole a běžet po cestě vedoucí do zámku. Seskočil tedy a rozběhl se do neznámé krajiny. Když se dostal k těžké bráně, uviděl starce, který mu dal kouzelné fazolky. Kolem něho zářila zvláštní světýlka, která mu dodávala ještě tajemnější vzhled. Honzík prošel vysokou bránou a ocitl se před těžkým závěsem, zpoza kterého byly slyšet divné zvuky. Odtáhl závěs a uviděl místnost, v níž byl stůl přeplněný jídlem a pokladem. Za stolem seděl strašný obr a nacpával se kusy masa. U jeho nohou si Honzík všiml zlaté slípky. Ta každou chvíli snesla zlaté vajíčko, které se skutálelo ke zlaté harfě, ze které se ozývala opojná melodie.„Och, kdybych měl něco z tohoto bohatství, přestali bychom hladovět, koupili bychom nazpět krávu a opravili dům,“ pomyslel si Honzík.Honzík chvíli obra sledoval. Hodoval a rukou rozhrnoval hromadu zlatých peněz. Nakonec, opojený vínem a unavený obžerstvím, usnul u stolu.Vtom se u Honzíka opět objevil stařec.


58

„Vylezu na stůl a vezmu si aspoň jeden pytlík zlata,“ řekl Honzík a stařec souhlasně přikývl. Honzík potichu vylezl na stůl a uchopil velký pytlík plný zlata. Když viděl, že si obr položil hlavu mezi mísy s jídlem a chrápe, pozorně se rozhlédl po místnosti.„Co si ještě vzít?“Slípka snášející zlatá vajíčka sama seskočila ze stolu a rozběhla se k Honzíkovi.„Vezmi si mě,“ zakdákala hlasem, kterému se nedalo odolat, a už seděla pod Honzíkovou paží.„Zlatá harfa,“ řekl, „také tu si musím vzít. Nikdy jsem neslyšel tak krásné melodie.“Honzík, obložený poklady, tiše odcházel z místnosti. Jen co však proběhl bránou zámku, uslyšel hlasitý řev obra, který se probudil a uháněl za ním. Už ho téměř držel, když se znovu objevil stařec. Švihl kouzelným proutkem a obr zůstal stát jako přikovaný. Honzík doběhl k větvi fazole a rychle se začal spouštět po zkroucených výhoncích rostliny.Obr nesnášel porážku, vymanil se ze starcova kouzla a pustil se po fazoli za chlapcem. Honzík se spouštěl stále rychleji, v uších mu svištěl vítr, všechno kolem něho vířilo a obr byl už zase na dosah ruky.Když se už Honzík blížil k zemi, začal křičet na mámu: „Mami, mami, podej mi sekeru! Rychle, rychle!“Seskočil na zem, vzal od mamky sekeru a začal sekat fazolový peň, co mu síly stačily. Když pokácená fazole s rachotem dopadla na zem u rybníka, obr, který nestihl z fazole seskočit, zmizel v hluboké vodě. Ještě dlouho se potom s matkou dívali na rybník, zda se z něho obr nevynoří a nevezme si zpět svoje poklady. Voda však byla klidná a Honzík si mohl s úlevou vydechnout. Obrovská fazole začala pomalu mizet a po chvíli po ní nezůstala ani stopa.Až nyní se Honzík bojácně podíval na mámu. Ta však měla na tváři úsměv. Velmi se těšila, že se syn bezpečně vrátil, a těšila se i z pokladů, které s ním tak nečekaně přišly. Od těch dob jim sladká hudba harfy vyplňovala čas a slípka snášela zlatá vajíčka. Všichni rychle zapomněli na strašného obra z tajemné země a žili v dostatku a pokoji. A Honzíka od té doby všichni nazývali Honzík Fazole, protože díky fazoli se stal bohatým sedlákem, který do smrti vzpomínal, jak se vyškrábal do nebes.


59

Dvěma bratrům jednoho dne umřel otec. Ale dědictví, které po něm zůstalo, si nerozdělili spravedlivě. Starší si vzal ovce, koně, voly i všechny statky. Mladšího bratra vystěhoval do vedlejší chalupy a nechal mu jen to, co už sám nechtěl: drobky, zbytky a pár bídných volků. Aby mladší bratr hladem neumřel, chodil s těmi bídnými voly do lesa kácet javory. Z javorového dřeva doma vyráběl lžíce a talíře, které potom na trzích prodával. A celkem dobře se mu dařilo, dokud javory v lese byly a měl z čeho výrobky vyřezávat.Jednoho dne však přišel do lesa a v celém lese nedokázal najít pořádný javor. Jak tak chodil nešťastný křížem krážem, uslyšel nějaké kroky . Rychle se schoval a za chvíli co nevidí? Dvanáct statných chlapů, zbojníků, a každý z nich měl plné pytle přehozené přes rameno. Zastavili se před jakousi skálou a jeden z nich zvolal: „Hopsa, horsa – země, otevři se!“Země se s velkým hřmotem zatřásla, skála zapraskala a otevřela se. Všichni naházeli pytle do otvoru ve skále a ten samý chlap potom zvolal:„Hopsa, horsa – země, zavři se!“Země se zatřásla, skála zapraskala, zavřela se a chlapi odpochodovali tam, odkud se vzali. Řezbář dlouho neotálel. Chvilku počkal, až bude vzduch čistý, a když už nikde ani živé duše nebylo, postavil se sám před tu skálu a zvolal:

HOPSA, HORSA – ZEMĚ, OTEVŘI SE!

60

„Hopsa, horsa – země, otevři se!“Země se zatřásla, skála zapraskala a otevřela se. Vešel do otvoru ve skále a tolik bohatství, co ho tam čekalo, jakživ ještě neviděl. Našel i těch dvanáct pytlů, co tam zbojníci naházeli, a na moji víru, byly plné zlatých dukátů. Odnosil je pěkně po jednom na žebřiňák, a když i poslední pytel byl na voze naložený, zvolal: „Hopsa, horsa – země, zavři se!“Země se zatřásla, skála zapraskala a zavřela se. Popohnal svoje volky a nikde nezastavoval, dokud se před svojí chalupou neocitl. Doma ho už nahněvaná žena čekala, že co se tak po lese toulá. Ale když viděla, že namísto dřeva donesl plné pytle peněz, rychle ji hněv přešel, mužíčka objímala a radostí výskala.„Nuže, jdi ke svému bratrovi váhu půjčit, ať víme, kolik je těch dukátů,“ praví žena.A tak si šel mladší bratr od staršího váhu vyžádat.Muž se ženou potom až do rána vážili, kolik bohatství se jim do chalupy dostalo. Ráno se vydali k bratrovi, aby váhu vrátili, ale co čert nechtěl, na váze zapomněli jednu zlatku.Když se potom druhý den bratři potkali, ptá se starší bratr mladšího: „A co jste tolik vážili s tou váhou?“„Aaale, víš… nějaký hrách se mi podařilo vyměnit za dřevěné lžíce, co jsem vyřezal, tak jsme vážili, kolik ho vlastně máme,“ ošíval se mladší.„Věru že pěkný a celkem velký ten hrách. Hle, tu se vám zapomněl nějaký!“ ukázal starší bratr zapomenutou minci. „Jen pojď pěkně s pravdou ven! Koho jste oloupili? Přiznej se, nebo tě odvedu četníkům,“ naléhal.A tak mladší bratr třesoucím se hlasem povyprávěl všechno, co se mu včera stalo.Starší z bratrů nelenil, zapřáhl i on svoje voly za žebřiňák a jel přesně tam, kam mu mladší bratr ukázal. Aby nezapomněl, celou cestou si opakoval slova, která má vyslovit, když bude před tou obrovskou skálou stát.„Hopsa, horsa – země, otevři se!“ zvolal, když dorazil na místo.Země se zatřásla, skála zapraskala a otevřela se. Tolik bohatství na vlastní oči ještě nikdy neviděl a už přemýšlel, jak do konce života nebude muset ani slámku křížem přeložit. Po zbytek svých dnů už bude jen jíst a pít s nataženýma nohama.


61

Jak tedy skočil dovnitř, že si jde plný vůz zlata naložit, z ničeho nic se skála s velkým praskotem za ním zavřela a on zůstal stát v úplné tmě jako přikovaný. Samým strachem i zapomněl na zaklínadlo, které skálu otevírá.Jenže dvanáct zbojníků se právě v tu chvíli vrátilo, aby nový lup ve skále schovali.„A ty co tu hledáš?!“ vykřikl jeden z nich.Starší z bratrů nestihl ani slůvko říct, hned ho chytili, provazem svázali, do dřevěného sudu zabednili a nechali tak.Žena ho marně doma čekala den i noc. Když už opravdu dlouho nešel, poplakala si a vydala se ke švagrovi na výzvědy.„Švagre můj, zle je. Můj muž odešel v noci k té skále a domů se stále nevrátil. Jistě se mu něco zlého přihodilo,“ naříkala před dveřmi.„Nu, a co je mi do toho? Já jsem ho tam neposílal,“ odsekl mladší bratr.Ale mladší bratr měl dobré srdce. Bylo mu líto bratra, i když zlého a chamtivého, tak se přece jen rozhodl, že mu půjde na pomoc. Tušil, že ho zbojníci přistihli, jak jim dukáty krade, a pokud je ještě mezi živými, bude určitě ve skále uvězněný.Vymyslel tedy plán. Nakázal švagrové, aby připravila dvanáct sudů. Ty potom naložili na vůz a jen jeden jediný naplnili silným vínem. Hned nato se mladší bratr vydal na cestu.Když přijel k čarovné skále, začal hlasitě vykřikovat: „Hyjé, hyjé. Hněte se, vy koně leniví. Musíme doručit víno na královský dvůr.“Dvanáct zbojníků, kteří právě u ohně seděli, hned jak ho uslyšeli, zaradovali se z příležitosti na nový lup. Popošli blíže k němu a hned také vyzvídat začali: „A co jsi ty zač?“ zeptal se jeden z nich.„Já jsem obchodník s vínem a všechny tyto sudy vezu na královský dvůr. Napijte se, kolik chcete, jen mě projet nechte,“ říkal mladý muž. Zbojníci se nenechali dlouho přemlouvat a narazili hned krajní sud. Právě ten, který byl skutečně vínem naplněný. A všichni pili a pili, dokud se úplně neopili.Když potom všichni do jednoho usnuli, falešný obchodník před skálou zvolal: „Hopsa, horsa – země, otevři se!“Země se zatřásla, skála zapraskala a otevřela se. Hned uslyšel, jak jeho chamtivý bratr ze sudu jásal jako o duši. Jen co ho mladší bratr vysvobodil, poshazovali z


62

vozu jedenáct prázdných sudů, dokouleli je do skály a všechny zbojníky do nich pozavírali. Nakonec ještě dvojhlasně zvolali: „Hopsa, horsa – země, zavři se!“Země se zatřásla, skála zapraskala a zavřela se. Bratři se společně vrátili domů za svými ženami a ty byly rády, že mají konečně živé a zdravé muže doma. Ať už s dukáty, nebo bez.A zbojníci? Ti jsou asi ještě dnes v sudech pozavíraní, pokud je někdo odtud nevysvobodil.


63

Když se jednoho dne velký bůh Obatala rozhodoval, kdo bude novým panovníkem nad světem, myslel hlavně na svého pomocníka jménem Orula. Nebyl si však jistý, jestli Orula zvládne tak těžký úkol, protože byl ještě mladý a nezkušený. Nakonec se rozhodl, že vyzkouší Orulovu moudrost a připravenost. Zavolal si ho k sobě a požádal ho, aby mu připravil nejlepší jídlo na světě.Mladý Orula se vydal na trh a pečlivě si prohlížel, co trhovci nabízejí na prodej. I když bylo na trhu mnoho všelijakých surovin, ze kterých se určitě daly připravit vynikající pokrmy, Orula si vybral hovězí jazyk. Doma potom jazyk uvařil s nejrůznější zeleninou a chutnou omáčkou. Když bylo všechno hotové, zanesl jídlo Obatalovi. Obatala ho snědl a velmi mu chutnalo. Jedna věc ho však trápila.„Proč sis vybral právě hovězí jazyk, když jsi měl tolik jiných možností?“ zeptal se Oruly.„Ach, velký Obatalo, to proto, že jazyk je velmi mocný. Je možné jím pochválit dobré skutky, oznámit radostné zprávy, nebo ukázat lidem správnou cestu, kterou se mají vydat. Jazykem se dá získat důvěra druhého člověka, nebo přivést celou zemi k blahobytu,“ vyprávěl Orula, a když skončil, ozval se potlesk ostatních pomocníků.

HOVĚZÍ JAZYK

64

„Všechno, co říkáš, je pravda,“ potvrdil Obatala a v duchu si pomyslel, že Orula je opravdu moudrý a připravený vládnout světu.Jenže Obatala si chtěl být jistý, a tak se rozhodl dát Orulovi ještě jeden úkol.Říká mu: „Připravil jsi pro mě to nejlepší jídlo, ale teď chci, abys mi donesl to nejhorší jídlo.“Orula se opět vydal na místní trh a pečlivě si prohlížel všechno, co trhovci nabízeli. Zastavil se u různé zeleniny, zvěřiny i kdákajících slepic. Nakonec se opět rozhodl pro hovězí jazyk a znovu ho připravil stejně jako poprvé. Když byl hotový, jídlo zanesl Obatalovi.Když to Obatala viděl, velmi se podivil.Překvapeně si prohlížel jídlo, které mu Orula přinesl, a povídá mu: „Když jsem chtěl nejlepší jídlo na světě, donesl jsi mi hovězí jazyk. A teď, když chci to nejhorší, opět mi přinášíš hovězí jazyk? To mi musíš vysvětlit!“„Ach, velký Obatalo, to proto, že jazyk je velmi mocný. Je možné jím zklamat člověka, ztratit jeho důvěru, nebo mu vzít sebevědomí. Jazykem se dá pokazit dobré jméno, nebo i zradit celou zemi,“ vysvětlil Orula.Když Obatala viděl, jakou moudrost v sobě Orula přes svoji mladost skrývá, neváhal ani chvíli a jmenoval ho pánem celého světa.

HOVĚZÍ JAZYK

65

Na mýtince hluboko v tmavém lese dřepěla pod vysokými stromy útlá chaloupka. V chaloupce žili dva sirotci – Janko a Anička. Rodiče jim umřeli, a tak se museli o sebe sami postarat. Učili se prát, šít a všechno kolem domu dělat. Les byl temný a tajemný, ale sirotky nenechal hladem zahynout a neustále jim sladké lesní plody nabízel. Jenže přišla zima a les, který byl doposud plný všelijakých lesních dobrot, zůstal pustý. Jen silný vítr se jím proháněl a lomcoval stromy. Janko se velmi obával, co s nimi v zimě bude.Jednou, když šel na dřevo, uslyšel z dálky volání o pomoc: „Pomóc, pomóc. Pomozte mi.“Janko se ihned rozběhl za zoufalým hlasem hluboko do lesa, až přišel ke staré bažině. Lesní cesta se v bažině ztrácela a na jejím druhém konci zase ven vykukovala. Jenže přebrodit se přes takovou bažinu nebylo vůbec jednoduché. Uprostřed toho bahniska nadobro zapadla stará žena a křičela o pomoc. Na zádech měla připevněný ještě nějaký pytel a ne a ne se v tom zabahněném močálu pohnout. Janko ulomil z mohutného stromu co nejdelší větev . Podal ji jedním koncem staré ženě, aby se chytila. A potom už jen tahal, co mu síly stačily. Horko těžko se nakonec Jankovi podařilo vysvobodit stařenku z bažiny.„A kdeže jste se vydala, tetičko?“ ptal se Janko, když už byla stařenka na břehu.

HRNEČKU, VAŘ!

66

„Ach, chtěla jsem jít hliněné nádobí prodat do města na trh. Můj muž ho vyrábí a já s ním potom chodím na trhy. Bohužel, dnes mi tento močál zkřížil cestu… a takto jsem dopadla,“ odvětila stařenka a hned nato rozvázala pytel plný hliněného nádobí a podala Jankovi jeden malý, obyčejně vypadající hrnek.„Tento hrnek ti dám za to, že jsi mi pomohl,“ říká stařenka Jankovi.„Děkuji, tetičko, věru že se nám hodí, protože už nemáme v čem vodu z potůčku nosit,“ pěkně poděkoval Janko.Ale stařenka mu hned začala vysvětlovat, jak je třeba hrnek použít.„V tomto hrnečku raději vodu z potoka nenoste. Mohli byste ho o nějaký kámen rozbít a věru škoda by ho byla. Není to jen ledajaký hrneček. Když mu řekneš hrnečku, vař, začne hned sladkou kaši vařit. A když povíš hrnečku, děkuji, už dost, hrneček s vařením přestane,“ radila stařenka Jankovi.Ten se tím náramně potěšil, stařence uctivě poděkoval a celý šťastný běžel domů za sestřičkou, aby společně ten hrneček vyzkoušeli.Rychle vběhl do chaloupky, hrneček položil na stůl a zvolal: „Hrnečku, vař.“Hrneček se zatřásl, zabublalo v něm, pokrývka se nadzvedla a najednou byl plný sladké kaše. Oba vzali lžíce a ujídali ze sladké kaše, dokud plná bříška neměli.„Hrnečku, děkuji, už dost,“ vyslovil potom Janko a hrnek přestal vařit. Sladká kaše se rozvoněla po celé chaloupce a Janko s Aničkou si tak pochutnali jako už dávno ne.Od toho dne se Janko s Aničkou načisto přestali dlouhé a chladné zimy bát. V pícce hořel oheň, který jim chaloupku vyhříval, a na stole se vyjímal hrnek, který pokaždé množství sladké kaše navařil. A tak se zima hned lépe přežít dala. Dřeva však velmi rychle ubývalo, a proto se Janko opět do lesa vydal, aby roští do pícky nasbíral. Anička si umínila, že zatím jejich malou chaloupku pouklízí. Později i děravé věci pozašívala, až celkem vyhládla. Seděla sama v chaloupce a čekala, až se její bráška z lesa vrátí. Ale Janíčko domů nepřicházel, a tak Anička zvolala směrem ke stolu: „Hrnečku, vař.“A hrneček se zatřásl, zabublal, pokrývka se nadzvedla a najednou byl plný kaše. Anička vzala lžíci a pustila se do jedení sladké kaše. Když byla najedená do sytosti, promluvila znovu k hrnečku: „Hrnečku, dost.“

HRNEČKU, VAŘ!

