► Proč právě Velká Británie a

Rusko byly v Evropě takřka

jedinými státy, v nichž nedošlo

v letech 1848–1849 k žádným

revolucím?

Ludvík Filip Orleánský (žil

v letech 1773–1850) byl

představitelem vedlejší

dynastie Bourbonů a tzv.

červencové monarchie.

Po únorové revoluci se vzdal

vlády a odešel do Velké

Británie do politického exilu,

kde tento poslední francouzský

král strávil zbytek svého

života.

Napoleon III., vlastním

jménem Charles Louis [šárl

luj] Napoleon Bonaparte (žil

v letech 1808–1873), byl

synem mladšího bratra císaře

Napoleona I. a po smrti syna

prvního francouzského císaře

byl považován za jediného

legitimního dědice císařství.

Dvakrát se neúspěšně pokusil o

svržení červencové monarchie

Ludvíka Filipa, za což si

odseděl šestiletý trest ve

vězení, odkud se mu ale

roku1846 podařilo uprchnout

do Velké Británie, kde žil až

do vypuknutí únorové revoluce

v roce 1848.

24. Revoluční rok 1848

V Evropě před rokem 1848 rostlo napětí mezi vládnoucími

elitami, které se vrátily k moci na základě rozhodnutí vídeňského

kongresu a pokoušely se ve svých zemích obnovit absolutistickou

formu vlády, a těmi, kdo se s omezováním občanských svobod

(cenzurou, zákazem sdružování a hlásání odlišných názorů atd.), jež

společně přinesly americká a francouzská revoluce, odmítli smířit.

Rozsah a vliv opozičních skupin se v průběhu let dále zvyšoval a

začal přímo ohrožovat vládu aristokratů a bohaté buržoazie.

Opozice vůči stávajícím vládám složeným z …. volala především

po ústavě a uzákonění základních lidských a občanských práv,

republikáni odmítali monarchii, nacionalisté usilovali o sjednocení

politicky roztříštěných území (to v případě Itálie a Německa), anebo

o získání větší míry samostatnosti. Průmyslová revoluce změnila

sociální a demografické uspořádání společnosti, zvýšil se podíl

městského obyvatelstva, které bylo závislé na dodávkách levných

potravin z venkova. Dělníci proto požadovali právo na práci a

mzdu, která by jim zaručila důstojnou existenci. Sílící a bohatnoucí

podnikatelská vrstva se nechtěla smířit s nerovností občanů danou

okleštěným volebním právem a hlásila se o podíl na politické moci.

Vypuknutí revoluce urychlila vlna neúrody obilí způsobená

opakovanými suchy v letech 1844–1847, situaci zkomplikovala i

nákaza brambor, které byly hlavním zdrojem obživy v mnoha

chudých oblastech Evropy. Jen v Irsko podlehlo následnému

hladomoru více jak 1 milión obyvatel, stejné množství lidí se

vystěhovalo z rodné země do zámoří – zejména do USA a Austrálie.

Nedostatek potravin zvýšil jejich cenu, většinu výdělku dělníků

pohltily výdaje na základní obživu, ostatní výrobky proto nešly na

odbyt. Továrny musely díky nižší poptávce po průmyslovém zboží

omezit výrobu a propustit část svých zaměstnanců.

Ačkoliv k prvním ozbrojeným konfliktům došlo na Apeninském

poloostrově, nejsilnější ohlas a největší úspěch měla revoluce ve

Francii. Odtud se „revoluční vlna“ rozšířila do většiny evropských

zemí (s výjimkou Velké Británie a Ruska) a přívlastek „revoluční“

se tak stal přímo symbolickým nejen pro rok 1848, ale i pro

následující.

Francie

Francie sice byla po červencové revoluci v roce 1830 ústavní monarchií, nespokojenost

s vládou však ustavičně rostla. I přes to, že byl pro Francii po roce 1830 typický ústavní režim

reprezentovaný králem Ludvíkem Filipem Orleánským, rostla nespokojenost s vládou, která

byla v rukách nejbohatších – bankéřů, majitelů burz, železnic, dolů či továren, nebo velkostatkářů.

Volební právo mělo pouze 1 % obyvatel z celkového počtu 30 miliónů Francouzů. K hlavním

požadavkům opozice proto patřilo především rozšíření volebního práva. Vláda tzv. červencové

monarchie byla předmětem veřejné kritiky pro svou zkorumpovanost, úplatnost a omezení svobody

shromažďování a svobody tisku. Proti vládě stáli vedle přívrženců republiky i bonapartisté,

obdivovatelé sesazeného císaře Napoleona I. Rostoucí počet nezaměstnaných vedl k radikalizaci

dělnictva, které žádalo levný chléb a právo na práci.

