C. Svět podle Versailleského systému 1920) P ka snahou 18 ... · C. Svět podle Versailleského...
Transcript of C. Svět podle Versailleského systému 1920) P ka snahou 18 ... · C. Svět podle Versailleského...
C. Svět podle Versailleského systému
1. Pařížská mírová konference (1919 – 1920)
První světová válka přinesla asi 11 milionů mrtvých a obrovské hmotné škody. Zdevastovala
rozsáhlé oblasti vleklých frontových bojů, přivedla do uniforem a na bojiště mnohamilionové, do té
doby nevídané zástupy zdatných mužů, z nichž mnozí pak přišli o život nebo byli zmrzačeni,
vystavila tíživé zásobovací nouzi početné obyvatelstvo v zázemí.
Proto je pochopitelné, že po válce byla mezinárodní politika naplněna – samozřejmě především
z vůle vítězné Dohody – rozsáhlou snahou zabezpečit trvalý světový mír. Jeho počátky měly být
položeny na Pařížské mírové konferenci, která začala dva měsíce po listopadovém vyhlášení
příměří a určila podobu poválečné Evropy.
Dohodové velmoci nyní rozhodly, že s každým poraženým státem Ústředních mocností bude
uzavřena zvláštní mírová smlouva, která stanoví podmínky jeho poválečné existence. Na konferenci
oficiálně jednalo 32 dohodových zemí: 27 států a 5 britských polokoloniálních dominií. Poražené
státy se jednání nemohly aktivně účastnit, s jejich zástupci se počítalo až pro závěrečné podpisy.
Pařížská konference začala 18. ledna 1919 a trvala déle než rok. Účastníci byli rozděleni na:
a) mocnosti s všeobecnými zájmy (tedy velmoci): Francie, Velká Británie, Spojené státy, Itálie,
Japonsko;
b) mocnosti s omezenými zájmy: mezi nimi bylo i Československo;
c) mocnosti, které přímo neválčily: některé jihoamerické státy, které sice za války zaujaly vůči
Ústředním mocnostem nepřátelský postoj, ale své armády na žádné bojiště neposlaly.
Delegace jednotlivých států vedli nejprve zpravidla předsedové vlád: nejvlivnějšími osobnostmi
konference byli Francouz Georges Clemenceau (1841 – 1929), Brit David Lloyd George (1863 –
1945) a americký prezident Woodrow Wilson, jenž svými Čtrnácti body z ledna 1918 (viz
VII.B.7.d.) i osobním působením na konferenci výrazně ovlivnil celkové výsledky poválečných
jednání. Československou delegaci vedl první československý premiér Karel Kramář. Později
premiéři předali agendu Pařížské konference do rukou ministrů zahraničí (Československo tu
zastupoval Edvard Beneš).
Lloyd George – Clemenceau – Wilson
Konference jednala velmi důkladně a narýsovala zcela novou
podobu mnoha částí Evropy. Nevyhnula se však rozporům ani
diskutabilním krokům. Výsledky Pařížské konference můžeme ve
stručnosti shrnout takto:
1. Střetly se tu dvě protichůdné koncepce poválečného míru:
zatímco Francie, tedy země válkou nejvíce zasažená, požadovala
mír jako odvetu, Velká Británie a Spojené státy prosazovaly
mír jako usmíření. Anglosaští politici totiž počítali, že jejich
státy – vzhledem ke své poloze i charakteru ekonomiky – nejvíce
vydělají na poklidném ovzduší široké mezinárodní obchodní
spolupráce, zatímco jejich francouzští kolegové si přáli rozsáhlé
finanční náhrady od Německa a doufali v přináležitost celého západního břehu Rýna k Francii (část
tohoto území byla ztracena ve Francouzsko-pruské válce 1870 – 1871).
2. Dohodové velmoci jednaly s Německem a s Rakouskem i Maďarskem jako
s bezvýhradnými právními nástupci Německého a Rakousko-uherského císařství a záměrně
přehlížely, že v Berlíně, ve Vídni i v Budapešti již vládli zcela jiní politici, kteří na podzim 1918
revolučními akcemi svrhli skutečné strůjce války.
3. Rusko nebylo na konferenci vůbec pozváno, poněvadž svoji mírovou smlouvu –
brestlitevskou – již dávno uzavřelo. Dohodové velmoci však nyní samozřejmě nedovolily
Německu, aby si ponechalo tu západní část Ruska, kterou Brestlitevským mírem původně uhájilo.
4. Byl potvrzen zánik Rakousko-Uherska a vznik nástupnických států rozkládajících se zcela
nebo zčásti na jeho území: jednalo se o Československo, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Království
Srbů, Chorvatů a Slovinců (od r. 1929 neslo název Jugoslávie). Navíc rozsáhlé oblasti východních
Uher (s národnostně smíšeným obyvatelstvem) byly připojeny k Rumunsku.
5. Turecko ztratilo pozici blízkovýchodní velmoci: bylo okleštěno o 80 % předválečného území
a zbyly mu prakticky pouze oblasti osídlené Turky (v této rozloze zůstává dodnes).
6. Ústřední mocnosti musely platit vysoké reparace (válečné náhrady) v penězích i surovinách
některým státům Dohody (nejvíce však Francii) jako náhradu za škody způsobené válkou.
Reparace měly ochromit vojenskou, ekonomickou i politickou sílu poražených států a podpořit
poválečnou ekonomickou restrukturalizaci vítězů. Největší reparace byly předepsány Německu
(132 miliard marek) a jejich tíhu ještě zvýšila poválečná hospodářská krize.
7. Poražené státy byly dramaticky omezeny v možnosti vybudovat si nové ozbrojené síly.
Například Německu byla povolena jen armáda o síle 100 tisíc mužů pozemního vojska a 15 tisíc
mužů válečného námořnictva. Německo nesmělo vlastnit ani jednu ponorku, vojenské letadlo nebo
tank. Jeho válečné loďstvo bylo zásadně zredukováno.
