Post on 18-Feb-2018
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 1/24
NEBÍLOVSKÝ MARŠÁL
JAN HAJŠMAN
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 2/24
2
NEBÍLOVSKÝ MARŠÁL?
Nezní to podivně, směšně? Jakási neznámá, nepatrná vesnička, zastrčená kdesi v neznámém koutě
Čech, že by měla svého maršála? Věru, neuvěřitelné. A přece měla a jak znamenitého, kdysi
věhlasného maršála.
Vesnička Nebílovy a kostelík na Prusínách, kde končí tato dlouhá válečná historie, leží v odlehlém
zákoutí západních Čech asi 20 km na jih od Plzně. Leží stranou světa daleko od hlavních cest v lesnaté
krajině, kde bída, dřina a temnota bývaly odjakživa údělem lidu. Na začátku husitských válek
zachvátilo zbědovaný lid v těchto končinách náboženské blouznění. Davy vzbouřenců se shromáždily
na vršku nad Blovicemi a táhly na Prahu, potřít antikrista. V těch dobách patřily okolní vesnice drobné
domácí šlechtě a ta se držela katolické strany. Těmito končinami opět a opět táhla v husitských
válkách vojska na Plzeň, jednou katolických pánů, potom Žižkova. Podnes si lidé ukazují mnohá místa,
kde tehdy ležel nebo kudy táhl Žižka. V dobách třicetileté války stihla zkáza za zkázou ubohé vesnice,
když tudy táhl Valdštejn, Bavoři, císařští. Po té válce zůstal široširý kraj téměř vylidněn, po čtyřech
vesnicích nebylo ani památky. Zbědovaný, zdivočelý lid se rozutekl po lesích. Ještě v roce 1715 bylo
v Nebílovech a sousedních Netunicích sotva po deseti chalupách osídlených. Teprve v dobách první
republiky vesničky vzrostly a zkvétaly.
Z Nebílov do Plzně bývaly 4 hodiny pěšky, na nejbližší železniční stanice přes 2 hodiny. Teprve
nedávno spojila tyto končiny pohodlná autobusová linie z Plzně na jih se světem. Starý, nemocný,
zchromlý maršál se svými truhlicemi zlaťáků hledal na konci bouřlivého života klid a byl by sotva našel
jinde vhodnější zákoutí s klidem hrobovým, než byly Nebílovy deset let po popravě Jana Koziny
v Plzni.
Když jsem chodíval jako chlapec do kostela na Prusinách, slýchal jsem neděli co neděli faráře
s kazatelny vzývat přítomné, aby se pomodlili za v Pánu zesnulé osadníky, a dlouhou řadu strejců,
dědků, babek známých jmen nebožtíků z prusínské osady pokaždé zahajoval „dobrodinec chrámu
Páně a chudiny z prusínské osady Adam hrabě von Steinau a ten celý rod“. A nešlo mi na rozum, jak
se ten hrabě dostal mezi naše strejce, proč za toho se máme modlit; za Valdštejny, Schönborny,
nynější vrchnost, které jsme znali z honeb, cizáky nafoukané, blahobytné, se přece nemodlíme; jak
tenhle neznámý hrabě se dostal mezi nás? Kdo to byl?
Vyptával jsem se matky; souseda-písmáka, který mnoho věděl o minulosti našeho kraje; kostelníka;
konečně i učitele a faráře. Nikdo nevěděl více, než že to byl před dávnými časy nebílovský pán, a
okázal prý veliké peníze na opravu kostela na Prusinách a chudí z prusínské osady prý do nedávna
dostávali každého roku chleba a kdo ví ještě co, ale páni to před několika lety zastavili. Farář mi
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 3/24
3
pověděl, že ten hrabě byl maršálem republiky Venedigu – co to Venedig je, neřekl, že zemřel
v Nebílovech a je pochován v hrobce před hlavním oltářem v kostele na Prusinách. Našel jsem
náhrobní kámen. Byl sešlapán tak, že po nápise už nebylo skoro památky. Kdo jen to byl ten hrabě
Steinau? A co je to ten Venedig?
Stejně dráždivým tajemstvím pro mne byl nebilovský zámek. Chodíval jsem tam ke spolužáku,
kamarádovi, synku šafáře z nebílovského dvora, a prolézali jsme spolu zvláště zadní trakt, bývalé
panské sídlo. Byl neobydlen, z přízemí nadělali chlévy, stáje pro koně, prasečí chlívky, skladiště plná
všelijakého harampádí, z nádherné kaple řezárnu píce pro dobytek, krásná nástropní malba se divně
vyjímala nad hromadami slámy a jetele. Nás chlapce však zajímalo především patro: chodby, řada
vkusně malovaných komnat, ve kterých ještě tu a tam zbyl nějaký kus pohozeného nábytku. Hotovým
divem byl ohromný, vysoký sál. Od podlahy až do stropu i na stropě pomalovaný živými, pestrými
barvami, obrazy slunných, topických krajin a měst. Oči jsem mohl nechat na exotické kráse
palmových hájů s opicemi, velbloudy, slony, podivnými ptáky. Opět a opět jsme se do toho sálu
vraceli. Na rozsáhlém čtvercovém nádvoří stály řady dvorských vozů, pluhů, strojů, po velké části
dvora se rozlévala močůvka, páchlo hnojiště. Po stranách nádvoří zbyla tu a tam památka po
patrových galeriích – parkány jsme říkali – které spojovaly zadní trakt s předním. Starý panský
zahradník nám vypravoval, že zámek vystavěl před několika sty lety boháč, který tu v Nebílovech
zemřel a je pochován v kryptě na Prusínách, že jsou tu pod zámkem tajné chodby a kdesi zakopané
veliké poklady. To asi byl ten Steinau? Možná, kdo pak ví. Co na tom záleží?“
Když jsem byl ve stření škole, dopídil jsem se Sedláčkových Hradů a zámků, popisu okresu blovického,
popisu pražské diecése. Našel jsem tam leccos zajímavého o minulosti rodného kraje, ale o hraběti
Steinau nic více, než jsem věděl; jen to mi bylo novinkou, že ten Venedig byly Benátky. Benátský
maršál to tedy byl. Znělo to jaksi jako titul indiánky.
Později, novinář, jsem se pustil soustavně za materiálem, sháněl literaturu, a když jsem ani v té
mnoho nenašel, opatřil jsem si opisy zápisů do zemských desek, papírů z vídeňského státní ho archivu,
konečně mne upozornil ředitel archivu ministerstva zemědělství v Praze dr. V. Černý na papíry ze
Steinauovy pozůstalosti v archivu na Konopišti. Z toho materiálu jsem sestavil obraz maršála –
válečníka, jenž na stará kolena zapadl do zastrčeného zákoutí západních Čech, postavil si
v Nebílovech nádherný barokový zámek, brzy potom tam zemřel a odpočívá úplně zapomenut
v prusínkém kostele.
Myslím, že freska barokního pána, kdysi věhlasného válečníka, stojí za to, aby zůstala zachována.
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 4/24
4
SYN VÁLEČNÝCH DOB
Pocházel z nejnižší třídy drobné, chudé šlechty, která nalézala obživu ve službě mocnějším a mocným,
někteří jako písaři, potom kancléři, ministři, jiní v duchovním stavu a nejvíce v řemesle válečném.
Sloužili tomu, kdo platil, náboženské vyznání, národnost byly věcí vedlejší. Exempláře nejtvrdší a
nejžravější se probíjely výš a vyrůstali z nich vojevůdci. O rodině a stáří maršálově nenašel jsem ani
v papírech, ani v literatuře určitých záznamů. Pocházel z drobné šlechty z Horních Frank. Psali je
Steinau „genant Steinrügk“. Rodina měla nepatrné statečky v Horních Francích. Byla blízce spřízněna
s pány von Pappenheim – z toho rodu byl onen Gottfried Heinrich von Pappenheim, císařský
plukovník, velitel Valdsteinovy jízdy, jenž padl v bitvě u Lützenu r. 1632 a dokument u mrtvoly
nalezený, rozkaz psaný Valdsteinovou rukou, usvědčil Valsteina ze zrady císaře - . Příbuzenstvo,
hlavně Steinauové a Pappenheimští, byli ve stálých a spletitých rozepřích, právním jednání atahanicích o pohledávky, dědictví a Steinau měl dlouho dost dluhů. Tahanice poněkud ustaly, když se
oženil; nadobro asi uspokojil lačné „milé bratrance, strýce, švakry“ když se dostal do benátských
služeb a byl dobře placen zlatem.
Jen přibližně a nespolehlivě lze se dohadovat, jak byl stár. Od vstupu do benátských služeb (1694) se
o něm mluví jako o „starém maršálovi“ nebo o „starci vysokého věku“. V žádosti císaři Leopoldovi
z roku 1694 Steinau praví, že slouží v císařské armádě od piky již 28 let. Vstoupil tedy do vojska roku
1666. Bylo-li mu tehdy asi 25 let, narodil se kolem roku 1640. Spíše však byl asi o deset let starší.
Neboť v dopise bavorskému kurfiřtovi r. 1694 napsal, že zůstane kurfiřtovi vděčen „zbytek dnů
života“, ve věku 54 let, v rozkvětu mužného věku, člověk se necítí stár a nepíše takovým způsobem.
Kolem roku 1680 se Steinau oženil s vdovou, asi bohatou, Annou Barborou hraběnkou von Freysing
auf altem Freysinge, rozenou hraběnkou von Tattenbach. To byl bohatý bavorský rod, spřízněný se
štyrskými Tattenbachy, z nichž jeden byl v té době odsouzen k smrti a popraven pro účast ve spiknutí
proti císaři, zvaném Zrinskofrankopanském.
