Luboš Lom

VELO 1/2009114

Zapsal se tím, že málem vyhrál Okolo Sicílie a 135 km plnil obrazovky Eurosportu při sólovém úniku na Paříž-Roubaix, roky patřil k našim nejlepším dráhařům i silničářům a u cyklistiky zůstal i po ukončení závodní kariéry. Jeho životem se vine tenounká nit spletená z přízí nazvaných „cyklistika“ a „Itálie“.

ITALNevím, jestli je to výhoda, když se tolik znám s člověkem, s nímž dě-

lám rozhovor, nebo spíš nevýhoda. Nejsem nervózní, to je pozitivní, chybí ostych, mám víc znalostí a zkušeností, než jsem vůbec schopen použít, a zároveň něco natolik vím, že mě nemusí napadnout se na to vůbec ptát. A hlavně tím, že toho člověka znám, mám na něj nějaký názor, mám jej zařazeného do nějaké škatulky. Luboš Lom je ale člověk trochu tajemný, trochu neznámý a určitě neustále překvapující. Myslím, že každý jej zná jen trochu a každý jen z jednoho úhlu pohledu. Pro staré bafuňáře je to cyklista s talentem od pána boha, s jakým se nikdy předtím ani potom už nesetkali, pro parťáky z Dukly je to pařmen a salámista, pro lidi od starých kol srandista a kamarád. Pro italské fandy cyklistiky je ikonou a pro maji-tele italských značek, které u nás zastupuje, je jedním z nejúspěšnějších obchodníků v Evropě. To vše mohu potvrdit. Ještě navíc je otcem dvou děvčat, milovníkem kvalitní kávy a dobrého vína, italské kuchyně a italské-ho životního stylu. Především je to ale pohodář, který má věci srovnané v hlavě. Vše, čím prošel, se zdá mít logické souvislosti a důvody.

Poprvé jsem o něm slyšel, když mi bylo deset, jemu bylo o dva roky víc. Proto jsme se také nikdy nepotkali v juniorských kategoriích. V cíli okresní-ho přeboru v roce 1978 nám někdo, myslím, že to byla Lubošova mamin-ka, ukazoval rozmazanou černobílou fotku vyzáblého kluka s dlouhýma nohama, který vyhrává časovky a má neuvěřitelný talent. Teprve později jsme spolu trávili soustředění TSM (tréninkové středisko mládeže) a my mladší jsme jim – mazákům – museli kupovat lístky do kina, když se šlo hromadně, aby měli alibi. A oni zatím ve svých patnácti letech urazili pár svých prvních piv v jičínské hospodě. Než film skončil, seděli už na scho-dech kulturáku a čekali na nás, lehce ´upraveni´. V těch chvílích jsem si připadal trochu nedostatečně a nedospěle...

lidé práce osudy

114_118_lide prace osudy_lom.indd 114114_118_lide prace osudy_lom.indd 114 9.12.2008 19:04:409.12.2008 19:04:40

VELO 1/2009 115


VELO 1/2009116

lidé práce osudy

Trenéři nám říkali: „Pozorujte Loma, jak šlape, jak sedí, jak se scho-vává v háku, jak maximálně efektivně se pohybuje ve skupině, jak ne-šlápne ani jednou zbytečně.“ Trenéři jím byli fascinovaní a my jej pozo-rovali a snažili se pochytit aspoň něco z toho, co jemu bylo tolik vlastní. A přitom jsme věděli své o jeho večerních záletech... Zvládal všechno a všechno bravurně.

Pak jsem o něm slýchal už jen jako o mistru republiky, vítězi řady zá-vodů pohárových, místních i mezinárodních a jako o úspěšném profe-sionálovi v barvách italské stáje Navigare Blue Storm. Každému musely imponovat zkazky, které se vyprávěly o jeho trochu švejkovském přístu-pu k tréninku a následných úspěších, a třeba i to, že vyhrál za přítom-nosti televizních kamer jarní klasiku Brno-Velká Bíteš-Brno s rádiovkou na hlavě.

Jak jezdí na kole náš bývalý profesionál dnes?

