Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

89
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a žurnalistiky, katedra Mediálních studií Daniel Szabó Kritická diskurzivní analýza televizního seriálu Okres na severu Diplomová práce Praha 2011

Transcript of Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

Page 1: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD

Institut komunikačních studií a žurnalistiky,

katedra Mediálních studií

Daniel Szabó

Kritická diskurzivní analýza televizního seriálu Okres na severu

Diplomová práce

Praha 2011

Page 2: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

2

Autor práce: Bc. Daniel Szabó

Vedoucí práce: Mgr. Šimon Dominik

Oponent práce:

Datum obhajoby: 31.1.2011 Hodnocení:

Page 3: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

3

Bibliografický záznam

SZABÓ, Daniel. Kritická diskursivní analýza televizního seriálu Okres na severu. Praha:

Karlova univerzita, Fakulta sociálních věd, katedra Mediálních studií, 2011. 88 s, 145 429 sl.

Vedoucí diplomové práce Mgr. Šimon Dominik.

Anotace

Diplomová práce „Kritická diskursivní analýza televizního seriálu Okres na severu“

pojednává o zkoumání televizního seriálu Okres na severu scenáristy Jaroslava Dietla a

režiséra Evžena Sokolovského. Cílem této práce bylo provést kritickou diskurzivní analýzu

(CDA) seriálu Jaroslava Dietla Okres na severu, se zvláštním zřetelem k tématu politické

moci komunismu (marxisticko-leninské ideologie) a jejího zneužití prostřednictvím

propagandy masového média (televize). Text analyzoval diskurz pojmu propagandistický

seriál a pokusil se zodpovědět otázku, do jaké míry a zda vůbec je seriál Okres na severu

propagandistickým dílem. Samotnou analýzu seriálu Okres na severu jsme založili na sedmi

marxisticko-leninských tezích, které jsme vybrali jako nejvhodnější pro náš text. Každou tezi

reprezentovalo několik příběhů, které se v seriálu odehrávali a posloužili nám k objasnění

míry ideologického diskurzu v seriálu Okres na severu. Fairclough se ve svém pojetí CDA

zaměřuje na specifický sociální problém, v němž identifikuje dominantní styl a žánry. Dále

hodnotí jejich rozdíly a zaměřuje se na odpor vedený proti dominantnímu diskurzu, žánru a

stylu. Z těchto premis vycházela i naše analýza, do které byla také zahrnuta typologie postav

seriálu, role diváka a autora a zkoumání televizní nabídky Československé televize v období

normalizace a komparace dobových recenzí s naším textem. Výsledkem analýzy bylo

vyhodnocení všech stanovených kritérií, které prokázaly i vyvrátily ideologickou zatíženost

Okresu na severu.

Page 4: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

4

Annotation

Diploma thesis „Critical discursive analysis television series Okres na severu“ deals with

exploring television series Okres na severu written by Jaroslav Dietl and directed by Evžen

Sokolovský. The aim of this study was to conduct a critical discourse analysis (CDA) of

series Okres na severu, with special emphasis on the political power of Communism

(Marxist-Leninist ideology) and its use of propaganda through the mass media (television).

The text analyzed the discourse of the concept of a propaganda series and tried to answer the

question of to what extent and whether the strip Okres na severu is a part of the propaganda.

The actual analysis of the series Okres na severu are based on seven Marxist-Leninist theses,

which we have chosen as the most suitable for our text. Every proposition represented several

stories that were enacted in the series and served to clarify our ideological discourse level in

the series Okres na severu. Fairclough in his CDA approach focuses on a specific social

problem, which identifies the dominant styles and genres. Furthermore, he assesses their

differences and focus on the opposition filed against the dominant discourse, genre and style.

Our analysis is based on these premises and includes also the typology of characters in the

series, the role of viewer and artist, studying television Czechoslovak Television in the

normalization and comparison of contemporary reviews of our text. The result of the analysis

was to evaluate all determined criterias to show the ideological refute workload Okres na

severu.

Klíčová slova

Televizní seriál, propaganda, diskurz, ideologie, komunismus, normalizace

Keywords

Television series, propaganda, discourse, ideology, communism, normalization

Page 5: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

5

Prohlášení

1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen uvedené

prameny a literaturu.

2. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti pro účely výzkumu a studia.

V Praze dne 7.1.2011 Daniel Szabó

Page 6: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

6

Poděkování

Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu práce Mgr. Šimonu Dominikovi za jeho

vstřícnost, trpělivost a odborný přínos a konzultantům této práce PhDr. Petru Bednaříkovi,

Ph.D. a PhDr. Otakaru Šoltysovi, CSc. za jejich podnětné rady a připomínky.

Page 7: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

7

Obsah

1. ÚVOD.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

2. Metodologické vymezení a cíle práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9

3. Vymezení pojmů vztahujících se ke zkoumanému diskurzu…………………………. 11 4. Sémiotické pojmy …… …………………………………………………………………. 14 5. Ideologie, propaganda a média .…………………………………………………………17 6. Období normalizace v Československu .………………………………………………...20 7. Československá televize v období normalizace ……………………………………….. 24 8. Rozdělení a tematické roviny normalizačních seriálů………………………………….27 9. Jaroslav Dietl a Evžen Sokolovský…….………………………………………………...29 10. Typologie Dietlových postav . . .………………………………………………………..32 11. Analýza seriálu Okres na severu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .………………………… 34 12. Vyhodnocení kritérií analýzy . ….……………………………………………………...60 13. Role diváka a autora . .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .66 14. Programová nabídka ČST v období vysílání seriálu Okres na severu a recenze seriálu

v dobovém tisku . . . .. . . . . . .. . .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70

15. ZÁVĚR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 SUMMARY . .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . . . .. . . . . . . .. . . . . . . .. . . . . .79 POUŽITÁ LITERATURA …………………………………………………………………81 CITOVANÉ FILMY, SERIÁLY A TELEVIZNÍ POŘADY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .86

Page 8: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

8

1. ÚVOD

Ve své diplomové práci se zaměřuji na zkoumání televizního seriálu

Okres na severu scenáristy Jaroslava Dietla a režiséra Evžena

Sokolovského. Seriál byl natočen v roce 1980 v Československé televizi a

spadá do normalizačního období (1968-1989) v Československu. Podnět

k napsání tohoto textu spatřuji v tom, jak jsou v současné společenské

situaci televizní seriály natočené za normalizace přijímány a v jakém

celospolečenském diskurzu se ocitly.

Pokud se podíváme na postoj veřejnosti k televizním normalizačním

seriálům, zjistíme, že není tak heterogenní, jak by se dalo předpokládat.

Negativní konotace spojené s obdobím vlády Komunistické strany

Československa v letech 1948-1989 a vnímání slova normalizační, se

projevují v názorech a vnímání veřejnosti. Společnost rozděluje mezi

osobou Jaroslava Dietla a seriály, které napsal. Pro většinu veřejnosti je

Dietl ten, který vytvořil seriál Nemocnice na kraji města. Postavy tohoto

seriálu se staly, ve společenském diskurzu, určitými symboly, které

společnost akcentuje i v současnosti. Druhou část tohoto zdánlivě

nesourodého celku tvoří ostatní Dietlovy scénáře k seriálům. Jako by

společnost nevnímala, že Dietl napsal scénáře k Nejmladšímu z rodu

Hamrů, Muži na radnici, Ženě za pultem, Plechové kavalerii nebo právě

Okresu na severu. Tato seriály bývají nejčastěji označovány jako

propagandistické.

Televizní seriály natočené v období normalizace jsou po roce 1989

v tuzemských televizních stanicích často vysílány a reprizovány. Seriály

Jaroslava Dietla byly, s výjimkou Nejmladšího z rodu Hamrů , Muže na

radnici a Okres na severu, po roce 1989 reprízovány všechny.

Veřejnoprávní i komerční televize přijaly stanovisko o nemožnosti

odvysílání těchto seriálů. Veřejností (diváckou i odbornou) byly tyto

seriály označeny za propagandistické (poplatné komunistické ideologii) a

staly se do jisté míry ´trezorovými díly´ (označení trezorový film se

používá pro díla, která byla po roce 1968 mocenskými orgány zakázána a

Page 9: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

9

oficiálně stažena nebo nezařazena do distribuce, např. Spalovač mrtvol,

Skřivánci na niti, Ucho, Všichni dobří rodáci).

Cílem této práce je provést kritickou diskurzivní analýzu (CDA) seriálu

Jaroslava Dietla Okres na severu, se zvláštním zřetelem k tématu politické

moci komunismu (marxisticko-leninské ideologie) a jejího zneužití

prostřednictvím propagandy masového média, kterým televize je. Práce

by měla analyzovat diskurz pojmu propagandistický seriál a pokusit se

zodpovědět otázku, do jaké míry a zda vůbec je seriál Okres na severu

propagandistickým dílem.

Při vytváření toho textu autor čerpal informace z několika zdrojů,

kterými byly: archiv a knihovna České televize, dobový denní tisk,

knihovna FSV UK, archiv Týdeníku televize, kopie televizního seriálu Okres

na severu na DVD nosiči, původní scénář Jaroslava Dietla.

2. Metodologické vymezení a cíle práce

V úvodu používáme pojem diskurz, který si blíže upřesníme. Diskurz si

můžeme definovat jako množinu kódů a jejich pravidel, užívaných při

produkování významů vztahujících se k nějakému námětu. V textovém

významu je diskurz označován jako „kontinuální nebo uzavřený produkt

komunikačního aktu“ (Reifová, 2004: 46-47). Výsledný text by tedy měl

vycházet z Faircloughova pojetí kritické diskurzivní analýzy a měl by se

zabývat tím, jak je stanovený diskurz ovlivňován ideologií. „Mediální

diskurz je souborem pravidel, norem a konvencí, typických pro tvorbu

mediálních sdělení v dané době“ (Reifová, 2004: 48). Takto definovaný

pojem mediálního diskurzu odpovídá našim požadavkům na zkoumání

propojenosti a rozdílů mezi soukromou a veřejnou sférou, kterou ale

v totalitním zřízení chápeme v jiných konotacích než v demokratické

společnosti. Podle Foucaulta existuje „těsné sepětí mezi jazykem, věděním

a mocí. Podoba užívání jazyka je současně podobou myšlení. Pomocí

Page 10: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

10

jazyka je konstruována skutečnost. Možnost určovat, jakým způsobem se

o něčem mluví a přemýšlí (diskurz), představuje moc do značné míry

kontrolovat prožívání, touhy a jednání“ (Vávra, 2007: 245).

Faircloughovo pojetí CDA bychom volili pro jeho jasné rozčlenění na

tzv. trojdimenziální diskurz (samotný text, diskurzivní praxe, sociální

praxe), který se zaměřuje na vzájemné propojení všech tří vztahů

(komunikativní události) a na pravidla diskurzu, které zkoumají vztah ke

společnosti a sociálním podmínkám. Trojdimenzionální diskurz je ve

vzájemném vztahu se sociálními strukturami. „Texty - psaný text nebo

vizuální obraz - jsou produkovány a konzumovány v rámci specifické

diskurzivní praxe. Ta je řízena svými specifickými pravidly v závislosti na

sociálním kontextu neboli na sociální praxi“ (Fairclough, 1989: 28).

Diskurz tedy není pouze textová a dialogická struktura, ale komplex

komunikačních událostí zasazených do širšího sociálního kontextu. CDA ho

zkoumá jako nástroj moci a kontroly i jako formu konstrukce sociální

reality. „Diskurz pak ovlivňuje struktury společnosti na třech úrovních: na

úrovni sociální situace, sociální instituce a na úrovni společnosti jako

celku“ (Fairclough, 1989: 25). Toto rozdělení nejlépe odpovídá potřebám

naší CDA Okresu na severu.

Text bude analyzovat přímo jednotlivé díly a příběhy postav Okresu na

severu pomocí Faircloughova rozdělení CDA na deskripci (diskurz jako

text) - na formální stránku textu a strukturu textu, jak je konkrétní

sdělení konstruováno, lingvistické vlastnosti a konkrétní výskyt diskurzu

(v našem případě na určité repliky postav v Okresu na severu); na

interpretaci (diskursivní praktika) - co nacházíme přímo v textu, jak se

vzájemně ovlivňují vztahy mezi subjekty a jaký je kontext mezi

jednotlivými typy diskurzů (propaganda, totalita, komunismus,

normalizace); na explanaci (diskurz jako sociální praxe) - kdy diskurz

zkoumáme v rámci mocenských vztahů a sociálních vztahů (Fairclough,

1989: 166). Pomocí CDA se tedy pokoušíme analyzovat: „1) sociální

determinanty, 2) ideologie, 3) efekty, tzn., zda diskurz udržuje nebo

transformuje mocenské vztahy“ (Fairclough, 1989: 166).

Page 11: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

11

CDA seriálu Okres na severu by tedy primárně měla zkoumat diskurz

propagandy jako na nástroje moci a konstrukce sociální reality (při

předpokladu, že propagandu chápeme jako vztah mezi mocí a ideologií).

Hlavní podstatou naší CDA by měla být analýza a následné vysvětlení, jak

diskurz propagandy pomocí ideologického státního aparátu přímo

ovlivňoval a pronikl do seriálu Okres na severu, a jak byla společnost v

období normalizace tímto diskurzem ovlivněna. Mezi další výzkumné

otázky patří: Jaké kategorie v tématu najít a jak je s nimi nakládáno?; Jak

je téma propagandy prezentováno v samotném díle (televizním seriálu)?;

Jak je téma propagandy v seriálu vymezeno?; Jak je v samotném díle

propaganda zobrazována, dokazována a zpochybňována?

3. Vymezení pojmů vztahujících se ke zkoumanému diskurzu

Jak jsme již konstatovali, seriál Jaroslava Dietla Okres na severu vznikl

v období tzv. normalizace (1968-1989). Termín ‘normalizace‘ má dva

významy. „Označuje období let 1968-1971, tedy proces postupného

znovuobnovení vlády komunistické strany nad československou

společností (pro tuto periodu se v dobovém tisku a projevech používal i

výraz ‘konsolidace‘). V přeneseném významu se ‘normalizace‘ používá

také pro druhou polovinu existence komunistického režimu, tedy léta

1968-1989, protože neexistuje jiný vhodný alternativní název“ (Doskočil,

2006: 27).

Pokud budeme chápat kritickou diskurzivní analýzu (CDA) z

pohledu Fairclougha, můžeme konstatovat, že „zkoumá jazyk jako formu

společenské praxe a především to, jak je diskurz ovlivňován vztahem mezi

mocí a ideologií“ (Fairclough, 2003: 16). Důležitým aspektem v jeho

koncepci je role moci. „Pomocí moci je diskurz schopen ovlivňovat, co a

jak bylo řečeno, obsah, vztahy (mezi subjekty) a jiné subjekty (a jejich

identity), konkrétně ty, které nemají k moci přístup“ (Fairclough,

Page 12: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

12

1989:43). Fairclogh rozlišuje dva typy moci, které jsou spolu v úzkém

vztahu: 1) moc v rámci diskurzu a 2) moc za diskurzem. S mocí souvisí

další koncepce, které Fairclough při svých analýzách používá, a těmi jsou

ideologie a tzv. „common sense“. „Ideologie jsou vlastně konstrukce praxí

(z určité perspektivy), které vyrovnávají různé její antagonismy,

kontradikce a dilemata za účelem zachování dominance v rámci sociálního

boje“ (Fairclough, 1999:26).

Podstatu masové komunikace si definujeme jako vliv společnosti na

média a vliv samotné masové komunikace na recipienty. Těmito vazbami

se společnost organizuje a vytváří určité sociální paradigma, které je v

interakci s psychologickým paradigmatem každého lidského jedince.

Dostáváme se tak k Van Dijkovu ideologickému čtverci, který

obsahuje čtyři manipulativní prvky: 1) uvedení informace, která je o nás

pozitivní, 2) uvedení informace, která je o protivnících negativní, 3)

potlačení informace, která je o protivnících pozitivní, 4) potlačení

informace, která je o nás negativní (van Dijk, 1985). Je důležité si

uvědomit, že média mají rozhodující úlohu při reprezentaci skutečnosti. To

nám umožní pochopení hlavní role CDA v konstrukci reality a sémiotické

analýzy v konstrukci významu textu. Pojem diskurzu se dále budeme

snažit v našem textu chápat tak, jak ho vymezil Foucault: „Diskurzem

nazveme celek výpovědí, které spadají do stejné diskurzivní formace.

Tvoří jej omezený počet výpovědí, pro které je možno definovat soubor

podmínek existence“ (Foucault, 1994: 18).

Pojmy ideologie a propagandy budou pro naši analýzu zcela zásadní.

Ideologie (v našem případě marxisticko-leninská) je „souborem idejí

vládnoucí třídy, která své zájmy prezentuje jako univerzální zájmy celé

společnosti. Svou ideologii prosazuje díky tomu, že vlastní výrobní

prostředky a ovládá i prostředky symbolické produkce, zejména média“

(Reifová, 2004: 82). Marxismus-leninismus (M-L) byl postaven na dvou

pilířích, definovaných Marxem: 1) dialektický materialismus - materiálno

přenesené do lidského myšlení; 2) historický materialismus - bytí lidí není

určováno vědomím, ale vědomí je určováno společenským bytím. Na

Page 13: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

13

Marxe navázal později Lenin se svým plánem výstavby socialismu, který

obsahoval: 1) industrializaci země, 2) technický a hospodářský rozvoj, 3)

získání rolníků pomocí družstevnictví, 4) zavedení plánované výroby, 5)

prosazování centrálního řízení, 6) vytvoření státních monopolů, 7)

kulturní revoluci.

Naše CDA seriálu Okres na severu se také bude zabývat analýzou 5.

filtru modelu propagandy Hermana a Chomského (Herman, Chomsky,

1988), kterým je dominantní ideologie. Hermanův a Chomského model

propagandy je složen z pěti filtrů, které vnímáme jako filtry

zpravodajství: 1) vlastnictví médií – majitelé médií kontrolují, vlastní a

panují médiím; 2) reklama a inzerce – kvalita publika se nemusí odvíjet

od jeho velikosti, důležitější je jeho schopnost a ochota utrácet za inzerci,

kdo dostane reklamu a bude vydělávat; 3) výběr informačních zdrojů – PR

výstupy rozhodují o zaměření a celkovém vyznění zpráv, které média

zprostředkují veřejnosti; 4) negativní zpětná vazba (kritika a nátlak na

média) – jen subjekty, které disponují mocí (vláda, politické strany, velké

firmy), mají schopnost vyvíjet nátlak, kterému se média často podřizují;

5) dominantní ideologie – působí na pracovníky médií a na to, jak média

pohlíží na okolní svět a jak ho prezentují. Budeme zkoumat především

diskurz pojmů ideologie a propaganda, které s filtrem dominantní

ideologie bezprostředně souvisí. Dále se zaměříme na podprahové

vyrábění „souhlasu“ mezi občany ve prospěch elit. Tento pojem zavedli

právě Herman a Chomsky ve svém modelu propagandy, kde odhalují, jaký

vliv mají média v důsledku aktivit provozovaných v zájmu a ve prospěch

elit. Elitami rozumíme vrcholné představitele politické nebo ekonomické

moci.

Pojem propagandy (v našem případě komunistické) vychází přímo

z ideologie a je jí v podstatě podřízen. Zakládá se na použití masové

komunikace, pomocí které úmyslně manipuluje s myšlenkami, postoji a

chováním společnosti a dochází k vědomé úpravě (selekce, zkreslování,

falšování) informací. „Propaganda je v totalitním státě nedílnou součástí

vládnoucího systému a ideologie“ (Reifová, 2004: 192-193). Podle

Page 14: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

14

Foucaulta existuje těsné sepětí mezi jazykem, věděním a mocí. Podoba

užívání jazyka je současně podobou myšlení. Pomocí jazyka je

konstruována skutečnost. Foucault pracuje s pojmy moc (power) – sérií

vztahů mezi silami, strategií a vědění (knowledge) - sérií vztahů mezi

formou (vyslovitelného a viditelného), které použijeme v dalších částech

textu. Důležitým pojmem pro náš text bude i intertextualita, která je

podle Fairclougha jedním z klíčových momentů analýzy. Nachází se mezi

textem a diskurzivní praktikou (tedy mezi výše zmíněnou první a druhou

dimenzí). Intertextualitou se míní odkazování se k jiným textům, jejich

připojení k aktuálnímu textu, asimilace, kontradikce, ironie nebo parodie

jiného textu a podobně (Fairclough, 1992). „V intertextualitě hledáme

spojitost mezi jednotlivými texty a snažíme se odhalit jejich vzájemnou

provázanost. Vedle intertextuality zkoumáme i interdiskurzivitu. V ní

hledáme různé diskurzy a žánry, jestli tvoří ustálený diskurzivní typ a jsou

normativního charakteru, nebo zda tvoří nové hybridní uspořádání a jsou

kreativního charakteru“ (Fairclough, 1995: 60).

4. Sémiotické pojmy

Ještě než začneme analyzovat samotný text (v našem případě repliky

postav seriálu), vymezme si určité sémiotické pojmy. V našem textu

budeme často kódovat sdělení autora seriálu, proto nám „kódy budou

poskytovat pravidla, které generují znaky jako konkrétní události

v komunikačním styku“ (Eco, 2004: 62-63). Kódy slouží k přenosu mezi

komunikátorem a adresátem. Pro naši analýzu použijeme dělení kódů

podle Chandlera, který dělí kódy na: 1) kódy sociální (řeč, tělo, móda,

chování), 2) kódy textové (reprezentační) – estetické, žánrové, rétorické,

stylistické, 3) kódy interpretativní (percepce, ideologie) a Fiskeho,

dělícího kódy na: 1) kódy jednání, 2) kódy společenské, 3) kódy

označující (jsou nositeli významu). Dále budeme zkoumat „znak, který je

korelací mezi významem a obsahem. Znak není fyzickou ani sémiotikou

Page 15: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

15

entitou, neexistují znaky, ale pouze znakové funkce“ (Eco: 2004, 62). Celý

text (televizní seriál) se přenáší k divákovi pomocí modelu běžné

komunikace: odesílatel (pomocí kódů) – kanál (film, TV) – informace

(kontext) – příjemce – interpretovaný text jako obsah.

Vztah pohybu a obrazu je základní podmínkou filmu a televizní tvorby.

Záběry (filmové nebo televizní obrazy) mají buď denotativní (divácká

zkušenost) nebo konotativní (divák rozpoznává a kóduje) význam.

Motivované znaky ve filmu nebo televizní tvorbě jsou ty, které známe

z reality. Nemotivované znaky vnímatel nerozpoznává z reality, ale

většinou v realitě existují. Nebudeme se v textu soustředit a provádět

klasickou narativní segmentaci, ale pokusíme si systémem odkrývání

definovat významy narace. Deleuze definuje funkci obrazu tak, že „obraz

dává znakům prostor (z hlediska skladby obrazu a z hlediska formování

obrazu)“ (Deleuze, 2000: 89). Okres na severu nám slouží jako typický

příklad narativního seriálu, který pouze popisuje, jeho posláním není

ukazovat. Z pohledu kognitivního (popis vlastností nebo procesů, které již

známe a existují) je seriál komunikativní a narace má redundantní

charakter. Hlavní silou narace je popis, ne hledání nových souvislostí.

Ve srovnání televizního díla s jazykem musíme oddělovat tři základní

formy prezentace reality, kterými jsou obraz, znak a výraz. Podle

předních sémiotiků (de Saussure, Peirce, Metz) je znak vztahový pojem,

k němuž je dialekticky přiřazen význam (smysl). U Peirceho rozdíl mezi

jazykem a promluvou neexistuje. Znak je podle Peirceho produktem jisté

formy myšlení. Je tedy cokoli, co je v nějakém smyslu přítomno v mysli

bez ohledu na to, zda to odpovídá reálné věci nebo ne. Peirce mluví o

vnitřním a vnějším významu znaku, které určují hloubku a šířku výrazu

(pojmu). Saussure definuje znak jako psychickou jednotku o dvou

stranách. Oba prvky znaku (označované a označující) jsou spjaty a jeden

vyvolává druhý. Saussure spojuje znak především s jazykem. Rozeznává

čtyři pojmy, mající vztah k významu: označované, pojem, význam,

hodnota. Víme, že jazykové znaky jsou ve filmu prvotní a ikonické znaky

až druhotné. V tom vidíme největší rozpor v chápání jazyka ve filmu

Page 16: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

16

obecně. Jelikož ve filmu převládá princip ikoničnosti, který vytváří emoce,

jazyk zcela logicky ustupuje do pozadí. Používání dává znaku význam.

