A.s.neill, spec
-
Upload
tomas-hajzler -
Category
Documents
-
view
460 -
download
5
description
Transcript of A.s.neill, spec
Recenze - speciální pedagožka, Věra Pokorná
A.S,Neill, Summerhill. Příběh první demokratické školy na světěUpravil Albert Lamb, PeopleComm, Praha, 2013
Ráda bych upozornila na počin nakladatelství PeopleComm v Praze, který
vydal poprvé v češtině zprávu o anglické internátní škole, která je známá po
celém světě, u nás však jen málo odborníkům.
A.S.Neill založil svou školu, kterou nazval Summerhill, a její poslání a
obsah vytvořil podle vlastních představ, na základě zkušeností, které získal
během své vlastní školní docházky i během své učitelské praxe v roce 1921.
Nebyl s klasickým anglickým školství spokojen. Vedl ji spolu se svou
manželkou Enou. Ta převzala vedení školy po smrti A.S.Neilla na třináct let.
Pak se této funkce ujala a dodnes školu řídí jejich jediná dcera, Zoe Readhead-
Neill. A.S.Neill byl za svého života, již od třicátých let velmi známým
pedagogickým a psychologickým myslitelem, zásluhou svých článků a
přednášek, na které byl zván po celé Evropě i po Spojených státech. Největší
popularitu získal začátkem šedesátých let, kdy knižně vydává své zkušenosti ze
Sammerhillu a zveřejňuje své výchovné postoje (Summerhill,a Radical
Approach to Child Rearing, Hart Publishing Co., New York 1960).
Druhým důvodem jeho popularity byla politicko-společenská situace
v západních zemích. Celkové uvolnění západní společnosti, které se projevovalo
například i hnutím hippies, které se z Holandska rozšířilo po celém západním
světě, nebo ve Francii pochody mladých studentů v roce 1968, které končily
pádem Charlese de Gaullea. Bylo to v době, kdy se zacelovaly rány po druhé
světové válce, a pojem svoboda dostávalo silný individuální a emocionální
obsah. Neill tak vystihuje nejen svůj osobní názor, ale i společenský trend, touhu
po vnitřním samostatném rozhodování, po osobní nezávislosti, která je spojena
s odmítáním autorit. Proto jeho práce tehdy získala tak veliký celosvětový zájem
a vznikaly, hlavně ve Spojených státech podobné školní instituce. Zřejmě i proto
vychází tato knížka dnes, kdy její redaktoři i překladatelé cítí, že je důležité
formulovat svobodu jedince po čtyřiceti letech totality.
Nejprve se zaměřme na Neillovy přístupy k dětem, které během své praxe
stále promýšlel a vysvětloval. Jeho hlavní důraz ve výchově se orientuje na
rozvoj emocí u dětí. Nezáleží mu tolik na tom, co se žáci naučí, dokonce zda
umí číst, ale zda se cítí svobodně. Uvedu delší citaci, která, jak předpokládám, je
pro myšlení Neilla zásadní: „Svoboda je pro dítě nezbytná, protože pouze
svobodné dítě může vyrůstat přirozeně a tedy správně. Důsledky nátlaku vídám
u žáků, kteří k nám přijdou z jiných škol. Jsou to uzlíčky pokrytectví,
s předstíranou slušností a falešnými mravy.
Jejich reakce na svobodu je rychlá a únavná. Prvních pár týdnů otevírají
učitelům dveře, oslovuj mě „pane řediteli“ a důkladně se myjí. Dívají se na mě s
respektem, za kterým lze snadno odhalit strach. Po několika týdnech svobody
ukážou, jací jsou opravdu. Stanou se z nich drzá, špinavá individua bez špetky
dobrých mravů. Dělají vše, co jim bylo dříve zakazováno. Klejí, kouří a ničí
věci. A po celou tu dobu se tváří i vyjadřují zdvořile, ale neupřímně.
Této neupřímnosti se zbaví nejdříve po půl roce. S ní také ztrácejí svou úctu k
tomu, co považovali za autoritu. Do roka jsou z nich přirozené, zdravé děti,
které řeknou, co si myslí, bez špetky nervozity nebo nenávisti. Pokud je dítě
vystaveno svobodě od útlého věku, nemusí procházet touto fází neupřímnosti a
předstírání. Tou nejpozoruhodnější věcí na Summerhillu je tato naprostá
upřímnost našich žáků.
Otázka upřímného postoje v životě a k životu je velmi důležitá. Je
dokonce tím nedůležitějším na světě. Pokud jste upřímní, všechno další přijde
samo. Každý si hodnotu upřímnosti uvědomuje například u herců. Očekáváme ji
i od našich politiků (taková je už optimistická povaha lidí), soudců, starostů,
učitelů a lékařů. Naše děti však přesto vzděláváme způsobem, který jim
upřímnost nedovoluje.“ (str. 78, o svobodě až po str. 94.)
V Summerhillu děti nemusí chodit do školy, což některé z nich využívají i
několik let. Neill ale vyžaduje od učitelů velmi dobrou přípravu a intenzivní
práci. Výuka nesmí být nudná. Neexistují domácí úkoly, známkování ani
zkoušky. Děti však, když pomine počáteční nechuť ke školní práci, navštěvují
školu rády a samy se po škole ve volném čase vzdělávají.
