Doc. Ing. Arch. Zbyšek Stýblo Přednáška NS II‐9b: 2017 v ... · Rovněž další Chicagská...

Stránka‐ 1 ‐

Doc. Ing. Arch. Zbyšek Stýblo

Přednáška NS II‐9b: Ekonomika a Standardy obytných budov přednesená 5. 5. 2017 v rámci předmětu NS II.

Anotace:

Vliv ekonomické efektivity na formování obytných staveb, obsaditelnost bytu, standardy, potenciál prostoru pro bydlení.

Integrace jednotlivých systémů (bydlení, práce, obchod, parkování atd.) do struktury bytových staveb.

Fakta ze sčítání lidu, bytů a domů 2011.

Charakteristika ploch bytu a jeho standard.

Nezkrácená verze (přednesena byla verze mírně zkrácená).

* Revidováno 6. 6. 2017.

Doc. Ing. Arch. Zbyšek Stýblo Přednáška NS II: Ekonomie a standardy obytných budov

Stránka‐ 2 ‐

Pokud se máme zabývat vlivem standardů na formování bytové stavby, je třeba ujasnit si jejich závaznost a naléhavost. Jako první otázka přichází historie takových zásad.

Stránka‐ 3 ‐

V druhé části přednášky se soustředíme na ekonomii bydlení a jeho standardy. Pro celkovou ekonomii je základní urbanistická ekonomie.

Cena pozemku se projevuje ne nepodstatnou měrou v konečné ceně bytu, a výrazně se u ní projevuje i „cena peněz“, úroky z půjčky, a to i proto, že pozemek bývá zakoupen nejdříve. Již za první republiky byla zátěž cenou pozemku chápána staviteli jako překážka stavebního ruchu, jak se tenkrát říkalo, a časopis Stavitelské listy se často rozhořčuje nad „pozemkovou lichvou“.

Abychom poznali mechanismu, jak cena pozemku ovlivňuje konečnou cenu bytu, musíme se vrátit k tomu, jak územní plán ovlivňuje formování budov.


Stránka‐ 4 ‐

Základním prvkem je zastavěnost. U nás je numerické vyjádření této charakteristiky nazýváno koeficient zastavěných ploch [ KZP ], v angličtině je užíván termín „site coverage“.

Koeficient představuje podíl zastavěné plochy budovami na celkové ploše pozemku, z definice nabývá hodnot mezi 0,00 ‐ 1,00.

V našich podmínkách je častěji užívá koeficient zeleně [ KZ ], jeho hodnota představuje velmi zhruba 2/3 hodnoty (1 – KZP).

V podstatě je koeficient zeleně podstatně přísnější než koeficient zastavěných ploch, protože výrazně omezuje jiné než zelené plochy, ale i např. stavby, nebo jejich části v podzemí mimo půdorys hlavní budovy, (s tím že střešní zeleň se dle tloušťky vrstvy zeminy započítává od 10%, tloušťka cca 0,3 m, do 50%, tloušťka 1,5m a více, skutečné plochy) a tím zmenšuje výpočtovou plochu nezastavěných částí pozemku.

Stránka‐ 5 ‐

Sama zastavěnost nevypovídá nic o intenzitě zástavby a tom jak nejen zatěžuje území exhalacemi, odpady a splaškovými vodami, ale i požadavky na zásobování vodou, energiemi a na dopravní kapacity.

Charakteristika, o kterou jde je hustota zástavby „density“ u nás uváděná v obyvatelích na hektar [ob/ha], další možnost je v bytech na hektar [units/ha], např. ve Spojených státech.

Objektivnějším ukazatelem je proto, i pro jiné než bytové funkce, míra využití plochy pozemku, u nás koeficient podlažních ploch [ KPP ], v angličtině „plot ratio, floor area ratio“. Jde o podíl podlažních, „zastavěných ploch“, všech nadzemních podlaží, často i výstižněji ploch hlavních funkcí, k ploše pozemku. Koeficient může nabývat hodnot od 0,2 do 1,0, v centrech měst a Praze i do 2,0, více u nás výjimečně.


Stránka‐ 6 ‐

Poměr celkové plochy bytů „netto“ a podlažní plochy „brutto“ je cca 75 %. Konkrétní hodnota při malých bytech může klesnout až k 70%, při velkých bytech ve schodišťovém domě se může výjimečně blížit k 80%.

Koeficient, který lze pracovně označit N/B vypovídá o efektivitě bytového domu. Brutto plocha je omezena KPP, viz výše, a Netto plocha je ta část domu, ze které se produkuje ekonomický efekt.

Stránka‐ 7 ‐

Nyní se můžeme krátce podívat na to, jak se tvoří cena bytu a tím základní prvek ekonomie bydlení.

Cena bytu se skládá z ceny pozemku, ceny vlastní budovy s byty, ceny úprav okolí s terénními a parkovými úpravami, komunikacemi a inženýrskými sítěmi. Dále cena obsahuje honoráře a odměny za projekční, inženýrskou a realitní činnost. Konečně obsahuje cena marži, to je vlastní náklady developera a jeho zisk.

K cenám se kromě daně z přidané hodnoty, ke které nebudeme pro zjednodušení zvlášť přihlížet, byť tvoří nezanedbatelnou část ceny, ale i úroky z půjček, tzv. cenu peněz, které nejde při výpočtu zanedbat.


Stránka‐ 8 ‐

Zajímavý je vliv míry využití pozemku daná koeficientem podlažních ploch. Nepřímou úměrnost mezi cenou pozemku a koeficientem podlažních ploch – KPP ukazuje následující tabulka.

Platí zde nepřímá úměra, zvýšení koeficientu podlažních ploch KPP má stejný efekt jako úměrné snížení ceny pozemku. Tento efekt se projevuje zvýšenou ekonomickou efektivitou.

Obdobně zvýšení ceny pozemku má obdobný efekt jako snížení KPP a projevuje se sníženou ekonomickou efektivitou.

Stránka‐ 9 ‐

Tabulka v příkladu ukazuje, jak posun hodnoty od referenční 1,0 odpovídá zvýšení či snížení ceny za m2 pozemku. Zejména snižování hodnoty KPP pod 1,0 odpovídá výraznému zvýšení ceny pozemku až na několikanásobek. To způsobuje, že v praxi není KPP investory chápán jako horní hranice, ale hodnota, kterou je nutné naplnit.

Vliv ceny pozemku je navýšen poměrem podlažní plochy budovy a celkové plochy bytu, poměr brutto / netto, který navyšuje vliv ceny pozemku cca o jednu třetinu, přesně o poměr brutto / netto v našem příkladu z 2 250 Kč/ m2 na 3 000 Kč/m2.

Vliv ceny pozemku na konečnou cenu bytu je orientačně popsán dále.


Stránka‐ 10 ‐

Všechny položky jsou navýšeny o úroky z půjček, cenu peněz, odpovídající krátké době realizace záměru. Všechny ceny jsou řádově blízké skutečnosti. Zajímavý je vliv ceny pozemku, který kolísá od 5%, častěji ale od 15% do 30% s celkové ceny bytu, a tím výrazně cenu bytu ovlivňuje. Tabulka neobsahuje přesné aktuální ceny ale proporce.

Cena bytu o ploše 62,5 m2 (odpovídající pro představu ploše ateliéru v budově fakulty) představuje medián, nejčastěji stavěný byt, přístupný za cca ¾ jednoho průměrného čistého příjmu v rodině. Byt, jak ukážeme dále nepříliš perspektivní pro rodinu, má cenu, pohybující se podle ceny pozemku:

62,5 m2 * 40 000 Kč = 2 500 000 Kč

Stránka‐ 11 ‐

Urbanistickou ekonomii může vylepšit integrace bydlení s jinými, komerčně výnosnějšími funkcemi.

Funkce bydlení se nevyskytuje v budovách osaměle, častá je kombinace, integrace, s jinými funkcemi ať souvisejícími s bydlením, to je v současnosti zejména odstavování vozidel v garážích, nebo nesouvisející. U nesouvisejících funkcí platí hlavní hledisko pro integraci její možnost, to je zejména nerušení bydlení. To lze dosáhnout integrováním s nerušícími funkcemi nebo opatřeními, které rušení omezí či eliminuje.

Základní integrace může proběhnout i u rodinných domů.

Integrace garáže je elementární problém, který je běžnou součástí současného návrhu rodinného domu.

Zajímavější je integrace jiné funkce do rodinného domu. Příklad domu s ordinací lékaře od B. Rozehnala ukazuje nutnost oddělení takového provozu, v tomto případě i z hygienických důvodů, od provozu domu.

Další příklady ať zastoupení fy Tatra od J. Fragnera i dům s obchodem od B. Rozehnala ukazují dům, který rozsahem integrované funkce přestává být stavbou pro bydlení, ale složka bydlení přispívá k jeho výrazu, který posiluje a dává budově výtvarný smysl.


Stránka‐ 12 ‐

Zároveň je na obou příkladech zřejmé, že bytová část musí mít opět zvláštní vstup, nejlépe izolovaný od ruchu před prostory hlavní funkce. Byt slouží i jako rezerva pro rozšíření hlavní funkce při rozvoji.

Častá je integrace i u bytových domů. Základní je umisťování garáží v podzemních podlažích. Toto umístění garáží, z urbanistického hlediska jistě pozitivní přináší řadu koordinačních komplikací, konstrukční moduly pro parkování nebývají optimální pro navrhování bytů, změna konstrukce mezi garážemi a zbývající částí domu je poměrně náročná a komunikace probíhající z obytných podlaží nejsou často vhodně umístěny z hlediska garáží.

