Individualizace (post)moderní

současnosti

Úvod do sociologie

Michal Majnuš

397650

Zadal: Mgr. Slavomíra Ferenčuhová, Ph.D.

2011

1 Úvod a Ulrich Beck

Velikán současné sociologie a profesor německého původu Ulrich Beck se narodil

v dnešním Polsku roku 1944. Dnes přednáší na univerzitě v Mnichově či na London School of

Economics and Political Science a patří mezi velmi citované autory hlavně díky své práci

z roku 1986 Riziková společnost.

Úkol mého eseje spočívá nejen ve shrnutí Beckových teorií a názorů z vybrané kapitoly,

ale také v představení jednoho z jeho pojmů čtenáři ve vztahu k jinému sociologickému

termínu. Sáhl jsem po tématu, které je mé mysli nejblíže. Kapitola pátá pojednává

o individualizaci a důsledcích z ní vyplývajících. Tento předmět sociologického bádání je,

myslím, aktuální dnes stejně jako zítra, a zabývaly se jím už předchozí generace. Zajímavé je

i spojení jeho myšlenek s dalšími autory: Zygmuntem Baumanem a Janem Kellerem.

2 Individualizace a společenské individuum

Ulrich Beck a Jan Keller se v pojetí individualizace trochu liší. Zatímco Keller ji vnímá

jako vymaňování individua ze starých struktur společnosti, kdy se jednotlivci stávají

samostatnější a nezávislejší na tradičních sociálních vrstvách (Keller 2010: 18), Beck na ni

pohlíží spíše jako na proces vytváření nových vztahů mezi individuem a společností. Přitom

tvrdí, že individualita je model zespolečenštění (Beck 2004: 205). Kellerův názor ale nikterak

neodmítá, pouze mu dodává nový rozměr.

Individualizace není nový fenomén vytvořený moderní společností. Je to aspekt

provázející lidstvo již stovky let, aspekt civilizačního procesu – v dnešní (post)moderní době

procesu industrializace a modernizace. Je to právě modernizace, která znamenala příchod

centralizování moci, koncentrace kapitálu a masového konzumu. Přinesla také tzv.

trojnásobnou individualizaci: osvobození – vyvázání z tradičních vazeb, odkouzlení – ztráta

tradičních jistot (s tím souvisí i narušení ontologického bezpečí jedince), a reintegrace – nový

druh společenských vazeb.

Individualizace mění společenské vazby. Podle Kellera se vztahy stávají komplexnější

a složitější, vytváří se abstraktní struktury moderní, anonymní a neosobní společnosti (Keller

2010: 18). Beck se v tomto ohledu zaměřil konkrétněji na oblasti reprodukce a zaměstnání.

Proces individualizace s sebou přinesl podstatné změny v rodině a postavení žen ve

společnosti. Ženy se stávají nezávislejší (materiálně) a svobodnější (psychicky). Klasická

matka už prakticky neexistuje. Stejně tak se rozpadla klasická rodina jako elementární prvek

socializace a vzniká nový typ rodiny: sjednaná dočasná rodina (Beck 2004: 209). V tomto

„moderním“ typu rodiny žije jedinec kvůli všem výhodám, které nabízí. Rodina je celek

složený z jednotlivců fungujících v symbióze. Ve chvíli, kdy toto soužití přestane pro něj být

prospěšné, opouští ho – racionální pojetí.

V oblasti zaměstnání a práce se individualizace projevuje například vytvářením

flexibilních časových plánů či decentralizací pracovišť. Objevují se nové metody práce a nové

formy zaměstnávání – externisti, najímání jiných firem na určité služby atd.

Existuje důležité pojítko mezi oběma projevy. Jedinci se stávají nositeli socializace na

základě vlastního rozhodnutí. Mluvíme tedy o svobodné volbě, kterou popsal Bauman ve své

práci Myslet sociologicky (Bauman, May 2004: 29). Lidé se individualizují, mají možnost

vlastního rozhodnutí. Svobodně si vyberou partnerku, svobodně zvolí hudební skupinu, kterou

budou poslouchat, svobodně zvolí školu, kterou chtějí studovat a spolek, do kterého vstoupí.

Můžeme si vybrat i firmu, ve které chceme pracovat. Ovšem, jak říká Bauman, svoboda volby

neznamená svobodu jednání, natožpak svobodu dosažení onoho cíle. To už je ovlivněno

mnoha vnějšími faktory, jako jsou peníze či vzdělání.

Jako jeden z fenoménů kapitalizmu Beck vidí závislost individuí na trhu. Společnost

trhu práce nezná tradiční možnosti obživy. Lidé jsou závislý na nabídce práce a nejsou

schopni dosáhnout materiálního zabezpečení jinak, než zaměstnáním. Naše individualita tedy

spočívá ve výběru zaměstnání či v možnosti odejít z práce, každý zaměstnanec představuje

pouze dočasnou a nahraditelnou individuální jednotku. Můžeme také říci, že tradiční formy

obživy nám připadají zoufale zastaralé a nemoderní, proto se jich straníme. Většina mladých

si své budoucí pracovní místo představuje v teplé kanceláři, pracovní čas vyplněný prací na

počítači a plat přinejmenším nadprůměrný. Pole a dobytek se stali tajemstvím mystického

venkova.

V Beckově pojetí individualizace se jednotlivci nestávají nezávislými a osvobozenými

od společnosti, právě naopak se skrze tento proces stali závislými na trhu práce a dalších

institucích – školství, zdravotnictví apod. Doslova jsme jim podřízeni. Mluvíme tedy

o institucionalizaci společenských vztahů, prostřednictvím nichž se člověk dostává do

závislosti na světě – lidech, institucích – kolem nás.

