UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra antropologie a zdravovědy

Diplomová práce

Bc. Eva Svobodová

Význam dentální hygieny při nošení rovnátek u vysokoškolské mládeže

Olomouc 2014 Vedoucí práce: MUDr. Milada Bezděková, Ph.D.

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně. Použila jsem pouze

zdroje, které jsou uvedeny v referenčním seznamu.

V Olomouci dne 12. dubna 2014 Eva Svobodová

Poděkování

Ráda bych poděkovala MUDr. Miladě Bezděkové, Ph.D., za odborné vedení mojí

diplomové práce, ochotnou spolupráci, poskytování rad a připomínek, které mi byly

nápomocny.

OBSAH

ÚVOD....................................................................................................................................61 CÍLE PRÁCE......................................................................................................................72 TEORETICKÉ POZNATKY .............................................................................................8

2.1 Historie zubního lékařství............................................................................................82.1.1 Zubní lékařství a jeho vztah k náboženství..........................................................92.1.2 Tlumení bolesti..................................................................................................102.1.3 Začátky české stomatologie...............................................................................112.1.4 Zkažené zuby v minulosti..................................................................................122.1.5 Stomatologické lsti.............................................................................................122.1.6 Poválečná stomatologie.....................................................................................13

2.2 Anatomická stavba zubů............................................................................................152.2.1 Zubní tkáň..........................................................................................................172.2.2 Vznik zubu.........................................................................................................20

2.2.2.1 Prořezávání dočasného chrupu...................................................................212.2.2.2 Prořezávání trvalého chrupu.......................................................................22

2.2.3 Vliv životního stylu na zuby..............................................................................232.2.3.1 Preeruptivní účinek....................................................................................232.2.3.2 Posteruptivní účinek...................................................................................24

2.3 Dentální hygiena........................................................................................................252.3.1 Pomůcky na čištění dutiny ústní........................................................................25

2.3.1.1 Zubní kartáček............................................................................................262.3.1.2 Mezizubní kartáček....................................................................................272.3.1.3 Dentální nit.................................................................................................272.3.1.4 Super-floss..................................................................................................282.3.1.5 Dentální párátka.........................................................................................292.3.1.6 Jazyková škrabka........................................................................................292.3.1.7 Elektrický zubní kartáček...........................................................................302.3.1.8 Kartáček jednosvazkový............................................................................302.3.1.9 Ústní irigátor..............................................................................................312.3.1.10 Výplachové roztoky.................................................................................312.3.1.11 Zubní pasta...............................................................................................31

2.3.2 Čištění zubů.......................................................................................................312.3.2.1 Techniky čištění zubů.................................................................................32

2.4 Ortodoncie.................................................................................................................342.4.1 Význam ortodontické léčby...............................................................................342.4.2 Prohlídka ortodontického pacienta....................................................................37

2.4.2.1 Anamnéza...................................................................................................372.4.2.2 Aspekce......................................................................................................382.4.2.3 Palpace.......................................................................................................392.4.2.4 Měření na chrupu.......................................................................................392.4.2.5 Rentgenové vyšetření.................................................................................402.4.2.6 Vyšetření na ostatních odděleních..............................................................40

2.4.3 Ortodontické modely.........................................................................................412.4.4 Ortodontické anomálie.......................................................................................42

2.4.4.1 Anomálie postavení jednotlivých zubů......................................................432.4.4.2 Anomálie postavení zubních skupin...........................................................47

2.4.4.3 Anomálie vztahu zubních oblouků.............................................................482.4.4.4 Skeletální diagnostika................................................................................49

2.4.5 Příčiny ortodontických anomálií........................................................................502.4.5.1 Dědičnost....................................................................................................502.4.5.2 Intrauterinní vývoj......................................................................................522.4.5.3 Postnatální vývoj........................................................................................53

2.5 Ortodontické pomůcky..............................................................................................552.5.1 Snímatelné aparáty.............................................................................................56

2.5.1.1 Konstrukční prvky......................................................................................672.5.2 Fixní aparáty......................................................................................................61

2.5.2.1 Konstrukční prvky......................................................................................622.5.3 Extrakce v ortodoncii.........................................................................................62

2.6 Dentální hygienistka..................................................................................................642.6.1 Komunikace s pacientem...................................................................................642.6.2 První prohlídka...................................................................................................652.6.3 Chyby v komunikaci..........................................................................................662.6.4 Podpůrná péče....................................................................................................662.6.5 Pomůcky dentální hygieny.................................................................................662.6.6 Prostředky k zabarvení plaku.............................................................................672.6.7 Otázka estetiky...................................................................................................67

2.7 Rušivý element..........................................................................................................692.7.1 Výzkumy ložisek nemoci...................................................................................692.7.2 Léčba ložisek.....................................................................................................702.7.3 Zub moudrosti....................................................................................................712.7.4 Zuby a srdce.......................................................................................................722.7.5 Zuby a záda........................................................................................................722.7.6 Zuby a migréna..................................................................................................72

3 METODIKA PRÁCE........................................................................................................734 INTERPRETACE VÝSLEDKŮ A DISKUSE..................................................................74ZÁVĚR...............................................................................................................................102SOUHRN............................................................................................................................104SUMMARY........................................................................................................................105REFERENČNÍ SEZNAM..................................................................................................106SEZNAM OBRÁZKŮ.......................................................................................................110SEZNAM TABULEK.........................................................................................................111SEZNAM GRAFŮ.............................................................................................................112SLOVNÍK POJMŮ............................................................................................................113SEZNAM PŘÍLOH............................................................................................................115

ÚVODHygiena dutiny ústní je velice důležitá z hlediska zdravotního i estetického. Každý

člověk chce být zdravý a dobře vypadat, proto je důležité se o sebe starat celkově. Špatný

stav chrupu může pokazit první dojem, bývá příčinou neúspěchu jedince např. při

pracovním pohovoru nebo na jiné schůzce, naopak zdravé a hezké zuby zvyšují

sebevědomí i sympatie člověka. Nekvalitní zuby si jedinec často přivodí sám nesprávnou

či nedostatečnou ústní hygienou. Oproti tomu správná péče o dutinu ústní funguje jako

prevence před zubním kazem nebo záněty dásní. Nestačí jen navštěvovat stomatologa, ale

je také třeba dodržovat a dbát jeho doporučení, případně i rad dentální hygienistky, jaké

používat pomůcky a techniky při čištění zubů. Krásný úsměv bez kazů by chtěl mít snad

každý, proto je nutné o svůj chrup pečovat a věnovat mu potřebný čas.

Ve své diplomové práci s názvem "Význam dentální hygieny při nošení rovnátek

u vysokoškolské mládeže" se zabývám problematikou fixních a snímacích aparátů

a složitostí péče o takovýto chrup. Zjišťuji, zda mají osoby, kterých se toto téma týká,

dostatek informací a zajímám se o to, jak se o svůj chrup ve skutečnosti starají. Téma jsem

si zvolila z důvodu, že se jedná o rozšířený problém, který je velice dobře zřejmý a také

proto, že poměrně hodně osob z mého okolí je nosilo nebo stále nosí. Vysokoškoláků

s rovnátky se moc nevyskytuje, protože většina osob má zuby srovnané před dosažením

dospělosti. Tuto skupinu jsem vybrala proto, že už by měli mít svojenou dentální hygienu,

jenže tomu tak vždy není. V praxi by proto bylo vhodné pořádat přednášky o ústní hygieně

na vysokých školách.

Teoretickou část tvoří sedm kapitol. Na začátku této práce se věnuji historii

stomatologie, jejímu vývoji a postupům, které se dříve používaly při léčbě. V další kapitole

se zabývám anatomickou stavbou zubů a jejich vývojem. Dále následuje již význam

a důležitost samotné dentální hygieny, která zahrnuje konkrétní pomůcky na čištění zubů

i techniky čištění. Čtvrtá kapitola pojednává o ortodoncii, což je věda, která se věnuje

léčbě odchylek chrupu. Na tuto část navazují teoretické poznatky o ortodontických

aparátech a jejich složení. Předposlední kapitola vysvětluje náplň práce dentální

hygienistky a poslední část práce je zaměřena na rušivé elementy ve spojitosti s chrupem.

Praktická část je založena na dotazníku, který vysokoškoláci s rovnátky vyplňovali.

Dotazníkem s otevřenými i uzavřenými otázkami prozkoumávám cíle této práce.

6

1 CÍLE PRÁCE

Hlavním cílem této práce je zhodnotit úroveň dentální hygieny u skupiny studentů

vysokých škol, kteří nosí rovnátka, ať snímací či fixní.

Dílčí cíle:

• Prozkoumat dodržování doporučené péče o chrup a zjistit, jaké pomůcky jsou při

čištění nejčastěji používány.

• Zjistit, zda se lidé s rovnátky musejí omezovat v jídle.

• Prozkoumat, jak se žije s rovnátky a jak si na ně člověk zvyká.

• Zmapovat, jestli se spolu s odchylkami nerovnosti zubů vyskytuje jiné onemocnění

chrupu.

• Zjistit, zda byly osoby nosící rovnátka někdy objektem opovrhování.

• Zmapovat, jestli si studenti vůbec chtěli pořizovat rovnátka.

7

2 TEORETICKÉ POZNATKY

2.1 Historie zubního lékařstvíVědní obor stomatologie začal vznikat až v 19. století. Předtím existovalo zubní

léčitelství, jež náleželo již ke kultuře prvních civilizací. Nejstarší historické doklady

o zubním léčitelství spadají do 2. tisíciletí před naším letopočtem. Z dřívější doby se

vyskytují pouze archeologické nálezy, které ale sahají až do 8. tisíciletí př. n. l. Podstatou

pro objevování historie léčitelství zubů je to, že velká část lidí ovládala určitou formu

písma.

Do konce 17. století se zubnímu lékařství věnovali vyučení řemeslníci, doktoři ale

ne. Dutina ústní a nemoci zubů nebyly hodny lékaře s diplomem ani chirurga. Až roku

1700 se ve Francii začal používat titul chirurg-dentista. Tímto se stomatologie zařadila jako

podobor chirurgie do systému věd. Existovaly různé názory na osamostatnění stomatologie

jako oboru. K tomuto názoru se přikláněl Pierre Fauchard, jež bývá označován jako otec

stomatologie. Jiný pohled na stomatologii měl např. Bernard Bourdet, který řadil

stomatologii mezi obory všeobecného lékařství a chirurgie. Louis Lafourge, vynikající

zubní lékař z Paříže, vyzdvihoval blízkost všeobecné medicíny a zubního lékařství. Stejný

názor měl i Jacques René Duval, člen Akademie chirurgů v Paříži.

Několik staletí vykonávali zubní lékařství lidé, jež se u mistrů vyučili řemeslníky.

Po dlouhé době se po čím dál více složitějších zkouškách udílel na univerzitě titul chirurga.

Stále bylo toto povolání bráno jako podřadnější než jiné obory medicíny, a tak se někde

o zuby starali vojenští chirurgové, ale jinde vytrhávali bolavé zuby kováři. Až 18. století

přineslo změnu v tom, že se měnila procenta výuky řemeslné a vysokoškolské. V každé

zemi se zubnímu lékařství vyučovalo jinak. Proto vznikly dva směry stomatologie. Jeden

odděloval stomatologii od výuky chirurgie na vysoké škole, dal tak možnost vznikat

speciálním dentistickým školám. Druhá linie zastávala názor, že stomatologie se má

vyučovat na ranlékařských, později na lékařských fakultách, tam se postupem času mísila

všeobecná medicína s chirurgií. Výsledkem toho byl začátek fungování univerzitních

stomatologických klinik (Paichl, 2000).

8

2.1.1 Zubní lékařství a jeho vztah k náboženství

V období starověku se náboženství prolínalo téměř celým lidským životem a je také

spojené s důležitými událostmi lidského bytí. Ve většině případů se náboženství pojilo

s neodbornou pomocí nemocným, ke které se přidávaly modlitby ke svatým.

Monoteismus, tedy víra v jednoho boha, mohl vzniknout jako odezva na období

antiky, kdy lidé vyznávali až 300 000 odlišných bohů, což je nadměrné množství. Tato víra

se vyznačovala výlučným uctíváním boha, platila pro ni různá pravidla. Změnilo se

stanovisko k oficiálnímu lékařství – věda byla odsouvána do pozadí a do centra zájmu, co

se lékařství týče, se posunuly pověry, různé rady a čarovné pomůcky.

V křesťanství a judaismu se věda s vírou nemísila. Medicína, dokonce jen i laické

léčitelství odvádělo údajně mysl člověka od Boha k jeho tělesné schránce, což nebylo

žádoucí. Věda také vylučovala žití po smrti, ale víra jej slibovala. Existovaly zde tedy jasné

spory, tato náboženství neměla pro lékařství pochopení a dokonce jej označovala

za nepotřebné. V případě, že někdo onemocněl, církev tento stav vysvětlovala jako trest

od Boha za nějaký vykonaný hřích. Pokud Bůh, případně církevní léčitelství nepomohlo,

dotyčný se nemohl vyléčit.

Pro katolickou církev je charakteristický votivní dar. Jedná se o boží pomoc při

nemoci, člověk se Bohu zaslíbí, že až se uzdraví, odevzdá mu dar. Méně bohatí lidé dávali

jako dar za uzdravení například obrázek či předmět připomínající nemocnou část těla.

Bohatí lidé ale darem pro Bohy nechávali postavit chrámy.

Kolem 7. - 8. století, tedy v období raného středověku, se víra začala od vědy

odvracet. Tíhlo se především k laickému léčení, medicínské léčení nebo vědecké bádání

bylo považováno za čin proti Bohu. Lidem byl vnucován názor, že choroby, bolesti těla

a jeho částí, jsou trestem Boha za hříchy způsobené lidmi. A tudíž se nemají léčit, ale trpět.

Církev se zabývala pouze otázkami víry a původu těch, ve které věřili, na studium

medicíny z jedné strany nezbýval čas, ze strany druhé se jim nedostávalo podstatných

vědomostí. Ovšem otevřeně církev nechce stát proti lékařství, protože je nutné i pro věřící.

Částečně se ale medicíny zbavuje, a to tím způsobem, že ji odstraňuje z klášterů. Aby lidé

neměli co namítat, péči o nemocné obyvatele svěřuje církev do rukou neodborníkům. Jenže

laická péče není samozřejmě dostatečná jak po stránce znalostní, tak po stránce

ekonomické. To byla příčina pro zhroucení zdravotnického systému, který do té doby

fungoval.

9

Zubnímu lékařství ani nijak moc neprospělo to, že římskokatolická církev šla

v medicíně jen jedním směrem, a to v ošetřovatelství, které vykonávaly většinou řeholnice.

Péči o zuby se věnovala jen některá řeholní společenství jako např. milosrdní bratři nebo

benediktini (Paichl, 2000).

2.1.2 Tlumení bolesti

Od nepaměti lidé k potlačení bolesti používali rostliny, jako je mák nebo konopí,

hašiš či mandragoru. Dále se k tišení bolesti užíval alkohol a také elektrický proud

na znecitlivění dásní. Nedostačujícími prostředky ke znecitlivění ve stomatologii bylo

stlačení nervů a použití chladu. Znecitlivění chladem pomocí ledu bylo možné maximálně

v zimním období, přes léto tuto techniku nebylo možné využívat. Ve 2. pol. 19. stol. se

jevil éter jako pomoc lokálního umrtvení v letním období, do úst se však éter nemohl

aplikovat ani v případě, že se do něj přidával chloretyl. V roce 1884 český rodák, Karel

Koller, použil v oftalmologii jako anestetikum kokain. Zanedlouho se kokain aplikoval

k anestezii i v jiných oborech medicíny, jako např. v gynekologii a laryngologii.

Ve stomatologii byl kokain jako prostředek k lokálnímu umrtvení použit roku 1889

Wiliamem Stewardem Halstedtem. Po první světové válce se jako anestetikum v zubním

lékařství užíval prokain, který byl ale objeven již v roce 1905 chemikem Alfrédem

Einhornem z Německa.

K útlumu bolesti se používaly taktéž narkotické látky, ale nebyly tolik oblíbené

jako již zmíněná anestetika, protože jejich účinky nebyly dlouhodobé. Ve stomatologii se

ale narkotika využívala především při trhání zubů, kdy měla ten účinek, že pacienta

zbavovala strachu a často byl také přidušen kouřem. Jednalo se o odvar z magragory.

Postupně se hledaly látky, které takto nepáchnou a tudíž i po probuzení z narkózy by

neměly vést pacienta k žaludečním nevolnostem. Jako první se pro stav celkového

znecitlivění používal pojem éterický spánek. Později nazval tento spánek narkózou Henri

Jacob Bigelow, ale Oliver Wendel Holmes začal narkózu označovat jako anestezii.

Zpočátku se jako narkotická látka používal oxid dusný, zvaný také jako rajský nebo veselý

plyn. Vedou se spory, kdo jako první oxid dusný použil. Buď to byl student chemie Wiliam

E. Clark nebo šlo o lékaře Crawforda W. Longa, jenž o svém prvenství napsal i článek

v medicínském časopise Southern Medical and Surgical Journal. Dávno před oxidem

dusným byli lidé do narkózy přiváděni pomocí dietyléteru, nazývaným též jako éter. Ale

10

do stomatologie se éter dostal až v polovině 19. stol. Postupem času se snažili vědci objevit

další látky, díky nimž by se dalo do narkózy dostávat. Kolem poloviny 19. stol. se začal

aplikovat chloroform, jenž si ale oblibu lékařů ani pacientů nezískal, protože při narkóze

z chloroformu se velmi často umíralo. Ještě ke konci 19. stol. se používala směs

chloroformu a chloréteru, ale ani ta neměla nelepší výsledky (Paichl, 2000).

2.1.3 Začátky české stomatologie

Počátek českého zubního lékařství se pojí se jménem Františka Nessla, jenž byl

žákem profesora Carabelliho z Vídně. Nessl započal výuku na tehdy ještě pražské Karlo-

Ferdinandově univerzitě. Přednášky probíhaly v německém jazyce, jednak z důvodu, že se

jich účastnili němečtí studenti, jednak proto, že český jazyk nebyl v této době ještě

na přednášky na vysokoškolské úrovni dost připraven. Až zásluhou Dr. Antonína

Jugmanna, dřívějšího profesora porodnictví, se definovaly lékařské pojmy pro český jazyk,

když v roce 1836 uvedl knihu „České názvosloví lékařské“. Dne 28. 2. 1882 se ze zákona

rozdělila univerzita na českou a německou. Ale až od 15. 10. 1883 česká stomatologie

zaznamenala změnu v tom, že čeští studenti se na pražské univerzitě necítili jako cizí

(Paichl, 2000).

Nessel (1803 – 1876) byl prvním, kdo přednášel tento obor v Praze v letech 1828

– 1829. Carabelli (1787 – 1842) přednášel o zubním lékařství od roku 1821 na vídeňském

Josefínu. Nessel v roce 1882 založil c. k. zubní ambulatorium. Je tvůrcem první české

učebnice o zubním lékařství, v roce 1897 se účastnil založení „Spolku českých zubních

lékařů“ a roku 1900 byl jedním ze zakladatelů „Zubního lékařství“, prvního vědeckého

časopisu v tomto oboru.

Dalším významným stomatologem byl prof. Dr. Jan Jesenský, který v roce 1920

založil zubní kliniku v Praze, kde od roku 1922 byla kromě chirurgického oddělení i část

lůžková. Rovněž se zasloužil o zbudování stomatologického muzea, kde se shromažďovaly

sbírky hlavně z oboru srovnávací anatomie. Roku 1931 byl Jesenský jmenován řádným

členem Československé akademie, což byl krok, díky kterému se české zubní lékařství

posunulo na úroveň jiných oborů medicíny.

Mezi další známé zubní lékaře se řadí např. prof. Dr. F. Kostečka, prof. Dr. F.

Bažant, prof. Dr. F. Neuwirth, prof. Dr. J. Křečan, prof. Dr. J. Měšťan, prof. Dr. J. Žák či

prof. Dr. J. Švejda (Mazánek a kol., 1999).

11

2.1.4 Zkažené zuby v minulosti

Díky archeologickým nálezům můžeme získat mnoho informací o stavu zubů

našich předchůdců. Poškození zubů často ukazují i na společenskou oblast tehdejšího

života, například na způsob stravy, stěhování či na případné poruchy zdraví. Chrup bez

poškození se najde jen velmi zřídka. Výjimkou je chrup ledovcové mumie 5300 roků staré,

objevené v roce 1991 v Alpách v Tyrolsku, který je bez zubního kazu, ale není v dobrém

stavu.

Onemocnění chrupu nelze přesně spočítat, protože dochované kostry včetně zubů

jsou neúplné, paleopatologové tedy nemohli provést rekonstrukci odchylek a poruch zubů

člověka z pravěku. Ale z toho, co nám věda v tomto oboru přinesla, můžeme vyvodit, že

lidstvo od nepaměti provázel zubní kaz, parodontóza a různé zubní anomálie.

Počet onemocnění zubů má stoupající tendenci. Už dochované nálezy nejstarších

pozůstatků člověka potvrzují, že potřebovaly pomoc ve formě stomatologického zásahu.

20 % obyvatel trápily deformity zubů v raném novověku, ve 20. stol. se zubní poruchy

vyskytovaly dokonce u 80 – 100 % obyvatelstva. Velmi častým onemocněním bylo

obroušení zubu, neboli abraze. Důvodem byla tehdejší tvrdá strava, v níž se nezřídka

vyskytovala zrnka písku nebo jiných nečistot. K abrazi se potom přidávaly jiné vady zubů,

jako je poškození zubního lůžka a zubní dřeně nebo kompletní onemocnění čelisti. Další,

poměrně četnou, poruchou zubů byl zubní kaz, tzv. caries. Výskyt zubního kazu byl

potvrzen již u prehistorických medvědů, kteří žili v jeskyních. Zubní kaz postihl

i Australopitéky. Bylo objeveno několik zubů s kazy, některé staré asi 40 000 let, jiné

dokonce až 300 000 let (Paichl, 2000).

2.1.5 Stomatologické lsti

Před a především v průběhu první světové války docházelo v Americe k podvodům

s diplomy. Ze škol odcházela spousta vystudovaných zubních lékařů, ale kvalita jejich ani

kvalita všech univerzit se nedala uhlídat. V americkém Illinois platil zákon, jež podporoval

vzdělání, že školy mohly vydávat diplomy. Díky tomuto zákonu vznikaly organizace, které

šířily padělky diplomů. Skupinka tvořená úředníkem a doktorem lékařství kradla tiskopisy,

které byly dokladem o úspěšném splnění zkoušek či o ukončení studia, tedy i diplomy.

Došlo ale k tomu, že se nakradené tiskopisy spotřebovaly, a tak několik mladých lidí

z různých univerzit začalo tvořit svoje falešné tiskopisy. Člověk si u této skupiny mohl

12

diplom objednat za cenu od 5 do 50 dolarů a jednoduše mu přišel poštou. Ale i s nepravým

diplomem je třeba praxe, která byla také zajištěna. Zde zapracovala korupce, byly

naznačeny jako vhodné k praxi různé pochybné státní komise, například allopatická nebo

homeopatická.

Roku 1923 se neplánovaně přišlo na tyto podvody. S tím nesouhlasil počet

zkoušených studentů a absolvovaných lékařů s diplomem. Pak přišlo několik let soudních

sporů, díky nimž bylo o titul připraveno 200 nepravých lékařů. Nikdy se ale nezjistí, kolik

falešných titulů se rozdalo mimo území Spojených států. Amerika však nebyla jediným

státem, kde se padělaly diplomy. Nejinak tomu bylo i v Anglii, kde byla možnost si

za pouhých 5 dolarů zakoupit akademický titul (Paichl, 2000).

2.1.6 Poválečná stomatologie

Druhá světová válka způsobila škody jak materiální, tak nehmotné

i ve stomatologii. Poválečné zkoumání odtajnilo, že i v koncentračním táboře Terezín

pracovali zubní lékaři. Jejich klíčovou náplní práce však nebyla péče o zuby jako taková,

měli za úkol vytrhávat zlaté zuby lidem, kteří v táboře zemřeli.

Roku 1946 v Praze dala „Společnost československých nemocnic“ vzniknout

stomatologické sekci, která se starala o to, aby se v nemocnicích začala vyskytovat také

lůžková stomatologická oddělení. Jako první bylo lůžkové stomatologické oddělení

otevřeno v Českých Budějovicích a v Opavě v roce 1948. Před rokem 1970 existovalo

v tehdejším Československu již 449 lůžek na 26 odděleních.

30. června 1949 byla ustanovena „Československá lékařská společnost J. E.

Purkyně“. Ta měla za úkol hlídat a upravovat působení jak všeobecných, tak odborných

částí medicíny, a to i ve stomatologii. Rapidně se snížil počet lékařů v těchto organizacích.

Jen 449 osob bylo členy „České lékařské společnosti“ na začátku, ale vlivem vzniku

„České stomatologické společnosti“ v roce 1970, se „Společnost“ začala opět více zabývat

vědou a počet osob ve spolku tak stoupl, v roce 1975 měl dokonce 1348 členů (Paichl,

2000).

V letech 1950 – 1951 byl na lékařských univerzitách zřízen stomatologický obor,

rok 1954 je významný z hledska založení „Výzkumného ústavu stomatologického“. V roce

1970 byla zřízena Dětská stomatologická klinika při dětské fakultní nemocnici v Praze-

Motole.

13

Vycházely dva časopisy, od roku 1900 „Zubní lékařství“ (roku 1936 změněn titul

na „Československá stomatologie“) a „Praktický zubní lékař“. Po roce 1989 se oba

časopisy sloučily v jeden s názvem „Česká stomatologie a praktické zubní lékařství“

(Mazánek a kol., 1999).

S rozvojem lékařství souvisel i rozvoj nových zákonů. Nedostatky stomatologické

legislativy spočívaly v tom, že nemohly být v příštích letech naplnitelné jako vědecké

úkoly, neodpovídala stránka materiální ani zaměstnanecká.

Např. Zákon o národním pojištění č. 99/1948 Sb. zařídil, že poradenskou péči,

kterou do roku 1948 provozovaly neveřejné ústavy, převzala státní správa. Ministerstvo

zdravotnictví a sociální péče řídilo stomatologické poradny. Ministerstvo sociální péče se

staralo o chrup u předškoláků, za tuto péči se sice neplatilo, ale nedostávalo se jí všem

(nedostatek na vesnicích). Pouze v soukromých stomatologických ordinacích, ve „Státním

ústavu pro zubní lékařství“ nebo na klinikách byla nabízena ortodontická péče, kterou si

pacient hradil sám. Tento zákon měnil možnosti práce stomatologů v ústavech pojišťovny,

na něž dohlížel stát.

Nerealizovatelný byl v praxi zubní medicíny také „Dokument o preventivním

zaměření zdravotní péče“, vydaný v roce 1952. Jeho myšlenkou bylo, že od roku 1953 se

starostlivost o zuby přesune na přední příčku preventivní péče. Měla být zpracována studie

o kazivosti chrupu, zformulována osvěta prevence především pro předškolní, školní děti

a dorost. Došlo také ke stanovení několika vypracovaných konceptů náplní práce sítě

stomatologických lůžkových oddělení a norem pro tato oddělení (Paichl,2000).

14

2.2 Anatomická stavba zubůZuby (lat. dentes) jsou tvrdé orgány bílé či nažloutlé barvy. Jejich hlavním úkolem

je rozmělňování potravy, tedy kousání, ale jsou důležité také při mluvení. Zuby jsou

uloženy ve dvou zubních obloucích, v horním a dolním (Dokládal, 1994).

