Na kopci nad libeňským zákrutem Vltavy, v areálu pražské Nemoc-nice Na Bulovce, stojí na první

pohled nenápadná oprýskaná budova. Málokdo by řekl, že právě tady pracují specialisté na ebolu, choleru, neštovice či SARS. Jádrem boje proti nim je takzvaný akční tým Kliniky infekčních, parazi-tárních a tropických nemocí. Tvoří ho třiadvacet lidí – dvanáct lékařů a jede-náct dalších zdravotníků –, kteří jed-nou týdně procvičují, jak by postupo-vali, kdyby k nim přivezli pacienta se smrtelnou nákazou. Nasadí si skafandry, navléknou troje rukavice a jdou na věc…

Proti jakým nemocem jste očkovaná?

Jsem očkovaná tak jako většina našich zdravotníků. Proti žloutence typu B, my na infekci navíc proti žloutence typu A, proti meningokokům a každoročně proti chřipce. A samozřejmě, když se teď v České republice zase objevily spal-ničky, kdo chtěl, dal se očkovat i proti nim.

Tohle pro práci na infekčním stačí?

Spolu s očkováním, které člověk prodě-lal jako dítě, to stačit musí. Ještě za stu-dií se tady na Bulovce náš kruh naka-zil zarděnkami. Když jsem sem pak

nastoupila, pořídila jsem si tu příuš-nice, proti nim se tehdy neočkovalo.

A co nemoci, které známe jen z novin a na něž

umírají tisíce lidí: SARS, ebola, MERS? Počítáte

s tím, že se můžete nakazit?

Musíme s tím žít. Ale je třeba dodat, že čím více o těch infekcích víme – díky tomu, kolik tu máme různých pacientů s podezřeními na ně –, tím jsme obezřet-nější. A víme, co s tím dělat. Spíše než my se nakazí normální lidé anebo zdra-votníci v jiných zařízeních, kteří o tom tolik nevědí. I ve světě se to stává. Ro-dina přiletěla se SARS (syndrom akut-ního respiračního selhání, smrtelné vi-rové onemocnění, pozn. red.) z Číny do Kanady a tam nakazila spoustu zdravot-níků. Nedávno zase přijel do Koreje ob-chodník nemocný MERS (způsobuje ho virus příbuzný SARS, má výrazně vyšší úmrtnost, ale pomaleji se šíří, pozn. red.) a nakazil přes sto lidí. My víme, že se musíme aktivně ptát, a lidi, kteří přijedou

Destinace BulovkaNikdo tu nechce trávit delší dobu, než je nezbytně nutné. Infekční klinika pražské Nemocnice Na Bulovce je určena k léčbě těch nejnakažlivějších chorob. Sem vozí pacienty s podezřením na nákazu ebolou, tady pečují o turisty s cizokrajnými parazity ve střevech i v mozku. „Infekční lékař-ství je akční obor,“ říká primářka kliniky HANA ROHÁČOVÁ.

Rozhovor

PAVILON 7. Na legendární infekční klinice Nemocnice Na Bulovce loni

ošetřili téměř padesát tisíc pacientů.

s příznaky, okamžitě vybavíme ochran-nými pomůckami, posadíme do ambu-lance, oblékneme personál…

Podaří se to vždycky?

Tady ano, musí. Ale třeba nedávno do jiného českého zdravotnického zaří-zení dorazil podnikatel z Libérie a če-kal v čekárně čtyři hodiny s podezřením na ebolu, protože se ho nikdo nezeptal.

Nemáte o sebe strach?

