Myslet jako Bauman

Úvod do sociologie

Michal Majnuš

Zadal: doc. PhDr. Csaba Szaló Ph.D.2011

1 Úvodem k Baumanovi a jeho knize

Zygmunt Bauman patří mezi nejvýznamnější sociology 20. a 21. století. Tento polsko –

britský intelektuál se stal jednou z nejcitovanějších kapacit tohoto oboru také díky svému dílu

Myslet sociologicky, které napsal v roce 1990 jako svou pátou knihu zabývající se

sociologickou tématikou. Nutno dodat, že přepracované vydání z roku 2004, které se mi

dostalo do rukou, jsem otevřel s určitým respektem. Ne snad že bych se bál, nýbrž proto, že

jako laik rozhodnutý studovat sociologii jsem pohlížel s respektem na celý tento vědní obor.

Jsem velmi rád, že mi pan Bauman otevřel oči a také ukázal sociologii jako disciplínu velmi

rozmanitou a v zásadě individuální.

Témata Baumanovy knihy jsou do značné míry rozmanitá. Pro svůj esej jsem vybral

kapitolu 2, a to z toho důvodu, že dle mého názoru se právě tam Bauman zabývá atraktivními

tématy „my vs. oni“, bariérami mezi „námi a jimi“ a v neposlední řadě také vlivem lidí zvenčí

na tyto skupiny. V první části mého eseje bych se rád věnoval výše zmíněné kapitole, dále

pak bych se pokusil nastínit vztahy mezi koncepty druhé a první kapitoly. Zaměřit bych se

však chtěl hlavně na téma interakce a jejího vlivu na tvorbu „našich“ skupin.

2 Interakce a skupiny

Lidský život se zdá být protkaný vztahy. Ovšem vztahy s lidmi, které dobře známe, tvoří

jen zlomek této sítě. Každodenní realita je vyplněna hlavně krátkodobými vztahy, které

fungují prakticky jen pár minut, maximálně hodin a slouží pouze ke vzájemné výměně služeb.

Půjdu-li do banky uložit hotovost, nebudu paní na přepážce líčit, jak jsem k penězům přišel či

jak je posléze utratím. Takové informace poskytuji pouze nejbližším z rodiny. Tyto situace

nazval Erving Goffman jako interakční řád (Bauman, May 2004; 42), tedy situace, kde

dochází pouze k interakcím krátkodobým a čistě funkcionálním.

Sociolog Alfred Schutz tvrdí, že lze z hlediska každého jednotlivce vytvořit jakousi

přímku vztahů (Bauman, May 2004; 42). Od tohoto „nultého pacienta“ pak umisťujeme další

lidi tím blíž, čím jsou jejich interakce častější, osobnější. Z toho vyplývá, že interakce

omezené na již zmíněnou výměnu služeb by byly až na chvostu, a naopak přátelé a rodina by

byli nejblíž danému bodu – jedinci.

Tuto teorii však můžeme uchopit i v méně obecném měřítku. Například bychom ji mohli

zkusit aplikovat na zaměstnance v určité firmě. Zde bychom mohli vytvořit přímku, na kterou

bychom umístili všechny zaměstnance firmy vůči jednomu z nich. Nejblíž by mu byli

spolupracovníci, se kterými se setkává prakticky dennodenně ve stejné kanceláři, se kterými

probírá i soukromé záležitosti, případně ti s podobnými názory. Tím vším se jejich vztahy

stávají osobnějšími. Naopak dále by se mohli nacházet jiní zaměstnanci, vedení firmy

a případní majitelé. Představme si teď takovou přímku. Použijme naši fantazii a vytvořme si

kolem daného jednotlivce kruh zahrnující mu nejbližší spolupracovníky a kamarády z dané

firmy. Tento kruh nám může ohraničovat jednu skupinu lidí, kterou její členové mohou

označit jako „svoji“ a ve spolupráci se vymezovat vůči ostatním. Krásný příklad nám

poskytují politické strany. Ve většině z nich se vytváří vedle skupin kolem předsedů jakési

alternativní opoziční skupiny zastávající odlišná stanoviska. Takže tu máme dvě i více skupin

relativně bojujících proti sobě navzájem o vliv ve vlastní straně. Tak tomu může být

i v případě firem, neboť politická strana svým způsobem firmou je. Kde však hledat

charakteristiky a rozdíly mezi skupinami jako takovými?