8. Poražené státy – a opět se to týkalo hlavně Německa – přišly o všechny kolonie, které tak
získali do správy především Britové a Francouzi.
9. Německo ztratilo některá pohraniční území (především Alsasko-Lotrinsko ve prospěch
Francie). Německá část západního břehu Rýna byla okupována vojsky Dohody a východní břeh byl
do hloubky 50 km demilitarizován: Němci tam nesměli mít vojenské posádky. Na pobřeží Baltu
byla nejvýchodnější část Německa oddělena od zbytku státu nově zřízeným městským státem
nazvaným Svobodné město Gdaňsk: nebylo součástí Polska, ale zajišťovalo Polákům volný
přístup k moři.
10. Byla založena (20. ledna 1920) Společnost národů: mezinárodní organizace, která se měla
zasazovat o dodržování míru ve světě podle principu kolektivní bezpečnosti (žádný konflikt není
jen bilaterální; proti útočníkovi zasáhne celé mezinárodní společenství členských států). Společnost
národů sídlila v Ženevě, jejími orgány byly všečlenské Shromáždění, velmocenská Rada, Stálý
sekretariát a Mezinárodní soudní dvůr (se sídlem v nizozemském Haagu).
Jednání Pařížské mírové konference probíhala v prstenci zámků kolem Paříže a podle těchto
zámků se také nazývají jednotlivé mírové smlouvy:
Smlouva s Německem byla podepsána přímo ve slavných Versailles (28. 6. 1919),
s Rakouskem v Saint-Germain-en-Laye (10. 9. 1919), s Bulharskem v Neuilly (27. 11. 1919),
s Maďarskem v Trianonu (4. 6. 1920), s Tureckem v Sèvres (10. 8. 1920).
Shrnutí:
Nové, poválečné politické poměry hlavně v Evropě nastolila Pařížská mírová konference.
Chtěla vytvořit trvalý mír založený na citelném zvýhodnění vítězných, dohodových národů
nad národy poraženými. Ty musely podepsat mírové smlouvy, jimiž ztrácely části
dosavadního území a mj. se zavazovaly k dlouhodobému placení tíživých válečných reparací.
Nejvlivnějším státem v Evropě se stala Francie, ale ukázalo se, že v budoucnu nebude možné
provádět evropskou politiku bez kontaktu se Spojenými státy.
Otázky a úlohy:
1. Porovnejte „Pařížský mír“ s výsledky jiných, dřívějších mírových konferencí.
2. Jak se v poválečných letech vyvíjel osud někdejších německých kolonií?
Výběr z odborné literatury: Margaret MacMillanová: Mírotvorci. Praha 2004.
2. Evropa po válce
Konec První světové války znamenal zásadní přelom zejména evropské civilizace v mnoha
směrech:
1. Evropská populace byla čtyřmi válečnými lety velmi vysílená. Proto ji v letech 1918 – 1920
krutě zasáhla světová pandemie chřipky (nazývané španělská – podle první vážně postižené
země), kterou onemocněla asi čtvrtina lidstva a která si vyžádala ve světě více než 20 milionů
životů (možná až 50 milionů), což dokonce výrazně převýšilo počet obětí právě skončené války.
2. Dramaticky byla překreslena mapa Evropy. Převážily zde národní státy: právo národů na
sebeurčení se stalo hlavní zásadou pro vytváření nových státních celků. Toto právo bylo ovšem
v praxi přiznáváno jen vítězům, kteří navíc mohli při rýsování svých hranic těžit i z dalších,
strategických zvýhodnění.
3. Evropa se demokratizovala: zmizely pozůstatky feudalismu i absolutismu. V Evropě prudce
vzrostl počet republik a ubylo monarchií: ačkoli samozřejmě i království byla demokratickými
státy (konstitučními monarchiemi), přesto republikánský duch výrazně zcivilnil a liberalizoval celý
veřejný prostor. Tomuto vývoji se vymykaly jen dva státy: Rusko, v němž vláda bolševiků měla ráz
komunistické diktatury, a Maďarsko, které sice bylo královstvím, ale s neobsazeným trůnem, takže
se stalo ostrovem politické nestability ve střední Evropě (situaci ztěžoval fakt, že Maďaři se nechtěli
smířit se ztrátou drtivé většiny někdejšího uherského území).
4. Za války se zásadně proměnila
společenská pozice žen: kvůli
nasazení mužů v armádě musely na
celé čtyři roky zaujmout místa
v průmyslu (včetně tovární práce
např. ve zbrojovkách) nebo v dopravě
(řídily lokomotivy aj.). Obrovskou
roli sehrály v nemocnicích jako
ošetřovatelky raněných. Po válce již
mnohé ženy vystupovaly jako
sebevědomé a samostatné partnerské
protějšky svých mužů a žádaly (a
často získaly) rovnoprávnější podíl na
politickém životě (šlo především o
všeobecné volební právo). První
světová válka tedy podpořila vznik a
rozvoj feminismu: cíleného hnutí za
rovnoprávnost žen ve veřejném
životě (mimochodem: není náhoda,
že právě v r. 1920 katolická církev svatořečila středověkou francouzskou bojovnici za svobodu Janu
z Arcu: šlo nepochybně o vyjádření respektu k úloze žen – nejen francouzských – za války).
5. Zmenšil se rozsah kolonií: v bývalých německých koloniálních územích a v někdejších
netureckých oblastech Osmanské říše sice rychle začali – s mandátem Společnosti národů –
hospodařit i vládnout především Britové a Francouzi, ale přesto bylo jasné, že novověký
kolonialismus je za svým vrcholem a začíná spět ke svému úpadku.