Nashromážděné politické a sociální napětí ve Francii přerostlo v revoluci, bezprostředním

podnětem k ní se stal zákaz opozičního banketu, svolaného na 22. února 1848 do Paříže. Na

veřejném protestním shromáždění hodlala buržoazie za účasti svých příznivců kritizovat poměry

v zemi a požadovat volební reformu, která by dala volební právo i méně bohatým. Zákaz měl

opačný účinek, než vláda zamýšlela. Proti shromážděným dělníkům, řemeslníkům a studentům

zasáhla národní garda, došlo k pouličním bojům, které přerostly v tzv. únorovou revoluci – během

krátké doby vyrostlo v pařížských ulicích na dva tisíce barikád. Když se na stranu nespokojenců

přidala i většina gardistů, vláda kapitulovala a Ludvík Filip se vzdal trůnu.

Boje na pařížských barikádách 22. – 24. února 1848.

Tzv. únorová revoluce našla svůj ohlas v protivládních

vystoupeních po celé Evropě.

25. února 1848 byla vyhlášena druhá

francouzská republika. Revolucionáři

vytvořili prozatímní vládu, která pod tlakem

revolučně naladěných pařížských ulic

odstranila nenáviděnou cenzuru a zrušila

zákaz sdružování, dále vyhlásila rovnost všech

občanů a vypsala volby do Národního shromáždění na základě všeobecného hlasovacího práva.

Důležitou úlohu hráli i nespokojení dělníci, které vedl socialista Louis Blanc [lui blank] (žil

v letech 1811–1882). Vláda jim slíbila, že každý dělník bude mít právo na práci a že se postará o

nezaměstnané. Pro dělníky bez práce byly zřizovány tzv. národní dílny, které měly ze státních

peněz vytvářet nová pracovní místa.

V prezidentských volbách

konaných ve Francii

10. prosince 1848 se utkali dva

hlavní protikandidáti – generál

Eugène Cavaignac [eužen

kaveňak] (žil v letech 1802–

1857) a Ludvík Bonaparte.

Jak ukazuje dobový obrázek

z tisku, šlo o velmi tvrdý

souboj mezi tábory příznivců

obou politiků. Nad svým

protivníkem Napoleonův

synovec jednoznačně zvítězil

ziskem 74,4 % ze všech

odevzdaných hlasů. Ke

Cavaignacově porážce

bezesporu přispělo, že byl

hlavním strůjcem masakru

dělnického povstání z června

1848, a byl proto u řady voličů

značně neoblíben.

► Která území v Itálii byla na

základě rozhodnutí vídeňského

kongresu ať přímo, nebo

nepřímo kontrolou rakouských

habsburků?

► Z jaké dynastie pocházeli

vládci Království obojí Sicílie

(Neapolska)?

Národní shromáždění, které se sešlo na základě voleb a v němž

měli převahu přívrženci monarchie a umírnění republikáni, však

sociální sliby prozatímní vlády pro nedostatek financí odmítlo jako

nereálné. Právo na práci bylo zrušeno, národní dílny byly

rozpuštěny, čímž přišlo o práci více jak 100 tisíc lidí. V červnu

proto dělníci v Paříži znovu povstali, ale v krvavých čtyřdenních

bojích byli poraženi. Nad Paříží byl vyhlášen stav obležení a

zavedeno až do 12. října 1848 stanné právo, v důsledku kterého

byla omezena svoboda tisku a shromažďování.

Podle nové ústavy vypracované Ústavodárným shromážděním měl

v čele republiky stanout prezident, volený po vzoru USA na čtyři

roky lidovým hlasováním. V prosinci 1848 byl prvním prezidentem

zvolen Ludvík Bonaparte, od něhož buržoazie očekávala, že

skoncuje s dělnickými nepokoji a bude vládnout v duchu ústavy a

zákonů, ale pevnou rukou. Mnozí si od jeho podpory slibovali, že

bude jako synovec Napoleona I. pokračovat v zahraniční politice

svého slavného strýce. Jako prezident Francie obcházel Ludvík

Bonaparte často parlament tím, že se obracel v závažných

rozhodnutích nikoliv na něj, ale přímo k občanům formou referend.

S pomocí armády provedl 2. prosince 1851 státní převrat a

parlament rozpustil. Využil své popularity a dal si nejen

uskutečněný státní převrat, ale i zásadní ústavní změny, jimiž si

prodloužil prezidentský úřad na deset let, potvrdit v lednu 1852

lidovým plebiscitem. O jedenáct měsíců později se nechal po vzoru

svého strýce prohlásit císařem Napoleonem III. – období druhé

Francouzské republiky skončilo.

Itálie a Německo Ještě dříve než ve Francii propuklo několik revolucí na

Apeninském poloostrově, který byl stále rozdělen na řadu států,

přičemž značnou část severní a střední Itálie ovládalo Rakousko.

Revoluce zde proto byla spojena nejen s požadavky na přijetí ústavy

a zavedení občanských práv, ale i s touhou po sjednocení všech Italů

v jednom národním státě. O sjednocení politicky roztříštěné Itálie –

italsky tzv. risorgimento [risordžimento] (obrození, vzkříšení) –

usilovali vlastenci sdružení v různých tajných spikleneckých

spolcích (asi nejznámější bylo hnutí Mladá Itálie) už od konce

napoleonských válek.