2.1 „My vs. oni“

Charakteristiky a rozdíly jsou zakódované už v samotném vzniku těchto skupin. Každá

z nich vnikla na určité platformě zahrnující například styl oblékání, řeči, v jaké části města její

členové žijí či do jakých škol posílají své děti. Pro názornost si představme dva fotbalové

kluby ze stejného města. Do jisté míry mohou tyto kluby rozdělit město na dvě části. V jedné

žijí fanoušci jednoho, v druhé fanoušci druhého týmu. Při tom jedni nosí dresy jednoho týmu,

druzí druhého. Takhle bychom mohli pokračovat až do okamžiku, kdybychom narazili na

fakt, že mají některé znaky společné. Například to, že jsou fotbalovými fanoušky a žijí ve

stejném městě. Tímto způsobem bychom je mohli zařazovat stále do širší a širší skupiny

a nakonec do té nejširší skupiny. Skupiny homo sapiens.

Z toho vyplývá, že charakteristiky jednotlivých skupin nejsou ukryty v tom, co májí

společné, ale právě v antagonismech mezi nimi. Jinak řečeno to, co „my“ jsme, „oni“ nejsou.

A jsou to právě tato negativa, co nám umožňuje identifikaci v té či oné skupině. Když víme,

že „oni“ žijí způsobem, který se nám nezamlouvá, jsme rádi, že existují lidé, kteří vyznávají

náš styl. Tedy tito lidé nám dodávají pocit onoho kýženého ontologického bezpečí.

Sdružujeme se, učíme se společným normám a pravidlům a stáváme se loajálními vůči naší

skupině. Po těchto procesech se stáváme plnohodnotnými členy a vyznáváme stejnou filozofii

chování a jednání, i když se právě nacházíme v interakcích mimo domovskou skupinu. Ale

tím hlavním, co nás spojuje, je fakt, že „my“ nejsme „oni“.

Loajalita ke skupině však může přerůst až v nekritický obdiv a ten vytváří předsudky.

Díky nim pak vnímáme každý krok jiné skupiny jako špatný a nepřipouštíme žádné dobré

úmysly. Bauman doslova napsal: „Bojovník za svobodu z jedné skupiny je pro druhou

skupinu terorista!“ (Bauman, May 2004; 46). Na druhou stranu však nechuť ke zvykům

a tradicím jiných posiluje identifikaci v naší skupině, neboť čím míň se nám líbí v cizině, tím

více se těšíme domů.

2.2 Cizinci a jejich vliv

Řekli jsme si, že abychom mohli existovat „my“, musí existovat „oni“, protože každá

reálná skupina se musí vůči někomu vymezit. Avšak cizinci toto rozdělení popírají, jelikož

jsou částečně na obou stranách. To v nás ovšem vyvolává určitou nejistotu a jejich působení

je do jisté míry tajemné. Bariery mezi „námi“ a „jimi“ jsou ve skutečnosti křehké a právě

cizinci je svým způsobem mohou narušit. Jejich příchod totiž může znamenat také příchod

otázek typu: proč to děláte takto, nezkusili jste to jinak? Tím nám vlastně nastavují zrcadlo

a my se sami sebe začneme ptát, jací ve skutečnosti jsme.

To v nás vyvolává strach. Raději, než abychom se dívali na naše slabosti, začneme

nezvané hosty vyhánět, zesměšňovat. A to za účelem udržení starého řádu. V minulosti

takové jednání vedlo ke genocidě, vraždění a marginalizaci „nepohodlných“ občanů.

Nejčastějším důsledkem je však separace, ať už územní (tvorba ghett, rezervací) nebo

duchovní.