6. Shodou okolností hned po První světové válce zažil svět – a zejména Evropa – prudký rozvoj
vědy a techniky. Velice rychle do běžného života lidí pronikly automobilová, autobusová i
letecká doprava, také venkov se elektrifikoval, relativně běžnou součástí vybavení domácností se
staly telefon i rozhlasový přijímač. Přístup lidí ke kultuře se demokratizoval rozšířením filmu a
biografů (jež představovaly lidovou alternativu k svátečně laděným divadlům), vznikaly však také
neformální divadelní scény (autorského divadla) s repertoárem aktuálně reagujícím na soudobé
společenské dění, obrovský rozvoj zaznamenalo moderní výtvarné umění, tanečníci se začali vlnit
v rytmu exotického džezu, vycházejícího z hudby amerických černochů. Novinářství
zprostředkovalo nejširším vrstvám obyvatelstva kontakt se světovými událostmi, ovlivnilo však i
čtivější podobu umělecké literární tvorby. Uvolněnější a přirozenější pravidla ovládla také svět
módy a společenských zvyklostí. 7. Součástí politiky se stalo i úsilí o řešení sociálních otázek. Rejstřík lidských práv byl rozšířen
o práva sociální: byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba, zdravotní pojištění, rozšířila se
činnost odborů a začalo vyplácení podpory v nezaměstnanosti, pracovníci získali nárok na
dovolenou a starobní důchod, objevily se dětské ozdravovny a školy v přírodě.
8. Zápolení mezi jednotlivci i národy se přeneslo z bojišť na sportoviště. Věnovat se sportu
(atletice, fotbalu, tenisu, vodáctví) se stalo dokladem harmonického a kvalitního života. Po
skromných předválečných začátcích se rozběhl cyklus olympijských her (přibyly i zimní soutěže).
Sportovní příznivci si mohli zafandit v hledištích stadionů, kde např. v Čechách při kopané
návštěvnost, předváděná hra i celková atmosféra výrazně převyšovaly dnešní úroveň.
9. Celý tento vývoj však začal hlubokou poválečnou hospodářskou krizí.
Idylka v poválečné Paříži (1922) Američtí filmoví komici Stan Laurel
a Oliver Hardy ztělesňovali bezstarostnou
rozvernost 20. let
Shrnutí:
Konec První světové války byl obrovským mezníkem ve vývoji zejména Evropy. Kontinent
se demokratizoval, liberalizoval a modernizoval, zanikly nadnárodní říše a zrodily se nové
národní státy. Trvalý mír měla zajistit světová organizace Společnost národů. Přetrvaly však
kořistnické cíle vítězných velmocí a poražené státy byly zdeptány přísnými, zejména
ekonomickými omezeními. Politika se začala více věnovat sociálním otázkám, ale první léta
míru se odehrála pod tíhou poválečné hospodářské krize.
Otázky a úlohy:
1. Najděte v okolí svého bydliště nebo školy budovy, pomníky apod. postavené záhy po r. 1918.
2. Porovnejte poválečnou mapu Evropy s dnešní a charakterizujte rozdíly.
3. Kteří světoví umělci vynikli ve 20. a 30. letech?
4. Najděte některé typy automobilů z 20. a 30. let a porovnejte je s dnešními.
Výběr z odborné literatury: Zdeněk Bradáč: Zlatá dvacátá léta. Praha 1983.
3. Poválečná krize (1918 – 1923)
a) Ekonomické problémy
Po každé velké válce přicházejí pro vítěze i poražené hospodářské těžkosti, protože je třeba
zmírnit válečné škody a přeměnit válečnou výrobu zpět na mírovou (řečeno známým biblickým
příslovím: překovat meče na pluhy). Krize po mimořádně rozsáhlé První světové válce byla také
mimořádně hluboká a zasáhla léta 1918 – 1923. Například ve Spojených státech klesla produkce v
průmyslu o třetinu. V Československu byla průmyslová výroba v r. 1920 na 75 % v porovnání s r.
1913. Hodnota národních měn byla destabilizována: nejhůře v Německu, kde došlo k hyperinflaci.
b) Vítězství bolševiků v občanské válce
Za této situace se pokusily o vzestup nové politické proudy. Na prvním místě to byl
komunismus. Bolševická vláda v Rusku dokázala (po odjezdu československých legií) zvítězit
nad svými domácími odpůrci i nad dohodovou vojenskou intervencí a dosáhla celkového vítězství
v občanské válce 1917 – 1922. Bolševici chápali svůj boj jako počátek celosvětové komunistické (proletářské) revoluce. V
některých nově vzniklých evropských státech skutečně došlo k pokusům nastolit komunismus.
c) Pokusy o komunistický převrat v Německu (boje v Berlíně a Bavorská republika rad)
V republikánském Německu byl kancléřem (předsedou vlády) a pak od února 1919 prvním
německým prezidentem byl předseda sociální demokracie Friedrich Ebert (1871 – 1925).
Usiloval o spolupráci politické levice s pravicí. Na přelomu let 1918 a 1919 komunisticky
orientovaní sociální demokraté, vedení Karlem Liebknechtem (1871 – 1919) a Rosou
Luxemburgovou (1871 – 1919), založili Komunistickou stranu Německa. Vzápětí došlo hned ke
dvěma pokusům nastolit komunistickou vládu: v Berlíně a
Mnichově (zde na necelý měsíc vznikla sovětská republika
nazvaná Bavorská republika rad). Obě komunistické akce byly
krvavě potlačeny: hlavní roli přitom hrály – namísto slabé
německé armády – ozbrojené dobrovolnické oddíly zvané
Freikorps (Svobodný sbor), vytvořené pravicovými silami krátce
předtím z válečných navrátilců: nyní v Berlíně zavraždily i
Liebknechta a Luxemburgovou.
Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová
Násilnosti v Německu 1918 – 1919 přinesly celkem několik tisíc obětí na životech. Situaci
v zemi stabilizoval až parlament vzešlý z voleb, když v červenci 1919 vydal – na svém zasedání
v historickém městě Výmaru (Weimaru) v Durynsku – německou republikánskou ústavu: odtud se
období německých dějin v letech 1918 – 1933 označuje jako výmarská republika.
d) Maďarská republika rad a její válka s Československem a Rumunskem
Poměry v Maďarsku byly ještě neklidnější. Pařížská mírová konference odebírala Maďarům
bezprecedentně velké území: ztratili nejen všechny jazykově nemaďarské oblasti někdejších
Uher, ale k Československu, Jugoslávii a Rumunsku byly připojeny dokonce některé maďarsky
hovořící regiony. V maďarské veřejnosti tak vznikl silný odpor k politice západních velmocí.
Na podzim 1918 se do Maďarska vrátil Béla Kun (1886 – 1938/1939): maďarský voják, který
byl za války zajat Rusy, stal se komunistou a účastnil se Říjnové revoluce. V listopadu založil
v Budapešti Maďarskou komunistickou stranu, zorganizoval sérii násilných demonstrací proti
republikánské vládě, a přestože se na čas ocitl ve vězení, využil mohutného veřejného odporu proti
oklešťování maďarského území, v březnu 1919 svrhl prozápadní republikánskou vládu a nastolil
komunistickou Maďarskou republiku rad.
V téže době (také v březnu 1919) bolševici založili v Moskvě – za účasti komunistů z některých
evropských zemí – Komunistickou internacionálu (Kominternu): mezinárodní organizaci
komunistických stran, která měla – všestranně podporována bolševickou vládou – iniciovat
komunistické revoluce v Evropě. Maďarsko bylo první příležitostí vyzkoušet tuto politiku v praxi:
Lenin a Kun byli v pravidelném telegrafickém kontaktu.
Maďarská republika rad vyhlásila znárodnění veškerého průmyslu a převod zemědělské půdy
do družstevního vlastnictví. Dramaticky snížila daně a natiskla inflační peníze. Následoval odpor
části veřejnosti a Kun dal z řad nespokojených popravit asi 500 lidí. Vyhlásil opozici vůči
Dohodě, což vedlo k vojenskému vpádu československé a rumunské armády. Československou
ofenzivu Maďaři zprvu odrazili a protiútokem obsadili jihovýchodní část Slovenska, kde pod
ochranou maďarských zbraní byla vyhlášena Slovenská republika rad (v jejím čele stál český
novinář Antonín Janoušek). Maďarská republika rad chtěla znovu připojit Slovensko k Uhrám a
spojit se se sovětskou Rudou armádou. V červenci však Čechoslováci Maďary ze svého území
vyhnali a v srpnu Rumuni dobyli Budapešť, čímž Maďarská republika rad zanikla (Kun
uprchl). V listopadu 1919 vládu v Maďarsku převzal někdejší admirál rakousko-uherského
námořnictva Miklós Horthy (1868 – 1957) a v r. 1920 byla v zemi obnovena monarchie
(království), ovšem s neobsazeným trůnem: Horthy byl hlavou státu jako regent (správce).
e) Polsko-sovětská válka
V počátek bolševického tažení do Evropy se měla proměnit Polsko-sovětská válka 1919 –
1921. Polský maršál a nejvyšší představitel (náčelník státu) Polské republiky Józef Piłsudski (1867
– 1935) totiž zaútočil na Rusko s cílem dobýt Ukrajinu a posunout polskou východní hranici na
někdejší linii z doby Polsko-litevského království. V květnu 1920 Poláci dokonce dobyli Kyjev.
Avšak Rudá armáda (generál Semjon Buďonnyj, 1883 – 1973) podnikla mohutnou ofenzivu,
která rychle zatlačila Poláky na jejich území. Rusové dobyli severovýchodní polovinu Polska a v
létě 1920 se pokusili obklíčit Varšavu. Teprve tam je Piłsudski porazil (klíčovou bitvu Poláci
označují jako Zázrak na Visle) a Rudá armáda se stáhla do Ruska. Cílem ruské zahraniční politiky
však zůstalo – až do 40. let – posunutí západní hranice Ruska na linii, již kdysi dosáhli ruští
carové, a exportovat komunistickou revoluci do Evropy.
Komunistické strany v jednotlivých státech rychle vznikaly především z ultralevých křídel
sociálnědemokratických stran.
Shrnutí:
Poválečná hospodářská krize v Evropě vedla k pokusům o komunistické převraty
v poražených státech Německu a Maďarsku. Ruský bolševický režim založil Kominternu:
mezinárodní sdružení komunistických stran usilující s ruskou podporou o úspěšné
komunistické revoluce v Evropě. Ruské válečné tažení do střední Evropy však zastavili Poláci.
Otázky a úlohy:
1. Zjistěte podrobnosti o poválečné hyperinflaci v Německu.
2. Jak vypadala veřejná činnost Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové před r. 1919?
3. Které oblasti náležely ke Slovenské republice rad a které město bylo jejím centrem?
Výběr z odborné literatury: Norman Davies: Bílý orel, rudá hvězda. Praha 2006. Kevin
McDermott – Jeremy Agnew: Kominterna. Praha 2011.
f) Nová ekonomická politika v Rusku a vznik Sovětského svazu
Po svém vítězství v občanské válce bolševická vláda nahradila neefektivní válečný komunismus
(který spočíval v totální státní kontrole nad ekonomickým životem země; viz VII.B.6.d.) Novou
ekonomickou politikou (NEP; 1921 – 1928), která znamenala mírnou ekonomickou liberalizaci:
povolila soukromé podnikání zemědělců a malých výrobních i obchodních firem, což znamenalo
lepší zásobování venkova a vzestup životní úrovně ve městech.