67

Jenže hrneček vařil stále dál a Anička už nestíhala z něho kaši ujídat. Nepomohlo ani to, když pokrývku vší silou přidržela. Kaše se lila až na stůl. „Hrnečku, přestaň,“ marně křičela Anička.Kaše však co nevidět zaplnila celou chaloupku.„Už dost, hrnečku! Už není třeba!“Ale nic nepomáhalo a hrnek vařil jako o duši. Kaše už ven z chaloupky vytékala a vytvořila na dvoře velké sladké jezero. Anička neustále zkoušela různá čarovná slovíčka, která by hrneček zastavila, ale nic z toho nepomáhalo. To proto, že zapomněla na to nejdůležitější a nejčarovnější slůvko: Děkuji. Celá vystrašená seděla na plotě, když se její bratr konečně vracel z lesa. Když to Janíček viděl, hned věděl, že je zle.Horko těžko se přebrodil přes tolik kaše a potom zvolal: „Hrnečku, děkuji, už dost.“ Hrnek v té chvíli přestal vařit a kaše co nevidět přestala vytékat z chaloupky. Anička s pláčem děkovala svému bratrovi, že ji zachránil před sladkou pohromou. Už nikdy nezapomene na čarovné slovíčko děkuji. Potom ještě dlouho spolu uklízeli celou chaloupku i dvůr od sladké kaše. Ale aspoň jim ta dlouhá zima rychleji uběhla.Děti čarovnému hrnečku vždy pěkně poděkovaly a ten jim dlouho a dobře sloužil.A pohádky je konec.

HRNEČKU, VAŘ!

68

Byla jednou jedna velmi chudá rodina. Žili skromně, ale jednoho dne už neměli vůbec co do úst vložit. A tak otec, hlava rodiny, přikázal svojí ženě, aby upekla poslední husu, kterou měli na dvoře.„Když ji upečeš, půjdu s ní k pánovi a možná se mi ji podaří vyměnit za trochu mouky. Z ní si potom napečeme placky, které můžeme jíst déle než jen jednu husu,“ přemýšlel nahlas sedlák. Žena tedy husu upekla, pěkně položila do košíku a podala muži. Sedlák vzal košík, bouchl dveřmi a už ho nebylo. Když přišel k pánovi, nabídl mu husu jako dar a doufal, že se nad ním slituje a na výměnu nabídne mouku nebo něco jiného.„Děkuji ti, sedláčku, za tvůj dar. Nevím však, jak tuto husu rozdělím. Mám ženu, dva syny a dvě dcery. Nikomu z nich nechci ukřivdit,“ řekl tajemně pán a čekal, jak si sedlák poradí. Ten nepřemýšlel dlouho a hned začal husu dělit.„Ty jsi hlava rodiny, proto dostaneš hlavu,“ podal pánovi uříznutou hlavu.„Ty jsi paní domácí, doma sedáváš a pozor dáváš,“ uřízl zadek a podal ho paní domu. Potom uřízl nohy a dal je synům, aby se jim lépe po světě chodilo, když se vydají na zkušenou. Křídla zůstala dcerám, aby se jim dobře z domu vylétalo, až budou na vdavky. „A tento zbytek, co zůstal, si vezmu já,“ ukázal na zbylou pečenou husu a už ji také balil do košíku.

JAK SEDLÁK DĚLIL HUSU

69

Pánovi se líbilo, jak sedlák šikovně husu rozdělil, proto přikázal, aby mu k ní přibalili dva pytle mouky a měšec dukátů.Když se sedlák vracel domů, spatřil ho bohatý a chamtivý soused. I když měl všeho nazbyt, nikdy svému sousedovi nepomohl – přestože věděl, v jaké bídě žijí.„A odkudže se vracíš, sousede, s plným košíčkem a v tak dobré náladě?“ zeptal se bohatý soused.Ten mu všechno povyprávěl: jak poslední husu upekl a u pána tak rozdělil, že i jemu nakonec zůstalo a pán mu k tomu ještě i dobře zaplatil. Bohatý soused skřípal zuby závistí, něco zahudral a už ho nebylo.Na druhý den přikázal ženě, aby rovnou pět husí upekla. Sbalil se a za chvíli už klepal na pánovy dveře. Pán ho pěkně přivítal, za dar uctivě poděkoval a ptá se: „Nuže, poraď, jak si máme těchto pět husí rozdělit? Mám ženu a čtyři děti, dohromady nás je šest.“ Chamtivec se škrábe za uchem, přemýšlí tak i tak, ale nijak se mu nedaří rozdělit pět husí mezi šest.Pán viděl, že si s tím neví rady, a tak kázal zavolat sedláka, který i jednu jedinou husu uměl mezi šest lidí rozdělit.„Nuže nám poraď, jak máme těchto pět hus mezi šest lidí rozdělit?“ požádal o radu pán.Chudý sedlák ani tentokrát dlouho nepřemýšlel. Vzal jednu husu, podal ji pánovi a říká: „Ty a tvoje žena jste dohromady dva. Když vám dám jednu husu, s ní budete tři.“ Potom si zavolal oba pánovy syny.„Vy jste také dva, a když vám dám jednu husu, budete tři,“ řekl hospodář a podal synům druhou husu.Potom si zavolal dvě dcery a také jim dal jednu husu. Všichni už netrpělivě čekali, co udělá se dvěma zbylými husami.„No a mně zůstanou tyto dvě, protože já a dvě husy budeme také trojice. Teď máme všichni stejně.“Pán se rozesmál. Náramně se pobavil nad vynalézavostí chudého sedláka a opět se mu štědře odměnil. Sedlák si tak kromě dvou pečených husí domů vezl i plný vůz mouky a truhlici plnou dukátů. Chamtivého souseda dal pán vyhodit a musel se vrátit domů bez husí i bez hrdosti.

JAK SEDLÁK DĚLIL HUSU

70

Bylo jednou jedno vejce. Doma se velmi nudilo, a tak si jednoho dne řeklo, že bude lepší, když se vydá poznávat svět. Vydalo se tedy na vandr.Jak si tak vykračuje, vidí ohradu a za ní koně. Kůň zaržál.„A kamže jdeš, vejce?“ ptá se kůň.„Jdu na vandr,“ hrdě odpoví vejce.„Víš co, vejce? Kolem této ohrady jsem už viděl všechno. Jdu s tebou,“ řekne kůň.A tak dál putují dva. Jak tak jdou, cestou potkají na louce vola. Vůl funí a dupe nohama, až se země otřásá.„A vy dva, kamže jdete?“ ptá se jich vůl.„Jdeme na vandr,“ odpoví vejce za oba.„Jdu i já s vámi, tady na této louce jsem už všechnu hlínu udupal,“ prohlásil vůl a dál už jdou ve trojici.Když tito tři vandrovníci procházejí kolem staré chaloupky, uvidí kočku, která se vyhřívá na střeše a lenivě mňouká.„Kam jste se vydali takto ve trojici?“ začne kočka vyzvídat.„Jdeme na vandr,“ opět odpoví vejce.„Já se tu na střeše hrozně nudím, půjdu s vámi,“ řekne kočka a už vandrují čtyři.

AKO IŠLO VAJCE NA VANDROVKU

71

JAK ŠLO VEJCE NA VANDR

Vandrují dál, až je cesta zavedla k malému potoku. Jak kolem něho procházeli, uviděli raka. Popošli blíže a hned jak je rak uviděl, na výstrahu zacvakal klepety.„A kam všichni kráčíte?“ zahudrá rak.„Jdeme na vandr,“ odpoví vejce už počtvrté.„Já jsem ještě nebyl jinde než v tomto malém potůčku, jdu tedy s vámi,“ řekne rak a už spolu kráčí pět vandrovníků.Opodál se před zrcadlem předváděl krocan, když vtom spatří pětici, která si hrdě vykračuje. Také on osloví pocestné a ptá se jich na cestu. Vejce opět s hrdostí zahlásí, že jdou vandrovat.„Jdu s vámi,“ odpoví nadšeně krocan a už jich putuje šest.Když jdou kolem farmy, spatří kohouta, jak tam hrabe v zemi.„Hej, kohoute, co tam tak hrabeš?“ popíchne ho vejce.Kohout zatřepe křídly a zakokrhá.„Hledám v zemi červy. A vy kamže jdete?“ ptá se kohout šesti vandrovníků.„Jdeme na vandr. Pojď s námi i ty,“ nabádali kohouta.A dál už jich jde sedm. Jak tak šli, zašli až do hustého lesa. Všude tma, nikde ani ptáčka zpěváčka.„Nuže, kohoute, vyleť nahoru na strom a podívej se kolem, jestli něco neuvidíš,“ říká vejce, „potřebujeme někde na noc složit hlavy.“Kohout vyletí na strom a rozhlíží se.„Vidím v dálce nějakou chatrč a v ní světlo. Poletím napřed, následujte mě,“ navrhl kohout.„Pojďme, věru. Hladoví jsme, unavení jsme,“ přikývlo vejce a už kráčeli všichni za kohoutem.Po chvíli skutečně přišli k jakési staré chatrči.„Hej, koni, zabouchej pořádně na dveře, ať nám někdo otevře,“ zavelelo vejce.Kůň neotálel a svými kopyty pořádně zabouchal na dveře. Dveře se rozevřely a v nich stála stařena. „A vy co tu chcete? “ ptá se jich nazlobeně.„Dej nám pořádně najíst, už dlouho vandrujeme a jsme hladoví,“ odvětí vejce.„ Nic tu pro vás nemám. Jděte pryč, dřív než se moji synové vrátí domů. Když vás tu najdou, všechny vás pobijí,“ pohrozila jim stařena.


72

Vejce se pořádně rozzlobilo a nakázalo volovi: „Vezmi ji na parohy a odhoď tak daleko, že už sem cestu nenajde.“Vůl nabral stařenu a hodil ji tak daleko, až zmizela v dálce. Vešli dovnitř, trošku se porozhlédli, ale za chvíli uslyšeli, jak k nim pochoduje šest stařeniných synů.Nejdříve se polekali, ale vejce hned vymyslelo, co dělat: „Koni, ty jdi za dveře. Kočko, ty vylez na pec. Kohoute, vyskoč na polici. Raku, vlez si do konvice s vodou. Krocane, ty otevři truhlu a vyčkej tam.“Když byli všichni na svých místech, vejce skočilo do popele.Vtom se dokořán rozletěly dveře.Jeden ze synů vstoupil dovnitř a zakřičel: „Mami, jsi doma?“V domě však bylo ticho a tma, lucerna nesvítila. Asi spí, pomyslel si syn.„Jdi ji vzbudit, máme hlad!“ praví druhý syn a vchází dovnitř, když tu najednou kůň kopne do dveří, co mu síly stačily.Druhý syn vyletí ven a ztratí se ve tmě.„Co se to tu, hrome, děje?!“ zaječel první a rozeběhl se do místnosti.Vtom ho vůl nabral na rohy a začal bodat, až se nestačil divit. Rychle skočil k peci, že si opatří světlo z hořící větvičky, když ho najednou kočka začala škrábat a vejce prasklo a rozprsklo se mu do očí.Kočka kvílela jako o duši, kohout kokrhal a krocan hudral, jak to jen šlo. Zmatený syn lapá po dechu a rychle si chce opláchnout tvář. Sáhne do konve s vodou a tu mu hned do prstů střihne rak. Zaječí a vyběhne k ostatním bratrům, kteří zatím čekali před chatrčí.Ti se nestačili divit, co se to tam děje.První ze synů říká svým bratrům: „Za dveřmi stojí obr s velkým beranidlem. Uprostřed místnosti je další s vidlemi, u pece zase nějaký skřítek, který škrábe. Uhlí samo od sebe střílí a konvice stříhá.“Všichni bratři se vylekali, vzali nohy na ramena a do domu se už nikdy nevrátili.Vandrovníci potom v pokoji dům obývali, dokud všechny zásoby jídla nespotřebovali. A když jim žádné zásoby nezbyly, tak kdovíco bylo, ale možná, že se opět domů vrátili.Zazvonil zvonec a pohádky je konec, milé děti.


73

V jedné chudé dřevěné chaloupce se střechou a rozpadnutým komínem žil sedlák se svou milovanou ženou. Na malém dvoře chovali jen hejno hus, které neustále kejhaly, a dvě chrochtající sviňky. A samozřejmě měli i velkého psa, ale ten se raději po kuchyni potuloval, přestože by měl na dvoře hlídat.Každé ráno se sedlák vydal na pole orat a selka se o všechny hladové krky starala. Neměli žádné děti a velmi toužili po synovi, kterého by s láskou vychovávali.Jednou, když sedlák opět odešel z domu na pole pracovat a selka se chystala nakrmit zvířata a potom uvařit oběd, se stalo něco nevídaného.Selka právě v kuchyni hrachovou polévku vařila a halušky do vařící vody házela, přitom o vytouženém synkovi opět snila a přemýšlela: Vždyť by to nemusel být zrovna valibuk nějaký, ačkoliv i drobný kdyby byl, hned by se mi srdce radostí naplnilo. Hej, věru, že by se nám veseleji žilo ve trojici. Polévka v kuchyni pořádně zavoněla, i halušky už hlasitě bublaly ve vařící vodě, když tu znenadání k ní kdosi promluvil: „Juuj, tady to ale voní, dal bych si nějakou dobrůtku do bříška.“Selka se vylekala, až jí vařečka z ruky vypadla, a rozhlížela se kolem sebe, ale nikde nikoho neviděla.„Kdože tu je? Kdo mě to na smrt vylekal? Jen se ukaž a neskrývej se!“ vykřikovala

JANKO HRAŠKO

74

selka a stále bloudila očima po celé kuchyni, hledajíc někoho, komu patří ten hlas. „Vždyť jsem tady, hned před tebou. Copak mě nevidíš?“ ozval se opět hlas z police u okna a hned potom začal tancovat, vyskakovat, přímo až salta dělal, aby ho selka konečně spatřila.Vtom selka uviděla na polici drobného chlapečka. Byl maličký jako hrášek, sotva ho vidět bylo a očka měl také maličká, jako má beruška tečky na křídlech.„Chtěli jste syna, tak tu mě máte. Janko, Janíček se jmenuji. Jsem sice malý, ale šikovný, ničeho se nebojím a síly mám za dva chlapy. Jen mi už dejte, maminko, něco k jídlu, nebo tady za chvilku padnu hladem,“ povídal chlapeček a rukou si hladil prázdné kručící bříško.Selka naložila na talíř pořádnou chlapskou porci halušek, ať se ten Janko Hraško pořádně nají, když má takový hlad. Sice byl droboučký, ale s tou velkou kupou halušek si hravě poradil a nakonec ještě i talíř vylízal, tolik on zvládl sníst.„Děkuji za oběd, maminko moje. Teď, když jsem se posílil, můžu i tatínkovi zanést oběd,“ řekl Janko Hraško už s plným bříškem.Selka sbalila do plátěného batůžku hliněný kastrůlek s horkou polévkou a dřevěnou misku plnou halušek. Janko Hraško si batůžek s obědem přehodil přes plece, do rukou vzal ještě lžíci s vidličkou a vydal se za otcem na pole.Vykračoval si Janko Hraško přes dolinu a do kroku si přitom pískal. Ale každému, koho potkal, téměř oči vypadly, protože viděli len chodící pískající batůžek s lžící a vidličkou. Drobného chlapečka vůbec nebylo vidět.Zanedlouho došel Janko k malému potůčku , přes který bylo nutné přejít. Obyčejný člověk by ho hravě přeskočil, ale pro drobného chlapečka to byla obrovská překážka. Janko Hraško dostal skvělý nápad. Naskočil do lžíce jako do loďky a vidlička mu posloužila jako veslo. Takto se šikovně přeplavil až na druhý břeh. Potom pokračoval dál směrem na pole prohlížeje si okolní svět, když najednou zakopl o kámen a spadl do jámy, která byla na cestě. Jak tam spadl, z batůžku se mu vysypala miska s haluškami, kastrůlek s polévkou se rozbil a polévka z něho začala hned vytékat. Z vylité polévky se v jámě vytvořilo jezírko a drobný Janko Hraško se v něm začal topit.„Juuj, pomoc! Vždyť já neumím plavat. Ještě jsem se to nestihl naučit, jsem na