Stránka‐ 13 ‐

Zajímavé je i umístění dalších funkcí v bytovém domě. Dům na Koněvově ulici od P. Hniličky ukazuje vhodné vložení obchodních prostor mezi garáže a obytná podlaží, zde nevzniká při použití skeletové konstrukce žádný modulový problém.

Obdobně dům v Ukrajinské ulici integrující mezi garáže a obytná podlaží dvě podlaží administrativy ukazuje, že tato integrace, s výjimkou zvýšené konstrukční výšky nemusí výrazně ovlivnit ani fasádu budovy.

Jeden z velmi zajímavých příkladů představuje dům v Rue de Amireaux v Paříži od H. Sauvage, který svým terasovým tvarem uvolňuje a rozšiřuje prostor pod dvorem a tím umožňuje umístění veřejného bazénu běžných rozměrů.


Stránka‐ 14 ‐

Myšlenku terasového domu, tentokrát s vnitřním prostorem vyplněným garážemi, se stal hlavní ideou projektu „Wohnhügel“ obytného pahorku od R. Freye, H. Schrödra a C. Schmidta realizovaný ve Stuttgartu, Neugeroeutu.

Zajímavou modifikací ukazující další možnou integraci je překrytí velkého parkoviště kobercem terasovitě řazených atriových bytů od B. Ingelse v Kodani v Dánsku. Zde opět převažuje nebytová funkce.

Myšlenka umístění bytů na objekty jiného určení je vhodným postupem integračně zobytnit jinak neobývané části měst. Bohužel ne vždy se to podaří, integrace tohoto typu je složitě investičně ohodnotitelná. Pokud developer není schopen tyto vzájemně kolizní vazby a závislosti vyhodnotit většinou od této inspirativní a pozitivní myšlenky odstoupí.

Stránka‐ 15 ‐

Bytová funkce nemusí být integrována pouze s parkováním, zajímavě je užití bytových domů jako překryvu dopravních staveb. Zde je nutné vyřešit obtěžování, zejména u partií budov v blízkosti vjezdu komunikace do objektu, bytů hlukem a exhalacemi.

Zajímavou a velkorysou stavbu představuje zakrytí městské dálnice obytnými budovami, ve spodní části tvořícími obytný pahorek.

Z řezu je patrné, jak složitý problém je umístění dálnice do budovy, tvoří nezávislý tunel na mostní konstrukci úplně oddělený od konstrukce bytového domu z důvodů požárních i přenosu vibrací. Dům je dlouhý 600 m a tak se ve většině délky hlukové a exhalační problémy eliminují.

Ještě složitější integraci představuje komplex Bonaventura v Montrealu v Kanadě, který obsahuje nádraží, dálnici, autobusové nádraží, obchody, hotel a v nejvyšších patrech i bydlení.


Stránka‐ 16 ‐

Konec padesátých a šedesátá léta 20. století přinesla myšlenku přenést bydlení do úrovně nad stávající zástavbou či jinými městskými plochami.

Myšlenkou se zabývali ideově Y. Friedmann a japonští metabolisté, u nás pak liberecký SIAL a zejména, a to velmi konkrétně, K. Prager se svými superstrukturami.

V současnosti se objevuje stejná myšlenka u B. Tschumi v projektu pro Peking nebo Koolhaas v projektu pro Singapore, který se patrně bude realizovat.

Stránka‐ 17 ‐

Již od teoretického ustanovení zásad mrakodrapů, které formuloval na konci 19. století L. Sullivan při přestavbě Chicaga v USA po velkém požáru, jsou mrakodrapy zpravidla vždy integrovanými budovami zónovanými po výšce s případnou bytovou funkcí v nejvyšších podlažích. Z Chicaga jsou i známé mrakodrapy Marina City od B. Goldberga. Kruhové budovy mají v dolní čtvrtině garáže se spirálovou rampou, nad nimi pak obytná podlaží se segmentovými byty.

Rovněž další Chicagská stavba John Hancock Centre od SOM, které bylo s výškou 344 m několik let mezi nejvyššími stavbami světa, integruje více funkcí. Největší podíl mají administrativa ve spodní díky

lichoběžníkovému řezu rozlehlejší části a obytná funkce umístěná ve vyšší štíhlejší části, kde umožňuje menší hloubka budovy lépe rozvinout bytovou dispozici. I zde se na fasádě projevuje obytná část nižší konstrukční výškou oproti části administrativní.


Stránka‐ 18 ‐

Větší míru integrace ukazují další mrakodrapy z New Yorku, USA. První příklad Trump Tower od D. Scutta integruje do mrakodrapu s administrativou, hotelem a byty do prvních čtyř podlaží nákupní středisko s vícepodlažní halou s můstky a vodopádem na stěně, provedené v příliš opulentním stylu.

Další realizace Beekmann Tower od F. O. Gehry integruje do podnože obytného mrakodrapu s hotelem a malou nemocnicí i školu.

Integrace je vhodná nejen z hlediska zvyšování pestrosti ve městě, ale i pro ekonomii budovy, která může být odolnější vůči turbulencím v jednotlivých segmentech realitního trhu.

Stránka‐ 19 ‐

Základní ekonomické úvahy domácností se odvíjejí od kombinace nákladů na pořízení a udržování obydlí a jeho užitnosti.

Pro vnímání bytu jsou zásadní charakteristiky prostoru pro bydlení jako tvar prostoru, výška stropu, velikost oken a množství denního světla, jas umělého osvětlení, barva interiéru, oddělení od ostatních prostorů příčkami či lehkými závěsy apod. a nábytek v místnosti.

Mnoho z těchto faktorů je podmíněno základní vlastností prostoru, jeho plošnou výměrou. Ta podmiňuje možnost tvarování, možnost rozmístění nábytku tím pocit ale i objektivní charakteristiky osvětlení.

Z plochy obytného prostoru je význačnější plocha obytná tj. plocha obytných místností a případné prostory pro rodinné stolování v kuchyni či hale.


Stránka‐ 20 ‐

Do třicátých let 20. století bylo běžné navrhovat byty s místnostmi, které umožňovaly obecné užívání, o statně i v plánech pro stavební povolení z té doby jsou běžné popisy jako místností „pokoj“ bez dalšího určení. Pro takové místnosti i koncept bytu zavádí H. Hertzberger termín polyvalentní, tj. s mnoha vazbami. Jsou míněny vazby mezi místností, prostorem pro bydlení, a činnostmi, jako soubory úkonů a konání, které se při bydlení konají se stejným vybavením a ve stejném místě.

Teprve třicátá léta přinesla myšlenku přizpůsobení místností jejich účelu, který byl jasně deklarován. Místnosti jsou tedy, oproti tradiční polyvalentnosti holovalentní, s jednou vzájemně jednoznačnou vazbou, monovalentní, s jednou vazbou mezi činností a prostorem, či oligovalentní, s několika konkrétními vazbami mezi místností a činnostmi. Takový koncept bytu můžeme nazvat monovalentní.

Stránka‐ 21 ‐

Přesto i v monovalentním konceptu bytu musí zůstat jedna polyvalentní místnost, obvykle obývací pokoj, uvolňující pouta suché teorie, svazující konkrétní činnosti a předem určené místnosti, skutečnému životu a jeho nepředpokládanému i nepředpokládatelnému nároku na užívání.

Myšlenku monovalentního konceptu směřující o oblasti sociálního bydlení řešily kongresy CIAM a u nás pak J. Kroha ve svém „Sociologickém fragmentu“.

Monovalentní koncept se stal ve 20. století vůdčím pro jeho jasnou představitelnost a řiditelnost s minimální modifikovatelností. Je svázán i s myšlenkou standardní běžně, či lépe průměrné, rodiny, pro kterou se bydlení navrhuje.

Celá tato koncepce je dítětem levicových snah architektů spojených v meziválečném CIAM, využívajících takové zploštění pro zajištění „sociální spravedlnosti“ při bydlení. Více v první části přednášky s tématem předpisů a jejich vlivu na tvorbu bytových staveb.

Do 60. let 20. století se vytvořila celá komplexní teorie, která přiřazovala určité místnosti a jejich velikosti konkrétnímu počtu obyvatel, tzn., že se byty dle obsazenosti, spíše je vhodné mluvit o obsaditelnosti, rozdělovaly do velikostních stupňů nazvaných u nás velikostní kategorie (I – VIII), tj. počtu bydlících 1 až 8 osob.

Takový přístup, v západní Evropě použitý zejména pro sociální bydlení, například v dokumentu tzv. „Kolínských doporučení“, KD, ze 70. let 20. století, o to více vyhovoval rovnostářské společnosti, která u nás nastoupila po únoru 1948 a tak se stal základem norem, ČSN, a tzv. technicko hospodářských ukazatelů, THÚ, od 60. let 20. století.

Současná norma Obytné budovy, přes zásadní posun od plánovacího podkladu jako předpisu k pouhému doporučení minim a požadavků, zachovává výrazné prvky monovalentního konceptu bytu.


Stránka‐ 22 ‐

Není divu, je to jednoduché a názorné, podobnou základní tendenci mají i podklady pro projektování velké německé investiční společnosti Bayerischehausbau, BHB, určené pro komerční bytovou výstavbu. Tyto podklady z 90. let 20. století jsou v podobném pojetí, kterého dosáhla naše norma Obytné budovy v roce 2004, tj. zohlednění počtu obytných místností, nikoli počtu obyvatel.

