Post on 25-Jan-2021
1
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
PEDAGOGICKÁ FAKULTA
Katedra antropologie a zdravovědy
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Bc. Jan Michna
Učitelství odborných předmětů pro zdravotnické školy
Problematika výuky první pomoci na základních školách
Olomouc 2014 vedoucí práce: Mgr. Jana Majerová
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a čerpal jen z uvedených zdrojů.
Jejich seznam uvádím v závěru práce.
V Ostravici dne 22. 4. 2014 ……………………………………
Bc. Jan Michna
Poděkování
Děkuji Mgr. Janě Majerové za odborné vedení diplomové práce a za její trpělivost a ochotu
při konzultacích.
Obsah
ÚVOD ........................................................................................................................................ 6
1 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE ................................................................................................... 8
1.1 Dílčí úkoly: .................................................................................................................. 8
2 TEORETICKÉ POZNATKY ............................................................................................. 9
2.1 První pomoc ................................................................................................................. 9
2.2 První pomoc a legislativa ČR .................................................................................... 10
2.3 Historie poskytování první pomoci a její výuky ....................................................... 11
2.4 Aktuální stav znalostí z první pomoci v ČR .............................................................. 13
2.5 První pomoc v kurikulárních dokumentech ............................................................... 15
2.6 Organizace zajišťující výuku první pomoci .............................................................. 20
2.7 Výuka první pomoci v zahraničí ............................................................................... 22
2.8 Didaktické aspekty výuky ......................................................................................... 24
2.9 Organizační formy výuky vhodné pro výuku první pomoci ..................................... 24
2.10 Výukové metody vhodné pro výuku první pomoci ................................................... 26
2.11 Materiální didaktické prostředky vhodné pro výuku první pomoci .......................... 30
3 METODIKA VÝUKY VYBRANÝCH TÉMAT PRVNÍ POMOCI NA DRUHÉM
STUPNI ZÁKLADNÍ ŠKOLY ................................................................................................ 35
3.1 Téma: Volání na tísňové linky ................................................................................... 35
3.2 Téma: Poruchy vědomí, kardiopulmonální resuscitace ............................................. 40
3.3 Téma: Stavění krvácení, obvazování ......................................................................... 45
3.4 Téma: Rány a úrazy teplem ....................................................................................... 47
3.5 Téma: Šok, polohování .............................................................................................. 57
3.6 Téma: Obvazové techniky ......................................................................................... 61
3.7 Téma: První pomoc u zlomenin ................................................................................. 67
3.8 Téma: Postup na místě dopravní nehody, autolékárnička ......................................... 69
3.9 Téma: Infarkt myokardu, astmatický záchvat, hypoglykemický záchvat ................. 72
3.10 Téma: Opakování ...................................................................................................... 75
4 METODIKA PRÁCE ....................................................................................................... 79
4.1 Charakteristika souboru ............................................................................................. 79
4.2 Organizace průzkumu ................................................................................................ 79
4.3 Výzkumná metoda ..................................................................................................... 79
4.4 Výsledky .................................................................................................................... 81
4.5 Diskuse ...................................................................................................................... 86
ZÁVĚR ..................................................................................................................................... 88
SOUHRN ................................................................................................................................. 90
SUMMARY ............................................................................................................................. 91
REFERENČNÍ SEZNAM ........................................................................................................ 92
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ...................................................................................... 98
SEZNAM OBRÁZKŮ ............................................................................................................. 99
SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................................ 100
PŘÍLOHY ............................................................................................................................... 101
ANOTACE ............................................................................................................................. 116
6
ÚVOD
Tématem diplomové práce je problematika výuky první pomoci na druhém stupni
základních škol. Lidský život je jednou z nejcennějších věcí, které máme, a každý z nás se
jednou může dostat do situace, v níž bude druhému muset poskytnout první pomoc nebo ji
bude sám potřebovat. Umění poskytnout první pomoc by mělo patřit k základním morálním
vlastnostem každého z nás. A kde jinde by se těmto postupům měl člověk začít učit, než na
základní škole.