JANKO HRAŠKO

75

světě teprve první den,“ křičel chlapeček, co mu hlasivky stačily.Ale i tentokrát si poradil. Rychle vyšplhal co nejvýš po vidličce, která se zapíchla do země přímo uprostřed polévkového jezírka, v němž plavaly kromě hrášku i halušky. Za chvíli se, naštěstí, polévka vsákla do vysušené země a v jámě tak zůstaly jen halušky s hráškem. Janko šikovně všechno ze země posbíral a dal zpět do dřevěné misky. Vzal vidličku a šel dál k poli.Za okamžik už uviděl i sedláka, který si právě sedal pod strom , aby si trochu odpočinul a skryl se před sluncem.Janko Hraško začal na něho pokřikovat: „Tatínku, tatínku můj, mám pro tebe oběd.“ Sedlák se rozhlížel, kdo to křičí a ještě k tomu ho i tatínkem nazývá. Nikoho však neviděl. Jen se mu zazdálo, jako by miska s vidličkou samy kráčely po cestě a směřovaly přímo k němu.„Ach, asi jsem načisto úpal z toho slunce dostal, když mám takovéto vidiny,“ kroutil hlavou sedlák.„Tatínku, tady jsem. Já tu na tebe křičím. Já, tvůj synek, Janíček,“ říkal Janko Hraško co nejhlasitěji, když už byl zcela blízko u sedláka.Sedlák si ho udiveně prohlížel, ale nakonec se pevně objali, jak se na otce se synem patří. Zakrátko se už otec díval na misku s haluškami a zeptal se: „Janko, a polévku jsi mi žádnou nedonesl?“„Aach, to ten pes prevít… ocasem shodil kastrůlek na polévku ze stolu a ten se rozbil, a tak neměla mamka do čeho polévku nalít,“ vymýšlel si Janko Hraško.Tak se otec pustil do zvláštních halušek smíchaných s hráškem, které mu navíc skřípaly mezi zuby, protože se do nich i trocha písku ze země přimíchala. Zeptal se tedy toho malého šprýmaře, co že to jsou za halušky.„To mamka nějaký nový recept vyzkoušela, protože zdravější oběd připravit chtěla,“ vymlouval se Janko Hraško.Ale když se otec lépe podíval, uviděl, že v haluškách jsou i písek i hlína zamíchané. Už už měl na jazyku, jak vyhubuje toho malého uličníka, že si to všechno vymyslel a lhal mu, ale Janko Hraško se v té chvíli rozběhl k volům, kteří čekali u pole.Drobný chlapec se vydrápal na jednoho z nich, posadil se mu přímo k uchu a vykřikl: „Hijé, hejsa, hej, na pole!“

JANKO HRAŠKO

76

Zapřažení rozběhli na pole a přitom půdu orali křížem krážem. Když otec viděl, jak Janko Hraško pořádný kus pole sám zoral, hněv ho rázem přešel. voli se s pluhemAle v té chvíli projížděl kolem bohatý cizinec na koni. Ten si všiml, jak voli brázdí po poli a ořou sami bez sedláka. Zastavil se u sedláka a vyptával se ho, co je to za zázrak. Ten mu vyprávěl všechno, co se mu dnes přihodilo a že mu tento drobný synek přímo z nebe spadl a sám tam oře, sedě volovi u ucha. Bohatý cizinec si umínil, že toho zázračného chlapce musí pro sebe získat, a už si hned představoval, jak svoji ženu potěší, když jí domů donese takové překvapení, jaké svět ještě neviděl.Sedlákovi nabídl za chlapce měšec plný peněz , ale ten svého malého synka nemínil cizinci prodat.„Nezlobte se, pane, ale nemůžu vám svého syna prodat. Tak moc jsme po něm toužili a konečně jsme se dočkali. Je to naše největší štěstí, neprodám ho ani za všechny peníze světa,“ říkal mu otec.Ale vtom uslyšel, jak mu Janko Hraško něco šeptá do ucha : „Tatínku, jen mě klidně prodej tomuto pánovi. Však já mu uteču, neboj se.“A tak se sedlák s cizincem nakonec na prodeji dohodli. Cizinec si drobného chlapečka rychle do kapsy mezi peníze strčil, nasedl na svého vraného koně a vydal se domů do svého kraje. Janko Hraško nelenil a hned začal nožíkem zevnitř kapsy díru řezat. Jak tak na koni cválali, z kapsy se skrz tu dírku peníze po jednom na zem vysypaly. Potom i Janko Hraško z kapsy vyskočil a vypadlé peníze mu tak cestu nazpět domů ukázaly.Sedlák se selkou mezitím už nad ztraceným synkem u stolu naříkali, že už zase sami v domě bývat budou a z malého Janka Hraška se jen krátce těšili.Když najednou je ze smutku známý hlas vytrhl: „Najde se tu dobrůtka nějaká do mého bříška vyhládlého?“ Rodiče radostí ze židlí vyskočili a už celí šťastní svého drobného synka vítali, který se jim nejenže zdravý vrátil, ale ještě další peníze donesl, protože je cestou všechny ze země posbíral. A tak si potom spokojeně už v trojici žili a za peníze si chaloupku i komín opravili.eZazvonil zvonec . a pohádky je konec.

JANKO HRAŠKO

77

Daleko předaleko stál jednou na kraji lesa malý dřevěný domek. Býval v něm zručný řezbář spolu se svojí milovanou ženou. Děti neměli, a tak jim nejednou bývalo hodně smutno samotným v domě.Jednoho večera říká žena svému muži: „Poslyš, když máš tak šikovné ruce a už jsi všelijaké věci ze dřeva vyrobil, co kdybys nám i to děťátko vyřezal?“Řezbář nelenil, druhý den vstal dříve než obvykle a jal se plnit prosbu své ženy. Vzal kus pěkného dřeva, ohobloval a zanedlouho z něho vytesal malého chlapečka. Když práci dokončil, odnesl ho ženě, a ačkoli byl ze dřeva, žena se k němu od první chvíle jako k živému chovala. Přivinula si ho, s láskou ho v maličké kolébce houpala a zpívat mu začala. A najednou – jaký zázrak! Nevídané se stalo skutečností – písnička dítě k životu vzkřísila. Pojmenovali ho jménem, které mu nejvíc sedlo – Janko Polínko.Chlapec rostl jako z vody, a když už byl z něho téměř šohaj, požádal otce, aby pro něho vyrobil dřevěný rybářský člun. Otec se hned pustil do práce a co nevidět byl člun hotový. Janko Polínko se tak mohl vydat na člunu obživu shánět, a tak být rodičům nápomocný. Janko rybařil na moři vždy od časného rána, ptáčci mu vyzpěvovali a starostlivá mamka mu každý den oběd donesla a ze břehu mu nahlas zpívala:„Pojď, Janíčku, moje zlatíčko. Ke břehu ty pojď, chutným jídlem si ulahoď.“

JANKO POLÍNKO

78

A Janko vždy, když tu písničku slyšel, už ke břehu připlul, s mamkou se uvítal, polévku si snědl a potom se znovu na moře vydal.Ale jednoho dne také zlá ježibaba, která žila v chatrči za skalami, uslyšela, jak mamka na břehu svému synovi vyzpěvuje. Pozorně poslouchala, aby si všechna slova co nejlépe zapamatovala, a slídila, ve kterou hodinu mamka s obědem chodívá.V jednom dopoledni přišla na břeh a začala Jankovi z plného hrdla známou písničku zpívat.Jak ji Janko uslyšel, zazdálo se mu, že dnes je tu mamka jaksi brzy a i hlas se mu zdál jakýsi jiný. Ale Janko nechtěl maminku zarmoutit tím, že by dlouho nešel, a tak se hned vydal ke břehu.Jen co z člunu vystoupil, zpoza skal vyletěla ježibaba a vrhla se na nic netušícího Janka. Silně ho chytila, síly měla věru za tři, a vzala ho rychle k sobě do chatrče, ve které už roky bydlela i se svým starým čarodějem. Hned jak přišli, kázala mu:„Nuže, přilož pořádně do pece. Dnes bude konečně pochoutka k obědu. Dávno jsme si nikoho neupekli.“ Čaroděj začal poslušně dřevo do pece klást a mezitím si radostně dlaně mnul.„Dohlédni na toho chutného chlapce, dokud se pec pořádně nerozpálí. Já jsem hned nazpět,“ přikázala ježibaba čaroději a odsvištěla někam pryč.Čaroděj jen přikládal, přikládal a sliny se mu čím dál tím víc sbíhaly. Zakrátko už bylo v peci pořádně horko, ale ježibaba se stále nevracela. Čaroději se už nechtělo déle čekat, a tak vzal lopatu a říká: „Janko Polínko, pojď sem. Tady se pojď pěkně posadit.“Ale chlapec hned věděl, o co se ten škaredý čaroděj pokouší. Zatvářil se nechápavě, že on věru neví, jak si na lopatu sednout. Zkoušel to z každé strany, ale ne a ne se posadit. Požádal tedy čaroděje, ať mu on ukáže, jak je třeba na lopatě sedět.Čaroději už docházela trpělivost, a tak si sám na lopatu sedl, aby mu to ukázal. Janko neváhal, chytil lopatu a šup s čarodějem do pece. Zavřel dvířka u pece a utíkal rychle z chatrče pryč. Když však vyběhl před chalupu, uslyšel v dálce skřehotavý ježibabin hlas. Rozhlédl se, uviděl vysokánský strom a hned se na něj vyšplhal. Sedl si na větev a čekal, co se bude dít.

JANKO POLÍNKO

79

Ježibaba vešla do chatrče, ale uvnitř ani čaroděje, ani lapeného chlapce nenašla. Začala tušit problém a její tušení se co nevidět vyplnilo, když zjistila, že v peci se místo Janka Polínka její čaroděj peče. Div že ježibabu od jedu neroztrhlo. Soptila, zuřila, nohama dupala, metlou o zem bouchala, ale nic už nezmohla. Vyběhla ven, aby to opovážlivé chlapčisko lapila. Svým velkým nosem ho hned ucítila a potom spatřila, jak si tam na stromě, sedě na větvi, nohama houpá. To ji ještě víc rozběsnilo a zčervenala jako paprika. Přece se ona na stará kolena nebude po stromech sápat. Vzala z chatrče sekeru a začala s ní sekat do stromu jako smyslů zbavená.„No jen počkej, chlapčisko jedno. Však já ti ještě ukážu, co já dokážu. Nemysli si, že přede mnou utečeš,“ vyhrožovala ježibaba a neustále zatínala sekeru do mohutného stromu.Jankovi věru nebylo všechno jedno. Celý vystrašený se snažil vylézt na ty nejvyšší větve, až na samý vrchol. Strom se už začínal viklat, když vtom přímo nad ním letělo hejno divokých hus.Janko hned na ně zavolal a prosil je o pomoc: „Husičky, husičky, prosím vás, vezměte mě s sebou, ať na vašich křídlech poletím zpět za mamkou.“Husy letěly dál, ale říkají mu: „Za námi letí druhé hejno, to tě vezme.“Janko se zadíval na modrou oblohu a v dálce spatřil další husy. Když byly blíž, úpěnlivě na ně zvolal:„Husičky, husičky, prosím vás, vezměte mě s sebou, ať na vašich křídlech poletím zpět za mámou.“Ale ani toto hejno se u tohoto nešťastníka nezastavilo, jen mu řeklo: „Letí za námi ještě jedna husa, ta tě vezme.“Strom se už pořádně nakláněl, když se k Jankovi poslední husa konečně přiblížila.Hned na ni zoufale zakřičel: „Husičko, husičko, prosím tě, jen mě vezmi s sebou, ať na tvých křídlech poletím zpět za mámou.“Husa sletěla níž a v poslední chvíli vzala Janka na svoje křídla. Jen co Janko na křídla nasedl, strom se s pořádným praskotem zřítil na zem.Letěli spolu nad stromy i nad širými lány, až pod sebou uviděl známý dvůr s dřevěným domkem.

JANKO POLÍNKO

80

Šedá husa vysadila Janka na střeše domu, potom vzlétla, zamávala křídly a co nevidět se v dálce ztratila.Ale na dvoře nikdo nebyl. Slezl tedy Janko po žebříku dolů a skrz okno nahlédl do domku.Oba rodiče právě u stolu seděli, plné talíře polévky před nimi, ale ani jeden z nich nejedl. Zlomení tam seděli a do talířů jen tak beze slov hleděli. Ba věru, mamce se i slzy po líci koulely.,Jsou-li takto smutní kvůli mně, anebo se jim snad něco horšího přihodilo?´ zamyslel se Janko Polínko a vešel dovnitř, do rodného domu.„Maminko, tatínku, a co vy tu tak utrápeně sedíte? Snad kvůli mně nesmutníte? Neplačte už, tady jsem se vám vrátil, živý a zdravý. A věru i pořádně hladový,“ zvolal Janko.Rodiče nemohli vlastním očím uvěřit. Mamince i další slzy vyhrkly, ale teď už štěstím, že svého milovaného syna má zase doma.Od té doby si už jen šťastně a spokojeně všichni spolu užívali. A ani zlé ježibaby se už bát nemuseli, protože ten strom, co pokácela, aby Janíčka dostala, se přímo na ni a její chatrč svalil.

JANKO POLÍNKO

81

Byl jednou jeden bohatý muž a ten se tak velmi nudil, že slíbil plnou truhlici dukátů tomu, kdo vymyslí takouvou lež, až on sám řekne, že se něco takového vůbec nemohlo stát. Přikázal svému sluhovi Janovi, aby připravil truhlici plnou zlatek. Do honosného domu se začali scházet lidé z celé obce, aby vyprávěli svoje lži a lhali, až se hory zelenaly.Jenže každý odešel s dlouhým nosem, protože mu boháč řekl, že jeho příběh může být pravdivý. Když se u pána všichni vystřídali, přikázal Janovi, aby dukáty zanesl do pokoje.Tu se Jan osmělil a zeptal se pána, zda by i on mohl povyprávět nějakou neuvěřitelnou příhodu.„Chlapče, jen vyprávěj, co chceš,“ podpořil pán jeho prosbu.A tak Jan spustil: „Byl jsem jednou v nebi a tam mi bylo velmi dobře. Ale po čase mi tam už bylo dlouho a jen tak z čisté nudy jsem se chtěl vrátit dolů na zem.“„Vždyť já ti to všechno věřím,“ přikyvoval pán a znuděně zíval.Ale Jan pokračoval dál: „Jenže já jsem za nic na světě nevěděl, jak mám z toho nebe dolů slézt, a tak všechny provazy, které byly v nebi, jsem spojil do jednoho a spustil se k zemi.“

JANOVA PŘÍHODA

82

Pán se opět jen škrábal na břichu a přikyvoval, že věří.„Jenže ty provazy nedosáhly až k zemi, a tak mi nic jiného nezbývalo, než že jsem z té výšky seskočil a až po samé uši jsem se do bláta zabořil.“Také tomu pán uvěřil, takže Jan pokračoval dál.„Křičel jsem tam jako o duši, ať mě někdo přijde vytáhnout z toho bláta. A dočkal jsem se. Po hodné chvíli přišel nějaký pastýř, co svině celé dny pásl, a ten mi nakonec pomohl. A kdybyste, pane, věděl, kdo to vlastně byl, ten pastýř!“Zvědavý pán čekal, co Jan řekne, když ten řekl: „Ten pastevec sviní byl váš otec.“Pánovi tvář zlostí zčervenala, bouchl pěstí do stolu a vyprskl na Jana: „Ej, ty pořádně lžeš, to nemohl být můj otec!“„Takže lžu?“ zeptal se Jan. Potom chytil truhlici s dukáty a už ho nebylo.Pán se pořádně rozhněval, ale co měl dělat, když si vymyslel takovou sázku. Od té doby Jan už nemusí sloužit, ale hospodaří si na vlastním statku snad i dodnes.