V Itálii se už v lednu 1848 vzbouřil lid na Sicílii a v Neapoli proti

absolutistické vládě krále Ferdinanda II., na kterém si povstalci

vynutili vydání ústavy. Brzy se nepokoje rozšířily i do ostatních

částí Itálie, zejména do těch, které ovládalo Rakousko – Milán i

Benátky vyhlásily nezávislost a vyzvaly sardinského krále Karla

Alberta, aby jim s pomocí papeže pomohl sjednotit Itálii.

Karel Albert vládnul na Sardinii, v Savojsku a Piemontu [pjemontu], kde leželo i

hlavní město Sardinského království Turín. Pocházel ze savojské dynastie,

jediného původem italského panovnického rodu vládnoucího na Apeninském

poloostrově, a proti do něj vkládali italští vlastenci naděje, že zemi sjednotí.

Sjednocení Itálie pod svou vládou bylo pro sardinského krále výhodné a bylo i

důvodem, proč savojská dynastie převzala od roku 1848 vůdčí roli při

sjednocování Itálie.

Giuseppe Mazzini (žil

v letech 1805–1872) byl

italský revolucionář a politik,

který usiloval o sjednocení

Itálie. Založil revoluční spolek

Mladá Itálie, jehož cílem bylo

vyhnat Rakušany, zrušit

monarchie a ze sjednocené

Itálie vytvořit republiku. Svého

snu se dožil koncem svého

života. Dodnes patří

k největším italským národním

hrdinům.

Václav Radecký z Radče (žil

v letech 1766–1858) byl český

šlechtic a od roku 1836

rakouský maršál.

► Zjistěte, kolika panovníkům

habsburské monarchie tento

úspěšný vojevůdce sloužil.

Povstání Italů na rakouských územích v severní Itálii úspěšné

nebylo. Rakušané v čele se zkušeným maršálem Václavem

Radeckým potlačili nejprve odpor v Miláně a v červenci 1848

porazili i armádu sardinského krále v bitvě u Custozzy [kustozi].

Pod dojmem vítězného postupu Rakušanů se hnutí za sjednocení Itálie na podzim

1848 silně zradikalizovalo. V únoru 1849 byl z Říma vyhnán papež a na území

bývalého církevního státu byla vyhlášena Římská republika v čele s vůdci hnutí

Mladé Itálie – Giuseppe Mazzinim [džuzepe macinym] a Giuseppe Garibaldim

[džuzepe].

V březnu 1849 obnovil sardinský král válku proti Rakousku, ale byl

23. března u Novary Radeckým opět poražen. Tato porážka

rozhodla o konečném neúspěchu snah o sjednocení Itálii (v létě

1849 rakouské vojsko dobylo i Benátky), , ale bylo jen otázkou času

a příznivějších okolností, kdy se mnohaleté snahy italských

vlastenců konečně naplní. Na dobové karikatuře s

podtitulem „Ferdinandovo

štěstí nad vítězstvím reakce

v Neapolském království“ je

popsána situace ve většině

italských zemí, kde se vrátily

předrevoluční poměry,

panovníci se vrátili

k absolutistické formě vlády a

omezování občanských svobod

včetně pronásledování svých

odpůrců.

Revoluční Itálie roku 1848 se podobala mozaice, jejíž kamínky se nechtějí spojit:

vladaři, a král Karel Albert především, zase jednou jednali hlavně v zájmu svých

států a zklamali tak naděje federalistů. Na povrch zase vypluly staré regionální

nesváry, kdy Lombarďané nedůvěřovali Piemonťanům, Benátčané z vnitrozemí

Benátčanům na laguně, Sicilané se bouřili proti neapolské nadvládě, Turín

soupeřil s Janovem, Florencie s Livornem ...

Porážka hnutí osmačtyřicátého roku nepochybně znamenala vážnou ránu pro boj

za italskou nezávislost a svobodu, ten však postoupil již tak daleko, že nebylo

myslitelné jej zastavit. (Giuliano Procacci – Dějiny Itálie, s. 250)

Vyhledejte v textu uvedené zeměpisné názvy oblastí i měst na mapě dnešní

Itálie ve školním atlasu světa.

Zjistěte, kde v Praze stál pomník

maršála Radeckého (viz na

kolorované fotografii z roku 1900)

a co se s ním stalo. Ačkoliv pomník Václava Radeckého

z Radče v Praze již nenajdeme, našli

bychom památky připomínající

tohoto slavného českého vojevůdce

na mnoha místech bývalé habsburské

monarchie včetně samotné Vídně. O

popularitě tohoto českého generála

svědčí i slavný, dodnes oblíbený

Radeckého pochod, kterým

každoročně ukončuje svůj novoroční

koncert Vídeňská filharmonie.

Kdo tento pochod složil?

► Zjistěte, v čem bránila

politická roztříštěnost

Německa jeho většímu

hospodářskému rozmachu.