Zuby plní ze žvýkacího hlediska funkci řezací, uchopovací a rozmělňovací. V minulosti

byl stav chrupu podstatný pro přežití, dnes je tomu tak u většiny živočišných druhů. Zuby

dále chrání měkké části v ústní dutině, napomáhají při fonaci, artikulaci a estetice, ale také

zvyšují sexuální přitažlivost (Šedý, Foltán, 2009).

Jako chrup je označován soubor všech zubů v dutině ústní. Rozlišujeme čtyři druhy

zubů, a to řezáky, špičáky, zuby třenové a stoličky. Předními zuby jsou řezáky a špičáky,

jako zadní označujeme zuby třenové a stoličky. Dočasný chrup je tvořen dvaceti zuby. Je to

8 řezáků, 4 špičáky a 8 stoliček. Chrup trvalý má počet zubů 32. Tvoří jej 8 řezáků, 4

špičáky, 8 zubů třenových a 12 stoliček (Dokládal, 1994). Chrup člověka je heterodontní,

je tedy tvořen několika tvarově odlišnými zuby (Monhartová, Hecová, 2012).

Zub se skládá ze tří základních částí: korunky (corona dentis), krčku (collum dentis,

cervix dentis) a kořenu (radix dentis) (Monhartová, Hecová, 2012) (viz obr. 1).

Zubní korunka je největší částí zubu, jež vystupuje do ústní dutiny. Na korunce

lze rozlišovat několik druhů plošek (např. kousací, styčná) či hran (Dokládal, 1994).

Rozlišujeme dvě části korunek: anatomickou a klinickou. Zubní korunka anatomická končí

v cementosklovinném rozmezí zubu, zubní korunka klinická je ta část korunky, která je

prořezaná do dutiny ústní (Monhartová, Hecová, 2012; Stejskalová et al., 2008). Velikost

klinické korunky se během života mění. Při prořezávání zubů je anatomická korunka delší

než klinická, která se postupem času zvětšuje. Když je dokončen vývoj kořene a vertikální

růst kostí čelistních, klinická korunka nabývá na své běžné délce, je asi o 1 – 2 mm kratší

než anatomická. Existují i případy, kdy je klinická korunka delší než anatomická. K tomu

může dojít při atrofii parodontu, parodontitidě něbo po parodontální léčbě, kde je kořen

zubu obnažen (Stejskalová et al., 2008).

Zubní krček je dásní obalená prostřední část zubu, která je zúžená. Krček od sebe

dělí korunku a kořen (Dokládal, 1994). Je pokrytý dásní, při normálním stavu není vidět.

Gingiva na zubním krčku tvoří tzv. dentogingivální uzávěr, který zabraňuje průchod

bakterií do pojivové tkáně (Šedý, Foltán, 2009).

15

Zubní kořen je upevněn v zubním lůžku alveolárního výběžku horní a dolní čelisti.

Určité skupiny zubů mají jen jeden kořen, jiné mají dva, tři i více větví kořene (Dokládal,

1994). Kořen zubu je zakončen kořenovým hrotem, pojmem furkace se označuje místo

mezi kořeny (Monhartová, Hecová, 2012). Stejně jako u korunky se i u kořene rozlišuje

část klinická a anatomická. Kořen anatomický je trupem kořene, který měří 3 – 5 mm.

Ve většině případů zaujímá třetinu kořenové části, jinak je tomu u prvních a druhých

premolárů, kde dosahuje poloviny kořenové části. Klinický kořen zubu je uložen pod

dásní. Toto dělení se používá především u anomálií, kdy se posunuje dáseň nebo v případě

zmenšování klinické korunky (Šedý, Foltán, 2009).

Dřeňová dutina kopíruje vnější tvar zubu, ve kterém je uložena. Dřeňová dutina se

rozděluje podobně jako celý zub na část korunkovou, krčkovou a kořenovou. U zubů, které

mají více kořenů, se zubní kanálek dělí ve dva nebo tři a každý je zakončen samostatným

otvorem (Dokládal, 1994). Z klinického hlediska se dřeňová dutina rozděluje

na korunkovou, střední a apikální část (Šedý, Foltán, 2009).

Obrázek 1 Stavba zubu (www.zdravi.e15.cz)

16

2.2.1 Zubní tkáň

Na zubech rozlišujeme měkkou a tvrdou zubní tkáň. Měkká zubní tkáň, neboli

ozubice (lat. periodontinum), je tvořena vlákny, která se z jedné strany váží na zubní

cement, na straně druhé se upínají na kostní lůžko a u krčku zubu do měkkých dásňových

tkání, neboli gingivy. Tímto způsobem je zub připojen k blízkým tkáním. Elasticitu závěsu

zubu způsobuje uložení směru vláken v zubu, která jdou od kosti k cementu ke špičce

kořene, vlákna probíhají oběma směry točitě. Závěsný zubní aparát, neboli parodont, je

tvořen ozubicí, dásní, cementem a kostním lůžkem (Zouharová, 2008).

Měkká a tvrdá zubní tkáň plní různé úkoly: ukotvuje zuby v kostním lůžku, drží

chrup v zubních obloucích, umožňuje změnu polohy zubu, poskytuje obranný

mechanismus proti infekcím, vnímá bolest a tlak a je citlivá na dotek (Müller, 2005).

Dáseň (gingiva) je ústní sliznice světle růžové barvy, která se podílí na upevnění

zubů v čelisti. Z pohledu anatomického se jedná o všechny sliznice alveolárních výběžků.

Ve stomatologii se používá termín tzv. vlastní dáseň, což je sliznice, která přiléhá k zubům

(Grim, 2005). Dáseň pokrývá alveolární výběžek. Rozlišujeme dáseň volnou a připojenou,

obě mají na povrchu rohovatějící vrstevnatý dlaždicový epitel. Dáseň připojená je

upevněna na alveol. Mezi volnou dásní a zubem se nachází žlábek, který je hluboký asi 0,5

– 3 mm. Vnitřní stranu, obrácenou k zubu, kryje nerohovatějící vrstevnatý dlaždicový

epitel. Epitelová výstelka na spodu žlábku je upoutána k zubnímu povrchu a tvoří tak

dentogingivální spojení (Stejskalová et al., 2008). Je nejvíce periferní částí parodontu.

Dáseň končí na čípku každého zubu a obklopuje ho. Formuje připevnění epitelu

prosřednictvím kroužku ze speciální tkáně. Poskytuje tedy spojitost mezi epitelální linií

a ústní dutinou. Dáseň může mít různou konzistenci, na kosti není pohyblivá. Připojená

dáseň se rožšiřuje podle věku pacienta. U jedné osoby se může vyskytovat různá šířka

dásně mezi jednotlivými zuby (Wolf, Rateitschak-Plüss, Rateitschak et al., 2004). Úzká

část dásně kopíruje vroubkovaný obrys zubních krčků. Malá prohlubeň asi 0,1 – 0,5 mm

na povrchu zubu se označuje jako dásňový žlábek. Jeho hloubku nelze klinicky určit

pomocí parodontální sondy. Dáseň se skládá z vláknité pojivové tkáně a slizničního

kolagenního vaziva (Müller, 2005).

Tvrdou zubní tkáň tvoří čtyři různé tkáně. Jedná se o sklovinu, zubovinu, cement

a zubní dřeň.

17

Zubní sklovina (email) je nejtvrdší tkání v celém lidském těle. Tvoří ji 96 %

anorganických látek, 3 % vody a 1 % organických látek. Zásadní složkou jsou krystalky

vápníku a fosforu. Dále se zde nachází hořčík, uhličitany a stopové prvky. Sklovina

dosahuje své největší tloušťky na vrcholcích zubů, u stoliček je silná až 2,5 mm. Naopak

nejslabší vrstva se vyskytuje na krčcích a v rýhách u zubů třenových a stoliček

(Zouharová, 2008). Nachází se na zubovině a tvoří ji šestiboké zvápenatělé hranoly, jež

jsou svázány tmelem. Sklovina údajně vykazuje stejnou tvrdost jako křemen a lze s ní

křesat jiskry (Dokládal, 1994). Sklovina kryje anatomickou část zubní korunky, tvoří tak

ochranný obal před žvýkacími silami. Tloušťky 2 – 2,5 mm dosahuje na hrbolcích molárů

a premolárů, směrem k dásní se ztenčuje. (Monhartová, Hecová, 2012). Tvrdost skloviny

umožňuje odolávání žvýkacím silám. Povaha její struktury a tvrdost ji činí křehkou.

Za důležitou vlastnost skloviny pokládáme její propustnost, která byla prokázána

radioaktivními barvivy a stopovými látkami. Působí jako polopropustná membrána, jež

umožňuje částečný či úplný průchod některých molekul. Propouští některé tekutiny,

bakterie a jejich produkty (Chandra et al. 2004).

„Sklovina má semiperbeabilní povahu, což umožňuje její mineralizaci. Tato vlastnost

skloviny se cíleně využívá ke zvyšování odolnosti proti zubnímu kazu“ (Monhartová,

Hecová, 2012, s. 11).

Barva skloviny se u jednotlivých osob liší, ale také může být rozdílná u jednoho chrupu.

Korunky špičáků bývají žlutější než korunky zubů sousedních. Rozdíl v barvě je také mezi

dočasným a trvalým chrupem. Mléčně bílou až namodralou barvu mají zuby dočasné,

barva zubů trvalých se mění v žlutohnědý nedo šedavý tón, což souvisí se zvýšenou

mineralizací skloviny i zuboviny (Stejskalová et al., 2008).

Zubovina (dentin) se složením z chemického hlediska podobá struktuře kosti, je

totiž tvořena 72 % anorganickými a 28 % organickými látkami. Zubovinou procházejí

zubní kanálky, které mají na koncích nervová ukončení. Pokud se stane, že je sklovina

narušena, kanálky se obnaží i s těmito nervovými konci. Zvyšuje se tak citlivost zubů,

protože kanálky vedou od dřeně až tam, kde se setkává sklovina se zubovinou (Zouharová,

2008). Zubovina vytyčuje základní tvar zubu. Ze zubních tkání je zubovina nejsilnější

vrstvou. Má nažloutlou barvu, lesklá je na lomné ploše (Dokládal, 1994). Je velkou částí

zubní korunky a také kořene. Oproti sklovině je méně mineralizována. Na zubech člověka

lze rozlišovat 3 typy zuboviny. Primární zubovina se zakládá při zubním vývoji a tvoří

18

velkou část stěny zuboviny. Sekundární zubovina se tvoří po ukončení vývoje kořene. Její

ukládání je nerovnoměrné, nejvíce se jí nachází na dně a stropu dřeňové dutiny. Terciální

zubovina, označována také jako obranná či reparativní, se utváří na základě dráždivých

stimulů (jako např. chronický kaz) (Monhartová, Hecová, 2012). Zubovinu tvoří buňky

a mezibuněčná hmota. Je tvrdší než kost, ale podstatně měkčí než sklovina (Stejskalová

et al., 2008).

Zubní dřeň (pulpa dentis) se nachází v dřenové dutině a kanálku kořene zubu. Je

utvořena jemnými vazivovými vlákny, dále cévami lymfatickými i krevními, jež pokračují

kořenovou skulinou do dřeně. Velikost dřeňové dutiny je dána ukládáním zuboviny. Čím

mladší zuby jsou, tím je dřenová dutina větší, postupem času se zmenšuje (Zouharová,

2008). Zubní dřeň je měkká hmota růžové barvy složená převážně z řídkého vaziva.

V dřeni se vyskytují mízní a krevní cévy i nervy, tudíž je dřeň velice citlivá tkáň (Dokládal,

1994). Buňky zubní dřeně (odontoblasty, fibroblasty a makrofágy) mají nepravidelné

rozmístění a rozdílné funkce (Monhartová, Hecová, 2012). Dřeň se dělí na část

korunkovou a kořenovou. Dřeň korunková směřuje k hrbolkům v tzv. rohy dřeně. Zubní

dřeň kořenová navazuje na periodoncium (Stejskalová et al., 2008).

„Zubní dřeň má čtyři základní funkce, a to funkci formativní, nutritivní, senzorickou

a obrannou. Formativní funkce se projevuje tvorbou primárního i sekundárního dentinu.

Nutritivní funkce zajišťuje dentinu zásobování živinami z cévního řečiště pomocí

odontoblastů a jejich výběžků. Senzorickou funkci obstarávají nervová vlákna, která

zprostředkovávají vnímání bolesti. Kromě senzorických vláken (aferentních) jsou v zubní

dření přítomna i vlákna eferentní, vazomotorická, ovládající oběh v krevním řečišti.

Obranná schopnost se uplatňuje při mechanickém, termickém, chemickém či bakteriálním

dráždění a projevuje se tvorbou tzv. terciálního (obranného) dentinu nebo jako zánětlivá

reakce“ (Stejskalová et al., 2008, s. 7).

Zubní cement (cementum) chrání povrch zuboviny na zubním kořenu. Cement

patří k ozubici, je její účelnou složkou (Zouharová, 2008). Cement je tmavší nažloutlé

barvy. Jeho složení i tvrdost jsou podobné kostní tkáni (v cemetu se ale nenachází lamely

ani Haversovy kanálky). Nejsilnější je u kořene, naopak nejslabší u krčku zubu, což má

za následek snadný vznik zubního kazu v tomto místě (Dokládal, 1994). Základní hmota

obsahuje 50 % minerálních látek, část organická je tvořena kolagenními vlákny a nízkým

množstvím interfibrilární hmoty. Rozlišují se dva typy cementu, primární a sekundární.

19

Primární cement naléhá na zubovinu, neobsahuje buňky a svou rozlohou kryje dvě třetiny

kořene. Sekundární cement se ukládá na cement primární a pokrývá polovinu kořene zubu.

V cementu se nacházejí periodontální vlákna, tzv. Sharpeyova, jejichž zakončení leží

v alveolárním výběžku. Tato vlákna kotví zubní kořen a zubním lůžku. Vlákna v cementu

chybí v místě krčku zubu, jde o tzv. afibrilární cement (Monhartová, Hecová, 2012).

2.2.2 Vznik zubu

Existuje spousta faktorů, které ovlivňují kvalitu, vzhled a tvar zubu. Jsou to

zejména individuální genetické informace, biochemické předpoklady jedince či pozice

zubu v dutině ústní. Dále zde také hraje podstatnou roli věk, celkový zdravotní stav

člověka, dietní návyky, užívání léčiv (především antibiotik) a geografická lokalita, ve které

jedinec žije (Kovářová, Zouharová, 2011).

K vytváření zubu dochází již během nitroděložního (intrauterinního) vývoje zhruba

ve 3. týdnu. V této době je plod malý pouze 10 – 14 mm. Dvě zárodečné tkáně, ektoderm

a mezenchym, jsou základními prvky při vývoji dolní a horní čelisti. Buňky ektodermu se

zmnoží, vznikne tzv. zubní ploténka, která kopíruje tvar základu čelisti. Buňky této zubní

ploténky rostou hlouběji a stává se z nich zubní lišta. Zde se pak vytváří základ pro vznik

dutiny ústní, tváře i rtů. Při vývoji zubů se také utváří tzv. papily a ektodermové pupeny,

jež přejdou do tvaru kuličky se stopkou. Následně se změní do tvaru zvonečku kvůli

zmáčknutí na zadní straně. Tyto "zvonečky" jsou základem budoucích mléčných zubů,

v každé čelisti se nachází deset zvonečků. Další krok ve vývoji zubu je to, že se tvar

zvonku mění v orgán, z něhož se dále utváří sklovina. Pak se rozestoupí buňky epitelu

sklovinného orgánu, což je počátek pro zubní dřeň. Dřeň je velmi prokrvená a je v ní

uloženo mnoho nervových zakončení. Ze zubní lišty pak vyrostou po stranách základy pro

chup. Také dochází k tvorbě tzv. odontoblastů, jejichž funkcí je produkovat dentin.

Původ parodontu, což jsou tkáně, díky kterým drží zub v kosti, je ve tvořícím se

zubním vaku. Parodont se skládá ze zubního cementu, vaziv a buněk zaplňující

periodontální štěrbinu a kostěnné stěny zubního lůžka. Také dáseň vzniká ze zubního vaku

(Kovářová, Zouharová, 2011).

Proces vývoje zubu zahrnuje mnoho složitých biologických postupů. Vývoj zubů je

velmi podobný u všech zubů, ale každý zub se vyvíjí jako anatomicky odlišná jednotka.

Vitamíny, hormony a minerály ovlivňují vývoj zubu. Vitamín A je nezbytný pro epiteliální

20

růst, vitamín C je důležitý pro vývoj pojivové tkáně a vitamín D je potřebný pro vápenatění

chrupu (Chandra et al. 2004).

2.2.2.1 Prořezávání dočasného chrupu

Jedná se o fyziologický proces, který trvá u dětí různou dobu, u každého jedince

může mít odlišné příznaky. Jeden z nich může být zvýšená tělesná teplota, tedy teplota

do 38 stupňů C. Tyto teploty mohou mít rozdílné trvání, střídají se i se stavy bez horečky.

Větší komplikace mohou nastat při prořezávání stoliček a špičáků (Kovářová, Zouharová,

2011).

Novorozenec má vytvořené jen korunky zubů, které jsou zatím schovány

v čelistech. Kořeny zubů utvořeny nejsou, ty se vyvíjejí chvíli před prořezáním daného

zubu. Prořezání zubu probíhá tak, že rostoucí kořen tlačí, je opřený o čelist a posunuje zub

směrem k dásni. Tento posun spolu se silným tlakem dáseň ztenčuje a korunka se tak může

dostat na povrch dásně. Prořezaný zub je ten, jehož celá okluzní plocha korunky je

protlačena na povrch dásně (Dokládal, 1994).

Zuby dočasného chrupu

Tento chrup je tvořen pouze 20 zuby. Barva je bělejší než u zubů stálých, někdy mohou být

lehce namodralé. Tvrdá zubní tkáň je tenčí a obsahuje méně minerálů něž tkáň zubů

trvalých. Široké dentinové tubuly usnadňují průnik infekcí. Dočasné zuby jsou měkčí,

snadněji se obrousí. Proměnlivost tvaru zubů je nižší než u trvalých zubů.

Dočasné řezáky mají podobný tvar jako ty stálé. Jejich velikost je ale menší a zub

je zaoblenější. Korunka je dlátovitého tvaru a je docela nízká. Mezi řezáky dočasného

chrupu neexistují značné rozdíly ve velikosti.

Dočasné špičáky jsou daleko větší a mohutnější než řezáky. Více se zde projevuje

rozdíl ve velikosti dočasných a trvalých špičáků, než jak je tomu u řezáků. Stejně jako

trvalé špičáky jsou i ty dočasné velice důležité.

Dočasné stoličky jsou poměrně velké. Tyto zuby jsou funkčně nejdůležitějšími

celého dočasného chrupu (Šedý, Foltán, 2009).

21

2.2.2.2 Prořezávání trvalého chrupu

Nevyskytuje se při něm tolik komplikací, jako u prořezávání mléčných zubů.

Někdy může dojít k hnisavé exsudaci. Avšak jiná je situace, když se prořezává poslední

molár, tzv. zub moudrosti, tehdy se objevují daleko větší problémy.

K prořezání zubu je potřebná erupční síla. Jedná se o několik změn chrupu, jako je

růst kořene a zubní dřeně, musí dojít ke zmenšení dřenové dutiny a kořenového kanálku,

dále se na prořezávání podílí tlak tkáňové tekutiny, vývoj vaskularizace a rozvoj

periodoncia. Než dojde k erupci, musí proběhnout proces, při kterém se rozpouštějí kořeny

dočasného chrupu. Pak teprve může následovat vývoj kořenů trvalých zubů, jež probíhá tři

a půl až sedm let. Za přirozenou odchylku při prořezávání zubů považujeme 12 – 15

měsíců.

Prvním prořezaným zubem trvalého chrupu je první stolička, dochází k němu

kolem pátého nebo šestého roku života. Je v pořadí šestá v zubním oblouku, bývá proto

také označována jako "šestka". Rodiče tento zub často mylně považují ještě za zub

dočasný, protože šestka nemá předchůdce v mléčném chrupu. Poměrně dlouho trvá, než

zub patřičně naroste. Plošky těchto zubů se při žvýkání moc neotírají, proto na nich lehce

vzniká zubní kaz. Její pozice má vliv na postavení ostaních trvalých zubů. Pokud dítě

o tento zub přijde ve školním věku (ve většině případů je vytržen kvůli nadměrné

kazivosti), může to být příčina spousty potíží s jinými zuby.

Po první stálé stoličce dochází k prořezávání prvních a druhých trvalých řezáků,

kterým říkáme "čtyřky" a "pětky". Jako poslední se z dásně vytlačují druhé a třetí stoličky,

tzv. "sedmičky" a "osmičky". Po prořezání všech zubů má člověk v dutině ústní 32 zubů,

konkrétně 4 řezáky, 2 špičáky, 4 třenové zuby a 6 stoliček jak v horní, tak v dolní čelisti

(Kovářová, Zouharová, 2011).

Zuby trvalého chrupu

Trvalý chrup tvoří řezáky, špičáky a stoličky. Chrup má zdůvodnitelné tvarování. Řezáky

ukusují kus jídla, špičáky potravu sunou ke stoličkám, které sousto pokousají na malé

kousky připravené ke spolknutí.

Řezáků najdeme u trvalého chrupu osm (čtyři z nich horní a čtyři dolní řezáky).

Rozdílné jsou jejich velikosti s ohledem na to, zda se nacházejí v horní nebo dolní čelisti.

V horní je střední řezák větší než postranní, ale v dolní čelisti je větší postranní řezák.

22

Špičáky máme u stálého chrupu čtyři (dva v horní a dva v dolní čelisti). Jejich

korunky mají tvar hrotu. Kořeny špičáků jsou největší a nejdelší ze všech zubů.

Premoláry (třenové zuby) máme čtyři horní a čtyři dolní, celkem tedy osm.

Zpravidla mají premoláry dva hrbolky, ale může se stát, že druhý premolár dole má tři

hrbolky. V horní čelisti bývá první premolár větší než druhý. První premolár má totiž

v čelisti dva kořeny, zatímco premolár druhý má jen jeden kořen, ve kterém se nacházejí

dva kořenové kanálky. V čelisti dolní je silnější druhý premolár než první.

Horní moláry (stoličky) jsou ve zdravém stálém chrupu čtyři. Na korunce prvního

moláru najdeme čtyři hrbolky, ale druhý molár je již menší, zde se nacházejí hrbolky pouze

tři. Moláry v horní čelisti mají tři kořeny. Dva malé z nich jsou uloženy k tváři, jeden velký

směrem k patru.

Dolní moláry (stoličky) nalezneme v trvalém chrupu také čtyři. První molár je

větší než druhý, mívá pět hrbolků, kdežto druhý jen čtyři hrbolky. Pak se ale velikost

obrací a třetí molár má větší velikost než druhý. K dolním molárům patří dva kořeny, které

jsou uložené za sebou.

Třetí moláry, také zvané „zuby moudrosti“, jejichž tvar je velmi nepravidelný,

mají v horní i v dolní čelisti různý počet kořenů. Nezřídka je jejich poloha podélná

a z tohoto důvodu nedochází k jejich prořezání skrz dásně. Prořezávání třetích molárů je

dlouhodobé a obtížné (Zouharová, 2008).

2.2.3 Vliv životního stylu na zuby

Rozlišujeme preeruptivní a posteruptivní účinek stravy na zuby. Preeruptivní účinek

na chrup popisuje působení vlivů na zub před prořezáním. Posteruptivní účinek se

projevuje po prořezání zubů (Zouharová, 2008).

2.2.3.1 Preeruptivní účinek

Má význam při mineralizaci zubů a vývoji tvrdých zubních tkání. V případě, že se

před prořezáním zubů konzumuje nevyvážená a málo bohatá strava, nedochází k zajištění

správné chemické stavby tvrdých zubních tkání. Při vývoji a mineralizaci těchto tkání je

třeba dodávat tělu v dostatečném množství vápník, fosfor, fluor, tuky, bílkoviny, vitamíny –

23

hlavně vitamín D a také sacharidy. Na opožděné prořezávání zubů má vliv podvýživa.

Nedochází při ní ke správné mineralizaci tvrdých zubních tkání a to má za následek

poškození kvality slin i vznik zubního kazu (Zouharová, 2008).

2.2.3.2 Posteruptivní účinek

Závažné je množství sacharidů, které mohou vyvolat zubní kaz při styku s tvrdou

zubní tkání. Při předcházení zubnímu kazu je podstatná doba, po jakou zůstávají sacharidy

v ústech. Měla by být co nejkratší, proto se doporučuje si po požití sladkostí čistit zuby.

Nejen ale pravidelná zubní hygiena funguje jako prevence, velký vliv má i složení stravy.

Množství konzumovaných sladkostí bychom měli omezit, není však třeba je z jídla úplně

vyřadit. Je důležité se stravovat co nejzdravěji, abychom předcházeli onemocnění chrupu.

Pokud přijdou bakterie ze zubního plaku do styku se sacharidy či škroby, dochází

k narušování zubní skloviny vlivem organických kyselin, které produkují. Nápor

na poškozování zubní skloviny trvá asi dvacet minut po konzumaci jídla. Sklovina, která je

oslabená, je snadným terčem pro vývoj zubního kazu. Sklovinu nejvíce ohrožují slazené

nápoje, lízátka a tuhé bonbóny či sušené ovoce. Nejvíce škodlivá je konzumace těchto

sladkostí ve večerních hodinách. Sladké nápoje obsahují vysoké množství cukru, který si

často neuvědomujeme nebo si obsahu cukru ani nevšímáme, což na náš chrup nepůsobí

blahodárně. Velkým problémem jsou také sacharidy v sušeném ovoci. Domníváme se, že

ovoce je zdravé. Jenže v ovoci sušeném se nachází daleko více sacharidů, které se drží

na zubech. I ty druhy ovoce, které se nám nezdají jako velice sladké, v sobě mají velké

množství cukru. Zdraví prospěšnější je tedy ovoce čerstvé. Produkci slin nám zajišťuje

žvýkání, což je pro chrup potřebné. Sliny totiž smývají kousky potravy ze zubů a díky nim

také dochází ke snižování kyselosti v ústech. Z ovoce jsou nejvhodnější pro zdravé zuby

jablka, která stimulují dásně, snižují množství tělu neprospěšných bakterií a zvyšují tvobu

slin (Zouharová, 2008).

24

2.3 Dentální hygienaJedná se o léčebný zákrok, nikoli o proces zkrášlování. Dochází během něj

k odstraňování příčin parodontitidy nebo gingivitidy. V dřívější době se ústní hygieně

nevěnovala taková pozornost jako dnes, proto je mezi padesátiletými lidmi spousta těch, co

mají různá onemocnění zubů i dásní, nebo jsou dokonce bezzubí. Odbornou dentální

hygienu provádí stomatolog či specialista na ústní hygienu (www.ordinace.cz).

Spolu s prvními stálými zuby by měla být zahájena tradiční profylaxe nebo také

sekundární prevence a měla by trvat po celý život. V dnešní době máme k dispozici

spoustu návodů a opatření ústní hygieny, využíváme profesionální péče o chrup, nutriční

poradenství a bojujeme za pomoci různých prostředků s mikroorganismy. Velký význam

má samozřejmě plnohodnotná zdravá výživa a kvalitní domácí péče o chrup. Dostatečná

a správně provozovaná ústní a zubní hygiena, stejně jako zdravá výživa, jsou dobrými

předpoklady pro zdravé zuby (Volz, Heinzel, 2004).