Pokud chceme slovu porozumět, musíme ho používat.

Stejně jako je důležité porozumět jazyku, který používáme, měli

bychom se pokusit porozumět znakům, které nám jsou předkládány

v seriálu Okres na severu. Film nebo televizní seriál (ten je pro nás

vzhledem k jazyku nejpodstatnější) je podle Metze „systém znaků, které

mají vztah mezi sebou. Není to vztah znaků k realitě“ (Metz, 1991: 34).

Obraz (v našem případě filmový) se rozprostírá mezi znakem a symbolem.

Jazyk je analýzou myšlení a stal se pro člověka nástrojem poznání

skutečnosti. Koncept času je subjektivní proces, vymezení a volba postav

vůči vnitřní svobodě. Dietl se ve svých scénářích, prostřednictvím postav,

pokouší vyjádřit svůj zaujatý postoj, názor na svět, principiální myšlenky.

Vedle CDA seriálu Okres na severu, se budeme věnovat tomuto seriálu

také z hlediska mýtu. Normalizační seriály se v dnešním společenském

diskurzu (po roce 1989) ocitají v roli mytizovaných děl, a to jak pro svou

oblibu určitých seriálů (Nemocnice na kraji města, Sanitka, Dobrá voda) u

diváků, tak pro odmítavé stanovisko vysílání seriálů Nejmladší z rodu

Hamrů, Muž na radnici a Okres na severu, pro jejich označení jako

propagandistických děl (do skupiny takto označených seriálů patří i Třicet

případů majora Zemana, ale tento seriál se po roce 1989 několikrát

vysílal). Roland Barthes popisuje „mýtus jako promluvu definovanou svou

intencí, která je vyjádřena zprostředkovaně skrze formu“ (Berthes, 2004).

Transformaci smyslu na formu nazývá Barthes ´krádeží řeči´ (ukraden

může být jakýkoliv znak). Principem mýtu je přeměňovat dějiny na

přirozenost. Mýtus nic neskrývá a neukazuje, jen deformuje. Terminologie

je v mytologii odlišná od sémiotiky. Znak je nazýván smyslem, forma je

smysl převedený na prázdné označující sekundárního systému

(vyprázdnění a přiřazení jiného významu), koncept je sekundární

označované (konkrétní interpretace zkušenosti má za cíl oslovit

specifickou skupinu). Vzájemným vztahem formy a konceptu vzniká

signifikace (je mýtem samým, deformovanou skutečností). Mýtus

Page 17: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

17

můžeme číst jako prázdný (je specifický pro tvůrce mýtu, který má

koncept a hledá formu – v našem případě J. Dietla), plný (specifický pro

mytologa, odlišení smyslu od formy, odhalení deformace – v našem

případě pro autora tohoto textu), nerozlišený (specifický pro recipienta

mýtu, který spojuje smysl a formu, odhaluje mýtus – v našem případě pro

diváka normalizačních televizních seriálů).

Barthes popisuje mýtus v buržoazní společnosti jako ´depolitizovanou

promluvu´. Rozlišuje také mýtus levicový a pravicový. Levicový mýtus

nevytváří ideologii zasahující všechny oblasti každodenního života,

realizuje se pouze příležitostně, je obsahově chudý. Mýtus pravicový

zasahuje do všech sfér podobně jako mýtus buržoazní. Je obsahově

bohatý, rozvíjí se a obnovuje. Nás bude zajímat především mýtus

levicový, který se vyskytuje v marxismu-leninismu a v samotném seriálu

Okres na severu v podobě stranického představitele.

5. Ideologie, propaganda a média

Jak jsme již v úvodu naznačili, budeme zkoumat vztahy mezi mocí a

ideologií. Pojem ideologie byl poprvé zmíněn v roce 1775 Antoinem

Destutt de Tracym, který ho použil v souvislosti s učením o idejích. Podle

Hannah Arendtové ideologické myšlení vykazuje tři rysy: „1) ideologie

nikdy neobjasňuje přítomnost, ale vždy to, co nastává, vzniká či pomíjí;

2) ideologie není spjata s realitou, nýbrž sama se považuje za původnější

a pravdivější než realita sama; 3) ideologie je projevem dedukce,

odvozování vší zkušenosti z výchozí premisy“ (Arendtová, 1996: 46).

Všechny ideologie se ocitají v rámci postmoderního diskurzu

(postindustriální společnosti a postmoderní kultury), o jehož pojetí vedli

spor Lyotard a Habermas. Lyotardovo pojetí postmodernismu chápe

Habermas jako antimodernismus. Podle Lyotarda nemá být umění

ovládáno filozofickým či estetickým diskurzem. Lyotard vidí

v postmoderním principu konec velkých vyprávění, které ztratily svoji

Page 18: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

18

věrohodnost. Habermas naopak vidí podstatný vnitřní vztah mezi

modernou a racionalitou v podobě oslabování rozumu estetičnem.

Foucault chápe postmodernismus jako nerovnovážný vztah mezi státem a

jedincem. Diskurz se podle něj ukazuje jako prostředek k prosazení moci.

V našem textu se soustředíme na diskurz komunistické ideologie –

zkoumání ideologie jako celku a diskurz televizních seriálů – dopady

ideologie na subjekt (člověka) a vyvolané reakce.

Pro naše zkoumání propagandy pomocí CDA nám poslouží rozdělení

ideologie podle Althussera, který ji člení na „represivní státní aparát,

kam řadí vládu, armádu, policii soudy, věznice a na ideologický státní

aparát, který je složen ze sociálních institucí (náboženských, rodinných,

vzdělávacích, kulturních)“ (Althusser, In: Žižek, 2000). Zmíněné

Althusserovo rozdělení poměrně přesně zrcadlí situaci v normalizačním

období v Československu, kdy na jedné straně byla totalitní moc v podobě

represivního státního aparátu a na straně druhé (v opozici nebo

koexistenci s tímto aparátem) veřejnost (občané).

Představitelem totalitní moci byla od únorového převratu v roce 1948

Komunistická strana Československa vedená Ústředním výborem (ÚV

KSČ), která držela moc v rukou až do listopadu 1989. Hlavním nositelem

moci byl tedy ÚV KSČ, který byl podřízen rozhodování Ústředního výboru

Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS). Komunistická strana

Československa si v roce 1960 zakotvila do ústavy článek č. 4, který ji

zajišťoval vedoucí úlohu ve státě a změnil název státu na Československá

socialistická republika (ČSSR).

Legislativní a výkonnou moc fakticky vykazovalo Federální

shromáždění, Česká a Slovenská národní rada a federální vláda, které ale

ve skutečnosti pouze schvalovaly návrhy a nařízení předsednictva ÚV KSČ.

Stranický systém ČSSR byl složen z Národní fronty Čechů a Slováků (NF).

Od 1. ledna 1969 byla ustavena Komunistická strana Slovenska (KSS).

Mimo KSČ existovaly jen dvě politické strany, a to Československá strana

socialistická a Československá strana lidová, ale obě se nijak nemohly

Page 19: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

19

podílet na výkonu moci. Systém tohoto modelu lze nazvat jako „model

ideologické hegemonické strany“ (Sartori, 2005: 234-237).

Podle Althussera je ideologie „uzavřeným systémem, který nastoluje

jen takové problémy, které je sám schopný řešit, a neodpovídá na otázky

za svými hranicemi“ (Reifová, 2004: 83). V našem případě provedeme

ještě další dělení ideologie, na „uzavřené ideologie (uzavřené a

soběstačné systémy, požadující naprosté odevzdání a poslušnost svých

členů) a otevřené ideologie, které svou vnitřní kritikou a poučením z

jiných ideologií mohou zabezpečit svůj rozvoj“ (Ginsburg, 1991: 76).

Uzavřený typ ideologie je typický pro totalitní společnosti, otevřené

ideologie poskytují možnost existence protikladných ideologií navzájem

(demokratické společnosti). První typ reprezentuje fašismus a

komunismus, druhý liberalismus (levicový nebo pravicový) a

konzervatismus. Totalitní moc používá ideologii jako nástroj a doktrínu

politického systému, kterým udržuje svou stabilitu. Stankiewicz navrhuje

místo termínu propaganda, používat výraz dezinformace (v našem

textu se budeme držet termínu propaganda). Podle Stankiewicze „není

dezinformace ani tak nástrojem ideologů, jako spíše těch, kdo mají

politickou moc“ (Stankiewicz, 2006: 371).

Co tedy bylo cílem propagandy (dezinformace)? Především to, že

vykonstruované události stranického aparátu byly vždy veřejnosti

podávány a vysvětlovány v přímé souvislosti se sociálními podmínkami,

které v danou chvíli panovaly. Pokud se toto nepodařilo, hrozilo, že bude

veřejností odhalena skutečná podstata dezinformace. Proto se na vzniku a

distribuci dezinformací podíleli straničtí aparátčíci, ideologové a agitátoři.

Propaganda nesloužila primárně k podpoře komunistické moci (tu měla na

starost armáda a policie), ale především k rozšíření komunistické moci.

Terminologie totalitních pojmů je v určitých případech nejasná a

překrývající se. Pokud jsme již mluvili o propagandě (dezinformaci) a

ideologii, nesmíme vynechat pojem doktrína. Doktrínu nelze zaměňovat

za ideologii, protože se nesoustředí přímo na moc, ale její prioritou je

spojení dogmatismu s pragmatickým jednáním. Co neslouží k udržení

Page 20: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

20

doktríny, je logicky proti doktríně. Stankiewicz soudí, že toto propojení

přineslo komunistické straně takovou míru moci, kterou neměli ani fašisté.

„V komunismu je snadné ztratit opravdu veškeré iluze o fungování státu“

(Stankiewicz, 2006: 398).

6. Období normalizace v Československu

Jednou z mnoha sporných otázek normalizace je to, v jaké míře

veřejnost přijala její nastolení po Pražském jaru (období politického

uvolnění, které proběhlo v Československu v roce 1968, začalo už

v červnu 1967 IV. sjezdem spisovatelů, pokračovalo v lednu 1968

jmenováním Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem ÚV KSČ a vyvrcholilo

21. Srpna 1968 vojenskou intervencí armád Varšavské smlouvy do

Československa). Mnoho lidí bylo nuceno při prověrkách veřejně vyjádřit

svůj postoj k invazi armád spřátelených zemí. Pokud člověk vyjádřil

souhlasné stanovisko, strana ho nechala v klidu, pokud se neprojevoval

jako opoziční politický nebo kulturní aktivista. Na podzim roku 1969

Gustáv Husák požádal Sovětský svaz o hospodářskou pomoc, a tím

uspokojil ekonomické potřeby československých obyvatel. Většina lidí se

uzavřela do soukromého života a tiše s totalitním režimem souhlasila,

výměnou za vcelku stabilní ekonomický systém a minimální represe.

Námi zkoumaný seriál Okres na severu se odehrává na přelomu 70. a

80. let 20. století v Československu. Toto období je řazeno do

posttotalitních autoritativních režimů. Toto označení politického systému

vychází z klasifikace Juana J. Linze, který posuzuje politické režimy na

základě čtyř dimenzí: „1) politického pluralismu, 2) politické participace,

3) ideologizace, 4) vůdcovství“ (Linz, Stepan, 1996: 41). Podle zmíněné

klasifikace Linze je tedy období let 1945-1948 v Československu

označováno jako pretotalitní a totalitní režim, od února 1948 do jara 1953

(úmrtí Stalina a Gottwalda) jako období totalitní periody. Období let 1953-

1989 náleží do posttotalitních autoritativních režimů, které je rozděleno na

Page 21: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

21

fázi ranou, zamrzlou a zralou (Linz, Stepan, 1996: 42-43). Přesnější dělení

rozsáhlého období let 1953-1989 můžeme specifikovat takto: „léta 1953-

1958 jsou označována jako kvazi-totalitní a posttotalitní autoritativní

systém, 60. léta jsou kvazi-pluralistickým posttotalitarismem, rok 1968

jako pluralistický posttotalitarismus, období let 1969-1971 jako samotnou

normalizaci rané fáze, léta 1972-1989 jako režim nastolený normalizací

v zamrzlé fázi“ (Balík, Hloušek, Holzer, Šedo, 2006: 118-162). Obě

poslední období spadají do tzv. normalizačního období let 1969-1989.

Pokud jsme zmínili pojmy jako posttotalita nebo autoritativní režim,

neměli bychom vynechat pojem totalitarismu. Hannah Arendtová tvrdí, že

„totalitarismus je výrazem vývoje moderní ´masové´ společnosti, která

postrádá vnitřní třídní strukturu a proměňuje jedince v izolované bytosti,

jimž chybí vědomí sounáležitosti“ (Arendtová, 1996: 69). Právě

izolovanost a absence sounáležitosti, byly hlavními znaky československé

společnosti v období normalizace. Pojem totalitarismu byl ve 30. letech

20. století používán v protikladu k parlamentní demokracii a označoval

nacistické Německo, komunistické Rusko a fašistickou Itálii. V průběhu

2. světové války se používal propagandisticky proti mocnostem osy a

jejím spojencům a stal se z něj negativní pojem. Po 2. světové válce se

pojem totalitarismus stal běžným termínem pro odbornou i neodbornou

veřejnost. Sociolog a politolog Raymond Aron definuje totalitní režim

jako takový režim, kde „jedna strana má monopol na pravdu, kde

monopolní strana je vedena ideologií, která se stává oficiální státní

pravdou, k šíření ideologie stát využívá monopol prostředků násilí a

monopol prostředků přesvědčování, ekonomické a profesní aktivity jsou

podřízeny státu a stávají se součástí státu samého, všechny chyby se

stávají chybami ideologickými a musí být stíhány policejním a

ideologickým terorem“ (Aron, 1993: 26). Aron ve své definici opět používá

slova jako ´monopol na pravdu´, ´monopolní strana´, ´ideologický

teror´, která jsou příznačná pro normalizační situaci a společnost

kontrolovanou stranickým aparátem. Podobně jako Aron vidí

totalitarismus také Carl Friedrich a Zbigniew Brzeziński: „Je to takový

Page 22: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

22

režim, kde existuje oficiální ideologie, která pohlcuje veškeré aspekty

lidského života; jedna masová strana založená na určité ideologii, vládní

monopol ozbrojených sil a policie; vládní monopol masmedií; systém

policejního teroru; centrálně řízená ekonomika; politická kontrola

soudnictví“ (Friedrich, Brzeziński, 1956: 47). Giovani Sartori dobře

poznamenává, že v totalitním režimu nemusí být vždy nejdůležitější

represivní státní aparát, ale jeho funkci může paralelně převzít ideologický

státní aparát v podobě zastrašování, kdy se „totalitní režim nemusí k násilí

uchylovat, ale mnohem důležitější je všeobecné rozšíření pocitu strachu“

(Sartori, 2005: 122).

Normalizační a konsolidační postupy procházely napříč celou

společností. Následovala doba, která se dá přirovnat k návratu ke

stalinskému modelu. Ačkoliv je pojmem normalizace označováno celé

období 1969–1989, nejde o úplně přesné označení. Balík, Hloušek, Holzer

a Šedo považují za přiléhavější termín normalizační režim, tedy „stav

normalizace nastolené a stabilně udržované (což je v protikladu

´dynamické´ normalizace)“ (Balík, Hloušek, Holzer, Šedo, 2003: 153).

Zároveň lze v tomto období nalézt ještě jeden časový zlom, který je

možno stanovit od poloviny 80. let, kdy narůstala dynamika společnosti,

nespokojenost a neschopnost režimu na tyto změny reagovat.

Hlavním cílem invaze milionové armády Varšavské smlouvy bylo

„krátce, rychle a tvrdě zlikvidovat dosavadní polednové státní a stranické

vedení a okamžitě ho nahradit novým, které by bezpodmínečně přijalo

importované politické směrnice, odsoudilo a zlikvidovalo ´viníky rozvratu‘

a prověřilo vše, co bylo Moskvou označeno za ´obranu socialismu‘ a boj s

´kontrarevolucí´‘“ (Mencl, 1991: 214). Zákon 127/1968 ze 13. září 1968

zřizuje jako orgán státní správy Úřad pro tisk a informace, na Slovensku

Slovenský úřad pro tisk a informace (od ledna 1981 vstupuje v platnost

zákon 180/1980 Sb. o zřízení Federálního úřadu pro tisk a informace). Již

v dubnu 1969 byl Alexander Dubček odsunut do funkce předsedy

Federálního shromáždění a na jeho místo prvního tajemníka ÚV KSČ

nastoupil Gustáv Husák. Po demonstracích u příležitosti prvního výročí

Page 23: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

23

příjezdu okupačních vojsk přijalo Federální shromáždění zákonné opatření

č. 99/1969 Sb. (nazývané také ´pendrekovým zákonem´), které

umožňovalo „policejním a soudním orgánům postihnout účastníky

demonstrací a vůbec všechny občany, kteří se jakýmkoliv způsobem

postavili proti režimu“ (Hoppe, Pecka, Belda, 1998: 158). Tím nastalo tzv.

ostré období normalizace.

Ústavní zákon č. 117/1969 Sb. umožnil očistu od proreformních

poslanců a také prodloužil volební období zastupitelů tak, aby další volby

proběhly v době, kdy bude situace již stabilizována (což nastalo v

listopadu 1970). Očista a výměna stranických legitimací (schválena v

lednu 1970), která se „v důsledku dotkla přes půl milionů lidí, kteří byli

prověřeni prostřednictvím 70 217 prověrkových komisí, v nichž zasedalo

na 235 tisíc komunistů“ (Hoppe, Pecka, Belda, 1998: 159). V

jednoduchosti se jednalo o to, že novou stranickou legitimaci mohl získat

jen prověřený člen strany, přičemž hlavním kritériem byl jeho postoj k

srpnovým událostem roku 1968. Československá společnost se dostala

zpět do 50. let. „Neopakoval se otevřený teror padesátých let, avšak

vrátila se částečně jejich rétorika, včetně normativní estetiky

socialistického realismu“ (Blažejovský, 2004: 106).

6. května 1970 byla na Pražském hradě podepsána Smlouva o

přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a SSSR. Za

vyvrcholení normalizace a konsolidace poměrů můžeme považovat volby v

listopadu 1970 (jichž se zúčastnilo 99,45 % obyvatel), při nichž byla země

rozdělena do jednomandátových obvodů, v každém z nich kandidoval

jeden kandidát a jejich podpora se pohybovala mezi 99,7 a 99,9 %. Z

těchto voleb vzešlo nové předsednictvo Federálního shromáždění, které

vydrželo v nezměněné podobě dalších patnáct let. Dalším završením

normalizačního procesu byl 11. prosinec 1970, kdy ÚV KSČ přijal text

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ,

který obsahoval stranické hodnocení tzv. Pražského jara. KSČ měla za

jeden z hlavních úkolů v období normalizace plně kontrolovat veřejný život

Page 24: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

24

občanů. Totalitní moc si vzala média jako nástroj propagandy a dosáhla

tím jejich kontroly, poslušnosti a zodpovědnosti za budování socialismu.

Gustáv Husák byl 27. 1. 1971 zvolen generálním tajemníkem ÚV KSČ.

Prezidentem ČSSR se Husák stává 29. 5. 1975. Do rukou jednoho muže

se tak soustředila hned dvojí moc – byl jak generálním tajemníkem ÚV

KSČ, tak prezidentem republiky. Komunistická propaganda vyvíjela na

občany nátlakovou formu v podobě toho, že na veřejnosti většinou říkali

jen to, co oficiální propaganda povolovala. V soukromí se v rodinách

mluvilo o všem, ale informace se nesměly vynášet ven. Výsledkem

normalizačního napětí bylo vytvoření disentu, který se projevil aktivitou

okolo signatářů Charty 77, která byla uveřejněna v lednu 1977. Mohutnou

kampaň proti Chartě 77 odstartovala již 13. ledna 1977 Československá

televize a vyvrcholila shromážděním kulturních pracovníků v Národním

divadle, kde celý akt odsoudili peticí později nazvanou Anticharta.

V Sovětském svazu 10. listopadu 1982 zemřel Leonid Iljič Brežněv,

čímž skončila etapa neostalinismu, ale jeho nástupcem se stal bývalý šéf

tajné policie KGB Jurij Vladimirovič Andropov, jeden ze strůjců krvavého

potlačení maďarské revoluce z r. 1956. Po jeho smrti 9. února 1984 na

jeho místo nastoupil Konstantin Ustinovič Černěnko, který náhle zemřel

10. března 1985. Novým generálním tajemníkem ÚV KSSS byl zvolen

Michail Sergejevič Gorbačov. V Sovětském svazu tak skončila vlna

gerontokracie a nastala doba reforem a změn reprezentovaných

perestrojkou (přestavbou) a glasností (otevřeností). Politické a

společenské změny v socialistickém bloku vyvrcholily koncem roku 1989

přechodem ke svobodě slova a demokracii.

7. Československá televize v období normalizace

Televizní seriál v období normalizace si definujme jako uzavřený

umělecký útvar o několika dílech (zpravidla 4-13), ve kterém je vyprávění

podřízeno ideologickým normativům. Denis McQuaila definuje rozdíl mezi

Page 25: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

25

seriálem a sérií následovně: „Za seriál se na základě teorie narace

pokládá sled neuzavřených epizod, kdy každý díl končí ´otazníkem´, na

který odpovídá až díl následující a všemi díly prochází relativně neměnná

sestava hlavních a vedlejších hrdinů; zatímco série je charakterizována

jako sbírka po sobě jdoucích relativně uzavřených epizod, kdy epizody

jsou propojeny pouze opakováním nosných kladných hrdinů, zatímco

jejich protivníci či vedlejší ´spoluhráči´ se od epizody k epizodě

proměňují“ (McQuail, 1997: 241). McQuail následně dělí publikum na

„sociálně iniciované (ti, kteří se dívají z důvodů zakotvených v charakteru

sociálního systému) a mediálně iniciované (ti, kteří se dívají ne z potřeby

kompenzovat sociální faktory, ale proto, že si je médium získá obsahem

pořadu a kampaní na podporu jeho sledovanosti)“ (McQuail, 1999 : 288-

289).

Televizní seriály (televize obecně) měly během normalizace také

významnou socializační funkci. Divák neměl možnost volby z nabídky

různých televizních stanic, měl na výběr jen dva programy ČST. Také

tento faktor přispěl k velké sledovanosti seriálů. Média mají ekonomickou

a politickou moc. Tento diskurz platí v demokratických i autoritativních

režimech. Thompson rozdělil moc ve společnosti na čtyři typy:

„ekonomickou moc, politickou moc, donucovací moc, symbolickou moc“

(Trampota, Křeček, Nečas, 2006: 5-6). Televizní zábava fungovala jako

zdroj klidu a odpočinku a zároveň jako obraz socialistické seberealizace,

kdy divák viděl, jak by měla správně fungovat socialistická společnost a

jedinec v ní. Televize fungovala na principu kolektivismu, stejně jako

komunismus. Jedinec se musel podřídit zájmům kolektivu (strany) a měl

upozadit svůj individualismus. Televize, a ve velkém měřítku i seriály,

(především propagandistické) utvářely hodnotový systém veřejnosti. Lidé

mohli v televizních postavách spatřovat návody, jak se chovat

v pracovním, soukromém a stranickém životě. Na veřejnosti byla pro

občany prioritou práce a vedoucí úloha strany, v soukromí přátelé, rodina

a volný čas. Většina televizních seriálů se ve svých naracích soustředila na

rodinný život.