Germánie (od malíře) jako

symbol silného jednotného

státu všech Němců v Evropě

František Palacký

Zprávy o revoluci v jižní Itálii a Francii povzbudily i

revolucionáře v Německu, které bylo v rámci Německého spolku

stále rozděleno na více než 30 různě velkých států. K největším

z nich patřila především habsburská monarchie, Prusko, Sasko,

Bavorsko a Hannoversko. Politickému sjednocení Německa bránila

i vzájemná rivalita Rakouska a Pruska. Obě země měly zcela jiné

představy o budoucnosti Německa.

Na řadě míst propukly na jaře 1848 revoluční bouře, vystrašení

panovníci odvolávali neoblíbené ministry a vyhlašovali rovnost

občanů, svobodu tisku, povolovali zřizování občanských gard a

slibovali ústavní vlády. Podobně si počínal i pruský král Fridrich

Vilém IV., který po úspěšném březnovém ozbrojeném povstání

v Berlíně musel přislíbit, že svolá ústavodárný sněm a bude

podporovat snahu o sjednocení Němců v jednom státě.

Z německého Heidelbergu [hajldberku] vzešla iniciativa svolat do

Frankfurtu nad Mohanem celoněmecký parlament, který měl

vypracovat ústavu pro sjednocené Německo. První celoněmecké

ústavodárné shromáždění, vytvořené na základě všeobecných voleb,

začalo zasedat v květnu 1848.

Zasedání frankfurtského parlamentu v kostele sv. Pavla – v letech 1848–1849

zde jednalo na 600 poslanců zvolených z celého Německého spolku kromě

zástupců Čechů. Jejich účast v Dopisu do Frankfurtu odmítl přední český politik a

historik František Palacký s odůvodněním, že:

Sem Čech rodu slovanského i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal

sem se zcela i navždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale

odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve

svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému

nepočítal, aniž také od jiných po všecka století kdy k němu byl počítán.

…

I kdyby se zouplna za pravdu přijalo, že koruna Česká kdy byla říší Německou ve

svazku lenním (čemuž ale publicisté čeští odjakživa odpírali), nemůže žádnému

skutečnému znalci dějin přijíti na mysl, aby, co se dotýče záležitostí vnitřních,

pochyboval o někdejší suverenitě a svézákonnosti vlády a země České.

Celému světu jest povědomé, že císařové němečtí, co se této jich hodnosti dotýče,

odjakživa s národem českým ani dosti málo činiti neměli, že jim v Čechách ani

nad Čechy nepříslušela moc ani zákonodární ani soudní ani exekutivní; že nikdy

neměli práva vybírati ze země vojsko neb jaké regalie, že země Česká spolu se

svými korunními zeměmi nepočítala se k žádnému z někdejších desíti krajův

německých, že příslušenství k říšskému soudu komornímu nikdy se na ni

nevztahovalo atd., že tudíž celé dosavadní spojení země České s říší Německou

pokládáno i považováno býti musí nikoli za svazek národu s národem, ale za

► Zjistěte, jakou roli

v revolučních událostech u nás

z roku 1848 hrál spolek

„Repeal“?

svazek panovníka s panovníkem. Žádá-li ale kdo, aby nad tento dosavadní svazek

mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto

vždy požadavek nový, nemající žádného historického základu právního, jemuž já o

své osobě hověti oprávněna se necítím, pokud neobdržím k tomu výslovného i

platného mandátu. (Minulost našeho státu v dokumentech – s. 206)

Od samého počátku byla jednání ve frankfurtském parlamentu

komplikovaná, poslanci se dlouho nedokázali dohodnout na podobě

sjednocení a státoprávní formě nově vytvořeného státu. Stáli tu proti

sobě stoupenci republiky a zastánci konstituční monarchie. Část

poslanců usilovala o koncepci tzv. „Velkého“ Německa

zahrnujícího území celé bývalé Svaté říše římské (tedy včetně

rakouských a českých zemí), druhá skupina prosazovala vznik

„Malého“ Německa, tj. sjednocení pouze německých území v čele

s Pruskem. Pro odpor rakouské vlády se poslanci nakonec usnesli na

„maloněmecké“ variantě sjednocení.

Po komplikovaných jednáních poslanci dospěli v březnu 1849 ke

schválení říšské ústavy, podle níž mělo být Německo císařstvím.

Císařskou korunu nabídli poslanci pruskému králi Fridrichu Vilému

IV., který ji ale od parlamentu odmítl, byl ochoten ji přijmout jen od

králů a knížat zemí sdružených v Německém spolku, nikoliv od

revolucionářů. Zamítavé stanovisko pruského krále předznamenalo

konec frankfurtského Národního shromáždění.

Na jaře 1849 byla revoluce v mnoha německých státech (v Prusku,

Sasku, Bádensku a Falci) již potlačena a panovníci znovu upevnili

svou moc. Pruská vojska v červnu 1849 rozehnala i frankfurtský

parlament. Pokus o sjednocení Německa svobodnou volbou

zástupců lidu všech německých států se nezdařil. Země zůstala

rozdrobena a většina králů a knížat znovu omezila občanská práva a

svobody.