JANOVA PŘÍHODA

83

Někde za pěti horami a čtyřmi údolími byla kdysi jedna země. V této zemi žil také lesník se svou laskavou ženou a dvěma nádhernými dětmi – starší dcerou Anetkou a synem Danem. Všichni spolu žili spokojeně a šťastně. Jejich šťastný život však narušila nečekaná tragédie. Maminka velmi těžce onemocněla a pomoci jí už bohužel nebylo. Od toho dne zavládl v domě velmi velký smutek. Lesník se musel sám starat o dvě malé děti, které želely milované mámy.Po určité době se však lesník rozhodl, že děti by neměly vyrůstat bez matky. Našel si tedy novou ženu a brzy se s ní oženil. S novou mámou do rodiny přibyla i starší nevlastní sestra. Lesníkova druhá žena však neměla ani zdaleka tak dobré srdce jako ta první. Ačkoliv se od začátku přetvařovala a snažila se chovat mile, dlouho netrvalo a vyklubala se z ní krutá macecha. A kdyby jen macecha, přímo čarodějnice! A její dcera jako by matce z oka vypadla. Zloba z ní doslova sršela. Zakrátko už ani lesník nebyl maceše vhod a jednoho dne se odhodlala k ohavnému činu. Rozhodla se s ním skoncovat a otrávit ho. Uvařila silný vývar z bolehlavu a dala ho celý vypít svému novému muži – lesníkovi.Z Anetky a Dana se stali ubozí sirotci. Macecha i se svou lenivou a podlou dcerou je celé dny jen šikanovaly, bily, nutily je těžce pracovat, uklízet a jíst jim dávaly jen to nejhorší jídlo – zbytky, které už nikdo nechtěl. Na noc je macecha pokaždé zavírala do špinavého chléva.

JELÍNEK

84

V těchto nehostinných podmínkách Anetka a Dan žili, až se jedné noci rozhodli, že utečou z domu. Neuměli si představit, že by jim kdekoliv jinde mohlo být hůře než tady. Zůstat u macechy by zřejmě pro ně znamenalo jistou smrt. Oba se proto co nejsilněji zapřeli do starých dřevěných dveří a tlačili na ně, dokud nepovolily. Vzali si s sebou jen trochu vody a dvě nahnilá jablíčka, která jim tam pohodila macecha. Potom už jen rychle utíkali do tmavého lesa, aby byli co nejdále, až začne svítat. Běželi hustým lesem tak dlouho, dokud mohli, přestože jim zvuky lesa naháněly strach.Když kohout na jejich dvoře ráno zakokrhal poprvé, byli už dostatečně daleko. Macecha hned brzy ráno zamířila do chléva, aby děti zase zapřáhla do práce.„Vstávejte, ničemníci, snídani je nám třeba připravit, dvůr uklidit!“ vykřikovala macecha cestou do chléva. Když spatřila, že dveře u chléva jsou otevřené a děti nikde, téměř mohla puknout vztekem. Vřítila se zpět do domu jako velká voda, vytáhla svoji kouzelnou hůl a vyslovila děsivou kletbu: „Ať se ti ničemové promění na to, z čí stopy se vody napijí! Tak ať se stane!“Anetka s Danem neúnavně kráčeli napříč lesem, ale žízeň je sužovala stále víc. Tu trochu vody, co si vzali, vypili ještě během noci. Najednou však před sebou uvidí kaluž, co se po dešti vytvořila v hluboké vlčí stopě.Už už se z ní chtěli napít, když se v ní najednou zjevil obraz jejich milované maminky, a potom odněkud uslyšeli i její hlas: „Nepijte z té vody! Když se napijete, ve vlky se proměníte.“Přestože měli velkou žízeň, varovný hlas anděla, který na ně dával pozor, poslechli. Rozdělili si jedno jablíčko, a tak aspoň trochu uhasili žízeň. Potom znovu pokračovali v cestě po lesní cestičce. I když stromy vytvářely stín, slunce opravdu silně pálilo. Zakrátko natrefili na další kaluž, mnohem větší, než byla ta předešlá. Tentokrát byla vodou naplněná medvědí stopa. Oba se velmi zaradovali, protože už téměř omdlévali žízní, a tak si k ní rychle klekli, aby se konečně napili.Ale vzápětí se jim znovu ve vodě objevila tvář jejich maminky a uslyšeli, jak k nim odkudsi mluví: „Nepijte z té vody! Když se napijete, na medvědy se proměníte.“Děti opět poslechly a ani z této vody se nenapily. Rozdělily si tedy i to druhé jablíčko, co si vzaly s sebou. Když si trochu odpočinuly a žízeň zmírnily šťavnatým

JELÍNEK

85

jablíčkem, znovu se vydaly na cestu. Kráčely lesem nevědouce kam, doufajíce, že natrefí na nějaký lesní pramen. Potom, když ušly další kus cesty, Anetka si už úplně vysílená sedla na měkký koberec z mechu.„Dane, bratříčku můj, trochu si odpočineme. Už nezvládnu udělat ani jeden krok. Jen si trošičku zdřímnu v tomto příjemném stínu,“ řekla vyčerpaná Anetka a sotva to stihla doříct, už se jí tou únavou zavřely oči.Ani Dan už věru nedokázal kráčet a také si potřeboval odpočinout. Šel se posadit kousek od Anetky, když najednou uviděl jakousi stopu, v níž se držela trocha vody. Už byl tak žíznivý, že by v té chvíli vypil cokoliv. Popošel blíž, že se té vody napije, ale za chviličku opět slyší hlas: „Nepij z té vody! Když se napiješ, na jelínka se proměníš.“ Dan se na okamžik polekal, ale žízeň byla silnější. Vždyť už ani žádné jablíčko neměli. Raději ať se třeba i ve zvíře proměním, než bych měl žízní umřít, pomyslel si Dan a přiložil ústa ke kaluži. Jen co se z té vody napil, rázem se změnil na bezbranného jelínka.Když se Anetka probudila z krátkého spánku, svého mladšího bratra u sebe neviděla. Vylekaná se rozhlíží kolem sebe a za chviličku spatří malého jelínka, který na ni upřeně hledí velkýma smutnýma očima. Po lících se jí hned začaly koulet slzy, protože pochopila, že za tu chvilku se stalo velké neštěstí. Jelínek přišel blíž a přitulil se k Anetce, jako by se ji snažil uklidnit. S láskou ho pohladila a říká: „Bratříčku můj, neboj se. Budu stále s tebou a dám na tebe pozor, aby ti nikdy nikdo neublížil.“Zakrátko už Anetka opět kráčela lesem a jelínek ji se skloněnou hlavou následoval. Netrvalo dlouho a přišli k vytouženému pramenu s průzračnou vodou, a tak konečně oba uhasili žízeň.Slunce už pomalu zapadalo, když narazili na opuštěnou dřevěnou chýši. Její dveře byly doširoka rozevřené. Anetka vešla opatrně dovnitř. Bylo vidět, že v ní už dávno nikdo nebydlel. Rozhodli se, že tam tedy nějakou dobu zůstanou. Vždyť stejně nemají kam jít. A když se v chýši uklidilo, byla nakonec i celkem útulná.Čas plynul a Anetka s bratrem, kterého zlá macecha zaklela na jelínka, žili sami v objetí stromů. Les jim vždy nabídl, co potřebovali. Sbírali si lesní plody, kterých tam byla spousta, a nablízku byl pramen, takže měli i dostatek vody.

JELÍNEK

86

Jednoho slunného dne se začaly lesem ozývat zvuky loveckých trubačů. V nedalekém království měli slavnosti, jejichž součástí byl i královský lov. Když Anetka uslyšela troubení a štěkot loveckých psů, dostala velký strach. Její bratr, jelínek, se totiž před pouhou chvílí vydal do lesa. Jen co se ozval první výstřel, Anetka rychle vyběhla z chýše, že půjde Danovi pomoci. Ale vtom se vystrašený jelínek vyřítil mezi stromy a zastavil se, až když byl uvnitř. Hodně se jí ulevilo, když viděla, že její bratříček je v pořádku. Pevně ho objala a snažila se ho uklidnit. Už ho téměř měli na mušce, ale naštěstí se mu podařilo utéct a dostat se do bezpečí.Najednou jim někdo zabušil na dveře. Oba se polekali, protože dosud o nich nikdo nevěděl. Tedy aspoň si to mysleli. Anetka otevřela dveře a před ní stál samotný princ z královského dvora. To on mířil svojí zbraní na jelínka, a když mu utekl, sledoval ho až přímo sem. Anetka se uctivě uklonila a prince pozdravila. Ten na ní mohl oči nechat a z té krásy až ztratil řeč. Tak krásné děvče věru ještě neviděl. A to jich už viděl na královském dvoře až až.Princ rázem zapomněl na lov a s krásnou dívčinou se pustil do řeči. Anetka mu vyprávěla celý příběh o maceše i o zakletém bratříčkovi. Princ ji pozorně poslouchal a nakonec jí navrhl, aby šla s ním na zámek. Samozřejmě i se svým bratrem jelínkem. Dohlédne, aby jim nic nechybělo a aby jejímu bratrovi nikdo neublížil. A když Anetka bude souhlasit, rád si ji i za ženu vezme, protože už na první pohled se do ní zamiloval.Anetka a Dan se ještě ten den vydali na královský dvůr. Brzy byla i pravá královská svatba a z Anetky se stala nádherná královna. O jejího zakletého bratra Dana bylo též královsky postaráno. Všichni žili spokojeně a šťastně, krále s královnou lid přímo zbožňoval a zanedlouho se už královstvím šířila zpráva, že se královně Anetce narodí děťátko.A tak také bylo. Za pár měsíců celé království oslavovalo narození jejich syna Matyáše. Pro krále a královnu to byl nejšťastnější den v jejich životě. Ale protože měli vedle výchovy svého syna stále také mnoho královských povinností, rozhodli se přijmout pěstounky, které by se o chlapečka postaraly.Macecha i se svou marnou dcerou žily stále ve staré hájence. Když se dozvěděla,

JELÍNEK

87

kdo se stal novou královnou, téměř pukla vztekem. A zakrátko se i k nim donesly zprávy o tom, že v království hledají pěstounky. Hned v tom spatřily příležitost, jak se dostat k Anetce.Druhý den se vydaly do království. Pořádně se zamaskovaly, aby je nikdo nepoznal, a šly se ucházet o místo pěstounky.Před samotným králem se chovaly co nejuctivěji a slibovaly mu, že královskému synovi poskytnou to nejlepší opatrování, jaké si jen dokáže představit. Král se naneštěstí nechal zvábit přetvářkou a z pěstounek si vybral právě macechu s její dcerou.Zakrátko musel král náhle na několik dnů odcestovat a zanechat tak svoji milovanou ženu Anetku i se synem samotné v péči pěstounek. Samozřejmě, že ho obě ujišťovaly, že se nemusí ničeho obávat a že si těch pár dnů určitě bez problémů poradí a s láskou se o Anetku a malého synka postarají.Ale jen co král překročil brány královského zámku, už si to namířily do komnaty za královnou.Když Anetka spatřila ve dveřích macechu s dcerou, zděšením celá zbledla. Hned ji vytáhly z postele a rychle ji zavřely do nejtemnějšího sklepa na čtyři zámky. Nedaly jí tam ani kousek jídla, ani žádnou vodu.Potom spěchaly zpět do komnaty a místo Anetky uložily do postele macešinu dceru. Královský syn Matyáš cítil, že je zle, protože svoji mámu neměl u sebe. Spustil převeliký pláč a nikdo ho nešel utišit. Dětský pláč byl slyšet až na dvůr, a tak jelínek rychle běžel za chlapečkem do komnaty. Hned si všiml, že Anetka v pokoji není. A když tam spatřil macechu, věděl, že je zle.Král se po pár dnech vrátil šťastně domů a hned běžel za Anetkou a Matyášem do komnaty.Stojí tam nad královskou postelí a diví se, proč má královna zahalenou tvář.„Královna se necítí dobře, teď potřebuje klid a odpočinek,“ říkala mu macecha a táhla krále z pokoje ven.Vtom se však dovnitř prodral jelínek, skokem se dostal až k posteli a svými parůžky strhl neprůhlednou roušku, kterou měla přikrytou tvář macešina dcera ležící v královské posteli. Když král zjistil, že v posteli neleží jeho krásná Anetka,

JELÍNEK

88

ale pěstounka, kterou nedávno sám přijal, okamžitě zavolal na stráže, aby tyto podlé mrchy zajaly. Ale obě dvě se chytily a hned vyskočily skrz okno ven do řeky. Voda však byla pořádně rozbouřená a macecha i dcera se za chvíli ponořily pod hladinu. Čarovná síla se rázem oslabila a kletba pominula. Z jelínka tak byl najednou statný muž. Král vzal syna Matyáše do náručí a i s Danem se ihned vydali hledat uvězněnou Anetku. Všechno, co mělo ruce a nohy, ji hledalo po celém hradě, a tak netrvalo dlouho a našli ji zavřenou ve sklepě. Byla v pořádku i po tolika dnech, protože právě tam byly ukryté tajné královské zásoby jídla, o čemž macecha neměla ani tušení.A od těch dob si všichni v královském zámku žili už jen v pokoji a v lásce a brzy se po království šuškalo už i o Danově svatbě, protože si na královském dvoře našel krásnou a hodnou nevěstu...

JELÍNEK

89

Michal byl šikovný řemeslník a ze dřeva uměl udělat všelijaké předměty. Vařečky, misky, lžíce a mnoho jiných užitečných věcí. V jeho dílně byl vždy čilý pracovní ruch. Všechno, co vyrobil, chodíval prodávat do města na trhy. Lidé byli velmi rádi, že mají v okolí takového šikovného mistra, co umí opravdu pěkné věci vyrábět.Také v hostinci, který byl po cestě do města, Michala dobře znali. Každé ráno se tam vždy zastavil, aby si dal něco na zub, ať potom zvládne celý den stát na trzích. Jednou si však zapomněl doma peníze, a tak si od krčmáře vyžádal dvě na tvrdo uvařená vejce s tím, že za ně zaplatí, až když se bude z trhu domů vracet. Krčmář řemeslníka dobře znal, a proto mu jídlo ke snídani rychle připravil. Michal se najedl a vydal se do města na trhy svoje výrobky prodávat. Před jeho stánkem se vždy pohybovalo mnoho lidí a tento mumraj vytvářel jedinečnou atmosféru. Vždy potkal známé i neznámé a pokaždé se šli večer pořádně poveselit. Na dluh v pohostinství tak úplně zapomněl.Postupně uběhly už měsíce, a dokonce i roky od té doby, co se Michal zadlužil krčmáři a ten ho na dluh neupomínal. Ale pátý rok si krčmář zavolal šikovného řemeslníka a ptá se ho: „Michale, a kdy mi zaplatíš ta dvě vejce, která jsi na dluh u mě snědl?“

KMOTR ADVOKÁTEM

90

Michal dumá, přemýšlí, ale na žádný dluh si vzpomenout nedokáže. Až po chvíli se praštil do čela, protože si konečně vzpomenul, že kdysi dávno si doma peníze nechal, v pohostinství na dluh snídal, ale ve městě se do večera zdržel a na dluh nadobro už zapomněl.„Máte věru pravdu, já jsem na to načisto zapomněl. Tady máte tři groše, odečtěte si z nich i za ta vejce,“ říká Michal, když platil svůj dnešní účet.Jenže krčmář jen kroutil hlavou a groše si od Michala vzít nechtěl.„Dluh je za tu dobu už mnohem větší,“ mínil krčmář a začal počítat. „Z těch dvou vajec bych měl dvě slípky. Ty by snesly sto nových vajec. A z nich by se vylíhlo sto slípek a ty by snesly další vejce…“Krčmář počítal a počítal, až se Michalovi hlava zatočila, neboť tak velký dluh by nedokázal ani za sto roků zaplatit.Když krčmář viděl, že se to Michalovi zdá příliš mnoho, navrhl mu slevu: „Když mi sto zlatek hned teď zaplatíš, budeme vyrovnaní a zůstaneme kamarády.“Michal se hněvem celý začervenal. „Tůdle, nůdle, a ne sto zlatek. Buď vezmeš tři groše, nebo nic nedostaneš,“ bouchl dveřmi a odešel.Jenže krčmář se nechtěl svých zlatek vzdát, a tak šel hned za starostou, aby žalobu na Michala podal. Soudní den se blížil a Michal chodil po vesnici jakoby bez duše, neboť nevěděl, co si má počít. Až ho potkal starý kmotr, a když mu Michal povyprávěl celý příběh, říká: „Vezmi si k soudu mě za advokáta a krčmář nedostane nic. Ba ještě tě bude o prominutí před všemi prosit.“Takto se tedy spolu dohodli a v den soudu starosta zaklepal soudcovským kladívkem po stole, aby otevřel jednání. V soudcovském taláru potom poslouchal, jak krčmář naříká. Jakou velkou škodu mu Michal způsobil, ale on by i tak chtěl jen těch sto zlatých.„Michale, co povíš na svoji obhajobu?” ptá se starosta.„Vyčkejte chvíli, pane starosto. Samému se mi těžko bude vysvětlovat, ale za chvíli přijde můj advokát,“ požádal ho Michal.A tak čekali a čekali, ale advokáta nebylo. Až za dobrou hodinu se rozletěly dveře v místnosti. Kmotr-advokát přiběhl celý upachtěný a říká: „Prosím, promiňte mi to zpoždění. Musel jsem ještě hrách pořádně povařit, protože chci zítra sít.“

KMOTR ADVOKÁTEM

91

Všichni přítomní si mohli oči vykroutit, protože větší hloupost nikdo z nich ještě neslyšel.„Ale neplácej tolik. Kdo to kdy viděl, převařený hrách sít. Vždyť ten by ani za sto roků nevyklíčil,” ohradil se rozčileně starosta.Jenže kmotr přesně na toto čekal a s úsměvem na tváři odvětil: „No tak potom, když můj převařený hrách nikdy nevyklíčí, krčmářova vařená vejce slípka nikdy nevysedí.“Starosta pokýval hlavou na znak souhlasu a opět poklepal kladívkem po stole, aby ukončil jednání. Nenasytného krčmáře odsoudil, že musí Michalovi za obhajobu zaplatit a veřejně se mu před všemi omluvit.A od té doby už vládla ve městě spravedlnost a čestnost. Konec