S paní měl Steinau dvě dítky, narozené mezi lety 1681 a 1690; staršího synka Františka a dcerku
Marii. Asi roku 1691 paní zemřela. Nejspíše kvůli dětem se Steinau oženil s chudou šlechtičnou, snad
příbuznou nebožky manželky. Roku 1694 připojuje k dopisu šefovi vojenské kanceláře bavorského
kurfiřta doušku a v té prosí ho, aby se u kurfiřta přimluvil, aby jeho těhotná manželka směla zůstat
v Mnichově, než poplatí Steinauovy dluhy. O dítku této paní není potom nikde ani zmínky. Roku 1707
už v Nebílovech uzavřel maršál s „generálkou“ Mariíí Františkou svatební smlouvu, kterou dal vtělit
do zemských desek.
Vojenskou dráhu až do roku 1694, do vstupu do benátských služeb, vypisuje Steinau sám dost
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 5/24
5
podrobně v žádosti císaři Leopoldovi z r. 1694 o udělení patentu polního zbrojmistra. Byl do té doby
do r. 1694 28 let ve službách císaře, z toho 14 let, od roku 1680, ve službách bavorského kurfiřta.
Sloužil tedy od roku 1666. Službu v bavorské armádě počítá za službu císařskou. Sloužil od piky, „aby
si důkladně a řádně osvojil válečné řemeslo“ – praví v žádosti školácky; sloužil „věrně, statečně,
obětavě, nebaže po vlastní slávě, ale rozmnožuje moc a slávu císaře“ – zní to v žádosti, jako psávali
žáci ve školních úkolech. Zpočátku bojoval ve francouzských válkách v Italii a v Nizozemí, účastnil se
všech bitev, válečných tažení, obléhání a jiných válečných akcí, až dosáhl hodnosti hejtmana
(kapitána). Byl pětkrát raněn, z toho dvakrát smrtelně, a v těžkém zranění padl do francouzského
zajetí. Prožil v něm devět měsíců, protože chud, nemohl se z něho vyplatit. Sám si opatřil peníze na
léčení a sám se konečně ze zajetí vyplatil. Jakmile se octl na svobodě, vrátil se hned do služby, rovnou
k obléhání Philippsburgu. Při tom obléhání byl dvakrát raněn. Za to byl povýšen na
„obristwachtmistra“ a brzy potom na plukovníka, velitele pluku: „ Obrist und Commandant“. V té
době, roku 1680, ustaly urputné boje Francouzů proti císaři, zdálo se, že nadobro, a Vídeň
neočekávala ani útok od Turků. Ve stálé peněžní tísni redukovala armádu a propustila část
důstojnictva. Steinau sice byl důstojníkem platným a vrchní velitel vévoda Karel Lothrinský si ho vážil.
Byl však člověk chudý a z nízkého rodu a to u vojenských byrokratů, příslušníků vysoké šlechty,
rozhodlo. Byl také ze služby císařské propuštěn ale vlivem Karla Lothrinského jej doporučili
bavorskému kurfiřtovi, a Steinau, „Obrist und Commandant“, vstoupil roku 1680 v téže hodnosti do
služeb bavorských jako spolehlivý důvěrník císařův, který věrně hájil zájmy císaře na dvoře kurfiřta
Maxmiliána Emanuela. Proto počítal čtrnáct let služby v bavorské armádě za službu císaři.
Kromě dat a f akt v žádostech není v Steinauových papírech nic, co by vrhlo světlo na jeho život a
osobnost. Není v nich korespondence se současníky, nejsou v nich záznamy, jako si dělávají
generálové a vojevůdci, jako měl Stainaův zlý odpůrce Schulenburg „Denkwürdigkeiten, které
znamenitě posloužily Voltairovi ve vypsání historie nordické války (Histoire de Charles XII.) či
podobné doklady o jeho vzdělání, zálibách a sklonech. Účty, rozsudky, kvitance, účet za okování koně,
vyúčtování služného, které kurfiřt zůstával Steinauovi dlužen, manželčiny záznamy o hospodářství,zvláště o obchodech, půjčkách, židovek z Nebílov a Žinkov a nic jiného. Podle těch záznamů a papírů
nebyl Steinau víc než pouhý zkostnatělý voják, „Haudegen“, který se uměl znamenitě ohánět šavlí,
bez rozmyslu se vrhal do největšího nebezpečí v bitvách, hlavně uměl jak se patří jednat se
žoldnéřskou chasou; ale kromě peněz mu titulů a hodností měl sotva nějaký jiný, vyšší, lidský zájem.
Nebyl vojevůdcem rázu Albrechta z Waldsteina, politického generála, zvláště ne rázu současníka,
prince Evžena Savojského, který udržoval styky s Leibnizem, miloval hudbu, rozuměl výtvarnému
umění a dopisoval si s nejpřednějšími umělci své doby.
Málokde se v papírech najde maršálův rukopis, nanejvýš podpisy. Měl písmo stařecké, psal těžkou
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 6/24
6
třesavou rukou, jako člověk, který není zvyklý psát. Žádost císaři Leopoldovi psal mu písař německy
topornou, vojenskou němčinou, dopis kurfiřtovi je psán plynou, správnou franštinou.
VÁLKY TURECKÉ
Turci, podněcovaní a vydatně podporovaní francouzským králem Ludvíkem XIV., podnikli roku 1683
útok proti Vídni, Vídeň oblehli a ohrozili celý západ. Císař, bez peněz a bez dostatečné armády, volal
zoufale západ o pomoc, bil na poplach, že nevěřící, barbaři, ohrožují křesťanství, civilisaci. S přispěním
papeže získal pomoc Bavorska a hlavě Polska, krále Jana Sobieského, Vídeň byla od Turků slavně
osvobozena. Ale nejen to; pod dojmem sensačního vítězství před Vídní císař, papež, Bavorsko a
některé jiné státy Německa uzavřeli Svatou Ligu proti Turkům a válka byla přenesena s velikým
rozmachem sil do Uher.
Na skvělých vítězstvích císaře Leopolda v Uhrách, po kterých habsburská říše omladla a nabyla
světové moci i věhlasu, měly lví podíl Bavory. Bez jejich pomoci by nebyla Vídeň Turkům ani odolala.
Bavorské pomocné sbory dodávaly elán císařské armádě, korumpované, špatně organisované a
mizerně zásobované. Mladý sotva třicetiletý bavorský kurfiřt Maxmilián Emanuel, zeť císaře Leopolda
byl Evropou oslavován jako vysvoboditel křesťanstva od Turků, až to budilo ve Vídni závist a mladému
Kurfiřtovi zmátlo hlavu.
Po porážce u Vídně (1683) byli Turci zatlačeni do Uher. Bavorské sbory a císařská armáda postupovaly
rychle na východ a braly město za městem. Evropa jásala. Psalo se o křížové válce proti Turkům,
vyrojila se záplava brožurek a letáků, které dopodrobna vypisovaly akce často malicherné a hlásaly
slávu hrdinů.
Ale Turek, opíraje se o pevnosti, zvláště o Nové Zámky (Neuhäusel) postup císařských zastavil a
potom je odrazil na západ. Zvláště bavorská armáda utrpěla těžké ztráty, ztratila přes polovinu
vojska. Nastala přestávka v bojích. Císař se octl ve veliké tísni. Byl úplně na mizině, nemohl sehnat
peněz ani na žold. Teprve až mu půjčil hrabě Herberstein tisíc zlatých, byl zastaven rozklad armády.
Až za dva roky nastal obrat. Bavoři porazili Turky u Otřihoma, padly konečně Nové Zámky, za
nedlouho Budín. Turci byli vyhozeni z Uher až za Sávu a Dunaj, a r. 1688 padl Bělehrad.
Do roku 1685 není v hojné literatuře o tureckých válkách o Steinauovi ani zmínky. Jeho jméno
nepřichází ani v bombastickém vylíčení cesty bavorského kurfiřta do Vídně na svatbu s císařovou
dcerou. Je zřejmo, že Steinau nebyl generálem salonů a parád. Podle všeho budoval a doplňoval
bavorskou armádu. Armády byly tenkrát žoldnéřské a postavit, udržet a vést žoldnéřskou armádu
vyžadovalo velikých zkušeností i zvláštní schopnosti.
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 7/24
7
Teprve po roce 1685, po porážce Turků u Ostřihoma, zmiňují se kroniky o generálu Steinau. Vynikal
neslýchanou statečností, spíše než vojevůdcovským nadáním. Byl povýšen na generála –
Generalwachtmeistem – a velel samostatné brigádě podřízené přímo vrchnímu veliteli.
Slávou a ctí generála bylo dobytí pevnosti Nové Zámky. To byla tvrdá pevnost severně od Dunaje,
posunutá daleko na západ, sto let přímo ohrožovala Vídeň, české země i Bavory. Slula nedobytnou,
neboť císařská armáda se mnohokrát marně namáhala ji dobýt. Po vítězství u Ostřihoma stála v týle
císařských armád postupujících na Budín a operace znemožňovala. Steinau dostal od vrchního velitele
rozkaz odříznout a porazit tureckou posilu Novým Zámkům z Budína, potom přispět na pomoc vojsku,
které Nové Zámky obléhalo. Za nedlouho Nové Zámky dobyl. Zpráva o pádu pevnosti se rozlétla po
celé Evropě a oslavný leták vypisuje dopodrobna zoufalé boje císařských a Bavorů, jak Steinau sám
v čele úderného oddílu do pevnosti vnikl, dům od domu se probojoval až k sídlu velitele pevnosti, jak
stanul před těžce raněným pašou, jenž na něho zvolal:
„Však kdybych nebyl raněn, nebyli byste pevnost dostali! So ein Böhm!“ – ustrnut zvolal Steinau:
„Paša, velitel pevnosti, byl český exulant.“
V dalším vítězném postupu od Budína na jih k Sávě velel Steinau pravému křídlu pěchoty. V tom
válečném tažení v letech 1685 – 1689 vynikl tak, že mu dal císař Leopold vyslovit ústy kancléře
Stratmanna své zvláštní uznání a na císařův pokyn byl povýšen na polního zbrojmistra
(Feldzeugmeister). Brzy potom ho císař povýšil do stavu svobodných pánů říše. Když se císař po
dobytí Uher, 1689, obrátil proti Francouzům, vedl Steinau bavorský pomocný sbor do Piemontu pod
vrchním velením rakouského maršála Carrary, potom se zúčastnil obléhání Mohuče.