Habsburská monarchie Pod vlivem revolučních hnutí v zemích západní a jižní Evropy se

ozvali i obyvatelé mnohonárodnostní habsburské monarchie, kteří

usilovali o odstranění absolutistické vlády a přebudování

podunajské monarchie na nových základech.

Revoluční hnutí v habsburské monarchii začalo v Praze. Dne 11.

března 1848 zde došlo ke schůzi občanů ve Svatováclavských

lázních na Novém Městě pražském. Zde zvolený Svatováclavský

výbor vypracoval petici rakouskému císaři Ferdinandovi I.

(1835–1848) s českými požadavky, kterými bylo především

rozšíření občanských svobod, zrušení roboty za náhradu, či

zrovnoprávnění češtiny s němčinou. Dříve než vyslaní zástupci

dorazili do Vídně, vypukla i tam 13. března revoluce. Pouliční

nepokoje ve vídeňských ulicích vedly ještě téhož dne k odvolání

nenáviděného kancléře Metternicha, nová vláda přislíbila svolat do

Vídně ústavodárné shromáždění a dát Uherskému království větší

míru samostatnosti. Na základě dohody mezi delegací uherskému

sněmu a vídeňskou vládou byla 17. března ustavena samostatná

uherská vláda, v níž demokraty zastupoval Lajos Kossuth [lájoš

košút]. Revoluční zmatek přál uherské samostatnosti, Uhry díky

němu získali na jaře 1848 faktickou nezávislost na Vídni – z

► Zjistěte, jak s konaným

Slovanským sjezdem v Praze

souvisejí termíny jako

„panslavismus“ a

„pangermanismus“?

veřejných budov v Uhrách dokonce zmizely znaky s císařským

orlem.

Byla rovněž zrušena všechna dosud platná středověká omezení

týkající se Židů (ghetta, židovská daň aj.). Židé tak v habsburské

monarchii dosáhli úplného občanského zrovnoprávnění.

Ferdinand I. navíc souhlasil s účastí rakouských poslanců na

jednáních celoněmeckého sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem.

Liberálové a radikálové v Čechách Po březnových událostech ve Vídni i v Praze přestala fakticky

existovat cenzura a ve větších městech vznikaly národní gardy.

Všichni s nadějí čekali na slíbenou ústavu, na venkově lidé odmítali

robotu a očekávali její zrušení. Císař v dubnu odpověděl na

pražskou petici tzv. kabinetním listem, v němž souhlasil se

zrovnoprávněním češtiny i se svoláním českého zemského sněmu,

který měl zaručit posílení pravomocí českých zemí.

S takovou odpovědí císaře byli spokojeni především umírnění

liberální (svobodomyslní) politici, hájící stanovisko zemské šlechty

a bohatších měšťanských vrstev, jako byli např. František Palacký,

František Ladislav Rieger nebo Karel Havlíček Borovský.

Liberální politici věřili, že o další modernizaci monarchie rozhodnou

poslanci ústavodárného říšského sněmu, zvolení v letních volbách

roku 1848. Mnohem radikálnější postoj vůči vídeňské vládě

zastávali např. Josef Václav Frič nebo Karel Sladkovský, kteří

požadovali větší zapojení nejširších vrstev obyvatel do veřejného

života a tlumočili i požadavky dělníků, usilovali o odstranění dětské

práce. Ve svých snahách však zůstali osamoceni.

Mnohonárodnostní společnost u nás rozdělovala i otázka účasti

poslanců z Českého království na sněmu ve Frankfurtu nad

Mohanem. Zatímco čeští Němci pozvání přijali, František Palacký

ho jménem česky mluvících obyvatel naopak rezolutně odmítl.

Dovodil, že kdyby Rakouska nebylo, museli bychom si ho v zájmu

lidstva sami vytvořit. Myslel tím ovšem nové Rakousko – federaci v

čele s císařem, ale také ústavní vládou. Tato říše měla poskytnout

stejná práva všem národům, včetně slovanských, a chránit střední

Evropu před rozpínavostí Německa i Ruska. Přes nezdar, který v

revoluci tyto myšlenky utrpěly, zůstala snaha o federalizaci říše

dlouho programem českých politiků. Rozdílné vnímání snahy o

sjednocení Německa vedlo k definitivnímu rozdělení českého

obyvatelstva podle jazyka, na dva nesmiřitelné národy, český a

německý.

Slovanský sjezd a červnové povstání v Praze Společným zájmem všech našich politiků bylo vybojovat českému

národu rovnoprávné postavení v rámci habsburské monarchie.