Page 26: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

26

Československá televize se v období normalizace (duben 1969 až

listopad 1989) stala mocenským nástrojem ÚV KSČ. V srpnu 1969

nastupuje na post ředitele ČST Jan Zelenka, který provádí organizační a

zaměstnanecké čistky (televizi opouští lidé, kteří podporovali Pražské jaro

1968). V květnu 1970 je předsednictvem ÚV KSČ schválen návrh Vasila

Biľaka na nový platový řád pro zaměstnance tisku, rozhlasu a televize,

který má vést k tzv. angažovanosti. Roku 1971 ČST uzavřela smlouvu o

spolupráci s Československou lidovou armádou. V roce 1972 byla Hlavní

redakce publicistiky a dokumentaristiky (HRPD) přejmenována na Hlavní

redakci propagandy a dokumentaristiky. Téhož roku je 33 nejdůležitějších

funkcí v ČST zahrnuto do kádrového pořádku ÚV KSČ. O rok později

náměstkyně ústředního ředitele Milena Balašová nařizuje šéfredaktorům

sledování externích spolupracovníků s důrazem na jejich kádrové

předpoklady (srov. Cysařová, 1998, s. 60). V polovině roku 1975 vzniká

Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti (ÚRABB), na které se

ČST dohodla s federálním ministerstvem vnitra. V této redakci vzniká i

silně propagandistický seriál Třicet případů majora Zemana.

Jaká byla tedy skladba programů ČST v období normalizace? Často se

ve vysílání objevovaly přímé přenosy nebo záznamy sjezdů KSČ nebo

jiných stranických organizací. Vysílaly se také manifestace k různým

příležitostem (1. máj, VŘSR, výročí KSSS nebo KSČ, osvobození Rudou

armádou v roce 1945, oslavy Vítězného února 1948). Své místo ve

vysílání měly i sportovní akce jako Závod míru Praha-Berlín-Varšava nebo

Československá spartakiáda.

Normalizace se často odehrávala v intencích stranických sjezdů a

normalizační ideologie, která byla obsahově vyprázdněná. Většina

obyvatel tehdejšího Československa si od interpretace politických událostí

v podobě komunistické ideologie zachovávala distanci. Lidé byli nuceni žít

´dvojí´ život (ten oficiální na pracovišti a veřejnosti a ten neoficiální doma

v rodině), který vedl k velké vyprázdněnosti veřejného prostoru a přetlaku

v osobním životě. Podobně na tom byla i televize, která v době

normalizace nabízela divákům jistou normalitu (obraz dobového vkusu).

Page 27: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

27

Ta se dostávala do kontrastu s hranou filmovou tvorbou, ale i s neoficiální

kulturou (undergroundem, bytovým divadlem). Do jaké míry tedy televize

utvářela v normalizaci každodennost?

Komunistický režim měl přesně rozdělenou hierarchii organizačních

složek, které řídily ideologické otázky. Vedoucí úlohu mělo ideologické

oddělení při ÚV KSČ, další ideologickou práci prováděla oddělení

propagace a agitace, školství, kultury a vědy při ÚV KSČ. Důležitou úlohu

v ideologických otázkách mělo i oddělení masových sdělovacích

prostředků při ÚV KSČ. V letech 1948-1989 měla KSČ své hlavní stranické

ideology. Na tomto postu se vystřídali postupně Václav Kopecký, Jiří

Hendrych, Vasil Biľak a Jan Fojtík. Stranický aparát měl také své tiskoviny

v podobě časopisů jako Zápisník agitátora nebo Slovo propagandisty a

agitátora. Celospolečenský denní tisk byl reprezentován Rudým právem a

Pravdou, týdeníky a měsíčníky byly vydávány pod názvy jako Tribuna,

Nová mysl nebo Život strany. V roce 1970 byl založen Ústav marxismu-

leninismu při ÚV KSČ v Praze a Bratislavě. Marxisticko-leninské hodnoty

rozvíjela komunistická strana i v podobě vlastních nakladatelství

(Svoboda, Pravda), které podléhaly kontrole různých oddělení při ÚV KSČ.

8. Rozdělení a tematické roviny normalizačních televizních

seriálů

Jaroslav Dietl nebyl jediným televizním scenáristou, který tvořil pro

Československou televizi. Mimo něj to byli známí scénáristé Oldřich

Daněk, Jiří Hubač nebo Karel Štorkán. Připomeňme si, pro lepší následnou

orientaci v tématu, propagandistické seriály (dle námi stanovené

klasifikace je jich celkem 16) vyrobené v letech 1974-1989 (pozn. do

seznamu a rozdělení nezařazujeme všechny seriály natočené v letech

1959-1989, kterých bylo více než 60). Můžeme si jejich témata rozdělit

(pozn. následné rozdělení seriálů je dělením autorovým, které vychází

z tématického zpracování jednotlivých seriálů) na 1) branně

Page 28: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

28

bezpečnostní (Chlapci a chlapi, Malý pitaval z velkého města, Poručík

Petr, Případ pro zvláštní skupinu, Třicet případů majora Zemana, Ve

znamení Merkura, Velitel) a 2) historicko společenské (Gottwald, Muž

na radnici, Nejmladší z rodu Hamrů, Okres na severu, Rodáci, Zákony

pohybu, Žena za pultem, Plechová kavalerie, Inženýrská odysea).

Rozdělení televizních seriálů jsme provedli na základě definičních znaků,

kterými byli žánr seriálu (kriminální, historický, dramatický), typ

totalitního aparátu (represivní, byrokratický) zobrazený v seriálu a důraz

(zvýrazněný, potlačený), který byl v seriálu kladen na vedoucí úlohu

komunistické strany.

Seriálovou tvorbu jsme si rozdělili na dvě nejvýraznější tematické

roviny: historicko společenskou a branně bezpečnostní. Televizní

seriál (z 1) i 2) skupiny) se v období totality stal jedním z hlavních

prostředků, který „potvrzoval a naplňoval pojem výchovy nového

socialistického člověka“ (Rozental a kol., 1974: 475), který se

přizpůsobil životu v plánovaném hospodářství s vyvlastněnými výrobními

prostředky. Ten byl vychováván ke kladným pracovním úkolům,

k pěstování proletářského internacionalismu a vztahu k socialistickému

vlastnictví. Vágnost pojmu nový socialistický člověk ale umožňovalo jeho

pružnou změnu a použití prakticky pro cokoliv. Zároveň se v době

normalizace hojně vyskytl jev tzv. familierismu (orientace na rodinu),

který byl v rozporu s výchovou nového socialistického člověka. Marxistická

ideologie to nazývala pojmem „individualismus obestřený způsobem

života“ (Šolcová, 1976: 33). Oficiální komunistická ideologie ale

familierismus odmítala a upřednostňovala podřízenost rodinných zájmů

před zájmy celospolečenskými.

Pokud se vrátíme k rozdělení seriálů podle jejich tematických rovin,

podobné dělení provedla Irena Reifová, ve své studii Kryty a úkryty před

mocí. Normalizační a postkomunistický televizní seriál (2002). Obsahové

linie televizních seriálů v období komunistické vlády v Československu dělí

do čtyř skupin: 1) komunální seriál (seriál s lidskou tváří), kam zařadila

Rodinu Bláhovu, Elišku a její rod, Tři chlapy v chalupě; 2) seriál

Page 29: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

29

historické metafory, kam patří Byl jednou jeden dům, Byli jednou dva

písaři, F. L. Věk, Hříšní lidé města pražského, Sňatky z rozumu; 3)

únikový seriál reprezentovaný Chalupáři, Nemocnicí na kraji města,

Dobrou vodou, Velkým sedlem nebo Přáteli zeleného údolí; 4)

propagandistický seriál, kam spadá Gottwald, Okres na severu, Muž na

radnici. S rozdělením seriálů dle obsahových linií můžeme do velké míry

souhlasit, jako problematická se jeví 4. skupina propagandistických

seriálů. Není zcela přesně vyspecifikována míra propagandy v jednotlivých

seriálech a hranice, kdy se dílo stává propagandistickým a kdy ještě spadá

do prvních tří skupin obsahového dělení.

Internetový server http://www.totalita.cz/, jehož texty se také věnují

televizním seriálům v období normalizace, se pokusil o rozdělení seriálů na

tyto skupiny: 1) původní díla ze současnosti (Muž na radnici, Okres na

severu, Žena za pultem); 2) historické seriály (Rodáci, Gottwald,

Nejmladší z rodu Hamrů); 3) politicky a propagandisticky zneužívané

seriály (Chlapci a chlapi, Třicet případů majora Zemana); 4) ideologií

méně poznamenané seriály (Dobrá voda, Velké sedlo, Nemocnice na

kraji města); 5) rekreativní a zábavné seriály (Chalupáři, Doktor

z vejminku); 6) seriály s vysokým mravním poselstvím (F. L. Věk)

(srov. http://www.totalita.cz/norm/norm_tt_09.php). Pokud Irena Reifová

označila skupinu seriálů jako propagandistickou bez dalšího rozdělení,

totalita.cz od sebe naopak oddělila propagandisticky zneužívané seriály a

díla ze současnosti, kam je zařazen i Okres na severu. V našem textu se

snažíme dokázat, že určení míry propagandy v seriálech, je důležitou

složkou pro jejich pochopení a ukotvení v rámci společenského diskurzu.

9. Jaroslav Dietl a Evžen Sokolovský Režisér Evžen Sokolovský (8. 8. 1925 - 14. 6. 1998) začínal se svojí

profesí nejdříve v divadle (Horáckém divadlo v Jihlavě, 1947-54). Poté

působil jako režisér v Divadle S. K. Neumanna v Praze a v letech 1959-

Page 30: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

30

1967 byl hlavním režisérem Státního divadla v Brně, kde vytvořil

inscenace her Bertolta Brechta Zadržitelný vzestup Artura Uie nebo

Kavkazský křídový kruh nebo Komedie o umučení a zmrtvýchvstání.

Současně také vedl Satirické divadlo Večerní Brno (1961-67). Sokolovský

byl v letech 1967-1969 režisérem činohry Národního divadla v Praze, poté

uměleckým šéfem Divadla E. F. Buriana. Ke stálé spolupráci s televizí se

Sokolovský uvázal až v roce 1976.

Režisér televizních seriálů Evžen Sokolovský se nesoustředil jen na

rozsáhlé epické celky, ale natočil i celou řadu televizních inscenací a filmů,

které se svými tématy soustředili na současnost a mezilidské vztahy.

Jmenujme alespoň ty významné: Služební cesta (1981), Kdo si hraje

nezlobí (1982). Další Sokolovského tvorba už nese označení

propagandistická a soustředí se na umělecké vykreslení moci KSČ. Pro

ilustraci uveďme příklady: Venkovan (1984, podle scénáře J. Dietla) –

vesnické drama, ve kterém vrcholí v roce 1947 politický zápas o moc;

Parcela 60, katastr Lukovice (1983) – politické drama o událostech roku

1968; Nositelé zeměkoule (1980) – zobrazuje události těsně po 2. sv.

válce, kdy se upevňovala moc KSČ; Rána jistoty (1978) – příběh se

odehrává v letech 1947-1951, kdy dochází ke kolektivizaci; Střílej oběma

rukama (1977) – drama z období kolektivizace českých vesnic; Panská 8

(1985) – TV hra k výročí osvobození od fašismu; Kremelský orloj (1977) –

adaptace sovětské divadelní hry o V. I. Leninovi; První máj 1890 (1981 –

televizní film o událostech manifestace 1. května 1890).

Po roce 1989 byl Sokolovský označen jako prorežimní tvůrce a jeho

pracovní uplatnění nebylo téměř žádné. Nelze ale zapomínat na jeho

ceněné divadelní inscenace z 60. let a na pomoc, kterou poskytl třeba

Ludvíku Kunderovi v normalizačním období (kdy Kundera nesměl

publikovat), když pod svým jménem natočil jeho tři televizní hry.

Scenárista a spisovatel Jaroslav Dietl (22. 5. 1929 – 29. 6. 1985)

vystudoval v letech 1950-1955 dramaturgii na FAMU, do roku 1962 byl

dramaturgem v Československé televizi, poté odešel do Československého

státního filmu a později se stal spisovatelem. Popularitu a prestiž si získal

Page 31: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

31

především jako autor původních televizních seriálů Rodina Bláhova (1959-

60), Tři chlapi v chalupě (1961–63), Eliška a její rod (1966), Píseň pro

Rudolfa III. (1967–68), Dispečer (1971 - 72), Byli jednou dva písaři

(1972, podle Gustava Flauberta), Nejmladší z rodu Hamrů (1975), Muž na

radnici (1976), Žena za pultem (1977), Nemocnice na kraji města (1977,

pokračování 1981), Plechová kavalerie (1979), Inženýrská odysea (1979),

Okres na severu (1981, r. E. Sokolovský), Doktor z vejminku (1982 – 83,

1985), Rozpaky kuchaře Svatopluka (1985), Velké sedlo (1987), Synové

a dcery Jakuba skláře (1985), Malý pitaval z velkého města (1982, 1986)

(http://www.ceskatelevize.cz/).

Vedle těchto rozsáhlých prací napsal Dietl také filmové scénáře, které

měly různou kvalitativní úroveň. Ze seznamu, který uvádíme, je zřejmé,

že Dietl byl multižánrovým scenáristou, který psal jak žánrové scénáře

komedií, pohádek nebo kriminálních filmů, tak i scénáře k ideologickým

dílům Zbraně pro Prahu, která podporovala komunistickou propagandu.

Zde je výše zmíněný seznam filmů, ke kterým Dietl vytvořil scénáře: Muž

mnoha tváří (1958), Tři chlapi v chalupě (1963), Cesta hlubokým lesem

(1963), Einstein kontra Babinský (1963), Hrdina má strach (1965, podle

vlastního dramatu Nehoda), Ženu ani květinou neuhodíš (1966), Bylo čtvrt

a bude půl (1968), Nejlepší ženská mého života (1968), Ďábelské líbánky

(1970), Pět mužů a jedno srdce (1971), Tajemství velikého vypravěče

(1971, podle vlastní hry Alexandre Dumas starší), Tři chlapi na cestách

(1973), Zbraně pro Prahu (1974), Anna, sestra Jany (1975), Causa králík

(1979), Tchán (1979), Křtiny (1981), Falošný princ (1982), Druhý tah

pěšcem (1985), Pehavý Max a strašidlá (1987, scénář společně s

Joachimem Hammannem, Jozefem Paštékou, podle Allana Rune

Peterssona; též TV seriál) (In: Březina, 1996).

Dietlova scenáristická specifičnost spočívala ve schopnosti dokonalého

přizpůsobení se médiu, ať už to byla televize nebo film. Jeho vyhraněnost

a zároveň laskavost vůči postavám, které vytvořil, byla klíčem k oslovení

televizního a filmového publika. Jako první autor u nás vytvořil specifický

žánr tzv. rodinného seriálu, který byl postaven na velkém epickém

Page 32: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

32

vyprávění na pokračování. Schéma jeho vyprávění vychází z určitého

sociálního prostředí (zdravotnictví, zemědělství, průmysl, obchod), které

rámuje chování a vztahy jeho postav. Vedle specifičnosti svého psaní měl

Dietl i druhou polohu – rozporuplnost - která se nejvíce projevovala

v ochotě, s jakou přijímal nabídky na tzv. společenskou objednávku, pod

kterou se skrývala objednávka komunistického režimu na vytvoření

prorežimního díla. Dietlovi však nelze upřít, že se snažil o kritiku

(samozřejmě v povolené normě), kterou prostřednictvím svých seriálů a

satirických replik postav v nich, vysílal autoritativnímu systému.

10. Typologie Dietlových postav

Seriálová tvorba v období komunismu se od svých počátků (1959) až

do roku 1989 se pohybovala v různých tematických rovinách:

melodramatické, historicko-společensko, ideologické. Seriály

vytvořené Jaroslavem Dietlem se pokoušely o vzájemnou syntézu všech

rovin. Nabízely prostřednictvím svých postav společnosti určité lidské

vzory. Vládnoucí režim měl v rámci televizního vysílání k dispozici celou

škálu pořadů (zábavné pořady, televizní inscenace, naučné a vzdělávací

pořady, televizní seriály), kterými prosazoval svou politickou moc. Co tedy

bylo cílem Dietlovy normalizační seriálové tvorby? Podle společenského

diskurzu, který je ustaven současnou českou společností, bylo úkolem

seriálu Okres na severu zobrazit vedoucí úlohu komunistické strany. Jak

prokáže následná analýza, nebyl to jediný cíl tohoto seriálu. Okres na

severu měl, v podobě postavy Josefa Pláteníka, za úkol naplnit „postuláty

socialistického realismu (uměleckého směru, který byl v roce 1932

schválen Ústředním výborem Komunistické strany SSSR jako oficiální

směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu): typičnost, pravdivost,

lidovost, stranickost“ (Rozental a kol., 1974: 472). Hlavní postava měla

vykazovat silně charakteristické rysy tzv. obyčejného člověka

v socialistické společnosti. Ten mohl mít i nějakou stranickou funkci, ale

Page 33: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

33

nejdůležitějším rysem byla obyčejnost. Do určité míry byl Okres na severu

i návodem, jak diváky nenásilnou formou transformovat na normy a

hodnoty komunistické společnosti. Tato tvrzení se budeme snažit dokázat

následnou analýzou. Druhou rovinou Dietlových seriálů (a pro samotného

autora důležitější) byly osobní vztahy postav. To bylo Dietlovo téma, které

procházelo všemi jeho seriály. Velký epický příběh, který jeho postavy

prožívaly.

Scénáře Dietlových seriálů (Okres na severu není výjimkou) obsahují

velký počet postav, ve kterých se může divák hůře orientovat. Velmi často

části jeho seriálů končí dramatickým momentem, který díl uzavře. Postavy

a jejich typologie a psychologie jsou velmi detailně rozpracovány. To dává

divákům větší možnost identifikace s určitou seriálovou postavou. Dva

charakteristické rysy se objevují v Dietlově tvorbě a provázejí jeho

postavy ve všech jeho seriálových scénářích. První vlastností Dietlových

postav je částečná partnerská odcizenost ve vztahu muž - žena. Většina

jeho postav jedná v partnerských vztazích s potlačenými emocemi, bez

patosu, velmi často chybí i jakýkoliv tělesný akt. Můžeme to pozorovat i

v seriálu Nejmladší z rodu Hamrů, kde Dietl tuto charakterovou linii postav

začíná vytvářet. Postava Jana Hamra je silně citově orientována na rodinu,

ale nedokáže svůj cit plně promítnout do svých partnerských vztahů (to se

projeví v neschopnosti udržení si rodiny). Stejný motiv (selhání v podobě

rozpadu rodiny) se opakuje i u jiných Dietlových postav (Sova mladší,

Anna Holubová, Zbyněk Kořínek).

Postavy Hamra (Nejmladší z rodu Hamrů), Sovy (Nemocnice na kraji

města), Kořínka (Inženýrská odysea) i Anny Holubové (Žena za pultem),

Bavora (Muž na radnici) a Pláteníka (Okres na severu) jsou nositeli

druhého společného charakterového rysu, který Dietl svým hlavním

postavám vtiskl. Je to velká vnitřní síla a vyzrálost těchto postav, které

sice jednají zdánlivě mechanicky a na úkor citu a efektních scén pro

diváka, ale to vše má své logické opodstatnění. A tím je typičnost,

pravdivost, lidovost a stranickost v podobě nového socialistického člověka.

Charakteristickým příkladem takové postavy je Pláteník. Oddaný člověk,

Page 34: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

34

který zasvětil svůj život straně, ale zároveň se snaží žít rodinným životem.

Právě rodinné vztahy vytváří v Okrese na severu příčiny pro vytvoření

jednotlivých příběhů, které postava Pláteníka prožívá. Pomocí nich se

stává pro diváky přijatelnou postavou, která mimo stranické funkce má i

soukromý život, který se ale často stává součástí jeho pracovní roviny

života.

Pokud se podíváme na Dietlovu tvorbu, je možné z ní kódovat sdělení,

že už v Nejmladším z rodu Hamrů přecházel komunistický režim do

interakce s občany. Zmíněná interakce byla masová, stejně jako

sledovanost všech dalších Dietlových seriálů. Nadnárodní úspěch

Nemocnice na kraji města se dá považovat za stabilizaci a rozkvět života

v socialismu. Katarzí Dietlova prvního normalizačního období byly seriály

Muž na radnici a Okres na severu, kde byla politika strany implantována

přímo do rodinného prostředí okresního tajemníka KSČ. Soukromé

problémy se staly problémy politickými a sociálními. Intimita soukromého

a rodinného života byla ztracena a podřízena zájmům kolektivu. Hlavní

postavy Dietlových seriálů jsou charakteristické svou konfliktností,

pevnými postoji, důsledností, kterou praktikují v pracovním i osobním

životě. Sloučení (syntéza) soukromých a profesních motivů se Dietlovi

v Okrese na severu podařilo, v plné míře, pouze u tří postav. V případě

Pláteníka je to postava přesvědčeného komunisty, který je do jisté míry

idealistou a pragmatikem zároveň. Postava sekretářky Zdeny je

v profesním životě kopií Pláteníka a své ideologické postoje přenáší do

osobního života, který je tím poznamenán. Postava Jana Belšana se

v seriálu profiluje jako nejvíce nevyrovnaná a hledající, což divákovi

umožňuje maximální vhled do jeho pracovního i soukromého života.

11. Analýza seriálu Okres na severu

Jak jsme si již v úvodu textu stanovili, bude se naše analýza zaměřovat

především na to, jak je diskurz (v našem případě propagandistický seriál)

Page 35: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

35

ovlivňován ideologií, jak působí diskurz ve společenském kontextu a jaký

je konkrétní výskyt námi stanoveného diskurzu. Hlavním předmětem

zkoumání tedy bude vztah moci a ideologie v seriálu Okres na severu. Než

přejdeme k samotné analýze, ve stručnosti si představme námi zkoumaný

seriál. Okres na severu vznikl podle scénáře Jaroslava Dietla v režii

Evžen Sokolovského. Vyroben byl v pražském televizním studiu ČST

v roce 1980. Obsahoval 13 dílů a premiérové vysílání začalo 16.5. 1981,

repríza seriálu začala 5.1. 1986. Seriál vznikl na objednávku KSČ k 60.

výročí jejího vzniku, k volbám do zastupitelských orgánů a XVI. sjezdu

Strany. Šéfredaktorem seriálové tvorby byl v ČST prof. Antonín Dvořák,

dramaturgem seriálu byl Jaroslav Homuta. Hlavní postavou seriálu je

okresní tajemník KSČ Pláteník (Jaroslav Moučka), 58 let. Jeho manželkou

je Pláteníková (Jiřina Švorcová), 57 let. Mají spolu dceru Michalu (Jarmila

Švehlová), 24 let. Manželem Michaly je Jan Belšan (Petr Svojtka), 26 let.

Sekretářkou Pláteníka je postava Zdeny (Renáta Doležalová), 25 let. Jejím

manželem se v průběhu seriálu stane Ivan Prokop (Jiří Štěpnička), 30 let.

Otcem Ivana je Karel Prokop (Martin Růžek), 62 let. Nejlepšími přáteli

Pláteníkových jsou Kostřicovi (Jiří Zahajský, Jaroslava Obermaierová), 53

a 33 let. Osobním řidičem Pláteníka je Matějka (Josef Bláha), 58 let.

Nejbližšími spolupracovníky Pláteníka na sekretariátu jsou Krečmar (Ilja

Prachař), 60 let, Vejřík (Petr Oliva), 32 let a předseda celozávodního

výboru KSČ v chemičce Andrys (Jiří Vala), 45 let. Odvolaným ředitelem

místního chemického závodu je Hanych (Petr Haničinec), 45 let, jeho

náměstkem a později novým ředitelem chemičky je postava Eliáška

(Zdeněk Řehoř), 47 let. Seriál se odehrává ve městě Brod v období let

1978-1981 (Archiv ČT, Okres na severu 1 - 13: archivní fond Sc 150/80).