Kategorie bytu de ČSN je totožná s počtem obyvatel, dále vychází ze standardní rodiny, rodičovský pár a děti, uvažované jako nedospělé.

V 80. letech 20. století došlo k rozlišení tzv. dělených sudých kategorií, pro možnost odděleného spaní dospívajících dětí různého pohlaví, ale pouze jako doplněk, nikoli princip.

Stránka‐ 23 ‐

Definice kategorie přináší problémy již při statickém a kombinatorickém posuzování rodiny (v okamžitém časovém snímku), bez zohlednění života rodiny v průběhu času.

Následující obrázky ukazují všechny možné statické modely rodiny pro 1 až 4 osoby:

Ve schématech jsou užity dospělé osoby bez genderového rozlišení, barva hnědá, u páru je naopak uvedeno genderové rozlišení, bez ohledu na stejnopohlavní páry, z hlediska užívání bytu to nemá zásadní význam.

Ve schématech jsou užity děti, v závislém věku, bez genderového rozlišení při stejném pohlaví, barva hnědá, naopak genderové rozlišení je uvedeno, při lichém počtu dětí alespoň jednoho pohlaví, vliv na požadavky na samostatné místnosti při dospívání.


Stránka‐ 24 ‐

A pro 5 osob je situace ještě výraznější:

Je zřejmé, že standardní párová rodina s dětmi představuje menšinu možností daných pouhou kombinací osob.

Matematická kombinace ale neodpovídá skutečnému životu podobně jako standardní rodina.

Rozhodující je zastoupení jednotlivých modelů, vzniklých jako všechny možnosti na základě kombinatoriky, ve skutečném životě. Statistická data existují a jsou jako sčítání lidí, domů a bytů opakovány každých deset let, naposledy v roce 2011

Stránka‐ 25 ‐

Sčítání lidí, bytů a domů 2011 (SLBD11) poskytuje reálné podklady pro naše další úvahy.

Zásadní je praktická třetina hospodařících domácností o pouhém jednom členu.

Standardní párová rodina s nezaopatřenými dětmi představuje přibližně jednu pětinu domácností a neúplná rodina s nezaopatřenými dětmi jednu patnáctinu domácností.

Celkem tedy představují rodiny zařaditelné do standardního modelu pouze necelé tři pětiny domácností.

Předešlé úvahy se opírají o okamžitý snímek, a to jak při tvorbě modelu kategorie dle ČSN, kombinačního rozboru i SLBD11.


Stránka‐ 26 ‐

Jednotlivé podklady pro projektování bytů vykazují, přes zjevné rozdíly, podobnou tendenci, zejména pokud je korigujeme nikoli podle obsaditelnosti, ale podle velikosti.

Dalším faktorem, který zásadně ovlivňoval konkrétní hodnoty ploch příslušející je hospodářská vyspělost, kterou demonstruje předchozí tabulka.

To je další slabina systému kategorií podle obsaditelnosti, nikoli obsazenosti, v sedmdesátých a osmdesátých letech to řešily tzv. Technicko hospodářské ukazatele upravované pro jednotlivé pětiletky a odchylné pro různé kraje Československa, s preferencí hornického Mostecka a Ostravska.

Výhledy zpracovával Výzkumný ústav architektury.

Západoevropská Kolínská doporučení ze 70. let přitom požadovala plochy vyšší než výhled ČSSR do 90. let 20. století.

Stránka‐ 27 ‐

Posun v obsaditelnosti a existence přibližně pravidelného stupňování vede k možnosti vytvořit model pohybu plošného standardu bydlení v závislosti na obsazenosti bytu.

Výše zmíněné rozdíly lze kompenzovat posunem vzhledem ke kategoriím o 1, resp. 2, výše, v grafu doprava.

Zároveň je zajímavý posun obsaditelnosti v závislosti na počátku každé řady Přes různé stoupání, zejména v dílčích úsecích se sloučená křivka blíží stupňovitému poli se stupněm 12 m2 s rozsahem uvedeným v tabulce.

Bez dalšího je zjevné, že i v tomto grafu při zvýšení obsazenosti plošný standard bydlení klesá a při snížení obsazenosti standard stoupá.


Stránka‐ 28 ‐

Následující tabulka ze Sčítání lidí, domů a bytů z roku 2011 ukazuje, že s velikostí nestoupá úměrně obsazenost bytu. Ta se průměrně pohybuje od 1,5 obyvatele na byt u bytů do 20, resp. 30 m2, po 2,5 osoby u bytu přes 140 m2. Obsaditelnost stoupá poměrně lineárně v celém intervalu.

Je zajímavé, že s velikostí plochy bytu stoupá plošný standard, při skutečném průměrném užívání bytu, od nízkého až k exkluzivnímu a to dost rovnoměrně.

Je nutné si uvědomit vlastnosti průměru: 3 obyvatele v bytě kompenzují 2 obyvatelé, 4 obyvatele 1 obyvatel, ale 5 – 6 obyvatel v jednom bytě kompenzují přibližně 2 byty s 1 obyvatelem. 7 obyvatel v bytě 3 byty s 1 obyvatelem, 8‐9 obyvatel v bytě pak 4 byty s 1 obyvatelem. Z toho plyne, že podbydlenost je ještě vyšší než se zdá z údajů průměru.

Zde se projevuje to, že bydlení není jen uspokojování fyzických či psychických potřeb, ale souvisí i s pocity sebeuspokojení a naplnění života.

U menších bytů s plošným standardem nízkým jde pouze o uspokojení potřeby bydlet s požadavky na základní funkčnost. U bytů standardu základního pak přistupuje i potřeba jisté míry pohodlí případně i potřeby reprezentace.

Naopak u bytů s velmi vysokým a exkluzivním plošným standardem jde zjevně o podobný fenomén jako je vztah zejména žen k oblečení, kde se jistá funkčnost předpokládá, ale rozhodující je potvrzení či zvýšení společenského statutu a sebevědomí.

Stránka‐ 29 ‐

Dynamiku domácností je třeba zohlednit při návrzích bytů s větší opakovatelnosti. Nevhodná struktury místností při nedosídlení bytu přináší menší užitnost např. nevyužíváním plochy, jde o neekonomické užívání bez obtěžování obyvatel. Horší případ nastává při přelidněnosti bytu, kdy může docházet ke zjevnému nepohodlí, jak vyplývá opět z SLBD11.

Návrh by měl tento stav předvídat a zohlednit.


Stránka‐ 30 ‐

To že rozhodování při pořízení i pronájmu bytu není jen potřeba poměrně pohodlného bydlení, ale i otázky zvýšené pohody, i luxusu a podnícení sebevědomí a konečně i potřeba sociální prezentace, ukazují výsledky sčítání lidu, domů a bytů z roku 2011 (SLDB11).

Stránka‐ 31 ‐

Zmíněné různé potřeby a možnosti při zajišťování bytů vedou k rúzným strategiím při zajišťování bydlení:

Zde je nutné akcentovat to, že strategie múže být volená, tj. závislá pouze na životních prioritách, volba strategie poskutující menší pohodlí není ovlivněna ekonomickou silou domácnosti.

Důležitější je strategie vnucená, kdy je dána možnými výdají domácnosti na byddlení a ta je tlačena k volbě strtegií s nižší pohodlností.

Projektování přiměřených bytů pro tuto skupinu obyvatel patří k nejzodpovědnější a nejcitlivějším, a zároveň nejsložitějším, ůhohám architekta v bytových stavbách


Stránka‐ 32 ‐

Následující tbulka prokazuje podíly obsazenosti bytů podle počtu obytných místností větších než 8m2.

Tabulka podkládá několik závěrů:

Byty s intopickým rozhodováním o přiměřenosti nejsou příliš četné, ale pro jejich nízký standard užívání předstvují specifický problém.

Naopak cca třetina bytů s rozhodování o přiměřenosti statutární prokazuje, že takové byty nemohou být navrhovány pouze podle bývaké kategorie dle ČSN a koncepce monovalentní, přiměřené jsou variabilní polyvalentní či flexibilní řešení při individuálním návrhu.

Stránka‐ 33 ‐

Z grafu, přes jeho jednoduchost, vyplývají zásadní závěry o strategii přístupu k bydlení:

Strategie nouze ‐ MISERÁLNÍ:

Byty s počtem obyvatel vyšším než je dvojnásobek počtu obytných místností nejsou příliš četné, dle SLBD2011 jde o cca 2 %, ale pro jejich nízký standard užívání předstvují specifický a zásadní problém. Oproti ostatním strategiím, přesto to znamená, jde o každý 50 byt v bytových domech.

V předchozí tabulce je nouze podle stupně označena: HLUBOKÁ, VELMI HLUBOKÁ.

Jako hlubokou nouzi lze popsat stav, kdy připadají více než dva obyvatelé na jednu obytnou místnost a méně než tři obyvatelé na jednu obytnou místnost.

Jako velmi hlubokou nouzi lze popsat stav, kdy připadají tři a více obyvatel na jednu obytnou místnost.

Rozvaha o způsobu bydlení v nouzi se týká zejména i bytů se třemi obytnými místnostmi tj. s kvocientem plochy max. 6, jde ale o nejnižší stupeň nouzového užívání. Výraznější problémy jsou pak u bytů se dvěma, a nejvíce s jednou, obytnými místnostmi.


Stránka‐ 34 ‐

Strategie nepohodlí – INKOMODÁLNÍ:

V předchozí tabulce je označeno RŮŽOVĚ. Jako mělké nepohodlí lze označit stav, kdy připadají právě dva obyvatelé na každou obytnou místnost, dle SLDB2011 jde o cca 3% bytů, tento stav může nastat i v běžném životě, a často trvá krátce, zejména po narození dítěte.