„Málo... A když to srovnám, bolí to úplně jinak. Práh bolesti má člo-věk za ty roky sice posunutý, ale dneska si někdy říkám, jestli to kolo nemám radši zahodit. Tak namožené svaly, jako mívám dneska, jsem nemíval ani po čtyřech tisících kilometrech. Člověk se tehdy dostal na nějaký standard a na něm se pohyboval. Citelná byla změna i po-tom, co jsem se vrátil od profesionálů zpátky domů k amatérům. Mezi amatéry se strašně ´cuká´, měl jsem s tím tady strašný problém. Já byl zvyklý nastupovat z padesátikilometrové rychlosti, tady se nastupovalo skoro z nuly a všichni si mě navíc hlídali, protože jsem přišel z Itálie. Tirreno-Adriatico trvalo osm dnů a etapy měly 240 až 260 km, to bylo nic proti tomu, když jsem u nás po závodě Praha-Karlovy Vary-Praha seděl na obrubníku a nemohl se hýbat.“

To mě, upřímně řečeno, hodně překvapuje. Očekával

bych spíš problémy při přechodu od amatérů k profe-

sionálům.

„Já šel k profíkům později, až v 27 letech, a ve dvaatřiceti jsem končil. Měl jsem už něco za sebou a hlavně jsem měl přípravu z Dukly. Dneska všichni nadávají na Vrdu (Pavel Vršecký, dlouholetý trenér Dukly Praha, pozn. red.), ale on dal těm, které nezničil, obrovský základ.“

Těm, které nezničil?

„Absolvovali jsme obrovské tréninkové dávky. Někdo je zvládl, ale vět-šina lidí ne a řada těch, kteří to odnesli zdravotními problémy, je hodně dlouhá. Já tušil, že takhle se to nedá dělat a hledal jsem svoji cestu, když jsem pak vyplňoval výkazy, nabrousil jsem ´ostrou tužku´ a na-psal tam, co se ode mě očekávalo. Měl jsem mít třicet tisíc, byly tam. Ve skutečnosti jsem za rok najezdil tak kolem 25 000 až 28 000 km. Na tréninku jsem si vyhověl a nedělal jsem vědu z toho, když mě utrhli z háku, dělal jsem to cíleně. No, taky jsem, jako každej člověk, hodně lí-nej (smích)... Nikdy jsem si ale neulevoval v zimě, zima je základ. Musíš vědět, co si můžeš dovolit, všechno má nějaké hranice.

V Itálii se pak ze mě stal úplně tréninkový minimalista, to už ale bylo o něčem jiném. Za dva měsíce jsem měl 10 000 kilometrů a z toho bylo 8500 závodních – během Gira a Vuelty. To jsem například neměl ani chuť, ani myšlenky na pivo, jestli jsem si dal dvě za měsíc, tak je to moc. Ty doby, kdy Chiappucci nebo Argentin trénovali třístovky, už jsou ale naštěstí pryč, upustilo se od toho, dělá se to jinak a vlastně i etapy jsou výrazně kratší než tehdy. Tak nějak, jako dneska, jsem tehdy tréno-val já a říkalo se ledacos.“

Zajímá mě ještě ten moment, jak ses ke kolu dostal.

Tvoje maminka je zrovna aktuální veteránskou mistryní

světa a na kole jezdí odnepaměti. Předpokládám, že od-

tud fouká vítr.

„Máma prý jezdila na internátu na kole, dokonce snad cyklokros. Někde se ale rozbila a táta jí to zakázal. My to ale jako malí nevnímali.

135 kilometrů sám v úniku na kočičích hlavách slavného Paříž-Roubaix.


VELO 1/2009 117

Já se k tomu dostal přes staršího bráchu. Jejich učitel založil ve škole cyklistický kroužek a o mámě nic nevěděl. Teprve až když jsme odešli z domova a po nás tam zbyla nějaká kola, začali naši jezdit. Táta do-jížděl na kole každý den z Unhoště do Poldovky do práce, deset kiláků ráno tam a deset kiláků odpoledne zpátky, dvacet let, každý den.

Zajímavé je, že mě nechtěli vzít do Rudé hvězdy do vrcholovky. Jezdil jsem za Příbram a přede mnou v RH kluci, co přišli z Příbrami, vždycky udělali nějaký průšvih, tak se mě báli. Tak jsem se dostal na dráhu do Dukly, kde později vznikla taková silniční odnož.“

Za jakých podmínek jsi odcházel k profesionálům? V té

době se u nás cyklistům nežilo zrovna špatně.