Institucionalizace sebou přináší vytváření modelových situací a vztahů. Společenské

struktury a vazby se mění v jakousi síť spojující různé činnosti, obory, různé lidi s různými

profesemi a zálibami. Keller v tomto směru mluví o tzv. generalizaci společenských vztahů –

existenci šablon, do kterých člověk vstupuje s vědomím, že je plně nahraditelný. (Keller

2010: 18) Instituce takové šablony vytváří a dosazují do nich individua jako do matematické

rovnice. Člověk je pak jako zboží na trhu. Snaží se vyhovět podmínkám, aby byl zařazen do

co možná nejlepších a nejlukrativnějších šablon společenských vztahů.

V (post)moderní době nastupuje na tradiční místo nukleární rodiny móda, vzdělání

a práce jako sekundární instituce, které se sice zdají býti oddělené od soukromého života, ale

podle Becka prostupují do osobních „biografií“ a spoluutvářejí naše plány, náš privátní řád.

Úspěch v moderním světě stojí a padá se vzděláním, bez něhož se nám nedostane kvalitního

zaměstnání – kvalitního finančního ohodnocení. V případě, že se této normalitě určené

institucemi nepodřídíme, budeme žít jako „existenční rebelové“ v minoritních skupinách na

samém dně společenského žebříčku.

Paradoxní na tomto modelu je to, že individua závislá na institucích jsou náchylná ke

shromažďování, vytváření skupin a různorodých koalicí. Vzdávají se tak části své svobody ve

prospěch celku, jelikož stále platí pravidlo, že dva jsou více než jeden. Z toho vyplývá, že

instituce často pro zachování tradičního řádu udržují a chrání tradiční struktury vazeb.

Krásným příkladem tohoto (post)moderního systému je instituce manželství. Žena se nejen

vzdělává a pracuje, ale také udržuje rodinné vztahy v chodu. Dostává se tak do konfliktu

individuality a rodiny, do dvojí role emancipované ženy a matky víceméně nezávislé na

manželovi.

Jak jsem napsal výše, individua jsou závislá na trhu. V průběhu 20. století se vytvořila

konzumní společnost vzývající masovou spotřebu téměř jako modlu. To však zapříčilo další

jev a proces – standardizaci. Všichni si kupujeme velmi podobné věci, nosíme podobné

oblečení a toužíme po stejném osudu – bohatství a slávě. Z (post)moderního člověka se stala

uniformní jednotka ve standardní společnosti hlásající normalitu.

Za jednu příčinu tohoto stavu můžeme považovat televizi. Nekriticky konzumujeme

programy a informace zprostředkované televizí, jsme přehlcení „daty“. Vytváříme si náhled

na svět a společnost skrze obrazovku a profesionální moderátory. I když sedíme vedle sebe,

jsme každý individuálně ponořený do stejného pořadu, který unifikuje a standardizuje naši

mysl. I když každý sám, všichni sledujeme stejné globální informace – celosvětová

standardizovaná mediální síť (Beck 2004: 213). To nás dostává do zvláštního stavu

schizofrenie – jsme každý sám, ale přece s celým světem.

Abych byl ale dostatečně moderní, musím připojit další příčinu standardizace. Internet

je naprosto stejnou globální mediální sítí jako televize a v dnešní době hraje, dle mého názoru,

ještě podstatnější roli. Sociální sítě typu Facebook nebo Twitter nás všechny svazují do stejné

skupiny „podivínů“ sdělujících si osobních záležitosti, aniž bychom se dostatečně znali.

Internetem kolují různé zprávy, názory a komentáře, které konzumenti bezděčně přijímají za

své a posílají dál. Takovýmto způsobem se unifikace každého ještě prohlubuje a standardizace

se posouvá na novou úroveň.

Beck se pustil také do hledání východiska, do hledání nějakého způsobu přežití

v individualizovaném a institucializovaném systému dnešního světa. Konstatuje, že každý

z nás musí jednat sám za sebe, protože v realitě jsme sami. Často se stává, že se individua

oprošťují od minulosti a ztrácí kontinuitu se všemi okolnostmi, které je k současnému stavu

dovedly. Vidíme sami sebe pouze jako plod přítomnosti směřující do budoucna.

Abychom dokázali náš život vést stále (post)moderní formou a naše já zůstalo součástí

normality, je zapotřebí skloubit „soukromou a institucionální rovinu“ (Beck 2004: 217).

Musíme však být zároveň aktivní vzhledem ke společnosti, jednat podle naší individuality

a přijímat zodpovědnost za naše činy. I samotný systém a instituce předpokládají vlastní

invenci ze strany jednotlivce, přičemž sami vyzdvihují standart a normalitu.

3 Závěr

Standart se za poslední desetiletí posunul doprava na politickém spektru a individuální

přístup ke všem otázkám lidského bytí je podmínkou přežití. Hledá se originalita mnohdy až

za hranicemi normality, která se díky tomu stává stále abstraktnější. Ovšem ať už člověk chce

žít sebevíc „svojsky“, vždy tak činí, aby se zavděčil společnosti a byl pro ni atraktivním

v jakémkoliv slova smyslu.

ZDROJE

1) BECK, Ulrich. Riziková společnost. Praha: SLON, 2004. 430 s.

2) BAUMAN, Zygmunt; MAY, Tim. Myslet sociologicky. Praha: SLON, 2004. 239 s.

3) KELLER, Jan. Dějiny klasické sociologie. Praha: SLON, 2010. 529 s.