Francká říše

Mgr. Jakub Němec VY_32_INOVACE_D1r0104

Frankové byli jedním z germánských kmenů. V období před stěhováním národů sídlili na pravém břehu řeky Rýn.

Frankové patřili mezi národy, které napadaly Západořímskou říši, čímž přispěli k jejímu pádu.

V počáteční fázi stěhování národů nebyl kmen Franků příliš významný. Kmen Franků se ve 4. století posunoval na západ, aby se vyhnul střetu s Huny plenícími Evropu.

Obrat ve vývoji Francké říše nastal až v 5. století, kdy se do čela Franků dostal král Chlodvík (někdy se uvádí jméno Clovis, Chlodwig nebo Chlodovech), který vládl v letech 481 - 511. Původně byl tento příslušník rodu Merovejců (někdy Meroveovců) pouze náčelníkem jednoho z franckých kmenů, ale svou politickou a vojenskou silou sjednotil Franky.

Chlodvík využil pádu Západořímské říše a okolo roku 480 vtrhl do Galie, kde si podřídil římské i keltské obyvatelstvo. Poté byl prohlášen králem Franků. Je proto uváděn jako zakladatel Francké říše.

Území své říše rozšířil na úkor Vizigótů, které vytlačil za Pyreneje, a germánských kmenů na východ od Rýna.

Chlodvík byl výborným politikem. Vytušil výhody spolupráce s katolickou církví (nepřijal totiž ariánství), a proto se nechal okolo roku 496 pokřtít. Katolická víra se tímto činem začíná šířit mezi Franky. Začíná spolupráce mezi Franky a papeži, která stála na počátku vzniku Svaté říše římské.

Mezi léty 508 – 511 nechal sepsat zákoník dle franckého zvykového práva. Tento zákoník bývá označován jako tzv. Sálský zákoník.

Možné podoby Chlodvíka I. v dílech umělců ze 17. století (1) a 18. století (2).

Chlodvík I.

Během 6. a 7. století upadá moc merovejského rodu. Nástupci Chlodvíka nezvládají panovat celé říši, čímž klesá jejich postavení. Místo králů vládnou jejich majordomové.

Majordomus byl nejvyšší úředník, který se staral o správu královského dvora. Jejich pozice byla natolik mocná, že časem byli králové pouze loutkami na trůně.

Posledním majordomem byl Karel Martel (tzn. Karel Kladivo), který sjednotil rozpadající se říši.

Karel Martel sehrál důležitou roli v zastavení arabské expanze do západní Evropy. V roce 732 došlo ke střetu arabského a franckého vojska u Poitiers, kde byli Saracéni poraženi. Papež poté stanovil franckého majordoma jako ochránce církve.

Karel Martel se nestal králem. Rod Merovejců svrhl až jeho syn Pipin III. Mladší, známý spíše jako Pipin Krátký. V roce 751 se stal franckým králem, čímž zakládá dynastii Karlovců. Obratně si získal na svou stranu i papeže Štěpána II., který jej prohlásil právoplatným franckým králem, když mu pomohl prosadit papežský stát na úkor Langobardů.

3) Náhrobek Karla Martela v Saint-Denis ve Francii.

Karel Martel

4) Detail obrazu ze 17. století, který znázorňuje francké vojsko v bitvě u Poitiers.

Bitva u Poitiers 732

5) Portrét prvního franckého krále z rodu Karlovců Pipina Krátkého, který byl vytvořen v 19. století.

Pipin III. Krátký

Po smrti svého otce, Pipina Krátkého, se na trůn dostávají jeho dva synové – Karel a Karloman, z nichž se prosadil prvně jmenovaný, když v roce 771 Karloman umírá.

Již v roce 774 má Karel Veliký úspěch na bitevním poli – poráží langobardského krále a nastupuje na jeho místo.