Kdo nemá strach, nemůže být zaměstnán ve zdravotnictví. Se smrtelnými náka-zami ale nemůže pracovat každý. Máme tu speciální vyškolený tým dvanácti lé-kařů a jedenácti dalších zdravotníků, kaž- dý den má někdo z nás čtyřiadvacetiho-dinovou službu a víme přesně, jak se obléknout, jak zapojit boxy pro pacien- ty, jak čekat na jejich příjezd, jak jim odebrat krev. Cvičíme to v podstatě kaž- dý týden. Pracujeme v zostřeném re-žimu, máme tři vrstvy rukavic, skafan-dry, umíme se dekontaminovat. Když byla v letech 2014 a 2016 naposledy epi-demie eboly, dostávali jsme denně zprávy o transportech pacientů.

Pacienti s takovými nákazami se vozí domů?

Dnes už ano. Dříve zůstávali v zemích, kde se nakazili. Jenže úmrtnost byla třeba v případě epidemií eboly velmi vysoká a lidé se chtěli léčit doma. Tehdy se to prolomilo a dnes už se vozí domů.

Když přivezou někoho s podezřením na ebolu,

navléknete si skafandry, jako měl Dustin Hoff-

man ve filmu Smrtící epidemie? Přesně tak. Už k nám je ale pacient pře-pravován ve speciálním biovaku. Než ho otevřeme, musíme ho dekontaminovat, teprve poté je pacient přemýstěn z vaku do bioboxu, což je prostor pro bezpeč-nou izolaci nemocných.

Jak pacient putuje do biovaku?

To je různé. První možná cesta je letiště. V letadle řekne, že mu není dobře, v pří-padě eboly má třeba krvácivé projevy. To začne řešit posádka letadla. Letadlo pak přistane na samostatné stojánce, letiště kontaktuje integrovaný záchranný sys-tém – policii, hasiče, rozvine se dekonta-minační stan. Člověka podezřelého z ná-kazy uzavřou na místě do zmíněného biovaku, projede dekontaminačním sta-nem a teprve takto zajištěného nám ho vezou na Bulovku.

Co když se člověk se svými potížemi nikomu ne-

svěří a vydá se z letiště domů?

I to už se stalo. Ten člověk odjel domů a udělalo se mu špatně až tam. Zavo-lal si záchranku, do telefonu nic neřekl a až osádce sanitky naznačil, že může mít ebolu. Záchranáři samozřejmě ne-jsou proti takové nákaze běžně chrá-něni, takže pak nastává velký problém, nemohou ho vyhodit ze sanitky na ulici. Nicméně, my tady už o tom věděli, a tak jsme se mohli připravit.

Přišel už někdo s podezřením na nákazu ebolou

a sedl si mezi lidi do čekárny?

Ne. Při příchodu pacienta se vždy per-sonál ptá, s jakými potížemi přichází. Pokud je vysloveno podezření na mož-nou nákazu, spustí se příslušná rutina.

Lidem se asi moc nelíbí, když je chcete zavřít do

izolované místnosti, nebo dokonce do fusaku, ne?

Jsou lidé, kteří se brání už jen té myš-lence. Pak jsou lidé úzkostní, mají pocho-pitelně strach. My se jim snažíme vysvět-lit, co se bude dít, kam budeme posílat jejich krev, za jak dlouho budeme znát

výsledek. Každý s podezřením na takto vážné infekční onemocnění dostane řadu medikamentů na různé příznaky, pro-tože v tu chvíli ještě nevíme, jestli je to meningokok, krvácivá horečka, MERS nebo prostý zápal plic. A každý dostane léky na uklidnění, jsou-li potřeba. Exis-tuje algoritmus postupu a v něm je i to, co si smí pacient vzít do bioboxu s se-bou. Nesmí mít žádnou tašku, v níž by mohl mít jakoukoli zbraň, necháme mu jen mobil. Ostatní se odloží do speciál-ního vaku, který se také očistí a uschová. Když se diagnóza nepotvrdí, vše mu vrá-tíme. Pokud se ukáže, že je nakažen, všechno se zlikviduje.