2.3 Město

Město je do určité míry svébytnou skupinou. Lidé tady žijí na malém prostoru ve velkém

množství a ne všichni ctí stejné zásady jako ostatní. „Žijeme mezi cizinci a sami jsme cizinci

mezi nimi.“ (Bauman, May 2004; 53) A díky této různorodosti je právě město rodištěm

velkého počtu alternativních subkultur nejrůznějšího typu. Tato různorodost však může vést

k separaci jednotlivých skupin, například bohatí se stěhují do vybraných čtvrtí oddělených

branou od zbytku světa.

Neméně zajímavým fenoménem města je tzv. zdvořilá nevšímavost, kterou popsal Erving

Goffman (Bauman, May 2004; 55). Podle této teorie si snažíme udržet odstup od lidí,

abychom zachovali naši anonymitu. Nedíváme se jeden druhému do očí, děláme, že ostatní

ani nevidíme, nic neslyšíme, a to z prostého důvodu. Díky této anonymitě, kterou nám město

poskytuje, se můžeme cítit svobodnější, neboť jsme prakticky bez dozoru ostatních. Ovšem

také tato teorie má svá mínus. Hlavními negativy jsou osamělost, lhostejnost a přílišná

racionalizace lidských vztahů. Není výjimkou, že zraněný člověk na ulici nechá chladnými

desítky kolemjdoucích.

3 Svoboda a vlastní Já

Bauman se zabývá svobodou jednotlivce v kapitole první. Vychází z předpokladu, že

každý člověk má svobodu volby a že každé naše rozhodnutí je výběrem z různých alternativ.

Co nám ale chybí, je svoboda jednání, natožpak svoboda dosahování cílů. Tyto aspekty jsou

vždy ovlivněny zvenčí. Rovná se: člověk není svobodný úplně, nýbrž jeho svoboda je

ovlivněna nejrůznějšími faktory, ať už lidskými či materiálními. Jednoduše řečeno můžeme se

rozhodnout jít na večeři do restaurace, ale to nemusí znamenat, že máme dostatek finančních

prostředků nebo že bude ještě volný stůl. Zřejmě ale tím nejdůležitějším faktorem je skupina,

do které patříme.

Podle George H. Meada se naše Já vytváří postupně v interakcích s jinými (Bauman, May

2004; 32). Působí na nás nejen interakční řád, ale hlavně naše vlastní skupina. Zabudováváme

do našeho vědomí a charakteru všechna očekávání, pravidla chování i normy dané skupiny.

Pod její taktovkou si začínáme uvědomovat rozdíly mezi „námi“ a „jimi“ a začínáme se vůči

dalším skupinám vymezovat. Těmito procesy identifikujeme sami sebe, ale také si vytváříme

„brzdy“ pro naše chování, neboť za porušení „protokolu“ můžeme být sankcionováni až

vyloučeni.

Je nutné si ale uvědomit, že ne vždy vstupujeme do skupiny svobodnou volbou. Můžeme

se do ní narodit, můžeme být do ní zařazeni (i proti naší vůli) například prostřednictvím

dědictví. I když se s takovou skupinou neztotožňujeme, společnost nás bere jako její členy

a my i přes odpor musíme přijmout některé role a normy za své. To může vést až k pocitu

cizoty ve vlastní skupině. Takovým způsobem se tedy můžeme i my stát jakýmisi cizinci a být

marginalizováni a zesměšňováni jejími dalšími členy.

4 Závěr

Shrnout Baumanovy myšlenky z obou kapitol do pár odstavců byl opravdu nesnadný

úkol. O to těžší je však vytvořit závěr, který by byl plně v duchu jeho představ a beze zbytku

naplnil svou podstatu. Domnívám se ale, že Bauman by chtěl, abychom po přečtení jeho

knihy byli o něco tolerantnější, shovívavější a více si vážili ony svobody, která nám i přes

všechny překážky zůstala. Ať už žijeme ve městě nebo na vesnici, ať už jsme cizinci či

domorodci, jedno máme všichni společné – jsme „pouze“ lidé.