„Já šel do Itálie nejdřív k amatérům a tady jsem byl pro smích. V Ticu (tehdejší eminentní český profitým) tehdy kluci brali sto tisíc měsíčně a já tam neměl ani polovinu. Kde je ale většina z nich teď? Byl to hodně krátkozraký názor. Já totiž nešel jen za penězi, ale zís-kal jsem rozhled, kontakty, renomé, jazyk. Některé hodnoty se nedají vyvážit penězi. Poznal jsem jiný životní styl, získal rozhled a zkuše-nosti.“

Doba, kdy jsi působil u profesionálů, je označovaná ja-

ko zlaté éra dopingu, setkal ses s tím někdy osobně? Já

vím, žes o tom v minulosti nikdy nechtěl mluvit, ale čas

pokročil, je jiná doba.

„Určitě mi nevadí o tom mluvit, spíš naopak. Byla to zlatá éra EPO a byl to taky jeden z důvodů, proč jsem tak rychle skončil. Odmítl jsem to brát za podmínek, jaké byly v týmu. Neměli jsme lékaře denně k dispozici, neměli jsme tak dobré zabezpečení, aby bylo zdravotní riziko minimální. Být v jiném, bohatším a jinak organizovaném týmu, asi bych o tom alespoň přemýšlel. Nevím, jestli bych na to nakonec přistoupil, ale přiznávám, že bych o tom aspoň uvažoval. Takhle to bylo nepřijatelné a riziko nebylo vůbec ničím vyváženo.“

Napadá mě zeptat se na etický rozměr dopingu.

„To je samozřejmě další úroveň, ale tak daleko jsem se při uvažo-vání o sobě samém vůbec nedostal, já měl jasno v tom, že prostě NE. Samozřejmě i u nás v týmu byli lidé, kteří to běžně používali, někdo proto, aby vyhrával, někdo proto, aby se v týmu vůbec udržel. Náš doktor přišel od fotbalistů ligové Parmy a tam to píchal běžně všem už dávno před námi. Logicky pak hledal další odbytiště – on, výrobci i distributoři – a šli od bohatého sportu, jako je fotbal, dál – k cyklis-tům. O mě byl intenzivní zájem například v týmu Carrera, ale zača-lo se o mě nést, že na doping nepřistoupím, a nabídka šla očividně do vytracena. Viděl jsem sešity cyklistů, kteří je měli popsané pokyny, kdy, kam a kolik si čeho píchnout. Bylo to, ač to bude znít divně, nor-mální.

V Navigare jsem patřil k pětici lidí, kteří jezdili všechno, vždycky jsem měl někoho na starosti, rozjížděl jsem spurty a užil jsem si i pár minut vlastní slávy. Nemrzí mě, že jsem nešel dál, a jsem se svým rozhodnutím spokojený.“

Já vím, že dodnes tě italští fandové poznávají třeba

v hospodě a připomínají ten ročník, kdy jsi o pár vteřin

prohrál etapový závod Okolo Sicílie.

„To je samozřejmě příjemné, Italové cyklistiku milují, fandí jí a hlav-ně jí rozumí! Hodně se do paměti taky vryl můj sólový únik při Paříž-

Roubaix, ´větral´ jsem vepředu přes sto kilometrů, pak už jsem nemo-hl ani otočit nohama, těšil jsem se, až mě dojedou, a oni pořád nikde. Pak jsem sotva sám slezl s kola.“

Umíš si představit, jak je to s dopingem asi teď?

„Nad tím si vůbec netroufám přemýšlet. Za nás se začalo s růstovými hormony a s EPO, kam to asi dospělo? Podle mě je například Armstrong příkladem úplně špatného přístupu k dopingu. Testosteron se z těla s na-stupující únavou přirozeně vytrácí, snižuje se jeho hladina a její obnova chvilku trvá. Armstrongův organizmus ale testosteron sám neprodukuje a přitom má pořád maximální hodnotu a je v pohodě. Je to vážný prece-dens. Tomu se těžko konkuruje.