K zajištění tohoto cíle hledali čeští politici spojence v řadách dalších

slovanských národů v říši – Poláků, Ukrajinců, Slováků,

Jihoslovanů. Otázky společného postupu a zájmů slovanských

národů žijících v habsburské říši měly být projednány na

Slovanském sjezdu, který se za účasti více než tří set delegátů

(přítomni byli i zástupci Poláků žijících mimo Rakousko, Rusů a

Srbů) sešel 2. června 1848 v Praze. Slovanský sjezd byl od

Kníže Alfred Windischgrätz

(žil v letech 1787–1862)

zahájil svou vojenskou kariéru

za napoleonských válek, už

roku 1840 byl jmenován

nejvyšším vojenským

velitelem v Čechách.

K tvrdému potlačení pražského

červnového povstání ho vedly i

osobní důvody. Při první

srážce demonstrantů s vojskem

v Celetné ulici zbloudilá kulka

zabila jeho manželku a těžce

poranila i jeho syna. Stejně

nelítostně potlačil i říjnovou

revoluci ve Vídni.

Patři spolu s generály

Radeckým a Jelačićem

v revolučních letech 1848–

1849 k hlavním „oporám

trůnu“ a „zachráncům

monarchie“.

počátku vnímán jako protiváha frankfurtského sněmu, a proto proti jeho konání byli jak rakouští či

čeští Němci, tak Maďaři.

Mezi účastníky sjezdu převážili příznivci tzv. austroslavismu,

jejichž hlavním mluvčím byl František Palacký. Podle Palackého je

silné federalizované Rakousko zárukou existence malých

slovanských národů žijících na území habsburská monarchie

ohrožených jednak tím, že budou pohlceny sjednoceným „velkým

Německem“, nebo rozpínavosti carského Ruska.

Jednání sjezdu bylo přerušeno 12. června, neboť v Praze propukly

po velké sbratřovací mši ozbrojené boje. Mše u sochy sv. Václava

na dnešním Václavském náměstí se vedle účastníků Slovanského

sjezdu účastnilo i mnoho Pražanů, po jejím skončení se část

shromážděného davu vydala k budově zemského vojenského

velitelství v Celetné ulici, kde sídlil generál Alfred Windischgrätz

[vindyškréc]. Střetů demonstrantů s vojskem se rozhodli využít

radikálové a vyvolat revoluci. Ve městě vyrostlo na čtyři stovky

barikád hájených hlavně studenty a dělníky. Ale příležitosti se

chopil i Windischgrätz. Vzdor pokynům vlády, aby nezasahoval,

pražskou revoluci po týdnu tvrdě potlačil. Po pěti dnech bojů se

Praha vzdala a byl nad ní vyhlášen stav obležení. Slovanský sjezd se

rozešel, aniž jeho účastníci dospěli k nějakému zásadnímu závěru, a

v zemi zavládla vojenská diktatura, která neumožnila svolání

voleného zemského sněmu.

Dělostřelecké

bombardování Prahy z Letné na příkaz

generála Windischgrätze

způsobilo velké hmotné

škody (na obr. požár

vltavským mlýnů), ale

jeho cílem bylo

především zastrašit

obránce barikád a donutit

Pražany ke kapitulaci.

UČITEL: V celé Evropě to letos vře. U nás to začalo v březnu na schůzi ve

Svatováclavských lázních.

HYNEK: Svatováclavské lázně, to zapiš, Smyle, to velitele potěší.

UČITEL: Poslali jsme odtamtud císaři do Vídně ostrou petici, že chceme…

SMYL: Pomalu, pomalu! Co je to petice?

UČITEL: To je z latiny. Česky bychom řekli prosba.

Účastníci Slovanského sjezdu v Praze – jako

hlavní zástupce slovenské inteligence se setkání

zúčastnil i Ľudovít Štúr. Patřil k malé skupině

radikálů, kteří byli zastánci rozbití monarchie.

V rámci kritiky Rakouska pronesl Štúr i tato slova:

„Náš cieľ je zachovať rakúsku ríšu?Náš cieľ je

zachovať nás ... Pádom Rakúska nepadáme my ...“

► Zjistěte, proč se

červnovému pražskému

povstání také někdy říká

„svatodušní bouře“?

František Josef I. (žil v letech

1830–1916) se dostal k moci

především díky své matce

Žofii, která iniciovala rodinnou

dohodu, na základě které se

nemocný a bezdětný císař

Ferdinand I. vzdal trůnu a jeho

mladší bratr ??? právo na

nástupnictví přenesl na svého

nejstaršího syna Františka

Josefa.

SMYL:… poslali z lázní ostrou prosbu… a dál?

UČITEL: Že chceme svobodu tisku, shromažďování, náboženského vyznání, že si

chceme sami volit vládu…

HYNEK: Volit vládu! Já bych vás hnal! Od čeho je panovník?

UČITEL: Představte si, že císař souhlasil a slíbil konstituci. To bylo slávy!

Tančili jsme konstituční polku, pekly se konstituční rohlíky a tenhle klobouk, co

mám na hlavě, ten je také konstituční, jelikož je mnohem nižší, než kdyby nebyl

konstituční.