Lze ji rozdělit do dvou směrů. První linie je tvořena čištěním zubů a dásní,

zbavování se zubního povlaku, kamene a pigmentací. Dále sem patří vyhledání příčin

zápachu z úst a jejich odstranění. Ve druhé řadě se jedná výuku správné dentální hygieny,

cvičení technik čištění a zbavování pacienta zlozvyků. Cílem je sestavení individuálního

plánu hygieny pro každého pacienta. Program by měl obsahovat šetrnou, ale zároveň

kvalitní každodenní péči o chrup (www.artdent.cz).

2.3.1 Pomůcky na čištění dutiny ústní

Pravidelně prováděná ústní hygiena je podstatná pro celkové zdraví zubů a správná

technika čištění je jádrem pro zdravé zuby i dásně. Vhodná technika čištění odstraňuje

bakteriální povlak ze zubů, je nutno ji však doplnit žádoucími dentálními pomůckami.

Bakterie bývají příčinou zánětu dásní, který se může podílet na vzniku celkových

závažných onemocnění. U osob s nedostatečnou dentální hygienou bakterie produkují

nežádoucí látky krví do celého organismu. Zvyšuje se tak riziko kardiovaskulárních

nemocí, cukrovky, onemocnění plic. V důsledku špatné ústní hygieny se rozvíjejí různé

choroby, nejčastěji se jedná o zubní kaz, zánět dásní a parodontitidu. Orální zdraví je

součást našeho celkového zdravotního stavu (www.drlanda.cz). Čím je biofilm

(mikrobiální povlak) silnější, tím napomáhá šíření a usídlení dalších skupin mikrobů, které

jsou škodlivé hlavně pro dáseň, v jejich důsledku vzniká chronický zánět dásní. Pokud

25

tento zánět není léčen, dostává se do hloubky parodontu a způsobuje parodontitidu.

Správnou dentální hygienou lze biofilm mechanicky odstranit (www.zdravi.e15.cz;

Korábek, 2004).

Zdravé zuby bez kazů, zánětů či parodontitidy si můžeme zajistit pouze vhodnou

péčí o zuby a dásně. Čisté zuby neonemocní, dentální hygiena je tedy jedinou možností

udržení zdravých zubů po dlouhá léta. Prevence je po finanční stránce navíc méně náročná

než řešení již vzniklých komplikací (např. ztráta zubů) (www.modec.cz).

Svěží dech, pěkný úsměv a dobrý pocit přinášejí čisté zuby a zdravé dásně. Zdravý chrup

i parodont mají ti pacienti, kteří správně a pravidelně provádějí dentální hygienu,

navštěvují stomatologa a dbají pokynů dentální hygienistky (www.zdravi.e15.cz).

2.3.1.1 Zubní kartáček

Správným používáním kartáčku se zbavujeme povlaku z plošek zubů velmi šetrně

(Kovářová, Zouharová, 2011). Hlavička kartáčku má být malá, lépe tak provádíme každý

pohyb, při kterém se soustředíme na čištěné plošky zubů. Lepší čisticí účinky mají

kartáčky s hustší hlavičkou. Kartáček by měl být měkký, protože si nesmíme poškodit

zuby ani dásně, což by se při každodenním celoživotním čistění s tvrdým kartáčkem stát

mohlo. Poškození dásní hrozí i těm lidem, kteří mají po čtrnáctidenním používání kartáčku

rozchlíplé štětinky, protože moc tlačí na kartáček, což neprospívá ani zubní sklovině

(Zouharová, 2008).

Kartáčky v dnešní době mají syntetické štětinky. V nich se ale drží bakterie, takže

pokud proděláme nějakou bakteriální nebo herpetickou nemoc, musíme si kartáček

vyměnit za nový. Po vyčištění zubů se doporučuje kartáček propláchnout horkou vodou

a dát ho hlavičkou směrem nahoru, aby štětinky dobře proschly a nemohla se na nich

vytvořit plíseň. Ideální je mít kartáček v samostatném kelímku. Pokud sdílíme kelímek

s dalšími členy rodiny, nesmějí se kartáčky dotýkat, aby nedocházelo k šíření bakterií

(Zouharová, 2008).

Zubní kartáček bychom si měli měnit zhruba každé tři měsíce. V České republice se

tak podle statistik neděje, na jednoho občana připadá průměrně pouze jeden a půl kartáčku

za rok (Kovářová, Zouharová, 2011).

Na trhu se vyskytuje mnoho typů zubních kartáčků. Rozdíly jsou ve velikosti,

tvaru, tvrdosti štětin i postavením a délkou štětinových skupin. Nelze určit žádný kartáček

26

jako ideální, ale za vhodné se považují kartáčky, které mají krátkou hlavu a zaoblené

syntetické štětiny. Tyto štětiny jsou účinnější při odstraňování zubního plaku, protože

nepřijímají vodu a zůstávají tuhé (oproti přírodním štětinám, které měknou poměrně

rychle). Opotřebení a následná výměna kartáčku závisí na délce čištění zubů, na tlaku

vyvíjeném na kartáček a také na druhu zubní pasty. Když se na kartáčku změní

od původního stavu tvar, směr a postavení štětin, je třeba kartáček vyměnit za nový

(Boticelli, 2002).

2.3.1.2 Mezizubní kartáček

Spolu se zubním kartáčkem jej řadíme k podstatným dentálním pomůckám, které

nám slouží ke správnému čištění zubů. Při používání mezizubního kartáčku se

v mezizubních prostorech nesmí vyskytovat zubní kámen. Pokud jej máme, musíme si ho

nechat odstranit. Velikost mezizubního kartáčku vybíráme tak, aby nám naprosto zaplnil

místo mezi zuby. Tento kartáček by se měl používat každý den před večerním nebo

i ranním čištění. Na kartáček nedáváme žádnou pastu, pouze jej namočíme do vody či

dezinfekce. Každým mezizubním prostorem by měl kartáček projít dvakrát, po použití je

nutné kartáček propláchnout (Zouharová, 2008).

Kartáček zasouváme v trojúhelníkovém prostoru mezi zuby, tedy tam, kde je

nejvíce místa. Při prvním pohybu tlačíme kartáček směrem ke stěně jednoho zubu, při

pohybu druhém zase k vedlejší zubní stěně. Vybrat správnou tloušťku mezizubního

kartáčku nemusí být nejjednodušší, proto nám s ní mohou pomoci barevné kalibrované

sondy. Velká síla kartáčku příliš tlačí na dáseň a mezi zuby se nevejde, tenký kartáček

naopak neodstraní zubní povlak. V případě, že máme různě velké mezizubní prostory,

musíme používat více mezizubních kartáčků s rozdílnými velikostmi (Kovářová,

Zouharová, 2011).

2.3.1.3 Dentální nit (tzv. floss)

Skládá se z několika elastických tenkých vláken, jež tvoří poměrně velkou stírací

plochu při přitlačení na stěnu zubu (Kovářová, Zouharová, 2011). Když si vyčistíme dva až

tři interdentální prostory, posuneme nit tak, aby se na čištění dalšího místa použil nový

kousek niti (Boticelli, 2002).

Je nutné, abychom se s dentální nití naučili správně pracovat, zafixovat si postupy.

27

Pro ty, kteří při manipulaci s nití mají problémy, jsou vhodné nitě v párátku (tzv. flosety),

případně zavaděče nitě. Na trhu se objevuje spousta různých nití. Liší se v síle

a v povrchové úpravě, nit může být voskovaná, nevoskovaná, ale i teflonová. Nejčastější

příchuť je mentolová, ale spousta nití existuje bez jakékoli chuti. Dentální nit je vhodná

na čištění v místech dotyku zubů, tedy tam, kde se jedna ploška zubu opírá o plošku zubu

druhého.

Zvláštní dentální nit, tzv. superfloss, čistí místa mezi korunkami a mezizubní

prostory. Tato nit má zavaděč, další jeho část je pevnější a po ní následuje pár centimentrů

normální zubní nitě. Bývá proto také někdy nazývána „tři v jednom“ (Zouharová, 2008).

Nit superfloss bývá doporučována zejména při nošení fixních rovnátek, právě pro její

pevnost (Kovářová, Zouharová, 2011).

2.3.1.4 Super-floss

Jedná se o speciální zubní vlákno ze třech dílů, které slouží k čištění mezičlenů

můstků, kde jsou body kontaktu pro normální zubní nit příliš úzké. Super-floss tvoří tři

části, a to část tuhá, ta zavádí nit pod můstek. Druhou částí je houbovitý díl, jež slouží

k čištění pod můstkem a posledním dílem super-flossu je běžně používaná dentální nit. Při

čištění chrupu super-flossem je možné použít zavaděč, což je plastová jehla s velkým

uchem. Tam, kde jsou mezizubní prostory těsné, pomůže s protažením niti (Boticelli, 2002)

(viz obr. 2).

Obrázek 2 Superfloss (www.askanorthodontist.com)

28

2.3.1.5 Dentální párátka

Patří k nejstarším pomůckám zubní hygieny. V dnešní době se nabízí spousta

různých párátek. Kromě klasických dřevěných existují také párátka z umělé hmoty, která

mají rozmanité tvary. Párátka by k dentální hygieně měla patřit, ale nesmíme zapomínat

na to, že neodstraňují usazený zubní plak, ale pouze zbytky jídla zachyceného mezi zuby

(Zouharová, 2008). Zubní párátka jsou vhodnou pomůckou i u osob, které nemohou

provádět hygienu pomocí dentálních nití (např. z důvodu atrofie papil). Párátka mívají tři

hrany, skvěle tak zapadnou do mezizubního prostoru. Co se týče dřevěných párátek, tak

jsou vyrobena z lípy, břízy nebo z balzy. Zubní párátko se v ústech nejprve navlhčí

a změkne, pak se zavede do prostoru mezi zuby. Párátkem se pohybuje sem a tam a mělo

by se držet ve vodorovné poloze (Boticelli, 2002).

2.3.1.6 Jazyková škrabka

Je třeba, abychom si všímali našeho jazyku. Jestliže se na jazyku objevují rýhy

nebo je potažen bílým povlakem, jednoduše se zde zachycují bakterie. Ty, když se

rozpadají, způsobují nepříjemný zápach z úst. Až devadesát procent zápachu pochází

přímo v ústní dutině, za zbylých deset procent mohou většinou chronické choroby žaludku,

dýchacích cest, plic či onemocnění jater, ledvin a cukrovka. Proto je nutné nečistit si jen

zuby, ale i jazyk. K tomuto účelu se používá škrabka na jazyk. Odstraňuje bakterie usazené

na jazyku, které jsou také příčinou ústního zápachu. Škrabkou čistíme jazyk jednou denně,

od kořene ke špičce jazyku provedeme dva tahy. Dlouhé a příliš drsné škrabání jazyku se

nedoporučuje, protože může dojít k narušení papil jazyku (Zouharová, 2008) (viz obr. 3).

Obrázek 3 Škrabka na jazyk (www.ayurvedaclinic.eu)

29

2.3.1.7 Elektrický zubní kartáček

Je pohodlným pomocníkem při dentální hygieně, ale nenahradí pohyb ruky člověka

se zubním kartáčkem. Elektrický kartáček je proto nejvhodnější pro ty, kteří mají nějaké

postižení – mentální nebo fyzické (snížená pohyblivost rukou, neschopnost ovládat pohyby

zápěstí). Tento kartáček používají ale samozřejmě i lidé bez již zmíněných problémů.

Pokud si chceme pořídit elektrický kartáček, vlákna na jeho hlavičce by měla být hustá

a měkká. Žádoucí pohyb je výkyvný, otočný není vhodný. Abychom tento kartáček uměli

správně používat a neškodili si s ním, je dobré prokonzultovat péči a nechat si poradit

od odborníka, ať stomatologa nebo dentální hygienistky (Zouharová, 2008).

Dříve se používal elektrický rotační kartáček, který však dnešní odborníci

nedoporučují k používání právě pro jeho rotační pohyby. První elektrický sonický kartáček

byl uveden na trh v minulém století, na přelomu osmdesátých a devadestátých let. Dnes

používáme jíž čtvrtou generaci ultrazvukových kartáčků.

Vlákna se pohybují jen malými kmity vertikálním směrem, velice dobře působí při

narušování zubní plaku a povlaku. Tato rozkmitaná vlákna tvoří tzv. dynamické proudění

tekutiny, jež přesahuje délku štětinek kartáčku a dostává se tak do dásňového žlábku

i do mezizubního prostoru.

Na elektrický kartáček nesmíme silou tlačit. Zuby je třeba čistit po skupinkách,

případně každý zvlášť. Před použitím tohoto kartáčku se doporučuje použít dentální nit

nebo mezizubní kartáček na předčištění těžko dostupných míst v dutině ústní (Kovářová,

Zouharová, 2011).

2.3.1.8 Kartáček jednosvazkový

Tento kartáček se hodí na čištění málo přístupných míst v dutině ústní. Odstraňuje

zbytky jídel z rovnátek a zadních plošek zubů, nebo je účelný, když chceme čistit jeden

zub - tzv. sólo čištění (Zouharová, 2008). Je vhodný zejména pro osoby s tělesným

postižením, dále pro pacienty s nízkou šikovností, ale i pro osoby s fixním ortodontickým

aparátem. Co se týče pohybu kartáčku, je v malém rozsahu a při přirovnání k ručnímu

čištění odpovídá Baasově technice (Boticelli, 2002).

30

2.3.1.9 Ústní irigátor

Funguje na principu sprchy zubů, využívá tlak vody. S jeho pomocí vyčistíme

špatně dostupné prostory chrupu vlastního i zubních náhrad. Voda ostraňuje látky, které

produkují usazené bakterie. Dále má také příznivé účinky při stimulaci dásní. Nedokáže

však odtranit veškerý zubní plak, proto je doplňkem k základním pomůckám zubní

hygieny (Zouharová, 2008).

2.3.1.10 Výplachové roztoky

Doporučují se zejména pacientům, pro něž je problém mechanicky si čistit chrup,

případně toho vůbec nejsou schopni. V těchto roztocích jsou obsaženy substance, které

mají vliv na snižování zubního plaku a zabránění jeho tvorbě (Boticelli, 2002).

2.3.1.11 Zubní pasta

Po mechanickém odstranění zubního povlaku funguje zubní pasta jako doplněk

dentální hygieny. Obsahuje čistící látky (drobná čistící zrna), pěnivé látky (rozpouštějí

pigmenty a tuky), fluoridy (vytvrzují zubní sklovinu, zvyšují její odobnost na kyseliny)

a chuťové látky (dodávají pocit čistoty zubů, osvěžují dech).

Zubní pasta by neměla být abrazivní, aby neobrušovala a nepoškozovala tak zubní

sklovinu. Tuto informaci nalezneme na obalu zubní pasty jako RDA. Jedná se o relativní

abrazivitu dentinu, tedy o to, jak hrubé kousky se v zubní pastě vyskytují (Kovářová,

Zouharová, 2011). Pasta má na zuby čistící, leštící a osvěžující účinek. Měla by se nanášet

směrem od dásně ke žvýkacím plochám zubu vertikálním otáčivým pohybem. V pastách je

obsažen různý podíl určitých složek, jsou to např. abrazivní substance, zahušťovací

a změkčovací prostředky, čistící prostředky, sladidla a aromatické látky (Boticelli, 2002).

2.3.2 Čištění zubů

Na zubech se už několik minut po vyčištění začíná tvořit zubní povlak. Ze slinných

bílkovin na chrupu vznikne tenká vrstva, na níž ulpívají a množí se škodlivé bakterie. Tyto

bakterie následně produkují odpadové látky a tak dochází ke vzniku zubního plaku. Při

čištění zubů je odstraňování zubního plaku prioritou.

Je doporučováno čistit si zuby po každém jídle, ale velmi důkladně dvakrát denně

31

po konzumaci jídla. Poprvé ráno po snídani a podruhé večer po posledním pokrmu. Večerní

očista zubů se nesmí vynechávat, protože jinak zbytky jídla páchají na zubech škodu. Rty

a jazyk, které přes den pomáhají při odstraňování nečistot z chrupu jsou v noci pasivní.

Také slinné žlázy, které ředí škodliviny v ústech, v noci nepracují. Během spánku je

v dutině ústní vlhko a teplo, což je prospěšné prostředí pro rozmnožování bakterií

(Zouharová, 2008).

Abychom si správně čistili zuby, musíme zachovávat techniku a systém čištění,

nevynechat ani jednu plošku zubu, ani žádný zub. Je doporučováno věnovat se nejprve

vnitřním a vnějším plochám zubů. Pak teprve plochám žvýkacím, kde je mnoho rýh

a jamek a je třeba zde kartáček více k zubu přitlačit. Lidské zuby mají různé postavení

i tvar. Technik čištění je z tohoto důvodu více, aby vyhovovaly celému chrupu a aby byly

odstraněny všechny zbytky jídla. Podstatná je při čištění také naše zručnost (Kovářová,

Zouharová, 2011).

2.3.2.1 Techniky čištění zubů

Rozdíl mezi různými technikami je v tom, jakým směrem je kartáček veden.

V každém případě by technika čištění měla být šetrná i dásním i zubům, jinak může dojít

k jejich poškození. Špatný směr čištění, konce štětin, tlak při čištění i brusné vlastnosti

zubní pasty jsou faktory, které mohou chrup poškodit (Boticelli, 2002).

Tzv. Cik cak techniku využívají zejména děti, spočívá v pohybu katáčku z jedné

strany na druhou. Když se dítě naučí čistit si zuby samo, musejí rodiče dohlížet na to, aby

si krátkými horizontálními kmity přejíždělo přes kousací plochy, ty by se cik cak technikou

nevyčistily (Zouharová, 2008).

Bassova technika se doporučuje při prořezávání trvalého chrupu. Tato technika má

působivé výsledky, slibuje i vyčištění tzv. dásňového žlábku, tedy prostoru mezi zubem

a dásní. Kartáček v úhlu asi 30 – 40 stupňů položíme na zuby, vlákna jsou směrem

po dásni. Krátkým kmitáním po dobu 3 – 5 vteřin vyčistíme dásňový žlábek a následně

čistíme plochy chrupu stíravým pohybem směrem od dásním k zubu. Při této metodě se

nepoužívá zubní pasta, ale jen kartáček namočený ve vodě. Až ze zubů odstraníme plak,

potom teprve použijeme pastu (Zouharová, 2008). Je vhodné použít pastu s fluoridy, které

32

jsou klíčovými při posilování a výživě zubní skloviny (Kovářová, Zouharová, 2011).

K pečlivému odstranění zubního plaku ze všech ploch by mělo dojít po 4 – 5 minutách

čištění touto technikou. Takovéto důkladné čištění se doporučuje provádět minimálně

jednou denně. Ovšem během dne by se měly ze zubů odstraňovat zbytky potravy krátkým

čištěním. Při čištění ortodontických aparátů, pro usnadnění přístupu mezi okrajem sliznice

a breketou, jsou nejvhodnější kartáčky, jež mají dvě řady svazků štětin (Boticelli, 2002).

Stillmanova technika je technikou stírací. Hodí se pro dětský a zdravý dospělý

chrup, nesmí být narušen závěsný aparát zubu, tzv. parodont. Nesmíme zapomenout

na mezizubní prostory, k dočištění chrupu nám poslouží mezizubní kartáček nebo floss

(Zouharová, 2008).

Chartersova technika se aplikuje u lidí se střední až těžkou formou parodontitidy

a u osob s mezerovitým chrupem. Vlákna kartáčku pod úhlem 45 stupňů přikládáme

směrem od krčku zubu (opačně než u Bassovy techniky). I zde se krátkými kmitavými

pohyby čistí prostory mezi zuby. Tato metoda čištění zubů je náročnější na zručnost, proto

ji využívají zejména dospělí (Zouharová, 2008). Tato technika však neumožňuje vyčištění

tzv. dásňového žlábku (Kovářová, Zouharová, 2011).

Sólo technika je označována jako nejúčinnější. Každý zub se čistí zvlášť Bassovou

technikou. Jednosvazkový zubní kartáček přikládáme pod úhlem 30 – 40 stupňů. Jeho

vlákna zavedeme pod dáseň a lehkými vibracemi se zbavujeme zubního plaku. Tento

postup je vhodný pro čištění špatně dostupných míst chrupu, fixní rovnátka či prořezávající

se třetí stoličky a pro všechna místa chrupu, která nelze obyčejným zubním kartáčkem

dobře vyčistit (Zouharová, 2008).

Krouživá technika byla v dřívější době hojně využívaná, dnes se už nedoporučuje.

Neumožňuje vyčistit dásňový žlábek, kde se drží zubní povlak. V mnoha případech se

z krouživé techniky stane horizontální, což poškozuje sklovinu zubu i dáseň. Na zubech se

tak mohou vytvořit klínovité vady, jež způsobují bolest a jejich léčba nepatří

k nejjednodušším (Zouharová, 2008).

33

2.4 OrtodoncieJedná se o obor zubního lékařství. Jeho náplní je prevence a léčba malokluzí. Pojem

ortodoncie vychází z latiny, "orthos" znamená správně a "dontos" je zub. Tento obor věnuje

pozornost růstu a vývoji žvýkacího aparátu, prevenci a léčbě jeho odchylek. Malokluze

s sebou přináší různé důsledky, jako např. větší sklon k tvorbě zubního kazu, narušená

estetika obličeje, možnost vzniku traumatu zubů, poruchy fyziologické atd. (Weberová,

Ramanathan, 2008).

Bývá také označována jako čelistní ortopedie. Zkoumá příčiny vzniku anomálního

postavení a tvarů zubů i čelistí, její náplní je tudíž etiologie ortodontických anomálií.

Snímací ortodontické aparáty, které jsou u nás nejrozšířenější, pomáhají při léčbě v období

růstu a vývoje orofaciálního systému. Ortodontické přístroje fixní se používají při

závažnějších nepravidelnostech především u trvalého chrupu (Mazánek a kol., 1999).

Jedním z cílů ortodoncie je rovnoměrný trvalý chrup. Ten musí vytvářet účelný

a morfologický komplex, kde se zuby nacházejí v ustálené poloze ve vztahu k sousedním

protilehlým zubům, dále k měkkým tkáním dutiny ústní a k čelistem. Výsledkem působení

sil všech těchto tkání je stabilita zubů. Ideální postavení chrupu se vyskytuje jen

ve vzácných případech (Kamínek, Štefková, 1988).

Existují tři zásadní cíle ortodontické léčby:

„1. Vyvážený funkční celek.

2. Strukturální vyváženost a stabilita.

3. Estetika a harmonický vzhled“ (Weberová, Ramanathan, 2008, s. 7).

2.4.1 Význam ortodontické léčby

K nápravě zubních anomálií vede pacienty několik důvodů. Ať už se jedná

o odchylky týkající se jednoho nebo více zubů, skupin nebo anomálie, jež se projevují

v obličejovém profilu, anomálie jsou vždy rušivé. Existuje několik hlavních důvodů, proč

lidé lidé navtěvují ortodontistu.

Prvním důvodem je estetický zjev chrupu, což je pro mnoho pacientů velice

důležité, špatného chrupu si totiž všimne každý, s kým přijdeme do kontaktu. Stav chrupu

tedy souvisí s naším celkovým zevnějškem. To, jak chrup vypadá, má také vliv na naši

psychickou stránku. Lidé s různými anomálie bývají středem výsměchu apod. Včasný

a účinný ortodontický zákrok tak může zlepšit v období dospívání psychický vývoj

34

člověka. Jiná příčina ortodontické léčby souvisí s následným protetickým ošetřením. Musí

se upravit uspořádání zubních oblouků na pravidelné, jinak nemohou např. špičáky sloužit

jako pilíře pro protetickou náhradu. Třetím důvodem je zhoršený přístup při dentální

hygieně. Může za to především stěsnání chrupu, s nímž bývá spojen zvýšený výskyt

zubního plaku a kazu u stěsnaných zubů. Spolu s nesnadnou hygienou je ztížené i kvalitní

vyplnění zubu. Jiné pacienty přinutí k ortodontické léčbě narušený stav parodontu, což je

hlavní faktor ústní hygieny. Vliv ortodontických odchylek se projevuje u lidí s průměrnou

úrovní dentální hygieny. Lidé, kteří mají výbornou ústní hygienu, mají i výborný stav

parodontu. Naopak parodont ve špatném stavu mají jedinci se špatnou dentální hygienou.

Mezi další důvody vedoucí k ortodontickému léčení patří poruchy výslovnosti, žvýkacích

schopností či nesprávné artikulační poměry mezi zuby (Kamínek, Štefková, 1988).

„Úkolem ortodontického léčení je upravení anomálního postavení jednotlivých

zubů, skupin zubních, vztahu zubních oblouků, eventuálně ve spolupráci s čelistní chirurgií

komplexní řešení čelistní anomálie tak, aby bylo dosaženo vyváženého, estetického

a funkčního výsledku, pravidelného chrupu a esteticky přijatelného profilu obličeje“

(Kamínek, Štefková, 1991, s. 30).

Při ortodontické léčbě jsou využívány přístoje buď fixní nebo snímací. Fixní

aparáty jsou pevně nasazeny na zubní korunky, ty snímací si pacient sám nasazuje

a sundává. Často musí dojít k vytržení zubů, jak dočasných, tak stálých, aby se vytvořilo

místo pro nutné posuny zubů do pravidelného skusu.

Definitivní vyléčení ortodontické anomálie se předpokládá až u stálého chrupu,

v případě nutnosti i chirugického zákroku po ukončení růstu jedince. Pro léčení smíšeného

chrupu se užívá termínu "léčba interceptivní", tedy zasahující do vývoje. Ortodontická

terapie trvalého chrupu se označuje termínem "léčba korektivní", tedy upravující.

Aby byla léčba úspěšná, musí splňovat především tyto podmínky:

- přesná diagnostika,

- vhodně indikovaná vyšetření,

- ideální plán léčení a seznámení s ním pacienta, případně rodičů,

- užití efektivní terapeutické metody,

- spolupráce pacienta, především ústní hygiena, nošení snímacích přístrojů apod.,

- retence výsledku ortodontické péče (Kamínek, Štefková, 1991).

Ortodontická léčba působí na tři oblasti, jež mají souvislost s vývojem

35

dentofaciálního systému. Jsou to oblasti dentice a alveolárních výběžků, kostry obličeje

a svalů obličeje a jiných měkkých tkání (Weberová, Ramanathan, 2008).

Ortodoncii lze rozdělit na několik oborů:

Preventivní ortodoncie, za její pomoci se snažíme předcházet vzniku či případně

rozvinutí odchylky.

Interceptivní ortodontická léčba, jejím úkolem je zahájení včasného léčení, udává

začátek léčby tak, aby se vada nedostala do horší formy.

Korektivní ortodoncie se zabývá léčbou malokluzí bez ohledu na nejvhodnější dobu

léčby. Korektivní ortodoncií se léčí mnoho dospělých osob.

Prechirurgická ortodoncie patří k terapii skeletálních vad. Jejím cílem je upravit zubní

oblouky do takového stavu, aby mohl být proveden chirurgický zákrok (Weberová,

Ramanathan, 2008).

Archeologické nálezy v Řecku svědčí o pokusech rovnání zubů jednoduchými

přístroji. Ortodoncie se tak řadí k nejstarším specializacím zubního lékařství.

Za zakladatele moderní ortodoncie je považován Edward H. Angle, který se přičinil

na vzniku ortodoncie jako speciálního oboru. Angle použil poprvé ortodontický aparát

Edgewise. On a jeho žáci zastávali názor, že části dentoalveolárního systému se mají

spontánně dostat do optimální okluze, nedoporučoval léčbu extrakcí.

Ortodontisté v Evropě se přikláněli k léčbě snímacími aparáty. Jejich cílem byla

úprava růstu čelistí. Pierre Robin poprvé předvedl monoblok, který dolní čelist posunoval

směrem vpřed.