Zároveň si ovšem bolševici pojistili úplnou politickou kontrolu nad celým Ruskem.
Zlikvidovali ostatní politické strany tím, že jejich vůdce přinutili emigrovat. Bolševici-komunisté
se tak stali jedinou politickou stranou v Rusku. A o potírání jejich skrytých protivníků se
postarala nově zřízená komunistická tajná policie: založil ji v prosinci 1917 Felix Dzeržinskij
(1877 – 1926) a byla označována jako Čeka (ČK – Črezvyčajnaja komissija = Mimořádná komise);
známější se stal její pozdější zkratkový název KGB.
V letech 1920 – 1931 ruská vláda realizovala gigantický ekonomický projekt GOELRO
(Gosudarstvennaja komissija po elektrifikaciji Rossiji = Státní komise pro elektrifikaci Ruska). Šlo
o vůbec první celostátní hospodářský plán (elektrifikace venkova tehdy probíhala i jinde v Evropě,
ale tam se děla jako souhrn na sobě nezávislých projektů). GOELRO byl úspěšný (v r. 1932 se
v Rusku vyrábělo téměř sedmkrát víc elektrické energie než v r. 1913) a podnítil v Rusku úsilí řídit
podle celostátních plánů celé národní hospodářství.
V r. 1922 se bolševické Rusko přejmenovalo na Svaz sovětských
socialistických republik (zkráceně: Sovětský svaz): složitý název
zdůrazňoval, že jde o komunistický stát složený z několika různých
zemí (svazových republik) s určitou (zejména kulturní) autonomií.
Zároveň se jednalo o jediný stát na světě, který ve svém názvu neměl
zeměpisné určení: měl totiž přerůst v celosvětovou komunistickou
říši (hlavním motivem státního znaku byla zeměkoule s rudými
kontinenty a kolem ní rudá stuha s nápisem převzatým
z Komunistického manifestu: Proletáři všech zemí, spojte se!).
Státní znak SSSR
g) Vznik fašismu a politický převrat v Itálii
V nejisté atmosféře poválečné doby vznikl další politický směr – fašismus (it. fascio = svazek;
symbolem italského fašismu se stal odznak moci starořímských konsulů: svazek prutů se sekerou).
Fašismus je politický a myšlenkový směr, který se snaží nahradit tržní demokracii, protože jí
klade za vinu ideový chaos i hospodářský úpadek v krizové době. Fašismus se stal ve 20. a 30.
letech dosti populární. Jeho hlavní rysy lze charakterizovat takto:
1. Celý politický systém svobodného šíření idejí, svobodných voleb a zastupitelské
demokracie je považován za nedokonalý a pokrytecký, protože ve skutečnosti slouží jen nadvládě
hrstky vlivných boháčů nad drtivou většinou společnosti.
2. Zásadně je odmítnuto veškeré myšlenkové dědictví osvícenství, z něhož tržní demokracie
vychází; místo toho jsou oživovány (domnělé) starodávné tradice související až s pohanstvím
nebo s ultrakonzervativním pojetím církevního života.
3. Návrh nového společenského uspořádání stojí na požadavku nahradit soustavu politických
stran jiným, pevnějším a prospěšnějším společenstvím.
4. Tímto společenstvím je národní pospolitost, zbavená cizích, kořistnických vlivů; vlastní
národ je vždy nahlížen jako biologicky i kulturně hodnotnější než národy sousední. Fašismus
často vyúsťuje v otevřený rasismus (velkou inspirací jsou např. názory Arthura Gobineaua).
5. Do čela národa se postaví vynikající osobnost – vůdce; pochází z nenápadných, ale nikoli
nuzných poměrů, jeho vzestup je výrazem dějinné prozřetelnosti, a je tedy zákonitý; vůdce je
vybaven až iracionálními schopnostmi vést národ k vítězství a prosperitě.
6. Prostředníkem mezi vůdcem a národem je politická strana: není řízena demokraticky,
protože demokracie by jen zdržovala prosazování vůdcovy výjimečné vůle, která se pro své
jedinečné kvality musí uplatnit tak jako tak; velký důraz se klade na efektní veřejné rituály
(shromáždění, přehlídky…), které posilují davovou masovost hnutí.
7. Strana prosazuje ve společnosti nacionalistický kolektivismus a usměrňuje veřejnou aktivitu
obyvatelstva do polovojenských organizací, které sama ovládá.
8. Ačkoli fašismus rádi podporují leckteří představitelé velkého byznysu, těžiště stoupenců
fašismu spočívá ve středních vrstvách, které byly v krizi poníženy poklesem materiálního
zabezpečení i společenské prestiže (malopodnikatelé, nižší úředníci, učitelé, malozemědělci…).
9. Součástí fašistického řešení je diskriminace nositelů odlišných národnostních i kulturních
vlivů, velký důraz se klade na patriarchálně organizované společenské vazby; v podmínkách
moderny se však k fašismu často přidává i mladší generace (italský básník Gabriele d´Annunzio,
1863 – 1938, aj.) fascinovaná tím, že moderní technická civilizace umožňuje snadno vyniknout
mimořádným osobnostem.
10. Výsledkem je totalitní diktatura, která likviduje veškerou politickou i ideovou opozici a
ovlivňuje také hospodářský život, byť neusiluje o zestátňování; součástí řešení domácích problémů
je expanze do zahraničí.