Při delším trvání přechází do chronické situace MĚLKÉ NOUZE.

Podíl mezi mělkou nouzí a nepohodlím lze těžko rozlišit, vzhledem k tomu, že období nechronické trvá pouze několik let, je praktické přičlenit i inkomodální strategii k strategii miserální jako její první stupeň.

Strategie účelu ‐ UTILITÁRNÍ:

Byty s počtem obyvatel nižším než je dvojnásobek obytných a rovným nebo vyšším než počet obytných místností představují přibližně třetinu bytů, dle SLBD2011 jde o cca 29 %, ale pro jejich nízký standard užívání předstvují specifický a zásadní problém pro návrh bytů.

V předchozí tabulce je označeno ŽLUTĚ. Dále pak i ORANŽOVĚ a ZELENĚ

Účelová strategie se týká veškerých velikostí bytů, byty s 5 a více obytnými místnostmi, kvocient plochy více než 10 jsou zastoupeny nejméně.

V běžném životě může často při snížení osob v bytě přejít do pohodlnějšího obývání bytu dle následující strategie.

Stránka‐ 35 ‐

Strategie pohodlí ‐ KOMODÁLNÍ:

Největší podíl bytů má o jednu obytnou místnost více než je počet obyvatel. Dle SLDB11 představuje cca 37 % podíl bytů užívaných dle strategie pohodlí, tedy podíl nejvyšší.

V předchozí tabulce je označeno SVĚTLE MODŘE

Strategie pohodlí se týká bytů se dvěma a více obytných místností, s kvocientem plochy 3 a více, největší podíl je u bytů menších.

Utilitárně‐habituální strategie odpovídá modelu Kvocientu plochy a odpovídajícímu standardu bydlení.

Strategie postavení – STATUTÁRNÍ:

Dle SLDB11 má cca 29% podíl bytů s počtem vobytných místností o dvě větším než je počet obyvatel bytu.

Strategie odvozená od deklarace sociálního statutu se vymyká hodnocení dle modelu standardu a kvocientu plochy.

V předchozí tabulce je redundance plochy označeno dle stupně jako:

V předchozí tabulce je označeno STŘEDNĚ MODŘE

Strategie statutární se týká bytů od 3 obytných místností, kvocientu plochy 6, a více.


Stránka‐ 36 ‐

Strategie nadbytku – EXKLUZIVNÍ:

Dle SLDB11 má cca 29% podíl bytů s počtem vobytných místností o dvě větším než je počet obyvatel bytu.

Strategie odvozená od deklarace sociálního statutu se vymyká hodnocení dle modelu standardu a kvocientu plochy.

V předchozí tabulce je redundance plochy označeno dle stupně jako:

V předchozí tabulce je označeno FIALOVĚ

Strategie statutární se týká bytů od 3 obytných místností, kvocientu plochy 6, a více.

Údaje ze SLDB 2011 jsou poměrně hrubé, není specifikována velikost místnosti, přesto při poměrně velkém podílu zástavby z konce 19. století, 1. poloviny 20. století a zejména typové zástavby z 2. poloviny 20. století je velikost obytných místností poměrně předvídatelná a statisticky nezkreslující.

Stránka‐ 37 ‐

Další závěry lze odvodit pro způsob návrhu bytů s různými velikostmi:

Byty s 1 a 2 obyt. m., Qpl12

< 5,

platí plně návrh podle účelu místnosti, nutné je uvažovat:

plné využití dle strategie utilitární odpovídající modelu standardu a kvocientu plochy.

Protože z 20% všech bytů, které představuje v SBLD2011 tato velikost, je plných je plných 12,5% bytů užíváno podle strategie nouze a nepohodlí, je nutné v oblastech, kde je možné předpokládat střední a nižší společenský statut obyvatel, navrhovat byty i s ohledem na možné užívání v nízkém standardu. Typologie takového užívání bytu není v současnosti zpracována a takové posouzení je věcí intuice a empatie.

Dělení bytu a flexibilitu není potřebné uvažovat, s výjimkou možného propojení pro vytvoření většího bytu.

Byty této velikosti je třeba navrhovat pro scénář s předurčeným využitím místností pro co největší počet bydlících.

Případné požadavky na zvýšení plošného standardu doprovázející nižší osídlení bytu, tj. pro 1, případně 2 osoby je velmi snadné i při takovém návrhu splnit.


Stránka‐ 38 ‐

Byty s 3 obyt. m., Qpl12 = 6 až 7,

je třeba uvažovat:

využití i užívání pouze 1 ‐2 osobami, které nebývá v rozporu s návrhem dle následující metody.

plné využití dle utilitární strategie odpovídající modelu standardu a kvocientu plochy.

rovněž návrh podle strategie nouze není již tak nezbytný, užíváno v této strategii je pouze cca 1% bytů v této velikosti. Typologie takového užívání bytu není v současnosti zpracována a takové posouzení je věcí intuice a empatie.

Možné je počítat s možností oddělení bytu pro 1 osobu, kvocient plochy 2, jako možnosti bydlení dospělého dítěte, či pronájem, jako formu udržení bytu v období snížené ekonomické aktivity a příjmů v rámci udržitelného užívání bytu.

Možná je plná flexibilita stavebního řešení.

Byty této velikosti je vhodné navrhovat pro scénář s předurčeným využitím místností pro co největší počet bydlících.

Stránka‐ 39 ‐

Byty s 4 až 5 obyt. m., Qpl12 = 8 až 10,

je třeba uvažovat plné využití i užívání:

pouze 1 a 2 osobami jako trvalým obydlení, tak, aby i v tomto osídlení byly byty účelně a plně využitelné,

plné využití dle utilitární strategie odpovídající modelu standardu a kvocientu plochy.

U takto velikých bytů se již dle SLBD2011 strategie nouze při obsazování bytů prakticky nevyskytuje.

Vhodné je počítat s možností oddělení bytu pro 2 osoby, kvocient plochy 3 až 4, jako možnosti bydlení dospělého dítěte, či pronájem, jako formu udržení bytu v období snížené ekonomické aktivity a příjmů v rámci udržitelného užívání bytu. Možnost oddělení části bytu je nadřazena dělení na společnou, denní, a soukromou, noční, zónu bytu, ta je proto zmenšena pro potřeby 3 ‐ 4 osob.

Vhodná je plná flexibilita stavebního řešení.


Stránka‐ 40 ‐

Byty s 6 a více obyt. m., Qpl12 ≥ 11,

je třeba uvažovat na využití: pouze 1 a 2 osobami jako trvalým obydlení, tak, aby i

v tomto osídlení byly byty účelně a plně využitelné.

3 až 4 osobami rovněž jako trvalým obydlení, tak, aby i v tomto osídlení byly byty účelně a plně využitelné.

plné využití dle utilitární strategie odpovídající modelu standardu a kvocientu plochy je vhodné provést jako kontrolní, podíl takto užívaných bytů je dle SLBD2011 méně než 10%.

Nutné je počítat s rozdělením bytu na dva byty, menší kvocient plochy 3 až 4, jako možnosti bydlení dospělého dítěte, či pronájem, nebo kvocient plochy min. 5, jako možnosti bydlení rodiny dospělého dítěte, či pronájem, jako formu udržení bytu v období snížené ekonomické aktivity a příjmů v rámci udržitelného užívání bytu. Možnost oddělení části bytu je nadřazena dělení na společnou, denní, a soukromou, noční, zónu bytu, ta je proto zmenšena pro potřeby 4 ‐ 5 osob.

Velmi vhodná je plná flexibilita stavebního řešení. Časté je loftové uspořádání.

‐ Byty s kvocientem plochy velmi vysokým 13 a více, jsou často individuální, zde je zásadní problém jejich dalšího osudu po odeznění sociální a ekonomické situace zadavatelů je velmi závislá na externalitách,

Stránka‐ 41 ‐

V lokalitě s ohroženým či nízkým sociálním statutem je nutné použít výše zmíněná hlediska i u takto exkluzivních bytů. Zásadní dynamický vliv přinášejí změny v rodině, související jak s dospíváním dětí tím i změnou vztahů v rodině, tak zejména změnou počtu obyvatel.

Je zjevné, i bez důkazu, že při zvýšení počtu členů domácnosti klesá plošný standard, vice versa pak při poklesu počtu členů domácnosti stoupá plošný standard.

Tento dynamický faktor zpochybňuje zásadně koncepci kategorií dle ČSN, pokud nedochází k neustálé výměně bytů, to není v českých kulturně historických tradicích běžný životní úzus.


Stránka‐ 42 ‐

Pro vytvoření nového pracovního modelu (slouží k rozvaze při přípravě a projektování bytových domů, méně již domů rodinných, nikoli k sociálně inženýrskému ovládání života lidí stanovením vhodného a preferovaného průměru s průměrnými lidmi) je třeba vyjít ze zákonných požadavků daných OTP.

Základe je minimální plocha obytné místností, z doporučení ČSN 73 4201 pro jednu osobu, 8 m2, z údajů SLDB 2011 odpovídá takové ploše plocha bytu cca 12 m2.

To umožňuje vytvořit model prvního přiblížení „kopretinový“ s okvětními lístky reprezentujícími požadavky jedné osoby 8/12 m2.

A středu respektujícím podmínky obytnou místnost v bytě o jedné místnosti 16 m2 a odpovídající plochu 24 m2.