Podle mě došlo v cyklistice v posledních letech k několika závažným chybám. Jednou z nich je zrušení amatérského a profesionálního statutu. Profesionálové, to byla dříve šlechta, panovala tu jasná věková, finanční, společenská i výkonnostní hierarchie. Dnes u profíků jezdí příliš mladí klu-ci a dokonce i ti, kteří na to výkonnostně nemají, stačí, že týmu přinesou nějaké peníze. Plácá se tam strašná spousta lidí, kteří by na kole už dávno neměli jezdit, a nějak se uživí. Život jde dál, měli by dělat něco smyslupl-nějšího. Dřív to bylo tak, že kdo se nedostal k profesionálům a neobstál tam, ten šel po 23. roku do práce. Farmaceutické firmy jsou stále napřed a budou napřed pořád, jsou v tom příliš velké peníze. Bojovat proti dopin-gu úplně je prostě nemožné. Kdyby profesionálové byli uzavřená skupina, ať si svým způsobem dělají, co chtějí, ať se pojistí proti rizikům, která doping přináší, ať riskují, ať si platí ty obrovské pořizovací částky. U ama-térů bych po tom ale šel důsledně, nakonec, ono by tam ani nebylo tolik peněz, aby si to někdo mohl dovolit. Mělo by to přirozený vývoj a přiro-zený výběr. Sportovci jsou jediná kriminalizovaná část společnosti, to je paradoxní. Když manažer bere kokain a objektivně vzato tím zvyšuje svoji pracovní výkonnost, nikomu to nevadí. A o fotbalu se nemluví vůbec, točí se tam příliš velké peníze na to, aby měl někdo zájem o skandál.“

Jak se s těmito zkušenostmi díváš třeba na Tour? Musí to

být asi ztráta iluzí, vlastně trochu nuda, ne?

„Lidi to u silnice nebo u televizí vůbec nezajímá, ti budou fandit pořád a pořád to budou milovat. Já myslím také, že Tour je možné objet čistý. Je ale nemožné objet vrcholově celou sezonu. Co se týče dopingu, mám takový svůj postřeh, takovou teorii. Vezmi jen, že tehdy byli v balíku asi dva nebo tři astmatici, dneska jsou astmatici všichni, každý něco bere a každý má nějakou zdravotní výjimku. Hematokrit přes 50 měl jeden, měl to v papírech a vědělo se o něm. A dneska? Každý druhý. A přitom lidi nejsou jiní, jiní se nerodí, jinak nerostou, nic jiného nejedí. Dřív mohl vyhrát etapák skoro kdokoliv, najednou jsou vpředu pořád ti stejní jezdci, ti, co na to mají doktory a peníze. Jsou tam i lidi, kteří jeden rok neobjeli dráhu a druhý rok z nich jsou excelentní vrchaři. Doping byl dřív jen pro špičku, teď je to všude.“

Luboš Lom (43)Narodil se v Kladně, kde také vyrůstal v místním cyklistickém oddílu, roky žil v nedaleké Unhošti. Jako talent přešel do Příbrami, kde poprvé přičichl k dráze a na ni se uchýlil i na vojenskou službu do pražské Dukly. Sám říká, že je několikanásobným mistrem republiky na dráze, několikanásobným krajským a okresním přeborníkem a Národním hrdinou. Tituly ani medaile nepočítá, nikdy si statistiky nevedl, nezajímá ho to. Poháry a medaile rozdal kamarádům a známým a říká: „Pro mě byla cyklistika zážitkem, byla to zábava a později práce. A baví mě pořád.“ Z Dukly odešel do amatérského silničního týmu Juventus San Marino, odkud přestoupil do profesionálního týmu Italbonifica Navigare, později Navigare Blue Storm, kariéru končil opět u amatérů – v italské Piacenze a v domácím týmu Joko.


VELO 1/2009118

lidé práce osudySám jsi přece jen nic nezkusil?

„Ale jo, jednou, kofein, víc jsem se bál. Jel jsem jako šílenec půl zá-vodu, byl jsem jako kůň, jen zařehtat, neuvěřitelná síla a euforie. A pak konec, nohy se mi zastavily tak, že jsem mále spadnul z kola. Ověřil jsem si, že jet ´s´ a ´bez´ je strašný rozdíl.“

To je trochu smutný pohled na cyklistiku. Tobě ale dala

Itálie ještě mnohem víc než zkušenosti z profipelotonu.