Ten podnikatel přiletěl loni ze subsaharské Afriky. Personál na dotaz věcně informo-val, že má teplotu a zrovna přiletěl z ob-lasti, kde řádí ebola. Začal kolotoč. Vy- klidili čekárnu, odebrali muži osobní věci, převlékli ho a uzavřeli do boxu. Vše pod-stupoval s ledovým klidem, i odběr krve, bez náznaku nervozity vyslechl informace o možné smrtelné diagnóze. Odmítl tlu-micí prostředky, četl si knížku, hrál hry

VŽDY PŘIPRAVENI! Třiadvacetičlenný akční tým pod vedením primářky Hany Roháčové (na snímku) jednou týdně cvičně navléká ochranné skafandry.

Foto

: ČTK

, R

adek C

ihla

na mobilu a pak spal. Personál si klidně oddechujícího muže s nervy ze železa cho-dil prohlížet. Po dvanácti hodinách mu přišli s úlevou oznámit, že laboratoře, kam poslali vzorek k testům, ebolu v jeho pří-padě nepotvrdily. „Já vám říkal, že ebola to asi nebude,“ prohlásil, když ho stěho-vali na běžné oddělení.

Jedna věc jsou sami pacienti, ale co lidé, s nimiž

se setkali? Kdo rozhoduje o tom, koho je nutné

izolovat?

Hlavní slovo má epidemiolog. Spolu se radíme, koho zajistit, koho ne, a to ne-jen v letadle nebo autobuse.

Jak se šíří vysoce nakažlivé nemoci, o nichž tu

mluvíme?

Při ebole se člověk musí potřísnit krví nebo výměšky, MERS nebo meningokok se přenášejí vzduchem. Nemocný může nakazit kohokoli v blízkosti a může se to stát kdekoli. Například v letadle ob-vykle zajišťujeme tři řady před poten-ciálně nakaženým a tři řady za ním. Je na rozhodnutí epidemiologa, kdo a jak bude izolován a zda u nás na infekčním, nebo doma.

Čím se v takových případech epidemiolog řídí?

Řeší stupeň nebezpečnosti nákazy. Ebola nebo MERS jsou stupně 3 až 4, tedy nej-vyšší. Sem spadá třeba i SARS, který se v současné době nevyskytuje, jako i pravé neštovice. A k nejvyšším stupňům řadíme i zvířecí neštovice. Všechny tyto nákazy patří do boxu. Na Bulovce máme tři bioboxy: dva malé pro jednoho paci-enta a jeden větší, kam se vejdou třeba

rodiče s dítětem. Pokud by došlo k tomu, že by měl nakažený kontakt s deseti dal-šími lidmi a my potvrdili případ nákazy, pak je tu smlouva mezi ministerstvem zdravotnictví a ministerstvem obrany. To disponuje biologickou nemocnicí v Tě-choníně a muselo by ji aktivovat.

Měl to být obyčejný autobusový zájezd z Brna do Polska. Objednaný autobus při-stavili i s průvodcem, nálada byla skvělá. Nedaleko před hranicemi se udělalo prů-vodci zle. Že se pár dnů předtím vrátil z Koreje, nikomu nevyprávěl. Ani o epi-demii MERS, která tehdy zemí hýbala. Až spojovatelce na záchrance se pochlu-bil. Plně obsazený autobus Brňanů byl na povel epidemiologa na hranicích odsta-ven, průvodce převezen na vyšetření do

nemocnice a čekalo se na výsledky oka-mžitě provedených testů. Nákaza MERS naštěstí nakonec nebyla potvrzena. „To se ale prostě stane,“ konstatuje primářka Roháčová.

Pro váš personál to musí být psychicky extrém-

ně náročné, že?

Je, proto to nemůže dělat každý. V týmu musejí být lidé akční, nemohou to být flegmatici. Mají zkušenosti, vědí něco o epidemiologii, akutní medicíně, o in-fekci. Infekční lékařství je akční obor. Máme trvalou službu, střídáme se. Když zavolá letiště, že je podezření na vysoce nebezpečnou nákazu, musíme se sem do-stavit do šedesáti minut a aktivovat box.