Stránka‐ 43 ‐

Tento střed „kopretiny“ lze dále prozkoumat.

Byt o jedné obytné místnosti slouží k ubytování minimálně 1 osoby tvořící jednu domácnost.

Dle předchozího „kopretinového“ modelu připadá na 1 osobu 8 m2 plochy obytných místností, resp. 12 m2 plochy bytu, tuto plochu je možné od plochy nejmenšího bytu, 16 m2 plochy obytných místností, resp. 24 m2 plochy bytu, tuto plochu

Zbývá tedy 8 m2 plochy obytných místností, resp. 12 m2 plochy bytu, tuto plochu lze považovat za plochu odpovídající potřebám umístění 1 domácnosti.

To, že je to plocha stejná jako potřebná plocha pro 1 osobu, umožňuje pokračovat k dalšímu modelu.


Stránka‐ 44 ‐

Je to model „kartový“ se stejnou plochou karty 12 m2 celkové plochy bytu a stejnou hodnotou 8 m2, v praxi bývá i o něco více.

„Kopretinové“ jádro je nahrazeno dvěma kartami, vyznačeny žlutě, pod které nesmí dle OTP počet karet klesnout.

Stránka‐ 45 ‐

„Kartový“ model lze převést do mřížky s horizontálním krokem 1 stupeň nárůstu plochy a vertikálním 12 m2, v této mřížce budeme nadále prezentovat model graficky i numericky.

Pro stupeň nárůstu lze zvolit pojmenování KVOCIENT, podíl při dělení 12 m2 plochy, Qpl

12, jako zásadního prvku ovlivňujícího obyvatelnost bytu, standard plochy.


Stránka‐ 46 ‐

Jak o první přiblížení ke stanovení plošného standardu bydlení je odečtení počtu bydlících osob od kvocientu plochy:

Jsou započteny všechny osoby bydlící v bytě, bez ohledu na věk.

Stránka‐ 47 ‐

Druhý krok ke stanovení plošného standardu bydlení je odečtení počtu domácností žijících v bytě od kvocientu plochy s odečteným počtem bydlících osob:

V tomto případě je domácnost každý pár dospělých, bez ohledu na formu soužití, ale i samostatná nezávislá, s vlastními příjmy, dospělá osoba. Za takovou osobu je nutné považovat i seniora pobírajícího důchod, ale i osobu s příjmy z kapitálu bez pracovní činnosti.


Stránka‐ 48 ‐

Třetí a poslední krok ke stanovení plošného standardu bydlení je odečtení individuálních potřeb od kvocientu plochy s odečteným počtem bydlících osob a odečteným počtem domácností:

Kvocient plochy po odečtení počtu osob a domácností i individuální korekci dává standard plochy konkrétních obyvatel v daném čase.

Standardy plochy nabývají hodnoty pro nízký [ ‐ ] ≤ ‐1 pro základní snížený [ ‐Z ] 0 pro základní [ Z ] 1 pro základní zvýšený [ Z+ ] 2 pro vysoký [ V ] 3 ‐ 5 pro velmi vysoký [ V+ ] 6 ‐10 pro exkluzivní [ X ] ≥ 11

Stránka‐ 49 ‐

Podle pravděpodobné, někdy i deklarované, strategie lze stanovit odpovídající přibližně plošnému standardu.

Z plošného standardu připočtením předpokládaného počtu, případně předpokládaného rozsahu, obyvatel, domácností, v úvaze stačí jedna a individuální potřebu, i zde lze počítat s jedničkou, tím se vytváří i prostor pro další nezapočteného domácnost apod., se stanoví vhodný kvocient plochy.

Výše popsaným způsobem lze stanovit plochu potřebných bytů, případně průměrnou plochu či rozsah ploch.

Takový výpočet je nutno prověřit skicováním zohledňujícím hmotu a vnitřní uspořádání navrhovaných bytů. To bylo nutné i původních kategorií, nezohledňujících dynamiku života a rozdílné strategie přístupu k zajištění bydlení.


Stránka‐ 50 ‐

Samotný standard plochy není jediným parametrem bydlení. Uvedený příklad velice technicky a vybavením náročné flexibilní garsoniéry z Hongkongu a faely s nejnižší možnou technickou úrovní bydlení ukazuje, že samotný plošný standard nekvalifikuje dostatečně úroveň bydlení.

Stránka‐ 51 ‐

Korektivy jsou na straně vybavení bytu, zejména mobilního či transformovatelného zařízení, na straně technického vybavení a i externalit souvisejících např. s umístěním budovy.

Korektivy mohou být snižující standard bydlení, je uvažována hodnoty ‐1, zvyšující standard bydlení +1, výjimečně při exkluzivním zvýšení standardu bydlení pak +2.

Standard bydlení je pak funkcí standardu plochy po započtení korekcí.

Standard bydlení může užívat stejnou stupnici hodnot a slovního vyjádření obdobně jako standardu plochy.

Představa standardu bydlení, slovně vyjádřená a nepřesná, je to, co vede obyvatele k rozhodování o podobě jejich budoucího bydlení.


Stránka‐ 52 ‐

Kvocient plochy po odečtení počtu osob a domácností i individuální korekci dává standard plochy konkrétních obyvatel v daném čase.

Standardy plochy nabývají hodnoty pro nízký [ ‐ ] ≤ ‐1 pro základní snížený [ ‐Z ] 0 pro základní [ Z ] 1 pro základní zvýšený [ Z+ ] 2 pro vysoký [ V ] 2 ‐ 5 pro velmi vysoký [ V+ ] 6 ‐8 pro exkluzivní [ X ] ≥ 9

Stránka‐ 53 ‐

Za základní standard lze považovat bydlení podle monovaleního konceptu.

Základní standard snížený [ Z‐ ] užívá scénář bydlení standardní úplné rodiny podle minimálních možností dle ČSN, tj. zejména s využitím možnosti trvalého spaní jedné osoby v obývacím pokoji, a nedělené ložnice dvou dětí u sudé obsaditelnosti.

To vše při použití minimálních ploch, které ČSN doporučuje.

Základní standard je plně propojen s monovalentním konceptem [ ‐Z n ], jiné využití narušuje pravidla doporučovaná ČSN.


Stránka‐ 54 ‐

Při vyšším obsazení je nutné porušit doporučení ČSN, například spaním více než jedné osoby v obývacím pokoji, více než 2 osob v ložnici nebo nedodržení nejmenší doporučené plochy. Tak se standard snižuje na úroveň standardu nízkého [ ‐ ].

Základní snížený standard byl opouštěn již v průběhu 70. let 20. století a byl v THÚ postupně nahrazen standardem základním [ Z ].

Tento standard užívá scénář bydlení standardní úplné rodiny bez využití možnosti trvalého spaní jedné osoby v obývacím pokoji, a dělené ložnice dvou dětí u sudé obsaditelnosti. Tím se výrazně zvyšuje komfort bydlení.

To vše při použití minimálních ploch místností, které ČSN doporučuje.

Základní standard je prvotně propojen s monovalentním konceptem [ Z n ], plocha však umožňuje i jiné dělení místností a užití.

Stránka‐ 55 ‐

Při využití možnosti spaní jedné osoby v obývacím pokoji a nedělení dětského pokoje při sudých obsaditelnosti se mohou zvětšit výrazně plochy místností, které tak umožňují užívání podle polyvalentního

konceptu bytu.

Obytné místnosti mají velikost 18 – 20 m2, pokoje plnící funkci obývacího pokoje a ložnice pro 2 osoby, 12 m2 pro 1 osobu.

Tímto způsobem je koncipován základní zvýšený standard polyvalentní [ Z p ]. Tento standard odpovídá dříve zmíněné historické polyvalentní koncepci bydlení s většími než normově minimálními pokoji.


Stránka‐ 56 ‐

Základní zvýšený standard je prvotně propojen s monovalentním konceptem optimalizovaným [ Z+ o ], plocha umožňuje i jiné dělení místností a užití. Jako prvotní scénář bydlení standardní úplné rodiny bez využití možnosti trvalého spaní jedné osoby v obývacím pokoji, a dělené ložnice dvou dětí u sudé obsaditelnosti. Tím se výrazně zvyšuje komfort bydlení.

Z rozborů vyplývá, že standard základní zvýšený bydlení dosahuje i hodnot uváděných pro Kolínská doporučení, či pro Bayerischehausbau.

Rovněž odpovídá hodnotám ze sčítání lidu, bytů a domů 2011.

[ S ]. Tento standard může užívat více scénářů.

To vše při použití optimalizovaných ploch místností, které KD a BHB doporučují v obdobných velikostech.

Stránka‐ 57 ‐

V základním zvýšeném standardu lze konstituovat byt polyvalentního konceptu [ Z+ p ].

Obytné místnosti mají opět velikost 18 – 20 m2, pokoje plnící funkci obývacího pokoje a ložnice pro 2 osoby, 12 m2 pro 1 osobu.

Přitom v místnosti, která může plnit funkci obývacího pokoje, nemusí trvale spát nikdo. Při sudě obsaditelnosti jsou k dispozici dvě místnosti po 12 m2.


Stránka‐ 58 ‐

Při použití pouze velikostí místností doporučených ČSN lze byt rozdělit na ložnice pro 1 osobu pro všechny obyvatele (1x 12 m2 ostatní po 8 m2) s obývacím pokojem bez trvalého spaní, konstituje se tak standard základní zvýšený rozdělitelný [ S rn ], který představuje plošný základ pro byt s flexibilním konceptem.

