Habsburská monarchie v letech 1848 až 1914
-
Upload
glynnis-hosford -
Category
Documents
-
view
84 -
download
6
description
Transcript of Habsburská monarchie v letech 1848 až 1914
Habsburská monarchie v letech 1848 až 1914
František Josef I. (vládl 1848 – 1916)
František Josef I.
na trůn nastoupil v 18 ti letech a obnovil absolutistickou vládu
jako přesvědčený konzervativec nebyl nakloněn reformám, ty se díky okolnostem (porážky Rakouska na bojištích – 1859, 1866) prosazovaly i proti jeho vůli
Alžběta (Sissi) Rakouská
manželka zavražděna v Ženevě
italským anarchistou Luigim Luchenim (pohřbena v kapucínské kryptě ve Vídni)
čtyři děti
jediný syn, korunní princ (po něm pojmenována např. budova Rudolfina v Praze)
spáchal sebevraždu v Mayerlingu (1889) se svou milenkou Mary Vetserovou
Rudolf
mladší bratr jako bývalý mexický
císař byl roku 1867 zastřelen republikánskými vzbouřenci
Maxmilián
Bachovský (neo) absolutismus
po porážce revoluce v Rakousku (1848 – 1849) došlo v 50. letech k návratu k absolutistické vládě
1851 – odvolání ústavy (z března 1849) císařem1859 – porážka Rakouska v severní Itálii a pád
ministra vnitra Alexandra Bacha úplný návrat před březen 1848 už nebyl
ale možný – realizace všech zásadních rozhodnutí revoluce = definitivní konec feudální éry: změna stavovské společnosti v moderní občanskou společnost
Alexander Bach
1813 – 1893 ministr vnitra (1849 –
1859) symbolem 50. let,
ačkoliv byl pouze vykonavatelem vůle císaře
období jeho působení v minulosti hodnoceno jednoznačně negativně
Pozitiva:
- zrušeno poddanství a robota (výkup za náhradu)
- vybudování státní správy na nejnižší úrovni v podobě okresních hejtmanství místo zrušených vrchnostenských úřadů (okres, kraj, země)
[tato správní soustava v modifikované podobě trvá dodnes]- ustavení místní samosprávy na úrovni obcí a
měst (zastupitelstva, starostové)- pokračoval proces utváření občanské
společnosti (vznik spolků apod.)- liberální hospodářská politika směřující k
svobodnému kapitalistickému podnikání (zrušeny cechy, dovozní cla a vnitřní celní hranice, změněny zastaralé obchodní a živnostenské zákony, podporováno další budování železnic apod.)
- policejní dohled a pronásledování politických odpůrců a kritiků režimu (tvrdé tresty k zastrašení – např. májové spiknutí):
Karel Havlíček Borovský:- novinář, básník a liberální politik, v roce 1851
nezákonně vyhoštěn do Brixenu, jeho pohřeb (1856) manifestací celonárodního odporu
Vojta Náprstek:- odchod do ciziny František Palacký:- rezignace na veřejný život, vědecká činnost (např.
Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě), díky své ženě hmotně zaopatřen (na rozdíl od např. Němcové, Tyla aj.)