Ortodoncie ve Spojených státech naopak mířila k používání fixních ortodontických

aparátů. Andrews představil zařízení, kde zámky měly už dané sklony zubů v sagitální,

vertikální i transverzální rovině. Jednalo se o pokrok, který šetřil čas, protože se již

nemusely ohýbat dráty na aparátu (Weberová, Ramanathan, 2008).

„K dosažení optimálního výsledku ortodontické terapie je důležité určit

nejvhodnější věk pro zahájení léčby. Ta má být pro pacienta nejen únosná, ale také

ekonomicky přijatelná. Volba věkového období předpokládá dobrou znalost vývoje a růstu

orofaciálního systému. Začneme-li léčit v optimální době, můžeme přímo ovlivnit

36

probíhající vývoj a růst orofaciálního systému“ (Mazánek a kol., 1999, s. 81).

Zahájení ortodontické léčby je nejvhodnější mezi 7. - 10. rokem. V této době lze

upravit hluboký a skřížený skus, kompresní anomálie či vztah čelistí a zubních oblouků.

Snímací přístroje se ve většině případů používají k léčbě u dočasného a smíšeného chrupu,

pouze u vybraných druhů odchylek, např. forem zkříženého skusu nebo obráceného skusu

v úseku frontálním, se užívají aparáty fixní (Mazánek a kol., 1999).

2.4.2 Prohlídka ortodontického pacienta

Při vyšetření se používají různé přístroje a metody. Souhrnem těchto výsledků je

ortodontická diagnóza, podle níž se plánuje léčba a je vyřčena prognóza (Kamínek,

Štefková, 1988).

K vyšetření a dokumentaci slouží následující metody:

- anamnéza;

- fyzikální vyšetření (aspekce, palpace a měření na chrupu);

- rentgenové vyšetření (panoramatický a kefalometrický snímek);

- vyšetření studijních modelů;

- snímek pravé ruky k vyhodnocení skeletálního věku u pacienta v růstu;

- fotografická intraorální a extraorální dokumentace (Weberová, Ramanathan, 2008).

2.4.2.1 Anamnéza

Jedná se o cílené vyšetření, lékař se zaměřuje na typ odchylky, která se vyskytuje

u pacienta.

U anamnézy rodinné se zjišťuje přítomnost či nepřítomnost obdobných anomálií

u rodičů, sourozenců, případně u dalších pokrevních příbuzných pacienta. Při diskusi

s rodiči se zajímáme o jejich vztah k ortodontickému léčení.

Při osobní anamnéze zjišťujeme pouze u pacientů, kteří mají vrozenou nějakou

malformaci, jako např. rozštěp nebo ankylózu kloubu, průběh těhotenství a porodu.

U jiných pacientů, kde by mohl zvlozvyk být etiologickým činitelem, se o nich musíme

důkladně informovat. Mezi typické zlozvyky patří cucání dudlíku nebo druh výživy (kojení

nebo výživa umělá). I když úrazy a dětská onemocnění nepůsobí na vznik ortodontických

odchylek, musí se vyšetření provádět celkově. Lékař musí mít přehled o komplexním

37

zdravotním stavu (Kamínek, Štefková, 1988). Osobní anamnéza podává informace

o prodělaných nemocech, úrazech, prodělaných operacích a alergiích. Dále je nutné zjistit,

jaké léky pacient užívá a také informace o nadměrném užívání nikotinu a alkoholu

(Mazánek a kol., 1999). Je třeba se ptát na nemoci kardiovaskulárního systému

a dýchacího systému, dále na onemocnění spojené s krví a funkcí žláz s vnitřní sekrecí.

K rychlému sběru údajů může posloužit dotazník (Stejskalová et al., 2008).

Stomatologická anamnéza zahrnuje vyšetření chrupu, zhodnocení ústní hygieny

a indexu krvácivosti mezizubních papil. Provádí se kontrola počtu zubů a zjišťují se

příčiny extrakcí dočasných i trvalých zubů (Weberová, Ramanathan, 2008).

2.4.2.2 Aspekce

Extraorální aspekcí se hodnotí kompletní tělesná stavba pacienta, ale i obličej. Při

prohlíce obličeje se lékař zaměřuje na symetrii z čelního pohledu a z pohledu bočního

na tvar profilu. Zjištění se zapíše do chorobopisu a doplní se do něj případně ještě výskyt

jizev na obličeji, obličejová asymetrie, operace rozštěpu a další. Obličej si rozdělíme na tři

pomyslné třetiny: horní (frontální), střední (nosní) a dolní (čelistní). Tyto partie vymezují

body: rozhraní vlasů a čela, dále pak kořen nosu nad nosním sedlem (nad nejhlubším

místem), změna nosní přepážky v horní ret a bod na bradě nejvíce vpředu a dole. Občas při

aspekci pacienta lze vidět i zlozvyk, jako např. cucání prstů. V průběhu prohlídky si

všímáme také pacientova celkového chování, jestli mentální stránka odpovídá

kalendářnímu věku, případně zda je či není dítě uplakané a bojácné. Dále je při vyšetření

třeba brát ohled na výšku postavy, jestli výška souhlasí s věkem.

Intraorální aspekcí diagnostikujeme samotnou ortodontickou anomálii. Všímáme

si všech úseků chrupu. Při skusu klasifikujeme vztah zubních oblouků a protilehlých zubů.

Při intraorální aspekci hodnotíme také celkový stav chrupu, zapisuje se erupce, zuby

dočasné i stálé, které se v dutině ústní nacházejí, dále pak stav zubní skloviny, kazy,

plomby – kvalita i velikost a úroveň zubní hygieny. Kromě těchto vyšetření se provádí

prohlídka sliznice dutiny ústní, jazyku a patrových mandlí (Kamínek, Štefková, 1988).

38

2.4.2.3 Palpace

Extraorální palpace nám odhaluje tvar dolní hrany dolní čelisti (mandibuly),

podle níž lze rozpoznat růstovou rotaci dolní čelisti. Tvar zubního oblouku může být

zdeformovaný jizvami po operaci rozštěpu nebo velkými jizvami např. na tvářích nebo

rtech od popáleniny elektrickým proudem. Tlak, který se vyvíjí na zubní oblouk, může být

příčinou ortodontických anomálií. Palpuje se jejich pohyblivost a tuhost.

Intraorální palpací zjišťujeme vyklenutí na alveolárních výběžcích na místě, kde

se mají zuby teprve prořezat. Palpací také usuzujeme na skeletální třídu, tedy vztah čelistí,

který nám zobrazí boční rentgenový kefalometrický snímek. Pro určení skeletálního věku

provádíme palpaci horní a dolní čelisti na úrovni hrotů zubů. U pacientů, kteří mají

v dutině ústní jizvy po prodělaném rozštěpu patra a čelisti, se zajímáme o stav kostěného

podkladu (Kamínek, Štefková, 1988).

2.4.2.4 Měření na chrupu

Intraorální měření se provádí dvěma způsoby. Rozměry chrupu se buď měří na

pacientovi nebo na modelu jeho chrupu. Ty rozměry, které jsou v dutině ústní málo

přístupné, je lepší měřit na modelu. Inicizální schůdek zjišťujeme posuvným měřítkem,

měří se rozdíl retných ploch horních a dolních středních řezáků. Dále se provádí měření

hloubky skusu, používá se posuvné měřítko. Zjišťujeme vertikální vzdálenost, která udává

přesah řezací hrany horních a dolních řezáků (Kamínek, Štefková, 1988).

Analýza modelů nám podává informace o velikostech zubů či mezer, jejichž

měření se nedá provádět v dutině ústní, ale na modelech pacientova chrupu ano. Kromě

lepší dostupnosti u modelů jde také o důvody, jako je např. časová náročnost a s ní spojená

pracnost, takže je vhodnější provádět měření a plánovat ortodontickou léčbu bez

přítomnosti pacienta v zubařském křesle. Ortodontické modely chrupu jsou odlišné

od modelů pracovních nebo studijních, které se používají v jiných oborech stomatologie.

Na ortodontickém modelu musí být vyznačeny jak zubní korunky, tak celé alveolární

výběžky. Odlévají se většinou dva modely, jeden se označuje jako muzejní model, na který

se zobrazuje stav na začátku léčení a slouží také k dokumentaci průběhu léčby. Druhý

model plní funkci pracovní, je určen pro výrobu ortodontického přístroje (Kamínek,

Štefková, 1988).

39

2.4.2.5 Rentgenové vyšetření

Rentgenové snímky chrupu nám podávájí informace o případné hypodoncii

(neboli sníženému počtu zubů) nebo hyperdoncii (přespočet zubů). Díky těmto snímkům

zkoumáme, v jaké poloze se nachází zárodek zubu, ale i směr, kterým se bude prořezávat.

Hodnotí se vytváření kořene u všech zubů a všímáme si eventuálních změn na parodontu,

kazů a výplní zubů. Tato klasifikace je podstatná při posuzování biologického faktoru

zubu. Existují buď intraorální rentgenové snímky, které zobrazují jednotlivé úseky chrupu

nebo ortodontické pantomografické snímky, které znázorňují celý chrup na jednom

snímku, což je jistě výhoda.

Kefalometrické rentgenové snímky podávají obraz o vztahu čelistí, jejich poloze

a velikosti. Zjistíme z nich také polohu a sklon předních zubů. Tyto informace jsou

nezbytné pro určení kompletní diagnózy, se kterou souvisí vhodný léčebný plán. Při

kefalometrickém rentgenovém snímku, který je také nazýván dálkovým rentgenovým

snímkem hlavy, je pevně fixovaná pacientova hlava, rentgenová lampa i jejich vztah.

Projekce musí být standardizována, což znamená, že se přesně stejná projekce musí použít

u odlišných pacientů, ale i u jednoho pacienta při určitém časovém horizontu (Kamínek,

Štefková, 1988).

2.4.2.6 Vyšetření na ostatních odděleních

Někdy je třeba, aby pacient absolvoval vyšetření také na jiném oddělení. Může se

jednat o oddělení pedostomatologické nebo oddělení pro záchovnou stomatologii. Pacienti,

kteří mají potíže s velkými mezerami mezi zuby např. po úrazu, vytržení zubu nebo při

hypodoncii, bývají odesíláni na protetické oddělení. Dentista s protetikem spolupracuje

na tvorbě plánu ortodontické léčby i protetického ošetření. Onemocnění parodontu se řeší

společně s lékaři z parodontologického nebo pedostomatologického oddělení. Při

ortodontických anomáliích se také mohou vyskytovat poruchy řeči, v tomto případě je

nutná domluva lékařů a vyšetření pacienta na logopedii či fonologii. Na ORL jsou posíláni

pacienti, kteří trpí potížemi s dýcháním kvůli adenoidní vegetaci v nosohltanu. Jiná

celková onemocnění (podle potíží pacienta) jsou řešena na příslušných odděleních, např.

na pediatrickém, alergologickém, endokrinologickém nebo ortopedickém (Kamínek,

Štefková, 1988).

40

2.4.3 Ortodontické modely

Jedná se o trojrozměrné duplikáty měkkých a tvrdých tkání v ústní dutině. Modely

musejí splňovat potřeby na nedostatky chrupu, na léčebný plán a na výrobu ortodontických

pomůcek. Dále fungují ortodontické modely jako dokumentační materiál, který podává

informace o stavu chrupu před léčením, také během léčby a i situaci po skončení léčby

(Koťová, 1999).

Modely chrupu se zhotovují pro dokumentační, diagnostické a pracovní účely.

Na začátku ortodontické léčby se vytvářejí dva modely, studijní a pracovní. Rozdíl mezi

nimi je v kvalitě sádry a úpravě. Model pracovní se upravuje pro snadnější laboratorní

kroky, jako je drobné zbroušení, ale i kompletní přestavba modelu chrupu.

Pro kvalitní model je nutný dobrý otisk chrupu, ten se provádí otiskovacími

hmotami. Jsou nanášeny lžící, jež je podobně velká a tvarovaná jako pacientova ústní

dutina. Lžíce pro otisky jsou vysoké a mají zesílené okraje. Ulehčuje se tím napodobení

vestibula horního i dolního. Materiál, ze kterého se lžíce vyrábějí, je buď kov nebo plast.

Velikostí existuje několik, aby byla lžíce vhodná jak pro dítě, tak pro dospělého pacienta.

Otisk se z ordinace do laboratoře dostává umytý a dezinfikovaný. Musí obsahovat

administrativní zprávu a také by měl zahrnovat informace o plánovaném typu přístroje,

počtu a úpravě modelů. Dentista musí znát technické postupy při zhotovování

ortodontického snímacího aparátu a měl by umět jenotlivé prvky sám vyrobit. Díky těmto

schopnostem je schopný navrhnout účinnou pomůcku, kde si fuknční a technická stránka

navzájem nepřekáží (Koťová, 1999).

Modely jsou reprodukcí pacientových zubů, dásní i alveolárních výběžků. Studium

modelů slouží ke specifikaci ortodontické diagnózy. Zpřesní se postavení zubů a okluze

ve všech směrech, modely se změří, dále se měří délka zubního oblouku a šířka

jednotlivých zubů, díky čemuž je možné odhadnout symetrii zubního oblouku. Kromě toho

se hodnotí závažnost anomálie. Studijní modely slouží k motivaci pacienta pro léčbu

a rovněž zobrazují pacientovu odchylku i jiným odborníkům (Weberová, Ramanathan,

2008).

41

2.4.4 Ortodontické anomálie

Odchylky se mohou vyskytovat u zubů jednotlivých, skupin zubů, vztahu zubních

oblouků a vztahu čelistí a jejich velikostí. Diagnostika anomálií se dělí do čtyř skupin.

Jedná se o anomálie jednotlivých zubů, další skupinou jsou anomálie skupin zubů, pak

anomálie vztahu zubních oblouků (neboli okluzální diagnostika) a poslední skupinu tvoří

skeletální diagnostika (Kamínek, Štefková, 1988).

K rozeznání anomálií je nutné velmi dobře rozeznat pravidelnou okluzi. Pojem

okluze v sobě zahrnuje statický a dynamický smysl. Statický význam označuje tvar

zubního oblouku, postavení zubů, vztah zubů k závěsnému aparátu a artikulaci. Smysl

dynamický se vztahuje k funkci stomatognátního systému, jenž je tvořen zuby, závěsným

aparátem, temporomandibulárním kloubem a neuromuskulárním systémem (Weberová,

Ramanathan, 2008).

Andrews určil šest vlastností, které by měla mít normální okluze. Označují se jako

6 klíčů okluze:

„1. Vztah molárů.

2. Meziodistální angulace korunek zubů.

3. Labiolinguální sklon korunek zubů.

4. Žádné rotace zubů.

5. Žádné mezery v zubních obloucích.

6. Speeova křivka“ (Weberová, Ramanathan, 2008, s. 26).

Jejich klasifikace pomáhá při diagnostice a plánování léčby, pacient si představí

a pochopí následky určité malokluze, dále ulehčuje odbornou komunikaci týkající se

malokluzí a také díky klasifikaci existuje možnost srovnávání anomálií (Weberová,

Ramanathan, 2008).

V naší populaci se malokluze (ortodontická anomálie) vyskytuje u více než 80 %

školních dětí, u osob mladší dospělosti tomu není o moc méně. Z toho vyplývá, že počet

anomálií se s věkem nesnižuje a vady se spontáně neupraví (Mazánek a kol., 1999).

Tyto anomálie nepříznivě ovlivňují vývoj i funkci orofaciálního systému. Problémy

se skusem zhoršují estetiku obličeje i chrupu, což může vést i k narušení psychosociální

stránky jedince. Růst a vývoj orofaciálního systému trvá dlouhou dobu a je tedy vystaven

faktorům zevního i vnitřního prostředí, které mohou anomálie vyvolávat. Mezi vnitřními

42

příčinami je nejvýznamnější dědičnost, poruchy výživy matky, celková onemocnění

a vývojové poruchy na kostře hlavy. Vnějšími vlivy jsou poruchy růstu a vývoje chrupu,

předčasně ztracené mléčné zuby, zlozvyky či nemoci dutiny ústní. Vnější i vnitřní vlivy se

mohou vyskytovat v kombinaci, proto je někdy složité určit etiologii malokluze (Mazánek

a kol., 1999).

2.4.4.1 Anomálie postavení jednotlivých zubů

Jde o postavení jednotlivých zubů ve vztahu k zubům sousedním. Takovéto

odchylky bývají označovány také jako malpozice jednotlivých zubů (Weberová,

Ramanathan, 2008).

Inklinace je sklon zubu, ten může být mesiální, vestibulární, distální či orální.

O vestibulární erupci se jedná v případě, že korunka zubu se neprořezala v řadě zubů

vestibulárně. Pokud se korunka zubu prořezala orálně opět mimo zubní řadu v dolní čelisti,

nazývá se erupce lingvální, v horní čelisti erupce palatinální.

Transpozice je chybné uložení zubu v zubním oblouku tak, že se změní pořadí zubů v

oblouku. Nejčastěji se transpozice vyskytuje u špičáku v horní čelisti, který se v této situaci

nachází mezi premoláry, případně mezi bočním a středním řezákem.

Supraokluze je postavení zubu, kde zub přečnívá přes okluzní rovinu. Došlo k prořezávání

zubu přes rovinu již prořezaných sousedních zubů.

Infraokluze je postavení zubu, zub nevyrostl až k okluzní rovině. Prořezání zubu přestalo

dříve, nedosahuje tak velikosti sousedních prořezaných zubů. Nejčastějším důvodem

zastavení zubní erupce je ankylóza, jedná se o fixní spojení kosti a zubního cementu někde

na kořeni zubu.

Rotace je stav, kdy se zub otočí kolem své osy podélně. V případě, že ploška zubu je

natočena směrem mesiálním, jde o mesiální rotaci. Pokud ploška zubu míří směrem

distálním, jedná se o rotaci distální.

Retence je stav, kdy se založený zub neprořezal v etapě prořezání z fyziologického

hlediska. Pojem retence se užívá také v případě, kdy by se mohl zub prořezat ještě ve

fyziologickém období, ale ve většině případů se tak nestane kvůli anomálnímu uložení

zubu. Jako zadržovaná retence (neboli impaktace) se označuje situace, kdy prořezání zubu

brání nějaká bariéra, jako např. uzavření místa pro zub zuby soudedními nebo přespočetné

43

zuby. Retence se nejčastěji vyskytuje u třetích molárů.

Semiretence zubu je případ, kdy zubní korunka není pokryta kostí, ale jen sliznicí.

Zákus je postavení zubu (horního řezáku nebo špičáku), kdy řezací hrana horního zubu je

orálně od hran zubů dolních. Při této odchylce lze také užívat termínu předkus dolního

předního zubu, zejména pokud existuje větší odchýlení dolního zubu (Kamínek, Štefková,

1988).

Ortodontické anomálie řezáků

Mají velký vliv na dentofaciální estetiku, proto je těmto anomáliím věnována

značná pozornost. Velká část pacientů právě kvůli nepravidelnostem v přední části chrupu

vyhledává ortodontické vyšetření. Při kousání potravy řezáky oddělují sousta jídla, ale

některé ortodontické anomálie tuto funkci narušují nebo snižují. Odchylky chrupu jako

stěsnání, hluboký skus, rotace a inklinace řezáků mohou vést k porušení parodontu nebo

také ke zvýšené kazivosti zubů v místech, kde je horší dostupnost pro čistění. Anomálie

řezáků u chrupu dočasného mohou znamenat odchylku také ve stálém chrupu (Koťová,

2008).

„V dočasném chrupu sledujeme: počet dočasných řezáků, tvar korunek dočasných řezáků,

nepravidelnosti pořadí a místa erupce dočasných řezáků, tvar zubních oblouků

a přítomnost mezer, skus. U anomálií počtu dočasných řezáků a výskytu srostlic je třeba

včas vyloučit anomálie počtu stálých řezáků“ (Koťová, 2008, s. 9).

„Ve stálém chrupu sledujeme: dobu, pořadí a místo erupce stálých řezáků (na erupci

druhostranného řezáku téže čelisti čekáme maximálně tři měsíce), počet stálých řezáků,

tvar korunek stálých řezáků, prostorové proměny (po erupci stálých špičáků se už jejich

transverzální vzdálenost nezvětšuje), skus. Při agenezi či mikrodoncii v oblasti stálých

řezáků je třeba vyloučit poruchy erupce špičáků, případně ageneze a retence v oblasti

premolárů“ (Koťová, 2008, s. 9).

Podstatné kroky při odhalování anomálií u tvaru a počtu trvalých řezáků:

- včasná diagnostika, podezření na tuto anomálii vyvolává netypické prořezávání

jednotlivých zubů při výměně chrupu, zpoždění erupce, atypie u chrupu dočasného

44

a dědičné předpoklady;

- kontrola vývoje a erupce zubů stálého chrupu, v případě, kdy chybí jeden postranní řezák,

se často objevuje mikrodoncie řezáku druhostranného či poškození erupce horního trvalého

špičáku;

- pozorování vývoje všech druhých premolárů;

- individuální posuzování dočasných zubů v místě, kde chybí stálé zuby;

- řešení vyskytujících se mezer, stanovení ortodontické a protetické léčebné péče;

- braní ohledu na velikost zubních oblouků, další ortodontické nedostatky, biologické

okolnosti chrupu a pacientova přání při léčbě;

- sledování a případné řešení podobných vad v rodině, u mladších sourozenců to může

znamenat včasnou diagnostiku (Koťová, 2008).

Důležitá opatření při poruchách erupce řezáků:

- včasná diagnostika anomálií erupce řezáků, pozorování jejich výměny;

- vyhledání příčin, zda se jedná o erupční překážku (např. nadpočetný zub), stěsnání,

dystopii zárodku, úraz nebo dědičnost;

- indikování rentgenového vyšetření při defektech výměny řezáků;

- opatření další léčby, odeslání pacienta na ortodontickou, případně i chirurgickou

konzultaci;

- ortodontické vytvoření nebo udržení místa pro zařazení retinovaného řezáku je nutné

po chirurgickém odstranění překážky erupce;

- pravidelné kontrolování průběhu zařazování řezáku;

- ortodontický zásah v případě zmenšování mezery pro retinovaný zub;

- navazující léčebný plán u ortodontisty, chirurga a praktického lékaře;

- rozvážné indikování vytrhnutí dočasných špičáků, aby se vytvořil dostatek místa pro

erupci trvalých řezáků (Koťová, 2008).

45

Ortodontické anomálie špičáků

Trvalé špičáky jsou důležité pro svou stabilitu, bývají k nim uchyceny zubní

náhrady. Vztah mezi špičáky navzájem je podstatným faktorem pro pevnost chrupu

(Koťová, 2008).

„V dočasném chrupu u špičáků sledujeme:

- prematurní kontakty a nucené vedení dolní čelisti;

- zda nevytvářejí erupční překážku při erupci stálých postranních řezáků“ (Koťová, 2008,

s. 90).

„Ve stálém chrupu u špičáku sledujeme:

- průběh erupční dráhy, sklon podélné osy, vertikální asymetrie;

- prostorové poměry v místě erupce (poruchy opěrné zóny);

- přechodnou distoinklinaci horních stálých postranních řezáků a symetrické vyklenutí

na vestibulární stěně alveolárního výběžku před erupcí horních stálých špičáků;

- anomálie erupce špičáků jsou často dědičné, sdružují se s anomáliemi tvaru a počtu

řezáků, případně premolárů;

- palatinálně retinovaný stálý špičák ohrožuje resorpcí kořeny stálých řezáků (sledujeme

projekci korunky retinovaného špičáku přes kořeny horních řezáků, překrytí 1/2 kořene

postranního řezáku už je varovným symptomem“ (Koťová, 2008, s. 90).

Ortodontické anomálie premolárů

Na premolárech je závislá výška skusu. Jejich postavení má vliv na pravidelné

zařazení prvních trvalých molárů (Koťová, 2008).

„Ve smíšeném chrupu u premolárů sledujeme:

- ztráty místa v opěrné zóně;

- biologický faktor zejména druhého dočasného moláru;

- atypické resorpce kořenů dočasných molárů blokující erupci premolárů a rozvoj

infraokluze dočasných molárů“ (Koťová, 2008, s. 113).

„Ve stálém chrupu u premolárů sledujeme:

46

- pořadí, počet a stranovou symetrii prořezávání (na erupci druhostranného premoláru

téže čelisti čekáme maximálně šest měsíců);

- prostorové poměry (důsledky poruch opěrné zóny, laterální stěsnání);

- odchylky podélné osy vyvíjejících se premolárů;

- opožděný vývoj (výjimečně je zárodek patrný na rtg až ve 12 – 13 letech);

- skus“ (Koťová, 2008, s. 113).

Ortodontické anomálie molárů

Moláry, stejně jako premoláry, určují výšku skusu. Další funkcí molárů je

rozmělňování tuhé potravy a rozložení žvýkacích sil a jejich přenos na lebku (Koťová,

2008) .

„V dočasném chrupu u molárů sledujeme:

- předčasné ztráty molárů opěrné zóny;

- infraokluzi, příp. částečné či úplné "zanoření" korunky dočasného moláru zpět do

alveolárního výběžku (ankylóza)“ (Koťová, 2008, s. 127).

„Ve stálém chrupu u molárů sledujeme:

- poruchy erupce (zadržená erupce, ankylóza, retence, dystopie);

- kolize zárodků molárů (laterální stěsnání);

- malformace kořenů (distální kolénkovité zahnutí);

- poruchy počtu stálých molárů;

- skus;

- vývoj třetích molárů (návrh na jejich extrakce zvažujeme nejen podle prostorových

poměrů a postavení zárodků, ale také vzhledem k biologickému faktoru prvních a druhých

molárů)“ (Koťová, 2008, s. 127).

2.4.4.2 Anomálie postavení zubních skupin

Protruze je pojem pro labiální sklon buď hormího nebo dolního řezáku, nebo pro skupiny

řezáků.

Retruze se užívá pro orální sklon opět jednoho řezáku nebo jejich skupiny.

Obrácený skus je odchylka, při níž jsou veškeré horní řezáky, případně i špičáky,

47

v zákusu.

Otevřený skus (neboli nedovíravý skus) je stav, kdy při skousnutí se mezi protilehlými

zuby vyskytne mezera u skupin dvou a více sousedních zubů. Tato anomálie se vyskytuje

v rovině frontální nebo laterální(Kamínek, Štefková, 1988). Otevřený skus kromě zlozvyků

může být způsobován i nežádoucím pohybem jazyka. Ten při polykání totiž tlačí do stran

i dopředu a může tak dojít k pohybu zubů, což vede k otevřenému skusu. V případě, že tato

anomálie nevznikla chybnou funkcí jazyka, je velice časté vkládání jazyka mezi zubní

oblouky, a to jak při polykání, tak v klidu. Když nebude zahájena ortodontická léčba či

myofunkční terapie, stav zůstane stejný.

Progenie způsobuje to, že jazyk leží na na dolní straně ústní dutiny jak při polykání, tak

v klidu. Jazyk tak vlivem špatné funkce kopíruje tvar čelisti (Kittel, 1999).

Mezerovitý chrup je situace po prořezání všech zubů, kdy mezi sousedními zuby vznikne

přebytek místa, tedy mezera. Jako trema je označována jednotlivá mezera, pojem diastema

se užívá pro označení mezery mezi středními řezáky.

Stěsnání se vyskytuje v případě, kdy v některé části chrupu není pro pravidelné zařazení

zubů dostatek prostoru. Projevem stěsnání jsou anomálie postavení zubů, například rotace,

inklinace, vestibulární erupce a palatinální nebo lingvální erupce.

Mezi další odchylky u zubních skupin patří hluboký skus, převislý skus, zkřížený

skus, bukální nonokluze, a lingvální nonokluze (Kamínek, Štefková, 1988).

2.4.4.3 Anomálie vztahu zubních oblouků (okluzální diagnostika)

Takovéto odchylky mohou být definovatelné ve vertikálním, sagitálním

a transverzálním směru (Weberová, Ramanathan, 2008).