Nebojí se lidé v  okolí, že se kousek od jejich

domu léčí tak infekční nemoci?

Nebojí, nevím o tom. Na velkou vzdá-lenost se žádná nemoc nepřenáší. Ma-ximální vzdálenost, na jakou se mohou přenést třeba neštovice, je několik desí-tek metrů. Nebo meningokog, což je mi-mochodem velmi dramatické onemoc-nění, se přenáší také vzduchem, ale na desítky centimetrů.

Je meningokok to nejhorší, co tu vídáte?

Je to opravdu jedna z nejhorších nemocí, které tu míváme, nejrychlejší infekční one-mocnění vůbec. Mám z něj velký respekt. Meningokoky jsou bakterie, které se vy-skytují u řady lidí, jimž nic nedělají. Ale některé mohou zabít. Meningokog vede k infekci, která uzavře krevní oběh. Jsou to sice jen desítky nemocných ročně, ale to nic nemění na tom, že úmrtnost je sedm

Pavilon 7

Klinika infekčních, parazitárních a tro-pických nemocí Nemocnice Na Bulovce v Praze. Kapacita: 168 lůžek. 37 lékařů, 81 sester. Loni zde bylo ošetřeno ambu-lantně 48 000 pacientů a hospitalizováno 4500. Klinika je součástí Krizového plánu vlády ČR v případě vypuknutí epidemie. Součástí je Národní centrum pro izolaci a léčbu vysoce nebezpečných nákaz. Jsou zde i operační sály pro infekční pacienty.

Pod kliniku rovněž spadá Národní cen-trum HIV/AIDS, které má v péči 1700 z asi 2500 žijících HIV pozitivních v ČR. V květnu 2017 přesáhl počet dosud u nás diagnostikovaných případů číslo 3000. Od roku 1986, kdy centrum vzniklo, zde porodilo 180 HIV pozitivních matek.

VEDOUCÍ AIDS CENTRA Ladislav Machala má na starosti 1700 HIV pozitivních pacientů z celé republiky.

BIOBOXY. Speciální prostory pro pacienty s podezřením na nebezpečnou nákazu. Bulovka má k dispozici tři boxy celkem pro pět lidí.

Rozhovor

až pětadvacet procent, především v mladší populaci. Zdravého člověka zahubí za ně-kolik hodin. Kdo se s tím jednou setká, nikdy na to nezapomene. Ti, kdo nákazu přežili a jsou kvůli ní třeba po amputacích dolních, někdy i horních končetin, pořádají osvětové akce a volají po očkování.

Bylo prostě výhodné vyrazit nakupovat. Předvánočním slevám v jednom pražském nákupním centru se nedalo odolat. Už se asi nikdy nedozvíme, jestli se všichni ti čtyři lidé – tři mladí muži a jeden starší pán – nakazili meningokokem v tamní samoobsluze, nebo v bufetu. Sešli se pak za pár týdnů znovu – na Bulovce. Jen dva z nich nemocnici opustili živí. „Byli v ne-správnou dobu na nesprávném místě,“ říká primářka Roháčová. „Víc k tomu je těžko říct, my nevíme, kdy, komu ani proč se to stane, je to naprosto neodhadnutelné. A jde to rychle. Když někdo váhá s očková-ním, vždycky jen říkám: Představte si, že tu nemoc dostanete vy. Co doporučuji sobě a své rodině, doporučuji i svým pacien-tům. A uvědomuji si, že to říkám v době, kdy očkování bohužel populární není. Při-tom největší výdobytek v medicíně je ob-jev antibiotik a očkování. Zachránilo mi-liony lidí. To je celé.“

Loni v  létě dorazil na Bulovku zájezd desítek

hodně nervózních Italů, pamatujete?