Negativa:
- zavedena přísná cenzura - umrtvení politického a společenského
života- katolická církev znovu získala kontrolu
nad vyučováním na školách (= konkordát s papežem)
- odmítání požadavků na zrovnoprávnění českého národa (např. Purkyně za svou přednášku v češtině vyšetřován policií)
Obnovení ústavnosti
po porážce (1859) v severní Itálii (Sardinským královstvím) a ztrátě Lombardie byl císař František Josef I. nucen se vzdát absolutistické vlády a přislíbit návrat k ústavnosti – tzv. říjnový diplom (1860) byl pak na počátku roku 1861 rozpracován do tzv. únorové ústavy (přeměna Rakouska v konstituční monarchii)
- moc panovníka omezena ústavou (= konstituce) a činností zvoleného parlamentu (říšská rada, zemské sněmy)
- uzákoněny některé občanské svobody - obnovena veřejná politická a spolková činnost
novou ústavu z důvodu navrženého centralismu (o všem podstatném měla rozhodovat vláda ve Vídni) odmítli Maďaři, dále např. i Chorvati a Italové
Dualismus
po porážce v prusko-rakouské válce (3. 7. 1866 v bitvě u Sadové u Hradce Králové) bylo Rakousko vytlačeno z účasti na německém sjednocení, Maďaři si vymohli tzv. rakousko-uherské vyrovnání – 1867: rozdělení země na 2 části (dualismus = unie 2 státních útvarů)
- Předlitavsko (včetně českých zemí) – neoficiální název, Vídeň (hlavní město i pro celé mocnářství), převaha Němců (němčina velící řečí v armádě, na úřadech)
[podle říčky Litavy, jež oddělovala obě části – mezi Dolním Rakouskem a Burgenlandem]- Zalitavsko (včetně Slovenska) – Budapešť, převaha Maďarů
Rakousko-Uhersko
každá část měla svou vlastní ústavu, parlament a vládu
pojítkem: - osoba panovníka - některé společné záležitosti a orgány
(zahraniční politika, armáda, část financí – měnová politika)
[mimo (společná správa): Bosna a Hercegovina (od roku 1878)]problém: dohoda vídeňské vlády s Maďary =nerespektování historických práv českých zemí(podunajská monarchie vznikla původně ze tří historických
zemí –českých, rakouských a uherských), neocenění loajality Čechů za prusko-rakouské války
roku 1867 přijato několik základních zákonů, souhrnně označovaných jako tzv. prosincová ústava (platila v Předlitavsku až do roku 1918)
- moc panovníka omezena zákony (přesto neformální autorita Františka Josefa I. velmi vysoká)
- ministři byli odpovědní parlamentu- rovnost všech občanů před zákonem - zaručena všechna základní občanská práva (např.
neomezená volnost pohybu a jmění, osobní a domovní svoboda, svoboda shromažďování, vyznání, spolčování …)
v dalších letech:- ukončen církevní dohled nad školstvím (odstranění
konkordátu)- zavedení povinné státem kontrolované osmileté
školní docházky či všeobecné branné povinnosti …
Češi usilovali o federalizaci monarchie (= rovnoprávné postavení jednotlivých národů) – hlavní cíl obou linií české měšťanské politiky (staročeši, mladočeši)
zklamání Čechů vedlo k tomu, že se neztotožňovali s další existencí Rakousko-Uherska (např. neúčast v říšské radě, nechuť bojovat v 1. sv. válce apod.)
František Palacký: „Byli jsme i před Rakouskem, budeme i po něm“
Vídeň
moderní hlavní město říše[v roce 1851: 431 000 obyv., 1916: 2,2 mil. obyv.] jeho národnostní složení odráželo
charakter habsburské monarchie jako mnohonárodnostního státu
„stýkání“ jednotlivých kultur a národů přinášelo prospěch všem a díky tomu se Vídeň stala na poč. 20. stol. jedním z kulturních a vědeckých center Evropy
- Gustav Klimt (vrchol secese)- Sigmund Freud (rodák z Příbora, psychoanalýza)- Johann Strauss ml. (150 valčíků, 16 operet)- Gustav Mahler (rodák z Kaliště u Humpolce, hudební
skladatel a dirigent)
Vývoj české politiky
nesouhlas české veřejnosti i politiků s rakousko-uherským vyrovnáním:
- účast na národopisné výstavě v Moskvě (1867)- masová shromáždění (= tábory lidu) na památných
místech (např. Říp, Blaník, Vítkov aj.)- převoz českých korunovačních předmětů z Vídně
do Prahy- položení základního kamene Národního divadla
(1868) jako demonstrace národní svébytnosti- někde došlo během demonstrací i ke srážkám s