Hodnotí se poloha dolního zubního oblouku ve vztahu k oblouku hornímu. Tento

vztah můžeme rozdělit do třech stádií:

a) normookluze (Angleova I. třída)

b) distookluze (Angleova II. třída)

c) mesiokluze (Angleova III. třída)

Tuto klasifikaci vynalezl roku 1899 E. H. Angle, americký ortodontista. Angle

založil speciální ortodoncii, jako samostanou disciplínu. S jeho jménem je spojován systém

hodnocení anomálií v ortodoncii, dále základy struktur fixních rovnátek a rovněž první

48

postgraduální školení v ortodoncii, které zavedl. Angleův systém klasifikace byl postaven

na vztahu prvních trvalých molárů. Dnes se používá poupravené verze hodnocení, která

popisuje vztah kompletních zubních oblouků (Kamínek, Štefková, 1988).

Normookluze je vztah oblouků, kdy při maximální interkuspidaci horní špičák leží

na úrovni mezi dolním špičákem a prvním premolárem.

Distookluze je postavení oblouků, při němž je dolní oblouk umístěn dorzálně vzhledem

k oblouku hornímu. Distookluze se podle sklonu horních řezáků dále dělí na 3 oddělení:

• u 1. oddělení se vyskytují zubní oblouky v distookluzi a horní řezáky v protruzi;

• anomálie 2. oddělení spočívá v tom, že zubní oblouky jsou v postavení distookluze

a horní řezáky (minimálně ty střední) v retrusi, hloubka skusu bývá ve většině

případů zvětšena;

• do 3. oddělení patří distookluze, u nichž se v horní frontální části nevyskytuje

protruze ani retruze.

Klasifikaci je nutné provádět zvlášť na každé straně, protože vztah oblouků může být

na levé a pravé půlce chrupu odlišný.

Mesiokluze je anomálie vztahu zubních obloků, při které je dolní oblouk vzhledem

k hornímu ventrálně. Může se jednat o jednostranný či oboustranný posun s rozlišným

rozsahem. U meziokluze se při skusu promítá horní špičák na úroveň dolního prvního

premoláru. Ve frontální části chrupu se často vyskytuje obrácený skus, případně skus hrana

zubu na hranu (Kamínek, Štefková, 1988).

2.4.4.4 Skeletální diagnostika

Ortodontické anomálie v postavení zubních oblouků se často vyskytují i s

odchylkou buď v poloze, velikosti nebo vztahu čelistních kostí. Protože čelisti jsou ale

kryty měkkými tkáněmi, nemůžeme pozorovat polohu ani velikost čelistí. Klasifikujeme

tedy pouze vztah zubních oblouků. Pro zkoumání polohy a velikosti čelistí je nutný

kefalometrický rentgenový snímek lebky.

Existuje zde podobné dělení na tři skupiny, jako u okluzální diagnostiky.

Nevyplývá z toho však žádná vzájemnost zařazení do stejného oddělení.

• I. skeletální třída popisuje vztah čelistí bez nápadné anomálie;

• u II. skeletální třídy se nachází vztah čelistí, kdy dolní čelist je uložena relativně

49

dorzálně vůči čelisti horní, příčinou může být větší velikost horní čelisti nebo

naopak menší velikostí dolní čelisti, případně sloučením obou těchto odchylek;

• ve III. skeletální třídě se vyskytuje vztah, kde je dolní čelist vzhledem k horní

relativně ventrálně, důvodem může být větší dolní čelist, menší dolní čelist,

eventuálně kombinace obou (Kamínek, Štefková, 1988).

2.4.5 Příčiny ortodontických anomálií

Ortodontické odchylky se v naší společnosti vyskytují poměrně často. Důvod jejich

vzniku není jednoznačný, protože příčin existuje mnoho a často se slučují dohromady.

Hlavní příčiny vzniku těchto odchylek dělíme do třech základních kategorií:

• dědičnost;

• intrauterinní vývoj;

• postnatální vývoj (Kamínek, Štefková, 1991).

2.4.5.1 Dědičnost

Procento, ve kterém hraje roli u ortodontických anomálií dědičnost, je vysoké.

Podobné odchylky se často vyskytují u rodičů a dětí, sourozenců a příbuzných osob.

Jednovaječná dvojčata bývají postižena velice často stejnými anomáliemi, v některých

přpadech jsou odchylky naprosto stejné.

Ortodontické anomálie jsou obměny, které vyplývají z postavení jednotlivých zubů,

jejich velikosti, zubních oblouků a čelistí. Tyto odchylky se u příbuzenyských vztahů

vyskytují asi ve stejné míře jako typ postavy, tvar obličeje apod (Kamínek, Štefková,

1991).

Dědičné jsou tyto znaky:

- počet zubů;

- tvar a velikost zubů;

- tvar a velikost čelistí;

- doba růstu čelistí;

- poloha zárodků zubů a směr prořezávání;

- doba, za kterou se zuby prořezají.

50

K dědičnosti jednotlivých znaků může dojít nezávisle na sobě, dědí se i jejich

odchylné varianty. Nesouvisí spolu např. velikost dočasných a trvalých zubů nebo velikost

čelistí ve vztahu k zubům (Kamínek, Štefková, 1991).

Dědičná anomální onemocnění chrupu:

- převislý skus;

- pravá mandibulární pyrogenie;

- retence špičáků;

- hypodoncie;

- hyperdoncie;

- distookluze s protruzí horních špičáků;

- odchylky v postavení jednotlivých zubů (Kamínek, Štefková, 1991).

U převislého skusu je výrazná horní čelist a anteriorotace dolní čelisti. U tohoto

onemocnění se často objevuje hypertonie svalu, který zvedá dolní ret a tlačí ho proti

řezákům. Tento tlak ujasňuje retruzi horních i dolních řezáků.

Pravá mandibulární progenie je nemoc, kterou lze v některých případech diagnostikovat

již u dočasného chrupu, kdy růst dolní čelisti je příliš intenzivní. Zpravidla se ale objevuje

až v období dospívání, kdy i jiné znaky obličeje se mění z dětských na dospělé. U spousty

pacientů s pravou pyrogenií se nesetkáme s příbuznými, kteří by měli tuto vadu. Jde

o typicky polygenní nemoc, což znamená, že dědičnost není jedinou příčinou vzniku

(Kamínek, Štefková, 1991). Jazyk leží na na dolní straně ústní dutiny jak při polykání, tak

v klidu. Jazyk tak vlivem špatné funkce kopíruje tvar čelisti (Kittel, 1999).

Při retenci špičáků je jejich poloha šikmá směrem od kořenů řezáků. Retence je

způsobena šikmou polohou a směrem prořezávání již zárodku trvalého špičáku. Dědičnost

je polygenní a může mít souvislost s hypodoncií.

Hypodoncie je další dědičnou vadou. Zde ale může být výskyt nezaložených zubů

vystupňovaný. Pokud hypodoncie postihuje více zubů, ty ostatní mívají malou velikost.

I u hypodoncie se předpokládá polygenní dědičnost.

Hyperdoncie (neboli nadpočetné zuby) se mezi příuznými často vyskytuje, není ale přesně

stanoven typ dědičnosti, ale zřejmě je též polygenní.

Distookluze s protruzí horních špičáků se v rodinném příbuzenství také vyskytuje.

51

Za její vznik mohou ve velké míře zevní faktory. Dědičnost je polygenní.

U jednovaječných dvojčat je výskyt větší protruze častější než u dvojčat dvouvaječných.

K distookluzi dochází zřejmě typem růstu dolní čelisti.

Odchylky v postavení jednotlivých zubů se nejčastěji vyskytují u dvojčat. Postavení

zubů ovlivňuje spousta faktorů, především místo v zubním oblouku, vztah k protilehlým

zubům či pohyby zubů sousedních. Dědičná je velikost zubů a čelistí (Kamínek, Štefková,

1991).

2.4.5.2 Intrauterinní vývoj

Ortodontické odchylky se vyskytují také u jedinců, které postihla malformace

čelistí již při intrauterinním vývoji.

Jako teratogeny působí:

- chemické látky (včetně léčiv);

- fyzikální látky (např. Záření);

- infekční látky;

- stresové látky (Kamínek, Štefková, 1991).

Pokud jsou teratogeny přítomny v nízkých dávkách, ovlivňují vývoj embrya. Jsou-li

jejich dávky vysoké, mohou mít za následek smrt. Cytostatika a antimetabolity patří mezi

nejvýznamější teratogenní látky, důležité je z hlediska vlivu vývojové stádium plodu

a množství dávky. Tyto látky jsou nebezpečné zejména na začátku těhotenství, v době, kdy

ještě ani matka ani lékař o graviditě nevědí. Proto, když není těhotenství vyloučené, by

ženám v reprodukčním věku farmaka s teratogenními účinky vůbec neměla být

předepisována.

Teratogenní látky způsobují mnoho vad, z těch obličejových je to anencefalie, rozštěp rtu

a patra, předčasné srůsty lebečních švů, nanismus, hydrocefalie, mikrocefalie, hypoplazie

středního obličeje nebo např. mikrooftalmie.

Pití alkoholu v těhotenství způsobuje také řadu onemocnění a potíží. První týdny po početí

se může objevit tzv. "fetální alkoholický syndrom". Novorozenci bývají opožděni

ve vývoji, jsou menší velikosti oproti ostatním a kořen nosu je plochý, široký a vpadlý

do obličeje. Oční štěrbiny jsou krátké, mohou být antimongoloidního vzhledu. Alkohol

52

dále může způsobovat mikrooftalmii, mikrocefalus a málo vyvinutý horní ret. Vyskytovat

se může i hypoplazie středního obličeje, může být i opticky způsobená vyčnívajícím čelem

a protáhlým tělem. V období dospívání a dospělosti se často objevuje pravá progenie. Děti

s fetálním alkoholickým syndromem postihuje zřetelný defekt intelektu.

Rozštěp patra je nejčastější vrozenou vadou, která způsobuje ortodontické anomálie.

Na vznik rozštěpu má velký vliv dědičnost, ale mohou se vytvořit působením

teratogenních faktorů. Rozštěpy se mohou také objevovat společně s jinými vrozenými

syndromy, které vznikly mutací genů nebo poruchami chromozomálními (Kamínek,

Štefková, 1991).

2.4.5.3 Postnatální vývoj

Příčiny, kvůli kterým může docházet k ortodontickým anomáliím, budou uváděny

chronologicky, jak k nim může docházet během postnatálního vývoje. Tyto příčiny se

v populaci vyskytují v různé frekvenci a jejich vliv může mít rozlišný význam.

Porodní trauma se vyskytovalo spíše v minulých letech, kdy se při porodu používaly

kleště. Mohlo tak dojít ke zhmoždění oblasti čelistního kloubu, srůstům a také k ankylóze.

Při ní se vyskytuje mikrogenie, při které nevyroste dolní čelist, a obličej se stává tzv.

"ptačím profilem". V dnešní době je ankylóza vzácná, protože složitější porody se

provádějí císařským řezem, kde dochází k poškození novorozence minimálně.

Zlozvyky je zde myšleno především dumlání. Nejen dudlíku nebo prstu, ale i polštáře,

tváře a dolního rtu, kousání jazyka, rtů, nehtů či tužky apod. Z prstů je k cucání nejčastěji

využívaný palec, který vytlačuje horní řezáky do protruze a vpřípadě, že jsou prořezané

i dolní řezáky, tak ty tlačí do retruze. Pokud je palec dlouhodobě směřován více

horizontálně, může se vyskytnout i otevřený skus. Jestliže má dítě tento zlozvyk, ve většině

případů odezní od roku a půl do tří let. Anomálie způsobená zlozvykem se pak spontánně

upravuje do normální podoby.

Konzistence potravy má vliv na ortodontické anomálie u různých populací na světě

s různorodou civilizační úrovní. Méně ortodontických odchylek se vyskytuje

ve společnostech s primitivnějíšmi podmínkami, kde lidé musejíí vynaložit více úsilí při

zpracování potravy. To se však projevuje abrazí na plochách zubů. U těchto populací mají

zubní oblouky větší velikost, u nichž zřejmě lépe funguje dentoalveolární kompenzační

53

mechanismus. Měkká strava jako příčina vzniku ortodontických anomálií není

jednoznačná, ale v historickém kontextu je do etiologie těchto odchylek řazena.

Předčasná ztráta dočasného zubu způsobuje posunutí sousedních zubů a to vede ke

zúžení místa pro zub trvalý. V horním zubním oblouku existuje větší riziko stěsnání zubů

než v oblouku dolním. V dolní čelisti se totiž nachází více místa, které je dáno diferencí

mezi šířkou dočasného druhého moláru a druhého trvalého premoláru. K posunu zubů ale

nedochází ve všech případech, kdy dítě přijde o dočasný zub předčasně. Posuny a stěsnání

zubů v horní čelisti postihne asi třetinu dětí, ale v čelisti dolní asi jen jednu čtvrtinu.

Ztráta zubu trvalého v období vývoje může vést k náklonu sousedních zubů do mezery.

Jetliže přijde člověk o více zubů v jednom zubním oblouku, jeho velikost se zmenší. Pokud

se jedná o horní zubní oblouk, může se rozvinout obrácený skus. K hlubokému skusu může

dojít po vytržení postranních zubů. V případě ztráty horního středního řezáku se posunuje

střední čára, sousední zuby se nakloní do mezery a dojde tak k estetickému narušení

chrupu.

Úrazy bývají často důvodem vzniku ortodontických odchylek. Kvůli úrazům dochází

ke zlomeninám čelistí i alveolárního výběžku. V tomto případě může dojít k dislokaci

výběžku, tak vznikne zákus nebo zkřížený skus. Pokud není disklokace vrácena

do původní polohy, anomálie přetrvává. Lepší prognóza je u mladších dětí, protože je

u nich větší růstový potenciál (Kamínek, Štefková, 1991).

54

2.5 Ortodontické pomůckyJedná se o léčebné nástroje, které napomáhají funkčně a morfologicky formovat

chrup. Účinky, ke kterým dochází díky ortodontickým přístojům, mají dentoalveolární

a skeletální složku (Koťová, 1999).

Nošení rovnátek předchází v některých případech spousta starostí o zuby. Než

dentista odešle pacienta k ortodontistovi, musí být chrup v naprostém pořádku. V ústech se

nesmí objevovat zubní kaz ani zánět dásní. Pacient se musí naučit, jak správně pečovat

o chrup s rovnátky ještě dříve, než mu budou nasazena. Jinak by se totiž mohlo stát, že

zuby by se narovnaly, ale mohly by se objevit záněty dásní, kazy zubů (Zouharová, 2008).

„Ortodontické přístroje obykle dělíme:

– podle upevnění na chrupu na snímací a fixní,

– podle převažujícího charakteru působících sil na přístroje pracující především

na principu aktivní mechanoterapie a na přístroje funkční,

– podle rozsahu působení na anatomické struktury orofaciální soustavy na přístroje

monomaxilární a bimaxilární“ (Koťová, 1999, s. 8).

Na zuby při využití ortodontické terapie působí alodynamické síly, zub se tak

odchýlí od prvotního uložení v lůžku. Na tento krok navazuje změna tlaku periodontálních

vláken a indukce kostní přestavby zubního lůžka. Jestliže nastane stav, kdy se nedostaví

soulad mezi změnami s bazální morfologií a funkcí orofaciální soustavy, nemají změny

trvalý charakter. V tomto případě je nutná retence na delší dobu a eventuálně i spolupráci

mezioborových lékařů (Koťová, 1999).

Při chystané ortodontické léčbě je třeba brát ohled na:

• kvantitu a kvalitu tkání a na jejich reciproční odchylky, řadíme sem morfologii

alveolárního výběžku, zde je důležitá tloušťka kompakty, kvantita spongiózy

a shodu ve tvaru a rozsahu alveolárního výběžku s bází čelisti;

• vzájemné vztahy zubních oblouků a obou čelistí, provádí se vyšetření pacienta,

z něhož vychází skeletální a morfologický rozbor, modely zubů a nutné jsou také

snímky RTG, aby se naplánovala úspěšná léčba, je třeba znát odchylky od normálu

a to, co je způsobuje;

• pacientovu osobnost, při i před léčbou je nutná spolupráce pacienta s lékaři, musí

55

jim sdělit anamnestické údaje. Po zjištění důležitých skutečností se lékaři dohodnou

o postupu ortodontické léčby a volby konkrétního přístroje (Koťová, 1999).

2.5.1 Snímatelné aparáty

Pacient si tyto aparáty sám vkládá i vyjímá z úst. Léčí se jimi spousta méně

závažných vad chrupu (Weberová, Ramanathan, 2008) (viz obr. 4).

Aby se zvýšila účinnost, jejich nošení se doporučuje až na 14 hodin za den, to

znamená přes noc a část dne. Existuje pravidlo, že doba, po kterou se mají rovnátka nosit,

musí být delší než doba, po kterou jsou rovnátka sundaná. I na rovnátkách dochází

k usazování zubního plaku, stejně jako na zubech. Aby ze z plaku nestal zubní kámen

zmineralizováním, musí se o rovnátka pečovat a čistit je. Před jídlem se rovnátka z úst

vydělají, po jídle se vyčistí zuby a rovnátka se opět mohou nasadit – na čisté zuby.

Na čištění rovnátek používáme měkký zubní kartáček. Tvrdé a ostré předměty ne, mohly

by totiž povrch rovnátek poškodit a vytvořilo by se tak místo, kde by se mohly usazovat

bakterie zubního plaku.

Pokud se na snímatelných rovnátkách nachází šroubek z kovu, je třeba na něj

po vyčištění kápnout trošku jedlého oleje, protože se se šroubkem musí dát otáčet,

instrukce k tomuto úkonu dává pacientovi lékař (Zouharová, 2008).

Obrázek 4 Snímatelné aparáty (www.pauckova-ortodoncie.cz)

56

Dělení snímatelných aparátů:

• aktivní aparáty, které vyvolávají posunutí zubu či mají vliv na jeho růst, řadíme

mezi ně aktivní deskové aparáty nebo aparáty mezičelistní;

• pasivní aparáty, jež mají vliv na funkci systému orofaciálního a udržují aktivní

léčení, Náleží sem např. retenční deskový aparát.

Mezi výhody patří to, že se lépe provádí hygiena než u rovnátek fixních. Aparát se

vyrábí v laboratoři, pacient není obrán o čas. Nevýhodou může být nutnost velmi dobré

spolupráce mezi pacientem a ortodontistou, aby se dosáhlo pozitivního léčení. Léčit lze

pouze určitý okruh ortodontických odchylek, polohu jednotlivých zubů nelze přesně

ovlivňovat.

Snímatelné aparáty působí na tři okruhy orofaciálního systému:

• ovlivňují pohyby zubů;

• mají účinek na funkční kanál měkkých tkání okolo zubu;

• navozují růstovou modifikaci.

Monoblok je aparát na obě čelisti, ale tvoří jeden celek. Konstrukčním skusem se

určí žádaný vztah horních a dolních zubních oblouků. Změna polohy dolní čelisti aktivuje

svaly orofaciálního systému a fukční podněty jsou díky monobloku přeneseny na chrup.

Výsledkem je změněná stavba alveolu i poloha zubů. Monoblok bývá nejčastěji používán

u dočasného, případně raně smíšeného chrupu.

Přístroje deskové ovlivňují zubní oblouky přerušovanými silami. Pro horní čelist

slouží patrová deska, pro dolní čelist deska dolní. Spony drží desky na zubech, labiální

oblouk upevňuje aparát v dutině ústní a aktivuje sílu ve frontálním úseku chrupu.

K rozšíření zubního oblouku slouží ortodontický šroub. Deskové aparáty se indikují

po ukončení léčby fixními přístroji (Mazánek a kol., 1999).

2.5.1.1 strukční prvky

Retenční prvky upevňují aparát v ústech. Jedná se o spony z drátu, nejfrekventovanější je

tzv. Adamsova spona.

Bazální pryskyřice plní dvě funkce. Jednak drží pohromadě retenční i aktivní prvky a také

ovlivňuje polohu zubních skupin.

57

Aktivní prvky vyvolávají sílu, jež slouží k pohybu zubu (Weberová, Ramanathan, 2008).

Mezi kostrukční prvky snímacích ortodontických přístojů řadíme báze přístroje,

kotevní prvky, retenční složky, šrouby a aktivní prvky. Od léčebného plánu se odvozuje

konstukce ortodontického aparátu, čímž je dán jeho vliv na léčbu. Podle plánu léčení se

volí nejvhodnější ortodontický přístoj, ty se dělí na funkční přístroje a aparáty pracující

na základě aktivní mechanoterapie. U obou druhů přístrojů hraje roli rozložení sil mezi

aktivní a kotevní částí, dále retence aparátu a čas jeho působení (Koťová, 1999).

Ortodontické spony

Jedná se o konstrukční prvky plnící funkci stabilizační a retenční.

• Adamsova spona

Tato spona je zřejmě nejčastěji používaná. Je vyhovující jak pro monomaxilární, tak i pro

bimaxilární aparáty. Hodí se na jakýkoliv zub chrupu, pokud biologická stavba zubu

umožňuje umístění spony. Spona se upevňuje za pomoci tvrdého pérového ocelového

drátu. Podle toho, na který zub se bude spona nasazovat, je třeba zvolit vhodnou sílu

drátku, průměrná síla je asi 0,6 až 0,7 mm. Spona je tvořena vestibulární horizontální částí,

dvěma U-kličkami a dvěma transverzálními raménky. Nejčastěji se aplikuje na první trvalé

moláry horní i dolní. Pokud je doporučena léčba přístrojem s Adamsovou sponou v době

růstu pacienta a vývoje chrupu, musí se brát ohled na to, že spona velice dobře na zub

zapadá. Tím je znemožněn pohyb zubu, takže v přístoji musí být zapojen šroub, aby zub

mohl provádět pohyb v transverzálním směru. V případě, že se jedná o upevnění

Adamsovy spony na dolních molárech, musí obsahovat stabilizační trn. Ten směřuje

od báze aparátu ke středu okluzní plochy. Svislý úsek trnu musí vést kolmo na okluzní

plochu léčeného zubu. Vyhneme se tím pohybům dolní desky, která by mohla vytvářet

na alveolárním výběžku otlaky (Koťová, 1999).

• Šípová spona dle A. M. Schwarze

Spona plní retenční funkci. Upevňuje se na tři zuby, ze kterých se stává souvislý blok.

Užití spony je vhodné také pro monomaxilární i bimaxilární snímací přístoje u chrupu

dočasného, smíšeného i trvalého. Při plánování léčby s použitím šípové spony je nutné brát

ohled na stádium vývoje a stupeň resorpce kostních kořenů u dočasného chrupu. Předejde

58

se tak nechtěným účinkům spony, jako např. znemožnění či snížení stability a retence

spony. Užití šípové spony bývá doporučováno většinou na dva zuby, např. první molár

a druhý premolár nebo druhý dočasný molár a první trvalý molár (Koťová, 1999).

• Jednoduchá ortodontická spona

Bývá označována také jako jednoramenná spona. Postupuje od báze přístroje přes okluzní

část mezizubního prostoru a končí v dásňové části mezizubního prostoru na vnější straně.

Zakončení spony může být různého tvaru, např. kapka, očko, trojúhelník nebo zpětná

klička. Funkce spony je retenční, pro zajištění požadovaného stabilizačního efektu je

nezbytné rozvrhnout její plošné rozložení. Tato spona může sloužit jako doplněk ke sponě

Adamsově (Koťová, 1999).

Pružiny

Bývají také označovány jako pera. Jsou to konstrukční prvky, které se skládají

z pevného drátu a používají se k posunu jednotlivých zubů nebo zubních skupin. Působí na

zub principem jednoramenné páky. Pružiny existují buď otevřené nebo zavřené. Ty

otevřené mají volné zakončení na zubu či mezi zuby. Zavřené pružiny jsou na obou

koncích dobře upevněny v pryskyřici báze aparátu. Sílu pružiny určuje profil a průměr

drátu, jeho délka, rozsah aktivace a fyzikální vlastnosti. Je-li pružina více elastická kvůli

své délce nebo síle drátu, lze ji stabilizovat vodícím drátem (Koťová, 1999).

• Pružiny pro posuny v průběhu zubního oblouku

Pružiny na posun řezáků jsou vyrobeny z tvrdého drátu o průměru 0,5 až 0,6 mm, pro

postranní zuby je pružina větší, v průměru má 0,7 mm. Jedna strana pružiny se nachází

těsně nad krčkem zubu a druhá směřuje do vestibula. Mezizubní díl pružiny měří asi 5 mm,

u premolárů je to 7 mm. Tlak pružin na zuby může někdy vést k zubní rotaci, tomu ale

můžeme předejít modelací konce pružin. Na pružinovém zakončení se dají tvarovat očka,

do kterých se pak může vložit gumový tah, jenž zvyšuje pružinovou aktivitu (Koťová,

1999).

59

• Pružiny pro posuny vestibuloorálním směrem

Nejčastěji napravovanými zuby za pomoci těchto pružin jsou řezáky a špičáky. Pružiny

protruzní otevřené i zavřené aplikujeme na jednotlivé zuby nebo zubní skupiny. Menší

pružiny jsou lepší pro přehlednost aktivace a také nenarušují ve velké míře stabilitu

aparátu. Jednoduchou otevřenou pružinu tvoří tvrdý drát s průměrem 0,5 až 0,6 mm.

Aktivní díl pružiny má esovitý tvar a konečná očka jsou paralelní. Pro správnou aktivaci

by měla mít protruzní pružina minimálně tři ohyby v aktivní části. Stabilizační funkci plní

jedna zavřená pružina, která bývá často doporučována na celý přední úsek chrupu. To však

není nejlepší způsob nápravy chrupu, protože každý zub je v jiné pozici. Vhodnější je tedy

upevňovat pružinu na dva a dva sousední zuby (Koťová, 1999).

• Torzní řezákové pružiny

Tyto pružiny se používají při úpravě řezáků, kdy nechceme, aby docházelo k retruzi zubní

korunky. Jedná se o pružiny uzavřené z pérově tvrdého drátu 0,3 mm silného. Jeden její

konec je umístěn ve středu pryskyřičného valu, směřuje k labiální plošce a končí ve třetině

zubní korunky, kde tvoří kličku tvaru "T". Touto trasou se také vrací zpět do pryskyřičného

valu. Pevnost pružin a jejich účinek zajišťuje labiální oblouk (Koťová, 1999).

• Labiální oblouk

Patří mezi konstrukční prvky z drátu, tento oblouk je tvarovaný individuálně. Plní funkci

retenční a stabilizační a aktivně působí na tvorbu předního chrupu. Je vhodný jak pro chrup

dočasný, smíšený, tak i trvalý. Bývá tvarován z pérového tvrdého nebo tvrdého drátu o síle

0,6 až 0,8 mm, síla se určuje především podle toho, jaký je léčebný plán. Ve výjimečných

případech, kde má mít labiální oblouk velký stabilizační a eventuálně i clonový účinek,

může mít drát průměr i 0,9 mm. Labiální oblouk je tvořen středním horizontálním dílem

a dvěma U-kličkami. Raménka oblouku by měla být rovnoběžná a být ve vertikální rovině

(Koťová, 1999).

Ortodonický šroub

Je aktivním prvkem ortodontického aparátu. Šroub působí silou různé velikosti a směru

na zub, tím dochází k naplnění principu aktivní mechanoterapie. Šroub je tvořen

centrálním vřeténkem, které má na jedné půlce levotočivé závity a na straně druhé závity

60

pravotočivé a z vodícího trnu, případně dvou trnů. Ke změnám dochází vsunutím klíče

do centrálního vřeténka a jeho točením. Kompletní soustava šroubu je uzavřena

v plastovém nebo kovovém plášti, na jeho zevní straně se nacházejí retence pro upnutí

šroubu do přístrojové báze. Výhodou užití ortodontického šroubu je možnost odměřovat

sílu, kterou chceme na zub a závěsný aparát zubu vytvářet (Koťová, 1999).