Fašismus se zrodil v Itálii, která patřila mezi vítězné dohodové státy, ale při dělení poválečného
vlivu byla ponechána dosti stranou. Italský učitel a posléze novinář Benito
Mussolini (1883 – 1945) založil v r. 1919 militantní organizaci Fasci Italiani
di Combattimento (Italské bojové svazy), s kterou v r. 1921 pronikl do
parlamentu a vzápětí ji přeměnil na Fašistickou národní stranu.
Demokratická většina italské společnosti byla vývojem natolik pobouřena, že
se proti rostoucímu vlivu fašistů dokonce uskutečnila generální stávka.
Fašisté s podporou ozbrojených složek své strany (zvaných černé košile)
zorganizovali a uskutečnili působivý davový pochod na Řím. Mussoliniho
podpořily podnikatelské špičky a král Viktor Emanuel III. jej jmenoval
předsedou koaliční vlády. V r. 1925 premiér Mussolini proměnil svou
vládu v otevřenou diktaturu.
Benito Mussolini
V r. 1920 vznikla fašistická strana v Německu. Nazývala se Nacionálně socialistická německá
dělnická strana (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP) a v jejím čele stál rodilý
Rakušan Adolf Hitler (1889 – 1945).
Shrnutí:
Bolševické Rusko se v r. 1922 přejmenovalo na Sovětský svaz, aby tak zdůraznilo své
expanzionistické cíle, upevnilo svůj politický systém komunistické diktatury, ale zároveň
poněkud liberalizovalo – Novou ekonomickou politikou – malopodnikání. V Itálii se zrodil
nový směr politického totalitarismu, fašismus: je založen na ultrapravicovém,
antiosvícenském a xenofobním až rasistickém pojetí politiky.
Otázky a úlohy:
1. Bolševici z propagandistických důvodů sáhli k přejmenovávání řady ruských (sovětských)
měst; mnohá z nich se na přelomu 20. a 21. století přejmenovala zpět. Najděte několik takových
případů a zjistěte o nich podrobnosti.
2. Napište krátké zamyšlení nad tím, zda i dnes existují podmínky pro růst fašismu.
Výběr z odborné literatury: Václav Veber: Komunistický experiment v Rusku 1917 – 1991.
Praha 2001. Robert O. Paxton: Anatomie fašismu. Praha 2007.
4. Budování Československé republiky
a) Nejvyšší orgány státu a jeho hranice
Provolání Národního výboru 28. října 1918:
Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního
dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa. Národní výbor, nadaný důvěrou
veškerého lidu československého, přejal jako jediný a oprávněný a odpovědný činitel do svých
rukou správu svého státu. (…)
Novými činy v těchto chvílích zahajují se nové, bohdá slavné dějiny Tvoje. Nezklameš
očekávání celého kulturního světa, který se žehnáním na rtech vzpomíná Tvých slavných dějin, jež
vyvrcholily v nesmrtelné výkony československých legií na západním bojišti a na Sibiři. (…)
Zachovej štít čistý, jako jej zachovalo Tvé národní vojsko: Československá legie. Bud' si stále
vědom, že jsi občanem československého státu nejen se všemi právy, nýbrž i povinnostmi.
Nový stát mohl od samého začátku těžit z hospodářské vyspělosti zejména Čech a Moravy, ze
vzdělanosti obyvatelstva i z fungujícího systému státní správy, ale neexistovala tu tradice
republikánského života, armáda vznikala teprve postupně, jak se vojáci vraceli z válečných front,
svou krutou daň si i zde vybrala epidemie španělské chřipky a – zcela nečekaně – se objevila vážná
nejistota týkající se budoucích státních hranic.
Ačkoli západní hranice Českých zemí je vůbec nejstabilnější státní hranicí evropských dějin,
došlo hned po 28. říjnu 1918 k tomu, že čeští Němci začali vyhlašovat odtržení českého, jazykově
většinou německého pohraničí od právě vzniklého Československa a připojení k Rakousku. Tyto
své oblasti označovali jako provincie pod různými jmény, mezi nimiž se poprvé objevil i pojem
Sudety (něm. Sudeten): jde o starý keltský název (s významem Les kanců?), který se přibližně
vztahoval na horská pásma obklopující České země.
13. listopadu se Národní výbor rozšířil o další slovenské zástupce a prohlásil se za první (ještě
nevolený) československý parlament: jednokomorové Národní shromáždění.
14. listopadu v Praze Národní shromáždění poprvé zasedalo. Oficiálně vyhlásilo sesazení
Habsburků z českého trůnu, prohlásilo Československo republikou a jejím prvním prezidentem
zvolilo Tomáše Garrigua Masaryka (který ovšem ještě pobýval v zahraničí). Parlament ustavil
první československou vládu v čele s Karlem Kramářem, vydal zákon o zrušení všech
šlechtických titulů i privilegií a zákonem stanovil osmihodinovou pracovní dobu. Zároveň se
začala připravovat agrární reforma, která měla omezit obří pozemkové vlastnictví především
bývalých šlechtických rodů a církevních institucí a podpořit menší zemědělská hospodářství.
V listopadu a prosinci 1918 československá armáda obsazením pohraničí zlikvidovala
separatistické pokusy sudetoněmeckých provincií: došlo i k ozbrojeným střetům, které ojediněle
pokračovaly i na začátku r. 1919: bylo při nich zastřeleno několik desítek lidí.
21. prosince 1918 přijel vlakem do Prahy Masaryk a byl s bouřlivým nadšením uvítán (svůj
první československý nocleh strávil předtím v Českých Budějovicích).