To bylo setkání křesťanské mládeže s pa-pežem v Polsku. Dva mladí lidé tam one-mocněli meningokokem, jedna slečna ze-mřela. Tou dobou už byla tahle skupina v autobuse na území České republiky a mířila domů. Cestou se to dozvěděli

a potřebovali okamžité antibiotické za-jištění. Byla to mimořádná situace, ale občas to tu také zažíváme.

Na infekční klinice asi panují přísnější pravidla

než v jiných odděleních nemocnice. Jaká?

Máme uzavřená oddělení, což prakticky znamená, že pacienti nemohou cho-dit z oddělení na oddělení, nemohou se vzájemně nakazit. Tím, že někdo dýchá chřipku z okna, ale samozřejmě neohro-žuje lidi o patro níž. Používá se tu obrovská spousta dezinfekčních prostředků, uklízí se několikrát za den. Dezinfekční režimy jsou ostřejší než v běžných nemocnicích.

Jací další pacienti k vám chodí?

Rušno tu máme například při epidemii chřipky. Poslední roky přibyly v létě en-cefalitidy, záněty mozku a samozřejmě každý rok noví cestovatelé, kteří zaplatí desítky tisíc za zájezd, ale očkování už jim přijde drahé. Skončí pochopitelně tady.

Co nového vám letos ze světa přivezli?

Zrovna teď tu ležela slečna, která přijela z jihovýchodní Asie a měla žaludek plný abscesů z tamního jídla. Ale my už jsme tu za ty roky viděli asi všechno. Občas se vyskytne cholera, měli jsme tu i pacienty s myiázou poté, co je v Mexiku poštípaly mouchy. Nakladly do nich larvy a ty se viditelně pohybovaly pod kůží. Další pa-cient si je přivezl v oku z Jižní Ameriky, což je velmi nebezpečné pro zrak.

Měla příznaky jako při nádoru. Epilep-tické záchvaty. Rentgen prokázal nález

v mozku. Byla to tasemnice, kterou si přivezla z brazilského pralesa. Opera-téři v Motole ji museli při složité ope-raci z  mozku vyjmout. Následně se mladá žena měsíce léčila na Bulovce, aby se zbavila všech zárodků. Při pá-trání po původu tasemnice vyprávěla o tom, jak jí místní poradili, aby si ráno na opuchlá rozespalá víčka přiklá-dala jistý druh žab. Přes oční sliznice se z nich mohl parazit dostat do mozku, ale stejně dobře ho mohla sníst v něja-kém jídle. Na původ se nepřišlo, dotyčná příhodou dodnes plní svůj cestovatel-ský blog.

Mívají tyhle suvenýry z cest trvalé následky?

Jak kdy. Například malárie je velmi ne-bezpečná nemoc. Její tropické formy přivodí selhání orgánů, může do-jít k úmrtí. Naopak třeba při horčce denque zase v naprosté většině případů několik týdnů po vyléčení odezní de-prese i bolesti svalů a hlavy. Trvalé ná-sledky jsou naštěstí málokdy.

Jaký nejděsivější případ jste tu viděla?

Nemůžu zapomenout na potápěče, který měl opravdu kuriózní nemoc, s níž jsem se nikdy nesetkala. Potápěl se v Thajsku a zranil se o něco pod vo-dou. Byl tu měsíce, museli mu postupně amputovat všechny čtyři končetiny. Na-konec po několika měsících zemřel. Pre-vence z toho ale žádná neplyne. Prostě se potápěl a chytil nějakou bakterii ve velké hloubce. Víte, to byste nemohla dělat nic. Prostě hloupá náhoda. Pavlína Wolfová

CENTRÁLNÍ LABORATOŘ. 1700 vzorků denně projde rukama zaměst-nanců hypermoderních laboratoří, které řídí Blanka Horová.

TRANSPORT. Pacient v přepravním biovaku na cestě do bioboxu na Bulovku.

Foto

: Radek C

ihla

, P

rofim

edia