2.5.2 Fixní aparáty

Jsou pevně přichycené na zubech a pacient si je sám nemůže sundávat (viz obr. 5).

Výhodou je, že fixní aparáty mohou způsobovat všechny pohyby zubů. Každý zub tak lze

situovat přesně podle léčebného plánu. Nevýhodou je poměrně složitá dentální hygiena,

zbytky jídla a zubní plak se usazují v místech okolo zámků aparátu. Pacient musí strávit

více času u ortodontisty při zhotovování fixních aparátů.

Vedou k posunu zubu, intruzi (apikálnímu posunu), extruzi (okluzálnímu posunu)

a torzi (sklon korunky). Požadované změny se u fixních aparátů dosahují pružností drátu,

přídavným zařízením (elastické kroužky, ligatury či pružiny) a vkládáním kliček

do oblouku.

Pevné aparáty jsou složeny z kroužků, drátěných oblouků a zámků. V drážce

zámku se nachází oblouk, který je k zámku upevněn měkkým tenkým drátkem (Mazánek

a kol., 1999).

Tento druh rovnátek lepí dentista na zuby na jeden až dva roky. Péče při nošení

fixních rovnátek není nejjednodušší, proto musí být pacient dostatečně poučen lékařem

nebo zubní hygienistkou. Kdo nosí nesnímatelná rovnátka, má také určité omezení v jídle.

Nejsou vhodná jídla tvrdá ani ta, která by se mohla nalepit na rovnátka, jako např.

žvýkačky, karamel, perník či sušené ovoce (Zouharová, 2008).

Obrázek 5 Fixní aparát (www.rovnatka1.estranky.cz)

61

Klasický zubní kartáček používáme jen na vnitřní strany zubů, kde nám v čištění

nepřekáží rovnátka. Na přední stranu použijeme jednosvazkový kartáček, plošky mezi

zámky rovnátek vyčistíme silnějším mezizubním kartáčkem. Z mezizubních prostor

odstraňujeme zbytky jídel a zubní plak tenším mezizubním kartáčkem, pokud to však jde.

Po sundání fixních rovnátek se na zuby dává průhledná fólie kvůli retenci (držení

dosavadního napraveného stavu). Pod touto folií dochází k množení bakterií, je to pro ně

ideální prostředí bez přítomnosti vzduchu. Z tohoto důvodu je třeba pěstovat si dentální

hygienu velmi pečlivě (Kovářová, Zouharová, 2011).

2.5.2.1 Konstrukční prvky

Úchytnými prvky u fixních aparátů jsou zámky a kroužky. Zámky jsou upevněny

na povrchu zubů za pomoci adhezivního systému. Kroužky bývají na zuby připevněny

většinou skloionomerním cementem. Tyto úchytné prvky na povrchu zubů drží pružný

oblouk z drátu, jež vyvtáří sílu nutnou k posunutí zubů (Weberová, Ramanathan, 2008).

2.5.3 Extrakce v ortodoncii

„Extrakce zubu je chirurgický výkon, jehož cílem je vytažení zubu ze zubního lůžka,

provádí se kleštěmi nebo pákami. Chirurgická extrakce – vybavení zubního kořene nebo

retinovaného zubu, kdy se přístup získává odklopením nukoperiostu a snesením kosti“

(Mazánek a kol., 1999, s. 124).

• Extrakce terapeutické

Trhání zubů v rámci ortodontické péče je poměrně časté a je při nich třeba brát ohled

na biologický faktor zubu. Důležitý u plánování extrakce je věk pacienta a závažnost jeho

anomálie, ale také rozbor modelů, panoramatických i kefalometrických snímků.

Indikace k extrakcím může být prostorová situace v zubním oblouku, symetrie

obličeje a oblouků, poloha chrupu ve vztahu k profilu obličeje či očekávaný růst čelistí

(Weberová, Ramanathan, 2008). K dalším indikacím patří rozsáhlý zubní kaz nebo úraz,

kolemčelistní zánět, parodontální změny, retinované zuby, supraokluze nebo kompresivní

anomálie (Mazánek a kol., 1999).

62

Ve většině případů dochází k extrakcím prvních premolárů, méně časté je trhání

druhých molárů. Případy, kdy se extrahuje jeden laterální řezák, jsou výjimečné.

U dospělých pacientů někdy sochází k extrakci molárů, a to z důvodu výraznějšího vlivu

biologického faktoru.

• Extrakce profylaktické

Provádějí se u dočasného chrupu, kdy je zřejmé, že se u pacienta projeví výrazné stěsnání.

Tím se nedostatek místa posune z úseku frontálního do laterálního, což se při druhé

výměně chrupu vyřeší vytržením trvalého zubu. K těmto extrakcím dochází ve třech

krocích. Prvním je extrakce dočasných špičáků, dále se trhají dočasné první moláry

a nakonec první premoláry. Následně by mělo dojít ke spontánnímu zařazení trvalých

špičáků (Weberová, Ramanathan, 2008).

Kontraindikace extrakce

• Absolutní kontraindikací je např. akutní leukémie, těžké srdeční dekompenzace,

agranulocytóza, při krvácivých stavech se může extrakce provést při hospitalizaci

a po náležité přípravě pacienta.

• Relativní kontraindikací může být diabetes mellitus, hypertyreóza, hypertenze,

akutní infarkt myokardu, akutní infekční choroba, HIV pozitivita a arterioskleróza

(Mazánek a kol., 1999).

Extrakční komplikace

Při extrakci může dojít ke zlomení zubu, odlomení stěny alveolu, poškození vedlejšího

zubu. Rovněž se může stát, že se vytrhne nesprávný zub, kořen se zatlačí do čelistní dutiny,

pacient může extrahovaný zub vdechnout nebo spolknout. Extrakci provází krvácení

a následná bolest po vytržení nebo dokonce zánět zubního lůžka (Mazánek a kol., 1999).

63

2.6 Dentální hygienistka

Její náplní práce je zejména určování indexu čistoty chrupu, odstraňování zubního

kamene i plaku, seznámení pacienta s pomůckami k ústní hygieně a nácvikem domácí péče

o zuby. Vždy ale musí mít pacient zájem o spolupráci, odpovědnost za svůj chrup nese

především on sám. Dentální hygienistka doporučí, jak se o chrup starat, dodržováním

těchto pokynů lze dosáhnout udržení účelného chrupu po celý život (http://www.dentalni-

hygiena.dentmedico.cz/).

Musí být vždy sama přesvědčena o důležitosti a nutnosti plánovaného zákroku.

Toto osobní přesvědčení má dentální hygienistka za úkol vštěpit také pacientům před

doporučovaným výkonem. Důležitou roli zde hraje také skutečnost, jaká vzdálenost je

mezi hygienistkou a pacietem. Často k ní mají pacienti nižší důvěru než ke stomatologům.

Dentální hygienistka pomáhá do značné míry odstranit pochopitelný strach ze zákroku

a snaží se vyvolat u pacienta důvěru. Hygienistka musí před začátkem léčby vědět, které

zuby by měly být případně odstraněny, aby mohla být dostatečně nápomocná (Fuhrman,

2003).

2.6.1 Komunikace s pacientem

Podstatou úspěšného ošetření je porozumění pacienta s dentální hygienistkou.

Diskuse mezi nimi musí probíhat přátelsky a otevřeně, je důležité, aby pacient dentální

hygienistce důvěřoval, neboť hygienistka je spojovacím článkem mezi pacientem a jeho

lékařem. Ten mnohdy nemívá dost času na psychologický přístup k pacientovi. Úkolem

dentální hygienistky je tedy zbavit pacienta strachu z lékaře a vysvětlit mu nutnost léčby,

která pro něj bude prospěšná. Pacient by se měl ošetřujícímu lékaři posadit do křesla

uvolněný a neměl by se bránit úkonům léčby (Boticelli, 2002).

Rozhovor začne dentální hygienistka oslovením pacienta jeho jménem, spolupráce

tak dostane ráz osobní úrovně. Je třeba mluvit v jednoduchých a srozumitelných větách,

aby nedošlo k vyrušení pacientovy pozornosti a rozuměl rozhovoru. Aby se nazapomnělo

na něco důležitého, je vhodné, když si dentální hygienistka předem připraví návrh diskuse.

Rozhovor by měl být postaven tak, aby byl zajímavý. Pacient by měl vytícit, že jeho názor

hygienistku zajímá. Je prospěšné, pokud si sám pacient rozebere svůj aktuální stav.

Dentální hygienistka tak pozná úroveň pacientových poznatků v tomto oboru a snaději se

64

jim bude komunikovat. Při rozhovoru by měla panovat přátelská atmoféra bez kritik

názorů pacienta. Zastrašování, kárání či urážení by vedlo k negativní změně ve vztahu.

Pacient, pokud by se rozhodl pro léčbu svého chrupu, by měl pocit nedobrovolnosti

a nátlaku. Je třeba jej vést takovou cestou, aby měl nakonec dojem, že léčba byla jeho

správným rozhodnutím. Na stupni pacientova vzdělání, sociálním postavení a inteligenci se

odvíjí délka rozhovoru. Styl rozhovoru nebývá demokratický, kde by dentální hygienistka

i pacient měli stejný podíl. Pokud pacient ztrácí zájem o léčbu a začíná být skeptický,

hygienistka musí zaujmout diktátorštější stanovisko a pacienta motivovat k péči

a poslušnosti (toto si může hygienistka dovolit, protože již dosáhla úroveň vztahu

na přátelský) (Boticelli, 2002).

2.6.2 První prohlídka

Při první návštěvě u dentální hygienistky by měl být pacient usazen do pohodlného

křesla, které je umístěno před zrcadlem. Vyhneme se tak pocitu strachu pacienta, než

kdybychom ho usadili do křesla ošetřovacího. V příjemném křesle se navazuje lepší vztah

a pacient se nemusí bát ošetřovacích nástrojů, které se nacházejí v dostatečné vzdálenosti

od něj. Rozhovor by neměl probíhat formou monologu hygienistky, ale jejího dialogu

s pacientem, při kterém by se měl uvolnit a psychicky připravit na další zákroky. Při první

návštěvě probere a sepíše klinickou dokumentaci. V ní se nacházejí informace o pacientově

zaměstnání, onemocnění a průběhu léčby, kdo dal pacientovi doporučení a také o tom, zda

již absolvoval nějaké parodontální léčení (pokud ano, je nutné odhalit příčiny případného

předchozího neúspěchu léčby). Dentální hygienistka se musí dozvědět o pacientově

životním stylu a kulturní úrovni. Pokud byl k hygienistce doporučen jinou osobou,

předpokládá se úspěch v péči, protože třetí osoba byla již motivována a pacient by se

neměl obávat ošetření. Debata bude obsahovat problémy, na nichž je dobré postavit

pacientovu motivaci. Ti pacienti, kteří mají dost informací o nemoci a jejím léčení,

projevují v péči aktivnější přístup, dosáhne se tak snáze vytyčeného cíle léčby. K tomu

může dojít pouze za předpokladu, že pacient pochopil, jak značný význam má dentální

hygiena prováděná jím samotným v domácím prostředí (Boticelli, 2002).

65

2.6.3 Chyby v komunikaci

Správný rozhovor není provázen negativními reakcemi pacienta, měl by působit

pozitivně a motivovat. Nepříznivé pro péči je pacientovo ignorování rad dentální

hygienistky či projevená nechuť při doporučení nebo naopak varování hygienistky.

V případě, že se hygienistce nepodařilo říct to, co bylo třeba sdělit, mohlo dojít

k nedostatku v komunikaci. Příkladem může být používání vědeckých termínů při

vyjadřování, rovněž pak neurčité vysvětlení, ve kterém se pacient může ztrácet. Tyto

problémy mohou mít přechodný charakter. Po prozkoumání problému lze s novým

poznáním a přístupem deficit v komunikaci napravit. Tato schopnost se ovšem odvíjí

od délky praxe a nabytých zkušeností, u mladých dentálních hygienistech tedy nelze

předpokládat od začátku velice vysokou úspěšnost motivace (Boticelli, 2002).

2.6.4 Podpůrná péče

Jako poslední fáze léčby je označováno období, kdy pacient prochází sledováním

a kontrolou péče o parodont. Jsou stanovené pravidelné návštevy u dentální hygienistky

i stomatologa. Kontroly jsou sestavovány individuálně podle příznaků nemoci, zda se

objevily nové nebo nikoli. V případě, že se nové příznaky dostavily, je nutné provést

ošetření opětovně. Dentální hygienistka se snaží pacienta co nejsilněji motivovat a musí

rovněž klást důraz na význam dentální péče jeho samotného. Pojem podpůrná péče lze

nahradit termínem udržovací léčba, protože při ní jde o to, aby se pacientovi pomohlo mít

pod kontrolou problémy, se kterými se léčí (Boticelli, 2002).

2.6.5 Pomůcky dentální hygieny

Dentální hygienistka po vyhodnocení stavu chrupu pacienta mu předvede, jaké

účinky má dentální hygiena mít a poradí pacientovi s výběrem nutných pomůcek k čištění

včetně metody. Pomůckami k dentální hygieně jsou prostředky k zabarvení plaku, zubní

kartáčky, zubní pasty, pomůcky pro mezizubní hygienu a speciální pomůcky. Jako

prostředek zde fungují techniky čistění zubů (Boticelli, 2002).

66

2.6.6 Prostředky k zabarvení plaku

Abychom zjistili, kolik plaku se nachází na našem chrupu, podá nám lékař nebo

zubní hygienistka barviva ve formě tablet nebo roztoků. Po aplikaci barviva se ústa

vypláchnou. Tam, kde zůstala barva ve tmavém odtsínu, je plaku nejvíce a je tam zároveň

nejdéle. Barviva se tedy udrží na povrchu zubů, které nejsou dostatečně vyčištěné. Tato

indikace zubního plaku pomáhá při každodenní péči o chrup – pacient ví, na kterých

místech by měl čištění zdokonalit (Zouharová, 2008).

Bakteriální zubní povlak lze zviditelnit pomocí různých prostředků ve formě

roztoků, tablet nebo pelet nasycených roztokem barviva. Když pacient uvidí zbarvený

povlak, je pro něj jednodušší jej odstranit. Existují také prostředky dvoubarevné, jež

ukazují rozdíl mezi starším a novějším zubním plakem, intenzinta zabarvení plaku je totiž

rozdílná. Nevýhoda těchto prostředků je v tom, že barva nějakou dobu zůstává na sliznici.

Ti pacienti, kteří mnoho dbají o svůj vzhled, na zabarvení sliznice reagují s nepochopením.

Rty se dají před zabarvením ochránit nanesením vazelíny. Pokud si pacient nepřeje mít

zabarvený jazyk, doporučuje se použít pelety nasycené barvou, ty se dají docela přesně

aplikovat. Barvivo, které odhaluje plak se může nanášet buď před mechanickým

vyčištěním zubů nebo po něm. Před čistěním se používá proto, aby se pacient pokusil

odstranit povlak s různými pomůckami, také mu bývají doporučovány různé techniky.

Aplikace barev po vyčištění zubů podává informace o úrovni pacientovy dentální hygieny.

Když se pacient již správně naučí používat pomůcky k odstranění plaku, barviva se již

nepoužívají. Použití barviv také napovídá o pacientově spolupráci s dentální hygienistkou

a jeho zájmu zlepšit stav svého chrupu (Boticelli, 2002).

2.6.7 Otázka estetiky

Dentální estetika by měla plnit pacientova přání. Ten si o sobě vytváří vlastní obraz,

který si v sobě v nějaké míře stále uchovává. Tato představa je ovlivňována názorem

vlastní osoby, přátel i diktáty médií. Zmíněné představy jsou subjektivní, objektivitu

v dentální estetice zaručuje pouze matematická analýza. Zubní estetika se dělí na čtyři

kompozice: obličejová, dentální, dentofaciální a gingivální. V estetice dále existují dvě

podstatné roviny (frontální a sagitální) a mnoho linií (např. vlasová či linie ústní štěrbiny),

podle kterých se hodnotí estetika obličeje. Obličejová kompozice je pro pacienty klíčová

(Ahmad, 2008).

67

Často chtějí pacienti vylepšit barvu zubů, špatné postavení zubů, abrazi nebo

ulomení zubu jako následek úrazu. Náprava fraktury není složitá, provede se dostavba hran

předních zubů nebo se vyrobí provizorní korunka. Ostatní vady by se za normálních

okolností řešily terapií funčkní analýzou a ortodontickým nebo protetickým ošetřením. Ale

v mnoha případech je pacient motivován nějakou důležitou událostí a potřebuje zuby

opravit ihned. Toto ošetření je složitější a musí při něm být vynaloženo více úsilí.

V některých případech ale nejde provést léčbu bez jejího plánování, protože jinak nelze

předvídat, jestli bude terapie úspěšná (Bücking, 2011).

„Většinou lze takové problematické případy i funkčně těžko řešit – funce je i s estetikou

a výsledek s psychikou v dynamické rovnováze. Krátce řečeno: Co dobře vypadá, tak

i dobře funguje a pacient se cítí dobře“(Bücking, 2011, s. 269).

68

2.7 Rušivý elementMléčné zuby postupně (asi od šesti do dvanácti let) nahrazují zuby trvalé. Pokud se

stane, že na některém místě nedojde k prořezání stálého zubu, zůstane zde mléčný, aby

vyplnil mezeru v chrupu. Dočasné zuby mají předporodní, embryonální tkáň, která

u dospělého člověka působí rušivě. Z tohoto důvodu by lidé starší 14 let již neměli mít

v dutině ústní mléčné zuby. Neprořezané zuby mají kolem sebe obal, tzv. zubní pupen, ze

kterého vznikly. Tyto zuby tlačí na nervy a blízkou tkáň, mohou tedy způsobovat problémy

nervové i biochemické. Nejčastějšími příklady nevyrostlých zubů jsou zuby moudrosti,

někdy i špičáky a v malém množství může jít i o jiné zuby. Čelisti jsou v dnešní době

menší a kratší, než jak tomu bylo dřívějších dobách. V Evropě nedochází k prořezání zubů

moudrosti až u 45 % lidí, důvodem je málo místa v čelisti. Jako prevence bývá

doporučováno odstranění zubu. Předejde se tak možnému trápení, jež by mohl uschovaný

zub v čelisti způsobovat.

Velký význam na fungování organismu mají čtyři kategorie zubů. První skupinou

jsou zuby moudrosti, jejichž vliv se projevuje ve vztahu k srdci, krevnímu oběhu, ledvinám

a také k psychické stránce člověka. Do další kategorie patří první dolní stoličky, tedy

šestky, které působí na tlusté střevo. Třetí kategorii tvoří horní čtyřky, ty ovlivňují

hypofýzu. Hypofýza, neboli podvěsek mozkový, je orgán řídící hormonální činnost. Čtyřky

tak mají velký vliv na duševní stránku lidí. Čtvrtá skupina je tvořena horními postraními

řezáky, tzv. dvojkami. Ty ovlivňují břicho, močový měchýř, ledviny a prostatu. Mají velký

význam zejména pro muže, velký problém nastává, pokud jsou tyto zuby mrtvé (Mieg,

2009).

2.7.1 Výzkumy ložisek nemoci

Jedním z prvních, kdo se zabývali vztahy mezi zuby a orgány lidského těla, byl

lékař Reinhold Voll. On a jeho vědečtí spolupracovníci vytvořili schéma, podle kterého lze

provádět diagnostiku vztahů a souvislostí. Tuto tabulku představili v roce 1958. Dalším,

kdo se zabýval významem ložisek onemocnění v našem těle, je dentista Ernesto Adler. Ten

se studiu věnuje již od 50. let. 20. století. Mezi jiné badatele, jež se později věnovali studiu

rušivých polí, řadíme lékaře Joachima Thomsena, doktorku Marghatethe Glaser a jejího

syna, doktora Ralfa Türka.

Nezdravé zuby mohou vyvolávat různé poruchy organismu. V každém případě se

69

musí postupovat individuálně, protože nelze obecně vycházet z určité situace. Ložiska

nemoci se poměrně těžce dokazují. Ložiska nemoci mohou vést k poškození obranné

reakce imunitního systému, k poruše sil organismu, jež udržují rovnováhu těla

a v neposlední řadě také k narušení vnitřní struktury tkáně. Příčiny nemocí, které způsobila

ložiska, se nehledají v místě poškození, ale na nejnápadnějším místě.

Cílem diagnózy ložisek nemoci je najít vztahy mezi místy bolesti a příčinou, která

ji způsobuje. Nutné je precizní vyšetření pacienta a podrobná znalost anamnézy. Ložiska

často vyvolávají měnící se obtíže. Ložiska nemocí jsou uložena nejen v oblasti čelisti

a zubů, ale i ve vedlejších nosních dutinách, zanícených mandlích. Dalšími místy ložisek

mohou být nemocná střeva a jizvy. Aby se pacient ložisek zbavil, být léčba doplněna

o změnu jídelníčku. Z těla se musí vyloučit neprospívajích látky, léčena jsou i střeva.

V dutině ústní se doporučuje vyjmout amalgámové výplně zubu (Mieg, 2009).

2.7.2 Léčba ložisek

Je vhodná při vleklém chronickém onemocnění, na které nezabírá klasická léčba.

Další situací je recidiva, tedy po vyléčení se choroba vrátí. Vyhledání a odstranění ložisek

se doporučuje při revmatu (pouze když se ještě nezměnil tvar kloubu), při obtížích kloubů

a svalů, dále při kožních potížích a ekzémech, u bolestí hlavy a migrény.

Jednoznačná souvislost mezi každým zubem a určitou nemocí ale neexistuje.

Poškození zubu (např. zhnisání) jako místní ložisko není považováno za původ nemoci, ale

může vyvolat onemocnění, jež vznikne z tohoto ložiska. Tělesná porucha nemusí

za každou cenu souviset s ložiskem v zubu. Pokud ložisko v zubu extistuje a dojde k jeho

odstranění, nelze očekávat, že zmizí i tělesné onemocnění. Choroba se změní v chronickou.

Zubní lékař provede pacientovi klinické vyšetření dutiny ústní, jestli se zde nachází

např. zubní kaz a zda není poškozená dáseň. Kolem vnější strany úst se nacházejí body

stlačení, které objevil doktor Ernesto Adler, proto bývají označovány jako Adlerovy body.

Tyto body určují, jestli jsou lymfatické žlázy bolestivé nebo zduřené. Jiné body objevil

lékař, odborník na nemoci ušní, nosní, krční, doktor Gleditsche. Body se nalézají na dásni

nad chrupem a zjišťují se pohmatem. Toto vyšetření bývá doplněno rentgenovým

snímkem. Je na nich vidět vazivová ozubice a kost. I tam, kde zuby chybí, má smysl

rentgen udělat. Může totiž odhalit zbytky zubů, jež mohou být pro pacienta nebezpečné.

Existuje také Hunekeho test, vyvinuli jej bratři Hunekové. Při této metodě

70

se do kořene zubu vpíchne testovací injekce s látkou Impletol. Zub na chvíli přestaneme

cítit. Pokud okamžitě nebo nejpozději do deseti minut odezní bolest tělesného orgánu, je

zub její příčinou. Toto zlepšení je nazýváno jako sekundový fenomén. Tento test mohou

provádět všichni lékaři, samozřejmě včetně dentistů.

Elektroakupunktura dle Reinholda Volla je klasickým postupem při zjišťování

ložisek. Elektropřístrojem lze odhalit, kterým zubem je organismus narušován. Nad zubem

se přitlačí na kůži elektroda, jež udává míru elektrického napětí kůže. To, jestli je zub

nemocný, určuje výška nejmenšího elektrického napětí. Ložisko nemoci se musí přemoci.

Pokud je příčinou onemocnění zub, je třeba jej chirurgicky odstranit. Jestliže se jedná

o chronický zánět čelisti, tkáň se zánětem se musí vyříznout. Je nutné zbavit se také cizích

těles v čelisti, jež mohou vyvolávat zánět, případně i okolní tkáně (Mieg, 2009).

2.7.3 Zub moudrosti

Jeho specifické postavení v čelisti či málo místa pro vývoj zubu způsobuje, že tento

zub může být spouštěčem mnoha chorob nebo jejich příčinou. Vzhledem ke zkrácené

čelisti, jakou v dnešní době lidé mají, zub moudrosti se nemůže prořezat, prořeže se jen

částečeně nebo má i špatné postavení v dásni. Tlačí tak na trojklanný nerv, jehož

podráždění má vliv na celý organismus, ne tedy jen na obličej. Zub moudrosti může nést

vinu na vzniku různých onemocnění, z psychických je to např. deprese, z fyzických lze

jmenovat bezdětnost. Horní zuby moudrosti ovlivňují hypofýzu, tedy na hormonální

činnost a její vliv na kompletní zdravotní stav i na duševní náladu. Existuje hypotéza, že

pokud by byly horní zuby moudrosti odstraněny, zmizelo by mnoho duševních potíží.

Dolní zuby moudrosti rostou nezřídka kvůli nedostatku místa v koutku zadní čelisti, tzv.

vzestupné větvi. Zub se vyvíjí od korunky ke kořeni, jehož rozvoj by měl být hotový.

V případě, že nejsou dolní zuby moudrosti hotové nebo zaujímají špatné postavení,

vyskytují se problémy s krevním oběhem, srdcem, s bolestmi kyčlí a páteří, potíže

s Achillovou šlachou či značným úbytkem energie.

Zuby moudrosti přinášejí problémy zejména v době, kdy se nám to nejméně hodí.

Mohou to být situace před zkouškami, při jakýchkoli stresových situacích nebo na cestách.

Změna teploty vzduchu popohání zuby k jejich růstu. Léčení zubů moudrosti bývá

bolestivé, proto je řada pacientů odkládá. Pokud jsou ale zuby ložiskem nemoci, měly by

dojít k jejich odstranění (Mieg, 2009).

71

2.7.4 Zuby a srdce

Mezi nimi je velká souvislot, představují nejdůležitější vztah. Sdrce a krevní oběh

by mělo být vyšetřeno před každým vyšetřením u zubního lékaře. Jakýkoliv zub, který se

stal ložiskem nemoci, může způsobovat onemocnění srdce a krevního oběhu, nejčastěji se

ale jedná o zuby moudrosti. Injekce, která je do chrupu zaváděna, může podněcovat zuby

moudrosti k potížím srdce i krevního oběhu. Před aplikací injekce musí tedy dentista

zkontrolovat, zda se v místě zubů moudosti nevyskytují nějaké problémy.

Ložiska, která se nacházejí v zubech, mohou způsobovat různá onemocnění, např.

myokarditidu (zánětlivá choroba srdečního svalu). Kromě prořezaných a schovaných zubů

mohou být rušivými ložisky i zuby mrtvé, tzn. zuby, které mají vyplněný kořen.

Srdeční a krevně oběhové problémy nebývají jedinými poruchami organismu.

Postižení bývá komplexní. Připojují se k nim játra, ledviny, žaludek, štítná žláza, klouby,

střevní ústrojí a slepé střevo (Mieg, 2009).

2.7.5 Zuby a záda

Spolu s bolestí zad se často objevují i bolesti hlavy a krku. Zádová bolest mívá

souvislost s horními i dolními prostředními řezáky, tzv. jedničkami. Bolest zad trápí méně

ženy než muže. Těm se k potížím připojují další, např. s močovým měchýřem nebo

prostatou. Pokud je bolest akutní, prudká, způsobuje ji obvykle mrtvý prostřední řezák

nebo jeho granulom. Když se jedná nejen o bolesti zad, ale i prostaty, vinu nese ve většině

případů řezák postranní, tedy dvojka (Mieg, 2009).