Analýzu Okresu na severu založíme na sedmi marxisticko-leninských

tezích, které jsme vybrali jako nejvhodnější pro náš text. Každá teze bude

reprezentovat několik příběhů, které se v seriálu odehrávají a poslouží

nám k objasnění míry ideologického diskurzu v Okrese na severu.

Fairclough se ve svém pjetí CDA zaměřuje na specifický sociální problém,

v němž identifikuje dominantní styl a žánry. Dále hodnotí jejich rozdíly a

Page 36: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

36

zaměřuje se na odpor vedený proti dominantnímu diskurzu, žánru a stylu.

V této koncepci diskurzu není subjekt pojímán zcela jako produkt

diskurzu, jak tomu je např. v případě Foucaultovy diskurzivní analýzy, ale

„je mu za určitých sociálně determinovaných okolností připisována aktivní

a kreativní role“ (Fairclough, 1989: 172). Z marxisticko-leninských tezí,

které se vyskytují v seriálu Okres na severu, jsme jako hlavní vybrali

následující:

1. teze: stranická (ideologická)

Marxismus-leninismus (dále jen M-L) je racionální, idealisticky

humanistický, hospodářsky a politicky vyspělý. Je pravým a absolutním

názorem (dogmatismus).

Tato teze prochází celým seriálem Okres na severu. Pojem ideologie se

v seriálu vyskytuje často a je divákovi představen hned v 1. díle (Důtka

s výstrahou), kdy ho Pláteník přirovná ke svatbě: „Dobře vystrojená

svatba je taky kus ideologie“ (Okres na severu, 1980, díl 1.: 0:11:34).

Celý seriál (text) je ideologickým dílem, proto je pojem ideologie vlastně

synonymem celého díla. Na 1. M-L tezi je postavena typologie hlavní

postavy Josefa Pláteníka (Jaroslav Moučka). Z hlediska ideového kontextu

je pro tuto tezi určující spor Pláteníka s vedoucí sekretariátu zemědělství

Karolínou Sukovou (Jana Paulová). Suková jako nastupující mladá

komunistka, přináší na OV KSČ nové pracovní podněty a do jisté míry i

nový pohled na fungování stranické hierarchie. Je sice podřízenou

zemědělského tajemníka Meduny (Ota Sklenčka), ale nesouhlasí s jeho

koncepcí a své představy prosazuje za každou cenu. Zemědělci na okrese

podle ní nechtějí plnit její pokyny a koncepci, kterou nově vypracovala.

Podle Sukové za to může tzv. „staré myšlení zemědělců“ (Okres na

severu, 1980, díl 7.: 0:23:25).. Pláteník přesvědčuje Sukovou, že její

pohled na věc nemusí být zcela relevantní a vysvětluje jí, že „její pokyny

se budou šířit telegrafickou rychlostí, pokud budou dobře ideologicky

podány“ (Okres na severu, 1980, díl 7.: 0:23:55). Dietl na tomto sporu

Page 37: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

37

poprvé ukazuje střet „starého“ a „nového“ stranického myšlení. Celý spor

provází naléhavá smyčcová hudba, která má za úkol zvýraznit důležitost

zemědělské otázky, která je, ale stále podřízena stranickým otázkám. Obě

postavy sporu jednají zcela odlišně. Suková vyjadřuje své emoce velmi

expresivně (rozhazuje rukama, zvyšuje hlas, mimika obličeje je

nepřirozená), naopak z Pláteníka vyzařuje klid a zkušenost.

Určili jsme si, že budeme vycházet z Faircloughova trojdimenziálního

diskurzu. V příběhu (Pláteník – Suková) této teze lze odhalit všechny tři

složky diskurzu: již samotné použití slova ideologie v replikách Pláteníka

dokazuje, že komunistická ideologie je v příběhu primární, ale ne

dogmatická. Postavě Pláteníka nejde o své prosazení moci, ale jen o

ideologickou pomoc spolupracovnici. Pláteník nemá žádné postranní zájmy

(osobní, intimní ani mocenské), pomocí kterých, by se snažil Sukovou

přesvědčovat. Z hlediska sociální praxe je tento mikropříběh důkazem

platnosti o univerzálním chování lidí na svém pracovišti. Nelze ho vidět

pouze jako příklad diskurzu v totalitě, ale stejně tak se uplatňuje i

v demokracii. Lidé se snaží prosazovat své zájmy na pracovišti

diplomatickou cestou taktiky, bezhlavost vede k exkluzi. Jen s tím

rozdílem, že v demokratických poměrech není ideologická otázka ve sporu

dvou lidí primární, ale je pouze jedním z faktorů, který nemá takovou

důležitost jako v autoritativním zřízení.

Z hlediska mocenských vztahů a postavení zemědělců v marxismu-

leninismu, vznikají určité rozpory. Pláteník jako nadřízený Sukové nic

nenařizuje, pouze jí doporučuje. Podobně se chová i v celém průběhu

seriálu. Nevydává samoúčelné mocenské rozkazy, snaží se pouze

doporučovat, naslouchat a organizovat. Jeho chování ale často neodpovídá

důležitosti jeho postavení. Jako řídící pracovník by měl být přímočarý a

nevnášet do pracovních vztahů osobní zájmy. To by ovšem bylo v rozporu

s marxismem-leninismem, kde oddaný komunista nesmí oddělovat osobní

a pracovní život. Dietlovým záměrem ale bylo postavu Pláteníka polidštit a

nenechat ho jednat jako produkt nového socialistického člověka (tyto

parametry splňovala postava Vejříka). Také postavy mladé zemědělské

Page 38: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

38

inženýrky Sukové a sekretářky Zdeny vykazují tyto rysy nového

socialistického člověka. Dietl postavil proti sobě tyto figury záměrně, aby

ukázal konfrontaci vyspělosti (Pláteník), hledání (Zdena) a nadšení

(Suková).

Nejvíce diskutabilním je v této tezi postavení zemědělců během

normalizace. Můžeme si ho nazvat, podle Fairclougha, „moc za

diskurzem“. Marxismus-leninismus sice prosazuje rozvoj hospodářství a

zemědělství, ale dosáhl toho pouze nátlakovou metodou zestátnění

rolnického majetku (vznik kolchozů v Sovětském svazu a družstev (JZD) u

nás). Tato represivní metoda musela přijít, protože Lenin a poté i Stalin

prosazovali jako primární úkol industrializaci. Což nepopírá ani dějová linie

Okresu na severu. Celá narace vlastně podléhá chemickému závodu a

Pláteníkovu boji o jeho ředitele. V obecném diskurzu normalizace bylo

zemědělství zobrazováno jako produktivní a inovativní obor a veřejnost

musela být přesvědčována o jeho důležitosti. Reálně (stejně jako

v seriálovém vyprávění) se muselo zemědělství podřídit těžkému

průmyslu, na kterém mohla komunistická propaganda daleko lépe

demonstrovat své úspěchy. Stejnou prioritou jako průmysl byly v totalitě

(autoritářském režimu) odzbrojené složky (armáda, policie) a pracující lid.

Pomocí vojenských přehlídek a prvomájových průvodů ukazovala strana

své výrobní a lidské výdobytky.

Průmysl je pro marxismus-leninismus prioritou, protože poskytuje

lidem práci. Tato „pracovní“ teze je v seriálu naplňována především

místním chemickým závodem, který je, díky odvolání ředitele Hanycha ve

2. díle, nosným tématem narace celého seriálu. Pláteník po celý čas

seriálu bojuje o Hanychovo znovudosazení do funkce ředitele. Chemický

závod je zobrazován jako velkolepé dílo pracujícího lidu, stejně jako důlní

šachty, nové dálnice, stavebnictví. Tuto tezi ovšem nelze zcela

jednoznačně nazvat jako propagandistickou. To, že chemický závod byl

středem pozornosti vyprávění celého seriálu, lze zdůvodnit tím, že

komunistický režim preferoval průmysl před zemědělstvím a dalšími

výrobními odvětvími. Dietl napsal také scénáře k seriálům

Page 39: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

39

z neprůmyslových odvětví jako bylo právě zemědělství (Nejmladší z rodu

Hamrů, Plechová kavalerie) nebo prodej potravin (Žena za pultem).

Specifikum scénáře Okresu na severu a postavy Pláteníka spočívalo v tom,

že celý seriál i vedoucí tajemník a předseda okresní stranické organizace,

museli obsáhnout jak problematiku průmyslu, tak zemědělství,

technickou, kulturní, sportovní i organizační činnost a především ideově

působit na ostatní seriálové postavy a tím pádem i na diváka.

2. teze: mezilidská

M-L prosazuje výchovu tzv. nového komunistického (socialistického)

člověka – ten se identifikuje s komunistickou společností a jeho vlastní

zájmy se neoddělují od společenských zájmů.

Druhou marxisticko-leninskou tezi představují v seriálu kladní

představitelé komunistického aparátu okresního výboru strany (OV KSČ),

kteří příliš neumějí (a zároveň by ani neměli) oddělit osobní a pracovní

život. Jsou to např. předseda OV KSČ Pláteník, jeho tajemníci Vejřík,

Krečmar, Meduna nebo Pláteníkova sekretářka Zdena. Ideové spory

postav, které se vztahují k této tezi, lze pojmenovat jako: 1. Vejřík-

Andrys, 2. Pláteník-Belšan a 3. Pláteník-Zdena. Nelze ovšem jednoznačně

identifikovat, jestli jsou všechny zmíněné postavy nositeli rysů nového

socialistického člověka. Můžeme tímto termínem určitě označit postavy

Zdeny a Vejříka, u Pláteníka, Meduny, Kořána i Andryse to nelze s určitostí

konstatovat, protože u nich nám Dietl příliš nerozkryl jejich minulost (jaký

měli vztah ke straně během války a po ní).

V prvním příběhu jde o spor tajemníka OV KSČ pro průmysl Vejříka

s předsedou celozávodní organizace KSČ Andrysem, jehož příčinou je

ředitel chemického závodu Hanych. Po havárii v chemičce, za kterou je

Hanych odvolán, se na stranickém výboru projednává jeho vina. Ideový

spor o vnitřní stanovy a principy komunistické strany skončí vyostřenou

hádkou, kterou musí Pláteník usměrňovat. Dietl na této sekvenci ukazuje,

Page 40: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

40

jak v dalších částech seriálu bude zobrazovat postavy v mladém a starším

věku. Postavy mladých komunistů i nestraníků mají podle Dietla vlastnosti

neuvážených, ale oddaných lidí, kteří hájí své zájmy do krajních mezí a

mohou si tím způsobit problémy v pracovním i osobním životě. Naproti

tomu postavy starších komunistů mají být pro své následovníky vzorem

ctnosti, rozvahy a kompromisu, které ovšem nemohou ustoupit

z komunistických ideálů. Dietl tady poprvé otevírá problém pojmu mýtu,

který symbolizují postavy starších a starých komunistů. Ukazuje levicový

mýtus podle Barthese jako jednoduchý příklad stranické hierarchie a

neomylnosti (Srov. pojem levicový diskurz např. s texty V. Bělohradského

http://www.tady.cz/hawkmoon/). Seriálové postavy komunistů jsou

reprezentanty prázdného a levicového mýtu (pro svou neomylnou

jednoduchost), který odhalují recipienti seriálu a snaží se v něm najít

smysl a formu. Náš text se naopak snaží oddělovat smysl postav od jejich

jednání, a tím můžeme zkoumat typologii jednotlivých postav.

Tajemník Vejřík je přesvědčen, že „chemičkou se šíří pohodlná teorie

náhody, subjektivismus a nevědeckého řízení“ (Okres na severu, 1980, díl

1.: 0:30:55). To samozřejmě odmítá předseda Andrys a celý spor se

přenáší do roviny oddaný mladý komunista (Vejřík) vs. politicky vyspělý

(uvědomělý) komunista (Andrys). Spor zároveň představuje i konfrontaci

uvnitř KSČ, kde stojí na jedné straně názor mladých komunistů a na

straně druhé jsou komunisté, kteří do strany vstoupili během 2. sv. války

nebo po jejím skončení. Obě strany upřednostňují své subjektivní vidění,

které Vejřík vyčítá zaměstnancům chemičky, aniž by si uvědomoval, že

jeho nařčení bez důkazů, je daleko větším subjektivismem. Pokud byl v 1.

tezi spor Sukové a Pláteníka vyjádřen i gesty a promluvou postav odlišně,

jedná se v případě Andryse a Vejříka o kontinuitu v podobě pohybu, gest i

řeči – obě postavy jednají velmi emotivně, používají rozmáchlá gesta a

jejich jednání je velmi afektované. To má za následek již zmíněnou

vyprázdněnost jednání těchto postav (zvýrazněné uzavřeným prostředím

zasedací místnosti v budově sekretariátu), které ale nepozbývají smyslu

Page 41: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

41

pro další dějovou naraci seriálu (Vejřík jako špatně angažovaný

komunista, Andrys jako věrný pobočník Pláteníka).

Druhý příběh, na kterém lze tezi demonstrovat, je spor Pláteníka a

Belšana (Pláteníkův budoucí zeť, v době sporu jím ještě není). Pláteníkova

dcera Michaela představuje rodičům svého přítele inženýra Jana Belšana,

o kterém prohlašuje, že „není členem strany a jeho účast v SSM

(Socialistický svaz mládeže) se vyznačuje pouze tím, že čte Mladý svět“

(Okres na severu, 1980, díl 1.: 0:16:21). Ironický tón, který Michaela

zvolila, je zde v rozporu s tím, že jejím otcem je vedoucí okresní tajemník

strany. Dietl hned na začátku seriálu buduje konfrontační typologii postav,

do které promítá spor o možnost pohledu na různé situace mezi členy KSČ

a nestraníky. Po ironické větě své dcery se Pláteník ptá Belšana, „jestli je

dobré se izolovat od ostatních“ (Okres na severu, 1980, díl 1.: 0:16:27).

Dostává přímou odpověď, že „mu to připadá jako ztráta času“ (rozuměj

angažování se v SSM – pozn. autora) (Okres na severu, 1980, díl 1.:

0:16:30). Pláteník je z Belšanovy odpovědi značně konsternován, což se

projeví na jeho zaraženém a překvapeném výrazu tváře. Spor se dále

odvíjí v intencích angažovanosti (Pláteník) vs. izolace (Belšan). Právě

rozdílnost osobních a pracovních postojů lidí (angažovanost – izolace) se

stala synonymem pro normalizační období v Československu. Mladý

inženýr se pouští do kritiky Pláteníkovy práce: „Vaše povolání se neřídí

exaktními vědami, ale politickými a ideologickými otázkami, u kterých si

nikdy nemůžete být jist, že nelžete“ (Okres na severu, 1980, díl 2.:

0:06:35). Jako příklad pro svou kritiku použije Belšan svého nadřízeného,

o jehož práci tvrdí, že „jde o rozumné předávání nerozumných příkazů“

(Okres na severu, 1980, díl 1.: 0:16:00). To Pláteník přirozeně vezme

jako útok na stranu a žádá další Belšanovo vysvětlení. Dramatické napětí

sporu opět zvyšuje použití naléhavé smyčcové hudby a mimika tváře

Pláteníka, jehož výraz obličeje je navenek kamenný, ale dává tušit vnitřní

rozrušenost postavy.

Dietl se pouští do rozboru komunistické ideologie na postavách

Pláteníka a Belšana (polemika komunistického ideologa s nestraníkem),

Page 42: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

42

které mají divákovi sloužit jako určité protipóly názorů na jednu věc.

Oficiální komunistická propaganda vystavěla svou ideologii na socialistické

doktríně, která měla společnost naučit jednat pragmaticky a zároveň se

nestavět proti dogmatické komunistické ideologii. Tyto požadavky Belšan

nesplňuje, a naopak se staví do role opozičního protivníka. Jedná podle

svého přesvědčení a odmítá pragmatické názory. Tím se stává pro diváka

velmi zajímavou postavou, která vstupuje do interakce s Pláteníkem a

dovolí si kritizovat marxismus-leninismus.

Třetí příběh této teze reprezentuje vztah mezi Pláteníkem a jeho

sekretářkou Zdenou. Pláteník je pro Zdenu nejen její nadřízený v práci,

ale také „duchovní“ otec jejího stranického myšlení a názoru. Dietl tento

vztah ilustruje v sekvenci, kdy se po krajské schůzi KSČ Zdena ptá

Pláteníka, jak dopadl se svojí obhajobou okresu. Pláteník jí odpovídá:

„Snad jak jsme dopadli ne, copak ty se mezi nás nepočítáš?“ (Okres na

severu, 1980, díl 3.: 0:06:25). Zdena se Pláteníkovi s úsměvem přikývne,

a odpoví „že počítá“ (Okres na severu, 1980, díl 3.: 0:06:30). Svůj

„jednoduchý“ politický vývoj Zdena popisuje i svému pozdějšímu

manželovi Ivanu Prokopovi: „Pláteník mě před čtyřmi lety přivedl do

strany a od té doby o něm nepochybuji“ (Okres na severu, 1980, díl 8.:

0:16:42). Zaměřme se právě na poslední slovo z repliky, „nepochybuji“.

Pochybování je v zásadním rozporu s ideologií komunismu. Jelikož je to

ideologie dominantní, která vylučuje opoziční názory, tak se pochybnosti o

marxismu-leninismu nepřipouštěly. Stejně tak nepochybuje Pláteník o své

straně jako celku, ale pouze o některých rozhodnutích jednotlivých členů

strany, na což má jako okresní stranický tajemník právo, ale pouze za

předpokladu respektování hierarchie stranického aparátu.

Ideový spor Pláteníka s Belšanem tedy Dietl přenesl i do 2. dílu

(Přelíčení) seriálu. Důležitá sekvence odehrávající se na lesní chatě

Hajného a jeho ženy svou naléhavostí zastíní i hlavní vyprávěcí linii tohoto

dílu, kterou je soudní přelíčení s koncernovým ředitelem Hanychem,

kterému je dávána vina za výbuch v chemičce. Zcela jasně a jednoznačně

vymezené přelíčení s Hanychem je v podstatě pouze stranickou

Page 43: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

43

formalitou, jak odstranit „nepohodlného“ ředitele z funkce. Šablonovitá

obvinění a obhajoby věrně kopírují stranickou ideologii o vině a trestu

(kdy k trestu stačí pouze obvinění vyšších orgánů moci a není v podstatě

potřeba žádných dalších důkazů), kdy viník, který je morálně čistý, musí

být potrestán, ale později mu dá strana šanci na nápravu a povolá ho zpět

do ředitelské funkce. Naši hypotézu potvrdí závěrečný díl seriálu, kdy je

Hanych opět jmenován ředitelem chemičky. Otázkou tedy zůstává, proč

Dietl věnoval v naraci tolik prostoru chemickému závodu, když v závěru

opakuje šablonovité postupy šťastného konce a nechává Hanycha

usednout opět usednout na ředitelské křeslo? Odpověď a východisko se

nabízí v podobě spojovací funkce, kterou vytvořila postava Hanycha a

prostředí chemičky. Tato spojovací funkce odhaluje odhodlanost Pláteníka

(v podobě boje o Hanycha) a zároveň ukazuje, na příkladu chemického

závodu, jednu z podstat výstavby socialismu, kterou bylo vytvoření

industriální země s centrálním řízením a zavedením plánované výroby.

Důležitým bodem všech tří příběhů této teze je to, že jde o spory uvnitř

strany (vyjma sporu Pláteník-Belšan, který je konfrontační v podobě sporu

straník-nestraník). Jde tedy o ideologické spory uvnitř moci. To je značná

odchylka od vymezeného diskurzu, že Okres na severu je pouze

propagandistickým seriálem. Komunistická strana vystupovala během

normalizace jako jednotný subjekt, který netrpěl roztříštěností a různými

názorovými frakcemi, jako tomu bylo v období Pražského jara. Dietl

přichází s autocenzurou uvnitř strany. Ale i střety postav mimo stranický

aparát, jsou velmi kontrastní v názorech a stojí ostře proti sobě. Zdena i

přes citovou náklonnost k Ivanovi nemohla opustit své ideologické myšlení

a naopak Ivan se nemohl zbavit pocitu křivdy na svém otci. V další rovině

byl spor Pláteníka s Belšanem. Divák může získat dojem, že jeho

podstatou byla polemika. Žádný dogmatismus, ale jen názorová výměna

podložená argumenty. Podobně argumentačně vyznívá i spor Andryse

s Vejříkem, i když oba propadnou svému subjektivismu a hájí své názory

za každou cenu. Dietl se snažil na těchto příbězích ukázat, že společenská

a sociální pluralita v období normalizace byla normálním jevem. Konkrétní

Page 44: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

44

mocenské vztahy se snaží upozadit a straníci jsou s nestraníky postaveni

na stejnou rovinu.

3. teze: stranická (dogmatická)

Pro M-L je stěžejní diktatura proletariátu, kterou vykonává

komunistická strana (vedoucí úloha strany, strana ztělesňuje vůli

proletariátu). Podle Lenina se diktatura proletariátu musí chápat jako typ

státu.

Na tuto stranicko – dogmatickou tezi bude navazovat (a nelze ji

oddělit) další (čtvrtá) teze, kterou jsme nazvali stranicko – ideologickou.

Pokud budeme tuto tezi chápat jako neomezenou vládu jedné strany (jako

uzavřenou ideologii a neměnný diskurz), nelze než konstatovat, že zde byl

diskurz propagandistického seriálu zcela naplněn. Pláteník často jedná ve

jménu strany a bere si na pomoc dělnickou třídu a prosté občany, jejichž

jménem se zaštiťuje. Což byla v reálném životě obvyklá strategie

komunistického aparátu – přesvědčit občany, že jedině strana se o ně

postará a je jedinou možnou volbou. Pokud používáme termín stranického

(komunistického) dogmatismu u nás, měli bychom si přiblížit, jak

probíhaly jeho jednotlivé fáze po roce 1948. Do roku 1954 se pěstoval

stalinský kult osobnosti, což byl zřejmě nejtvrdší etapa totality

v Československu. V letech 1955-1958 proběhla první etapa ideologické

reformy, která vyvrcholila II. sjezdem Svazu československých

spisovatelů. V roce 1959 byla tato reforma označena za scestnou a

vyprázdněnou. Druhou etapu ideologické reformy odstartovalo vyhlášení

destalinizace na 22. sjezdu KSSS v roce 1961. V Československu se

k destalinizaci přidala ještě vleklá hospodářská krize (1962-1967), což

vyvolalo reformní kroky ve stranickém vedení. Diktatura proletariátu byla

nahrazena „všelidovým státem“, socialismus se stává myšlenkovou

svobodou, reformní ideologie se svého vrcholu dočkala na IV. Sjezdu

Svazu československých spisovatelů v roce 1967 a přenesla se především

Page 45: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

45

do revolučního roku 1968. Celou reformu potom ukončil nástup

normalizace.

První střet této teze reprezentuje spor Pláteníka s tajemníkem

Vejříkem. Dochází k nejvyostřenější situaci (během celého seriálu) mezi

těmito dvěma postavami. Opět zde dochází ke sporu uvnitř strany (spor

komunisty s komunistou a zároveň nadřízeného s podřízeným). Vejříkovi

je nabídnuta funkce ředitele chemičky, Pláteník ho na funkci nechce

podpořit pro jeho nezralost. Obrací se schéma jednání postav. Klid a

rozvaha jsou na straně Vejříka, rozčilení a emoce reprezentuje Pláteník.

Poprvé v průběhu seriálu je Pláteník ke svému podřízenému tvrdý a

používá expresivní chování. Snaží se Vejříka přesvědčit o svém názoru

pomocí velmi zvýšeného tónu hlasu a apelativní promluvou o Vejříkově

mladickosti a nevyzrálosti.