KMOTR ADVOKÁTEM

92

V jednom odlehlém kraji byl kdysi dávno velký mlýn. Žil v něm starý mlynář se svými třemi syny. Časy byly tehdy těžké, a tak si i oni žili ve skromných podmínkách. Od rána do večera museli všichni čtyři pracovat ve mlýně, aby si na živobytí vydělali. Mlynář mlel mouku a synové mu se vším pomáhali. Namletou mouku každý den naložili na vozík se zapřaženým koníkem a šli ji do vesnice i do nedalekého zámku prodat.Jednoho dne však mlynář těžce onemocněl, a protože tušil, že už nastaly jeho poslední dny na tomto světě, zavolal si k sobě všechny syny.„Synové moji, zřejmě už nastala moje chvíle a brzy se budete o mlýn muset sami postarat. Není toho mnoho, co vám tu po sobě zanechám, ale věřím, že se mezi sebou o všechno spravedlivě podělíte,“ řekl starý mlynář svým třem synům.Mlynářova předtucha se, bohužel, už za pár dní naplnila, a tak si synové začali dělit to, co jim zanechal. Nejstarší ze synů si vzal otcův mlýn, druhý si přivlastnil vozík s koníkem, a tak nejmladšímu z bratrů zůstal jen šedý kocour, který se věčně po mlýně potuloval.Zatímco starší bratři si díky dědictví měli jak na obživu vydělat, ten nejmladší si dělal starosti, co si nyní počne. Jaký už jen bude mít užitek z kocoura, který

KOCOUR V BOTÁCH

93

se na nic nehodí? A navíc, starší bratři ho už víc ve mlýně nechtěli a při první příležitosti ho poslali pryč.„Bratříčku, nedá se nic dělat, víc tě tu nepotřebujeme. Musíš si jít jiné místo hledat a i toho kocoura si vezmi pěkně s sebou, jen nám tu překáží. A abys neřekl, že jsme se zle k tobě zachovali, tu máš na cestu tyto dva groše,“ řekl nejstarší bratr povýšenecky a hodil na stůl dvě zlatky.Nejmladšímu ze synů tak nezbývalo nic jiného. Uctivě bratrům poděkoval, vzal na ruce kocoura a vydal se do světa.Vykračoval si po cestě, když najednou k mládenci ten šedý kocour povídá:„Konečně nějaká změna, ve mlýně jsem už poznal každičký kout… a ta strašná nuda, mňau.“„Páni moji, co to jsou za čáry! Ty umíš mluvit?“ vykřikl mlynářův syn, který se nestačil divit, co se to událo.„Kdyby jen mluvit! Ještě uvidíš, co já všechno dokážu a kolik umu se ve mně skrývá. Jen se ničeho neboj. Uvidíš, že ti ještě budu nápomocný.“ rozvyprávěl se vousatý chvastoun.„A když jsme se už takto do širého světa vydali, také mně by se nějaké botičky hodily. V botách budu jako skutečný pán vypadat. A pánům se ve světě vždy lépe vede,“ troufale nadhodil kocour mládenci, který se ještě stále nepřestával divit.„No, ty máš tedy drzost, kocoure pošetilý. Mluvící kocour v botách – to by určitě všem oči vypadly. V kapse mám jen dva groše, co mi moji bratři dali. A pokud si myslíš, že je utratím za nějaké čižmy, tak jsi věru na omylu,“ rázně řekl mladík.Ale kocour ho ještě dlouho neodbytně přemlouval, až ten dobrák nakonec svolil… A tak jejich první zastávka byla u místního obuvníka, který už stovky bot ušil, ale pro kocoura věru ještě žádné.„Nu, s takovým požadavkem jsem se jakživ nesetkal, ale u nás je zákazník pánem. Tak ušiju, co bude třeba. Třeba i kočičí botičky,“ nenechal se zaskočit starý švec.„Jakéže kočičí, což jsem já nějaká kočka?… tss,“ frflal si pod vousy uražený kocour.Obuvník hned změřil kocourovi tlapky a pustil se do práce. Boty byly raz dva hotové a kocourovi sedly jako ulité. Ten v nich okamžitě vyběhl ven a než

KOCOUR V BOTÁCH

94

mlynářův syn za boty zaplatil, už ho nebylo. Mladík v té chvíli přišel i o to málo, co měl – o groše i o kocoura.„Ach, to jsem tedy dopadl. Ale tak mně třeba, když jsem naletěl planým slibům toho chytráckého mluvícího kocoura,“ vzdychl si a vydal se ještě nevěda kam.Kocour v novoučkých botách upaloval přes hory, přes doly, dokud se neocitl před branami královského paláce. Směle popošel blíž k vousatému strážci, který tam pospával a chrápal , opíraje se o kopí. Kocour ho slušně pozdravil a pustil se s ním do řeči. Strážce nejdříve nechtěl vlastním očím uvěřit, že před ním stojí jakýsi kocour, který má boty obuté a ještě i mluvit umí.„No tedy, kohože to sem čerti nesou? Kocoura v botách, na mou věru,“ říká strážce s údivem.„Tak věru, kocour v botách. Můj pán mě náležitě vystrojil na dalekou cestu,“ pochválil se kocour.„Tvůj pán? A to je kdo? Snad ne král jakýsi?“ zeptal se strážce.„Nooo… králem právě není, ale hrabětem, to ano. Hrabě s dobrým srdcem, věru. A tak šlechetný! Jen samou chválu můžu o něm říkat,“ hrdě se vytahoval kocour.„Nu, to našeho krále nebude dobré potkat. Zle nedobře je teď v tomto našem království. Umínil si, že má chuť na pečené křepelky, ale nikdo mu je nedokáže ulovit. A tak je celé dny mrzutý a na každého se vzteká,“ postěžoval si strážník.Když se kocour doslechl, že všichni bezvýsledně pro krále křepelky nahánějí, začal i on dumat, jak nějakou tu křepelku chytit, aby králi udělal radost. Vynalézavý kocour dostal zakrátko nápad. Připravil si past s pytlem, do kterého trochu žita nasypal, nalákal na ně křepelky a potom je přímo do pytle lapil. A tak netrvalo dlouho a kocour si už zpět na zámek vykračoval i s plným pytlem křepelek.Strážník se náramně zaradoval, když uviděl, s jakým úlovkem se kocour vrátil. Rychle běžel ohlásit neobvyklého návštěvníka králi a kocour tak co nevidět předstoupil před samotné královské Veličenstvo.„Uctivě se klaním, Vaše Výsosti. Je mi ctí před vás předstoupit. Rád bych vám odevzdal pozdrav a tento dar od mého pána, urozeného hraběte,“ balamutil kocour krále, podávaje mu zavázaný pytel.Král si ho chvilku nedůvěřivě měřil, protože kocour v čižmách do jejich království

KOCOUR V BOTÁCH

95

ještě nikdy nezavítal. Za okamžik ho ale přemohla zvědavost, a tak nahlédl do velkého pytle, aby se přesvědčil, co se v něm skrývá.„Vždyť to jsou přece křepelky! A kolik jich tu je a jak urostlé jsou,“ vykřikl král usmívaje se při tom od ucha k uchu.A tak v ten den královští kuchaři měli co otáčet v kuchyni, aby královi připravili vysněnou hostinu, na které se křepelky na různé způsoby podávaly. Král se chtěl kocourovu pánovi bohatě odvděčit, a proto pytel, ve kterém mu úlovek donesl, dal pro něho dukáty naplnit.Vydal se tedy kocour i s pytlem plným dukátů svého pána, mlynářova syna, najít. Ten už věru ani nedoufal, že kocoura ještě někdy uvidí. Jeho návrat ho mimořádně potěšil, ale když uviděl, kolik dukátů s sebou přinesl, zůstal pořádně zaražený. Kocour mu povyprávěl, co se mu přihodilo, a zejména, jak k takovému bohatství přišel.Čas pomalu plynul a nejmladší syn si za darované dukáty postavil vlastní domek.„Ej, už ti jen ženu třeba do takového pěkného domu. A co by ženu… rovnou princezna by se k tobě hodila,“ popichoval kocour mladíka, když už bylo v domě všechno hotové.„Kdeže já na princeznu můžu pomýšlet? To ses načisto pomátl?“ kroutil hlavou mlynářův syn.Jednoho dne bylo venku pořádné vedro, mouchy bzučely, a tak se mladík s kocourem společně vydali k rybníku, aby se v něm trochu ochladili. Když však přišli k rybníku, kocour se bál i jen tlapku namočit, a tak do vody skočil jen mlynářův syn.Zatímco mladík plaval v rybníku, kocour spatřil v dálce královský kočár, který směřoval přímo k nim. V kočáru se společně s králem vezla i jeho jediná dcera, překrásná princezna. Kocour neotálel, rychle sebral pánovo oblečení odložené na břehu a už ho utíkal skrýt do nedalekých keřů. Když se kočár zastavil a vystoupil z něho král, kocoura okamžitě poznal. Vždyť jak by mohl zapomenout na něco tak nevídané – kocoura v botách, který mu navíc pytel křepelek donesl.„Krásny den vám přeji, nejjasnější králi,“ uctivě pozdravil kocour. „Můj pán se šel trochu osvěžit do rybníka, ale jako na potvoru někdo mu ze břehu ukradl

KOCOUR V BOTÁCH

96

šaty. A tak vás nemůže přijít pozdravit, Vaše Veličenstvo,“ vymýšlel si vychytralý kocour.„Rád tě vidím, komorníku. Nějaké šaty se najdou i v našem kočáru. Přece bychom urozeného hraběte nenechali v jezeře jen tak. Tu máš, zanes mu je a potom přijďte za námi. Rád bych se s ním seznámil,“ říkal král a kocourovi podal jedny ze svých šatů.Ten hned běže na břeh za svým pánem, dal mu královy šaty a požádal ho, aby si je rychle oblékl a na nic se neptal. Potom ho doprovodil ke královskému kočáru za králem a princeznou.„Klaním se, Vaše Výsosti… princezno,“ pozdravil zdvořile mladík.„Tak, tu ho máme. Konečně vás poznávám, hrabě z urozeného rodu,“ říká král.Mlynářův syn se chvíli udiveně díval na krále, potom zase na kocoura. Neměl vůbec tušení, o čem to král mluví a proč ho hrabětem nazývá. Ale naštěstí celou tuto situaci šikovně zachránil kocour v botách. Rychle změnil téma, připomněl pytel křepelek, co mu před časem přinesl… a takto si vesele ještě hodnou chvíli všichni povídali. Potom král pozval hraběte projet se po okolním kraji. Mladík se nejdříve zdráhal, ale kocour ho postrčil, ať se jen s králem a princeznou bez obav proveze. A věru, že si s princeznou hned padli do oka, a dokonce i král si všiml, že mladý hrabě na princeznu zapůsobil. Kocour v botách se jich zeptal, kudy pojedou a utíkal napřed, co mu síly stačily.Zastavil se u sekáče, který kosil pole velkého čaroděje z nedalekého zámku. Ten měl doma plno hladových krků a peněz nazbyt mu nikdy nezůstalo, tak si nechal namluvit, že mu kocour dá měšec dukátů, když králi poví, že pole, co právě kosí, patří mladému hraběti z jeho kočáru. A podobně se kocour po cestě dohodl také s dřevorubcem, který tam kácel majestátní čarodějův les. Když poví králi, že les patří hraběti, který s ním sedí v kočáru, dostane za to měšec dukátů.Jak kocour dohodl, tak také bylo. Král byl doslova unesený, jaké majetky mladý gróf vlastní – obrovské pole, překrásný a rozsáhlý les, ale přitom tak skromným dojmem působil. Kocour nelenil a až přímo k čarodějovu zámku se vydal. Tam ani živé duše nebylo, pouze hrozivý čaroděj se náhle před kocourem objevil. Až se mu tlapky podlomily, jak se vylekal.

KOCOUR V BOTÁCH

97

„Co tu hledáš, kocoure? A zda dobře vidím, že boty máš obuté? No to jsou mi věci, kocoura v botách jsem věru ještě neviděl,“ divil se čaroděj.„Tak, kocour v botách jsem, dobře vidíš, velký čaroději. Nu, tolik se vypráví široko daleko o tvém čarodějnickém umu, že jsem se vydal za tebou, abych se i já od tebe něco přiučil,“ hovoří nesměle kocour.„A co si ty myslíš, že je to jen tak, s takovými kouzly? Vždyť ty nemáš čarovnou moc a bez ní z tebe nikdy čaroděj nebude,“ zdůrazňoval kocourovi čaroděj.„No, škoda. A neukázal bys mi aspoň nějaké ty čáry máry? Zda je to vůbec pravda, že čarovat dokážeš. Uměl by ses přeměnit například ve lva? To by tedy bylo něco…“ atakoval kocour.„Na lva? Jasné, že uměl. Kdykoliv… však se dívej,“ jen co to čaroděj dopověděl, už se začaly dít věci. A najednou stál před kocourem lev a pořádně zařval.„Nooo, to je tedy pořádné kouzlo. A co kdybys teď předvedl i něco jiného, menšího. Například takovou myš, dejme tomu. Uměl by ses i na myš přeměnit?“ nabádal rychle kocour čaroděje, protože lev vypadal opravdu velmi nebezpečně.„I na velké, i na malé. Na jakékoliv zvíře se umím přeměnit,“ řekl hrdě čaroděj, z něhož byla raz dva malá myška.A přesně toho chtěl vychytralý kocour dosáhnout. Rychle chňapl po myši a už jí víc nebylo. Čarodějův zámek tak zůstal úplně prázdný. Kocour hned běžel vstříc královskému kočáru a pozval krále i princeznu na číši vína do zámku, co mladému hraběti patří. Mlynářův syn se jen divil, o jakém zámku ten kocour králi vypráví, ale mlčky kocoura následoval. Po návštěvě zámku byl král úplně uchvácený, jak je hrabě bohatý a přitom skromný a šlechetný. Bezpochyby hoden ruky královské dcery. A tak hned po návratu do svého paláce dal všem ve známost, že si princezna urozeného hraběte bere za muže a král právě jemu svoje panovnické žezlo odevzdá.Kocour v botách byl brzy jmenovaný za hlavního rádce nového krále a za odměnu dostal i nové, třpytivé čižmičky.A zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

KOCOUR V BOTÁCH

98

Kde bylo, tam bylo, na okraji tmavého lesa stála skromná chaloupka. V ní společně žili tři bratři a jejich otec, který už byl velmi starý. Užívali si takto spolu spokojeně mnoho let.Jednoho dne však otec zemřel a zůstali po něm pouze kohout, kocour a starý obušek. Po otcově pohřbu si bratři museli rozdělit otcův majetek. Nejstarší si vzal kohouta, prostřední kocoura a tomu nejmladšímu nezůstalo nic jiného, než se spokojit s obuškem. Všichni tři hned začali přemýšlet, jak svoje dědictví zužitkují.Nejstarší se vydal do města na jarmark, že tam kohouta za pár dukátů vymění. Jenže kohouta ne a ne prodat, a tak se v podvečer celý rozčilený rozhodl vrátit domů. Procházel právě jakousi dědinou, která byla ještě pořádně daleko od chaloupky pod lesem, kde s bratry býval, když ho zastihla noc. Naštěstí v dědině potkal dobré lidi, kteří se nad ním slitovali a dovolili mu i s kohoutem přespat ve stodole na slámě. Celý rozradostněný si lehl, že si odpočine. Ještě byla venku pořádná tma, když se vzbudil, neboť zavrzala vrata. Rozhlédl se a uviděl pána domácího, jak se vydává ven z domu.„A kamže jste se vydal takto v noci? Vždyť je ještě daleko do svítání!“ překvapeně na něj zvolal pocestný.