2.7.6 Zuby a migréna

Pokud někoho trápí bolesti hlavy či migrény, mohou tyto stavy mít souvislost se

zuby moudrosti. Ty vyvíjejí tlak na lícní nerv, což způsobuje bolest hlavy na jedné nebo

druhé straně. V případě, že se pravidelně vyskytuje velká akutní bolest hlavy, je příčinou

zub, z něhož se stalo ložisko nemoci. Co se týče zubů moudrosti, asi v měsíčních

intervalech nastávají tzv. růstové nárazy. Zub tlačí na lícní nerv, což je začátek bolesti

hlavy. Migrénu ale nemusí nutně způsobovat jen ložisko uložené v zubu. Potíže

hormonálního charakteru, výživové problémy či některé potraviny, např. bílé víno a tvrdý

sýr, mohou migrénu také vyvolávat (Mieg, 2009).

72

3 METODIKA PRÁCEVýzkum jsem prováděla u vysokoškolské mládeže, jak je zřejmé již z názvu práce.

Věková hranice nejmladší skupiny se vyskytuje pod 20 roky, což odpovídá prvnímu

ročníku studentů vysokých škol. Nejstarší skupinou je věk 26 a více let, kde se jedná

pravděpodobně nejčastěji o studenty dálkového studia, případně o ty, kteří školu

z nějakého důvodu prodlužují. Průzkumu se zúčastnilo 107 žen a 47 mužů (viz tabulka 23).

Šetření, týkající se dentální hygieny u vysokoškolských studentů s rovnátky, jsem

prováděla pomocí dotazníku. Ten jsem zadala na internet, kde jej vyplnilo 68 respondentů.

Dotazník byl na internetu k vyplnění od začátku ledna do začátku února 2014. Navštívila

jsem také stomatology a ortodontisty ve Vyškově a Brně a dotazníky po jejich svolení

nechala asi dva měsíce v ordinaci. Sestry pak měly pacienty, kteří splňovali požadavky,

poprosit o jejich vyplnění. Celkem jsem takto roznesla 120 dotazníků. Dalších 30

dotazníků jsem zanesla na brněnskou Univerzitu obrany. Návratnost ale není vysoká,

protože pacienti chodí k lékařům na prohlídky jednou za několik měsíců, tudíž, když moje

šetření probíhalo (únor – březen 2014), nepřišlo k lékařům tolik pacientů.

Dotazník slouží k získání informací, názorů a postojů k aktuálním otázkám u velké

skupiny osob v poměrně krátkém čase. Metodicky je příbuzný přímému ústnímu

rozhovoru. Je poměrně náročný na sestavení a interpretaci výsledků, ale jednoduchý

na administraci. Metoda dotazníku je založená na subjektivních odpovědích respondentů.

Jde o metodu nepřímého posouzení, protože se respondentů neptáme na určitý znak přímo,

ale na popis jejich chování za určité situace, kde se sledovaný znak může projevit.

Podstatná je důvěrnost informací, aby neměl respondent problém odpovědět případně

i na ne příliš příjemné otázky (www.katchem.truni.sk).

Dotazník je tvořen 24 otázkami, vyskytují se zde otázky uzavřené, otevřené,

povinné i nepovinné – doplňující. U některých otázek je možné označit pouze jednu

odpověď, jiné otázky nabízely více možností zaškrtnutí. Na konci se nachází faktografické

otázky, zaměřené na město, ve kterém studují respondenti vysokou školu, dále otázky

zjišťovaly pohlaví a věk respondentů. Dotazník jsem vytvořila sama.

Několik otázek je obecnějších, týkají se návštěv u stomatologa či dentální

hygienistky, pravidelnosti čištění zubů, onemocnění chrupu nebo neprořezaných zubů.

Většina otázek je však cíleně směřována na ortodontické aparáty, kde například zkoumám

omezení ve spojitosti s rovátky, zvládání ústní hygieny, ale také jejich pohodlnost.

73

4 INTERPRETACE VÝSLEDKŮ A DISKUSE

Otázka 1 Kolikrát za rok navštěvujete zubního lékaře?

Tabulka 1 Četnost návštěv u stomatologa

OdpovědiČetnost návštěv u stomatologa

ni fi (%)

Jednou nebo vůbec 16 10,4

Dvakrát 72 46,8

Třikrát 25 16,2

Čtyřikrát a více 41 26,6

Σ 154 100

Graf 1 Četnost návštěv u stomatologa

Nejvíce respondentů, 72 (46,8 %), odpovědělo, že chodí k zubaři pouze 2x ročně.

Minimálně 4x za rok usedne do zubařského křesla 41 respondentů (26,6 %), u kterých je

vidět, že mají o svůj chrup zájem. 25 (16,2 %) osob navštěvuje ordinaci stomatologa 3x

do roka. Exisují i lidé, kteří chodí k zubaři pouze 1x ročně nebo vůbec. Odpovědělo takto

16 respondentů (10,4 %), kterých je nejméně (viz tabulka 1 a graf 1).

74

Jednou nebo vůbec Dvakrát Třikrát Čtyřikrát a více0

10

20

30

40

50

60

70

80

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 2 Využíváte služeb dentální hygienistky?

Tabulka 2 Návštěvy dentální hygienistky

OdpovědiNávštěvy dentální hygienistky

ni fi (%)

Ano 56 36,4

Ne 98 63,6

Σ 154 100

Graf 2 Návštěvy dentální hygienistky

Z celkového počtu 154 respondentů s rovnátky jich většina dentální hygienistku

nenavštěvuje. Služeb dentální hygienistky nevyužívá 98 respondentů (63,6 %). Je to

jednou tolik než těch, kteří k hygienistce chodí. Těchto osob je v dotazníku 56 (36,4 %)

(viz tabulka 2 a graf 2). Z výzkumu Šolcové H. Prevence péče o chrup (se zaměřením

na dospělé) (2012) vyplývá, že dentální hygienistku navštěvuje pouze 12,9 % respondentů.

75

Ano Ne0

10

20

30

40

50

60

70

80

90

100

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 3 Jak dlouho nosíte rovnátka?

Tabulka 3 Doba nošení rovnátek

OdpovědiDoba nošení rovnátek

ni ni (%)

Méně než rok 44 28,6

Jeden až dva roky 61 39,6

Déle než dva roky 49 31,8

Σ 154 100

Graf 3 Doba nošení rovnátek

Nejvyšší počet respondentů, 61 (39,6 %), zaškrtlo možnost, že rovnátka nosí jeden

až dva roky. Další dvě možnosti odpovědí jsou poměrně vyrovnané, rozdíl je nepatrný.

Déle než dva roky má rovnátka 49 osob (31,8 %). Nejmenší skupinu tvoří lidé, kteří nosí

rovnátka kratší dobu než rok, jedná se o 44 osob (28,6 %) (viz tabulka 3 a graf 3).

76

Méně než rok Jeden až dva roky Déle než dva roky0

10

20

30

40

50

60

70

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 4 Je již znatelné rovnání zubů?

Tabulka 4 Rovnání zubů

OdpovědiRovnání zubů

ni fi (%)

Ano 138 89,6

Ne 16 10,4

Σ 154 100

Graf 4 Rovnání zubů

Na subjektivně zabarvenou otázku, jestli se zuby již rovnají, odpověděla převážná

věština kladně. Celkem 138 respondentů (89,6 %) si myslí, že rovnání zubů je již vidět.

V porovnání podstatně menší část respondentů, 16 osob (10,4 %) se domnívá, že rovnání

ještě není znát (viz tabulka 4 a graf 4).

77

Ano Ne0

20

40

60

80

100

120

140

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 5 Máte snímací nebo fixní rovnátka?

Tabulka 5 Typ rovnátek

OdpovědiTyp rovnátek

ni fi (%)

Snímací 57 37

Fixní 97 63

Σ 154 100

Graf 5 Typ rovnátek

Z tabulky i grafu vyplývá, že 97 respondentů (63 %) má rovnátka fixní, která si

sami nemohou nasadit ani sundat. Tyto aparáty se používají při léčbě výraznějších

anomálií, které nejdou odstranit aparáty snímacími. Fixní rovnátka se nasazují na několik

let a detální hygiena je při nich značně ztížena. Snímací rovnátka nosí 57 respondentů (37

%) (viz tabulka 5 a graf 5).

78

Snímací Fixní0

10

20

30

40

50

60

70

80

90

100

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 6 Bylo pro Vás problematické zvyknout si na rovnátka?

Tabulka 6 Návyk na rovnátka

OdpovědiNávyk na rovnátka

ni fi (%)

Ano 69 44,8

Ne 85 55,2

Σ 154 100

Graf 6 Návyk na rovnátka

Jak lze vyčíst z tabulky i grafu, rozdíl mezi těmito odpověďmi není markantní.

Na otázku, jestli bylo problematické si na rovnátka zvyknout, odpovědělo 85 respondentů,

(55,2 %) že to obtížné nebylo. Delší dobu si na aparáty zvykalo 69 respondentů (44,8 %)

(viz tabulka 6 a graf 6).

79

Ano Ne0

10

20

30

40

50

60

70

80

90

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 7 Jaké pomůcky používáte pravidelně při ústní hygieně?

Tabulka 7 Pomůcky dentální hygieny

OdpovědiPomůcky dentální hygieny

ni fi (%)

Zubní kartáček 154 100

Zubní pasta 153 99,4

Ústní voda 125 81,2

Mezizubní nit 93 60,4

Mezizubní kartáček 118 76,6

Škrabka na jazyk 32 20,8

Σ 675 438,3

Graf 7 Pomůcky dentální hygieny

80

Zubní k

artáč

ek

Zubní p

asta

Ústní v

oda

Mez

izubní

nit

Mez

izubní

kartá

ček

Škrab

ka na

jazy

k0

20

40

60

80

100

120

140

160

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Z tabulky a grafu je zřejmé, že 154 respondentů (100 %) používá při dentální

hygieně zubní kartáček. Zubní pastu potřebuje k hygieně 153 dotazovaných (99,4 %).

Celkem 125 respondentů (81,2 %) používá pravidelně ústní vodu a 118 respondentů (76,6

%) mezizubní kartáček. Mezizubní nití si čistí zuby 93 respondentů (60,4 %). Nejméně

používanou pomůckou je škrabka na jazyk, kterou při ústní hygieně využívá pouze 32

dotazovaných (20,8 %) (viz tabulka 7 a graf 7). Průzkum Hrubé, I. Prevence vzniku

zubního kazu u středoškolské populace (2013) ukazuje, že 98,8 % respondentů používá

zubní kartáček a 1,3 % kartáček elektrický. 100 % dotazovaných potřebuje při čištění zubů

zubní pastu. Ústní vodou si ústa proplachuje 45 % respondentů, mezizubní kartáčky

používá 11,3 % respondentů a mezizubní nit 8,8 % dotazovaných. Jako poslední možnost

má autorka uvedenou "Jiné pomůcky", tuto možnost zaškrtlo 6,3 % respondentů. Je vidět,

že oblíbenost zubních pomůcek je velice podobná jak u vysokoškoláků

s rovnátky, tak u středoškoláků bez rovnátek.

81

Otázka 8 Jak dlouho Vám trvalo naučit se správně si čistit rovnátka?

Tabulka 8 Čištění rovnátek

OdpovědiČištění rovnátek

ni fi (%)

Do 14 dnů 85 55,2

Měsíc 26 16,9

Dva až tři měsíce 4 2,6

Nevím, zda si rovnátkačistím správně

39 25,3

Σ 154 100

Graf 8 Čištění rovnátek

Jak ukazuje tabulka i graf, 85 respondentů (55,2 %) tvrdí, že se naučili čistit si

rovnátka do 14 dnů. 39 respondentů (25,3 %) si není jistých, jestli si rovnátka čistí

správným způsobem. Měsíc trvalo zvládnutí dentální hygieny s rovnátky 26 respondentům

(16,9 %) a pouze 4 respodentům (2,6 %) měsíc. Jedná se ale o subjektivní názory

respondentů (viz tabulka 8 a graf 8).

82

Do 14 dnů Měsíc Dva až tři měsíce

Nevím, zda si rovnátka čistím správně

0102030405060708090

Odpovědi

Poč

et r

espo

nedn

tů

Otázka 9 Kolikrát denně si čistíte zuby?

Tabulka 9 Čištění zubů

OdpovědiČištění zubů

ni fi (%)

Jednou 13 8,4

Dvakrát 77 50

Třikrát 32 20,8

Po každém jídle 30 19,5

Vůbec 2 1,3

Σ 154 100

Graf 9 Čištění zubů

Přesně 50 % dotazovaných, tedy 77 respondentů, si čistí zuby 2x za den. Celkem

vyrovnané odpovědi jsou "Třikrát" a "Po každém jídle". 32 respondentů (20,8 %) si zuby

čistí 3x denně a 30 dotazovaných (19,5 %) po každém jídle. Pouze jednou za den si zuby

čistí 13 respondentů (8,4 %) a dokonce 2 (1,3 %) respondenti si zuby nečistí (viz tabulka 9

a graf 9). Výzkum Hrubé (2013) ukazuje, že 73,7 % respondentů ze zemědělských škol si

čistí zuby 2x denně, 22,5 % 1x za den a 3x denně si čistí chrup pouze 3,8 % respondentů.

Z toho vyplývá, že lidé s rovnátky provádějí o něco málo důkladnější hygienu.

83

Jednou Dvakrát Třikrát Po každém jídle Vůbec0

10

20

30

40

50

60

70

80

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 10 Musel/a jste kvůli rovnátkům přestat konzumovat nějaké

potraviny?

Tabulka 10 Konzumace potravin

OdpovědiKonzumace potravin

ni fi (%)

Ano 71 46,1

Ne 83 53,9

Σ 154 100

Graf 10 Konzumace potravin

Rozdíl mezi odpověďmi na tuto otázku činí pouze 12 respondentů. Většinu

dotazovaných rovnátka neomezila tak, že by museli přestat jíst nějaké potraviny. 83

respondentů (53,9 %) může nadále konzumovat všechna jídla, která mají v oblibě.

Vynechávat určité potraviny musí 71 respondentů (46,1 %) (viz tabulka 10 a graf 10).

84

Ano Ne64

66

68

70

72

74

76

78

80

82

84

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 11 Pokud ano, jaké?

Tabulka 11 Konkrétní potraviny

OdpovědiKonkrétní potraviny

ni fi (%)

Tvrdá zelenina, mrkev 11 15,5

Topinky, tousty 19 26,8

Tvrdé pečivo 8 11,3

Oříšky 9 12,7

Peckoviny 1 1,4

Broskev 2 2,8

Kukuřice 2 2,8

Jablko 5 7

Tuhé maso 2 2,8

Čokoláda 1 1,4

Žvýkačky 5 7

Měkké bonbony 6 8,5

Σ 83 100

85

Graf 11 Konkrétní potraviny

Tabulka i graf znázorňuje, že 19 respondentů (26,8 %) se shodlo na problému jíst

topinky a tousty s rovnátky. Tvrdá zelenina vadí 11 respondentům (15,5 %), oříšky nejí

9 respondentů (12,7 %) a tvrdé (nečerstvé) pečivo překáží celkem 8 dotazovaným (11,3

%). Měkké bonbony činí potíže 6 respondentům (8,5 %), jablko a žvýkačky (oboje) jsou

problematické pro 5 respondentů (7 %). Po dvou respondentech (2,8 %) nekonzumuje

kukuřici, broskve a tuhé maso. Čokoláda a peckoviny dělají problém po jednom

dotazovaném (1,4 %) (viz tabulka 11 a graf 11).

86

Tvrdá

zelen

ina, m

rkev

Topink

y, tous

ty

Tvrdé

pečiv

o

Oříšky

Peck

oviny

Brosk

ev

Kukuř

ice

Jablk

o

Tuhé m

aso

Čokolá

da

Žvýka

čky

Měk

ké bo

nbon

y0

2

4

6

8

10

12

14

16

18

20

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 12 Byl/a jste ve spojitosti s rovnátky terčem posměchu?

Tabulka 12 Rovnátka a posměch

OdpovědiRovnátka a posměch

ni fi (%)

Ano 8 5,2

Ne 146 94,8

Σ 154 100

Graf 12 Rovnátka a posměch

146 respondentů (94,8 %) si kvůli rovnátkám nikdo nedobíral a pouze

8 respondentů (5,2 %) s nimi mělo potíže. Z toho je zřejmé, že rovnátka ve většině případů

posměch nevyvolávají, protože ti, kteří je musí nosit, za ně nemohou a nebývá pro ně

nejjednodušší si na ně zvyknout (viz tabulka 12 a graf 12).

87

Ano Ne0

20

40

60

80

100

120

140

160

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 13 Váhal/a jste, jestli si máte rovnátka pořizovat?

Tabulka 13 Nerozhodnost u rovnátek

OdpovědiNerozhodnost u rovnátek

ni fi (%)

Ano 58 37,7

Ne 62 40,2

Pouze chvíli 34 22,1

Σ 154 100

Graf 13 Nerozhodnost u rovnátek

Z tabulky a grafu vyplývá, že s rozhodováním, zda si rovnátka pořídit nebo ne,

nemělo problém 62 respondentů (40,2 %). Jakmile jim je stomatolog doporučil, neváhali

vůbec. Pouze o několik respondentů méně zaškrtlo přesně opačnou možnou odpověď. 58

dotazovaných (47,7 %) si nebylo jistých, jestli chtějí mít rovnátka. A jen chvíli se nad

doporučením nošení rovnátek rozmýšlelo 34 respondentů (22,1 %) (viz tabulka 13 a graf

13).

88

Ano Ne Pouze chvíli0

10

20

30

40

50

60

70

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 14 Jsou Vám rovnátka pohodlná?

Tabulka 14 Pohodlnost rovnátek

OdpovědiPohodlnost rovnátek

ni fi (%)

Ano 81 52,6

Ne 73 47,4

Σ 154 100

Graf 14 Pohodlnost rovnátek

Tato otázka se týká pohodlnosti rovnátek, jestli lidem překážejí nebo ne. Většímu

počtu dotazovaných, celkem 81 respondentům (52,6 %) jsou rovnátka pohodlná, zvykli si

na ně. Negativní postoj vzhledem k této otázce zaujímá o něco méně respondentů,

dohromady 73 dotazovaných (47,4 %) (viz tabulka 14 a graf 14).

89

Ano Ne68

70

72

74

76

78

80

82

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 15 Máte problémy se žvýkáním a kousáním?

Tabulka 15 Potíže s kousáním

OdpovědiPotíže s kousáním

ni fi (%)

Ano 12 7,8

Někdy 73 47,4

Ne 69 44,8

Σ 154 100

Graf 15 Potíže s kousáním

Tabulka i graf ukazují, že největší počet dotazovaných má pouze někdy potíže

s kousáním či žvýkáním. Jedná se o 73 respondentů (47,4 %). Možnost odpovědi "ne"

zvolilo 69 respondentů (44,8 %), což jsou ti, kterým rovnátka nečiní potíže při kousání ani

žvýkání. Jen malému vzorku dotazovaných rovnátka přinášejí výše zmiňované obtíže, jde

pouze o 12 respondentů (7,8 %) (viz tabulka 15 a graf 15).

90

Ano Někdy Ne0

10

20

30

40

50

60

70

80

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 16 Vyskytují se ortodontické vady ve Vaší rodině?

Tabulka 16 Rodinné ortodontické vady

OdpovědiRodinné ortodontické vady

ni fi (%)

Ano 68 44,1

Ne 56 36,4

Nevím 30 19,5

Σ 154 100

Graf 16 Rodinné ortodontické vady

Z tabulky a grafu je zřejmé, že u spousty osob, kteří se léčí s ortodontickými

problémy, je vada dědičná. Z dotazníku vyplynulo, že u 68 respondentů (44,1 %) se

v rodině vyskytuje nějaká ortodontická odchylka. U 56 respondentů (36,4 %) rodinné

ortodontické vady nejsou tedy přítomny. 30 respondentů (19,5 %) nemá zdání, jestli

v jejich rodině existuje tato vada (viz tabulka 16 a graf 16).

91

Ano Ne Nevím0

10

20

30

40

50

60

70

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 17 Máte kromě nerovných zubů i jiné problémy s chrupem?

Tabulka 17 Další problémy se zuby

OdpovědiDalší problémy se zuby

ni fi (%)

Ano 51 33,1

Ne 103 66,9

Σ 154 100

Graf 17 Další problémy se zuby

Z tabulky a grafu lze vyčíst, že většina respondentů nemá kromě problémů, kvůli

kterým musejí nosit rovnátka, žádné další potíže s chrupem. Není tedy pravidlem, že

s jedním onemocněním zubů přichází druhé. Jiné prolémy se zuby nemá dohromady 103

respondentů (66,9 %). Další potíže se zuby má 51 respondentů (33,1 %) (viz tabulka 17

a graf 17). Tyto problémy budou konkrétně rozebrány v následující otázce.

92

Ano Ne0

20

40

60

80

100

120

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 18 Pokud ano, jaké?

Tabulka 18 Konkrétní nemoci

OdpovědiKonkrétní nemoci

ni fi (%)

Zvýšená kazivost 11 21,6

Zubní kámen 9 17,6

Citlivost zubů 14 27,4

Problémy s dásní 2 3,9

Krvácení dásní 6 11,8

Paradentóza 3 5,9

Poškozená sklovina 1 2

Bruxismus 2 3,9

Zanedbaná péče v dětství 3 5,9

Σ 51 100

93

Graf 18 Konkrétní nemoci

Nejčastější odpovědí je citlivost zubů, kterou uvedlo 14 respondentů (27,4 %). 11

respondentů trpí zvýšenou kazivostí (21,6 %) a zubní kámen postihuje 9 dotazovaných

(17,6 %). S krvácením dásní blíže nepopsaného původu má problémy 6 respondentů (11,8

%). Paradentóza a zanedbaná péče v dětském věku trápí po 3 respondentech (5,9 %).

Celkové problémy s dásněmi a bruxismus, což je skřípání zubů, trápí po 2 respondentech

(3,9 %) a jeden respondent (2 %) má problémy s poškozenou sklovinou (viz tabulka 18

a graf 18).

94

Zvýše

ná ka

zivos

t

Zubní k

ámen

Citlivo

st zu

bů

Prob

lémy s

dásní

Krvác

ení d

ásní

Parad

entó

za

Pošk

ozen

á sklo

vina

Bruxis

mus

Zaned

baná

péče

v dě

tství

0

2

4

6

8

10

12

14

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 19 Máte v dutině ústní nějaké neprořezané zuby?

Tabulka 19 Neprořezané zuby

OdpovědiNeprořezané zuby

ni fi (%)

Ano 79 51,3

Ne 75 48,7

Σ 154 100

Graf 19 Neprořezané zuby

U obou odpovědí se vykytuje téměř stejný počet respondentů. Z těchto výsledků

tedy nelze říci, zda se vyskytuje obecně více osob s prořezanými všemi zuby nebo těch,

kterým nějaký zub chybí (ať je neprořezaný nebo vůbec není založený). 79 respondentů

(51,3 %) má v dutině ústní nějaké neprořezané zuby. O něco menší části, 75 respondentům

(48,7 %) nechybí žádné zuby, celý chrup mají prořezaný (viz tabulka 19 a graf 19).

95

Ano Ne73

74

75

76

77

78

79

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 20 Pokud ano, jaké?

Tabulka 20 Konkrétní neprořezané zuby

OdpovědiKonkrétní nepořezané zuby

ni fi (%)

Řezáky 6 3,9

Zuby třenové 2 1,3

Zuby moudrosti 73 47,4

Σ 81 102,5

Graf 20 Konkrétní neprořezané zuby

Jak je zřejmé z tabulky i grafu, ze 79 osob, které mají nějaké neprořezané zuby, se

jedná v nadměrné většině o zuby moudrosti. Ty nemá celkem 73 respondentů (47,4 %).

6 dotazovaných (3,9 %) odpovědělo, že nemá prořezané řezáky. Pouze 2 respondenti (1,3

%) uvedli, že jejich neprořezanými zuby jsou zuby třenové (viz tabulka 20 a graf 20).

96

Řezáky Zuby třenové Zuby moudrosti0

10

20

30

40

50

60

70

80

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 21 Máte strach z návštěv u dentisty?

Tabulka 21 Strach ze stomatologa

OdpovědiStrach ze stomatologa

ni fi (%)

Ano 52 33,8

Ne 102 66,2

Σ 154 100

Graf 21 Strach ze stomatologa

Tabulka i graf ukazuje, že 102 dotazovaných (66,2 %) strachem ze stomatologa

netrpí. Ovšem nezanedbatelný je počet odpovědí, kdy 52 respondentů (33,8 %) uvedlo, že

strach ze svého zubního lékaře mají (viz tabulka 21 a graf 21). Z průzkumu Hasmandové

E. Problematika hygieny dutiny ústní (2012) vyplývá, že ve věkové kategorii 20 – 29 let

51,9 % respondentů nerado chodí k zubaři a 48,1 % dotazovaných chodí ke stomatologovi

rádo.

97

Ano Ne0

20

40

60

80

100

120

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 22 Ve kterém městě studujete VŠ?

Tabulka 22 VŠ město

OdpovědiVŠ město

ni fi (%)

Praha 27 17,5

Brno 58 37,7

Ostrava 10 6,5

Olomouc 36 23,4

Zlín 4 2,6

Plzeň 5 3,3

České Budějovice 1 0,6

Hradec Králové 7 4,6

Pardubice 1 0,6

Vyškov 2 1,3

Ústí nad Labem 2 1,3

Karlovy Vary 1 0,6

Σ 154 100

98

Graf 22 VŠ město

Nejpočetnější skupinou jsou studenti z Brna, těch se dotazníku zúčastnilo 58 (37,7

%). Studentů z Olomouce je 36 (23,4 %) a v Praze studuje 27 respondentů (17,5 %). 10

respondentů (6,5 %) studuje v Ostravě. Je vidět, že ostatní města mají již menší zastoupení.

Hradec Králové je studijním městem pro 7 respondentů (4,6 %), v Plzni studuje 5

dotazovaných (3,3 %) a ve Zlíně 4 respondenti (2,6 %). Po dvou respondentech (1,3 %)

studuje ve Vyškově a Ústí nad Labem a po jednom respondentu (0,6 %) v Českých

Budějovicích, Pardubicích a Karlových Varech (viz tabulka 22 a graf 22).

99

Prah

aBrn

o

Ostrav

a

Olomou

cZlín

Plzeň

České

Bud

ějovice

Hradec

Král

ové

Pard

ubice

Vyško

v

Ústí na

d Lab

em

Karlov

y Vary

0

10

20

30

40

50

60

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 23 Jste žena nebo muž?

Tabulka 23 Pohlaví respondentů

OdpovědiPohlaví respondentů

ni fi (%)

Žena 107 69,5

Muž 47 30,5

Σ 154 100

Graf 23 Pohlaví respondentů

Tabulka a graf ukazují, že podstatně větší část dotazníků vyplnily ženy.

Z celkového počtu 154 respondentů je 107 žen (69,5 %) a 47 mužů (30,5 %) (viz tabulka

23 a graf 23).

100

Žena Muž0

20

40

60

80

100

120

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

Otázka 24 Kolik je Vám let?

Tabulka 24 Věk respondentů

OdpovědiVěk respondentů

ni fi (%)

Do 20 let 24 15,6

20 – 22 let 48 31,1

23 – 25 let 42 27,3

26 let a více 40 26

Σ 154 100

Graf 24 Věk respondentů

Jelikož byl dotazník určen studentům VŠ, nevyskytuje se zde velké věkové

rozmezí. Ve skupině 20 – 22 let je 48 respondentů (31,1 %). Druhou nejpočetnější

odpovědí bylo 23 – 25, což zaškrtlo 42 dotazovaných (27,3 %). 26 let či více má 40

respondentů (26 %). Mladších než 20 roků je 24 respondentů (15,6 %) (viz tabulka 24

a graf 24).