SMYL: To všechno mám psát? Ty klobouky, ty rohlíky?

HYNEK: To nepiš.

VEVERKA: Poslouchej, kantore. Tady je vojenský ležení. Co se v Praze tancuje,

nás nezajímá. Řekni, jestli nás potřebujete nebo ne.

UČITEL: Potřebujeme. Moc. Ten Windischgrätz! Svolali jsme na Žofín Slovanský

sjezd. A on hned zesílil v Praze hlídky. A to víte – jak začnou chodit ulicemi stráže

po dvou po třech, tak to Pražáky znervózní. V Celetné se něco semlelo a začalo se

střílet. Windischgrätzová vykoukla z okna, a nějaká zbloudilá kulka – pic! a bylo po

ní. Umíte si představit, jak to Windischgrätze dopálilo. Vojsko hned do ulic a naši

začali stavět barikády.

VEVERKA: Co začali stavět?

UČITEL: Barikády! To je taková hromada všeho možného: kostky dlažební,

kredence, pytle s pískem, povozy…

VEVERKA: Vozová hradba.

UČITEL: No, jsou to spíš krámy.

VEVERKA: Ale né, to je vozová hradba, tomu nerozumíš.

UČITEL: K nám taky přišli, studenti, a vzali nám na barikádu prádelník. Krásný

kousek, s mým vlastním monogramem. To jsem poznal, že jde do tuhého, a mazal

jsem na Vlašim a rovnou k vám.

HYNEK: Ty tedy myslíš, že je ten pravý čas, že je nouze nejvyšší?

UČITEL: No, císaři pánu se to mele ve Vídni, teď kdyby se mu to sesypalo ještě v

Praze…

VEVERKA: Kolik má Windischgrätz mužů?

UČITEL: Deset tisíc.

VEVERKA: A kolik je našich?

UČITEL: To je právě to. My Češi vlastně žádné vojsko nemáme. Včera jsem se

díval z okna, kdo je na barikádě: čtyři studenti, hostinský Kaněra a krejčí

Suchánek s učedníkem. (ukázka ze hry Blaník Divadla Járy Cimrmana)

Zrušení poddanství a nástup Františka Josefa I.

Ve Vídni se uprostřed července 1848 sešel nově zvolený říšský

sněm, který měl pro západní část habsburské monarchie vypracovat

ústavu. Společně s volenými zástupci dalších národů habsburské

monarchie se tohoto sněmu zúčastnili také čeští poslanci – mezi

jinými i František Palacký a František Ladislav Rieger. Již po

několika týdnech byl poslanci přijat historicky významný zákon,

kterým došlo ke zrušení byl zrušeno poddanství a s ním spojené

roboty za mírnou finanční náhradu. Tento zákon přijatý 7. září 1848

pozitivnn ovlvnil měl pro české země dalekosáhlé a trvale pozitivní

důsledky se stal mezníkem v českých dějinách .

Tím ale shoda mezi poslanci říšského sněmu skončila, jejich jednání

přerušilo počátkem října nové ozbrojené povstání ve Vídni –

ústavodárný sněm byl přeložen do moravské Kroměříže.

Podnětem k další revoluci ve Vídni byly uherské události.

Vídeňané, kteří sympatizovali s uherskou revolucí povstali, aby

zabránili rakouským vojákům v pochodu do Uher. Proti vzbouřené

Vídni zakročil generál Windischgrätz, který do 1. listopadu odpor

povstalců zlomil.

Po porážce říjnového povstání ve Vídni došlo 2. prosince ke změně

na trůně, kdy na místo „slabého“ a ústupky vůči revolucím

Lajos Kossuth (žil v letech

1802–1894) byl hlavní

postavou revoluce v Uhrách

v letech 1848–1849. Po

sesazení Habsburků se stal

prezidentem nezávislých Uher.

Po porážce revoluce se mu

podařilo ze země uprchnout a

zbytek svého života strávil

v cizině – v Turecku, Velké

Británii a Itálii, odkud usiloval

o obnovení maďarské

samostatnosti. Díky svému boji

za nezávislost je dodnes

v Maďarsku považován za

jednoho z národních hrdinů, o

čem svědčí i to, že jeho jméno

nese i první okruh Maďarského

veřejnoprávního rozhlasu.

Slovníček pojmů:

austroslavismus – politický

program usilující o přetvoření

Rakouska na federativní stát;

zárukou poklidného vývoje

slovanských národů mělo být

silné Rakousko banket – opoziční

shromáždění ve Francii usilují

zejména o volební reformu

federace – rovnoprávné

spojení jednotlivých států

v jeden celek

nacionalista – člověk

nekriticky upřednostňující svůj

národ nad ostatní

petice – prosba, žádost

stanné právo – totéž jako

výjimečný stav; mimořádné

opatření vyhlášené vládou ke

zvládnutí mimořádné situace,

provázené často omezením

osobní svobody a zvýšením

pravomocí policie či armády

Knihovnička:

zdiskreditovaného Ferdinanda I. byl dosazen jeho osmnáctiletý

synovec František Josef I. (1848–1916). Ten se rozhodl co

nejrychleji obnovit starý pořádek v říši

Rozehnání kroměřížského sněmu a májové spiknutí 1849 Na základě ústavy, na jejímž znění se shodli poslanci říšského sněmu

v Kroměříži, se Rakousko mělo stát konstituční monarchií

s dvoukomorových parlamentem. K přijetí návrhu ústavy však nikdy

nedošlo, protože kroměřížský sněm byl 7. března 1849 rozehnán

vojskem. Císař se vrátil k absolutistickému způsobu vlády.