V letech 1919 – 1920 se na Pařížské mírové konferenci postupně potvrzovaly hranice nových
států. Československo jako jedna z vítězných mocností se stalo dobrým příkladem postupu, který
mezi mírotvorci převládl. Základní princip práva národů na sebeurčení byl v praxi
přizpůsobován zřetelům strategickým (území státu muselo mít podobu, která se dala dobře
vojensky hájit) a ekonomickým (hranice byly narýsovány tak, aby pohraničí nového dohodového
státu zahrnovalo důležité dopravní uzly, pohraniční železniční tratě i vodní cesty – to vše mělo
tehdy i vojenský význam). Pro Československo to konkrétně znamenalo:
1. Rozdělení slezského Těšínska – a i samotného města Těšína – na československou a polskou
část. Podobně byla vyřešena otázka blízkého Hlučínska.
2. Návrat jihočeské části Vitorazska (ztraceného ve 12. století ve prospěch Rakouska)
k Čechám: z nádražní čtvrti rakouského pohraničního městečka Gmündu se stala československá
obec České Velenice, sloužící jako významný železniční uzel, v němž se trať z Vídně větvila jednak
na České Budějovice, Plzeň a Cheb, jednak na Veselí nad Lužnicí, Tábor a Prahu.
3. Zcela nečekané připojení dolnorakouského Valticka, které k českému státu nikdy nenáleželo,
k jihomoravské části Československa: důvodem byla potřeba zachovat na československém území
celou železniční trať Znojmo – Břeclav (Valticko bylo ovšem od 19. století architektonicky a
krajinářsky spojeno s jihomoravskou Lednicí: celý Lednicko-valtický areál je dnes jako součást
světového kulturního dědictví pod ochranou Organizace spojených národů).
4. Severní část maďarského území byla připojena ke slovenské části Československa proto,
aby část československé hranice ležela na toku Dunaje. K slovenské metropoli Bratislavě (nový
název od r. 1920 namísto předchozího německého Pressburg/Prešpurk a maďarského Pozsony) byla
přičleněna dokonce i malá část pravého dunajského břehu (dnes známá jako Petržalka) a o
výjimečnosti situace svědčil také fakt, že Bratislavu s Vídní (vzdálenou 60 km) spojovala (již od r.
1914) elektrická železnice tramvajového typu.
5. Mezi Československo a Polsko byly rozděleny Orava a Spiš: hornaté regiony v blízkosti
Vysokých Tater.
6. Jako svou nejvýchodnější část získalo Československo Podkarpatskou Rus: jedná se o část
západní Ukrajiny, jejím centrem je město Užhorod, do r. 1918 byla součástí Uher. Rozhodující část
obyvatelstva tvoří Rusíni: někdy považovaní za nářečně odlišnou skupinu Ukrajinců, jindy za
samostatný národ. Myšlenka o připojení k Československu se objevila během První světové války
v řadách rusínské emigrace ve Spojených státech.
Území Československé
republiky ve 20. a 30. letech
20. století
Shrnutí:
Československo bylo již
od r. 1918 demokratickou
a všestranně rozvinutou
republikou. Vrchol státní
moci tvořily vláda,
jednokomorový parlament
(Národní shromáždění) a prezident republiky. Prvním prezidentem (1918 – 1935) byl T. G.
Masaryk, prvním premiérem (1918 – 1920) Karel Kramář. Československo jako vítězný stát
získalo četná menší strategická území, stalo se však státem s několika výraznými
národnostními menšinami.
Otázky a úlohy:
1. Na mapě Československa ukažte strategické regiony připojené k novému státu a objasněte
jejich význam.
2. Která veřejná prostranství či instituce ve vašem okolí jsou pojmenovány podle významných
(nejen politických) osobností Československé republiky? Čím tyto osobnosti vynikaly?
Výběr z odborné literatury: Zdeněk Kárník: České země v éře první republiky, 1 – 3. Praha
2000 – 2003. Ferdinand Peroutka: Budování státu, 1 – 4. Praha 2003.
b) Státní symboly
Hlavním městem Československé republiky se samozřejmě stala Praha. Prezident sídlil na
Pražském hradě, který se ovšem nacházel v opuštěném a zanedbaném stavu (jeho posledním
stálým politickým uživatelem byl císař Rudolf II.). Probíhaly tu však (již od poslední třetiny 19.
století) velkorysé práce na dostavbě chrámu svatého Víta.
Tomáš Masaryk vyřešil velmi šťastným způsobem otázku, jak skloubit monarchistickou tradici
Hradu s demokratickým charakterem mladé republiky. Získal slovinského architekta Josipa
Plečnika (1872 – 1957), který tehdy působil v Praze, pro obnovu a úpravu hradního areálu. Plečnik
celý hrad revitalizoval a v dohodě s Masarykem zakomponoval do jeho architektury řadu nových
prvků odkazujících na tradici antického Řecka – kolébky demokracie. Architektem Pražského hradu
byl v letech 1920 – 1934 a dnes je řazen mezi světově významné stavitele.
Státní znak byl odvozen od erbu českých králů. Český stříbrný
dvouocasý lev ve skoku na červeném pozadí měl ovšem nyní přidán
srdeční štítek se znakem Slovenska. Velká podoba znaku obsahovala
erby všech zemí, z nichž se Československo skládalo, a státní heslo
(devizu) Pravda vítězí, převzatou z výbavy husitského poselstva do
Basileje v r. 1433.
Státní vlajka byla totožná s dnešní vlajkou České republiky. Bílý a
červený pruh byly odvozeny z tradičních českých heraldických barev
(stejné ovšem měli i Poláci), modrý klín – v evropské vlajkové tvorbě
zcela unikátní – byl doplněn z estetických důvodů (sahá do poloviny
délky vlajky), neoficiálně býval vykládán jako symbol Slovenska. Vlajka má
poměr stran 2:3, při svislém zavěšení je červený pruh vpravo.