Spor Pláteníka s Vejříkem není už pouze vnitrostranickým sporem, ale

přenáší se i do roviny pracovní a ukazuje ambice obou postav. Pláteníka

jako člověka na sklonku své politické kariéry, který nikdy nepreferoval své

osobní zájmy na úkor strany, naopak Vejříka jako ambiciózního

komunistu, který sice myslí a jedná v intencích komunistické ideologie, ale

zároveň je také kariéristou a prospěchářem, který v jistých situacích staví

osobní zájmy nad stranické poslání. Spor Pláteníka s Vejříkem

nereprezentuje komunistickou ideologii ve smyslu její doktríny ani

propagandy, spíše vychází se sociální praxe uvnitř strany. Ta je založena

na potlačení kariérismu za každou cenu a respektování názoru staršího

spolustraníka. Vejřík také reprezentuje moc v rámci diskurzu, a to hned

dvojím způsobem. Jako představitel a vykonavatel totalitní moci a jako

člověk, který v rámci této moci bojuje o interní podíl na moci vedený přes

stranický aparát. Jak naznačí další vývoj Vejříkovi postavy, ani jednu

z tendencí se mu nepodaří naplnit a strana ho nakonec zbaví funkce.

Druhým příběhem naší teze může být spor Pláteníka s novým

ředitelem chemičky Eliáškem. Stupňuje se mezi nimi napětí, když Pláteník

označí Eliáška jako nespolehlivého soudruha. To Eliášek ani nevyvrátí, ani

nepotvrdí, a zaujme vyčkávací stanovisko, bez další možnosti řešení.

Page 46: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

46

Eliášek ztrácí důvěru strany a rozevírá se distance ve vztahu ředitel

chemičky – vedoucí okresní tajemník. Dietl opět dostává obě postavy do

tenze a ideologického rozporu. Nejdříve strana jmenuje Eliáška ředitelem

a následně mu vysloví nedůvěru na Pláteníkovu intervenci. Eliášek ale

není postava kariéristy-komunisty totožná s Vejříkem. Není přesvědčeným

komunistou a ideály marxismu-leninismu mu jsou cizí. Nejvíce ho zajímá

materiální stránka jeho funkce a konexe na vlivné zahraniční obchodníky

v rámci chemického průmyslu. Na rozdíl od Vejříka bojuje Eliášek o moc

za diskurzem komunistické ideologie, což potvrdí tím, že ochotně nabídne

Vejříkovi funkci ředitele chemičky, aby si zachránil svůj vlastní profesní a

kádrový profil.

Tematická podobnost obou příběhů ukazuje na rozpory uvnitř strany a

z tohoto pohledu bychom ji nemuseli jednoznačně označit za

propagandistické návody určené divákům. Bylo by tomu tak v případě, že

by stranické postavy jednaly podle stanov strany, ale ve zmíněných

případech dochází spíše ke klasickému konkurenčnímu boji. Vejřík chce

uchopit svou příležitost stát se ředitelem, Eliášek hájí sebe a svou funkci

za každou cenu a obě postavy jsou vyobrazeny jako příklady

nespolehlivých komunistů. Zmíněné atributy odpovídají spíše podmínkám,

které známe z demokratického fungování společnosti než z totalitního

státu, kde propaganda o těchto věcech mlčí. Z hlediska explanace i

interpretace v rámci CDA je Dietlův scenáristický záměr snadno

pochopitelný. Pokud by zobrazoval v seriálu jen střety komunistů

s nestraníky, věrohodnost narace by poklesla. Ideové rozpory uvnitř

stranického aparátu sloužily Dietlovi jako divácky přitažlivé příběhy, kde

se mohly zobrazovat souvislosti v rámci mocenských vztahů, které

ovlivňovaly další vývoj vyprávění a zároveň mohly sloužit jako modelové

příklady chování v rámci sociálních vztahů.

Page 47: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

47

4. teze: stranická (ideologická)

M-L požaduje fungování strany na principu demokratického

(stranického) centralismu – stranické orgány jsou voleny členskou

základnou a fungují na základě přísně vymezené vnitrostranické disciplíny.

Tato teze je v seriálu zobrazována nejčastěji. Celým 10. dílem (v

ostatních dílech je koncentrace menší) prochází téma ideologického

konfliktu uvnitř strany (autocenzura). Dalšími nosnými příběhy této teze,

určené pro náš text, jsou: 1. spor Pláteníka s Vejříkem - Pláteník vysloví

na okresním zasedání výboru KSČ sebekritiku strany a požaduje revidovat

případ Hanych. To pobouří tajemníka Vejříka, který je zásadně proti; 2.

Pláteník se dostává do sporu s ředitelem šachty Soldánem; 3. Pláteník

vede spor s Belšanem o stranické myšlení. Belšan vytýká Pláteníkovi

taktizování a zbabělost stranického aparátu; 4. střet mezi OV KSŠ a OV

SSM – nespokojenost s vedením SSM a odvolání jeho vedení; 5. tajemník

zemědělství Meduna se vzdá své funkce a naplňuje tím stranický princip o

neprospěchářství, které plyne z funkce.; 6. Pláteník vysvětluje sekretářce

ideologického oddělení Jiřině (Lenka Termerová) podstatu stranického

života: „Strana nejsou jen ti, co sedí na klíčových místech“ (Okres na

severu, 1980, díl 5.: 0:26:48).; 7. předseda Andrys na schůzi celozávodní

odborové organizace (CZO KSČ) vysvětluje podstatu strany a mluví o

jejich prioritách, kterými jsou: demokratický centralismus, závaznost

rozhodnutí vyšších orgánů pro orgány nižší, stranická disciplína,

akceschopnost.

Všechny popsané příběhy jsou pracovními střety (s výjimkou střetu

Pláteníka s Belšanem) odehrávající se mezi členy strany a Dietl z nich také

vypustil osobní rovinu. Pokusme se teď analyzovat jednotlivé spory.

Pláteník – Vejřík: Vejřík je modelovým ztvárněním inteligentního mladého

komunisty, nechybí mu oddanost straně a pracovitost, ale postrádá

empatii a často jde názorově proti vedoucímu tajemníkovi. Což by pro něj

nemělo vážnější následky, pokud by jeho charakterové vlastnosti byly

stejně pevné jako jeho ideologické postoje. Opačně je tomu v případě

Page 48: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

48

sporu Pláteníka se Soldánem. Soldánovi jsou prokázány finanční

machinace a obohacování na úkor podniku a Pláteník z něj udělá (po

zásluze) odstrašující případ pro ostatní straníky i pracovníky šachty.

Soldán, na rozdíl od Vejříka, patří do skupiny komunistů (např. společně

s postavou Eliáška), kterým nejde ani o marxisticko – leninské ideály, ani

o kvalitně odvedenou práci, ale především o finanční a jiné výhody

plynoucí z jejich funkce. Dietl v těchto případech (Soldán i Eliášek)

nenechává rozhodnutí o vině či nevině na divákovi, ale jasně vymezuje

(pomocí názoru strany), kdo je stranicky nepřijatelný. Podobně Dietl

postupuje i v případě vedení SSM, které je potrestáno odvoláním ze svých

funkcí na základě prokázané neschopnosti vedení svazu a osobních

prospěchů plynoucích z funkcí. Tři vedoucí pracovníci SSM jsou postaveni

před politické vedení OV KSČ, a to je označí za nedůvěryhodné. Dietl tak

přímo ukazuje, že strana sice vedla uvnitř zdánlivý dialog, ale každé

obohacování na úkor ideologické práce muselo být exemplárně

potrestáno.

Spory mezi Pláteníkem a Belšanem, Medunou a Sukovou a Pláteníkem

a Jiřinou mají sice dokazovat nadřazenost vedoucího funkcionáře nad

svým podřízeným (straníka nad nestraníkem), ale není to primárním cílem

těchto sporů. Tím je ukázání dialogu a hledání východisek. Pláteník chce

od Belšana slyšet konkrétní nedostatky, které ho vedou ke kritice

stranického aparátu. Pro obě postavy je jejich dialog o to těžší, že mají

rodičovské a citové vazby k postavě Michaely, a proto musí volit

kompromisní jednání. Zároveň Pláteník chválí a hájí tajemníka Medunu

(ve sporu Meduna – Suková) a vyzdvihuje, že Meduna „dělal svoji vysokou

školu při kolektivizaci“ (Okres na severu, 1980, díl 6.: 0:26:55). Meduna

jako uvědomělý straník, i přes viditelný odpor k nové tajemnici Sukové, ji

předává a zasvěcuje do agendy zemědělského oddělení, které je svěřeno

mladé a nadšené stranické funkcionářce (Suková jako modelový příklad

naplnění principu nového socialistického člověka, který je v průběhu

seriálu potvrzen sňatkem s ideologickým tajemníkem Kořánem (Petr

Šťepánek)). Ta by měla pokračovat v práci, kterou započala generace

Page 49: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

49

zakladatelů družstev a myšlenky kolektivizace, reprezentovaná Medunou.

Podobně ideologicky je tomu tak i v případě sporu Pláteníka a Jiřiny, kdy

Pláteník obhajuje stranu jako kolektivní celek, který nestojí pouze na práci

vedoucích funkcionářů (politbyra), ale především na řadových členech

strany, kteří vedoucím komunistů přinášejí nové podněty. Tady Dietlova

narace poněkud selhává a jeho dvě tvrzení se dostávají do rozporu.

Pláteník sice pronáší slova o velké důležitosti všech členů strany, ale ta

jsou popřena na schůzi celozávodní odborové organizace, kde Andrys

cituje čtyři pilíře marxisticko-leninské ideologie.

Tato teze nejvíce naplňuje diskurz propagandistického seriálu, a to

hned z několika důvodů. Straničtí představitelé jsou zobrazeni jako symbol

spojení moci a ideologie. V rámci této teze opět dochází k vnitřnímu

stranickému boji, který je reprezentován ideovým nesouladem mezi

Andrysem a Vejříkem, Pláteníkem a Soldánem, Medunou a Pláteníkem,

Pláteníkem a Jiřinou, vedení OV KSČ a vedení OV SSM. Jak se s těmito

rozpory uvnitř strany vyrovnat, nám nabízí postava Andryse, která přímo

cituje stranické priority v nepozměněné podobě, z reálného fungování

komunistické strany. Sepětí mezi mocí a ideologií lze jasně vidět na

stranických schůzích v chemičce, kde řadoví zaměstnanci dávají najevo

podporu stranickým rozhodnutím a stojí na straně Pláteníka, který

prosazuje Hanycha zpět do funkce ředitele. Tady nám Dietl názorně

ukazuje působení všelidového státu, kdy prostí dělníci a pracovníci

chemičky mají pocit, že mohou výrazně ovlivnit obsazení postu ředitele

chemičky, což je v reálném případě naprosto demagogickým názorem.

5. teze: společensko-politická

M-L ideologie ustavuje komunistické straně metody, cíle a samotnou

povahu strany.

Společensko–politická teze je v seriálu vyjádřena několikrát

prostřednictvím problematické situace, a to jak v reálném historickém

Page 50: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

50

kontextu, tak i ve fikčním světě seriálu, Pražského jara 1968, způsobené

invazí spřátelených vojsk (proto jsme tezi nazvali společensko-politickou).

V těchto intencích je i příběh Pláteníka a Karla Prokopa (Martin Růžek). Po

dvanácti letech od srpnových událostí dochází k rehabilitaci Prokopa. Podle

Pláteníka pochopil Prokop svou chybu z roku 1968 (kdy ve stranickém

časopise nevyjadřoval stanoviska strany), strana ho volá zpět a nabízí mu

vydání jeho knihy, kterou dlouho nakladatelství odmítalo. Mezi Prokopem

a Pláteníkem dochází ke smíření a pochopení, konec zatrpklosti střídají

„světlé zítřky“. Jedna z nejvíce exponovaných událostí komunistické

historie v Československu (Pražské jaro 1968) je v seriálu zobrazena

podle výkladu totalitní propagandy a vytváří se kolem ní mýtus v podobě

neomylnosti strany. Pláteník je zobrazován jako komunista s lidskou tváří,

který zastává kontinuální názory na invazi vojsk i po dvanácti letech.

Pokud jsme konstatovali, že jde o komunistickou propagandu v podobě

vyobrazení tohoto tématu, musíme říci, že Dietl v podstatě vycházel

z reálného pohledu na věc. Komunisté, kteří byli zastánci vojenské invaze,

se také během roku 1969 dostali k moci a byli vedoucími představiteli

státu během normalizace. Stejně tak Pláteník je přesvědčen o správnosti

svého názoru a nehodlá své stanovisko přehodnocovat. Spor kolem

rehabilitace Karla Prokopa je z historického hlediska pro seriál

nepodstatnou záležitostí, pouze propagandisticky ukazuje vřelou tvář

stany a Pláteníka, který Prokopa v roce 1968 perzekuoval a po dlouhé

době mu dává příležitost k práci (Srov. s reálnými příklady

perzekuovaných umělců jako Jiří Menzel nebo Věra Chytilová).

Vedle historického hlediska událostí roku 1968 můžeme postavit i

hledisko rozvoje narace v podobě příběhu Pláteníka a Karla Prokopa. Na

rozdíl od historického hlediska dokázal Dietl v naraci téma roku 1968

dobře použít pro dějovou linii postav Ivana Prokopa a Zdeny. Ivan a

Zdena se seznámí prostřednictvím svých dětí ve školce a jejich vztah

dospěje do rozhodnutí, že spolu vytvoří rodinu a katarzí jejich vztahu bude

svatební obřad. Zdeně má jít za svědka na svatbu právě Pláteník. Ivan

Prokop se po této zprávě distancuje od Zdeny a vysvětluje jí, že Pláteník

Page 51: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

51

nemůže být svědkem na jejich svatbě, protože v roce 1968 vyhodil jeho

otce z práce. Zdena chápe rehabilitaci Ivanova otce jako pochopení

událostí roku 1968: „Události roku 1968 byly dobré pro budoucnost

národa a že lidé, kteří byli proti, byli spravedlivě, někdy také přísně,

potrestáni“ (Okres na severu, 1980, díl 10.: 0:36:33). Ivan reaguje na

vysvětlení Zdeny velmi vyostřeně a odmítá ho. Situace se vyřeší až o

několik dílů dále, kdy Pláteník zaintervenuje v nakladatelství a umožní

vydání knihy Karla Prokopa. Dietl vlastně vytvořil hned dvojí mýtus, který

reprezentují postavy Pláteníka a Zdeny (dogmaticky propagují svůj kladný

postoj k invazi vojsk) a na druhé straně postava Ivana Prokopa, která i po

dvanácti letech není schopna se s perzekucí svého otce vyrovnat.

Během celého seriálu pochybují o vedoucí úloze strany pouze dvě

postavy – Belšan a Ivan Prokop. Belšan polemizuje o principech stranické

ideologie, Prokop má z osobních důvodů (perzekuce otce po roce 1968)

nedůvěru ke straně. Obě postavy prochází během seriálu podstatným

citovým a názorovým vývojem a v závěru seriálu dojde k jejich

symbolickému podřízení a smíření s komunistickou ideologií, které je do

velké míry motivováno osobními zájmy (v případě Belšana postavou

Michaely, u Prokopa je to postava Zdeny). Dietl ovšem nijak primárně

oběma postavám nepřisuzuje roli antikomunistů, ale spíše pochybovačů,

kteří mají objektivní i subjektivní důvody nevěřit straně. Intenzivní

spolupráce a důvěra jednotlivých členů okresního a krajského aparátu je

vyobrazena vztahem mezi Pláteníkem a krajským tajemníkem KSČ Baxou.

Vztah obou vedoucích tajemníků je během celého seriálu otevřený a

přátelský, bez náznaku nadřazenosti. Baxa Pláteníka neustále podporuje

v jeho rozhodnutích. Společně rozhodují o důležitých lidech na

strategických místech (Vejřík, Hanych, Soldán, Eliášek).

Tato teze nám také velmi přesně modeluje ideologické spory, ve kterých

je Pláteník během seriálu: 1. s Belšanem – odmítá jeho protěžování, kvůli

tomu, že je jeho zeť a obecně Pláteník odmítá protekci; 2. s Vejříkem – na

rozdíl od Vejříka věří Pláteník v teorii náhody; 3. s předsednictvem OV

KSČ – podle Pláteníka je spor kolem Hanycha kardinální politickou a

Page 52: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

52

ideologickou otázkou; 4. s Medunou – jak má Meduna přimět zemědělce

ke spolupráci („strana je kolektivní síla a moudrost“). Opět nám po tomto

reálném výčtu vychází, že postava Pláteníka se během celého seriálu

dostává do sporů převážně se členy strany. Spor Pláteníka

s předsednictvem okresního výboru KSČ je bojem o moc (Pláteník ji

nazývá politickou a ideologickou otázkou). Toto označení je naprosto

konkrétní a lze ho interpretovat jako jasný signál, kterým Pláteník dává

najevo svůj politický a občanský postoj. Zároveň se vzepře předchozí M-L

tezi a odmítá ideologický pohled tajemníka ÚV KSČ a ministerstva

průmyslu. Celá situace, ale odpovídá pouhé Dietlově fikci, která nemohla

mít reálný předobraz, protože bylo nepravděpodobné, aby okresní

tajemník strany prosadil svůj záměr na úkor ministra průmyslu a

tajemníka ústředního výboru strany. Pláteník v tomto případě jedná nad

svou stranickou pravomoc a prosazuje svůj lidský a morální postoj, který

z něho dělá dobrého stranického politika, ale vhodného jen pro okresní

potřeby.

6. teze: společensko-ideologická

M-L odsuzuje náboženství – prosazuje tzv. ateistický humanismus, Bůh

neexistuje, duše neexistuje, člověka vede rozum, vědomí je produktem

hmoty.

Společnost (veřejnost) a církev (náboženství) představovaly, pro

autoritářský komunistický systém u nás, vždy určité nebezpečí. Veřejnost

se velmi negativně postavila proti vojenské okupaci v roce 1968 a církev

ani v normalizačním období nepodporovala komunistickou politiku. Toto

prolínání společnosti, ideologie a odporu je zakódováno do osobních

příběhů postav, tak aby nebylo prvoplánové a nepůsobilo na diváky jako

předvídatelné. Jedná se tedy o sociální diskurz a o hledání pojmu pravdy.

Nosným příběhem zmíněné teze je rozepře Michaely a Belšana o tom,

jestli Bůh je nebo není. Celý spor je postaven na principu pochybování, lži

Page 53: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

53

jako kategorickém imperativu, Belšanově klidu a hysterii Michaely.

Manželka (Jaroslava Obemaierová) hajného Kostřici (Jiří Zahajský), kteří

jsou rodinní přátelé Pláteníkových, vysvětlují Michaele, proč s nimi na

chatě není Hanička, dcera hajného z prvního manželství. Údajně se

dostala do rozepře se svým otcem o tom, jestli je Bůh nebo není. Michaela

se ptá: „Copak ona je nějak nábožensky zatížená?“ (Okres na severu,

1980, díl 2.: 0:03:28). Hajný odpovídá: „Ale vůbec ne, je to od ní jen

takový truc“ (Okres na severu, 1980, díl 2.: 0:03:30). Belšan se zapojí do

diskuze a snaží se oponovat: „Nebo si prostě myslí, že má právo na

pochybování“ (Okres na severu, 1980, díl 2.: 0:03:37). Michaela ale

nepřipouští žádnou polemiku a rázně odpovídá: „To si na to pochybování

mohla vybrat lepší téma“ ( Okres na severu, 1980, díl 2.: 0:03:40). Dietl

přisoudil Michaele v postavě Belšana silného rétora a protihráče, který i

v této otázce má odpověď: „Když jde o tak zásadní věc, tak není žádné

téma lepší nebo horší“ ( Okres na severu, 1980, díl 2.: 0:03:44). Michaela

bere jeho odpověď jako útok na svou osobu: „No dovol, když mi někdo

říká nějakou lež, tak mám větší právo o tom pochybovat, než když mi říká

pravdu“( Okres na severu, 1980, díl 2.: 0:03:48). Belšan pokračuje

v obhajobě svého pohledu: „Když ti někdo lže, tak pochybovat nemusíš,

pochybovat máš právě, když ti někdo říká pravdu. Právo na pochybování

by si člověk neměl nechat brát, natož ho upírat někomu jinému. Právo na

pochybování přeci uznává i marxismus-leninismus, nemám pravdu?“

(Okres na severu, 1980, díl 2.: 0:03:57). Po této odpovědi se Michaela

zvedne od ohně a naštvaně odchází. Pláteník převezme její roli a odpovídá

Belšanovi: „Principielně určitě ano, otázkou je, kdy to právo použít“

(Okres na severu, 1980, díl 2.: 0:04:05).

Dietl v tomto dialogu nechal promluvit tři postavy, které jsou

v rodinném vztahu a zároveň mají naprosto odlišné názory na zásadní

existenciální otázky. V rámci sociálního diskurzu nebyla v období

normalizace debata o víře v Boha zakázána. Všeobecně ale převládal

ateistický názor, že Bůh neexistuje, a ten byl podporován i marxismem-

leninismem. Postava Belšana tento diskurz poruší a snaží ho obhájit

Page 54: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

54

v paralelní diskuzi o hledání pravdy. V tomto případě nelze Dietlovi

podsouvat jakoukoliv míru propagandy, kterou by na diváka působil. Ani

Pláteník nevystoupí s odsuzujícím názorem na Belšanovo stanovisko.

Nesnaží se nijak dogmaticky prosazovat komunistickou propagandu, která

zásadně neuznávala Boha, ale naopak se snaží k Belšanovi přistupovat

jako k partnerovi d diskuze.

Další dva nosné příběhy této teze se odehrávají mezi stranickými

funkcionáři a celá teze se posouvá do roviny ideologické. Spor mezi

Pláteníkem a sekretářkou ideologického oddělení Jiřinou o potrestání

vedoucí ideologického oddělení Kazdové se díky Jiřině přenese do

emocionální polohy. Příčinou odchodu Kazdové z práce jsou valutové

machinace jejího syna. Pláteník se snaží Jiřině vysvětlit, že „žádnej z nás

nemůže mluvit za stranu“ (Okres na severu, 1980, díl 7.: 0:13:39). Jiřina

se rozčileně Pláteníka ptá: „Copak je strana nějaká církev?“ (Okres na

severu, 1980, díl 7.: 0:14:05). Pláteník ji odpovídá: „To není, ale ten kdo

chce jiným kázat o morálce, musí být sám bezúhonný, jinak na to nemá

právo“ (Okres na severu, 1980, díl 7.: 0:14:07). Pláteník tady názorně

odděluje stranu a církev (od které se distancuje) a vydává morální soud o

lidské bezúhonnosti.

Pláteník se také dostává do sporu s tajemníkem ÚV KSČ (Vladimír Ráž).

Spor vznikne kvůli Hanychovi, tajemník ÚV KSČ Pláteníkův návrh na

znovudosazení Hanycha do funkce ředitele nepodpoří. Pláteník musí jeho

rozhodnutí respektovat. Při otevření nového dolu si tajemník ÚV KSČ

neodpustí ironický komentář k tématu náboženství: „Kdybych nebyl

ateista, tak bych řekl, že jsme si ten důl přímo vymodlili“ (Okres na

severu, 1980, díl 10.: 0:23:20). Dále pokračuje a navazuje tématem

stranické disciplíny: „Když jsem já byl ředitelem fabriky, tak jsem své

nadřízené a stranické funkcionáře poslouchal málem v pozoru“ (Okres na

severu, 1980, díl 10.: 0:23:35). Dietl celý spor Pláteníka a tajemníka ÚV

KSČ idealizuje a snaží se mu přisoudit ironické konotace, které mají

odlehčit vážnost situace.