„Dala mi jiný pohled na svět. Zamiloval jsem se do ní. Poznal jsem strašně pohodové lidi, naučil jsem se pít víno, dobře jíst. Dřív to byl jen

bůček a pivo, ale teď už si na sobě dám záležet. Jsem náročnější na pl-no věcí, můžu říct, že díky Itálii mám na hodně věcí laťku dost vysoko. Po škole jsem uvažoval o studiu autodesignu a v tom je Itálie úplná špička. Mám taky štěstí na kamarády. A baví mě vařit.

Památky, jídlo, pití, design, kamarádi a vkus, to je moje Itálie. Jsem taky spokojený, že zastupujeme značky, které neudělají ostudu, zapadá mi to do mého pohledu na svět. Měl bych problém prodávat něco, če-mu nevěřím, co jsem si sám nevyzkoušel. Čemu nevěřím, to nedělám. U Northwave jsme skoro od začátků, jsme tam nejstarším zahraničním distributorem a dodnes jedním z největších. Cítíš tam, že nejsi ´ma-lej´, je tam fajn duch, legrace, zábava, můžeme spolu jít do hospody a báječně se bavit. Briko jsem zase jako jeden z prvních cyklistů vozil, původně to byly lyžařské brýle pro Alberta Tombu. Hodně mi pomohly kontakty a kamarádi, které jsem získal. Nakonec i současné živobytí mi Itálie dala.“

Neuvažoval jsi o tom zkusit někomu od nás pomo-

ci do profipelotonu, zamést mu cestičku, být takovým

agentem?

„Zkusil jsem to jednou a byla to naprosto mrtvá investice. Špatná zkušenost. Jednou a dost. Ten kluk na to měl, mohl by se chytit a já po něm nechtěl vůbec nic, chtěl jsem jen pomoci. On ale šel jinam, chtěl přeskočit jednu etapu vývoje a to prostě nejde. Někomu zachras-tíš penězma a on přestane myslet na budoucnost. ´Teď hned co nejvíc´, to je to nejdůležitější.“

Jaký vidíš hlavní rozdíl mezi Itálií a Českem?

„V Itálii co se řekne, to platí.“

To zní dost drsně.

„My jsme se vrátili zpátky do pralesa, akorát jsme mezi panelákama. Lidi se neumí chovat, pletou si demokracii s anarchií. Proto tak rád utíkám k historii, stal se ze mě trochu staromilec. Fascinuje mě atmosféra první republiky. Jezdíme na starých kolech distanční jízdy, pár starých kol mám, dokonce jednoho zachovalého Periče. Letos poprvé jsem se nezúčastnil l'Eroicy, závodu na starých kolech, který se každoročně konal v Toskánsku. Už kolem toho začal být moc velký humbuk a ztrácí to tu atmosféru.

Jednou se odstěhuju někam na salaš a budu tam pást ovce. Teď se mi zrovna zdál takový sen, odehrávalo se to asi za dvacet let, vidím toskánské pobřeží a na vlnách se houpe opuštěná loďka, kolem jsou poházené sítě. Idylka... Ale byl to jen sen... (dodává Luboš s nakažlivým smíchem, jímž jsou často prokládány odpovědi i na jinak vážná témata – možná jej tam někde ucítíte).“

Díky za rozhovor.

P. S. Závěrem jsem ještě slíbil upozornit na to, že zápis rozhovoru vznikl již na jaře roku 2008 a názory Luboše Loma nejsou a ani nemo-hou být ovlivněny vývojem dopingových kauz v profipelotonu v letoš-ním roce. Paradoxní je, že jedním z přistižených hříšníků je Riccardo Ricco, který měl být hlavní tváří reklamní kampaně Northwave pro ten-to rok. Takový už je život.

Martin RauferFoto: Markéta Navrátilová a archiv

Minimum podkožního tuku, minimální tělesná hmotnost, maximální výkon, to je profesionální cyklistika.

Držitel titulu Národní hrdina Luboš Lom na náměstí v Mýtě při první nucené pauze Národní distanční jízdy v roce 2004.


Luboš Lom

Documents

Transcript of Luboš Lom