Koncem roku 1693 chystal císař Leopold novou výpravu proti Turkům. Svatá Liga s papežem a císařem
v čele byla rozšířena, takže proti Turkům stála téměř celá Evropa. Mimo ligy stál jediný francouzský
král Ludvík XIV., a opodál, zatím stranou, bavorský kurfiřt. Zato byla rozšířena o republiku benátskou.
Té měla připadnout ve válečném tažení rozhodující role. Benátky se chopily podniku, doufaly, že
pomocí Evropy dobudou zpět postavení ve východním Středomoří , které pozbyly po ztrátě Cypru a
Krety. Měly do války dost peněž a na moři se mohly směle postavit proti Turkům. Hůře bylo
s pozemní armádou. V poslední válce s Turky před několika lety se benátská pozemní armáda úplně
rozpadla; republika neměla žádné vojsko.
Bylo živelným zájmem republiky i císaře, aby republika dostala velitele pozemní armády osvědčeného
a zkušeného válečníka, zvláště pak muže, který by byl schopen ihned vydupat ze země velikou a
zdatnou armádu. Císaři na tom záleželo také proto, aby do Benátek nepřišel generál Ludvíka XIV.,
Francouz, který by podniky svaté ligy úmyslně poškozoval. Vídeň neměla vhodného důstojníka,
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 8/24
8
kterého by mohla postrádat. Doporučila Benátkám Steinaua. Ve Vídni věděli, že se jeho postavení u
bavorského kurfiřta stává neudržitelným, protože kurfiřt už jednou nohou stojí v táboře
francouzském. Císař už Steinaua v Mnichově nepotřeboval. Na Steinaua se mohl císař spolehnout, že
v Benátkách mu zůstane věren, ať se děje co děje.
Pro tyto úvahy sice není dokumentů nebo svědectví; ale je to jedině možné vysvětlení proč se právě
Steinau dostal na tak vynikající postavení a hrál důležitou úlohu.
Od třicetileté války balancovalo Bavorsko mezi Habsburky a Ludvíkem XIV., těžilo z jejich zápasu a
dávalo se platit od obou stran; to ostatně všecky německé dvory a dvorečky. Mladý kurfiřt Maxmilián
Emanuel – bylo mu tehdy asi třicet let – byl lehkovážný větroplach, bažil nezřízeně po válečné slávě,
bláznivě miloval ženy a potřeboval ohromné peníze. Život na kurfiřtově dvoře byl divoký proud
radovánek, honů, plesů, divadel, výstředního hýření. Kurfiřt miloval zábavy a ruch a neptal se po
nákladech. Každoročně v únoru jezdil do Benátek na karneval, kam se sjížděla celá rozhýřená Evropa,
s hejnem dobrodruhů, hráčů a vybraných ženštin. Kurfiřtův dvůr byl pročpělý ženskými pletichami, i
ve Vídni měl kurfiřt několik milostnic. Císařský vyslanec hrabě Kounic měl u kurfiřta zvláštní úspěchy;
jeho žena, rozená hraběnka Sternbergová, byla kurfiřtovou maitressou a dodávala mužovi i kurfiřtovi
tajné zprávy. Ženské obstarávala a dohazovala kurfiřtovi stará hraběnka Paarová, kterou si proto na
dvoře vydržoval. Měl zvláštního úředníka, Francouze, který jezdil pravidelně do Paříže nakupovat pro
ženské nejnovější šperky a umělecké předměty.
V takovém prostředí se nudný Němec, hranatý voják Steinau, jenž páchl kavaleristickými stájemi,
divně vyjímal, a není divu, že nad důstojníkem, třeba schopným a udatným, krčili nosy a pohrdali jim.
Chudý, prodlužený šlechtic nejnižší kategorie byl rozpeslé společnosti úšlapkem. Kurfiřtovi nad to byl
nemilý, protože o něm věděl, že je císaři Leopoldovi věrně oddán.
Na počátku vlády měl kurfiřt s císařem spojeneckou smlouvu a plnil ji. Roku 1683 se oženil s jeho
dcerou z prvního, španělského manželství; špekuloval na španělský trůn. Proto si zajišťoval také
Ludvíka XIV.; ostatně s ním byl také spřízněn: kurfiřtova sestra byla ženou dauphina.
Ve válečném tažení proti Turkům poskytoval kurfiřt císaři zpočátku vydatnou pomoc. Ale kurfiřtova
manželka zemřela a na jeho dvoře se usazovalo čím dále tím více Francouzů. Nastávaly rozhořčené
rozmíšky mezi kurfiřtem, vrchním velitelem císařských vojsk proti Turkům a císařskými generály.
Ludvík XIV. Čím dále tím více zaplétal kurfiřta do svých osidel, až konečně se roku 1693 kurfiřt
postavil zjevně do tábora francouzského.
V únoru 1694, když byl kurfiřt v Benátkách na karnevale, Stainou náhle odejel do Benátek a vstoupldo služeb republiky, výpověď kurfiřtovi poslal dodatečně, písemně.
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 9/24
9
V Steinauových papírech v konopištském archivu je koncept francouzského dopisu maršálova,
datovaný „Singen 24. 4. 1694“. Singen, podruhé píše Segno, je dalmatský Sinj, před několika lety
dobytý místním obyvatelstvem, morlaky, z moci turecké a zajištěný Benátčany jako důležitý vojenský
bod proti tureckým útokům z Bosny. Dopis je devotní, nápadně, snad dělaně ponížený až to zaráží.
Maršál se odvolával na nové podmínky ve službě v armádě Jeho Výsosti; protože J.V. svá vojska
separuje (od císařských. – pozn. spis), byl by zbaven možnosti té armádě velet a byl by následkem
toho J. V. zbytečný. Vidí se tedy nucena padnout k nohám J. V. a z hloubi srdce poděkovat za milost,
že ho J. V. tak dlouho trpěla v službě. Prosí, aby mu J. V. odpustila chyby, kterých se snad ve službě
dopustil, a aby J. V. přičtla ty chyby křehkosti lidské přirozenosti. Nesloužil-li lépe, nechyběla mu
dobrá vůle. Ví, že nevděk je největším zlem, kterého se může člověk dopustit… a nikdy nezapomene
dobrodiní, která mu J. V. prokázala. Prosí, aby J.V. přijala blahovolně jeho demisi a ujišťuje, že zbytek
dnů života zůstane J.V. s hlubokou úctou.
Tuto demisi kurfiřtovi poslal Steinau baronu Siméonu, obriswachtmistru, patrně šéfovi kurfiřtovy
vojenské kanceláře, aby ji odevzdal kurfiřtovi. Tituluje ho: Mon cher ami“, Drahý příteli. Doufá, že J.
V. demisi přijme a ze služeb ho propustí. Považoval by za zvláštní milost, kdyby ho J. V. propustil
v hodnosti polního zbrojmistra. Ze služeb vystupuje, protože vidí, že se stal generálem bez komanda,
nepotřebným, figurou směšnou. Prosí, aby Siméon zůstal protektorem jeho Steinauových ubohých
bratří a doporučil je přízni J. V. V doušce vyslovuje naději, že jistě bude milostivě povoleno, aby jeho,
Steinauova těhotná manželka, zůstala v Mnichově do té doby, až zaplatí jeho dluhy.
V papírech je také vyúčtování, ze kterého je vidět, že dostával platu měsíčně 1500 zl a že mu bylo
služné zaplaceno do 15. dubna 1694.
Kurfiřt maršálovi služné doplatil, ale o hodnosti bavorského polního zbrojmistra není v papírech ani
památky. Ale Schulenburg, který po světě sháněl klevety na generála Staninau, kdy se chtěl dostat na
jeho místo v saských službých, tvrdil, že tehdy kurfiřt o Steinauovi řekl, že opustil jeho službu bez
řádné výpovědi, že tedy dezertoval, že kurfiřtovi nevyúčtoval peníze, že Steinau byl praobyčejný,nevzdělaný žoldnéř, který se k ničemu nehodil a byl živ z kurfiřtovy minulosti; za to svého pána zradil
a dezertoval od něho.
Přestupovat ze služby jednoho pána k druhému bylo tehdá v dobách žoldnéřských armád, běžné a
nikdo se nad přestupem nezastavoval, nepohoršoval, nepovažoval je za dezerci. Schulenburg sám
změnil pána vícekrát než Steinau. Panovníci s přestupováním i nejvyšších hodností počítali.
Schulenburgovo tvrzení není než kleveta. Není vyloučeno, naopak podobá se dost pravdě, že se tak
lehkovážný, nadutý kurfiřt o starém důstojníkovi vskutku vyslovil. Stainaou sám mu dal myšlénky dopera, jak je vidět z přehnaně devotní demise. Takový výrok však charakterisuje kurfiřta více než
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 10/24
10
maršála: Rozšafný muž by nemluvil o svém spolupracovníkovi, s nímž čtrnáct let vydržel, jako o
dezertéru a defraudantovi, když jeho kancelář se na pouhé požádání s generálem hladce vyrovnala.