Page 55: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

55

V obou příbězích je kompenzován spor Pláteníka s předsednictvem OV

KSČ, kdy se Pláteník neřídí stranickou disciplínou. V případě sporu

s Jiřinou i tajemníkem ÚV KSČ se Dietl opět vrací ke stranické hierarchii

(Jiřina je umlčena stanoviskem Pláteníka, Pláteník je umlčen stanoviskem

tajemníka ÚV KSČ). Celou tezi opět nelze nazvat jako propagandistickou

vzhledem k našemu stanovenému diskurzu. Již z podstaty a historického

vývoje byla marxisticko-leninská ideologie ateistická, proto nemohli

v seriálu představitelé stranického aparátu jakkoliv inklinovat

k náboženství. To si uvědomoval i Dietl, a proto byla replika tajemníka ÚV

KSČ spíše glosátorského charakteru a Pláteník ve svém přirovnání apeluje

na jednoduše pochopitelnou morální stránku problému.

7. teze: ideologická

Vedoucí stranou ve státě je podle M-L komunistická strana, která vše

organizuje, řídí a vede.

Pro seriál nejdůležitější teze, která ostatní teze zaštiťuje a prochází

všemi díly. Strana se snaží, prostřednictvím Pláteníka, řešit většinu

problémů nastolených během seriálu. Ideologičnost spočívá v tom, že

seriál proklamativně ukazuje, jak se strana o všechny a všechno postará.

Jedním z problémů je aspekt nezaměstnanosti, kterou postava Pláteníka

(a celá komunistická ideologie) absolutně nepřipouští. Podle něj se strana

o všechny lidi postará a dá jim práci. Strana také zabezpečuje kulturní a

sportovní vyžití ve městě. Na této tezi jsou postaveny modelové příběhy

postav, variuje 5. a 6. tezi, příběhy se navzájem doplňují a překrývají.

Tato teze je důležitá z hlediska ideologie komunistické propagandy, které

je naprosto podřízena, ale příběhově už nepřináší žádné nové zápletky

v naraci. Pouze pro ilustraci shrnujeme několik příběhů, které

charakterizují tuto tezi, ale které jsme rozebírali již v předešlých tezích:

Page 56: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

56

1. Zdena vs. Ivan Prokop (rok 1968 a jeho důsledky pro jejich vztah) –

konflikt členky strany a nestraníka;

2. Pláteník vs. Láďa Kalabus (předseda JZD, který byl v roce 1968

zbaven funkce) – Kalabus je opakem Karla Prokopa, je zatrpklý, nechce

Pláteníkovi pomoci, i když ho strana volá zpět – konflikt dvou bývalých

přátel, z nichž jeden je stále ve straně a druhý stranu zavrhl;

3. Pláteník vs. Vejřík – vnitrostranický konflikt;

4. Pláteník vs. Karel Prokop (rok 1968 a rehabilitace Prokopa);

5. Andrys vs. Vejřík – vnitrostranický konflikt;

6. Andrys vs. Eliášek – vnitropodnikový a vnitrostranický konflikt;

7. Pláteník vs. Suková – vnitrostranický konflikt;

8. Pláteník vs. Eliášek – strana se snaží novému řediteli pomoci,

podpora ze strany okresu, Eliášek zklame důvěru strany –

vnitrostranický boj.

Záměrně jsme vybrali pro tuto tezi výše uvedené příběhy, které mají

konfrontační charakter. Tento typický rys Dietlovy tvorby vyniká v Okrese

na severu tím, že se spory přenáší z velké části i do politických témat,

které reprezentuje komunistická ideologie. Katarze příběhů nevyznívá

jednoznačně ve prospěch propagandy strany, ale převažuje hledisko

osobních sympatií nad dogmatickým jednáním. Pro názornost si ukažme

tři příklady.

Prvním příkladem je ideologičnost prostředí, ve kterém se seriál

odehrával. Prostředí, kde se postavy pohybují, je nejdůležitějším

aspektem Dietlových scénářů. Na základě prostředí rozehrává Dietl

sociální vztahy a konflikty postav. Vzhledem k tomu, že hlavní postavou

seriálu byl vedoucí okresní tajemník strany, často se děj seriálu odehrává

v kancelářích okresního stranického aparátu. Toto neosobní prostředí také

většinou produkuje pracovní střety postav, jen velmi málo se vyskytují

osobní příběhy. Dalším dominantním prostředím seriálu je byt manželů

Pláteníkových, kde se odehrávají rodinné spory mezi Pláteníkem, jeho

manželkou, jejich dcerou Michalou a jejich zetěm Janem Belšanem. Byt je

Page 57: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

57

útočištěm Pláteníkových a jejich dcery, pro Jana Belšana se naopak stává

nesnesitelně cizím a uzavřeným prostředím. Doplňujícími ideologickými

prostředími jsou různé stranické schůze a aktivy odehrávající se v místní

chemičce, dále také služební vůz Pláteníka s řidičem, ve kterém se

odehrávají dlouhé debaty mezi Pláteníkem a řidičem Matějkou. Posledním

doplňujícím prostředím (neideologickým) je hájovna manželů

Kostřicových, kteří jsou nejlepšími přáteli rodiny Pláteníkovy. Tam si

přijíždí Pláteník s rodinou odpočinout a neměl by řešit důležité problémy,

ale Dietl záměrně tomuto oddychovému prostředí přisoudil konfrontační

charakter.

Druhým příkladem bude kvantitativní výzkum ideologických spojení,

která jsme zkoumali ve čtyřech vybraných dílech seriálu. Nejčastějším

ideologickým slovem bylo oslovení čest (čest práci), které se v období

vlády KSČ v Československu používalo jako pozdrav lidí (místo dobrý den)

ve stranickém aparátu (často i mimo něj).

Kvantitativní tabulka ideologických spojení

Díl 1 Díl 2 Díl 4 Díl 7

Čest 11 Čest 10 Čest 3 Čest 7

Sekretariát

vedoucího

tajemníka 4

Socialistický

způsob života

2

Stranická

organizace 2

Kádrové

rezervy,

otázky 2

Komunisti 1

Politické,

kádrové

důsledky 1

Stranický

pracovník 1

Pionýrská

besídka 1

Ideologie 1 Strana (KSČ)1 Autorita

strany 1

Page 58: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

58

Soudruhu

Soudružko 9

Soudruhu

Soudružko 6

Ideologický

aktiv 2

Okresní výbor

strany 2

Třetí příklad je důkazem opaku (ideologie převládá nad osobním

hlediskem). Vybrali jsme několik Pláteníkových replik, které ukazují, jak

podprahově se snažila hlavní postava seriálu ukazovat tzv. lidskou tvář

strany.

Pláteník: „Viděl jsem už ledacos: viděl jsem stranický funkcionáře a

ministry, jak si v šedesátým osmým oblíkali montérky a lezli mezi koleje,

aby byli správně dělnicky umazaný“ - odkaz na rok 1968 (Okres na

severu, 1980, díl 2.: 0:36:21).

Pláteník: „Strana nejsou jen ti, co sedí na klíčových místech“ - debata se

sekretářkou ideologického oddělení (Okres na severu, 1980, díl 6.:

0:26:48).

Pláteník: „Nikoho nemůžeš k ničemu přinutit“ - debata s tajemnicí

Sukovou (Okres na severu, 1980, díl 7.: 0:24:05)

Pláteník: „Co dělá takovej mladej kluk nebo holka v našem městě? Má se

jít kam pobavit, sportovat, zatančit si?“ - otázka na vedení SSM (Okres na

severu, 1980, díl 7.: 0:41:15).

Pláteník: „Vy jako myslíte, že strana může všechno, na co si vzpomene?“

Dělník: „A ne snad?“

Pláteník: „Možná, že v nějakým případě ano, ale už je to hezká řádka let,

kdy jsem si myslel, že mít moc a něco dokázat je jedno a to samý“ -

Page 59: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

59

debata se stavebním dělníkem (Okres na severu, 1980, díl 9.: 0:01:49-

0:01:56).

Uvedené příklady měly dokázat dva charakteristické rysy této teze. Za

prvé to, že Dietl se snažil primárně psát běžné hovorové repliky postav

bez ideologické zatíženosti a propagandistické rétoriky. Jinou otázkou je,

jak daleko mohl v kritice poměrů a strany zajít a v jaké míře se musel

držet ideologického zadání. Ve stejných intencích se i prostředí

přizpůsobovalo jednotlivým narativním liniím. Osobní rovina narace se

odehrávala v ideologicky nezatíženém prostředí bytu, chalupy nebo domu.

Tato prostředí ale spíše sloužila jako sekundární záměr k primárnímu

rozehrání narace, která i v prostředí nezatíženém ideologií mohla změnit

(a také se měnila) v ideologicky vypjatou situaci (spor Pláteníka

s Kalabusem, rozepře Ivana Prokopa s otce, napětí mezi Pláteníkem a

Belšanem). Zdánlivě poklidně zvolená typologie prostředí, sloužila Dietlovi

jako zástupný motiv pro budování hlubších existenciálních dialogů.

Ideologicky jasně vymezeným prostředím byla budova okresního

výboru KSČ, porady okresních, krajských a celostátních tajemníků

odehrávající se v uzavřených místnostech příslušných budov, stranické

schůze v chemickém závodu a stavební práce v průmyslové oblasti

(kulturní dům, chemička, dálnice). V těchto exponovaných prostředích

používaly postavy odlišný jazyk, který nekorespondoval s jejich osobní

mluvou. Mimo stranického oslovení čest (soudruhu) se v replikách postav

a v dialozích mezi nimi často objevovala politická témata, která kladla

důraz na vedoucí úlohu strany a vnitrostranické konflikty. Na tomto

rozporu Dietl vystavěl celý syžet příběhu. Vnitrostranické konflikty plní

funkci určité uvěřitelnosti příběhu a směřují diváka k akceptaci

ideologických témat, které postavy musí z podstaty zadání seriálu a míry

ideologie v něm obsažené nastolovat a pokoušet se je řešit.

Page 60: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

60

12. Vyhodnocení kritérií analýzy

V předchozí části našeho textu jsme se věnovali kritické diskursivní

analýze seriálu Okres na severu. Použili jsme pro ni několik kritérií, které

se teď pokusíme vyhodnotit. Jako hlavní rámec analýzy nám posloužily

marxisticko–leninské teze, které jsme si stanovili jako zásadní pro námi

stanovené zkoumání hlavních cílu, kterými bylo působení vlivu

komunistické ideologie na televizní seriál Okres na severu a zkoumání

diskurzu televizního propagandistického seriálu ve společenském

kontextu.

Nejdříve podrobněji vyhodnotíme zvolené marxisticko–leninské teze a

jejich působení v rámci CDA. Pokud je pro Fairclougha v jeho pojetí CDA

základním faktorem intertextualita, nabízel se jako výchozí materiál

analýzy zvolení výše zmíněných tezí. A to hned ze dvou důvodů. Za prvé

pro jejich jasné vymezení a ideologickou nezpochybnitelnost, za druhé pro

jejich společné a prolínající se ukazatele v rámci společenského a

ideologického diskurzu. Marxisticko–leninské teze jsme si rozdělili na dvě

skupiny, ideologické a společenské. Jejich společné souvislost a působení

v rámci diskurzu televizního seriálu se budeme věnovat v další části, teď si

vyhodnotíme obě skupiny tezí odděleně.

Do první skupiny společensko-ideologických tezí jsme zařadili 5. a 6.

tezi, druhá skupina ideologických tezí obsahuje 1., 3., 4. a 7. tezi, 2. tezi

jsme nazvali jako mezilidskou. Jaroslav Dietl se v příbězích zmíněné 2.

teze pokusil vyobrazit nového socialistického člověka, kterého promítl do

postav tajemníka Vejříka a sekretářky Zdeny. Oba jako členové strany

vedou střet s dalšími straníky, což mělo za úkol vytvořit dojem o

pluralitních názorech uvnitř strany. V tom námi předložené příběhy

potvrzují hypotézu o ideologickém diskurzu v rámci této teze, kterou se

ale následně snaží vyvrátit střet mezi Belšanem a Pláteníkem, kde člen

strany neuplatňuje dogmatickou ideologii komunismu proti nestraníkovi.

Což může být dáno jednak Pláteníkovou povahou, nebo tím, že Belšan je

partnerem jeho dcery. Podle Dietlovy interpretace tedy primárně nejde o

Page 61: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

61

komunistickou ideologii, ale o hledání názorové spřízněnosti jednotlivých

postav. To by ovšem platilo pouze v případě, že by všechny postavy byly

bez stranické příslušnosti a jen v rovině osobních vztahů. Jak dokazujeme

v této kapitole i v kapitolách o normalizaci v Československu a historii

ČST, v rovině společenské a ideologické tomu tak být nemohlo. 2. tezi

můžeme skrze zkoumané příběhy označit v rámci diskurzu

propagandistického seriálu jako málo ideologicky zatíženou s důrazem na

ukázání názorové otevřenosti ve společnosti i uvnitř strany.

Skupina příběhů, které tvoří dvě společensko-ideologické teze, přináší

dvě zásadní témata, která Dietl promítl do seriálu. Těmi jsou rok 1968 a

vojenská intervence do Československa a pojem Boha. Zpracování obou

témat je sice poněkud tendenčního charakteru, ale pro zkoumání diskurzu

propagandy velmi důležité. Pokud budeme číst Dietlův záměr jako kritiku

dogmatičnosti komunistické ideologie, tak zde naše hypotéza selhává

především v tom, že strana nikdy nerevidovala své kroky z let 1968-1969

ani postoj ke katolické církvi. Budeme-li brát v potaz Dietla pouze jako

epického vypravěče, můžeme dekódovat jeho záměr s perzekucemi lidí,

které přinesl rok 1968, a zkoumání pojmu Boha jako výzvu k dialogu,

který nemusí být nutně pouze jednostranný a vedený

v propagandistických intencích. Proto skupinu společensko-ideologických

tezí zkoumaných pomocí příběhů nemůžeme označit za čistě

propagandistickou, ale spíše za zkoumání celospolečenských témat, která

byla vykládána v ideologických intencích strany, ale jejich platnost se

může změnit pomocí pohledu postav nestraníků.

Předešlé tři teze tedy směřují spíše k popření diskurzu, že by Okres na

severu byl čistě propagandistickým seriálem. Druhá skupina tezí, kterou

jsme analyzovali prostřednictvím příběhů, byla nazvána ideologickou pro

svou propagaci stranické politiky a ideového dogmatismu. 1. a 7. teze

jsou nositeli celého rámce marxismu – leninismu (vedoucí úloha strany a

komunistický dogmatismus). Zkoumané příběhy 1. a 7. teze se odehrávají

převážně mezi stranickými funkcionáři a zabývají se situací uvnitř strany.

Dietl neměl příliš možností, jak ozvláštnit tyto příběhy, snažil se alespoň o

Page 62: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

62

to, aby postavy neměly příliš ideologické repliky, které by odradily diváky

od dalšího sledování seriálu. Všechny příběhy těchto dvou tezí Dietl napsal

jako vyhrocené konflikty, kde nejde vždy jen o stranickou ideologii, ale

také o osobní zájmy. Hledisko propagandy je zde převládající v podobě

zobrazování neomezené vlády komunistické strany a její ideologie.

Stanovený diskurz je zde naplněn a v rámci příběhů teze 1. a 7. je Okres

na severu propagandistickým dílem. Zbylé dvě teze (3. a 4.) mají základní

myšlenky v diktatuře proletariátu a centralizovaném plánování. Zařadili

jsme je mezi ideologické z důvodu jejich závislosti na 1. a 7. tezi a také

kvůli příběhům, které je reprezentují a které se opět odehrávají především

mezi stranickými funkcionáři. V tomto bodě narážíme na specifický

problém celého seriálu a s ním spojené analýzy diskurzu. Tím je zmíněné

prostředí, ve kterém se seriál odehrává a většina postav, která v něm

vystupuje. Prostředí i postavy jsou stranického charakteru, proto se

většina dialogů mezi členy aparátu věnuje ideologickým problémům

komunismu. V tom lze spatřovat příčiny toho, že v rámci současného

diskurzu, je Okres na severu označován za propagandistický seriál, aniž

by se rozlišovaly jednotlivé úrovně a témata jeho propagandy.

Dietl se ve všech ideologických příbězích, které reprezentují tuto

skupinu tezí, snažil do popředí zájmu dát postavu komunisty, která ale

nebude mechanicky opakovat ideologická hesla, ale bude se pokoušet

řešit každodenní problémy, se kterými by se mohl divák identifikovat.

Právě v příbězích 2. 3. a 4. teze se pokoušel o syntézu postav a vedoucí

úlohy lidu ve státě. Podařilo se mu to u postav Andryse, Pláteníka, Zdeny,

Belšana, Krečmara a Sukové, kde dokázal propojit typické vlastnosti,

které svým postavám přisuzoval, jako nadšení, zarputilost, vstřícnost,

bojovnost, obětavost. Z podstaty stranickosti musely zmíněné postavy

hájit také dogmatické principy komunismu, což Dietl vždy řešil

konfrontačním dialogem s postavou jiného názoru.

V rámci CDA analýzy jsme také zkoumali společenské a mocenské

vlivy, které se promítly do seriálu a podpořily stanovený diskurz,

prostřednictvím kterého je vnímán Dietlův a Sokolovského seriál jako

Page 63: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

63

propagandistický. Co se týče společenských a mocenských motivů, které

Dietl zakomponoval do seriálu, je nutné si uvědomit, že celý Okres na

severu byl politickou objednávkou strany. Proto musely být v logické

souvislosti vyobrazovány mocenské symboly strany v podobě postav a

prostředí. Budova a kanceláře stranického sídla musely být obsazeny

postavami stranických funkcionářů, průmysl byl prezentován v podobě

chemičky, moc strany v podobě tajemníka ÚV KSČ a tajemníka ministra

průmyslu. To všechno jsou zcela relevantní atributy, kterým se Dietl

nemohl vyhnout a nezařadit je do scénáře. Celý stranický aparát patřil

v době vzniku seriálu k běžnému koloritu doby, stejně jako vedoucí úloha

KSČ a média pod kontrolou ÚV KSČ. To všechno mělo podstatný

ideologický vliv na výslednou podobu seriálu, ale nelze samotný seriál

striktně označit za propagandistické dílo. Daleko přesnější je tvrzení, že

samo normalizační období, strana a její ideologie byly rozhodujícími

faktory komunistické propagandy. Dietl se pokoušel naplnit ideje strany

v pracovních vztazích postav, v osobní linii postav převládala minimální

ideologická zatíženost.

Pokud budeme vyhodnocovat působení společenského diskurzu na

Okres na severu, musíme od sebe oddělit období, kdy měl seriál premiéru,

a současné společenské poměry. Pojem ideologie nám bezprostředně

souvisí s diskurzem postkomunismu, který působí na společnost a zkoumá

ho například filosof Václav Bělohradský. Ten vidí vývoj v Česku po roce

1989 jako „veřejný prostor, který ovládla norma, kdo není

antikomunistou, je komunistou“ (Bělohradský, 2009:

http://www.novinky.cz/kultura/salon/184829-vaclav-belohradsky-od-

realneho-socialismu-k-realnemu-kapitalismu.html). Používá také termín

spiknutí v souvislosti s nejnebezpečnějším rysem polistopadového vývoje:

„politika je spiknutí proti veřejnosti spíše než jednáním ve jménu

veřejnosti“ (Bělohradský: tamtéž). Tady je nutno poznamenat, že

například Herman a Chomsky se v modelu propagandy termínu spiknutí

striktně vyhýbají. Bělohradského kritika antikomunismu jako

společenského diskurzu po roce 1989 je věcná a jasná: „Žijeme

Page 64: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

64

v postdemokracii, která pro mě znamená především to, že demokracie

ztratila schopnost být kompromisem mezi hloubkou změn a jejich

legitimností – přijatelností pro všechny“ (Bělohradský: tamtéž). Vedle

pojmu postkomunistický antikomunismus definuje Bělohradský také velmi

frekventované pojmy jako reálný socialismus „tenkrát by bylo nereálné

snažit se podřídit veřejnou lež pravdě našich soukromých životů“ a reálný

kapitalismus, kde naopak „nemá smysl bojovat o to, aby veřejná pravda

byla pravdou i v našich soukromých životech“ (Bělohradský: tamtéž).

Podle Bělohradského se česká společnost ještě nevyrovnala s obdobím

komunismu a nedokáže přesně reflektovat a rozdělit různé věci

odehrávající se v období let 1948-1989. Bělohradského zmíněná norma

antikomunismu přesně vystihuje i diskurz propagandistického seriálu,

který současná společnost vnímá jako odsouzeníhodnou část televizní

tvorby, aniž by dokázala analyticky argumentovat, proč by tomu tak mělo

být.

V našem textu jsme také zkoumali fungování jazyka v Okrese na

severu v rámci ideologie a jeho mocenského použití, proto dochází i na

jeho vyhodnocení. Michał Głowiński charakterizuje universalistický jazyk

socialismu třemi hlavními funkcemi: delimitační, atomizační a

metajazykovou. „Funkce delimitační je vyčlenění a diferenciace vládnoucí

třídy, která se má odlišovat životním stylem, hodnotovým systémem a

privilegii od zbytku národa, což je demonstrováno (a zároveň také

způsobováno) právě specifickým jazykem. Atomizační funkce spočívá

v roztříštění, v likvidaci a vymknutí se diktované doktríně. Znemožňuje

také koexistenci mocenské komunikace s jinými typy jazyků. Funkce

metajazyková navazuje na funkci atomizační. Jazyk ideologie směřuje

k tomu, aby byl univerzálním metajazykem. Tomuto metajazyku by

postupně měly být podřízeny všechny ostatní možné jazyky, které má

tento metajazyk zároveň ovládat. Proto marxisticko-leninský jazyk

nevstupuje do dialogu s ,podřízeným‘ jazykem, ale pouze ho ze své

svrchované pozice komentuje. Je jí vyjádřena absolutní apriorní pravdivost

všech promluv, vyřčených v rámci ideologického diskurzu a zároveň tento

Page 65: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

65

diskurz potvrzujících“ (Głowiński 1991: 38-42). Głowiński svým

rozčleněním mocenských funkcí jazyka přisuzuje funkci delimitační

obecnou funkci pojetí mocenského jazyka. Funkce atomizační a

metajazyková (obě jsou na sobě závislé), jsou podle Głowińského

charakteristické pro nastolení absolutního jazyka ideologie.

Podle Głowińského rozdělení a naší analýzy můžeme dojít k závěru, že

Dietl používal ve scénáři Okresu na severu převážně funkci delimitační.

Atomizační funkce jazyka je použita jen v případech zasedání OV KSČ a

při pracovních schůzích na sekretariátu ÚV KSČ. Metajazyková funkce se

v seriálu prakticky nevyskytuje, a to z důvodu nepřijatelnosti pro diváky.

Zmíněná atomizace se odehrává v rovině myšlení postav, které jazyk

přizpůsobují k účelům komunistické doktríny, jak to můžeme pozorovat u

představitelů krajského nebo ústředního stranického aparátu. Tyto

postavy používají stranická hesla, která vytrhávají ze starých kontextů, a

snaží se jim dávat nové souvislosti, které ale nemají jasně určený význam

(tento jev můžeme pozorovat u postav Eliáška, Vejříka nebo Sukové).

Tímto diskurzem by byl celý seriál pouze funkčním prostředkem

ideologické moci, který by měl sloužit komunistickému režimu a jeho lidu

k potvrzení správnosti nastolené cesty. V případě Dietlova použití jazyka v

seriálu tomu tak není, a to hned ze dvou důvodů. V textu sice nechybí

kolektivní prezentace strany, což naplňuje charakter ideologie, ale ta je

reprezentována pouze stranickými schůzemi. Hlavní postavu Pláteníka

můžeme označit spíše za individualistu, který se v určitých věcech

(obhajování ředitele Hanycha) vymyká kolektivní hierarchii stranického

aparátu. Druhým důvodem je silná tendence použití metafory, kterou Dietl

do scénáře vložil. Metafora je nejsilnější ve spojení funkce slova a obrazu,

což v rámci diskurzu umožňuje jasně vyjadřovat antiideologické názory,

ale také jednoznačně ideologii podpořit. Dietl se pokoušel ukázat realitu

života stranických funkcionářů a společnosti prostřednictvím metafory,

která sloužila k vyjádření jeho názoru. Použití metafor nebo obrazných

pojmenování v textu scénáře, sloužilo k ozvláštnění, zpestření a

k dynamizaci rytmu seriálu a mělo text odlehčit od ideologicky

Page 66: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

66

jednotvárných a plochých replik. Dietlovi se pomocí obrazných metafor

s hodnotícím podtextem, které ale byly použity v těsném propojení

s konkrétními ideologickými pojmy, podařilo zmíněným pojmům přisoudit

libovolný význam, který mohl recipient v textu dekódovat podle své

divácké a osobní zkušenosti.