To že je spojen se zvýšeným základním standardem odpovídá zkušenosti D. Eberle, že univerzální, dělitelné, prostory bývají o třetinu větší než běžné, jinak nemá flexibilita smysl.

Přidáváním plocha se standard stupňuje na vysoký [ V ], velmi vysoký [ W ] a konečně exkluzivní [ X ]. Tyto standardy nemá smysl podrobně tímto modelem vyhodnocovat, jde spíše o verbální vyjádření

Stránka‐ 59 ‐

Pro důkladné poznání dynamiky standardu je zapotřebí prozkoumat změny plošného standardu bytu při rozdělení na dva byty, ať provozní pro bydlení dvou domácností v jednom bytě nebo pro důsledné stavební dělení. Za základ bude pro jednoduchost úvahy zvolen byt v základním standardu s monovalentní koncepcí [ Z n ] s dělenými ložnicemi dětí 2 x 8 m2 umístěnými tak, aby je bylo možno spojit do jednoho pokoje o ploše min. 16 m2.

První rozvaha se týká rozdělení bytu pro 4 osoby na byt pro 3 osoby a byt pro 1 osobu.

V rodinném bytě zůstává ložnice pro 2 osoby a jedna osoba musí spát v obývacím pokoji. Rodinný byt plošně využívá prostoru jídelního koutu na kompenzaci plochy nutné koupelny. Rovněž v malém bytě spí 1 osoba v jediném obývacím pokoji v bytě, spojený dětský pokoj. Oby byty jsou ve standardu základním sníženém [ ‐Z n ].


Stránka‐ 60 ‐

Druhá rozvaha se týká rozdělení bytu pro 5 osob na byt pro 3 osoby a byt pro 2 osobu.

V rodinném bytě zůstává ložnice pro 2 osoby a jedna osoba musí spát v obývacím pokoji. Rodinný byt plošně využívá prostoru jídelního koutu na kompenzaci plochy nutné koupelny.

Rovněž v malém bytě spí 1 osoba v obývacím pokoji, druhá má ložnici.

Opět nové byty mají základní snížený standard [ ‐Z n].

Stránka‐ 61 ‐

Třetí rozvaha se týká rozdělení bytu pro 6 osob na dva byty pro 3 osoby.

V rodinném bytě zůstává ložnice pro 2 osoby a jedna osoba musí spát v obývacím pokoji. Rodinný byt plošně využívá prostoru jídelního koutu na kompenzaci plochy nutné koupelny. Rovněž v druhém rodinném bytě spí jedna osoba v obývacím pokoji, dvě mají ložnici, hygienické

zařízení vyhovuje.

Jako při všech rozděleních klesá při dělení standard ze základního [ Z ] na základní snížený [ ‐Z ] a to u obou bytů.

Obdobně lze konstatovat, že při bydlení osoby na invalidním vozíku vzrůstá nárok na plochu pro manipulaci tak, že z hlediska ostatních obyvatel klesá standard o jeden stupeň z hlediska obsaditelnosti bytu.


Stránka‐ 62 ‐

V této souvislosti je nutné zmínit i cenové parametry bydlení.

Modelová plocha cca 12 m2 představuje: ‐ cenu cca 250 000 Kč v oblastech s levnými byty, např. Severních Čechách a na Severní Moravě,

‐ cenu cca 500 000 Kč v aktivních mimopražských velkých městech nebo na okraji Prahy,

‐ a cenu cca 1000 000 Kč v centrálnějších, nikoli samém centru, oblastech Prahy.

Obdobně jsou pak rozloženy i splátky hypoték či nájmy v tisících korun měsíčně za tuto plochu.

Stránka‐ 63 ‐

Uveďme si příklad [1] mladé dvojice zakládající rodinu či volnou domácnost a uvažující o pořízení vlastního bytu:

‐ Intuitivně nechtějí mít nízký standard bydlení, který je mimo jiné velmi nepohodlný pro život,

‐ nejsou výrazně dobře ekonomicky a budou tedy uvažovat v rozsahu základních standardů, představující průměrnou či mírně podprůměrnou úroveň běžného bydlení.

Je velmi pravděpodobné, že se rozhodnou i pro mediálně zdůrazňovaný byt a pravděpodobněji nejčastěji stavěný byt 2+kk, tj. byt s obývacím pokojem s kuchyňským koutem a ložnicí, o celkové ploše kolem 60 m2, odpovídající kvocientu plochy Qpl

12 = 5, vše intuitivně, samozřejmě bez výpočtů standardu.

Zásadní je dynamický model vývoje domácnosti a jeho krajní meze, nikoli nejpravděpodobnější střední nejběžnější hodnoty. Takové stavy jsou:


Stránka‐ 64 ‐

‐ Pokud jsou sami, má tento byt plošný standard +2 ‐ základní zvýšený.

‐ Pokud budou mít 1, pravděpodobněji, či 2 děti, bude plošný standard +1, či 0, tj. základní, či základní snížený. Vše se zdá perspektivně v pořádku.

‐ Pokud budou mít 3 děti, přistěhuje se třeba babička, o níž se budou muset starat, klesne standard bytu na ‐1, tj. nízký. V takovém případě se byt ve vlastnictví stává nepohodlným a může být obýván pouze s velkými komplikacemi. Zde je právě nebezpečí takového výběru, v nepředvídatelnosti života.

I když to nemusí mladým lidem při rozhodování připadat podstatné, zejména z finančních důvodů a tím omezením v životě, měl by byt ve vlastnictví mít větší rezervu, minimální kvocient plochy 6, tzn. plochu kolem 72 m2.

Pokud na takový byt ekonomicky nedosáhnou, je volba vlastnického bydlení pro praktický život i jako investice riskantní a je otázka volby jiného modelu bydlení, družstevního, nájemního apod.

Je třeba znovu zdůraznit to, co model ilustruje:

‐ při jiném než předpokládaném obsazení bytu stoupá či klesá plošný standard, a tím i standard bydlení,

‐ ke snížení plošného standardu, i standardu bydlení, dochází i při soužití více domácností v jednom bytě, v zásadě i při soužití dospělých dětí přežívajících v rodině,

‐ i při náhlé potřebě ubytování osoby na invalidním vozíku se de facto snižuje plošný standard zvýšenými nároky na volné manipulační plochy.

Stránka‐ 65 ‐

Právě byt s kvocientem plochy 5 lze vhodně využít pro demonstraci úlohy délky fasády pro využitelnost bytů pro možné obsazení bytu.

Kvocient plochy 5 odpovídá délce fasády 10 m. To umožňuje umístit dvě ložnice pro dvě osoby a obývací pokoj, při fasádě délky do 9 m umožňuje umístit obývací pokoj, ložnici pro 2 osoby a ložnici pouze pro 1 osobu, fasádě délky pod 8 m umožňuje umístit pouze dvě obytné místnosti.

Při obsazení 2 osobami v základním zvýšeném standardu jsou dispozice rovnocenné, zejména pokud konstrukční systém umožňuje snadné odstranění příčky.

Jinak tomu ale je při vyšším obsazení bytu.


Stránka‐ 66 ‐

Fasáda těsně pod 10 m umožňuje umístit tři obytné plnohodnotné místnosti o velikosti min. 12 m2, s plochou kolem 60 m2 byt vyhovuje pro bydlení 3 osob v základním standardu bez podmínky spaní 1 osoby v obývacím pokoji.

Při bydlení 4 osob, v plošném základním sníženém standardu není nutné, aby spala 1 osoba v obývacím pokoji.

Při bydlení 5 osob, v plošném nízkém standardu je nutné, aby spala 1 osoba v obývacím pokoji, to odpovídá doporučení ČSN 73 4301 a přináší slabé nepohodlí při užívání bytu.

Při bydlení 6 osob, v plošném nízkém standardu je nutné, aby spaly 2 osoby v obývacím pokoji, to je mimo doporučení ČSN 73 4301 a přináší malé nepohodlí při užívání bytu.

Stránka‐ 67 ‐

Při bydlení 6 osob, v plošném nízkém standardu je alternativně nutné, aby spala 1 osoba v obývacím pokoji a 3 osoby v ložnici 12 m2. To je mimo doporučení ČSN 73 4301 a přináší nepohodlí při užívání bytu.

Při bydlení 7 osob, v plošném nízkém standardu je nutné, aby spala 1 osoba v obývacím pokoji a 3 osoby v obou ložnicích 12 m2. To je mimo doporučení ČSN 73 4301 a přináší větší nepohodlí při užívání bytu.

Při bydlení 8 osob, v plošném nízkém standardu je nutné, aby spaly 2 osoby v obývacím pokoji a 3 osoby v obou ložnicích 12 m2. To je mimo doporučení ČSN 73 4301 a přináší velké nepohodlí při užívání bytu.


Stránka‐ 68 ‐

Snížení délky fasády pod 9 m umožňuje umístit pouze dvě obytné plnohodnotné místnosti a jednu místnost o velikosti 8 m2, s plochou kolem 60 m2 byt vyhovuje pro bydlení 3 osob v základním standardu bez podmínky spaní 1 osoby v obývacím pokoji.

Při bydlení 4 osob, v plošném základním sníženém standardu je nutné, aby spala 1 osoba v obývacím pokoji, to odpovídá doporučení ČSN 73 4301 a přináší slabé nepohodlí při užívání bytu.

Při bydlení 5 osob, v plošném nízkém standardu je nutné, aby spaly 2 osoby v obývacím pokoji, nebo 3 osoby v ložnici 12 m2 anebo 2 osoby v ložnici 8 m2. Vše je mimo doporučení ČSN 73 4301 a přináší nepohodlí při užívání bytu.