V BENÁTSKÝCH SLUŽBÁCH
Asi šedesátiletý bavorský generál Steinau se octl na novém světe. Pracoval do úmoru ve dne v noci,
měl klid, byl spokojen, že se vymanil z odporného prostředí pletich, z ústrků a přezírání, že přišel do
svého, vojanského živlu. Také proto byl spokojen, že byl skvěle placen. Republika mu dala tolik, co
míval jeho předchůdce generál – Koenigsmarck: dva tisíce zlatých dukátů ročně a cenné výhody,
okamžitě mu vyplatí peníze na verbování i zálohu na žold armádě. Jeho postavení bylo lepší než
v Bavorsku. Benátčané sice cizinci pohrdali a těm, kteří jim smluvně sloužili, nedůvěřovali. Ale tehdy,
když Steinau přišel do Benátek, byli v úzkých a nikdo maršálovi v práci nepřekážel. Benátky byly veválce s Turky, neměly v tu chvíli, kdy se Steinau ujímal práce, ani dože, hlavu státu. Stály před volbou
dožete a zmítaly se v divokých zmatcích a zápasech stran, demagogů a sobců.
Benátky byly republika ne demokratická, ale oligarchická. Vládlo několik bohatých rodin kupců,
peněžníků, loďařů a život byl v ustavičném varu a vírech zápasů o moc. V čele republiky stál dože,
vládl senát. Bohatství a moc republiky vyrostly z námořní plavby a z obchodu s Levantou a
s Orientem. Levanty se Benátky zmocnily po rozpadnutí říše byzantské. Zajišťovala republice ovládání
obchodních cest ze západu do blízkého i dalekého východu přes Bagdad, Persii do Indie, a z oblastí
Černého moře do vnitřní Asie a až do Číny. Udržet panství nad Levantou, východním Středomořím,
zdrojem ohromného bohatství vyžadovalo velikou ozbrojenou moc námořní i pozemní. Benátské
válené námořnictvo bývalo ohromné, chlouba republiky a nemělo v Evropě soupeře počtem lodí i
stupněm dokonalosti a vyspělosti. Sloužili v něm jen Benátčané, žádný cizinec nebyl do něho přijat.
Velel mu vždycky…
Přerušení : původní strany 11 - 50
…bránily spojení Rigy se světem, ale uzávěra byla velmi nedokonalá. Zdálky, od západu, bylo den co
den slyšet prudkou dělostřelbu, to saská děla hřměla proti pevnosti u ústí Dviny. Z a několik dní
střelba ustala, Sasové pevnost dobyli. Flemming doufal, že se Riga vzdá, když pevnost padla a Riga je
odříznuta od moře. Poslal do Rigy parlamentáře, ale Dalberg je dal vyprovodit za bránu.
Asi za týden po příchodu Sasů před Rigu hlásila švédská hlídka na věži chrámu sv. Petra, že v saském
táboře nastal neobvyklý ruch, že se tam něco děje. Bylo slyšet hrát hudbu, zazněla i salva z pušek.
Švédský důstojník vyběhl na věž a viděl, že přinášejí do tábora nádherná nosítka; doprovází je oddíl
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 11/24
11
kyrysníků, nastupuje čestná stráž a vzdává poctu. Z nosítek těžce vystoupil starý muž, opíral se o hůl.
Zazněla nová salva, znova zahrála hudba. Muž, jenž z nosítek vystoupil, byl oděn ve skvostnou
uniformu, brokátový plášť, a měl na hlavě bílou paruku, ne velkou, jiného způsobu než byly paruky
německé.
To přibyl do saského tábora nejvyšší velitel generálfeldmaršál Steinau. Starý, asi sedmdesátiletý
válečník, mnohokráte raněný až zchromlý, trpěl těžkou podagrou, a jenom v bitvách s něho těžká
nemoc spadla. V bitvě, to sedl na koně, velel, bojoval, vrhal se do největší vřavy tak jako před mnoha
lety v tureckých válkách ještě pod Karlem Lothrinským; jinak jezdíval v ohromném kočáře vzácné
benátské práce nebo se dal nosit na skvostných nosítkách.
Od toho dne pozorovali Švédové, že v saském táboře nastal nebývalý ruch. Dělostřelba proti Rize
znatelně zesílila; konaly se spěšné jakési přípravy a zvědové nosili Dalbergovi hrozivé zprávy, ale již
nic určitého, jen dohady. Generál Steinau si za několik dní opatřil záhadným způsobem zprávy z Rigy a
z celého Livonska a vzápětí mařil podniky Švédů, hlavně ztěžoval zásobování. Za týden dal pověsit dva
saské důstojníky, baltické barony; donášeli Švédům a byli lapeni při činu. Švédské hlídky se střech
domů na nábřeží zmizely hned toho dne, kdy maršál do tábora přibyl. Všechny byly sestřeleny
dělovou palbou a na střechy se již nikdo neodvážil. Zůstala jen hlavní hlídka na věži. Steinau poslal
Dalbergovi parlementáře a varoval, že dá na věž střílet, zůstane-li na ni hlídka jediný den; hlídka na
věži zůstala a třetího dne zasáhla zápalná střela ze saského děla věž. Sasové měli vzácnou podívanou:
V okamžiku stála věž v plamenech a hořela jako svíce. Marné bylo úsilí obyvatelstva města požár
uhasit. Jen stěží zachránili starobylý chrám; z věže nezůstalo než ubohé torso. Vysoká špička, čnící
vysoko do oblohy jako jehla zmizela.
V polovici července (1700) přibyl do saského tábora před Rigu král August. Vojsko s vrchním velitelem
ho vítali; vítal ho také Patkul s houfem baronů, které král živil jako své důstojníky. Nikdo jiný ho
nevítal, žádné deputace obyvatelstva. Generálu Steinauovi se ulevilo. Král se ujal velení, on, maršál
provede úplné obklíčení Rigy a potom podniknou útok na pevnost. Posud se Sasové marněpokoušeli postavit stržený most přes Dvinu a přejít po něm do Rigy. Maršál s částí armády přešel přes
Dvinu několik mil proti proudu někde u Üxkül, kde nebylo švédských posádek, zajistil přechod, potom
přitrhl k Rize na pravém břehu Dviny a neprodyšně uzavřel obklíčení. Zarazil svůj hlavní stan ve dvorci
Drillingrofu, rovnou pod branami pevnosti, jenž stával na místě, kde se dnes rozprostírá hlavní
nádraží Rigy.
Pevnost a švédská posádka zakrátko trpěly těžkou dělostřelbou, neustálými útoky a nedostatkem
zásob i střeliva. Ale starý válečník Dalberg se nevzdal. Generál Steinau chystal prudký útok na Rigu svelikými silami. Zakrátko, však seznal, že je zrazován, že Švédové mají nejen zprávy o saském táboře,
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 12/24
12
nýbrž že dostávají potraviny i zásoby. Za takové situace ovšem byl útok na Rigu podnikem
pochybným.
Kronikář Rigy z té doby vypravuje, jaké nesnáze měl generál Steinau před Rigou. Generál Flemming
dostal od Patkula zprávu, že v obležené Rize došly zásoby střelného prachu a že Švédové nemají co
jíst. Flemming naléhal na Steinaua, aby podnikl útok. Maršál odmítl. Tvrdil, a to Patkulovi do očí, že
jeho zpráva je tlach. On, generál, dostal zprávu, že v Rize mají i proviant i střelný prach. Patkul napadl
Steinaua, že udržuje styky s Lotyši, nepřáteli Livonců (baronů). Steinau nereagoval na Patkulovy řeči,
dal zavolat velitele dělostřelby od jedné rižské brány a ten vypověděl, že toho dne ráno přijely do
Rigy dva povozy, jeden s nákladem střelného prachu, druhý mouky. Byly poslány z Wolmaru, rodiště
Patkulova. Cestou projely všemi saskými hlídkami, protože měly písemný rozkaz ze saského
velitelství, aby nebyly zadržovány. Když velitel hlídky u brány povozy propustil, dělostřelci chtěli
povozy zadržet, ale velitel je zahnal, že se nemají do toho plést, že povozy měly průvodní list a rozkaz,
aby je velitelé hlídky propustili. Dělostřelci nechtěli povolit, ale velitel hlídky je dal zatknout. Povozy
zatím dávno byly v Rize. Velitel dělostřeleckého oddílu přišel případ hlásit. Nejvyššímu veliteli. Byla to
vyložená zrada. Steinau před očima Flemminga a Patkula napsal rozkaz, aby byl velitel hlídky u brány
okamžitě pověšen. To však nebyl ojedinělý případ. Tak se zásobovali Švédové celou dobu obležení;
baroni v táboře saském pomáhali baronům v pevnosti.
Sasové leželi před Rigou nečinně a generál Steinau se přel s Flemmingem a Patkulem. Patkul bral
peníze od krále za zprávy, které se líhly v jeho hlavě nebo byly vyloženým švédským podvodem.
Koncem srpna odejel král narychlo do Varšavy, už za týden za ním Flemming s Patkulem. Brzy potom
dostal Steinau od krále rozkaz, aby jel do Zhořelce. Začátkem, září poslal král vojsku před Rigou
rozkaz, aby od Rigy odtáhlo, Livonsko vyklidilo a rozložilo se na Litvě v okolí městečka Biržaj (Březové)
na hranici Kuronska.
Tak neslavně skončilo Patkulovo válečné tažení s letáky, deputacemi a masovými manifestacemi
livonských Němců. Králi Augustovi ani tento nezdar neotevřel oči. Přijímal Patkula a věřil jehochvástání.