Karel Veliký pokračoval ve spolupráci s papežským státem a šířil křesťanství mezi pohany. Jeho tlaku nakonec podlehli Sasové, s nimiž bojoval v letech 772-804.

Úspěšně si také počínal ve válkách s Avary (791-803), když vyvrátil jejich říši, čímž odstranil velkou hrozbu pro západní Evropu. Uvolněného místa využil kmen Maďarů, kteří se zde usadili.

Částečně uspěl i v bojích proti Arabům, které v roce 801 vytlačil až za řeku Ebro.

Další výpravy Karla velikého směřovaly proti Sasům, Bavorům a slovanským národům.

6) Portrét Karla Velikého podle představ Albrechta Dürera.

Karel Veliký

Karel svými výpravami proti nevěřícím získal velmi významné postavení mezi křesťanskými vládci, které bylo umocněno 25. prosince 800, kdy byl papežem Lvem III. korunován jako římský císař.

Tento akt znamenal nejen oficiální jmenování Karla jako ochránce křesťanství, ale ve své podstatě také navázání na tradici západořímské říše.

Byzantská říše však císařský titul Karla Velikého uznala až o 12 let později.

7) Císařská korunovace Karla Velikého v roce 800 dle představ Rafaela.

Císařská korunovace

Karel Veliký byl nejen výborným válečníkem, ale také obratným a prozíravým politikem.

Uvědomoval si obrovskou rozlohu své říše, takže provedl územně správní reformu, která byla inspirována systémem bývalé Římské říše.

Rozdělil území na hrabství a marky. Hrabata měla za úkol spravovat vnitřní části říše tak, aby prosperovaly.

Markrabě spravoval území, které fungovalo jako nárazník před vnějším útokem. Na markách se zdržovalo vojsko, které bylo připraveno bránit hranice Francké říše.

Každá správní jednotka měla své centrum s opevněním, které sloužilo jako ubytování pro císaře, pokud do oblasti přijel.

Karel Veliký neměl totiž své pevné sídlo, ale cestoval se svým dvorem po říši. Během těchto cest přijímal požadavky poddaných, vydával rozsudky sporů, kontroloval úředníky a podobně.

Z původně málo propracovaného systému se vyvinul tzv. feudální systém, který bude přiblížen ve speciálním materiálu později.

Během své vlády Karel Veliký narazil na problémy spojenou s nevzdělaností svého lidu. I on sám byl původně negramotný, ale věnoval značné úsilí k tomu, aby se naučil alespoň číst.

Na svůj dvůr zval učence známého světa, aby rozšiřoval vzdělanost svých úředníků.

Podporoval užití písma v úředních záležitostech. Bylo vytvořeno nové písmo tzv. karolínská minuskule – tímto písmem se dalo psát mnohem rychleji. Později se z toho typu písma vyvinula latinka, kterou užíváme dodnes.

V období, které nyní nazýváme karolínská renesance, se staly populární antické myšlenky. Pořizovaly se opisy antických klasických děl.

Během tohoto období se rozvíjí také stavitelství a malířství. Snaha Karla Velikého položila základy nového slohu,

který nazýváme románský.

8) Podpis Karla Velikého s jeho monogramem.

Podpis Karla Velikého

Pravděpodobně nejznámější stavbou z období karolínské renesance je kaple Panny Marie v Cáchách, která je dnes součástí katedrály zasvěcené taktéž Panně Marii. Na levém obrázku (9) uprostřed můžete kapli vidět. V kapli Panny Marie se později korunovali římští králové.

Interiér osmiboké kaple můžete vidět na snímku vpravo (10).

Kaple Panny Marie v Cáchách

Po smrti Karla Velikého v roce 814 nastoupil na trůn jeho syn Ludvík zvaný Zbožný. Jeho vláda nebyla natolik silná jako u Karla Velikého, ale Francká říše se nerozpadla. Ludvík si však uvědomoval, že udržitelnost Francké říše by byla velkým problémem pro jeho syny. Proto se rozhodl říši rozdělit.