Stránka‐ 69 ‐

Při bydlení 6 osob, v plošném nízkém standardu je nutné, aby spala 1 osoba v obývacím pokoji a 3 osoby v ložnici 12 m2 a 2 osoby v ložnici 8 m2. Ložnice jsou mimo je mimo doporučení ČSN 73 4301 a přináší nepohodlí při užívání bytu.

Při bydlení 7 osob, v plošném nízkém standardu je nutné, aby spaly 2 osoba v obývacím pokoji a 3 osoby v ložnici 12 m2 a 2 osoby v ložnici 8 m2. Vše je mimo je mimo doporučení ČSN 73 4301 a přináší zásadní nepohodlí při užívání bytu.


Stránka‐ 70 ‐

Snížení délky fasády pod 8 m umožňuje umístit pouze dvě obytné místnosti a přes plochu kolem 60 m2 byt vyhovuje pro bydlení 3 osob v základním standardu za podmínky spaní 1 osoby v obývacím pokoji.

Ale při bydlení 4 osob, v plošném základním sníženém standardu je nutné, aby spaly 2 osoby v obývacím pokoji, nebo 3 osoby v ložnici. Obojí je mimo doporučení ČSN 73 4301 a přináší nepohodlí při užívání bytu.

Stránka‐ 71 ‐

Při bydlení 5 osob, v plošném nízkém standardu je nutné, aby spaly 2 osoby v obývacím pokoji a 3 osoby v ložnici. Obojí je mimo doporučení ČSN 73 4301 a přináší nepohodlí při užívání bytu.

Při bydlení 6 osob, v plošném nízkém standardu je nutné, aby spaly 2 osoby v obývacím pokoji a 4 osoby v ložnici. Obojí je zcela mimo doporučení ČSN 73 4301 a přináší veliké nepohodlí při užívání bytu.

Z uvedeného rozboru plyne, že délka fasády a počet a charakter obytných místností u ní umístitelných je zásadní podmínkou užívání bytu více osobami a tím jeho robustnosti vůči nečekaným životním změnám.

Optimální délka fasády, nikoli přes roh, je 2 m´ na plochu odpovídající kvocientu plochy Q1pl12 = 1, tj. na cca 12 m2 plochy bytu, a to i přes určitou urbanistickou neefektivitu.


Stránka‐ 72 ‐

Uveďme si příklad [2] mladé dvojice zakládající rodinu či volnou domácnost a uvažující o pořízení vlastního bytu:

‐ Intuitivně pochopili nebezpečí příliš malého bytu z hlediska životní perspektivy,

‐ Jejich životní úrovně vyplývá možnost financovat vlastní byt s plochou odpovídající Qpl

12 = 8, tj. 93 až 104 m2.

Jejich rozhodnutí, byť v v okamžiku, kdy je aktuální je racionální a určitě ne nesprávné, ale má zásadní dopady do budoucnosti:

‐ Nestabilita vztahu a jeho rozchod či rozvod. ‐ Dynamika rodiny s odchodem dospělých dětí, případně

jejich soužitím ve vlastních prostorách. ‐ Zhoršení ekonomické situace.

Stránka‐ 73 ‐

Dynamika rodiny s odchodem dospělých dětí, případně jejich soužitím ve vlastních prostorách vede k postupnému snižování počtu obyvatel domácnosti.

V průběhu času je možné se snížením počtu obyvatel na původní dvojici, a ke konci existence rodiny pak na jednu oasmnělou osobu, při zachování plošného standardu bydlení vyčlenit části bytu pro pronájem, prodej, či pro bydlení vlastního dítěte jako samostatný byt.

Další, neprezentovanou strategií je „výminek“ osamnělé osoby v menší oddělené části a převzetí zvývající větší částí bytu jedním dítětem s rodinou a závazkem postarání se o osamnělého rodiče.


Stránka‐ 74 ‐

Zhoršení ekonomické situace může být:

‐ Dočasné, které lze řešit pronájmem části bytu za snížení plošného standardu bytu, pro modelových 5 osob, ze základního zvýšeného na základní snížený.

‐ Dlouhodobé, perspektivně i trvalé, kdy je vhodné byt obdobně oddělit trvale a pronajmout či prodat.

‐ Perspektivní, po osamění dvojice, či nakonec jednotlivce, kdy lze byt redukovat, tentokrát s plošným standardem základním, ale při zachování místa bydlení a sociálních vazeb.

Oba hlavní scénáře ukazují nutnost prověřovat scénáře osídlení valkých bytů a jejich možnou provozně funkční redukci jako základní podmínku udržitelného bydlení.

Stránka‐ 75 ‐

Dále je třeba plochu odpovídající kvocientu plochy 1 tj. 12 m2 detailněji strukturovat.

Z rozborů běžných bytů odpovídajících kategoriím a ČSN i ze sčítání SLBD2011 i dalších dříve uvedených podkladů vyplývá, že 2/3 plochy, tj. cca 8 m2 připadá na obytnou plochu a zbývající 1/3 tj. cca 4 m2 připadají na vnitřní komunikace v bytě a na příslušenství včetně hygienického a kuchyně do 12 m2.

Pokud má být využita možnost daná kvocientem plochy i pro základní snížený standard, tj. pro nejvíce obyvatel ubytovaných při splnění podmínek ČSN, připadá na plochu odpovídající kvocientu 1 také minimálně 2 běžné metry fasády (s potenciální hloubkou obytných místností 4 – 6 m. Do této délky nelze počítat cca 5 m na rohu budovy, kdy fasáda připadá pouze na jednu místnost.


Stránka‐ 76 ‐

Stránka‐ 77 ‐

Na závěr bych rád zopakoval to, že architekturu ostatně netvoří pravidla, předpisy a ekonomie, ale architekt a jeho osobnost


Stránka‐ 78 ‐

Stránka‐ 79 ‐

PŘÍLOHA 1 – RŮZNÉ VELIKOSTI BYTŮ

Následující tabulky přibližují možné parametry bytů s různě velikým kvocientem ploch bytů.

Pokud vynecháme byty kvocientu 1, nesplňujícími ČSN, byty s kvocientem plochy 2 tvoří byt pro 1 osobu tzv. garsoniéru.


Stránka‐ 80 ‐

Byty s kvocientem 3 slouží v základním sníženém standardu pro 2 osoby, při základním standardu pro 1 osobu. Rodiny zde mohou žít pouze v nízkém standardu, neodpovídajícímu ČSN.

Stránka‐ 81 ‐

Větší velikosti bytů, s kvocientem plochy 4 a vyšším, mohou sloužit pro rodinné bydlení.

Při velikosti kvocientu plochy 4 je byt se standardem plochy základním sníženým pro 3 osoby, při základní pouze pro 2 osoby a při základním zvýšeném pouze pro 1 osobu.


Stránka‐ 82 ‐

Bytu s kvocientem plochy 5, tj. 57 – 68 m2, dle médií nejobvyklejšímu v současnosti stavěnému bytu jsme se věnovali podrobněji dříve.

Stránka‐ 83 ‐

Pro rozhodování o vhodné velikosti bytu obecně jsou zajímavé větší velikosti.

Byt se kvocientem plochy 6 umožňuje bydlení se standardy plochy základními od 3 do 5 osob. Pro nerodinné bydlení 2, resp. 1 osoby přechází standard plochy do vysokého.


Stránka‐ 84 ‐

Byt se kvocientem plochy 7, tj. 81 až 92 m2 splňuje s dostatečnou rezervou požadavky ČSN na rodinný byt.

Stránka‐ 85 ‐


Stránka‐ 86 ‐

Stránka‐ 87 ‐

Pro doplnění je uvedena tabulka pro byt s kvocientem plochy 10, tj. 117 až 128 m2.

Takový byt je vhodný při zachování požadavků ČSN pro velké rodiny, nejvyšší uvažovanou bývalou kategorii 8, pro 8 osob, splňuje ve standardu plochy základním.

Průměrné obsazení takového bytu dle sčítání SLBD2011 je 2,52 osob.


Stránka‐ 88 ‐

I tento rozbor ukazuje, že analýza podle kvocientu plochy je nejzajímavější v rozsahu 2 – 7.

Byty s plochou přes 100 m2 se mohou analyzovat kvocientem plochy, ale pro návrh jsou důležitější jiná hlediska.

Stránka‐ 89 ‐

PŘÍLOHA 2 – STANDARDY MÍSTNOSTÍ

Porovnání mezi standardy je přibližné, zejména u vyšších standardů je volnější, například vila Thugenthat je nesporně prostornější ve společenské než v soukromé části.

Vyšší standardy mají pouze orientační význam, naopak nejnižší jsou velmi svázány s regulacemi, ale i s ergonomií a obálkou činností.


Stránka‐ 90 ‐

Ložnice pro 1 osobu:

‐ Minimální plocha vzniká, buď zmenšením místnosti pod minimální povinnou plochu obytné místnosti, 8 m2, Nebo zvýšením počtu osob na 2, proti doporučení ČSN 73 4301,

‐ Normový odpovídá doporučení ČSN 73 4301. ‐ Optimalizovaný mírně zvyšuje mírně plochu tak, aby

mohl být použit pohodlnější nábytek a umístěno křesílko,

‐ Potenciovaný zvyšuje výrazněji plochu tak, aby bylo možno umístit společenské sezení, nebo pokoj vyhovoval pro invalidu na vozíku, proto má hodnotu určenou ČSN 73 4301 pro tento případ.