Saská armáda táhla na zimní byty na Litvu. Švédové, pod vedením osmnáctiletého hocha, Karla XII.,
přistáli v Pernu v Estonsku. Chvíli Karel XII. váhal; uvažoval, koho má napadnout. Obrátil se na sever
proti caru Petrovi. Dne 1. listopadu stanul před Narvou a dobyl ji „jedinou ranou“ – jak stojí na
švédské pamětní minci ražené na památku toho slavného vítězství. Přes zimu zůstal Karel XII. v Narvě.
Obě strany, Karel XII. i král August, chystaly na jaro (1701) nové válečné tažení.
Generál Steinau pracoval celou zimu v táborech v Sasku. Verboval, cvičil oddíl za oddílem, připravoval
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 13/24
13
nové velké tažení do Livonska na jaře roku 1701. V prvých dnech března přijeli do Biržaj Flemming
s Patkulem a ubytovali se v krásném, novém, barokovém zámečku vznešeného knížete Radziwilla,
brzy potom do Biržaj přijel král August s generálem Steinau, za několik dní car Petr Veliký s generálem
Šeremetěvem, Švýcarem Lefortem, svým důvěrníkem, a s mnoha vysokými hodnostáři carského
dvora. Dne 8. března zahájili porady. Plesy, divoké pitky, hony, trvaly čtrnáct dní. Do světa se rozlétaly
zprávy o konferenci. Bulletin nebyl vydán, ale Karel XII. věděl za několik dní podrobně, co se v Biržaj
dělo a co bylo ujednáno. On, král francouzský, pruský, císař Leopold i polští páni všech táborů dostali
od vznešeného knížete Radziwilla a od baltických baronů spolehlivé zprávy.
Generál Steinau několikráte hovořil, jednal s carem Petrem Velikým a s jeho důvěrníky měl dlouhé
porady.
V Bižaj se zavázal car králi Augustovi, že mu zjara 1701 pošle na válku proti Karlovi XII. 15. – 20.000
vojáků a bude dodávat válečné zásoby. Hlavně si budoucí vítězové hned rozdělili kořist: car dostane
Estonsko, král August Livonsko. Smlouva měla tajný dodatek, který zvláště zajímal polské pány: car se
zavázal zaplatit králi Augustovi 20.000 rublů na podplacení vlivných polských šlechticů, kteří měli být
získáni pro sasko-ruskou koalici.
Po poradách se panstvo rozjelo. V Biržaj zůstal jen generál Steinau. Měl chystat nové válečné tažení
k Rize jako před rokem. Čekal, až sejdou sněhy a cesty budou sjízdné. Většinu času se bavil na honech
v rozsáhlých lesích v těch končinách Litvy, na medvědy a na losy.
Když Karel XII. Dostal v Narvě zprávu o „velké koalici nevázaných zhýralců“, jak nazval konferenci
v Biržaj, vzplál vzteky a rozhodl se vrhnout na krále Augusta, ačkoli měl při ruce cara. To hlavně,
protože polský král chránil a poslouchal Patkula, zrádce, strůjce všech pletich, škůdce Švédska. Žíznil
po kruté pomstě. Kvůli Patkulovi odmítl nedávno podnět císařského vyslance Wratislawa dohodnout
se s králem Augustem.
Zima byla toho roku kromobyčejně dlouhá a tuhá. Ještě v květnu, kdy zpravidla vyjíždějí sedláciv poříčí Dviny do polí, leželo od Litvy až po finskýzáliv sněhu po pás, a v červnu i na dobrých silnicích
se zařezávala kola vozů až po nápravy do rozbředlých cest. Teprve v červnu jakž takž půda vyschla a
bylo možno se pustit s armádou na pochod. Tehdy, začátkem července (1701) vytáhl Karel XII. z Narvy
a hnal se jako vichřice na jih k Rize. Za několik dní vtáhl do Rigy. Naproti na levém břehu Dviny leželi
již Sasové.
Generál Steinau se dal na pochod z Litvy přes Kuronsko. Koncem června ještě ani neměl všecky síly
pohromadě. Čekal marně na pluky ze Saska, které tam stály pohotově k pochodu. Flemming přálmaršálovi nezdar, odkládal, vymlouval se a oddaloval vypravit vojsko za generálem. Nechal v Sasku
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 14/24
14
celou dělostřelbu, nařídil, aby ji poslali teprve několik dní po bitvě. Před Rigu přivedl generál Steinau
jen slabou část saské pěchoty. Jen jízdu měl dobrou. Poláci jako pokaždé nepovolili králi žádné vojsko,
Litevců táhlo k Rize asi 6.000 špatně vyzbrojené a bídně oděné nepravidelné pěchoty. Pomoc 15 -
20.000 mužů, kterou slíbil car Petr Veliký v Biržaj, nepřišla; teprve k Rize přivedl generál kníže Rěpnin
4.000 nepravidelné jízdy. Celkem sehnal Steinau s bídou 12.000 mužů, většinou jízdy; třikrát tolik
výborně vycvičené pěchoty čekalo v Sasku v táborech na rozkaz. Dělostřelectvo neměl žádné, jen
jediné staré železné dělo, ale bez lafety. Steinau tedy měl armádu špatnou. Velel sám, král August
zůstal ve Varšavě, nemocen. Na křídlech Sasů veleli Ferdinand vévoda kuronský a Patkul. Karel XII.
Měl 15.000 mužů, většinou pěchoty. Tak stanul Steinau před největším válečnickým geniem své
doby, před mladičkým švédským králem Karlem XII.
Bitva se strhla 19. července (1701). Karel XII. nečekal, až ho Sasové napadnou, nelekl se širokého
veletoku Dviny, nestavěl přes ni most. Dal připravit množství ohromných prámů s vysokými,
zdvihacími předky. Pokud plul prám, přes řeku, byl předek zdvižen a chránil posádku před
nepřátelskou palbou; když přistávali, sklopili předek a posádka přešla po rovině na břeh. Na prámy
dal Karel XII. dopravit vlhkou slámu. Když prámy dospěly doprostřed řeky, slámu zapálili. Toho dne vál
severní vítr od řeky proti Sasům a kryl Švédy, Sasové stříleli na zdař bůh. Švédové již byli na břehu,
když je Sasové zpozorovali. Generál Steinau vrhl proti Švédům saskou jízdu a zahnal je nazpět do
řeky. Karel XII. ústup zastavil a vojsko seřadil v řece „jako na cvičišti“ – praví Voltaire. Rozpoutala se
dlouhá, zuřivá bitva. Historikové nordické války líčí bitvu do nejmenších podrobností tak, že člověk
má dojem, že proti dvanácti tisícům Sasů litě bojoval sám jediný mladík v modrém oděvu a vysokých
botách, Karel XII., jako anděl páně proti ďáblům. Švédům se podařilo uvést saské šiky do nepořádku
teprve, když v šílené bitevní vřavě švédský voják udeřil pažbou muškety generála Steinau a srazil ho
z koně. Raněný se octl pod těly několika koní, jeho kyrysníci ho s velikou námahou a obětavostí
vyprostili a vynesli do bezpečí, klestíce si cestu šavlemi. Teprve potom se daly saské oddíly na ústup.
Švédové byli tak vyčerpáni a zmateni, že Sasy ani nepronásledovali. Sasové byli již z dohledu a teprve
potom se za nimi Švédové pustili.
Těžce raněného generála Steinau vezly ustupující saské oddíly přes Kuronsko do Polska. V Šavljích na
Litvě stihl je posel krále Augusta z Varšavy s rozkazem, aby byl raněný generál dopraven co
nejspěšněji přímo do Saska na léčení. Armáda táhla k Varšavě.
Vážně zraněný, nemocný starý generál se ještě ani jak se patří neprobral z ran a útrap a král August již
naléhal, aby postavil novou armádu a najednou král slíbil císaři Leopoldovi pomocný sbor do války
proti Francouzům. Karel XII. seděl ještě v březnu 1702 v Biržaj, ale chystal se na Varšavu. Do konce
března 1702 postavil Steinau dostatečný sbor pro krále a poslal na pomoc císaři na Rýn proti
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 15/24
15
Francouzům skoro stejný sbor jako královi. Začátkem dubna vydal se o holi s vojskem do Polska.
Karel XII. obsadil koncem května Varšavu, August se uchýlil do Krakova. Začátkem července se pustil
Karel XII. ke Krakovu. Král August v čele saskopolské armády dal se na pochod proti Karlu XII. Vojska
se střetla asi na půl cestě z Krakova do Varšavy, v rozlehlých bažinatých, pískových pláních na řece
Nidě nedaleko Pinčova, u vesnice Klišova. Král August měl asi 24.000 vojáků, zpolovice výborného
saského vojska, zpolovice Poláků. Armáda švédská čítala podle historiků, kteří válečné činy Karla XII.
zveličují, jen asi 12.000 mužů. Vrchního velení nad sasko -polskou armádou se ujal král August sám.
Levému křídlu, v jádře Sasům, velel Steinau, křídlu pravému, složenému většinou z oddílů polských,
velel Flemming, král, vrchní velitel, jeho hlavní stan, válečná pokladna, to všecko bylo u Flemminga.
Podivnou shodou okolností se vojska střetla právě na den za rok po nešťastné bitvě u Rigy, 19.
července (1702). Při první salvě saských děl byl dělovou koulí zasažen do beder blízký příbuzný krále
Karla XII., mladičký vévoda holštýnský, jenž velel švédské jízdě; zůstal na místě mrtev.
Švédové udeřili na slabinu, na pravé křídlo, polské, Flemmingovo, a to se hned dalo na útěk. Část
prchala ze zrady, část druhá, zbabělci, byla zrádci stržena. Nic nepomohlo hrdinství krále Augusta,
který se pachtil prchající zastavit a zvládnout.
Úplné porážce krále Augusta nemohl zabránit ani maršál Steinau, ačkoli Švédy obešel se svými Sasy a
dostal se až do týlu švédské armády. Tento překvapující výpad se maršálovi podařil, protože přešel
močál, zarostlý houštím, který Švédové pokládali za nepřekročitelný a ani si bok v tu stranu nezajistili.