Svoboda dětí má ovšem své hranice. Svobodný člověk nesmí omezovat
svobodu druhého. Neill tomu říká, že dítě nesmí být vychováváno k
bezuzdnosti. V Summerhillu existují pravidla soužití. Je jich hodně. Stanovují si
je ale děti i všichni zaměstnanci školy, ve společných každotýdenních
shromážděních, kde je mají možnost korigovat i měnit, pokud se neosvědčí. Při
společných setkáních řeší společně i situace, kdy někdo pravidla nedodrží. Tím
se učí, že pravidla mají svůj význam a jsou závislá na situaci a kontextu vůbec.
Kontext je vnímán jako souvislost jevů a událostí. Každý, od ředitele po
nejmladší dítě má stejně platný hlas. Děti si samy vytváří samosprávu, střídají se
ve vedení celoškolních setkání, přirozeně se učí diskutovat a obhajovat své
názory.
Recenzovaná kniha byla sestavena Albertem Lamem, který žil
v Summerhillu dva roky. Její první část se zabývá ideovými otázkami školy a
především popisuje běžný život školy. Školní setkávání – překladatel mluví o
schůzích – o samosprávě, o názorech Neilleho na dětskou hru, na sexuální život
dětí a mladistvých, na učení a nároky na učitele, na celkovou organizaci
internátní školy. Druhá část se pak věnuje životním vzpomínkám A.S.Neilla,
které sepsal na konci svého života.
V roce 1968, když bylo možné vycestovat z naší republiky, koupila jsem
si tuto knihu v německém překladu (její německý překlad vyšel ve stejném roce
jako anglický originál – tak bylo toto téma tehdy aktuální) a její obsah předávala
studentům během svého prvního působení na pedagogické fakultě. Pro studenty
to tehdy bylo něco zcela nového, až neuvěřitelného. Jen málo z nich se více
Neillovými myšlenkami zabývali. Většina jeho práci považovala v našich
podmínkách za nereálnou a proto ji ani nepromýšleli. Kolegové na katedře mě
požádali, abych pro ně o Summerhillu připravila přednášku, ale jejich reakce
byla ještě méně příznivá, než reakce mnoha studentů. Nebyli jsme připraveni na
takové otázky.
Sedmdesátá a osmdesátá léta však ukázala, že to, co Neill prosadil
v Summerhillu není jednoduše napodobitelné. Neill měl charisma překonat
v sobě všechny vlivy, které omezovaly jeho vnitřní nesvobodu. Buď je nově
promyslel, nebo odmítl – např. autoritu a poslání církve, politické autority apod.
Byl průkopníkem, měl vizi. Žil neustále se svými žáky, takže ti měli model
chování dospělého člověka. Neill byl velmi pracovitý, věnoval se dětem, pokud
o to požádaly, psal a přednášel, spravoval a renovoval sám všechno, co se ve
škole poškodilo. Jeho postoje se již za jeho života stávaly pro druhé – rodiče,
vychovatele, učitele, psychology nerealizovatelné. Buď vychovávali novou
generaci ke svobodě bez jakýchkoli zábran, nepředávali jí vlastní a kulturní
zkušenosti. Později tito lidé vypovídali, že se těžce vyrovnávali s povinnostmi,
které jim život přinesl. Nebo vychovávali děti s mnohými kompromisy
vzhledem ke společnosti, ve které žili. Neill sám tuto situaci sledoval a nebyl
přesvědčen o tom, že jeho práce bude mít následovníky kromě snad své rodiny a
neměl představu, že by někdo jeho model Summerhillu opakoval (str. 204).
Neillovo životní úsilí však zásadně ovlivnilo západní školství už tím, že
vyvolala živou diskusi o významu svobodné výchovy. V osmdesátých letech
však vycházejí práce o tom, že dítě potřebuje hranice. Je to nutné pro jeho
vnitřní pocit jistoty. Potřebuje znát pravidla. Také dnes psychologie ví, že emoce
a poznání jsou stejně důležité. Jsou to dvě strany téže mince (J.Piaget). Emoce
bez poznání (kognice) vede k extrémismu. Kognice bez emoce k nelidskosti.
V devadesátých letech, kdy byly zavedeny do anglických škol státní
osnovy, byl Summerhill v nebezpečí, že zanikne. Vytvořilo se však sdružení
přátel Summerhillu, především z jeho bývalých žáků, kteří nejen prosadili, že
škola pokračuje dál, ale ji i finančně podporují. Čtenářům doporučuji publikaci
Marka Vaughana, Summerhill and A.S.Neill, která vyšla v Open University
Press v roce 2006. Autor sám žil v této internátní škole dva roky a je přesvědčen,
jak se v osobním rozhovoru vyjádřil, že Summerhill je hluboce demokratická
škola, která vychovává tolerantní jedince.
Je škoda, že české školství se nezúčastnilo této světové diskuse. Určitě by
nás obohatila a více bychom rozuměli tomu, co přináší a nepřináší trest, tvrdá
disciplina a strach v našich školách.
Přestože jsem se pokusila snížit nadšení editorů českého překladu, velmi
oceňuji, že seznamují české čtenáře s úsilím a myšlenkami A.S.Neilla a všem
zájemcům o pedagogiku, psychologii a rozvoj dítěte vůbec ji vřele doporučuji
k přečtení.
Věra Pokorná