13. Role diváka a autora

Teorie a různé klasifikace publika se vyskytují v mediálních studiích

velmi často. Pro naše zkoumání zůstaneme u typologie publika tak, jak ho

rozlišuje Denis McQuail: „1. typ publika označuje jako sociální skupinu

nebo veřejnost, kterou spojuje lokalita; 2. typ publika je založen na

uspokojení určité potřeby; 3. typ publika je definované médiem (masová

cílová skupina); 4. typ publika je definován příslušností ke kanálu nebo

určitému obsahu (produktu)“ (Reifová, 2004: 203). Nás bude nejvíce

zajímat 1. typ publika (sociální skupina, veřejnost), který je spojen

s ideologií a médii veřejné služby. Ideologie je v námi zkoumaném díle

jednoznačně přítomna. Médium veřejné služby v podobě Československé

televize v normalizačním období zmíněnou funkci neplnilo a bylo naopak

ideologicky zatíženou institucí, která byla plně v moci Komunistické

strany. McQuailovo rozdělení nás vrací k tvrzení Ireny Reifové, že „od

možnosti identifikace (s postavou) se pak odvíjí zřejmě nejpodstatnější

funkce kvalitního normalizačního televizního seriálu, funkce eskapistická“

(Reifová, 2002: 363). Tato krátká citace navozuje tři témata, která lze

zkoumat. Identifikace diváka s postavou, kvalitní normalizační seriál a

fantazijní únik do imaginárního světa.

Autor scénáře (v našem případě Dietl) předpokládá, že divák má určité

kompetence a schopnosti jeho textu porozumět a zároveň ho interpretovat

a rekonstruovat. Tím se z běžného diváka stává divák informovaný, který

průběžně formuluje hypotézy a zasazuje je do určitých rámců (co se děje,

jaká je motivace postav, jaké se vytváří situace). Cílem seriálu je, aby byl

Page 67: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

67

sledován. Autorovo sdělení divákovi je konstruováno tak, aby bylo

srozumitelné a pochopitelné. Autor by měl znaky, kódy a žánry sestavovat

tak, aby divák měl pocit, že věrně a pravdivě vykreslují existující realitu.

Diskurz produkuje „vědění“, které je považováno za realitu. „Realističnost

je těšně spjata se souborem idejí, představ a nároků převažujících či

prosazujících se v dané době a daném prostředí – tedy s určitou ideologií“

(Jirák, 2004: 211). Ideologie je typickým znakem pro 1. typ McQuailova

publika. To se musí, stejně jako další tři typy publik, identifikovat se

seriálovými postavami. Logickou návazností na identifikaci je pak zmíněná

eskapističnost, bez které by žádný televizní seriál nemohl fungovat. To

platí pro seriály natočené a vysílané v totalitních (posttotalitních) režimech

i v demokratickém zřízení. Zůstává tedy otázkou, jak definovat kvalitní

normalizační seriál.

Role diváka v období normalizace, který sledoval (přijímal) televizní

seriály, byla spojena s cenzurou a stranickými příkazy. Cenzura je

definována jako „cílený, institucionalizovaný a politicky podložený zásah

státní moci do autorského záměru či informačního toku“ (Reifová, 2004:

26). Cenzura se dotýkala všech důležitých pořadů, které se v televizi

objevily a k divákovi se dostaly (aniž by si to v tu chvíli uvědomoval)

pouze schválené verze filmů, seriálů a pořadů. Irena Reifová uvádí jako

příklad kvalitního normalizačního seriálu Nemocnici na kraji města

(Reifová, 2002). Ze současného společenského diskurzu, v němž jsou

normalizační seriály přijímány, je to pochopitelné tvrzení. Z pohledu

zkoumání, které provádíme, je uvedený příklad diskutabilní. Za prvé

proto, že sama autorka (I. Reifová) nazývá Nemocnici na kraji města

únikový seriálem a Okres na severu propagandistickým seriálem. Již

zmíněné označení (vymezení) obou seriálů neposkytuje plnohodnotné

srovnání. Dále je důležité si uvědomit, o kom a o čem oba seriály byly,

v jakém prostředí se odehrávaly a co měly zobrazovat (případně na čí

příkaz).

Dominantními pro tvorbu názorů a postojů veřejnosti (diváka) je

informační proces institucionalizovaný skrze masová média. Média stojí u

Page 68: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

68

zrodu zpráv, nastolují agendu a vybírají, o čem a jak budou referovat.

Masová médii v období let 1948-1989 byla státní a fungovala na

diametrálně jiných principech než dnešní média, která jsou většinou

komerční povahy a nabízí produkty k prodeji. Tyto atributy do velké míry

ovlivňovaly postoj a roli diváků i k normalizačním seriálům, a to jak

v době vzniku seriálů, tak i v současnosti. Na přelomu 70. a 80. let, kdy

Okres na severu vznikl, měl divák (stejně jako celá společnost

v Československu) k dispozici pouze informace vytvořené státní

propagandou (televize, rozhlas, tisk). Pro „neoficiální“ (státem

nekontrolované) informace museli lidé číst samizdatové nebo exilové

materiály a poslouchat radiové stanice Svobodná Evropa (Radio Free

Europe) a Hlas Ameriky (Voice of America). Mohli tedy seriál vnímat

(dekódovat) podle svých zkušeností a diváckého vkusu a podle informací,

které dostávali od státem kontrolovaných médií. Třetím faktorem

ovlivňujícím a formujícím diváka byl kult osobnosti Jaroslava Dietla, který

byl v době vzniku Okresu na severu všeobecně známým a společensky

uznávaným scenáristou, díky seriálu Nemocnice na kraji města. Televizní

divák v autoritativním režimu měl také možnost Dietlovi seriály

nesledovat. Tato možnost volby je aktuální i v současném společenském

diskurzu, který reprizování normalizačních seriálů provází. Divák i autor

mají vždy možnost volby, jiná situace je u médií. Jejich orientace na

sledovanost, zábavnost a finanční zisk z reklamy je nutí selektivně vybírat

sdělení podle obecných hodnot, která interpretují v jiných konotacích a tím

výrazně ovlivňují výslednou podobu diskurzu.

Přínosem pro naši analýzu diváka je zkoumaný text Jaromíra Volka

Televize jako spolutvůrce domova a extenze rodiny, který se soustředí na

diskurz pojmu extenze (kulturní rovina, domácnost, individuum). Volek

v textu vymezuje diskurz pojmu žena – matka, který následně ilustruje a

rozvádí pomocí žánru soap opery, kterou srovnává například

s normalizačními seriály Jaroslava Dietla nebo cyklem pořadů Bakaláři

(srov. Volek, 1999: 19). Zmíněné srovnání ovšem nevidím jako relevantní,

protože žánr soap opery v Americe a normalizačních seriálů

Page 69: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

69

v Československu je naprosto odlišný a vznikal v diametrálně rozdílných

podmínkách. Navzdory malé relevantnosti srovnání soap opery a

normalizačních seriálů vezmeme toto srovnání v potaz a poslouží nám

jako komparativní prostředek. Volek používá ve své analýze také pojem

patriarchálního diskurzu, na který musí navazovat pojem genderu, který

je propojen především s tím, jak jsou muži a ženy reprezentováni a

prezentováni ve společnosti. Gender můžeme chápat jako konstrukci

sociálních vztahů mezi oběma pohlavími. Tady se opět vraťme k seriálům

Jaroslava Dietla, ve kterých znatelně převyšuje poměr mužských postav

nad postavami ženskými. Dietl si pouze ve dvou případech (postavy Anny

Holubové z Ženy za pultem a Alžběty Čeňkové v Nemocnici na kraji

města) zvolil jako hlavní postavu svého seriálu ženu. Ještě viditelnější je

tento rozpor v Okrese na severu, kde výraznými ženskými postavami byly

pouze dcera Pláteníka Michaela a sekretářka Zdena. Dietl tady použil

zmíněného patriarchálního diskurzu ve smyslu rozdělení postav na mužské

a ženské.

Jednou z otázek, kterou si klade Volkův text a kterou si položíme i my,

je, jak se proměnilo publikum seriálů z hlediska genderu u nás. Žánr

televizního seriálu byl v normalizačním období nejsledovanějším pořadem

v televizi. Svou úspěšnost, co se týče sledovanosti, prokázal i po roce

1989 a obliba seriálů se dá porovnat jen s reality show (Vyvolení, Big

Brother), soutěžními pořady (Superstar, Star dance) nebo talk show (Talk

show Jana Krause). Sledování televizních seriálů u nás se v době

normalizace, ale i v současnosti, stalo jakousi rodinnou atrakcí. Partneři

nebo rodina tráví čas společně sledováním televize, v rámci jejíchž

programů se vysílají i televizní seriály vyrobené v normalizačním období.

Velmi podobně tomu bylo i v 70. a 80. letech, jen s tím rozdílem, že

televizní nabídka pro koncového recipienta byla omezena pouze na dva

celoplošné programy Československé televize. Naše tvrzení je podloženo

výsledky měření agentury Mediaresearch, která se zabývá měřením

sledovanosti televizních stanic. Share (podíl sledovanosti) podle pohlaví

v prime time (19:00-23:00) byl například v období 22.11.-28.11. 2010 na

Page 70: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

70

TV NOVA 40,4 % žen a 34,5 % mužů, na TV PRIMA to bylo 20,6 % žen a

16,9 % mužů a na ČT1 to bylo 17,7 % žen a 15,9 % mužů. Share v celém

období dne (6:00 – 6:00), opět v týdnu od 22.11.-28.11. 2010 bylo na TV

NOVA 35,1 % žen a 29,6 % mužů, na TV PRIMA 21 % žen a 16,9 % mužů

na ČT 16,3 % žen a 14,8 % mužů (http://www.ato.cz/vysledky/tydenni-

data/share/m-15). V obou statistikách sledovanosti se odchylka pohybuje

v rozmezí 2-3 %. Jako metaforický epilog na uvedená data můžeme

použít myšlenku Gillese Deleuze, který shrnuje diskurz pod jedno hlavní

téma, kterým je pro něho myšlení: „Myšlení se nechápe nepřijatelné

v tomto světě ve jménu nějakého lepšího či pravdivějšího světa, nýbrž

naopak právě proto, že tento svět je nepřijatelný, nemůže již myslet tento

svět ani sebe sama. Nepřijatelné již neznamená nějakou závažnější

nespravedlnost, nýbrž setrvalý stav každodenní banality“ (Deleuze, 2006:

203).

14. Programová nabídka ČST v období vysílání seriálu Okres na

severu a recenze seriálu v dobovém tisku

Televizní nabídka dvou programů ČST v roce 1981 nebyla tak

stereotypní, jak by se mohlo zdát. Pokud se zaměříme na seriál Okres na

severu a vezmeme si jeden kalendářní týden (30. 5. – 7. 6. 1981) a jeho

vysílací schéma ČST, můžeme na tomto příkladu vypozorovat uvedení tzv.

ideologicky exponovaných pořadů, které měly za úkol zobrazovat

komunistickou propagandu. V sobotu 30. 5. v 11:15 uvedla ČST na svém

I. programu reprízu 5. dílu Okresu na Severu. Následující den (31. 5.) byl

na II. programu v 18:10 uveden pořad s výmluvným názvem Setkání se

sovětskými umělci. I. program uvedl týž den ve 20:05 premiéru 6. dílu

Okresu na Severu. V pondělí 1. 6. začíná vysílání I. programu v 15:30

pořadem Výstavba rozvinuté socialistické společnosti – výsledek 60 let

zápasu KSČ. V 18:05 navazuje další ideologický pořad Svět socialismu. O

životě v zemích našich přítel. Ve středu 3. 6. je opět v 10:05 na I.

Page 71: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

71

programu reprizovaná 6. část Okresu na Severu. Ve 14:30 je vysílán

přímý přenos z Paláce kultury v rámci předvolebního mítinku, který má

název Setkání generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta ČSSR Gustáva

Husáka s pražskými voliči. V 18:40 je na pořadu vysílání

patnáctiminutového pořadu I naše město. O aktivitě příslušníků ČSLA

(Československé lidové armády – pozn. autora). Ve čtvrtek 4. 6. vysílal II.

program ve 20:55 Besedu s hrdiny socialistické práce. V pátek 5. 6. je na

I. programu ve 20:00 připravena premiéra 7. dílu Okresu na severu. Ta je

reprizována v sobotu ve 14:30 na I. programu a v neděli 7. 6. ve 20:10

vysílá I. program premiéru 8. části Dietlova seriálu. Během jednoho týdne

tedy ČST vysílala 14 ideologicky exponovaných pořadů, propagujících

vedoucí úlohu komunistické strany.

Vedle ideologicky exponovaných pořadů poskytovala ČST ve svém

programu také prostor ideologicky nezatíženým filmům, seriálům a

pořadům. Naši pozornost zaměříme na rok 1981 a na nabídku vysílání

televize. Mimo premiéry Okresu na severu, který se začal vysílat v květnu,

se během roku vysílaly další čtyři Dietlovy seriály – Nejmladší z rodu

Hamrů (repríza na ČST2, začátek vysílání 13. 2. ve 21:45), Muž na radnici

(repríza na ČST2, začátek vysílání 15. 4. ve 21:40), Plechová kavalerie

(repríza na ČST2, začátek vysílání 8. 7. Ve 21:05), Nemocnice na kraji

města II (premiéra na ČST1, začátek vysílání 22. 11. ve 20:05). Nabídka

dalších seriálů vysílaných v roce 1981 by se dala nazvat bipolární. Na

jedné straně marxisticko-leninskou ideologií silně ovlivněná díla jako Haldy

scenáristy Otto Zelenky a režiséra Aloise Müllera, Čapí hnízdo (seriál

vznikl v televizních studiích v Košicích, Praze a Bratislavě) podle románu

Jana Kozáka popisuje historii nového JZD ve vesnici Trnávky, Poručík Petr

režiséra Pavla Krause nebo sovětský seriál Tři dny do výročí (sc: G.

Bokarev; r: G. Ivanov), který podle Týdeníku Československé televize

„řešil palčivé mravní a etické otázky budovatelů společnosti nového typu a

do detailu zobrazoval i duchovní svět současného sovětského pracujícího

člověka“ (Týdeník ČST, 1981/20: 10). Na straně druhé ČST vysílala také

detektivní seriály, které byly vyrobené v kapitalistické části světa jako

Page 72: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

72

Komisař Moulin, Columbo, Profesionálové nebo Místo činu. Ve vysílání

dostávaly prostor i náročnější umělecké filmy respektovaných tvůrců jako

Vražda v Orient Expresu Sidney Lumeta (vysíláno 14. 2. 1981 na ČST1 ve

22:00), psychologický film Elektrický šok maďarského režiséra Pétera

Bácsa (6. 5. 1981, ČST2, 21:45), Sibiriáda Andreje Končalovského (film

byl rozdělen na čtyři díly kvůli jeho délce 275 min., 13. 11. 1981, ČST1,

20:00) nebo Ztracená čest Kateřiny Blumové Völkera Schlöndorfa (25. 3

1981, ČST1, 20:00). Některé tuzemské televizní hry a inscenace

dosahovaly ve své době vysokého uměleckého standardu a neměly

bychom opomenout např. televizní hru Budu ti psát scenáristky Bohumily

Zelenkové a režiséra Jiřího Adamce (22. 3. 1981, ČST1, 20:00), Hněv

režiséra Zbyňka Brynycha (14. 8. 1981, ČST1, 20:00), Čas žít Evžena

Sokolovského (6. 9. 1981, ČST1, 20:00) nebo Dnes naposled Martina

Friče (20. 9. 1981, ČST1, 17:00).

Podle dobových pramenů měla komunistická strana i počátkem 80. let

potřebu pomocí propagandy upevňovat svou moc. Pomocí společenských a

označujících kódů se propaganda pokoušela ovlivňovat a manipulovat

veřejnost. Politický a společenský diskurz byl v té době jasně stanoven

(podpora a vyjadřování souhlasu s vedoucí pozicí KSČ ve státě) a

veřejnost neměla žádné prostředky, jak ho změnit. Označující kódy jako

nositelé významu se staly pro režim důležitými právě v podobě televize.

Společnost byla po dvanácti letech normalizace ve stádiu rezignace a

pasivně přijímala televizní propagandu.

Samostatnou analýzou by také mohly projít dobové recenze v denním

tisku. Budeme se soustředit jen na recenze v denním tisku v době

premiéry Okresu na severu. Josef Holý se ve své recenzi v Rudém právu

pouští i do kritiky Jaroslava Dietla: „Samozřejmě nemůžeme

nepřipomenout ani Dietlovy notorické chyby – nebo spíš ústupky, které

mnohdy oslabují tento žánr – přeceňování role jedince, někdy stereotypní

schémata příběhu, i to, že se o většině dějů jenom mluví, místo aby se

děly.“ V závěru své recenze Holý opět vyzdvihuje seriálovou postavu

Pláteníka: „Ale stop! Seriál skončil, uplynul čas, hroty detailů jsou

Page 73: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

73

otupeny. Josef Pláteník zůstal s námi. A jeho prostřednictvím i sice

povšechný, ale přece jen v zásadě sdílný pohled na stranického

funkcionáře“ (Holý, 1981: 5). Holý také příliš nezkoumal Dietlovu

strukturu vyprávění a jeho práci s postavami, jinak by nemohl napsat

toto: „Jaroslav Dietl ve svých seriálech nelpí publicisticky na absolutní

pravosti detailu, nesleduje s přísnou systematičností všechny vztahy a

vzájemné vazby, neprokresluje také hlouběji postavy ani jejich vztahy“

(Holý, 1981: 5). Dietl dělal přesný opak toho, než Holý popisuje. Dietl

společně s Oldřichem Daňkem a Jiřím Hubačem měli během normalizace

ve svých scénářích k televizním seriálům nejvěrohodněji propracovanou

typologii postav a jejich vztahů.

Výrazný prostor dostal Okres na severu v Týdeníku Československé

televize v době premiéry seriálu. Redaktor Bohuš Štěpánek věnoval

seriálu dvě tiskové strany formátu A3, na nichž přinesl i rozhovor

s režisérem Sokolovským. Nejednalo se o kritickou reflexi díla, ale pouze o

představení seriálu divákovi, jak naznačuje úryvek z textu: „Okres na

severu vrací k jednomu z ústředních nervů naší nové společnosti. K lidem

– a řekněme – k všedním hrdinům, kteří dávají společnosti mnohem víc

než je jejich povinností, protože to jsou lidé mimořádně poctiví, obětaví a

oddaní. A také samozřejmě upřímně přesvědčení o pravdě socialismu, o

perspektivách rozvoje právě našeho, sociálně spravedlivého systému a o

velké, nebývalé šanci, jakou svět dostal právě tímto revolučním vývojem“

(Štěpánek, 1981: 8). O několik odstavců dále autor pokračuje se svojí

ideologickou rétorikou a oslavou seriálu: „Okres na severu je zase jen

další stránkou z živé kroniky socialistické současnosti, ale stránkou o to

záslužnější, oč je kritičtější, nespokojenější s přežívajícími obtížemi, oč

otevřenější a pronikavější v podnětech a inspiračních impulsech miliónů

očí, myslí a srdcí“ (Štěpánek, 1981: 8). Štěpánek ve svém nekritickém

nadšení a obdivu také, s určitou patetičností, svou recenzi uzavírá: „Vznikl

tak opět další z hrdinů (rozuměj Josef Pláteník – pozn. autora), jimiž J.

Dietl systematicky odpovídá, jak by měl vypadat pozitivní hrdina dneška.

Page 74: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

74

Hamr, Bavor i Pláteník uvedli jako průkopníci jednu krásnou etapu

televizní tvorby a také ji svým způsobem dotvářejí“ (Štěpánek, 1981: 9).

Jméno Mirky Spáčilové se ve filmové publicistice vyskytuje již velmi

dlouho. Dnešní hlavní filmová publicistka deníku Mladá fronta Dnes

komentovala na stránkách deníků (Svobodné slovo, Mladá fronta) televizní

seriály i během normalizace. Podle Spáčilové je v Okrese na severu

„nesporným a největším kladem seriálu otevřenost a kritičnost, se kterými

jeho tvůrci prezentovali některé problémy našeho každodenního života“

(Spáčilová, 1981: 5). Spáčilová dále pokračuje v ideologické interpretaci

Okresu na Severu: „Dílčí výhrady můžeme mít k vlastní realizaci této

pozoruhodné, aktuální a nanejvýš potřebné látky. Ideová stránka seriálu

si zasloužila větší uměleckou přesvědčivost, ale seriál však ve svém

konečném výsledku splnil naše očekávání“ (Spáčilová, 1981: 5). Další

recenze po odvysílání Okresu na severu se objevují v Lidové demokracii a

Mladé frontě. Kritika vytýká seriálu, že se „autor, režisér a dramaturg

zcela soustředili na hlavní postavu, jinak se však spokojili s rutinou, což se

projevilo na výstavbě příběhu, v němž často chyběly dramatické akce,

v řadě nepřesností a nedomyšleností, které zbytečně kazily celkové

vyznění“ (pp, 1981: 4). Nelze také v recenzích přehlédnout srovnání

postavy Josefa Pláteníka s jinými postavami Dietlových seriálů, ale také

kritiku, týkající se soukromí postav: „Josef Pláteník byl z rodu Jana Hamra

nebo Františka Bavora. Pracovitost a zkušenost se u něho doplňovaly

s politickým rozhledem, uměním jednat s lidmi, rozhodností a

organizačním talentem. Slabší stránkou seriálu bylo propojení veřejných a

soukromých osudů některých hrdinů. Stereotypní koloběh namlouvání,

svateb a rozchodů se stále nemůže vymanit ze sentimentu a klišé“ (mp,

1981: 5). V tomto případě by se lze vznést námitku proti způsobu

argumentace v recenzi a proti zjednodušování silných osobních příběhů

jen na sentiment a klišé.

Velmi pozitivní recenze na seriál vyšla v deníku Práce a jmenovala se

Obraz dneška. Nezabývala se příliš dějovou linkou seriálu, ale ocenila

ideovou stránku díla: „Vždyť ony fiktivní postavy jsou vedoucího tajemníka

Page 75: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

75

OV KSČ a jeho spolupracovníků jsou přesným obrazem tisíců stranických

funkcionářů a dalších členů strany, jejich pracovitosti, obětavosti a

nadšení pro společný cíl“ (js, 1981: 5). Nejkomplexnější zamyšlení nad

Okresem na severu provedl Petr Bílek v Tvorbě. Jeho text není typickou

recenzí, ale spíše hlubším kritickým pohledem na umělecké dílo. Všímá si

různých souvislostí v seriálu a pokouší se je zasazovat do kontextu.

„Povaha námětu však zvýšila autorovi stupeň obtížnosti, protože

v prostředí sekretariátu okresního výboru strany se různým způsobem

protíná problematika všech sociálních vrstev a profesí“ (Bílek, 1981: 7).

Bílek také vyvrací výše zmíněnou tezi o sentimentu a klišé, když si

správně všímá, že „sociologický kód je dokonce určující pro celé ladění

výpovědi“ (Bílek, 1981: 7). V závěru svého zamyšlení se autor také

kriticky vyjadřuje k určitým nedostatkům seriálů: „Stereotypní Pláteníkovy

příchody domů, významově nezatížené cesty pracovníků sekretariátu po

chodbách, jednoznačná charakteristika svazáckých funkcionářů. To jsou

prvky, které seriál oslabují: (Bílek, 1981: 7).