Maršál dal přes močál nahromadit proutí, fašiny, přes ně převedl své oddíly a udeřil na Švédy. Uvedl
je okamžitě ve zmatek. Dali se na ústup, ale zatím přispěchal Karel XII. na pomoc. Přesila zatlačila Sasy
a přinutila Steinaua ustoupit za poraženým Flemmingem. Do rukou Švédů padl celý saský tábor i
s prapory, válečnou pokladnou krále Augusta a s celým dělostřelectvem, které uvázlo v bahnech a
záludných písečných pláních. Ze saské armády nezbyly než ubohé trosky, ne porážkou, nýbrž dezercí.
Tito uprchlíci roznášeli jako moroví bacili po Polsku a po širém světe strach a hrůzu před Švédy a
pověst nepřemožitelného Karla XII. Jakmile potom vojsko zdaleka shlédlo blížit se Švédy, dávalo se na
útěk bez boje.
Co potom následovalo, nebyla válka, to byla šílená štvanice křížem krážem přes celé Polsko od
jednoho konce na druhý, pekelný rej v rychlejším a rychlejším tempu. Čtyři leta trvaly ty štvanice,
potom se Karel XII. vrhl do Saska. Mocný císař Leopold neměl odvahy se ozvat, když Švédové
přecházeli Slezsko, kdy se jim zlíbilo. Nakonec poručil Karel XII. Augustovi: abdikovat s polského
trůnu! Steinau zažil jen menší část té královské štvanice, do začátku roku 1704.
Král August a maršál Steinau s troskami armády po porážce u Klišova se prodírali polskou divočinou
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 16/24
16
oklikami, vyhýbajíce se úzkostlivě Švédům, prchali od Karpat na sever. Král se uchýlil do Marienburgu,
maršál vyhledal poněkud chráněné postavení na severu Polska na řece Bugu, v končinách u
Ostrolenky. V tom bažinatém kraji prožil Steinau s vojskem několik strastiplných zimních měsíců roku
1702/3. Předvídaje, že ho Švédové napadnou, převedl v březnu 1703 vojsko do tábora nedaleko
Pultusku, asi 50 km severně od Varšavy. Měl v táboře asi 10.000 Sasů. Dne 1. května přepravil se
Karel XII. s armádou přes Bug a podnikl v čele jízdy útok na Stainaův tábor. Sasové se ani nepostavili
k obraně. Jakmile spatřili zdálky Švédy, dali se na útěk. Za necelou hodinu byla pohroma hotova.
Švédové odváděli 1.500 zajatců a ukořistili 16 děl. Až u Ostrolenky se generálovi podařilo zastavit
prchající houfy. Na náměstí v Rize, okolo vchodu do městského domu, vyčnívají z dlažby zadky
bronzových děl, zaražených do dlažby místo patníků. To jsou děla, která ukořistil Karel XII. v poslední
bitvě generála Steinaua. Vícekrát starý maršál na bojiště nepřišel. Tou bitvou byla vojenská kariera
strého maršála ukončena.
Od počátku svého působení v Sasku bojoval maršál Steinau nejen se Švédy, ale ještě mnohem
úporněji s pletichářstvím a záludnými intrikami na saském dvoře. Flemming, Augustův státní ministr,
podle potřeby také generál a vojevůdce, králův důvěrník pro nejdelikátnější, nejvíce ženské
záležitosti, byl v intrikách mistr a intriky mu byly životní nutností. V míru i ve válce dovedl věci zařídit
tak, že ze všech úspěchů měl slávu a zisk on, ze všech neúspěchů, i když je on zavinil, škodu měli
druzí, nejčastěji maršál. Již fakt, že v kronikách nordické války bývá jmenován velitelem saských
armád „skvělý vojevůdce nordické války Flemming“, ukazuje, jak klamal svět a jak si uměl dělat
reklamu na úkor druhých. Ale Flemming sám by nebyl vyštval starého maršála ze služby, spřádal
intriky, jen aby mu maršál nepřerostl přes hlavu. Maršála u krále znemožnil generál Schulenburg,
podřízený důstojník, který pracoval k tomu, aby se dostal na Steinauovo místo. Roku 1702, před
bitvou u Klišova, přivedl Bodo Schulenburg, maršálův oblíbený důstojník, poctivý člověk, svého
mladšího bratra Jana Matěje a maršál ho přijal do armády. V bitvě u Klišova Bodo padl. Jan Matěj jal
se za Steinauovými zády podrývat půdu pod jeho nohama, pracoval soustavně a záměrně k tomu, aby
se dostal na Steinauovo místo. V normálních poměrech by byl král August hru Schuleburgovuprohlédl; ale štván ustavičnými nezdary podlehl vlivu intrikánovu. Po nešťastné bitvě u Pultusku na
starého maršála zanevřel a jako obyčejně ho poslal do Saska shánět novou armádu. Přestal mu však
psát, nevolal ho na porady, jednal o vojenských věcech jen se Schulenburgem. Když byl v únoru 1704
sesazen s polského trůnu, zavolal k sobě maršála. Steinau přivedl ke Krakovu nové vojsko, ale král ho
přijal chladně a krátce ho vyzval, aby odevzdal velitelství Schulenburgovi. Steinau prohlásil, že
nejvyšším velitelem armády je král, a tomu že odevzdává velení. Ničím se neprovinil, nebyl ani
obžalován, ani odsouzen a nemůže být takto zbaven funkce. Schulenburg je jeho podřízený generál a
on s ním nemá co dělat. Vydal králi klíce od pokladny, adjutantovi odevzdal kancelář a archiv a odejel.
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 17/24
17
Král tísněn Švédy, ujel z Krakova do Lvova. Ze Lvova psal Schulenburgovi, co se stalo. Oznamoval, že
generál Steinau jel do Drážďan, ale nedojel, cestou se ztratil. Král rozhořčeně bědoval, že generál
odvezl seznam důvěrníků a tajných agentů a že bude třeba pořídit novou tajnou službu. A to je práce
těžká.
Generál Stainaou odcházel ze služby nemocný, udřený, uštvaný, rozháraný. Do Drážďan? V prvním
návalu rozčilení neuvažoval, do Drážďan se dal ze zvyku. Rozhled po jarní krajině léčil jako balsám,
hlava se mu uklidňovala. Zatoužil po rodině. S uspokojením si připomenul, že ve službě v saském
pekle si přece jen zahospodařil slušné jmění. Uvědomil si, že ho císař Leopold povýšil v době jeho
největšího ponížení a útrap (1702) do stavu říšských hrabat a za rok potom dostal incolat. To starého
člověka blažilo. Cítil, že by se mu ulevilo, kdyby si mohl s někým pohovořit, člověk zatoužil po člověku.
Rozhodl se, že pojede do Vídně, z Vídně do Benátek, k rodině. Jeho věci ze Saska dopraví do bezpečí
bratr František.
Tak nějak se asi stalo, že generál Steinau odbočil s cesty do Drážďan na cestu do Vídně, a ztratil se.
Ve Vídni navštívil hraběte Wratislawa a vypravoval mu, co se stalo, pověděl podrobně, co se děje
v Polsku, v Sasku. Povzdechl si, že by si nejraději koupil statek a strávil zbytek života někde na
venkově v ústraní. Wratislaw byl právě jmenován císařským vyslancem u Karla XII. A Steinauovy
zprávy mu přišly vhod. Seznamem maršálových tajných agentů, zpravodajů z tábora švédského,
z Bavor a Pruska, z Francie, ze dvora cara Petra, dostal císařský vyslanec drahé koření, ale dokumenty
se o tom v archivech nenajdou. Doporučil generálovi svého intimního přítele v Praze, presidenta nad
apelacemi, hraběte z Vrtby, který by mu nejlépe poradil a pomohl najít vhodný statek. On Wratislaw,
Vrtbu na generála upozorní a doporučí ho.
V Benátkách navštívil přátele a známé. Přijali srdečně „svého maršála Steno“, tím, srdečněji, že
republika se právě ohlížela po veliteli pozemního vojska. Tehdejší maršál, stařičký francouzský
generál, již několik měsíců umíral a dávno žádal, aby ho zprostili služby. S Turky měly Benátky pokoj,
ale obávaly se, aby je ve válce s Vídní nenapadla Francie. Služba maršála byla tehdy lehká: udržovat
stav a disciplinu armády a služba pohraniční na terra ferma, na benátském území v severní Itálii.
Generál Steinau s republikou uzavřel kapitulaci, a smlouvu a stal se podruhé benátským maršálem.
Toho roku 1704 na podzim, když přešla vedra, vypravila se maršálova dcera, asi osmnáctiletá Marie
Terezie s několika Benátčankami z nejpřednějších rodin, do Říma. Maršál nabídl dámám na cestu svůj
nádherný kočár, archu, která křížem krážem projela širé kraje mezi Baltem a Adrií a dal jim skvělý
oddíl žoldnéřů jako bezpečný průvod.
Marie se za měsíc vrátila. Cesta, Bologna, Florencie, Řím jí učarovaly. Vypravovala zvláště o
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 18/24
18
roztomilém kardinálovi, strýci jedné z dam, s nimiž jela, jak je přijal, prováděl, jaké znamenitosti,
zvláště katakomby, jim ukázal a jak s ní, Marií rozmlouval, s úctou se vyslovoval o otci, maršálovi a jak
je nakonec uvedl k papeži. Také papež věnoval maršálově dcerce zvláštní pozornost a daroval jí
ostatky svatého Theodora, nalezené v katakombách. Dar zůstane ve Vatikáně do té doby, až jej Marie
dá dopravit na důstojné místo.