Jelikož jsem absolventem střední zdravotnické školy a následně oboru zdravotnického
záchranáře na vysoké škole, mám k problematice první pomoci blízký vztah. V průběhu svého
předchozího studia jsme v rámci výuky navštěvovali základní školy, na kterých jsme žáky
učili správně poskytovat první pomoc. Tam jsem zjistil, že neexistuje jednotný způsob výuky
první pomoci a každá škola tento problém řeší po svém. Dále jsem z kontaktu s žáky zjistil, že
jsou často učeni pouze teorii. Mezi žáky koluje řada omylů a mýtů o poskytování první
pomoci, které někdy šíří i sami pedagogové. Na druhé straně ale bylo vidět, že když se pro
výuku zvolí atraktivní metody a formy výuky, kdy se teoretické poznatky zkombinují
s praktickým nácvikem, k čemuž problematika první pomoci přímo vybízí, jsou žáci nadšení a
učení je velice baví. Tyto skutečnosti mě vedly k nápadu, vytvořit návrhy vyučovacích hodin
s vybranými tématy z první pomoci, které by učitelé mohli využít nebo se jimi alespoň
inspirovali.
Diplomová práce se skládá z teoretické a praktické části. Teoretická část nahlíží na
výuku první pomoci z několika hledisek, a to např. z historického vývoje její výuky, z jejího
ukotvení v kurikulárních dokumentech, z pohledu volby vhodných materiálních didaktických
prostředků, metod a forem výuky.
Praktická část se skládá ze dvou částí. V první části jsou zpracovány návrhy výuky
vybraných témat z první pomoci. Naším cílem bylo vytvořit vyučovací hodiny s vybranými
tématy z první pomoci tak, aby je mohli učitelé prakticky využít ke své výuce a aby u žáků
vedly k aktivnímu získávání vědomostí a praktickému nácviku dovedností. Jednotlivé
vyučovací hodiny jsou podrobně popsána z hlediska cílů, zvolených metod, forem výuky a
materiálních didaktických prostředků, které jsou pro dané téma vhodné. Druhá část se týká
průzkumu, který byl proveden pomocí dotazníkového šetření, na deseti školách
7
v Moravskoslezském kraji a jehož cílem bylo zjistit, v jakých ročnících a předmětech se první
pomoc nejčastěji učí, jaká témata jsou nejčastěji na školách probírána a jakými materiálními
didaktickými prostředky školy disponují. Výsledky jsou vyhodnoceny a zaneseny do tabulek
a grafů.
8
1 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE
Hlavním cílem diplomové práce je předložit didaktické zpracování výuky první pomoci
pro druhý stupeň základních škol s využitím různých výukových metod.
1.1 Dílčí úkoly:
Zpracovat vybraná témata výuky první pomoci s využitím různých metod výuky.
Zjistit, v jakých ročnících se první pomoc na druhých stupních základních škol
nejčastěji vyučuje.
Zjistit, v jakých předmětech bývá první pomoc na druhých stupních základních škol
nejčastěji vyučována.
Zjistit, jaká témata první pomoci bývají na druhém stupni základních škol nejčastěji
vyučována.
Zjistit, jakými didaktickými prostředky disponují vybrané základní školy.
9
2 TEORETICKÉ POZNATKY
2.1 První pomoc
Jednou z nejcennějších věcí, které člověk má, je lidské zdraví. Většina z nás se snaží
v rámci svých možností o své zdraví pečovat, neboť si uvědomuje, že je základem pro
úspěšnou realizaci jak v osobním, tak profesním životě. Na náš organismus působí řada
faktorů, které se naopak snaží naše zdraví podlomit a není vždy v našich silách těmto vlivům
odolat. Pro tyto případy je vhodné znát základy z oblasti medicíny, které nám sice nezaručí
okamžité vyléčení, ale umožní předejít komplikacím a urychlit rekonvalescenci. Jednou
z cest, jak zaručit osvětu v této problematice, je zařazení zdravotnických témat do výuky na
základních školách.
Jedním z předmětů, které se zdravotní problematiky bezprostředně dotýkají, je první
pomoc (PP). Existuje celá řada definic, jež popisují, čím se PP zabývá, a jak se dělí. Obecně
můžeme říci, že se jedná o postupy, které si kladou za cíl zabránit poškození zdraví a
následných zdravotních komplikací.
První pomoc můžeme dělit na technickou, laickou a odbornou. Technická první pomoc
spočívá v zajištění takových podmínek, aby mohla být prováděna zdravotnická první pomoc,
příkladem může být vyproštění ze zaklíněného vozidla, vytáhnutí z vodního toku či jiného
nepřístupného terénu. Provádí ji jak laici, tak příslušníci integrovaného záchranného systému
(IZS), nejčastěji hasičský záchranný sbor, horská služba, báňská záchranná služba aj. Laická
první pomoc je poskytována všemi osobami za použití omezených materiálních prostředků.
Na laickou PP zpravidla navazuje odborná PP, kterou zajišťují vyškolení profesionálové
s použitím lékového a přístrojového vybavení (Bydžovský, 2008).