Výše zmíněné recenze byly vybrány pro svou kritickou reflexi, ale i pro

naprostou absenci schopnosti (ať už záměrné nebo nevědomé) dekódování

seriálu, která se v některých recenzích věnovaných Okresu na severu

objevily. Rudé právo a Československé televize jako noviny patřící ÚV

KSČ, vydávány vydavatelstvím Rudé Právo a přinášející zprávy oficiální

propagandy, sdílelo ze seriálu, až na malé výjimky, oslavné a nekritické

nadšení. Ani další recenze věnující se Dietlovu seriálu nejsou ochotny

přehlédnout různé nedostatky. Pro naši analýzu je určující, že v případě

novinových recenzí na Okres na severu nebyl dodržen převažující mediální

diskurz a místo oslavy a zamlčování nedostatků seriálu bylo dílo

podrobeno oficiální kritice, která ale byla jen dílčí a mířená především na

nedostatky ve scénáři a ne na ideové vyznění seriálu.

Page 76: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

76

15. ZÁVĚR

V úvodu našeho textu jsme si stanovili jako hlavní cíl zkoumání, do jaké

míry a zda vůbec je seriál Okres na severu propagandistickým dílem.

Pomocí kritické diskursivní analýzy dle Normana Fairclougha jsme

zkoumali diskurz propagandistického seriálu v souvislosti s mocí, ideologií

a společností. Druhou základní otázkou výzkumu bylo, jak je diskurz

propagandy pomocí ideologického státního aparátu prezentován,

zpochybňován a dokazován v samotném díle (televizním seriálu).

Odpovědi na položené otázky a z nich vyplývající závěry naší analýzy

předkládáme v této kapitole.

Část československé společnosti (členové KSČ) v době vzniku seriálu

byla nositelem komunistické ideologie, ale neměla přímý vliv na výslednou

podobu seriálu. Sociální vztahy uvnitř společnosti mohly sloužit Dietlovi a

Sokolovskému jako určitá motivace nebo předobraz společenské situace,

kterou zobrazili ve svém díle. Společnost měla naopak velký vliv na to, jak

byl seriál obecně přijímán, a ustavovala tím společenský diskurz vnímání

Dietlových seriálů v normalizačním období, který jednoznačně

upřednostňoval Dietlova díla, která měla minimální míru ideologické

angažovanosti, jako byla Nemocnice na kraji města, Velké sedlo nebo

Synové a dcery Jakuba skláře. Daleko hůře byly recipienty přijímány

Dietlovy seriály, kde hlavní postava byla ve vedoucí pozici, jak tomu bylo

v Nejmladším z rodu Hamrů a Muži na radnici nebo přímo stranickým

funkcionářem jako Pláteník v Okrese na severu.

Naše předchozí analýza se pokoušela prokázat, že tento subjektivní

společenský diskurz se řídil především svou vlastní zkušeností, kterou

divák promítal do seriálů, a velmi málo se pokoušel analyzovat jednotlivá

témata a vrstvy, která Dietl do scénářů vkládal. Rozdílná situace nastává

v současném společenském diskurzu, který vnímá určité seriály (Muž na

radnici nebo Okres na severu) pouze jako ideologické nástroje tehdejšího

politického režimu. K utvrzení tohoto názoru přispívá i neuvedení obou

seriálů na televizních stanicích (Okres na severu vyšel pouze na DVD, Muž

na radnici vydán dosud nebyl), kterým se zvyšuje a posiluje malá míra

Page 77: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

77

informovanosti o vzniku televizních seriálů v období normalizace. Právě

zvolená kritéria naší analýzy dokazují, že tento společenský diskurz je

dogmatického charakteru a reprezentuje jakousi společenskou uzavřenost

současné české veřejnosti, která vykazuje tendence hodnotit vše, co

vznikl před rokem 1989 za ideologickou propagandu. To jsme se naším

textem pokusili zpochybnit a použili jsme pro to analýzu a kombinaci

mocenských, ideologických a společenských jevů.

Míra komunistické propagandy v Okrese na severu je závislá na tom,

v jakém prostředí se odehrávají jednotlivé sekvence a jaké postavy v nich

vedou dialog. V naší analýze jsme dospěli k závěru, že Okres na severu je

propagandistickým seriálem až ve svém druhém plánu, kterým je

představení okresního výboru KSČ a jeho každodenní fungování.

Primárním cílem seriálu je zobrazení epické společenské ságy, kterou nás

provází hlavní postava Josefa Pláteníka, který je vedoucím okresním

tajemníkem. V prvním plánu sledujeme jeho soukromý život, který se

scénárista Jaroslav Dietl pokusil nezatížit komunistickou ideologií.

Sekundární záměr seriálu je ideologicky zatížen pracovním životem Josefa

Pláteníka a můžeme ho nazvat propagandistickou částí seriálu. Zmíněná

propagandistická linie seriálu ale jednoznačně vychází z pracovní povahy

(představitel stranického aparátu) postavy Pláteníka. Dovolíme si vyslovit

závěr, že komunistická propaganda reprezentovaná ideologickým

aparátem strany není záměrnou propagandou Jaroslava Dietla, ale jen

nevyhnutelnou součástí zadavatele seriálu, kterou byl ÚV KSČ. Dietl se

naopak v seriálu snaží ukazovat střety uvnitř strany, polidšťovat postavu

Pláteníka i dalších představitelů strany a pomocí metaforických obrazů i

zpochybňovat ideologii strany. Pokud bychom měli seriál vymezit, nazvali

bychom ho dílem ideologicky více zatíženým komunistickou propagandou,

ale nelze ho postavit například vedle Třiceti případů majora Zemana, kde

z velké části převládala ideologická část nad osobními příběhy hlavní

postavy, a na rozdíl od postavy Zemana nebyl Pláteník představitelem

represivní stání moci, ale pouze byrokratické státní moci. CDA a zkoumání

použití jazyka v seriálu, nám ukázalo, že ani samotný text seriálu nebyl

Page 78: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

78

více než z poloviny zatížen ideologickými replikami postav, ale naopak

spíše převládal civilní společenský jazyk, kterým Dietl umožňoval

identifikaci diváků s narací seriálu.

Teoretickým východiskem doporučeným pro další výzkum by mohlo být

analyzování současného společenského diskurzu ve vztahu k televizním

seriálům vyrobeným v normalizačním období. V tomto tématu spatřuji

nejširší možnost uplatnění výzkumu, a to vzhledem k nepříliš početné

dostupnosti odborných textů, které se zmíněnému diskurzu věnují.

V neposlední řadě také kvůli osobě scenáristy Jaroslava Dietla, který je

autorem několika televizních seriálů, které jsou označovány jako

propagandistické.

Page 79: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

79

SUMMARY

This work is dedicated to exploring television series Okres na severu

written by Jaroslav Dietl and directed by Evžen Sokolovský. The series

was filmed in 1980 in the Czechoslovak television and falls into the

normalization period (1968-1989) in Czechoslovakia. The aim of this study

was to conduct a critical discourse analysis (CDA) of series Okres na

severu, with special emphasis on the political power of Communism

(Marxist-Leninist ideology) and its use of propaganda through the mass

media (television). The text analyzed the discourse of the concept of a

propaganda series and tried to answer the question of to what extent and

whether the strip Okres na severu is a part of the propaganda.

The main concept of this text was a discourse that we can define as a

set of codes and rules used in producing the meanings related to any

topic. Fairclough concept of critical discourse was chosen for its clear

division of the so-called three-dimensional discourse (the text, discursive

practice and social practice), which focuses on the interconnection of all

three relationships (communication events) and the rules of discourse to

explore the relationship to society and social conditions. We address the

exploration of the concept of normalization, which is used for the second

half (1968-1989) of the existence of the communist regime in

Czechoslovakia. Other key concept of our work is the ideology and

propaganda. Ideology (in our case, the Marxist-Leninist) is a set of ideas

of the ruling class, which represents their interests as universal interests

of society.

The actual analysis of the series Okres na severu are based on seven

Marxist-Leninist theses, which we have chosen as the most suitable for

our text. Every proposition represented several stories that were enacted

in the series and served to clarify our ideological discourse level in the

series Okres na severu. Fairclough in his CDA approach focuses on a

specific social problem, which identifies the dominant styles and genres.

Furthermore, he assesses their differences and focus on the opposition

Page 80: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

80

filed against the dominant discourse, genre and style. Our analysis is

based on these premises and includes also the typology of characters in

the series, the role of viewer and artist, studying television Czechoslovak

Television in the normalization and comparison of contemporary reviews

of our text. The result of the analysis was to evaluate all determined

criterias to show the ideological refute workload Okres na severu.

Page 81: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

81

POUŽITÁ LITERATURA

ADLER, G. Hans (1998): Svoboda a bezmoc. Praha: Prostor.

ALTHUSSER, Louis (2000): Ideology and ideological state apparatures. In:

ARENDTOVÁ, Hannah (1996): Původ totalitarismu I-III. OIKOYMENH.

Praha: Fakulta sociálních věd UK.

ARON, Raymond (1993): Demokracie a totalitarismus, Brno: Atlantis.

http://www.ato.cz/

BALÍK, Stanislav, KUBÁT Michal (2004): Teorie a praxe totalitních

autoritativních režimů. Praha: Dokořán.

BALÍK, Stanislav; HOLZER, Jan; HLOUŠEK, Vít; ŠEDO, Jakub (2007):

Politický systém českých zemí 1848-1989. Brno: Mezinárodní politologický

ústav Masarykovy univerzity.

BARKER, Chris (2006): Slovník kulturálních studií. Praha: Portál.

BEDNAŘÍK, Petr (2008): Seriály Jaroslava Dietla Muž na radnici a Okres

na severu. Olomouc: Filozofická fakulta UP.

BEDNAŘÍK, Petr (2006): Synové a dcery Jakuba skláře I: Zachycení

našich dějin v televizním seriálu Jaroslava Dietla. Praha: Fakulta sociálních

věd UK.

BĚLOHRADSKÝ, Václav (2009): Od reálného socialismu k reálnému

kapitalismu. Dostupné na http://www.novinky.cz/kultura/salon/184829-

vaclav-belohradsky-od-realneho-socialismu-k-realnemu-kapitalismu.html.

BÍLKOVÁ, Katarína (1998): Současné trendy diváckého ohlasu na

premiéry původních dramatických pořadů ČST (1981-1987). Praha: Odbor

výzkumu ČST.

BŘEZINA, Václav (1996): Lexikon českého filmu. Praha: Cinema.

CYSAŘOVÁ, Jarmila (1996): Televize a moc 1953-1967. Praha: Ústav pro

soudobé dějiny Akademie věd ČR.

CYSAŘOVÁ, Jarmila (1998): 16x život s televizí. Hovory za obrazovkou.

Praha: FITES.

CYSAŘOVÁ, Jarmila (1998): Televize a totalitní moc 1969-1975. Praha:

Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.

Page 82: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

82

CYSAŘOVÁ, Jarmila (1999): Československá televize 1985-1990. Praha:

Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.

http://www.ceskatelevize.cz/

http://www.ceskatelevize.cz/ct/historie/stb.php - odkaz na internetové

stránky ČT, zabývající se propojením Státní Bezpečnosti (StB) a ČST.

DELEUZE, Gilles (1996): Foucault. Praha: Herrmann a synové.

DELEUZE, Gilles (2006): Film 2. Obraz-čas. Praha: Národní filmový archiv.

DOMINIK, Šimon (2006): Narativní struktura seriálů Jaroslava Dietla.

Praha: Fakulta sociálních věd UK.

DOSKOČIL, Zdeněk (2006): Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského

zvratu. Praha: Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.

ECO, Umberto (2004): Teorie sémiotiky. Brno: JAMU.

FAIRCLOUGH, Norman (2003): Analysing discourse.London: Routledge.

FAIRCLOUGH, Norman (1995): Media Discourse. London: Edward Arnold.

FAIRCLOUGH, Norman (1989): Language and power. London: Longman.

FAIRCLOUGH, Norman (1992): Discourse and social change. Cambridge:

Polity press.

FRIEDRICH, J. Carl; BRZEZINSKI, Zbigniew (1956): Totalitarian

dictatorship and autocracy. Cambridge: Harvard University Press.

FOUCAULT, Michel (1994): Diskurz, autor, genealogie. Praha: Svoboda.

GENTILE, Emilio (2008): Politická náboženství: mezi demokracií a

totalitarismem. Brno: CDK.

GINSBURG, Michael (1991): Ideology, and the state. New York: Garland.

GLOVIŃSKI, Michał (1991): Nowomowa po polsku. Warzsawa: PEN.

HERMAN S., Edward; CHOMSKY, Noam (1988): Manufacturing consent:

The political ekonomy of the mass media. New York: Pantheon Books.

HEYWOOD, Andrew (2008): Politické ideologie. Plzeň: Aleš Čeněk.

HOPPE, Jiří; PECKA, Jindřich; BELDA, Josef (1998): Občanská společnost

1967-1970. Sociální organismy a hnutí Pražského jara. Praha: Ústav pro

soudobé dějiny AV ČR.

JIRÁK, Jan (2004): Média a společnost: Stručný úvod do studia médií a

mediální komunikace. Praha: Portál.

Page 83: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

83

LÉVINAS, Emmanuel (1997): Totalita a nekonečno. Praha: Oikoymenh.

LINZ, J. Juan.; STEPAN, Alfred. (1996): Problems of Democratic Transition

and Consolidation. Southern Europe, South America and Post-Communist

Europe. Baltimore – London: The Johns Hopkins University Press.

LYOTARD, Jean-Francois (1993): O Postmodernismu. Praha: AV ČR.

MENCL, Vojtěch (1991): Osm měsíců pražského jara 1968. Praha: Práce.

METZ, Christian (1991): Imaginární signifikant: psychoanalýza a film.

Praha: Český filmový ústav.

REIFOVÁ, Irena (2006): Synové a dcery Jakuba skláře II: Příběh

opravdového člověka. Praha: Fakulta sociálních věd UK.

REIFOVÁ, Irena (2002): Kryty a úkryty před mocí. Normalizační a

postkomunistický televizní seriál. In: KONČELÍK, Jakub - KÖPPLOVÁ,

Barbara - PRÁZOVÁ, Irena (eds.). Konsolidace podnikání a vládnutí v

České republice a Evropské unii. II. Praha: Matfyzpress.

ROZENTAL, M. Mark a kol. (1974): Filozofický slovník. Pravda: Bratislava.

RŮŽIČKA, Daniel (2005): Major Zeman – propaganda nebo krimi?. Praha:

Práh.

SARTORI, Giovanni (2005): Strany a stranické systémy: schéma pro

analýzu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

SMETANA, Miloš (2000): Televizní seriál a jeho paradoxy. Praha: ISV

nakladatelství.

SOUDOBÉ DĚJINY (2002): 3-4/2002. Ústav pro soudobé dějiny Praha:

Akademie věd ČR.

STANKIEWICZ, J. Wladyslaw (2006): Hledání politické filozofie. Brno:

CDK.

ŠARADÍN, Pavel (2001): Historické proměny pojmu ideologie. Olomouc:

CDK.

ŠOLCOVÁ, M. (1976): Aktuální otázky způsobu života rodiny za

socialismu. In: Socialistický způsob života v ČSSR a rodina. Praha:

Československá sociologická společnost.

ŠTVRTŇOVÁ, Helena (2001): Předčasná úmrtí 2. Praha: The World Circle

Foundation.

Page 84: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

84

http://www.tady.cz/hawkmoon/

THOMPSON, B. John (2004): Média a modernita. Praha: Karolinum.

Týdeník Československé televize (1981) č. 20, r. 16, s. 10. Praha: Rudé

Právo, vydavatelství ÚV KSČ.

VAN DIJK, Teun (1985): Discourse and communication. New approaches

to the analysis of mass media discourse and communication. Berlin:

Walter de Gruyter.

VÁVRA, M. (2007): Sociologické aspekty díla Michela Foucaulta. In: Šubrt,

J. (ed.). Historická sociologie. Teorie dlouhodobých vývojových procesů, s.

238–259. Plzeň: Aleš Čeněk.

VOLEK, Jaromír (1999): Televize jako spolutvůrce domova a extenze

rodiny. In: Sborník prací fakulty sociálních studií brněnské univerzity, č. 4,

s. 17-42. Brno: Fakulta sociálních studií MU.

WAGNEROVÁ, Jarmila (1984): Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a

KSČ. Praha : SPN.

ŽIŽEK, Slavoj (1995): Mapping ideology. London: Verso.

ŽIŽEK, Slavoj (2007): Mluvil tu někdo o totalitarismu? Praha: Tranzit.

Novinové články

BÍILEK, Petr (1981): Na obrazovce stranický funkcionář. Tvorba, 28, 15.

7., s. 7.

HOLÝ, Josef (1981): Co zůstává. Rudé právo, 61, 18. 7., s. 5.

J. S. (1981): Obraz dneška. Práce, 35, 2. 7., s. 5.

KLIMENT, Jan (1980): Živé, pravdivé svědectví. Rudé právo, 60, 1. 3. s.

5.

M. P. (1981): Televizní seriál Okres na severu. Lidová demokracie, 37, 2.

7., s. 5.

P. P. (1981): Životní příběh Josefa Pláteníka. Mladá fronta, 37, 1. 7., s. 4.

SPÁČILOVÁ, Mirka (1981): Seriál věnovaný dnešku. Svobodné slovo, 37,

30. 6., s. 5.

Page 85: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

85

ŠTĚPÁNEK, Bohuš (1981): Okres na severu. Týdeník Československé

televize, č. 20, r. 16, s. 8-9.

Archiv České televize

Okres na severu 1 – 13: Archivní fond, SC 150/80.

Page 86: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

86

CITOVANÉ FILMY, SERIÁLY A TELEVIZNÍ POŘADY

Anna, sestra Jany (Jiří Hanibal, Československo, 1975)

Budu ti psát (Jiří Adamec, Československo, 1980)

Byl jednou jeden dům (František Filip, Československo, 1974)

Byli jednou dva písaři (Ján Roháč, Československo, 1972)

Bylo čtvrt a bude půl (Vladimír Čech Československo, 1968)

Causa králík (Jaromil Jireš, Československo, 1979)

Cesta hlubokým lesem (Štěpán Skalský, Československo, 1963)

Columbo (Columbo; Richard Irving, Steven Spielberg, Hy Averback ad.,

USA, 1968)

Čapí hnízdo (Ján Gogál, Marta Gogálová, Československo, 1981)

Čas žít (Evžen Sokolovský, Československo, 1978)

Dnes naposled (Martin Frič, Československo, 1958)

Dobrá voda (František Filip, Československo, 1983)

Doktor z vejminku (Zdeněk Podskalský, Václav Hudeček, Československo,

1982 – 83, 1985)

Druhý tah pěšcem (Vít Olmer, Československo, 1985)

Ďábelské líbánky (Zdeněk Podskalský, Československo, 1970)

Einstein kontra Babinský (Zdeněk Podskalský, Československo, 1963)

Elektrický šok (Áramütés; Péter Bacsó, Maďarsko, 1978)

Eliška a její rod (František Filip, Československo, 1966)

Falošný princ (Dušan Rapoš, Československo, 1982)

F. L. Věk (František Filip, Československo, 1971)

Hněv (Zbyněk Brynych, Československo, 1977)

Gottwald (Evžen Sokolovský, Československo, 1986)

Haldy (Alois Müller, Československo, 1973)

Hrdina má strach (František Filip, Československo, 1965)

Hříšní lidé města pražského (Jiří Sequens, Československo, 1968 - 1969)

Chalupáři (František Filip, Československo, 1975)

Chlapci a chlapi (Evžen Sokolovský, Československo, 1988)

Inženýrská odysea (Evžen Sokolovský, Československo, 1980)

Page 87: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

87

Kdo si hraje nezlobí (Evžen Sokolovský, Československo, 1982)

Komisař Moulin (Commissaire Moulin; Yves Rénier, Gilles Béhat, Jean

Kerchbron ad., Francie, 1976)

Kremelský orloj (Evžen Sokolovský, Československo, 1977)

Křtiny (Zdeněk Podskalský, Československo, 1981)

Malý pitaval z velkého města (Jaroslav Dudek, Československo, 1982,

1986)

Místo činu (Tatort; Jochen Bauer, Západní Německo, 1970)

Muž mnoha tváří (Zdeněk Podskalský, Československo, 1958)

Muž na radnici (Evžen Sokolovský, Československo, 1976)

Nejlepší ženská mého života (Martin Frič, Československo, 1968)

Nejmladší z rodu Hamrů (Evžen Sokolovský, Československo, 1975)

Nemocnice na kraji města (Jaroslav Dudek, Československo, 1977, 1981)

Okres na severu (Evžen Sokolovský, Československo, 1980)

Panská 8 (Evžen Sokolovský, Československo, 1985)

Parcela 60, katastr Lukovice (Evžen Sokolovský, Československo, 1983)

Pehavý Max a strašidlá (Juraj Jakubisko, Československo, 1987)

Pět mužů a jedno srdce (Jan Matějovský, Československo, 1971)

Plechová kavalerie (Jaroslav Dudek, Československo, 1979)

Poručík Petr (Pavel Kraus, Československo, 1981)

Profesionálové (The Professionals; Peter Medak, Pat Jackson, Ian Sharp

ad., Velká Británie, 1977)

První máj 1890 (Evžen Sokolovský, Československo, 1980)

Přátelé zeleného údolí (František Mudra, Československo, 1980)

Případ pro zvláštní skupinu (Jaroslav Dudek, Československo, 1989)

Rána jistoty (Evžen Sokolovský, Československo, 1978)

Rodáci (Jiří Adamec, Československo, 1988)

Rodina Bláhova (Jaroslav Dudek, Československo, 1959 - 1960)

Sanitka (Jiří Adamec, Československo, 1984)

Sibiriáda (Sibiriada; Andrej Končalovskij, Sovětský svaz, 1979)

Skřivánci na niti (Jiří Menzel, Československo, 1969)

Služební cesta (Evžen Sokolovský, Československo, 1981)

Page 88: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

88

Sňatky z rozumu (František Filip, Československo, 1968)

Spalovač mrtvol (Juraj Herz, Československo, 1969)

Střílej oběma rukama (Evžen Sokolovský, Československo, 1977)

Synové a dcery Jakuba skláře (Jaroslav Dudek, Československo, 1985)

Tajemství velikého vypravěče (Karel Kachyňa, Československo, 1971)

Tchán (Zdeněk Míka, Československo, 1979)

Tři chlapi na cestách (Oldřich Lipský, Československo, 1973)

Tři chlapi v chalupě (J. Dudek, F. Filip, M. Zachata, J. Vašta, V. Hudeček,

J. Nesvadba, Československo, 1961 - 1963)

Tři chlapi v chalupě (Josef Mach, Československo, 1963)

Třicet případů majora Zemana (Jiří Sequens, Československo, 1975 -

1979)

Ucho (Karel Kachyňa, Československo, 1969)

Ve znamení Merkura (František Filip, Československo, 1978)

Velitel (Zdeněk Kubeček, Československo, 1981)

Velké sedlo (František Mudra, Československo, 1987)

Venkovan (Evžen Sokolovský, Československo, 1984)

Vlak dětství a naděje (Karel Kachyňa, Československo, 1985)

Vražda v Orient expresu (Murder on the Orient Express; Sideny Lumet,

Velká Británie, 1974)

Všichni dobří rodáci (Vojtěch Jasný, Československo, 1968)

Zákony pohybu (Evžen Sokolovský, Československo, 1979)

Zbraně pro Prahu (Ivo Toman, Československo, 1974)

Ztracená čest Kateřiny Blumové (Verlorene Ehre der Katharina Blum;

Volker Schlöndorff, Západní Německo, 1975)

Žena za pultem (Jaroslav Dudek, Československo, 1977)

Ženu ani květinou neuhodíš (Zdeněk Podskalský, Československo, 1966)

Page 89: Okres na severu - analýza: Daniel Szabó

89