KOHOUT, KOCOUR A OBUŠEK

99

„Pravdaže, do svítání je daleko. Nejdříve musím jít já tam za kopce přinést ráno do naší dědiny. Celá dědina se střídáme, abychom si pokaždé ráno do dědiny přinesli,“ odvětí domácí pán a vydal se směrem ke kopcům.„Zadržte , pane domácí,“ rychle na něho zakřičel nejstarší bratr, „vždyť já mám s sebou takového ptáka, co umí ráno přivolat. A vy tedy nikam chodit nemusíte.“Domácí pán jen udiveně kroutil hlavou, co mu to ten divný pocestný vypráví. Ale věru, tak také bylo. Hned, jak jeho kohout třikrát hlasitě zakokrhal, uviděl, jak zpoza kopců začalo svítat. Domácí se ihned rozběhl vzbudit starostu, aby mu vzácného hosta se zázračným ptákem představil. Starosta neváhal ani chvíli a nejstaršímu z bratrů vyplatil za kohouta rovných tisíc zlatek. A tak se spokojený a šťastný vrátil domů.Když prostřední bratr viděl, že jeho starší bratr přišel domů bez kohouta, ale zato s měšcem plným zlatek, i on se vydal se svým kocourem do světa, že se ho také pokusí prodat.Jak tak vandroval z dědiny do dědiny, všem kocoura vnucoval, ale nikdo ho nechtěl koupit. Až jednou zabloudil do jakési neznámé dědiny, kde ještě jakživ nebyl, a chtěl si trochu odpočinout v místním pohostinství. Tam se mu však naskytl velmi divný pohled. Na stůl, který byl hned vedle něho, začala krčmářka nosit tolik dobrot, až se začal pod nimi prohýbat. Ale najednou všichni lidé od stolu odstoupili a kolem stolu se sběhly myši. Začaly hodovat na připravených dobrotách, a až poté, co se myši do sytosti najedly, se ke stolu opět vrátili lidé a na zbytcích, co myši nesnědly, se potom oni hostili.Vandrovník s kocourem si mohl oči vykroutit při pohledu na to, co se to před ním děje. Po chvíli jim říká: „Vždyť já bych raději hladem umřel, než bych měl zbytky po myších dojídat.“„A co máme dělat?“ zvolala krčmářka, „myší je tady tolik, že už s nimi nedokážeme bojovat.“ Na to prostřední z bratrů vytáhl z plátěného pytle kocoura . Ten byl po dlouhé cestě tak vyhladovělý, že ani chvilku neváhal a začal po hostinci jednu myš za druhou chytat. Když to lidé viděli, s nadšením sahali do kapes a prostřednímu bratrovi za kocoura dva tisíce zlatek na stůl položili. Krčmářka mu ještě k tomu přinesla plný talíř dobrot, aby se před dlouhou cestou dobře nasytil.


100

A tak se i druhý bratr mohl spokojeně vrátit domů, protože na kocourovi, kterého zdědil po otci, si také víc než dost vydělal.Když nejmladší z bratrů viděl, jak dobře jeho starší bratři svoje dědictví zpeněžili, ihned se i on do světa vydal. Celé dny chodil po světě s obuškem, ale nikde ho nedokázal prodat. Toulal se světem už druhým rokem, když jednou uslyšel z doliny divné zvuky. Znělo to, jako by tam někdo o zem s hrnci bouchal. Sběhl do doliny a přišel do jakési osady, kolem které právě stavěli velký plot. Dívá se pozorněji a vidí, že lidé kolíky zatloukají do země hrnci. Nejmladší bratr jen nevěřícně zíral, jak si tam dole hrnce ničí.Popošel blíž a říká: „Nemůžu se dívat na to, jak si tu hrnce ničíte. Já vám pomůžu!“Vyndal z batohu obušek a jednou ranou udeřil do kolíku tak silně, že naráz ho do země zarazil. A potom další a další, až byl celý plot spravený. Chlapi okolo se jen zajíkli samým úžasem, a když si uvědomili, kolik ušetří na rozbitých hrncích, hned mu za ten obušek rovné tři tisíce zlatek nabízeli. A tak se i nejmladší bratr mohl domů odebrat, protože se i jemu podařilo dědictví dobře prodat.Když se všichni tři bratři doma sešli, pořádně se nasmáli, jak dobře prodali skromné dědictví, co jim otec zanechal. Za získané zlatky si každý z nich koupil hospodářství a snad ještě dnes si dobře hospodaří.


101

Žil jednou jeden chudý rolník, který se živil tím, že obdělával pole, které měl pronajaté od chamtivého sedláka. Pole, které mu sedlák pronajímal, však bylo velmi neúrodné a sotva se tam dalo něco vypěstovat, ale sedlák přesto žádal vysoké nájemné. Rolník měl proto velmi často strach, že když bude slabá úroda, nebudou mít co do úst vložit, natož ještě prodávat na trhu, aby měli z čeho zaplatit nájemné.Když jednou nastal čas placení nájemného a rolník neměl ani jeden groš nazbyt, poslal svého syna, ať jde sedláka poprosit, aby počkal s platbou. Syn se tedy vydal k sedlákovi, ale chamtivec nechtěl ani slyšet, že by svoje groše nedostal načas.„Vyřiď otci, že pokud mi nevyplatí nájemné včas, můžete si rovnou sbalit věci a vydat se kamkoliv chcete,“ láteřil sedlák a zabouchl za ním dveře.Chlapec se se svěšenou hlavou vydal domů. Jak tak šel přes pole, zastavil ho jakýsi šedivý stařeček.„A cože tak smutně jdeš?“ zeptal se stařeček a chlapec mu s pláčem vypověděl, jak je chce sedlák vyhnat z chatrče.„Nebuď smutný, pomůžu ti,“ utěšoval ho stařeček, „když mi půjdeš za kmotra, dám ti kouzelné boty, které ti pomůžou.“

KOUZELNÉ BOTY

102

Chlapec věru dlouho neváhal a slíbil, že půjde stařečkovi za kmotra.Potom se mladík zamyslel a zeptal se stařečka: „Dědečku, a kde ty vlastně bydlíš? Jak tě najdu?“„Ej, daleko, předaleko. Ale boty tě tam samy odnesou, věř mi. Jen co si je obuješ, budeš znát správný směr,“ odvětil stařeček. A jen co dořekl, zmizel. Zůstaly po něm pouze boty na polní cestě.Chlapec si je tedy vzal, a když přišel domů, všechno vypověděl svému otci. Společně uvažovali, co udělat, a otec mu nakonec poradil, aby přece jen šel tomu dědečkovi za kmotra. Nic jiného jim ani nezbývalo.Syn si tedy obul boty a hned ho cosi ven z chatrče táhlo. Vtom ho jakási síla až k oblakům vynesla, a než se vzpamatoval, už stál před zlatým zámkem na útesu u moře.Vtom se tam zjevil ten šedivý stařeček a vítal ho ve svém příbytku.„Jsem rád, že jsi dodržel, co jsi slíbil,“ řekl dědeček, a když se zkmotřili, kromě slíbených bot, které si mohl chlapec nechat, mu stařeček dal také dřevěnou krabici.„Toto máš od svého kmotra na památku. Ale nedívej se dovnitř, dokud tě boty neodnesou nazpět domů. Na shledanou a měj se dobře,“ rozloučil se.Chlapec všechno slíbil, obul si boty, vystřelil k oblakům a ani se nenadál a už byl na polní cestě nedaleko od chatrče. Tu o něco zakopne a bác na zem. Podívá se blíže a zjistí, že to je měšec plný peněz. Zdvihne ho a boty ho zanesou až domů před chalupu.Když se doma přivítal s otcem a bratrem, otevřeli společně bednu, kterou dostal od stařečka. Z bedny na zem vypadlo zlaté vejce. Puk! Vejce prasklo, zahřmělo, zablýskalo se a najednou před nimi stál zlatý zámek. Přesně takový, jaký měl dědeček. A tak se z chudého rolníka a jeho dětí stali zámečtí páni.Byli to čestní lidé, a tak nezapomněli ani na dluh, který měli u sedláka. Druhý den ráno syn vzal měšec, který našel, a vydal se k sedlákovi zaplatit nájemné. Ale jen co chamtivý sedlák uviděl tolik peněz, hned začal vyzvídat.Chlapec mu vypověděl, jak se dostali k penězům, kouzelným botám i zlatému zámku. Chamtivec mohl puknout závistí. Hned se běžel podívat na ten palác,

KOUZELNÉ BOTY

103

a když viděl všechny ty zlaté věžičky, zůstal ohromený. Začal uvažovat, jak zbohatnout ještě víc.„Ale pozor! Celý zámek je můj i s měšcem peněz, protože všechno se objevilo na mém pozemku a co je na mém pozemku, to je moje,“ ohradil se pohotově sedlák.„Abyste však věděli, jaký jsem dobrák, nechám vás tu bydlet, ale budete mi platit nájemné jako doposud.“A sedlák jim vypočítal takové nájemné, až se rolníkovi před očima zamžilo. Ale pokud nechtěli přijít o zámek, přijal.Chamtivec už byl na odchodu, když si ještě vzpomněl, že mladík vzpomínal jakési kouzelné boty. Rozhodl se, že mu vezme i ty.„A nač budou tobě takové boty, kde bys v nich chodil? Jen je na poli zničíš. Dej je sem, mně se víc hodí, když budu po světě cestovat.“Sedlák chmátl po botách a už ho nebylo.Přišel domů a hned je chtěl vyzkoušet, zda i jeho přivedou k bohatství. Obul si je a už ho jakási síla až k oblakům nesla.Jenže na světě se vždy najde spravedlnost, a tak místo ke zlatému zámku ho boty odnesly do rozbouřeného moře a sedláka už nikdo nikdy neviděl.

KOUZELNÉ BOTY

104

Byla jednou jedna koza rohatá, do půl boku odřená. Když v lese natrefila na liščí díru, ihned se do ní skryla. Za chvíli však slyšela nějaký šustot před norou a to liška právě přišla domů. Už už chtěla vejít dovnitř do díry, když uviděla, že cosi divného si v jejím brlohu polehává.Koza hned vyskočí, nohama zadupe a zvolá: „Já jsem koza rohatá, do půl boku odřená. Cupy dupy nohama, naberu tě rohama.“Liška se ulekla a uháněla rychle pryč. Běžela lesem a přitom bědovala nad tím, co se jí přihodilo, až potkala vlka. Vlk se jí ptá: „Co pláčeš, lištičko, sestřičko?“„Ach, vlčku, bratříčku, pláču věru, protože v mojí noře je nějaká divná potvora,“ pověděla vystrašená liška.„Jen se neboj, nermuť se, já ji odtud vyženu. Pojď, jdeme,“ směle navrhl vlk.Když spolu přišli k liščí díře, vlček hlasitě zvolal: „Kdo jsi, zvíře, v liščí díře?“A koza, co se stále v noře ukrývala, začne opět dupat a volá: „Já jsem koza rohatá, do půl boku odřená. Cupy dupy nohama, naberu tě rohama.“Nato se vlček poleká a spolu s liškou utečou zpět do lesa. Běží lesem, naříkají, když je najednou potká medvěd.„A cože tak pláčeš, lištičko, sestřičko?“ zeptá se jich.„Ach, medvěde, můj milý! Pláču, neboť v mojí noře je nějaká divná potvora.“

KOZA ROHATÁ A JEŽEK

105

„Neboj se, lištičko. Pojď, já ji odtud hned vyženu,“ povídá medvěd, a tak se společně vydali zpět k díře.Když přišli na místo, medvěd vykřikl : „Kdo jsi, zvíře, v liščí díře?“Koza znovu silně zadupala a zvolá: „Já jsem koza rohatá, do půl boku odřená. Cupy dupy nohama, naberu tě rohama.“Medvěd se polekal a už se všichni tři dali na útěk. Běží lesem, naříkají, když vtom potkají ježka.„Co pláčeš, lištičko, sestřičko?“ zeptá se ježek.„Ach, ježku, můj zlatý, pláču, neboť v mojí noře je strašná potvora. Ani nám třem se nepodařilo ji odtud vyhnat,“ bědovala liška.„Nuže, pojďte, já ji z díry vyženu,“ nabídl se ježek.„Och, cože, ty, tak malý, proti ní zmůžeš?“„Jsem sice malý, ale skrývá se ve mně hodně,“ řekl ježek sebevědomě. Schoulil se do kuličky a skoulel se dolů lesem. Ostatní rychle za ním, ale tomu malému tvorovi věru nestačili.Když se ježek k liščí díře přikoulel, co nejhlasitěji zvolal: „Kdo jsi, zvíře, v liščí díře?“A koza zase dupe a volá: „Já jsem koza rohatá, do půl boku odřená. Cupy dupy nohama, naberu tě rohama.“„A já ježek, naberu tě též!“ zakřičel nebojácně ježek, zkroutil se a přikutálel dovnitř do díry. Tam začal svými dlouhými a ostrými bodlinami kozu píchat do odřeného boku. Koza jen mečela bolestí, vyskočila z díry ven a upalovala pryč.Když k liščí noře doběhli ostatní, nepřestávali se divit, jak se malému ježkovi tu hroznou potvoru podařilo vyhnat.No a od těch dob si už všichni v lese spokojeně užívali: lištička ve svojí noře a vlk s medvědem mezi stromy.Nu a ježek, hlavní hrdina, ještě dlouho na tuto příhodu s úsměvem vzpomínal.

KOZA ROHATÁ A JEŽEK

106

Byla jednou jedna princezna. Věru překrásná byla. Ale tak, jak byla hezká, tak byla i pyšná. Každému nápadníkovi, který ji o ruku přišel žádat, se vysmála a poslala zpět domů. Děvčata v jejím věku byla už všechna dávno vdaná, jen jí samolibost úplně zastřela oči.Její královský otec se tedy jednoho dne rozhodl, že na zámek pozve všechny, kteří mají zájem o ruku jeho dcery, a z nich si princezna bude muset někoho vybrat.Věru, na námluvy přišlo tolik princů, že král je musel uspořádat podle majetků a titulů. Na začátku stáli králové a knížata a na konci byli rytíři. Princezna se u každého na chvíli zastavila a potom na něm našla něco, z čeho si začala utahovat. Jeden se jí zdál tlustý, druhý příliš vysoký, třetí byl prý křivý, další neměl vlasy, jiný byl zase červený jako rajče.Ale nejvíc se bavila u prvního muže v řadě, jehož brada prý připomíná drozdí zobák. Chichotala se, a dokonce začala napodobovat drozdí zpěvTo byla pro krále poslední kapka. Rozzlobil se a říká dceři: „Už mám dost té tvé namyšlenosti. Tvoji ruku dám prvnímu tulákovi, který tě bude chtít za ženu.“ Nato odešel a všechny prince poslal domů.Zanedlouho šel kolem královského zámku tulák a vykřikoval: „Zazpívám vám, když dostanu odměnu!“

KRÁL DROZDÍ BRADA

107

Král si ho dal zavolat a přikázal mu hrát. Tulák začal hrát na kytaře a jeho pěkný zpěv se ozýval po celém sále.„Dobře jsi hrál, dobře veru,“ pochválil ho král.„A jaká bude moje odměna?“ zeptal se směle tulák.Tehdy si král vzpomněl na svoji pyšnou dceru. „Za odměnu ti nabízím za ženu svoji dceru,“ promluvil.Princezně se to vůbec nelíbilo, ale když už král něco řekne, svoje slovo vždy dodrží. Dal zavolat kněze, aby jejich manželství co nejdříve zpečetil.Když kněz dorazil ke králi, princezně už bylo jasné, že její otec nežertuje. Proběhl svatební obřad a otec se se svojí dcerou začal loučit. „Nu, když jsi vdaná za obyčejného poddaného, neměla bys déle setrvávat na zámku,“ rázně jí oznámil.Princezna si už nestihla vzít ani svoje nejoblíbenější šaty, protože královo slovo bylo zákonem. Tulák ji vzal za ruku a už společně kráčeli ze zámku. Princezna se nejdříve velmi zlobila, potom se její hněv změnil na smutek a nakonec ji přešel i ten. Kráčeli ruku v ruce dlouho přes lesy a hory, až přišli na kopec, kde stálo lovecké sídlo.„Ach, jak je tu pěkně. Čí jsou tyto lesy a sídlo?“ vyzvídala princezna.„Tyto lesy patří tomu, komu ses nedávno vysmála, když tě přišel žádat o ruku. Teď mu říkají král Drozdí brada,“ odpověděl jí tulák.Šli dál, přes širokou zeleň a pole.„A tato pole? Čí jsou?“ opět se zeptala princezna.„I ty jsou toho, komu ses vysmála, když tě přišel žádat o ruku. Král Drozdí brada,“ zněla odpověď.Princezna už litovala, že se posmívala tak bohatému králi. „Och, jak jsem jen byla hloupá,“ nahlas uvažovala.Prošli už velmi dlouhou cestu, až se ocitli v malebném městečku.„Jak krásné město. Komu patří?“ rozhlížela se nadšeně kolem sebe princezna, i když už tušila odpověď.„Patří tomu, komu ses vysmála, když tě přišel žádat o ruku. Král Drozdí brada mu říkají.“„Promiň mi, králi Drozdí brado, asi jsem byla opravdu velmi pyšná,“ litovala

KRÁL DROZDÍ BRADA

108

princezna. Ale teď je už pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Zakrátko dorazili do svého nového domova. Byla to jen stará chatrč a při pohledu na ni bylo princezně smutno při vzpomínce na její přepychovou královskou komnatu i nádherné šaty.„Pojď, má milá, tady budeme spolu žít,“ vzal ji tulák za ruku a vešli dovnitř.Domek byl zařízený velmi skromně, ale když se princezna rozhlédla, zjistila, že je tam všechno, co potřebují. Stolek a dvě židle, pícka, na které bublala kaše, a jednoduchá postel. Princezna byla dosud zvyklá na velikánskou postel s baldachýnem, ale teď se měli oba vyspat na dřevěné posteli, která byla o polovinu menší.Tulák přikázal princezně, aby zatopila v peci a uvařila něco k jídlu. Ta to však nikdy předtím nedělala a vůbec nevěděla, jak začít.„Ach, vzal jsem si ženu, která neumí vařit!“ zvolal nešťastně tulák. Zatopil do pece, očistil rybu a odstavil kaši. Princezna jen zahanbeně hleděla, a tak vzala do ruky metlu a aspoň pozametala před chýší.Tak si spolu žili několik týdnů a princezna si postupně přivykala těžké práci. Ale po čase se jídlo spotřebovalo a ani peněz už neměli dost.„Jestli nechceme zahynout hladem, musíme si nějak vydělat,“ řekl tulák a dal princezně do rukou jehlice, ať uplete něco, co budou moci prodat na trhu. Ale jen co se do toho pustila, píchla se a jehlice jí popadaly na zem.„Ach, jak jsi jen nemotorná,“ káral ji muž.A tak jí donesl pruty, ať uplete košíky, které budou moci prodat. Ale princezna ani s pruty neuměla zacházet a cítila se úplně neužitečná.Tulák dostal ještě jeden nápad – vyrobí hliněné hrnce a žena je půjde prodat na trh. Sedl si za hrnčířský kruh a nohama ho roztočil. Prošlo pár hodin a tulák vyrobil pěkné, hliněné hrnce. Naložil je ženě do batůžku a poslal ji na trh.A věru, lidé ve městě s radostí nakupovali pěkné hrnce u hezké ženy. Prodala všechny, a tak se domů vrátila s dobrým výdělkem.Peníze i jídlo jim vystačily na pár týdnů a potom se princezna musela opět vydat na trh prodávat hrnce, které tulák vyrobil. Porozkládala hliněné nádoby a křičela na kolemjdoucí, aby si je přišli prohlédnout. Ale vtom se u ní zjevil jakýsi opilec a spadl rovnou na ně. Všechny hrnce se rozbily a zůstaly jen střepy.