10
2.2 První pomoc a legislativa ČR
Poskytnout pomoc člověku, který ji bezodkladně potřebuje, z důvodu ohrožení svého
zdraví se jeví, jako samozřejmá věc, pro většinu lidí. Avšak ne každý je na takové morální a
charakterové úrovni, aby tak učinil a zřejmě z toho důvodu bylo nutné zakotvit problematiku
poskytování první pomoci do právního řádu České republiky, a to do následujících zákonů:
Trestní zákoník - č. 40/2009 Sb.
§ 150 - Neposkytnutí pomoci
(1) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo
jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí
pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta (Trestní zákoník č.
40/2009 Sb).
(2) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo
vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání
povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo
zákazem činnosti (Trestní zákoník č. 40/2009 Sb).
§ 151 - Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku
Řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne
osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez
nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na pět let nebo zákazem
činnosti (Trestní zákoník č. 40/2009 Sb).
Zákon o silničním provozu - č. 361/2000 Sb.
§ 47 Dopravní nehoda
(3) Účastníci dopravní nehody jsou povinni:
b) oznámit, v případech stanovených tímto zákonem, nehodu policii; došlo-li k zranění
poskytnout podle svých schopností první pomoc a k zraněné osobě přivolat poskytovatele
zdravotnické záchranné služby (Zákon o silničním provozu č. 361/2000 Sb).
11
2.3 Historie poskytování první pomoci a její výuky
Poskytování pomoci druhým je staré jako lidstvo samo a důkazem jsou četné
archeologické nálezy a zejména historické písemnosti staré několik tisíc let. Mezi první
způsoby ošetřování patřilo obvazování a znehybňování. Dokonalou a propracovanou
obvazovací technikou byli známí staří Egypťané, další důkazy o používání obvazové techniky
nalezneme na obrázcích řecké keramiky z doby 500 let př. n. l. či v Bibli v evangeliu podle
Lukáše, kde se píše o výborné obvazovací zručnosti dobrého Samaritána (Málek, J., Dvořák,
A., Knor, J., 2012).
Ve středověku zdravotní a sociální péči zajišťovaly špitální rytířské řády. V souvislosti
s křižáckými výpravami byly některé řády např. Suverénní a válečný řád nemocničních rytířů
sv. Jana z Jeruzaléma, určeny k poskytování pomoci raněným v boji (Málek, J., Dvořák, A.,
Knor, J., 2012).
Vývoj poskytování PP byl v následujících letech úzce spjat s válečnými konflikty.
Významnou osobností v oblasti přednemocniční neodkladné péče byl francouzský chirurg a
Napoleonův osobní lékař Jean Dominique Larrey. Zavedl mobilní ambulance, které
poskytovaly raněným první pomoc v boji, dále pak třídění raněných, nosítka a speciálně
upravené vozy na transport raněných, doporučoval stavění krvácení, používání čistých obvazů
včasné vyčištění a drénování ran coby předcházení infekčním komplikacím. Další významnou
osobností byla zakladatelka moderního ošetřovatelství Florance Nightingalová, která působila
mimo jiné v Krymské válce, kde se jí podařilo výrazně snížit úmrtnost zraněných vojáků
pomocí zlepšení hygienických a stravovacích podmínek. Krymské války se také zúčastnil
ruský chirurg Nikolaj Ivanovič Pirogov, který zdůrazňoval význam třídění raněných na
obvazištích, bojoval proti předčasným amputacím a znehybňoval končetiny pomocí
sádrových obvazů. V roce 1859 došlo k Bitvě u Solferina, při které byly zraněny desetitisíce
vojáků. Svědkem této události byl i Švýcar Henri Dunant, který začal mezi místními obyvateli
organizovat pomoc raněným. Na základě těchto zkušeností chtěl vytvořit organizaci, která by
poskytovala zraněným vojákům péči. To se mu povedlo a stal se spoluzakladatelem
Mezinárodního hnutí červeného kříže, který má celosvětovou působnost. Později za své
aktivity obdržel Nobelovu cenu za mír (Málek, J., Dvořák, A., Knor, J., 2012).
Vzdělávání civilních obyvatel v PP má počátky v 18. a 19. století. V r. 1877 začala
Ambulance sv. Jana, ve Velké Británii, školit laiky v PP. Prvním osvětovým spolkem u nás
byl Vlastenecký pomocný spolek pro Království české, který vydal v roce 1897 publikaci
s názvem Návod o prvé pomoci při úrazech a nehodách. Na činnost Vlasteneckého
12
pomocného spolku pro Království české navázal v r. 1919 Československý červený kříž
(ČSČK), který se v r. 1993 rozdělil a vznikl Český červený kříž (ČČK), který působí doposud.