policií a vojskem (např. v Praze a okolí na podzim na nějakou dobu vyhlášen dokonce výjimečný stav)
1871 – pokus o české vyrovnání:- neklid v hospodářsky nejvyspělejší části
Předlitavska ohrožoval stabilitu celé monarchie - hrozba nové války s Pruskem proto: snaha císaře a vlády (Hohenwarth) vyjít
českým požadavkům vstříc dohoda o českém vyrovnání, tedy o
autonomním postavení českých zemí v rámci Předlitavska (tzv. fundamentální články) = rozdělení západní části říše na dva celky
A) Období státoprávního boje:
- menší samostatnost než Uhry, vedle společných orgánů pro Předlitavsko (např. daně, správa cest a silnic, pošta, obchodní politika aj.) měla nově vzniknout česká zemská vláda a posíleny pravomoci českého sněmu
- slib císaře, že se nechá korunovat českým králem- pokus o řešení národnostní otázky (rozdělení země
na jazykově jednolitá území = okresy – český, nebo německý úřední jazyk)
proti Maďaři i čeští Němci – s podporou Německa (ohrožení jejich privilegií, hrozba, že by to samé mohly chtít i nemaďarské národy Uher)
nátlaku císař ustoupil a nechal padnout vládu i dohodu o českém vyrovnání:
- zklamání Čechů z nenaplněných slibů, postoje císaře i neocenění dosavadní loajality, pocity rezignace a zmaru
- radikalizace vztahů mezi Čechy a Němci (= konec poklidného soužití)
po neúspěšných státoprávních bojích rozhodnutí (1873) českých politiků o neúčasti na jednání i českého zemského sněmu (již dříve bojkot říšské rady ve Vídni)
B) Období pasivní politiky:
kritika neúčinné politiky staročechů: František Palacký, František Ladislav Rieger (dále i osobní antipatie) mladočechy: Karel Sladkovský, Julius (majitel Národních listů) a Eduard Grégrovi
[1874 – v Praze ustavena Národní strana svobodomyslná = mladočeši]
- účast mladočechů na zemském sněmu (1874) – staročeši totéž, od roku 1879 (po 16 letech) účast českých poslanců na jednání říšské rady ve Vídni
80. léta: v čele české politiky staročeši (Národní strana) úzce spolupracující s českou historickou šlechtou
- podpora konzervativní vlády hraběte Eduarda Taaffeho (1879 – 1893, politika odkládání zásadních řešení - „Co je možné odložit na zítřek odložíme na pozítří“) - za podporu očekávají dílčí ústupky (jazykové, kulturní, či hospodářské) = „drobečková politika“ (např. částečné zrovnoprávnění češtiny a němčiny při jednání s úřady – na české podání odpověď česky a naopak, 1882 – rozdělení pražské univerzity na českou a německou, tedy na dvě samostatné univerzity, rozšíření počtu českých základních a středních škol, zavádění českého jazyka do státní správy atd.)
C) Období aktivní politiky:
kritika málo úspěšné politiky staročechů, v boji mladočechy zneužit i nešťastný Riegrův výrok:„…když se nám nepodařilo vymoci si svá práva jedním rázem… musíme si je nyní sbírat po drobtech, i kdybychom ty drobty sbírat měli pod stolem…“
- snaha na poslední chvíli docílit „hmatatelného“ úspěchu (výsledku své politiky):
- 1890 – dohoda s umírněnými Němci (tzv. punktace) – kritika, že Němci v českých okresech měli mít větší práva než naopak – úpadek významu a vlivu staročechů – nástup mladočechů
90. léta: v čele české politiky mladočeši (např. Josef Kaizl, Karel Kramář) – ani oni nedosáhli více úspěchů (smířlivý postoj k vládě) – na přelomu 19. a 20. stol. přestali být vůdčí stranou českého národa
kritika dosavadních voličů (otázka, do jaké míry zastupují jejich zájmy) – rozrůznění politického života
v roce 1906 uzákoněno (1907 zavedeno v praxi) všeobecné a rovné volební právo pro muže (starší 24 let) pro volby do říšské rady (sociální demokracie nejsilnější u nás i v Rakousku)
Název politické strany:
Voličské skupiny:
Vůdčí osobnost:
agrární rolníci, venkov Antonín Švehla
sociálně demokratická (*)
dělníci Josef Hybeš
křesťansko-sociální
katolíci, Morava
Jan Šrámek
národně-sociální
nacionalisté, dělníci
Václav Klofáč
Pozn.: (*) v průmyslově rozvinutých českých zemích mělo dělnictvo velký význam – počátky dělnických organizací v pol. 60. let 19. stol. (např. odborové spolky slévačů a knihtiskařů, svépomocné spotřební a výrobní spolky = počátky družstevnictví – pražský Oul aj.)