KRÁL DROZDÍ BRADA

109

„Co jen budu teď dělat?“ naříkala princezna. Nešťastná se vydala domů, bez hrnců i bez peněz a všechno vyprávěla muži.„Jak se ti to mohlo stát? Nic nedokážeš udělat pořádně,“ vyčítal jí.Princezna byla velmi smutná, protože jim nastaly těžké časy bez pořádného jídla. Aby pomohla aspoň trochu, vydala se poprosit o práci v královské kuchyni. Pomohli jí, a přestože tam pracovala jen jako obyčejná služka, byla to možnost, jak dokázat manželovi, že je něčeho schopná. Za svoji práci v kuchyni však nedostávala peníze, jen jídlo, které nosila muži domů v pytlících a v hrníčcích.Brzy se po království rozneslo, že král Drozdí brada se bude ženit. Měla to být velkolepá slavnost, na kterou byli pozvaní ti nejvzácnější hosté. Všichni byli odění v nádherných róbách a princezna jim z kuchyně jen tiše záviděla a v duchu si vyčítala, že byla nevděčná a namyšlená. Tehdy na zámku si žila dobře a nic jí nechybělo. A teď, v obyčejné špinavé zástěře, roznášela na obrovské stoly stříbrné tácky plné vybraných jídel. Ale uvědomila si, že ani teď jí nic nechybí. Žili sice skromně, ale měla svého muže, kterého měla ráda, a živila se rukama. Naučila se vařit, prát i hrnce vyrábět.Za chvíli vešel do sálu i samotný král. Měl na sobě nádherný drahý oděv a mnoho šperků. Když spatřil u stolu princeznu, nečekaně ji oslovil a vyzval k tanci. Ale ona se mu styděla i jen ruku podat, vždyť byla špinavá a neupravená. Všichni se začali ušklíbat a v sále se spustila pořádná vřava. Zmatená a zahanbená princezna to nevydržela a rozběhla se ven. Nechtěla, aby byl někdo svědkem jejích rozpaků. Takovou hanbou by se nejraději pod zem propadla.Ale král Drozdí brada se rozběhl za ní a zastavil ji. Myslela si, že ji chce zesměšnit, aby se jí pomstil za námluvy na jejím bývalém hradě.„Odpusťte mi, že jsem se vám předtím vysmála, velmi mě to mrzí,“ sklonila pohled.„Tvůj výsměch mě ranil, to ano. Nu, ale lépe se podívej. Já jsem tvůj muž – ten tulák z chatrče. I tím opilcem na trhu, co ti hrnce porozbíjel, jsem byl já. To všechno jsem dělal kvůli tobě, aby tvoji pýchu a tvrdohlavost nahradila srdečnost, skromnost a láska,“ vysvětloval král Drozdí brada, drže přitom princeznu něžně za ruku.

KRÁL DROZDÍ BRADA

110

„Ale… jak je to možné? I když říkáte pravdu, nemůžu být vaší ženou, nejsem vás hodná,“ oponovala mu princezna. Věru, teď z ní už bylo skromné a milé děvče.„Jsi pro mě ta pravá a jediná na světě. Od doby, kdy jsem tě poprvé uviděl, hned jsem se zamiloval. Akorát jsme ještě neměli pořádnou svatbu. Pojď, moje milá, a víc se už netrap.“Král ji vzal do komnaty, kde čekaly krásné svatební šaty. Princezna nemohla uvěřit tomu, co se právě děje, ale byla nesmírně šťastná. Jejich svatba byla nádherná a velkolepá. Z princezny se tak stala královna, která vládla moudře a spravedlivě. A už nikdy víc se ničím nepyšnila a nikomu neposmívala.

KRÁL DROZDÍ BRADA

111

Kdysi dávno žil a panoval v jedné daleké zemi král. Jednoho dne si tento král umínil, že se dotkne měsíce, a tak se stane slavným po celém světě. Tento nápad ho pohltil natolik, že na nic jiného nemyslel a úplně zapomněl kralovat. Každý den přemýšlel jen nad tím, jak by dokázal vystoupit tak vysoko, aby se mohl dotknout měsíce.Dokonce když usnul, zdálo se mu, že se natahuje za měsícem a už už se ho dotýká. Po dlouhých dnech a nocích neustálého přemýšlení nad tím, jak se dotknout měsíce, král dostal nápad. Vymyslel, že je nutné postavit věž, která bude tak vysoká, že ten, kdo bude stát na jejím vrcholu, dosáhne na měsíc. Okamžitě si dal zavolat královského truhláře a přikázal mu, aby postavil věž podle jeho požadavků.Když to truhlář slyšel, jen svěsil hlavu a odešel, protože netušil, jak tak vysokou věž postavit. Celé dny potom chodil sem a tam, přemýšlel, měřil, počítal, zakresloval, ale všechny nákresy hned roztrhal, protože ani po několika dnech na nic nepřišel. Přešel týden a nedočkavý král se už dál nemohl dívat, jak truhlář jen přeměřuje, počítá a nic nestaví. A tak mu jednoho dne pohrozil: „Když věž nepostavíš do tří dnů, budeš o hlavu kratší.“Chudák truhlář zesmutněl ještě víc. Radil se se všemi pomocníky, jenže nikdo

KRÁLOVA VĚŽ

112

nevěděl, co dělat. Uběhl jeden den, i druhý den a stále nic. Až třetí den ráno se zoufalý truhlář vzbudil s nápadem, jak by se dala věž postavit. Běžel do královské komnaty a všechno královi pověděl. Když truhlář skončil, král se zaradoval a rozkázal, aby všichni lidé v zemi okamžitě přinesli na královský dvůr všechny dřevěné bedny a proutěné koše, které doma měli. A tak lidé z celé země nosili k zámku všechny bedny a koše, co jen doma našli a truhlář je jednu po druhé na sebe ukládal, sbíjel a stavěl vysokánskou věž.Jenže jednoho dne byly všechny bedny a koše spotřebované a věž stále nebyla dostatečně vysoká. Tehdy dal král příkaz pokácet všechny stromy v zemi a z nich vyrábět další bedny. Když se už věž zdála dostatečně vysoká, začal král lézt nahoru. Vylezl až do nebes, na vrcholu natáhl ruku a v tom okamžiku mu už jen kousek chyběl k tomu, aby se skutečně dotkl měsíce. Zavolal dolů na truhláře, aby mu přinesl ještě jednu poslední bednu. Jenže v celé zemi už nebyla ani jedna jediná bedna, a dokonce i všechny stromy byly pokácené.Král prskal, hromoval a nechtěl se smířit s tím, že by se mu po tom všem nepodařilo dotknout měsíce a být slavný.Nakonec vyřkl: „Když se skutečně spotřebovaly všechny bedny v celé zemi, vytáhněte tu nejspodnější a přineste mi ji sem nahoru.“Všichni se s hrůzou podívali na truhláře. Ten mohl namítat, kolik jen chtěl, král trval na svém. Nu, rozkaz je rozkaz a ten museli poddaní vždy poslechnout. Vytáhli tedy nejspodnější bedničku přesně tak, jak král rozkázal, a víc slov už netřeba.

KRÁLOVA VĚŽ

113

Kde bylo, tam bylo, žili si jednou muž se ženou a jedinou dcerou Hankou skromně v chudé chalupě. Peněz neměli, majetky neměli, ale měli se rádi a jeden druhému pomáhali. Jejich dceruška rychle vyrůstala do krásy, ani práce se nebála a také srdce měla dobré.Jednoho dne žena těžce onemocněla a brzy umřela. Oplakali ji, pochovali, ale život šel dál. Čas pomalu plynul a muž si našel novou ženu, která s sebou přivedla i svoji dceru Marfu. Krátce nato byla svatba.Marfa byla také velmi pěkná, ale srdce neměla dobré. Byla lenivá a zákeřná, jenže macecha ji neustále vychvalovala a Hanku pokaždé jen osočovala a naschvály jí dělala. Tyto dvě dcery chodívaly společně tkát koberce. Tkalcovská dílna byla opodál, ale bouchající stavy bylo slyšet široko daleko. Nebyla to věru lehká práce. Hanka vždy udělala práci za obě dvě a Marfa se jí jen posmívala, že jak je hloupá, když se práce chytá. Doma se potom chlubila prací, kterou Hanka sama udělala, a nikdy se nepřiznala, že jen seděla a vyjídala z košíčku všechno nachystané jídlo. Když jednou takto tkaly koberce, lenivá macešina dcera se nenápadně vytratila z tkalcovské dílničky a všechny hotové koberce potají naložila na vozík a hybaj s nimi přímo domů. Doma se potom před rodiči vychválila, jaké pěkné koberce ona sama utkala. Hance tedy nezůstávalo nic jiného, než domů přijít s prázdnýma rukama.

LAKTIBRADA

114

„Vidíš, jakou lenivku máš?“ křičela macecha, „jen se poflakuje a práce se neumí chytit. Já takového lenivce v domě trpět nebudu. Zítra ráno jí sbalím věci a půjde z domu. Ať se někde naučí pořádně pracovat.“Zavčas ráno, když ještě ranní ptáčci zpívali, začala macecha balit Hance věci na cestu. Ale místo slaniny zabalila kusy dřeva, místo chleba jí dala kameny a místo soli popel nasypala. A muži říká: „Tady jsem tvojí dceři nabalila potravu na cestu a někam ji odveď, jen ať ji už víc v tomto domě nevidím.“Otec si poplakal, ale věděl, že jinou možnost nemá. Vzal sekeru na ramena a vydal se s dcerou do lesa. Tam pokácel několik stromů a postavil jí aspoň malý domek, aby měla kde hlavu složit. Rozloučili se a šel nazpět domů. Brzy se setmělo a na nebožačku už i hlad přišel. Začala rozvazovat batůžek, co jí doma macecha nabalila, aby si něco snědla. Jenže místo slaniny našla jen dřevěné desky, místo chleba vyndala z batůžku kameny a místo soli tam jen popel našla. Až jí slzy vyhrkly, když viděla, co jí ta zákeřná macecha nabalila. Jak tak vzlykala a naříkala, najednou se za dveřmi ozval strašný buchot. [ Vylekané děvče otevřelo dveře a před nimi stál jakýsi starý žebrák s vousem dlouhým až po loket. Šaty měl otrhané, špinavé a kapsy děravé.„Pán Bůh dej štěstí, děvče,“ slušně pozdravil žebrák.„Pán Bůh dej i vám,“ odvětilo děvče.„A neudělala bys mi nějakou večeři?“ zeptal se chudý stařeček, „umýt se a odpočinout si chci.“„Ach, věru, ráda bych vám pomohla, jenže žádnou vodu tu nemám a macecha mi místo jídla jen kameny, dřevo a popel nabalila,“ povzdychlo si děvče.„Ale, to nic, moje milá. Jen se běž před chaloupku podívat. Studnička s pramenitou vodou tam je,“ řekl jí stařeček.Vyšla tedy ven a tam opravdu viděla čerstvou vodu vyvěrat a hned vedle pramene i hliněný džbán. Nabrala plný džbán vody a vrátila se dovnitř chaloupky. A co tam nevidí? Na stěnách byly najednou police s talíři a miskami. V rohu stála pícka a stařeček v ní už i oheň rozdmýchával. Na stole dobrot od vzniku světa. Podívala se ještě jednou do svého batůžku a v něm z ničeho nic slanina, čerstvý chléb a i popel se na sůl přeměnil. Celá rozradostněná běžela ještě vodu na umytí

LAKTIBRADA

115

nanosit, potom připravila pro oba něco na zub a s chutí se společně najedli. Po večeři usnula tak rychle, že ani nevěděla jak.O půlnoci se však probudila, neboť zase někdo bouchá na dveře.Otevřela dveře a před ní stál ten samý stařeček, pouze v nových šatech oblečený, upravený a čistý. Vešel dovnitř a spolu s ním plný pytel dukátů.„Laktibrada mi říkají. Toto jsem ti donesl za to, že jsi byla ke mně milá a pomohla jsi mi, přestože jsem přišel špinavý a otrhaný,“ říkal Laktibrada a jak přišel, tak ho najednou zase nebylo.Druhý den se šel otec na dceru podívat, zda je v pořádku a zda jí nějaká lesní zvěř neublížila. Přišel k chaloupce a tam vidí, jak si děvče prozpěvuje, vodu ze studánky si nosí a na pícce se polévka vaří.„Nu, jak se tu máš, děvče moje?“ ptá se jí otec.„Dobře se mám, věru,“ odvětí dcera a hned ho i za stůl posadí a jídlo mu nabírá. Najedí se spolu, popovídají si, až přišel čas, aby se otec vrátil domů. Hanka mu na cestu přibalila tři měšce zlatých dukátů.Když se otec vracel, macecha ho už vyhlížela z okna. Doufala, že jen kosti jeho dcery donese domů pochovat. Ale jak vešel dovnitř, začal dukáty z měšců na stůl sypat.Macecha ihned dovedla Marfu a říká muži: „Nuže i moje děvče do takové služby odveď, když ta tvoje tak dobře pochodila.“A hned jí začala batůžky s jídlem připravovat a na cestu ji chystat. Jídla i pití jí tolik zabalila, že to sotva zvládala unést, a taky spoustu šatů. Zanedlouho se s ní otec vydal do lesa. Znovu pokácel stromy a postavil pro ni malý domek. Nanosil jí dovnitř všechno jídlo i oblečení a nechal ji tam.Sedíc v domku právě přemýšlela, co bude vařit, když najednou uslyší známý buchot. Děvče otevře dveře a tam vidí stát jakéhosi starého žebráka s vousem dlouhým až po loket. Šaty otrhané, špinavé, kapsy děravé.„Pán Bůh dej štěstí, děvče,“ pozdraví žebrák.Ale nevychované a namyšlené děvče ani nepozdraví, jen očima zakroutí.„A nějakou večeři bys mi neudělala?“ zeptal se opatrně stařeček, „rád bych se umyl a odpočinul si“.

LAKTIBRADA

116

Ale ona rázem vzala metlu a se křikem ho hnala, kam se mu zachce.„Vždyť já nic, nezlob se tolik, děvče zlaté,“ řekl žebrák a už ho nebylo.Děvče zabouchlo dveře, najedlo se a šlo si lehnout. O půlnoci uslyšela, jak někdo opět bouchá na dveře.Podívala se oknem, uviděla známého žebráka a ani se neobtěžovala mu otevřít. Když to Laktibrada viděl, pořádně se nadechl a silou vichřice foukl do chaloupky tak silně, že ji celou rozlámal a ta se rozletěla na malinké kousky. A potom už ho zase nebylo.Marfa zůstala opuštěná v tmavém lese. Neměla se kde schovat, a tak si na ní pochutnala divá zvěř.Druhý den macecha poslala otce, ať milé dcerušce donese jídlo a čisté šaty do služby. Otec se vydal znovu do lesa, a co nevidí? Po domku není ani stopy, jen bezvládné tělo jeho nevlastní dcery leží na zemi. Vzal ji na ramena a vydal se smutně domů. Macecha se dívala z okna, už se nemohla dočkat měšců plných zlata. Jenže místo dukátů se dočkala jen kostí své nevychované dcery.