Stránka‐ 91 ‐

Ložnice pro 2 osoby:

‐ Minimální plocha vzniká, buď užitím místnosti s povinnou plochu obytné místnosti, 8 m2, viz ložnice pro 1 osobu, Nebo zvýšením počtu osob na 3, proti doporučení ČSN 73 4301,

‐ Normový odpovídá doporučení ČSN 73 4301. ‐ Optimalizovaný mírně zvyšuje mírně plochu tak, aby

mohl být použit pohodlnější nábytek a umístěno křesílko,



Stránka‐ 92 ‐

Ložnice pro 2 osobu – pár, rodiče:

‐ Minimální plocha vzniká omezením zařízení tak, aby splňovala zařiditelnost podle ČSN 73 4275, s minimem skříní, vhodné je dodržet doporučení ČSN 73 4301, tj. 12 m2, snížení mimo toto doporučení není podstatné,

‐ Normový odpovídá doporučení ČSN 73 4301 a přiměřeně i vybavení dle ČSN 73 4375, Je o něco vyšší než 12 m2.

‐ Optimalizovaný mírně zvyšuje mírně plochu tak, aby mohl být použit pohodlnější nábytek a umístěno křesílko, či pracovní stolek,


Stránka‐ 93 ‐

Rozdělitelný standard vychází ze spojení:

‐ Dvou ložnic pro 1 osobu, a to buď z ložnic standardu normového, nebo optimalizovaného, je vhodné jako místnost malých dětí, nebo jako prostorová rezerva pro další dítě. Místnosti z normového umožňují rozdělení pro 2x 1 osobu, z optimalizovaného pro 2x 1 osobu, nebo i pro 2 osoby a 1 osobu, má tedy vyšší potenciál využití.

‐ Ložnic pro pár a 1 osobu, umožňuje buď vytvoření dvou místností pro oddělené spaní, nebo pro vytvoření alkovny, či pracovny, pro nerušení usínajícího.


Stránka‐ 94 ‐

Vyšší standardy splendidní a exkluzivní není třeba probírat, u splendidní lze odvodit jako rozdělitelný z potencovaných místností.

Ložnice slouží jako vhodný model, obývací pokoje a obytné kuchyně i nahrazujícím funkci obývacího pokoje závisí na velikosti bytu a není snadné je, kromě normových minimálních výměr dle ČSN 72 4301, je racionálně odvodit a zdůvodnit.

Stránka‐ 95 ‐

PŘÍLOHA 3 – VAZBA MÍSTNOSTÍ NA ČINNOSTI:

Ke konci přednášky bych se rád zmínil o vztahu činností a místností.

Podle kulturních souvislostí a tradice se může bydlení chápat jako několik obvyklých souborů činností. Takový soubor činností je zpravidla spojen s obvyklým nábytkem či jiným zařízením a koná se v jednom prostoru. Prostor potřebný pro všechny činnosti je možno chápat jako obálku tohoto souboru činností. Tato obálka se projevuje jako potřebná plocha v půdoryse, ale má i svou prostorovou dimenzi.

Jako typický příklad můžeme chápat relaxaci na lůžku, zde jsou součástí souboru činností, a to těch běžných, ale i ošetřování nemocného, stlaní postel apod. Půdorys obálky souboru činností je totožný s rozměrem průchodu podél postele 700 mm jednostranně, u dvojlůžka oboustranné.


Stránka‐ 96 ‐

Některé činnosti se mohou blízce spojovat, j když jsou oddělitelné. Při spojení pak vytváří opět soubor činností, ale vyššího řádu, kdy se již nevytváří nová obálka souboru činností, ale každý dílčí soubor má svou obálku, obě, které se mohou pronikat, se pak musí vejít do prostoru.

Podle vazby k činnostem lze rozlišit několik možností vazby mezi soubory činností a prostorem.

Místnosti do 8 m2, které nejsou obytné, ale příslušenství mívají pouze jednu určenou činnost, jejich vazba je holovalentní.

Místnosti od 8 m2 označené S – small, single‐

Místnosti od 12 m2 označení M – middle, multi, master.

Místnosti od 16 m2 označené L – large, living.

Místnost s vazbou holovalentní tvoří v současnosti pouze příslušenství, historicky mohly sloužit pro spaní.

Stránka‐ 97 ‐

V třicátých letech 20. století byly byty vybavovány pokoji pro služku s možností umístění postele běžných rozměrů, skříň a prostor u okna kde mohla být pracovní plocha pro domácí práce, byla ve vazbě na kuchyni a mohla mít i tvar L, daný spižírnou. Plocha byla 3,5 – 4,0 m2, tuto plochu lze považovat za nejmenší pro spaní při přirozeném větrání. Plochu do 3,5 m2 měly spací kabiny v návrzích ruské avantgardy v tzv. koldomech s redukovaným soukromím.

Při mechanickém větrání jsou funkční kóje ve východní Asii o rozměrech cca 2,0 x1,0 x 1,25 m.

Použití takových místností jako příslušenství, jak kuchyní, hygienického příslušenství i skladovacích komor, šaten apod. je zřejmé.


Stránka‐ 98 ‐

Obytná místnost má dle našich předpisů nejmenší velikost 8 m2, představuje nejmenší obytnou místnost, proto označení S. Stupňování místnosti s rozmezím 4 m2 poskytuje dostatečný prostor pro různou úroveň zařizování a užívání místností, od normového v dolní polovině rozmezí (0 – 1,9 m2), pro optimalizové, v horní polovině rozsahu ploch (2,0 – 3,9 m2) s označením S+.

Tato výměra stabilizovaná od šedesátých let 20. století zajímavě koresponduje s velikostí cely kartuziánského mnicha, která měla dle řádových regulí velikost 2,8 m x 2,8 m x 2,8 m, tj. 7,84 m2 a 21,99 m3. Současný stav dle OTP je 8,0 m2 a 20 m3.

Stránka‐ 99 ‐

Místnost pro 2 osoby má doporučenou výměru 12 m2. Jde zároveň nejmenší výměru kuchyně, aby byla obytnou místností, vhodné označení M, Stupňování místnosti s rozmezím 4 m2 poskytuje dostatečný prostor pro různou úroveň zařizování a užívání místností, od normového v dolní polovině rozmezí (0 – 1,9 m2), pro optimalizové, v horní polovině rozsahu ploch (2,0 – 3,9 m2) s označením M+.

je vhodné označení M+.

Monovalentní místnosti lze podle toho rozdělit do dvou stupňů, M1 od 8,0 do 11,9 m2 a M2 od 12,0 do 15,9 m2.


Stránka‐ 100 ‐

Hranicí 16 m2, velikostí obytné místnosti pokud sama tvoří byt, začínají polyfunkční místnosti, označení L. Pro velikosti 18‐19, 20‐21, 22‐24 lze použít označení L+, L++ a L+++.

I u bytů s monovalentní koncepcí je vždy jedna polyvalentní místnost pro zjištění všech, i nepředpokládaných činností neumístěných do holo a monovalentních místností.

Obývací pokoj u rodinných bytů, s 3 a více místnostmi je dle ČSN 20 m2 a více.

Polyvalentní prostory lze dělit na prostory monovalentní.

Stránka‐ 101 ‐

Polyvalentní místnosti s plochou 25 m2, lze označit jak X, extra. Místnosti s plochou 29 až 35 m2 lze označit X+.


Stránka‐ 102 ‐

Větší prostory od 36,0 m2 jsou pro účely bydlení univerzální, mohou obsahovat více činností bez omezení plochou místnosti. Mohou být označeny U.

Lze je opět dělit na místnosti monovalentní, ale i na obytnou místnost a příslušenství, na této ploše lez vytvořit samostatný byt s více obytnými místnostmi.

Jako soukromá obytná místnost pro jednu osobu v bytě s více místnostmi získává již místnost větší než 12,0 m2 charakter polyvalentní místnosti všemi funkcemi.

Stránka‐ 103 ‐

PŘÍLOHA 4 – DALŠÍ STRÁNKY TYPOLOGIE BYTŮ:

Plošný standard souvisí výrazně i se závazností typologických vztahů.

Ty můžeme rozdělit na:

‐ R ‐ rigidní, závazné s nutností jejich dodržování. ‐ Q – kvalitativní, jejichž dodržení zajišťuje kvalitativní požadavky zatřiďování, jako u hotelů apod. ‐ P ‐ precedenční, vyzkoušená dobrá řešení. ‐ O ‐ opční, řešení nabízená jako vzory. ‐ I ‐ informativní, podávající informaci o práci a názorech jiných kolegů.

Při snižování plošného standardu se zvyšuje podíl rigidních požadavků, při zvyšování naopak klesá.


Stránka‐ 104 ‐

Přestože se přednáška zabývá racionální stránkou návrhu, je nutné nezapomínat nato, že typologie a bydlení nemají pouze ergonomicko provozní stránky, řešené předpisy a v této přednášce.

Jako psychycko sociální, které se jak prokazuje sčítání SBLD2011, výrazně ovlivňuje chování lidí při rozhodování o bydlení a to i při jeho výrazné nákladnosti.

Konečně i ideově impaktní, související s mimo jiné s výtvarným působením obytného prostoru a budovy.

Doc. Ing. Arch. Zbyšek Stýblo Přednáška NS II‐9b: 2017 v ... · Rovněž další Chicagská...

Documents

Transcript of Doc. Ing. Arch. Zbyšek Stýblo Přednáška NS II‐9b: 2017 v ... · Rovněž další Chicagská...