1878 – Josef Boleslav Pecka a Ladislav Zápotocký založili v břevnovském hostinci U Kaštanu Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou (oživení sociálnědemokratického hnutí nejen u nás po 1. máji 1890)
- do 1. sv. války nejsilnějšími politickými uskupeními agrárníci a sociální demokraté
Tomáš Garrigue Masaryk
1850 – 1937 profesor české univerzity
(filozofie, sociologie) jako vyhraněná osobnost
stál mimo hlavní proudy české politiky
v čele realistické strany v roce 1914 odchod do
exilu a práce na dovršení procesu české politické emancipace
angažoval se ve dvou kauzách, kde se postavil proti veřejnému mínění:
- boj o Rukopisy – zpochybnil jejich pravost (falza) spolu s jazykovědcem Janem Gebauerem a historikem Jaroslavem Gollem
- hilsneriáda – vystoupil proti primitivnímu antisemitismu (vraždu křesťanské dívky Anežky Hrůzové měl z rituálních důvodů vykonat Žid Leopold Hilsner)
Češi a Němci v českých zemích
Češi se Němcům na konci 19. stol. vyrovnali kulturně i hospodářsky a žádali i zrovnoprávnění politické – čeští Němci se nechtěli
vzdát svých výsad[1914: cca 10 mil. obyv. českých zemí, z toho 3,5 mil. Němců] zhoršování vztahů vedlo k vzájemné
izolovanosti obou společenství (vlastní školy, divadla, spolky aj.) – vzájemné kontakty až na výjimky ustaly
spory se přenesly i do ulic - např. po krachu tzv. Badeniho jazykových nařízení (1897) – jazyk podání = jazyk řízení, pro úředníky zkoušky z obou jazyků – odpor Němců (podpora z Německa) – vytloukání německých a židovských obchodů v Praze
Rozmach průmyslu u nás průmyslová revoluce, tj. strojová výroba, nejprve v
tradiční textilní výrobě[původně se předením lnu „po domácku“ zabývalo na 90 000 lidí, totéž množství bavlny spřádalo na strojích pouhých 7 500 dělníků] vhodné předpoklady:- hustá síť silnic i nově budovaných železnic (později
doplněno o telegrafní síť, Labe splavněno pro paroplavbu atd.)[z Vídně do Brna dorazil první vlak v roce 1839, do Prahy 1845]- bohatá naleziště uhlí a železné rudy, dostatek
keramické hlíny, stavebních hmot- dostatek prostředků k zakládání průmyslových
závodů (nejprve zejména mezi Němci)- dostatek vypěstovaného obilí, lnu a cukrové řepy
- kvalifikovaná pracovní síla- finanční podpora ze strany vlády i zemské
šlechty (např. Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách)
- rozvoj odborného školství nedostatky (omezení):- málo podnikatelských zkušeností, technických
znalostí i domácího kapitálu- nedůvěra lidí ke kapitalismu (obava ze ztráty jistot –
nutné se spoléhat na vlastní síly), posílená krachem na vídeňské burze v roce 1873 (= počátek hospodářské krize – zánik podniků, růst nezaměstnanosti – překonána až na poč. 20. stol. = opětovný hospodářský rozmach)
ve 2. pol. 19. stol. zasáhla průmyslová revoluce (dovršena na poč. 70. let) i další odvětví:
A – v hornatém (německém) pohraničí textilní, sklářský a keramický průmyslB – v zemědělském vnitrozemí potravinářský průmysl (cukrovary, lihovary, pivovary)C – těžký průmysl (hutnictví železa) v blízkosti uhelných