LAKTIBRADA

117

Byl jednou jeden kupec, který byl tak bohatý, že by mohl celou ulici, ve které bydlel, a ještě i uličku u ní vydláždit stříbrňáky. Ale samozřejmě to neudělal, protože svoje peníze uměl využít mnohem lépe. Když vydal groš, vrátily se mu dva – tak dobrý to byl obchodník. Jednoho dne však přišel jeho den a obchodník odešel na zasloužený odpočinek.Všechny peníze zdědil jeho syn, který si začal vesele žít. Každou noc chodil na maškarní plesy, groše utrácel na zábavu s přáteli, a dokonce do moře házel žabky stříbrňáky místo kamínky. Tak to šlo s penězi velmi rychle s kopce. Nakonec mu zůstaly jen čtyři groše, pár ponožek a starý župan. Teď, když mu peníze došly, už o něho přátelé nestáli, dokonce ho ani na ulici nepozdravili, protože vypadal jako žebrák. Jeden z nich, dobračisko, mu aspoň poslal starý kufr a vzkázal, aby si do něj sbalil všechno, co mu ještě zůstalo. Dobrá rada, jenže kupcův syn už neměl nic, a proto si aspoň sám sedl do kufru a chystal se přemýšlet, co se stalo s jeho životem. Byl to však zázračný kufr. Jen co si do něj mládenec sedl, kufr vzlétl. Fuk! a už vyletěl komínem vysoko nad mraky a letěl stále dál a dál, až doletěl do Turecka. Kufr schoval v lese pod napadané listí a vydal se do města. Cestou potkal chůvu s děťátkem: „Dobrý den, chůvo,“ oslovil ji, „jakýže je to tam zámek nedaleko města, s okny v takové výšce?“

LÉTAJÍCÍ KUFR

118

„Tam bydlí králova dcera,“ řekla mu chůva, „je velmi krásná, ale předpověděli jí, že když se zamiluje, nedopadne to dobře, a proto k ní nikdo nesmí.“„Děkuji,“ řekl kupcův syn. Hned se vrátil do lesa, sedl do kufru, vyletěl na střechu zámku a oknem vešel k princezně.Princezna ležela na pohovce a spala. Byla tak krásná, že kupcův syn nevydržel a hned ji políbil. Princezna se probudila a velmi se lekla. Mládenec však prohlásil, že je turecký bůh a že k ní sestoupil z oblaků. To se princezně samozřejmě zalíbilo a uklidnila se.Sedli si vedle sebe a on začal princezně motat hlavu. Vyprávěl jí pohádku o jejích očích – že jsou jako dvě překrásná tmavá jezera a myšlenky v nich plavou jako mořské panny. Vyprávěl o jejím čele – že je jako sněhová hora s kouzelnými sály a obrazy. A vyprávěl jí o čápovi, který nosí malá potěšující děťátka.Ej, byly to krásné pohádky a princeznu úplně obalamutily. Když ji mládenec požádal o ruku, hned svolila.„Musíte přijít v sobotu,“ řekla mu, „to ke mně přicházejí královští rodiče na čaj! Budou velmi hrdí, že jsem dostala za muže tureckého boha. Připravte si pro ně jednu z vašich krásných pohádek. Mamince se líbí mravoučné a vznešené a otci zase veselé, aby se mohl zasmát!“„Dobře, pohádky budou můj svatební dar,“ řekl kupcův syn a rozloučil se.Princezna mu ještě darovala šavli, vyzdobenou zlatými penězi, které se mládenci velmi hodily.Kupcův syn odletěl, koupil si nový župan, nové ponožky a vrátil se do lesa vymýšlet pohádku. Tam seděl v dešti a větru a dokončil ji právě v sobotu, když se vydal zpět za princeznou.Král a královna už čekali u princezny a kupcova syna mile přivítali.„Nuže, vyprávějte nám pohádku,“ řekla královna, „důmyslnou a poučnou!“„Ale abychom se při ní také zasmáli!“ dodal král.„Jistěže!“ přisvědčil host a začal vyprávět.„A teď dobře poslouchejte!Byl jednou jeden dům, ve kterém si všechny věci mezi sebou vyprávěly, když je žádný člověk neslyšel. Byly tam zápalky, které byly velmi pyšné na svůj vysoký

LÉTAJÍCÍ KUFR

119

původ. Pocházely z vysoké borovice, která svého času rostla v lese. Zápalky byly kdysi malé třísky v jejím kmenu. Teď ležely na polici mezi křesadlem a starým železným hrncem a vzpomínaly na svoje mládí.,Když jsme ještě byly na majestátní větvi,’ rozpovídaly se, ,tehdy jsme žily urozeně! Každé ráno a večer jsme dostaly diamantový čajík z rosy. Celý den svítilo slunce a malí ptáčci nám museli vyprávět pohádky. Dobře jsme věděly, že jsme bohaté, protože listnaté stromy měly šaty jen v létě, ale naše rodina si dovolila zelený šat i v zimě. Jednou přišli dřevorubci a naše rodina se rozprchla na všechny strany. Z kmene udělali stožár na nádhernou loď, která se plavila po celém světě. Ostatní větve se dostaly každá na jiné místo. Naším údělem je zažínat světlo prostým lidem, proto jsme my, urozené, přišly sem do kuchyně.‘,No, se mnou je to trochu jinak!‘ řekl železný hrnec, který stál u zápalek. ,Co jsem se dostal do světa lidí, jen mě drhnou ve studené vodě a vaří ve mně. Mám na starosti blahobyt celé rodiny, ale jedinou mojí radostí je ležet čistý na polici a povídat si s kamarády. Jediný, kdo nám přináší informace z vnějšího světa, je vědro, které se někdy dostane na dvůr, a košík. Ten věru prochodil kus kraje. Poslední zprávy o vládě a národu, které nám přinesl, mě trošku znepokojují. Stará mísa se nedávno jeho řečí tak lekla, že spadla a rozbila se na malinké kusy! Jen tolik vám říkám, je to volnomyšlenkář!‘,Máš moc řečí!‘ okřiklo ho křesadlo a udeřilo do křesacího kamínku, až se zajiskřilo, ,Neuděláme si veselý večer?‘,Ano, pojďme si vyprávět o tom, kdo z nás je nejurozenější!‘ ozvaly se zápalky.,Ne, o sobě nerada vyprávím,‘ řekla hliněná mísa, ,uspořádejme raději večerní zábavu. Já začnu – budu vyprávět o tom, co jsem kdysi zažila. Prosím, zaposlouchejte se: U baltských břehů, pod dánskými buky...‘,To je nádherný začátek!‘ rozhovořily se talířky, ,To bude jistě pohádka, jakou máme rády!‘,Ano, tam jsem strávil svoje mládí v tiché rodině. Často tam leštili nábytek, drhli dlažbu a dávali čisté záclony!‘ skočil do řeči nůž.,Jak zajímavě vyprávíte,‘ řekl smeták. ,Hned je poznat, že jste žena. Je v tom úžasný pořádek.‘

LÉTAJÍCÍ KUFR

120

,Ano, to je hned vidět,‘ přisvědčilo vědro a radostně poskočilo, až voda vyšplíchla na dlažbu.Mísa vyprávěla dál a skončila právě tak pěkně, jako začala.Talířky se radostí rozcinkaly, smeták vytáhl z písku petržel a daroval ji misce.,Mám chuť tancovat!‘ zvolal pohrabáč a opravdu začal. Ach, kdybyste viděli, jak vysoko zvedal nohu!,Je to přece jen chudák!‘ pomyslely si zápalky.Teď měl zazpívat samovar, ale vymlouval se, že je prochladlý. Prý dokud nepřijde do varu, nemůže zpívat. Ale to si určitě vymyslel – nechtěl zpívat jinde než na panském stole.Na okně bylo staré brko, kterým obvykle psala služka. Nebylo na něm nic pozoruhodného, pouze to, že se příliš hluboko namáčelo do kalamáře. Ale právě na tom si velmi zakládalo. ,Když samovar nechce zpívat,‘ řeklo brko, ,ať nezpívá. Venku je klec se slavíkem a ten nám zazpívá.‘,Myslím, že by bylo nanejvýš nevhodné,‘ starala se čajová konvice, která byla kuchyňskou zpěvačkou a nevlastní sestrou samovaru, ,kdyby jsme poslouchali takového cizího ptáka! Ať posoudí košík!‘,Já se zlobím!‘ stěžoval si košík. ,Tak se zlobím, že si to ani nedokážete představit! Copak se to patří takto trávit večer? Nebylo by lepší, kdyby jsme dům obrátili naopak? Každý by přešel na svoje místo a já bych to všechno organizoval. To by bylo!‘,Ano, vyhoďme si z kopýtka!’ zvolali všichni.Vtom se otevřely dveře a vešla služka. Všechno ztichlo, nikdo nevydal ani hlásku. Služka vzala zápalky a zapálila je – ouha, jak zaprskaly a zahořely plamenem.,Teď všichni vidí, jaký máme krásný lesk. Jaké nádherné světlo z nás vychází,‘ pomyslely si a potom shořely.“„To byla překrásná pohádka!“ vzdychla si královna. „Cítila jsem se, jako bych byla v kuchyni u zápalek. Věru, teď ti dáme naši dceru za ženu.“„Jistěže! V pondělí bude svatba,“ řekl král.Teď mu už tykali, protože měl patřit do rodiny.

LÉTAJÍCÍ KUFR

121

Pověst o svatbě se rychle roznesla po celé zemi. V předvečer slavnosti bylo celé město krásně osvětlené a královští poddaní po ulicích rozhazovali žemle a preclíky. Děti se za nimi natahovaly, volaly královi slávu a pískaly na prstech.„Já bych měl také něčím přispět,“ pomyslel si kupcův syn.Nakoupil rakety, dělbuchy a všechno, co bylo potřebné na ohňostroj. Naložil to do kufru a vyletěl.Když začal ohňostroj z výšky odpalovat, nebylo člověka, který by něco hezčího v životě viděl. Jak to pukalo a prskalo! Jaké krásné barvy to byly!Všichni Turci vyskakovali nadšením. Teď se mohl každý přesvědčit, že se princezna opravdu vdává za tureckého boha.Když se kupců syn vrátil s kufrem do lesa, pomyslel si: „Půjdu do města vyzvědět, jak se ohňostroj lidem líbil.“Chodil mezi lidmi a každý ho chválil. Všichni se shodli, že to bylo překrásné.„Viděl jsem samého tureckého boha,“ povídal jeden, „oči měl jako zářící hvězdy a vousy jako zpěněné moře!“„Letěl v ohnivém kaftanu,“ říkal jiný, „z jeho záhybů vykukovali potěšení andílci!“Věru, slyšel mnoho nadšených řečí a spokojený se vydal zpět do lesa. Druhý den měl mít svatbu přímo ve vysoké zámecké věži, kde princeznu poprvé potkal.Vrátil se do lesa, aby si sedl do kufru – ale kam se poděl?Kufr shořel. Zůstala v něm jiskřička z ohňostroje, která později vzplála, a z kufru zůstal jen popel.Mladík s hrůzou zjistil, že už nemůže létat a nemá se jak dostat ke svojí nevěstě.Celý den stála princezna na střeše a čekala ho a možná čeká až dodnes.A ženich? Ten chodí po světě a vypráví pohádky, ale ne tak veselé, jako byla ta o zápalkách, která mu téměř přinesla nevěstu.

LÉTAJÍCÍ KUFR

122

Šel lovec pralesem a hledal nějakou kořist, kterou by mohl ulovit. Jak se tak kradl zarostlou džunglí a sekal dlouhé liány, spatřil před sebou velkého hada. Pořádně se vylekal, protože hadi jsou velmi nebezpeční a dokážou v okamžiku zaútočit svými jedovatými zuby.Tento had však nemohl muži nijak ublížit, protože byl přitisknutý kamenem a nedokázal se ani pohnout. Jen se svíjel v ukrutných bolestech. Když lovec přišel trochu blíž, had na něj zvolal: „Dobrý muži, vysvoboď mě, prosím, zpod kamene. Umřu tady, když mi nepomůžeš!“Lovec zastavil, chvíli přemýšlel, a potom říká: „Nemůžu tě vysvobodit. Hned, jak bych to udělal, kousneš mě svými jedovatými zuby a já zemřu. Doma mám ženu a děti, jsem jediný živitel rodiny.“Ale had ho prosil dál: „Dobrý muži, vysvoboď mě! Slibuji, že tě nekousnu.“Muž se nechal přesvědčit a odvalil velký kámen z hadova hřbetu. „Tak, já teď půjdu a ty mě necháš v pokoji odejít a nebudeš mě ani pronásledovat,” ujišťoval se lovec, že se ho had nechystá napadnout.Jenže vtom se had postavil před něho, zdvihl hlavu a zaujal útočnou pozici: „Nemůžu tě jen tak nechat odejít. Musím tě kousnout a navíc tě i sním!“„A to proč?“ zeptal se lovec.

LOVEC A HAD

123

„Podle mých zákonů se za dobrý skutek odplácí zlým skutkem. Takže tě teď kousnu a sním a budeme vyrovnaní,“ zasyčel had na lovce.„Tak to tedy ne! Půjdeme pěkně spolu lesem a vyhledáme tři soudce, kteří posoudí, kdo z nás má pravdu. Pokud všichni tři řeknout, že je to tak, jak říkáš, můžeš mě kousnout a sníst. Souhlasíš?“ navrhl lovec.Had souhlasil, ustoupil ze své útočné pozice a společně se vydali hledat tři soudce.Po chvíli potkali starého buvola. Lovec hned vyzvídal: „Hej, buvole, potřebujeme, abys nás rozsoudil. Zachránil jsem hadovi život a ten mi slíbil, že mě nekousne, když z něho sundám balvan. Ale teď, když je had volný, chce mi poděkovat smrtí. Co na to říkáš?“Buvol zafuněl a říká: „Co mě otravuješ s takovouto hloupostí! Já jsem celý život sloužil člověku. Oral jsem pole, tahal těžká břemena a teď, když jsem už starý a nemohu, vyhnal mě člověk až sem, daleko do hor, kde sotva přežívám. A ty máš tu drzost stěžovat si mi se svým problémem?! Je mi to jedno, ať tě ten had klidně sní!“Had se velmi zaradoval, že vyhrál, hned chtěl člověka kousnout.„Zadrž ještě! Vždyť to byl teprve první ze tří soudců. Ještě musíme najít dva,“ zastavil ho lovec.Vydali se tedy dál, až potkali starého mustanga. Muž ho hned oslovil, vyprávěl mu celý příběh s hadem a také to, že hledají někoho, kdo by rozsoudil jejich spor.Kůň se postavil na zadní a pořádně zaržál: „Co mě otravuješ s takovou hloupostí! Celý život jsem sloužil člověku. Ve válce jsem ho statečně nesl na svém hřbetu, a když byl zraněný, přivezl jsem ho do bezpečí, aby se o něj mohli postarat. Po válce jsem sloužil celé jeho rodině na statku. A když jsem zestárl, vyhnal mě až sem, do suché stepi, kde sotva přežívám. A ty máš tu drzost stěžovat si mi se svým problémem?! Je mi to jedno, ať tě ten had klidně sní!“Had se opět zaradoval, protože chyběl už jen jeden soudce a bude moci člověka kousnout a sníst.Šli dál cestou necestou a lovec se v duchu modlil, aby potkali někoho, kdo usoudí, že má pravdu, a zachrání mu tak život. Hned nato potkali starého lišáka.„Lišáku, prosím tě, posuď, kdo z nás má pravdu! Zachránil jsem tomuto hadovi

LOVEC A HAD

124

život tím, že jsem ho vysvobodil zpod těžkého balvanu, kterým byl zavalený. Ale on se mi chce odvděčit smrtí,“ vysvětloval lovec.„Dobře tedy, posoudím váš spor, ale nejdříve mi musíš slíbit, že ve tvojí osadě můžu lovit slípky a nebudete mě lovit, ani nijak hlídat, ani pasti líčit,“ odvětil starý lišák.Lovec neměl na výběr, pokud chtěl dostat poslední šanci, a tak lišákovi slíbil, o co žádal.Lišák hned začal posuzovat celý případ a říká: „Abych si byl zcela jistý, jak to vlastně bylo, a mohl rozhodnout opravdu správně, potřebuji celou situaci vidět na vlastní oči.“Lovec se hned rozhlédl a ukazuje na nedaleký kámen: „Had byl asi pod takovýmto kamenem.“Jenže had začal namítat: „Tak to ne, ten kámen byl určitě větší.“ A hned našel mnohem větší kámen.„Abych to mohl opravdu dobře posoudit, musíš se nechat znovu zavalit tím kamenem,“ řekl lišák hadovi a ten ochotně souhlasil. Roztáhl se a ti dva ho zavalili balvanem.„Takto nějak to bylo?“ zeptal se lišák hada.Had odpověděl, že to bylo přesně tak.„A co říkáš ty?“ zeptal se lišák lovce.„Ano, bylo to přesně takto,“ odpověděl lovec.„Tak ho tam nech a rychle uteč,“ navrhl mu lišák a těšil se, jak bude lovit slípky v osadě toho zvláštního lovce, který uvěřil hadovi, že ho nekousne.

LOVEC A HAD

125

POHÁDKY - Readmio · 2020. 5. 15. · V zemi, kde bylo slunce o něco žhavější než u nás,...

Documents

Transcript of POHÁDKY - Readmio · 2020. 5. 15. · V zemi, kde bylo slunce o něco žhavější než u nás,...