101

Do 20 let 20 - 22 let 23 - 25 let 26 let a více0

5

10

15

20

25

30

35

40

45

50

Odpovědi

Poč

et r

espo

nden

tů

ZÁVĚR

Tato práce se věnuje specifikům dentální hygieny s rovnátky, souborem

respondentů jsou studenti vysokých škol. První část práce je tvořena poznatky z historie,

dále teorií o anatomické stavbě zubu, celkové dentální hygieně, ortodoncii, práci dentální

hygienistky a rušivém elementu zubů. Část výzkumná se zabývá metodikou práce

a výsledky šetření s diskusí, které jsou znázorněny pomocí tabulek a grafů.

Šetření jsem prováděla dotazníkem, který byl anonymní. Dotazník byl sestaven

v elektronické i tištěné verzi. Na internetu jej vyplnilo 68 respondentů, tištěný dotazník 86

respondentů, celkem mám tedy k dispozici 154 vyplněných dotazníků. Více otázek se zde

vystkytuje uzavřených než otevřených, dohromady jich je 24. Všechny otázky a odpovědi

jsou uvedeny a graficky vyobrazeny v předchozí kapitole. Zde se věnuji pouze těm

odpovědím, které vedly k naplnění cílů.

Největší počet respondentů (46,8 %) chodí na prohlídky ke stomatologovi 2x ročně.

Jedná se o pacienty s rovnátky, kteří by se k lékaři měli dostavovat častěji. Lidé s rovnátky

patří dle mého názory mezi ty, kteří by určitě měli navštěvovat dentální hygienistku. Není

tomu ale tak, protože většina respondentů (63,6 %) k dentální hygienistce nechodí. Co se

týče pomůcek ústní hygieny, nejčastěji je využíván zubní kartáček (100 %), těsně za ním se

nachází zubní pasta (99,4 %). Poměrně dost respondentů využívá k hygieně ústní vodu

(81,2 %) či mezizubní kartáček (76,6 %). O něco méně zubní nit (60,4 %). Domnívala

jsem se, že dentální nit bude častěji používaná než mezizubní kartáček, s nití se možná

hůře pracuje, tudíž jsou výsledky opačné. Jako nejméně pravidelně používaná pomůcka se

ukázala škrabka na jazyk (20,8 %). Zuby si 2x denně čistí největší skupina respondentů (50

%), třikrát za den již méně dotazovaných (20,8 %), nejpoctivějšími jsou lidé, kteří si čistí

chrup po každém jídle, těch je pouze o dva méně (19,5 %).

Rovnátka nezpůsobila omezení v jídle hodně lidem (53,9 %). Ostatní museli přestat

jíst topinky a tousty (26,8 %), tvrdou zeleninu včetně mrkve (15,5 %), oříšky (12,7 %),

tvrdé pečívo (11,3 %) a měkké bonbony (8,5 %). Další potraviny jsou problematické pro

méně respondentů. Potíže způsobují také žvýkačky a jablko (7 %), broskev, kukuřice

a tuhé maso (2,8 %) a nejméně respondentů zvolilo peckoviny a čokoládu (1,4 %). Více

než polovina respondentů (55,2%) neměla problém si na rovnátka zvyknout a naprosto

stejný počet (55,2 %) dotazovaných se naučilo čistit si rovnátka do 14 dnů. Pohodlná se

102

rovnátka zdají být velké části respondentů (52,6 %).

Většina respondentů (66,9 %) netrpí žádným jiným onemocněním chrupu, zbývající

trápí nejčastěji citlivost zubů (27,4 %), zvýšená kazivost (21,6 %), zubní kámen (17,6 %)

a krvácení dásní (11,8 %).

Téměř všichni dotazovaní (94,8%) odpověděli, že kvůli rovnátkům nebyli terčem

posměchu od ostatních osob. To pro mě bylo milým zjištěním a zároveň překvapením,

protože ti, kteří rovnátka nosí, za ně nemohou. Podle výsledků tedy lidé neodsuzují

člověka jen pro nějakou dočasnou změnu. Naštěstí pouze malému vzorku (5,2 %) se někdo

ve spojitosti s rovnátky posmíval.

Na otázku, zda si vůbec respondenti chtěli rovnátka pořídit, neexistuje výrazná

převaha jedné odpovědi nad druhou, proto uvádím všechny tři možnosti. Někdo vůbec

neváhal, jestli si má rovnátka pořídit (40,2 %), jiní s rozhodnutím rovnátek váhali (37,7 %)

a zbytek si tuto otázku rozmýšlel pouze chvíli (22,1 %).

Tato práce by mohla být přínosem pro pěstování lepší ústní hygieny nejen pro

osoby s rovnátky, ale i bez nich. Na vysokých školách by se z tohoto důvodu mohly konat

přednášky, které by podávaly rozšiřující informace o této problematice. Lidé, kteří mají

problémy se zuby, by také měli více navštěvovat dentální hygienistku, ta by jim mohla

pomoci od nepříjemností spojených s onemocněním.

Z dílčích cílů vyplývá hlavní cíl práce, tedy zjištění úrovně dentální hygieny

u vysokoškolské mládeže s rovnátky. Domnívám se, že by spousta respondetnů měla

na své ústní hygieně zapracovat a více se jí věnovat, jde přece o součást jejich zdraví.

103

SOUHRN

Diplomová práce s názvem Význam dentální hygieny při nošení rovnátek

u vysokoškolské mládeže se věnuje teoretickým poznatkům o vzniku stomatologie jako

vědy, popisuje stavbu zubů včetně jejich vývoje a řeší důležitost dentální hygieny. Poměrně

velká pozornost je věnována ortodoncii, tedy vědě, která studuje a léčí odchylky chrupu.

V této práci popisuji snímací a fixní aparáty a jejich výhody či nevýhody. Dále je zde

objasňována práce dentální hygienistky a existence rušivých elementů.

Ve výzkumné části pomocí dotazníku zjišťuji podle stanovených cílů úroveň

dentální hygieny, tedy jak se o svůj chrup vysokoškolští studenti starají a jakých pomůcek

využívají. Dále se zabývám tím, jestli je snadné si na rovnátka zvyknout a naučit se řádné

ústní hygieně. Věnuji se také tomu, zda se museli respondenti s rovnátky v něčem omezit

a jestli se jim někdo kvůli rovnátkům vysmíval.

Výsledky nejsou z mého pohledu pozitivní, úroveň ústní hygieny u většiny

z vybraného vzorku studentů vysokých škol není tak důkladná, jak by se u osob s rovnátky

očekávalo.

Klíčová slova: zuby, dentální hygiena, ortodoncie, ortodontické anomálie, snímací a fixní

aparáty, extrakce.

104

SUMMARY

Diploma thesis titled The importance of dental hygine while wearing of braces by

university students focuses to theoretical findings about origin of stomatology as discipline,

describes structure of tooth as well as its growth and address to the importance of dental

hygine. Relatively big attention is devoted to orthodontics as discipline that studies and

treats with differences of teeth. The detachable and fixed device and its advantages and

disadvantages are described in this thesis as well as labour of dental hygienist and

existance of interfering elements.

The survey part is devoted to questionnaires that inquire quality of dental hygiene

on basis of determined target, that means how university studetns care about teeth and

which tools they use. Furthermore this thesis describes if addaptation to braces and to

dental hygiene is easy or not and if respondents had to limit themselves by some way and

if somebody laught them.

From my point of view the results are not positive, quality of dental hygiene at most

of respondents is not careful as it is in persons wearing braces case expected.

Keywords: teeth, dental hygiene, orthodontics, orthodontic anomalies, detachable and

fixed device, extraction.

105

REFERENČNÍ SEZNAM

1. AHMAD, I. 2008. Estetika v protetice, Postupy pro předvídatelné výsledky. Praha:

Quintessenz, s. r. o. 229 s. ISBN 978-80-86979-06-9.

2. BOTICELLI, A. T. 2002. Dentální hygiena, Teorie a praxe. Praha: Quintessenz,

spol. s.r.o. 216 s. ISBN 80-903181-1-8.

3. BÜCKING, W. 2011. Dentální tipy a triky (II). Praha: Quintessenz, s. r. o. 315 s.

ISBN 978-80-86979-08-3.

4. DOKLÁDAL, M. 1994. Anatomie zubů a chrupu. Brno: Masarykova univerzita,

fakulta lékařská. 121 s. ISBN 80-210-0999-3.

5. FUHRMANN, A. 2003. Die zahnmedizinische Fachangestellte, Das große

Handbuch für Assistenz und Organisation in der Zahnarztpraxis. Balingen: Spitta

Verlag. 1516 s. ISBN 978-3-934211-53-7.

6. GRIM, M. et al. 2005. Základy anatomie: 3. trávicí, dýchací, močopohlavní a

endokrinní systém. Praha: Karolinum: Galén. 163 s. ISBN 80-7262-111-4.

7. HASMANDOVÁ, E. 2012. Problematika hygieny dutiny ústní: diplomová práce.

Olomouc: Pedagogická fakulta. 117 s., 13 l. příl. Vedoucí diplomové práce Milada

Bezděková.

8. HRUBÁ, I. 2013. Prevence vzniku zubního kazu u středoškolské populace:

diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého, Pedagogická fakulta. 84 s. 9 l.

příl. Vedoucí diplomové práce Milada Bezděková.

9. CHANDRA, S.; CHANDRA SH.; CHANDRA, M.; CHANDRA N. 2004.Textbook

of Dental and Oral Histology with Embryology and Multiple Choice Questions.

New Delhi: Jaypee. 347 s. ISBN 81-8061-238-4.

10. KÁBRT, J.; VALACH, V. 1972. Stručný lékařský slovník. 4. vyd. Praha: Avicenum.

369 s. Bez ISBN.

11. KAMÍNEK, M.; ŠTEFKOVÁ, M. 1988. Ortodoncie I. Praha: Státní pedagogické

nakladatelství. 76 s. Bez ISBN.

12. KAMÍNEK, M.; ŠTEFKOVÁ, M. 1991. Ortodoncie II. Olomouc: rektorát

Univerzity Palackého v Olomouci. 68 s. ISBN 80-7067-996-4.

13. KITTEL, A. 1999. Myofunkční terapie. Praha: Grada publishing, spol. s. r. o. 112 s.

ISBN 80-7169-619-6.

106

14. KOŤOVÁ, M. 2008. Atlas ortodontických anomálií. Praha: Havlíček Brain Team.

143 s. ISBN 978-80.87109-11-3.

15. KOŤOVÁ, M. 1999. Snímací ortodontické přístroje. Praha: Grada. 68 s. ISBN 80-

7169-822-9.

16. KOVÁŘOVÁ, J., ZOUHAROVÁ, Z. 2011. Pečujeme o zdravý dětský chrup. Brno:

Computer Press, a. s. 151 s. ISBN 978-80-251-3029-2.

17. MAZÁNEK, J. a kol. 1999. Stomatologie - minimum pro praxi. Praha: TRITON.

163 s. ISBN 80-7254-032-7.

18. MIEG, R. 2009. Zuby jako zdroj nemocí. Praha: Pragma. 216 s. ISBN 978-80-

7349-189-5.

19. MONHARTOVÁ, K; HECOVÁ, H. 2012. Morfologie zubů, kreslení a modelování

zubů. 3. vyd. Praha: Karolinum. 57 s. ISBN 978-80-246-2188-3.

20. MÜLLER, H. P. 2005. Periodontology, The Essencials. Stuttgart: Thieme. 189 s.

ISBN 1-58890-355-9.

21. PAICHL, P. 2000. Dějiny zubní medicíny. Praha: Nuga. 224 s. ISBN 80-85903-12-

1.

22. REJMAN, L. 1971. Kapesní slovník cizích slov. Praha: Státní pedagogické

nakladatelství. 195 s. Bez ISBN.

23. STEJSKALOVÁ, J. et al. 2008. Konzervační zubní lékařství. 2. vyd. Praha: Galén.

235 s. ISBN 978-80-7262-540-6.

24. ŠEDÝ, J.; FOLTÁN, R. 2009. Klinická anatomie zubů a čelistí. Praha: Triton. 175

s. ISBN 978-80-7387-312-7.

25. ŠOLCOVÁ, H. 2012. Prevence péče o chrup (se zaměřením na dospělé):

bakalářská práce. Olomouc: Univerzita Palackého, Pedagogická fakulta. 54 s., 6 l.

příl. Vedoucí bakalářské práce Helena Skarupská.

26. VOLZ, U.; HEINZEL, H. 2004. Zähne gut – alles gut. Stuttgart: Haug. 173 s. ISBN

978-3-8304-6329-0.

27. WEBEROVÁ, Z.; RAMANATHAN, CH. 2008. Ortodoncie pro sudenty zubního

lékařství. Hradec Králové: Nucleus HK. 80 s. ISBN 978-80-87009-49-9.

107

28. WOLF, H. F.; RATEITSCHAK, E. M.; RATEISCHAK, K. H.; HASSEL, T. M.

2004. Color Atlas of Dental Medicine: Periodontology. 3. vyd. Stuttgart: Thieme.

533 s. ISBN 3-13-675003-9.

29. ZOUHAROVÁ, Z. 2008. Zdravý úsměv, Péče o zuby a dásně. Brno: ERA group

spol. s.r.o. 127 s. ISBN 978-80-7366-124-3.

108

Internetové zdroje

1. ABZ.cz.:slovník cizích slov [online]. 2005. [cit. 2014-04-03]. Dostupné z WWW:

<http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/>.

2. Art Dent, stomatologické centrum [online]. 2007. [cit. 2014-03-10]. Dentální

hygiena. Dostupné z WWW: <http://www.artdent.cz/dentalni-hygiena.php>.

3. Dent Medico [online]. 2007. [cit. 2014-03-12]. Dentální hygienistka, dentální

hygiena. Dostupné z WWW: <http://www.dentalni-hygiena.dentmedico.cz/>.

4. Dotazník [online]. 2007. [cit. 2014-03-14]. Dostupné z WWW:

<http://katchem.truni.sk/prilohy/metod/dotaznik_skaly.pdf>.

5. Dr. Landa [online]. 2008. [cit. 2014-03-02]. Ústní hygiena. Dostupné z WWW:

<http://www.drlanda.eu/cs/ustni-hygiena>.

6. KORÁBEK, L. Hygiena dutiny ústní u dospělých. [online]. 2004. [cit. 2014-03-06].

Dostupné z WWW:

<http://www.szu.cz/uploads/documents/czzp/edice/plne_znani/hygiena_20dutiny_2

0ustni.pdf>.

7. KORÁBEK, L. Zdravotnictví a medicína. [online]. 10. 5. 2010. [cit. 2014-03-02].

Hygiena dutiny ústní. Dostupné z WWW: <http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-

pacientske-listy/hygiena-dutiny-ustni-451553>.

8. Modec [online]. 2012. [cit. 2014-03-12]. Dentální hygiena – zdravé zuby nemohou

onemocnět. Dostupné z WWW: <http://www.modec.cz/klinika-sluzby/dentalni-

hygiena-brno>.

9. Ordinace.cz [online]. 21. 5. 2013. [cit. 2014-03-12]. Dentální hygiena – nutnost,

nebo marketingový trik? Dostupné z WWW:

<http://www.ordinace.cz/clanek/dentalni-hygiena/>.

10. Sestra [online]. 12. 1. 2011. [cit. 2014-03-10]. Dentální hygiena – instruktáž, výběr

pomůcek a metody čištění. Dostupné z WWW:

<http://zdravi.e15.cz/clanek/sestra/dentalni-hygiena-instruktaz-vyber-pomucek-a-

metody-cisteni-457221>.

11. Velký lékařský slovník [online]. 2008. [cit. 2014-04-03]. Dostupné z WWW:

<http://lekarske.slovniky.cz/>.

109

SEZNAM OBRÁZKŮ

Obrázek 1 Stavba zubu.........................................................................................................16

Obrázek 2 Superfloss............................................................................................................28

Obrázek 3 Škrabka na jazyk.................................................................................................29

Obrázek 4 Snímatelné aparáty..............................................................................................56

Obrázek 5 Fixní aparát.........................................................................................................61

110

SEZNAM TABULEK

Tabulka 1 Četnost návštěv u stomatologa............................................................................74

Tabulka 2 Návštěvy dentální hygienistky.............................................................................75

Tabulka 3 Doba nošení rovnátek..........................................................................................76

Tabulka 4 Rovnání zubů.......................................................................................................77

Tabulka 5 Typ rovnátek........................................................................................................78

Tabulka 6 Návyk na rovnátka...............................................................................................79

Tabulka 7 Pomůcky dentální hygieny...................................................................................80

Tabulka 8 Čištění rovnátek...................................................................................................82

Tabulka 9 Čištění zubů.........................................................................................................83

Tabulka 10 Konzumace potravin..........................................................................................84

Tabulka 11 Konkrétní potraviny...........................................................................................85

Tabulka 12 Rovnátka a posměch..........................................................................................87

Tabulka 13 Nerozhodnost u rovnátek...................................................................................88

Tabulka 14 Pohodlnost rovnátek..........................................................................................89

Tabulka 15 Potíže s kousáním .............................................................................................90

Tabulka 16 Rodinné ortodontické vady................................................................................91

Tabulka 17 Další problémy se zuby......................................................................................92

Tabulka 18 Konkrétní nemoci..............................................................................................93

Tabulka 19 Neprořezané zuby..............................................................................................95

Tabulka 20 Konkrétní neprořezané zuby..............................................................................96

Tabulka 21 Strach ze stomatologa........................................................................................97

Tabulka 22 VŠ město............................................................................................................98

Tabulka 23 Pohlaví respondentů........................................................................................100

Tabulka 24 Věk respondentů..............................................................................................101

111

SEZNAM GRAFŮ

Graf 1 Četnost návštěv u stomatologa..................................................................................74

Graf 2 Návštěvy dentální hygienistky..................................................................................75

Graf 3 Doba nošení rovnátek................................................................................................76

Graf 4 Rovnání zubů............................................................................................................77

Graf 5 Typ rovnátek..............................................................................................................78

Graf 6 Návyk na rovnátka....................................................................................................79

Graf 7 Pomůcky dentální hygieny........................................................................................80

Graf 8 Čištění rovnátek........................................................................................................82

Graf 9 Čištění zubů...............................................................................................................83

Graf 10 Konzumace potravin...............................................................................................84

Graf 11 Konkrétní potraviny................................................................................................86

Graf 12 Rovnátka a posměch...............................................................................................87

Graf 13 Nerozhodnost u rovnátek........................................................................................88

Graf 14 Pohodlnost rovnátek................................................................................................89

Graf 15 Potíže s kousáním....................................................................................................90

Graf 16 Rodinné ortodontické vady.....................................................................................91

Graf 17 Další problémy se zuby...........................................................................................92

Graf 18 Konkrétní nemoci....................................................................................................94

Graf 19 Neprořezané zuby....................................................................................................95

Graf 20 Konkrétní neprořezané zuby...................................................................................96

Graf 21 Strach ze stomatologa.............................................................................................97

Graf 22 VŠ město.................................................................................................................99

Graf 23 Pohlaví respondentů..............................................................................................100

Graf 24 Věk respondentů...................................................................................................101

112

SLOVNÍK POJMŮ

Adhezivní – přilnavý, chemicky vzájemná přitažlivost molekul různého druhu

Alveol – malá dutina, jamka pro zub, zubní lůžko

Ankylóza – kloubní ztuhlost, zánik pohyblivosti v kloubu hlavně po zánětech, po nichž

zůstávají pevné vazivové až kostěné srůsty mezi kloubními plochami

Anomálie – nepravidelnost, odchylka od pravidla

Arterioskleróza – kornatění tepen

Atrofie – chřadnutí, zakrnění tělesných orgánů

Dentice – ozubatění

Dentoalveolární – týkající se zubního alveolu

Distální – vzdálený vzhledem k určitému bodu orgánu

Distookluze – odchylka, při které je dolní čelist vzhledem k horní uložena více vzadu než

u normookluze

Ektoderm – zevní primární zárodečný list

Erupce – propuknutí něčeho

Etiologie – nauka o příčinách nemocí

Exsudace – pocení, tvorba výpotků

Extruze – vypuzení

Fibroblasty – pozměněná, aktivovaná vazivová buňka

Gingivitida – zánět sliznice dásní

Hypertenze – vysoký krevní tlak

Hypertyreóza – chorobný stav vyvolaný zvýšenou činností štítné žlázy

Hypodoncie – nevyvinutí některých zubů

Hypoplazie – neúplné, nedokonalé vyvinutí orgánu

Infarkt myokardu – infarkt srdečního svalu, odumření tkáně po zamezení přívodu krve

z uzavřené tepny

Intruze – proniknutí do nitra

Kompakta – hutná hmota

Laterální – postranní, boční

Makrofágy – odklízecí, bloudivé buňky s fagocytární schopností

Mezenchym – pojivová tkáň ze středního zárodečného listu

113

Mikrocefalie – nápadně malá hlava

Mikrodoncie – ortodontická odchylka, při níž jsou zuby nápadně malé; může postihovat

jen některé zuby, skupiny nebo všechny zuby v čelisti

Mikrogenie – vývojová anomálie, při které zůstane dolní čelist abnormálně malá, tzv. ptačí

profil

Mikrooftalmie – nadměrně malé oční bulvy

Molár – stolička

Neuromuskulární – nervosvalový

Odontoblasty – diferencované cylindrické buňky produkující dentin, jsou schopné

produkovat dentin po celý život

Orální – ústní

Pedostomatologie – dětské zubní lékařství; zabývá se problematikou vývoje a prořezávání

zubů

Profylaxe – předem učiněné opatření, soubor opatření k zabránění vzniku choroby

Protetika – obor zabývající se výzkumem a výrobou protéz

Retence – zadržení

Sagitální – rovnoběžný se střední podélnou rovinou těla

Semiperbeabilní – polopropustný

Spongióza – druh kostní tkáně, skládá se z kostních trámečků

Supraokluze – ortodontická anomálie, zub přesahuje svou řezací hranou nebo žvýkací

plochou okluzní rovinu zubů normálně postavených

Torze – otočení, zakroucení

Transverzální – příčný, jdoucí napříč

Vaskularizace – tvoření cév, cévní zásobení

Vertikální – svislý

Vestibulární – předsíňový

Parodont – závěsný aparát zubu spojující zub s čelistí

Parodontitida – onemocnění okolní tkáně zubů vedoucí ke ztrátě zubů

114

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha 1 Dotazník

Příloha 2 Adamsova spona

Příloha 3 Anomálie řezáků

Příloha 4 Čištění mezizubního prostoru

115

Příloha 1 Dotazník

Dobrý den, jmenuji se Eva Svobodová a jsem studentkou Pedagogické fakulty v Olomouci.

Provádím výzkum dentální hygieny u vysokoškolské mládeže při nošení rovnátek. Dotazník

je anonymní. Výsledky použiji ve své diplomové práci. Předem děkuji za Váš čas věnovaný

vyplňování.

1. Kolikrát za rok navštěvujete zubního lékaře?

a) jednou nebo vůbec

b) dvakrát

c) třikrát

d) čtyřikrát a více

2. Využíváte služeb dentální hygienistky?

a) ano

b) ne

3. Jak dlouho nosíte rovnátka?

a) méně než rok

b) jeden až dva roky

c) déle než dva roky

4. Je již znatelné rovnání zubů?

a) ano

b) ne

5. Máte snímací nebo fixní rovnátka?

a) snímací

b) fixní

6. Bylo pro Vás problematické zvyknout si na rovnátka?

a) ano

b) ne

7. Jaké pomůcky používáte pravidelně při ústní hygieně?

/zaškrtnout více možností/

a) zubní kartáček

b) zubní pasta

c) ústní voda

d) mezizubní nit

e) mezizubní kartáček

f) škrabka na jazyk

8. Jak dlouho Vám trvalo naučit se správně si čistit rovnátka?

a) do 14 dnů

b) měsíc

c) dva až tři měsíce

d) nevím, zda si rovnátka čistím správně

9. Kolikrát denně si čistíte zuby?

a) jednou

b) dvakrát

c) třikrát

d) po každém jídle

e) vůbec

10. Musel/a jste kvůli rovnátkům přestat konzumovat nějaké potraviny?

a) ano

b) ne

11. Pokud ano, jaké?

/otevřená otázka, vypište/ ...

12. Byl/a jste ve spojistosti s rovnátky terčem posměchu?

a) ano

b) ne

13. Váhal/a jste, jestli si máte rovnátka pořizovat?

a) ano

b) ne

c) pouze chvíli

14. Jsou Vám rovnátka pohodlná?

a) ano

b) ne

15. Máte problémy se žvýkáním a kousáním?

a) ano

b) někdy

c) ne

16. Vyskytují se ortodontické vady ve Vaší rodině?

a) ano

b) ne

c) nevím

17. Máte kromě nerovných zubů i jiné problémy se zuby?

a) ano

b) ne

18. Pokud ano, jaké?

/otevřená otázka, vypište/ ...

19. Máte v dutině ústní nějaké neprořezané zuby?

a) ano

b) ne

20. Pokud ano, jaké?

a) řezáky

b) zuby třenové

c) zuby moudrosti

d) jiné ...

21. Máte strach z návštěv u dentisty?

a) ano

b) ne

22. Ve kterém městě studujete VŠ?

a) Praha

b) Brno

c) Ostrava

d) Olomouc

e) Zlín

f) jiné ...

23. Jste žena nebo muž?

a) žena

b) muž

24. Kolik je Vám let?

a) do 20 let

b) 20 – 22 let

c) 23 – 25 let

d) 26 let a více

Příloha 2 Adamsova spona

Koťová, 1999

Příloha 3 Anomálie řezáků

Obrácený skus

Koťová, 2008

Protruze a stěsnání

Koťová, 2008

Příloha 4 Čištění mezizubního prostoru

Zouharová, 2008

ANOTACE

Jméno a příjmení: Eva Svobodová

Katedra: Katedra antropologie a zdravovědy Pedagogické fakulty UP

Vedoucí práce: MUDr. Milada Bezděková, Ph. D.

Rok obhajoby: 2014

Název práce:Význam dentální hygieny při nošení rovnátek

u vysokoškolské mládeže

Název v angličtině:The importance of dental hygine while wearing of braces by

university students

Anotace práce:

Teoretická část diplomové práce se věnuje historii stomatologie, popisuje anatomickou stavbu zubů a poukazuje na důležitost dentální hygieny. Dále je zaměřena na ortodoncii včetně snímacích a fixních aparátů. Výzkumná část práce poskytuje informace o dentální hygieně vysokoškolských studentů s rovnátky. Šetření bylo prováděno pomocí dotazníku.

Klíčová slova:zuby, dentální hygiena, ortodoncie, ortodontické anomálie,

snímací a fixní aparáty, extrakce

Anotace v angličtině:

The theoretical part of the thesis is devoted to the history of dentistry, describes the anatomical structure of tooth and points to the importance of dental hygiene. It is aimed to orthodontics, including the detachable and fixed device. The research provides information on dental hygiene university student with braces. The survey was conducted by questionnaire.

Klíčová slova v angličtině:teeth, dental hygiene, orthodontics, orthodontic anomalies,

detachable and fixed device, extraction

Přílohy vázané v práci:

Příloha 1 Dotazník

Příloha 2 Adamsova spona

Příloha 3 Anomálie řezáků

Příloha 4 Čištění mezizubního prostoru

Rozsah práce: 115

Jazyk práce: CZ