nalezišť (např. Ostravsko, Kladensko, severní Čechy)D – ve velkým městech strojírenské závody (např. Plzeň – Emil Škoda, Mladá Boleslav – Václav Laurin a Václav Klement, Praha – František Křižík, Emil Kolben,
Čeněk Daněk)
Jubilejní výstava v Praze (1891)
ukázkou vyspělosti českého průmyslu (neúčast většiny německých firem)
české země průmyslově nejrozvinutější oblastí rakousko-uherského mocnářství (až 40% průmyslové výroby pocházelo odtud)
Präsident (1898) první automobil
vyrobený na našem území (Kopřivnice)
rychlost až 25 km/h první cesta:
Kopřivnice - Vídeň
Emil Škoda a František Křižík
Věhlas české kultury v cizině
hlavním úkolem českého umění šířit a posilovat národní myšlenku (povznést národ)
symbolem národní hrdosti novorenesanční budova Národního divadla architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze (11. 6. 1881, znovuotevřeno 1883 po požáru)
hudba: Bedřich Smetana (opery „Libuše, Braniboři v Čechách, Dalibor, Prodaná nevěsta“, cyklus symfonických básní „Má vlast“), Antonín Dvořák (9 symfonií – „Z nového světa“ a 11 oper), Zdeněk Fibich (trilogie „Hippodamie“), Leoš Janáček, Oskar Nedbal (operety)
literatura: Jan Neruda, Svatopluk Čech, Josef Václav Sládek, Karel Václav Rais, Alois Jirásek (historický román), Vítězslav Hálek, Jaroslav Vrchlický- konec 19. stol.: konec bojů mezi ruchovci a lumírovci, generace nejmladších autorů se hlásila k evropské moderně (Manifest české moderny)
věda: Jan Evangelista Purkyně, Josef Pekař, Josef Šusta (historici)zřízení České akademie (Josefem Hlávkou) k pěstování „věd, umění a slovesnosti“
bohatá spolková činnost: Sokol (Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner), pěvecký sbor Hlahol, Umělecká beseda aj.
vydávání českých knih, novin a časopisů
růst vzdělanosti obyvatel na konci 19. stol. (gramotnost až 99,5 %) díky státnímu školství, různým spolkům, vydávané zábavné a osvětově-naučné literatuře (např. na Riegrovu encyklopedii ze 60. let navázal „Ottův slovník naučný“ v 28 svazcích)
architektura a výtvarné umění: posun od historizujících slohů k secesi (např. Obecní dům v Praze, tvorba Alfonse Muchy), plastiky pro veřejná prostranství: Josef Václav Myslbek, Ladislav Šaloun, František Bílek; vnitřní výzdoba ND = generace ND: Josef Mánes, František Ženíšek, Vojtěch Hynais, Václav Brožík, Mikoláš Aleš; vynález fotografie a filmu
Literatura k tématu
použitá:- Augusta, P. – Honzák, F. – Pečenka, M. (2002): Dějiny
novo-věku. 2. díl. Učebnice pro ZŠ. Praha, SPL- Práce / Albra, 79 s.
- Hlavačka, M. (2006): Dějepis 3 pro gymnázia a SŠ. SPN, Praha, 175 s.
- Pokorný, J. (1994): Dějepis. Nová doba. 1. díl. Práce – SPL, Praha, 95 s.
doporučená (rozšiřující):- Urban, O. (1991*): František Josef I. Mladá fronta, Praha,
318 s.; Urban, O. (1982): Česká společnost 1848 – 1914. Svoboda, Praha, 690 s.
- Efmertová, M. C. (1998): České země v letech 1848 – 1918. Libri, Praha, 463 s.
- Pozn. (*) různá vydání