Státní hymna měla 2 části: českou tvořila jedna sloka populární obrozenecké písně Kde domov
můj (text Josef Kajetán Tyl, hudba František Škroup; z divadelní hry Fidlovačka, 1834), slovenskou
část sloka z písně Nad Tatrou sa blýska (text Janko Matúška na lidovou melodii, 1844). Pro české
Němce existovala i německá verze (Wo ist mein Heim, mein Vaterland… / Ober Tatra blitz es…).
Měnová jednotka byla ze setrvačnosti pojmenována monarchistickým názvem koruna (dělila se
na 100 haléřů), který se vžil již za Rakousko-Uherska.
Autorem prvních československých poštovních známek byl proslulý secesní výtvarník Alfons
Mucha: jejich motivem byly Hradčany.
c) Hospodářské reformy
Velký význam pro atmosféru československého veřejného života měla pozemková reforma,
uzákoněná v letech 1918 – 1920. Rozloha velkostatků byla omezena na nejvýše 150 ha zemědělské
půdy nebo 250 ha půdy vůbec. Zbytek stát odkoupil za předválečné ceny, rozdělil a za výhodnou
cenu nabídl především malozemědělcům, ale i obcím, družstvům apod. Pro ilustraci: před r. 1919
rodina Schwarzenbergů vlastnila 248 tisíc ha, Liechtensteinové 173 tisíc ha, pražské arcibiskupství
23 tisíc ha atd. Reforma poskytla drobné příděly půdy do 30 ha 640 tisícům lidí. Provádění reformy
ovládli politici z České strany agrární, která se nyní přejmenovala na Republikánskou stranu
rolnického a malozemědělského lidu, stala se nejvlivnější stranou českého venkova a posílila svou
pozici i ve městech (zabraná, ale ještě nerozdělená zemědělská půda zůstávala ve formě zbytkových
velkostatků, které výnosně spravovaly osoby nebo organizace spojené právě s agrární stranou, jež
tak získala velký ekonomický potenciál). Pozemková reforma probíhala v letech 1919 – 1938,
nejintenzivněji v letech 1923 – 1926, ale nikdy nebyla dokončena.
Podobný význam jako pozemková reforma v zemědělství měla v oblasti průmyslu a obchodu
nostrifikace: všechny firmy zahraničních vlastníků mohly v Československu hospodařit jen jako
účetně samostatné společnosti se sídlem na československém území. Nostrifikace trvala zhruba 10
let, proběhla především v letech 1921 – 1924, největší význam měla ve finančním sektoru.
d) Kulturní a vzdělávací instituce
Teprve vznik a počátky Československa ukázaly v úplnosti, jak obrovské dílo za sebou nechaly
obrozenecké generace 18. – 19. století a na ně navazující kultura konce století.
Čechoslováci se vyznačovali vysokou měrou kvalitní vzdělanosti (byť ve školách bylo možné
nalézt nejen moderní vyučovací trendy, ale i zatuchlé přežitky autoritářské habsburské monarchie).
Města a venkov disponovaly rozsáhlou a slušně zásobenou sítí veřejných knihoven, existovalo
nepřeberné množství spolků (od ochotnického divadla až po okrašlovací spolky pečující o
estetickou podobu měst a městeček). Velký rozmach zaznamenaly sport a tělovýchova: masovým
hnutím se stal Sokol (jehož obdobou byl katolický Orel a Dělnické tělovýchovné jednoty), sport
klubový i reprezentační začal sklízet úspěchy také na mezinárodní scéně.
Právním oříškem se stal statut české a německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity (česká část
vznikla po pobělohorské germanizační pauze až r. 1882). V r. 1920 byl přijat zákon, jímž byly
obnovený název Univerzita Karlova a právní kontinuita od r. 1348 přiřknuty české části. Německá
univerzita – nyní již zcela oddělená – si však svévolně ponechala historické insignie (hodnostní
odznaky) a archiv, což se stalo zdrojem přetrvávajícího národnostního napětí. Vysokoškolské
studium se ovšem všestranně rozrůstalo (vysoké školy se šířeji otevřelo také dívkám), v Praze
přibyly nové univerzitní budovy i fakulty, byly založeny další vysoké školy na různých místech
republiky (Masarykova univerzita v Brně r. 1919, Univerzita Komenského v Bratislavě 1919).
Vzniklo několik významných badatelských ústavů, v jejichž centru působila Česká akademie
věd a umění (pokračovatelka někdejší Královské české společnosti nauk, založené na konci 18.
století Josefem Dobrovským aj., a předchůdkyně dnešní Akademie věd České republiky).
Již v r 1918 vznikla Národní galerie jako ústřední umělecká sbírková a výstavní instituce
československého státu: jejím základem se staly starší sbírky různých vlasteneckých společností.
Shrnutí:
Československo si vybudovalo vlastní politické symboly i tradice, které navazovaly na
vývoj evropské demokracie, na aktivní společenské dění národního obrození i na slávu
českých králů. Souběžně se zajišťováním rozvoje české kultury v nejširším smyslu byl
uplatňován také zřetel k sociálním otázkám: osmihodinová pracovní doba měla zamezit
výstřelky podnikatelské bezohlednosti vůči zaměstnancům, pozemkovou reformou byly
neodůvodněně velké pozemkové majetky (šlechtické a církevní) omezeny ve prospěch běžných
zemědělců, nostrifikace cizího kapitálu zabraňovala únikům vytvořeného bohatství ze země.
Otázky a úlohy:
1. Kde na Pražském hradě (nebo i jinde) najdete doklady tvůrčího úsilí Josipa Plečnika?
2. Které kulturní instituce ve vašem okolí zaznamenaly zřetelný rozvoj v době Československé
republiky? Doložte příklady.
3. V kterých objektech sídlí Národní muzeum nebo Národní galerie? Jak jsou tyto expozice
specializovány?
Výběr z odborné literatury: Zbyšek Svoboda: Československá státní a vojenská symbolika.
Praha 1991.