Portrét generála Steinaua - válečníka doplňují osudy jeho zlého odpůrce Jana Matěje von Schuleburg.
Povýšen na vrchního velitele saských vojsk, nepořídil proti Karlovi XII. o nic víc než Steinau. Za krátko
(1706) byli on i král August z Polska vypuzeni a Karel XII. obsadil i celé Sasko. Schulenburg se proti
Švédům nemohl ani řádně postavit. Voltaire ve své historii Karla XII vychvaluje jen, jak bravurně uměl
Schulenburg před Švédy utíkat.
Ani na jiných bojištích nevykonal více než Steinau. Ze saských služeb přešel do služeb císaře a bojoval
v Uhrách proti Turkům pod vrchním velením prince Evžena Savojského. Roku 1716 se Turci opili a
napadli s velikými silami císaře i Benátky. Zahájili válku proti Morei. Princ Evžen doporučil
Benátčanům za maršála Schulenburga. Ale Schulenburg Moreu neubránil, zachytil se na Korfu, ostrov
opevnil a uhájil jako nejposlednější baštu benátského panství v Levantě. Na Korfu zemřelo roku 1747
pětaosmdesát let stár. Benátky mu tam postavili pomník. Osud maršála Schulenburga dosvědčuje, že
Steinau správně předvídal. Reklamu si však dělat neuměl.
Schulenburg však měl více štěstí než Steinau. Byl člověk opatrný a vedl si záznamy. Když Voltaire psal
historii Karla XII., opatřil mu francouzský vyslanec Schulenburgovy záznamy o válce nordické.
Z Voltairovy knihy je vidět, že vydatně použil Schulenburgových záznamů jako základu kapitol o
nordické válce v letech 1702 – 1706. Jeden z největších spisovatelů té doby dal Schulenburgovým
poznámkám světovou publicitu. Voltaire psal historii po smrti maršála Steinaua (zemřel 1712,
Voltaire vydal knihu 1731). Voltaire píše o Steinauovi mnohem méně než by zasluhoval, v jeho historii
jsou leckterá fakta zkreslena, některá i zamlčena v neprospěch Steinaua. (V líčení bitvy u Rigy 1701, u
Klišova 1702; Voltaire se nezmiňuje ani o zranění maršálově.) Význam Steinauův je znehodnocen. Tovšak nezpůsobil Voltaire, nýbrž Schulenburg, jenž vyštval starého generála ze saských služeb. Taková
svědectví odpůrců konkurentů mají pochybnou cenu.
BENÁTSKÝ MARŠÁL V NEBILOVECH
V prvních dnech ledna 1705 koupil Adam Heinrich říšský hrabě von Steinau od Jana Kokořovce
z Kokořova, pána na Šťáhlavech a nejvyššího berníka království českého statek Nebilovy s vesnicemi
Netunice, Borek, Chválenice a Žákava. Vymínil si však lesík od Borku, ve kterém se za dávných dob
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 19/24
19
dolovalo na stříbro, ale nevyplácelo se a doly ležely dávno ladem. Což kdyby! …. Člověk nikdy neví!
Škudlil Kokořovec opatrně počítal. Prodával části šťáhlavského panství, když se nahodil chtivý kupec,
který dobře zaplatil, a kupoval zase zpět, když se pán nabažil; tak se vystřídalo po sobě v Netunicích
několik pánů, zbohatlíků z Prahy a z Plzně. Roku 1673 prodal Kokořovec Nebilovy, Borek, Chválenice a
Žákavu pražskému měšťanu, zbohatlému v třicetileté válce, koželuhovi Arnoldu z Engelflussu. Tomu
se však právě nahodila výhodná koupě Mníšku u Prahy a Kokořovec, zvěděv od presidenta nad
apelacemi hrabte z Vrtby, že bohatý benátský maršál hledá statek, rychle koupil Nebilovy a hned je
výhodně prodal Steinauovi. Tak se to dělalo po třicetileté válce; panstvo cizí a stejně tak hrabata a
zemané českého rodu. Maršál Steinau měl vytoužený statek a k tomu vysoké známosti v Praze,
hraběte z Vrtby, velmože, jenž stál vysoko v přízni Vídně. To stálo za mnoho. Prohlédl si Nebilovy a
bude hned stavět zámek.
Lze si snadno doplnit souvislosti mezi suchými fakty v zápisech v zemských deskách a podobných
úředních dokumentech. Maršál Steinau se vrátil do Benátek, ze služeb republiky vystoupil a zařídil
stěhování z Benátek do Nebilov.
V Nebilovech bylo staré panské sídlo, pěkný zámeček z renesanční doby. Stál opodál dvora na dost
vysokém svahu. Je to dnešní sýpka nad zámkem. Ale byl to zámeček malý, po starodávnu zařízený
Maršál Steinau snil o takovém zámečku, jako si v té době stavěli bohatí polští magnáti, třeba
vznešený kníže Redziwill v Biržaj. Ten zámeček v Biržaj starého maršála zvláště okouzlil. Dcera Marie
znala villy, letní sídla Benátčanů na terra ferma, pohádky krásy s kouzelnými zahradami a mínila, že
by měli vzít z Benátek do Nebilov architekta, který by poradil. Vzali tedy architekta. Hlavně opatřila
dcera kusy vzácného nábytku, lustry, koberce, zrcadla, obrazy, sochy, krajky, všecko, co počítala, že
by se jim hodilo. Pamatovala také na knihy.
V Nebilovech se hned pustili do práce, aby byl zámek do zimy hotov. Nebilovský zámek, který vystavěl
maršál Steinau, se liší od jiných panských sídel v okolí i jinde, barokních staveb z té doby. Nepodobá
se zámku v Biržaj. Připomíná více klášter než zámek. Je zapadlý do dolíku, nemá výhled po krajině.Poodejdem-li kousek cesty k Netunicům na vršek, abychom nabyli rozhled po zámku a vesnici, vidíme
hned, že stavěli narychlo, nehledali vhodné místo. Když maršál žil nějaký čas v Nebilovech a poznal
krajinu, zamiloval si vršek nad Nebilovy, na Hájku a návrší nedaleko Prusin, kde dnes stojí socha svaté
Trojice. Tam chtěl vystavět kostel a jistě by byl někde v těch místech postavil zámek, kdyby jej byl
stavěl později.
Zámek postavili na místo, kde stál dvůr, na svahu dost příkrého vrchu, a bylo třeba do stráně vykopat
hluboký a širý zářez, aby budovy stály na rovině. Nepochybně vybral polohu a navrhl zámek cizíumělec, domácí stavitel by byl stavěl zámek jako byly jiné zámky v okolí z té doby, třeba v Lukavici.
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 20/24
20
Plány a stavbu patrně provedl plzeňský stavitel, byli tam tenkrát znamenití, několik z italského rodu
z doby renesanční.
Zámek má dva trakty. Přední, patrová budova u silnice, nese uprostřed vížku, pod ní v přízemí má
klenutý průjezd do nádvoří. V předním traktu byly kanceláře, byty pro úředníky a pivovar. V zadním
traktu, jednopatrové budově s mansardovou střechou, bylo v I. patře obydlí panstva: řada
prostorných komnat s okny k jihu a ohromný sál. V přízemí byly kuchyně, skladiště, byty domácího
služebnictva a velká, krásná, klenutá kaple. Patrové podloubí galerie, které spočívalo na sloupech, šlo
po obou stranách nádvoří a spojovalo zadní trakt s předním. Stavba krásná, zvláštní a jistě nesmírně
nákladná svědčila jak o velikém bohatství maršálově, tak o neobyčejném vkusu a vysokých
uměleckých požadavcích jeho dcery. Neboť usuzujíce podle pozůstalosti a dalším životě obou dam,
manželka „generálka“, jak říkali, sotva rozhodovala o stavbě zámku.
Zevně a zvláště uvnitř byl zámek upraven s kromobyčejnou nádherou štukaturami, malbami, vybaven
důkladnými pracemi ze dřeva, kováním, jako je málokde vidět. Práce důkladná přetrvala několik set
let, mnohé ani barbarství nemohlo zničit. Ohromný sál byl zvláště honosný. Měl na stěnách i na
stropě pestré malby tropických krajin a měst s palmami, smokvoni, opicemi i jinými cizokrajnými
zvířaty a podivnými ptáky. Komnaty byly vyzdobeny vkusnými, ručně malovanými ornamenty
neobvyklého rázu, každá v jiné barvě. Kdo sál, kapli a komnaty maloval, není známo; plzeňský malíř
Lux prováděl později hraběnce z Vrtby, maršálově dceři, několik maleb. Ale roku 1705, když zámek
stavěli, byly mu tři roky. Možná, že malby prováděl benátský malíř, jemuž maršál vylíčil krásy Chiosu a
Moree, jak mu utkvěly v paměti. Stálo by za to, kdyby znalci porovnali malby v Nebilovech s malbami
Vrtbovského paláce v Praze.
Panské obydlí nemělo jiného výhledu než na nebilovské střechy a do táhlého údolí nebilovského
potoka v polích za zámkem. Tam měl být zámecký park a zůstal jen naznačen. Před východem ze
zadního traktu bývala terassa a prostranství vysázené kaštany, stromy benátských zahrad,
zamilovanými stromy hraběnky Vrtbové; kde stavěla, nasázela i kaštany. Přes ty kaštany se však jižMarie nedostala. Park zůstal torsem. Zahrada zeleninová a ovocná s broskvemi, meruňkami,
třešněmi, bezy a jinými tehdy vzácnými rostlinami rozkládala se stranou mezi zámkem a potokem.