Po Ludvíkově smrti v roce 840 se spory o podíly Francké říše rozhořely naplno. Krize vyvrcholila v roce 843, kdy byla podepsána Verdunská smlouva.

Verdunská smlouva byla domluvou o rozdělení Francké říše na tři části – západní připadla Karlovi Holému (základ Francie), východní patřila Ludvíkovi Němcovi (velká část dnešního Německa) a mezi nimi vznikl prostor patřící Lotharovi I.

Lotharova část nikdy nevytvořila jednotný stát a rozpadla se na několik částí. Na severu se usadil a založil stát Lothrangie (dnešní Lotrinsko). Pás tzv. středofrancké říše se později stal místem, na které si činilo nárok Německo i Francie.

Rok 843 znamená faktický konec Francké říše.

10) Rozdělení Francké říše podle verdunské smlouvy, kterou podepsali v roce 843 tři vnuci Karla Velikého – Karel Holý, Ludvík Němec a Lothar.

Rozdělení říše

1) Urči roli Francké říše v Evropě.

2) Vysvětli důležitost Chlodvíka I. Pro vývoj Francké říše.

3) Přibliž pojem majordomus.

4) Zdůvodni význam Karla Velikého pro vývoj v Evropě.

5) Vysvětli pojem karolínská renesance.

6) Urči dopad Verdunské smlouvy na budoucí vývoj v Evropě.

ČORNEJ, Petr; ČORNEJOVÁ, Ivana; PARKAN, František. Dějepis 2 pro gymnázia a střední školy: Středověk a raný novověk. 1. vydání. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, 2001, 160 s. ISBN 80-7235-152-4.

MANDELOVÁ, Helena; KUNSTOVÁ, Eliška; PAŘÍZKOVÁ, Ilona. Dějiny středověku a počátku novověku. Vydání první. Liberec: Dialog, 2002, 179 s. ISBN 80-86218-82-1.

1) DASSIER, Jean. Wikipedia.cz [online]. [cit. 26.3.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/cc/Portrait_Roi_de_france_Clovis.jpg2) DEJUINNE, Francois-Louis. Wikipedia.cz [online]. [cit. 26.3.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/86/Franǫis-Louis_Dejuinne_(1786-1844)_-_Clovis_roi_des_Francs_(465-511).jpg

3) FISCHER, J. Patrick. Wikipedia.cz [online]. [cit. 26.3.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a8/Karl_Martell.JPG

4) STEUBEN, Charles De. Wikipedia.cz [online]. [cit. 26.3.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/bb/Bataille_de_Poitiers.jpg

5) AMIEL, Louis-Félix. Wikipedia.cz [online]. [cit. 26.3.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/93/Pépin_the_younger.jpg

6) DÜRER, Albrecht. Wikipedia.cz [online]. [cit. 29.3.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/ff/Albrecht_Dürer_047.jpg/314px-Albrecht_Dürer_047.jpg

7) RAFAEL. Wikipedia.cz [online]. [cit. 29.3.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/92/Raphael_Charlemagne.jpg/712px-Raphael_Charlemagne.jpg

8) CHARLEMAGNE. Wikipedia.cz [online]. [cit. 29.3.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/a/a5/Karldergrossesignatur.svg/624px-Karldergrossesignatur.svg.png

9) LOKILECH. Wikipedia.cz [online]. [cit. 29.3.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/4/49/AachenerDomVomKatschhof.jpg/745px-AachenerDomVomKatschhof.jpg

10) HELFRICH, Tobias. Wikipedia.cz [online]. [cit. 29.3.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/d/d8/Aachener_dom_oktagon.jpg/800px-Aachener_dom_oktagon.jpg

11) Úprava mapy Evropy se zdrojem na: SAN JOSE. Wikipedia.cz [online]. [cit. 14.3.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b7/Europe_topography_map.png v programu Malování (součást systému Windows)