Stejně neúspěšně skončilo i připravované nové povstání, které mělo

prosadit požadované změny v monarchii revoluční cestou. Povstání

připravované českými radikály na květen 1849 (proto se o něm také

mluví jako o májovém spiknutí) bylo prozrazeno a jeho aktéři

pozatýkáni policií. Josef Václav Frič, Karel Sabina a řada dalších byli

odsouzeni k trestu smrti, který jim byl později změněn na dlouholetý

žalář; uvězněno bylo na asi 1000 osob, nad Prahou a okolím byl

vyhlášen stav obležení.

Porážka revoluce v Uhrách Na jaře 1849 vzdorovala revoluce už pouze v Uhrách, kde se Maďaři

v čele s Lájosem Kossuthem postavili císaři i jeho armádě. V boji

zůstali osamoceni i proto, že odmítali přistoupit na požadavky dalších

národů v Uhrách – Slováků, Rumunů, Rusínů či Chorvatů, které

usilovaly o zrovnoprávnění, tedy aby měly stejné postavení jako

vládnoucí Maďaři. Císař se spolu s vládou rozhodli k potlačení

revoluce v Uhrách využít tamních národnostních rozporů. Díky

nepřátelskému postoji uherské vlády k nemaďarských národům se jak

Chorvati, tak i Slováci přidali na stranu rakouské armády.

Památník v Trenčíně věnovaný třem

významným slovenským politikům

a vlastencům – v popředí bronzová socha

Ľudovíta Štúra v nadživotní velikosti, za

ním postavy Hurbana a Hodži.

V revolučních letech 1848–1849 všichni tři

bojovali za národní zájmy a podíleli se na

zformulování petice „Žiadosti slovenského

národa“, která vznikla 10. května 1848 na

celonárodním setkání v Liptovském

Mikuláši. Požadavky na národní

rovnoprávnost, zřízení samostatného

slovenského sněmu, nebo zavedení

spisovné slovenštiny do všech typů škol

uherská vláda odmítla, navíc na všechny tři

vůdce národního hnutí vydala zatykač.

Maďaři hrdinně odolávali přesile, v dubnu 1849 dokonce sesadili

Habsburky z trůnu a vyhlásili samostatnost Uher ve formě republiky.

Císař František Josef I. v této situaci požádal ruského cara o vojenskou

pomoc. Teprve za podpory carských jednotek se rakouské armádě

podařilo zvítězit nad uherskými vojsky, které kapitulovaly 13. srpna

1849 u Világoše. Maďaři byli poraženi také proto, že nebyli ochotni

se vzdát své dosavadní utlačovatelské národnostní politiky vůči

nemaďarským národům tvořícím v Uhersku většinu. Nad Uhrami byl

vyhlášen výjimečný stav, vojenské soudy odsoudily k trestu smrti několik set maďarských

revolucionářů, další tisíce jich bylo uvězněno, pokud se jim nepodařilo jako např. Kossuthovi včas

ze země uprchnout.

Revoluce v Uhrách a nakonec i v celé habsburské monarchii mohla mít úspěch jedině jako

společná akce všech národů, které zde žily, osamocený postup naopak vedl k postupné porážce

všech revolučních ohnisek a k obnovení centralistické absolutistické vlády v celém Rakousku.

Otázky a úkoly:

1. Které důvody vedly v roce 1848 k vypuknutí revolucí v mnoha evropských zemí?

2. Co vedlo k pádu tzv. červencové monarchie ve Francii a jaký byl další vnitropolitický vývoj

v období tzv. druhé republiky (do roku 1852)?

3. Jaké byly politické a státoprávní poměry na Apeninském poloostrově na počátku roku 1848?

4. Kdo a proč se postavil v roce 1848 do čela snah o sjednocení Itálie?

5. Proč se sešel v květnu 1848 frankfurtský parlament a co bylo výsledkem jeho jednání?

6. Proč ztroskotal v letech 1848–1849 pokus o sjednocení Itálie a Německa?

7. Proč došlo za revoluce 1848 ke zhoršení vzájemných vztahů mezi Čechy a Němci na našem

území?

8. Proč se v Praze v létě 1848 sešel Slovanský sjezd a jaký byl výsledek jeho jednání?

9. Proč byly pokusy o revoluční změny v habsburské monarchii v letech 1848–1849 nakonec

neúspěšné?