Pověst o divuplném zámku benátského maršála o jeho válečných příhodách a dobrodružstvích
v dalekých končinách až někde u Svaté země, o jeho nesmírných pokladech, letěla po plzeňském kraji
jako pohádka o krásách a pokladech Orientu; zprávy o benátských zrcadlech, krajkách, obrazech, o
nevídaných malbách vzrušovaly mysly provinciálních pánů a paní, od úst k ústům si panstvo
vypravovalo o starém maršálovi a jeho podivné dceři, Italce. Nebilovy se staly sensací daleko široko.
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 21/24
21
Panstvo, mezi které starý maršál a jeho dcera zapadli, byli barokoví páni z naší doby temna.
Casanova, dobrodruh a světoběžník, který znal skoro celou Evropu, žil v té době v Čechách, host toho
panstva. Italský slavista A. Cronia našel v Casanových papírech náčrtek básně, v němž Casanova
zapsal, jak to panstvo a poměry v Čechách viděl a co si o tom myslil: „Národ otrocký, porobený
tvrdým zákonům šlechty hrdé a blbé – časté schůzky v temných sálech, prokleté duše v bílých
uniformách – necudní kavalíři – nečisté ženy – zákony tyranů tyransky prováděné – židé, kteří
vysávají nesmírnou lichvou krev křesťanských duší.“ Nejbližší sousedé Nebilov byli šťahlavský
Kokořovec, Ferdinand Morzin, pán v Dolní Lukavici, po otci, waldsteinském důstojníku, Ital, hejtman
kraje plzeňského; hraběnka Des Fours a hrabě Clari, v Chlumčanech Mikuláš Wratislaw z Mitrovic,
příbuzný císařského diplomata, přítele maršálova. Češi – nečeši, nebylo mezi nimi rozdílu; nestáli o
mnoho výš než sedláci, neměli sídla o mnoho lepší než venkovské chalupy, bohatší měšťané
v městech měli domy a byty líp zařízené než šlechta. Bídná pole málo vynášela, rok co rok hynula
stáda ovcí hlady. Vesnice byly zpola vylidněny, leckterá u nás tehdy zašla. Statky vynášely málo, i když
páni dávali poddaný lid krutě nemilosrdně ždímat panskými pochopy, skutečnými vládci českých
vesnic. Skoro všechna šlechta z bídy a lakoty se přela a rvala s ubohými faráři o záduší. V té bídě se
panstvo pídilo po Praze po protekci mocnějších a mocných a shánělo probendy, úřady, službu
v císařských kancelářích. Z těch služeb a ze spekulací se statky a s obilím, žili. Takoví asi byli maršálovi
sousedé a není divu, že se po Nebilovech ohlíželi s vyvalenýma očima.
Z české šlechty se starý maršál sblížil nejvíce s nejpřednějším českým pánem, výkvětem českého
panstva z dob jezovity Koniáše slavné paměti, Janem Josefem hrabětem z Vrtby, v té době nejvyšším
sudím a presidentem nad apelacemi v Praze. To byl jeden z nejbohatších a nejmocnějších českých
velmožů. Jeho děd Sezima z Vrtby se po bitvě na Bílé hoře staví hned za Slavatu a Martinice. Byl nejen
věrný císaři, nýbrž horlivec až fanatický a byl za to odměněn jak velikými statky tak důležitými i
výnosnými úřady a funkcemi, při tom, hyena bezohledná, závratně zbohatl ze špinavých spekulací a
z obchodů s konfiskovanými statky. Jan Josef byl pánem ohromného panství Votic a přikoupil
Konopiště. Tam se usadil. On první zpustlý hrad opravil s velikým nákladem. V Benešově provedlodkaz bývalého konopišťského pána Přehořovského a ve smyslu toho odkazu vystavěl piaristickou
kolej a kostel sv. Anny. O styky s hrabětem z Vrtby stál maršál Steinau. Hrabě z Vrtby, jenž se klaněl
přede všemi bohy nejvíce zlatému teleti, hleděl s úctou na starého maršála, jehož si vážili mocní ve
Vídni i sám císař. Mimo to hrabě z Vrtby, sice bezohledný dravec po bohatství a moci, měl vyšší snahy
než Kokořovci, Klenauové (kdysi páni z Klenové) a podobní. Byl mecenášem tehdejších několika
skladatelů rýmovaček, kteří na něho psali oslavné verše, u něho hráli angličtí herci, kteří tenkrát
zavítali do Prahy, měl i styky s umělci. Imponovalo mu maršálovo bohatství, ale především ho zaujala
dcera. Obdivoval její neobyčejné vzdělání, knihy, obrazy, zaujaly ho její plány se stavbou zámku, sadu,
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 22/24
22
parku, její velké vědomosti a nezkrotná snaha zkrášlit život. To bylo v té době u nás cosi
neobyčejného, vzácného. Kokořovci a sousedé Nebilov nad těmi snahami krčili nosy; to nevynášelo.
Ale hrabě z Vrtby si maršálovy dcery upřímně vážil a do smrti jí zůstal přítelem i obdivovatelem.
Byl ženat, ale v manželství mnoho štěstí nenašel. Kvůli věnu, rozsáhlým statkům na Bezdružicku, si
vzal vlastní sestřenici, paní chatrného zdraví. Byla dlouhá léta nemocná a zemřela v době, kdy se
hrabě již znal s maršálem. Děti neměli.
S hrabětem z Vrtby se maršál Steinau stýkal dost často. Když si koupil dům v Praze – na rohu
Staroměstského náměstí a Sirkové ulice - zajel občas do Prahy a navštěvoval především nejvyššího
sudí. Hrabě z Vrtby přijel do Nebilov, když dostavěli zámek. Tenkrát sebou přivedl svého mladšího
bratra Františka Václava, pána v Křimicích nedaleko Plzně. František Václav byl bezdětný vdovec,
boháč, ale člověk rázu Kokořovcova. Zbohatl ze skonfiskovaných statků a hrabal peníze. Funkce
neměl žádné a žádné nehledal.
Na panství hospodařil maršálův bratr František s několika vybranými starými vojáky, věrnými lidmi,
které přivezli z Benátek. Jeden zvláště se osvědčil jako výborný zahradník. Vzala si ho k ruce Marie.
Ostatně asi zůstalo na panství při starém: vládli karabáčníci. Panství vynášelo málo. Pole ne nejlepší
jakosti byla zanedbána, většinou ležela ladem. Na úhorech pásli ovce. Polovice chalup ve vesnicích
byla opuštěna. Lid, zubožený válkami, morem, pány a verbíři, se rozutekl anebo pomřel. Benátky,
terra ferma – Nebilovy, české vesnice v době baroka! Jaká to byla propast! Kostelíček na Prusinách
stál prastarý, schátralý: jen věž byla zánovní, z r. 1608, ta, která stojí podnes. Starého maršála to asi
mnoho nezajímalo: jistě se však nad tou nesmírnou bídou pozastavila Marie, které do smrti tanula
před očima velebná krása chrámu sv. Marka.
Maršál chodil ztěžka, o holi, chůze ho namáhala. Proto asi honů, jichž byl milovníkem, mnoho neužil.
Vycházel si jen do nejbližšího okolí Nebilov, kam se jakž takž dobelhal, na zamilovaná místa: na Hájek,
nebo na svah vršku poblíž cesty kde dal založit rozlehlou bažantnici; často sedával na rozcestí nad
Nebilovy, nedaleko Prusin, kde dala po jeho smrti postavit dcera sochu sv. Trojice.
Ke starému maršálovi přicházelo dost přátel, známých, z válečných dob, vysloužilců i invalidů, lidí,
kteří se na stará leta potulovali od známého ke známému. Od těch starých světoběžníků se dovídal co
se děje ve světe a k zlosti manželky měl ty návštěvy rád.
Tak se dověděl, jak Karel XII: vyhnal z Polska krále Augusta a obsadil celé Sasko, a jak mu dosloužil
Schulenburg. S hrůzou zvěděl, jak hrozný konec vzal Patku. Král August konečně nahlédl, že ho
podvádí a vyhodil dho ode dvora. Vazl ho však do služby car Petr Veliký a jmenoval ho vyslancem ukrále Augusta. Ale August ho dal zavřít pro podvody na pevnost Königstein. Když Karel XII. zakrátko
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 23/24
23
obsadil Sasko, vymínil si v podmínkách příměří, že mu August vydá všecky švédské deretéry,
jmenovitě Johanna Reinholda Patkula. Augustovi se Patkula sželelo a posla veliteli pevnosti tajně
pokyn, aby nechal Patkula prchnout. Vlitel věděl, že je Pakul bohat a chtěl si od něho dát svobodu
zaplait. Lakomec však nechtěl nic dát, tahala se s velitele, až přišla stráž a Patkula odevzadala
Švédům, Tři měsíce seděl ve vězení v Altranstadtě přikován těžkým řetězem ke sloupu. V říjnu 1707
ho odvezli do Kazimierze u Poznaně a postavili předsoud. Karel XII. zvláště nařáídil, aby byl odsouzen
krutě. Byl zaživa rozlámán kolem a potom rozčtvrcen+; kati měli nařízeno, aby muka co nejvíce
prodlužovali. Hrůzné pozůstatky strašily na popravišti až do roku 1713, kdy je dal odklidit král August,
když znova dosedl na polský trůn.
7/23/2019 Román Nebílovský maršál
http://slidepdf.com/reader/full/roman-nebilovsky-marsal 24/24
OBS H
NEBÍLOVSKÝ MARŠÁL? ............................................................................................................... 2
SYN VÁLEČNÝCH DOB ................................................................................................................. 4
VÁLKY TURECKÉ .......................................................................................................................... 6 V BENÁTSKÝCH SLUŽBÁCH ....................................................................................................... 10
Přerušení: původní strany 11 - 50............................................................................................. 10
BENÁTSKÝ MARŠÁL V NEBILOVECH ......................................................................................... 18