Jedním z poslání červeného kříže je zdravotně-výchovná činnost, kterou zajišťuje řadu let a
můžeme říci, že je nejdéle působící organizací, která vzdělává laiky v první pomoci na našem
území. V první pomoci školí mládež i dospělé, vydává odborné publikace, pořádá soutěže
(Málek, J., Dvořák, A., Knor, J., 2012).
Ve školních osnovách se první pomoc začala poprvé objevovat za minulého režimu a
vyučovala se v předmětu branná výchova. Pro žáky byly vydávány učebnice a v Cvičebnici
branné výchovy určené pro druhý stupeň základní školy byla v tématickém celku
zdravotnického výcviku probírána následující témata:
● Předcházení úrazům
● Ošetření krvavých poranění
● Obvazová technika
● Poranění kostí a kloubů
● Tepelná poškození
● Poranění hlavy a páteře
● Poranění břicha a hrudníku
● Umělé dýchání a zástava tepenného krvácení
● Hromadné neštěstí a odsun raněných (Černoch, Fencl, Nápravník, Rídl, 1989)
V roce 1991 byl přijat zákon č. 217/1991 Sb., kterým se zrušila výuka branné výchovy.
To mělo za následek, že se PP stala okrajovým tématem, které do učebních osnov zařazovaly
jen některé školy, což vedlo ke zhoršeným znalostem v této oblasti. Obrat nastal v posledních
letech, kdy se tato problematika dostala do rámcových vzdělávacích programů. (Zákon o
zrušení zákona č. 73/1973 Sb.)
13
2.4 Aktuální stav znalostí z první pomoci v ČR
Třebaže se v současnosti nabízí široká řada možností, jak se naučit poskytovat první
pomoc, tak tomu současné znalosti obyvatel České republiky neodpovídají. Pro důkaz tohoto
tvrzení uvádíme výsledky výzkumů, jež byly provedeny v nedávné době mezi žáky,
dospělými a řidiči.
Žáci
Na téma úrovně znalostí žáků o první pomoci byla vypracovaná řada bakalářských a
diplomových prací. Pro příklad můžeme uvést práce autorek Sovišové, Novákové a
Hurníkové, ve kterých autorky zkoumaly úroveň znalostí první pomoci u žáků základních
škol a nezávisle na sobě se shodly, že znalosti žáků jsou neuspokojivé (Sovišová, 2013;
Nováková, 2011; Hurníková, 2008).
Jednu z příčin výše zmíněné situace vysvětluje výzkum Reissmannové (2010), jejíž
výzkum objasnil, jakým způsobem probíhá výuka PP budoucích učitelů na vybraných
pedagogických fakultách v ČR. Zjistila, že výuka PP se na jednotlivých pedagogických
fakultách značně různí. Jednak se liší obsahem probírané látky a za druhé povinností studentů
tento předmět absolvovat, neboť je její výuka na některých pedagogických fakultách zařazena
jako povinný předmět a na jiných jako povinně volitelný nebo volitelný předmět
(Reissmannová, 2010).
Dospělí
V roce 2002 se pokusil zjistit MUDr. Luděk Hejkal, který je lékařem Zdravotnické
záchranné služby Plzeňského kraje, jak hodnotí poskytování první pomoci obyvateli ČR
ředitelé záchranných služeb. Výzkumu se zúčastnilo 9 záchranných služeb a vycházelo se
z celkového počtu výjezdů ZZS za rok 2000, který činil 111 209 výjezdů. Z toho bylo jako
akutní ohrožení zdraví hodnoceno 10 705 výjezdů a poskytnutí první pomoci bylo nutné u
3 780 z nich. Jelikož ZZS nevedou statistiky poskytování první pomoci laiky, bylo na
ředitelích, aby odhadli, v jaké míře byla pomoc poskytnuta. Odhady se pohybovaly zpravidla
mezi 5 – 10% (Hejkal, 2002).
14
Řidiči
Podle informací ČČK z roku 2010 zemře např. při dopravních nehodách zbytečně 8 –
10 % lidí jen proto, že jim nebyla poskytnuta žádná pomoc. Tato data potvrzuje i výzkum
v programu Euro Test z března 2013, který zorganizoval německý automotoklub ADAC, jež
se uskutečnil ve 14 zemích Evropy včetně České republiky a zúčastnilo se ho 2 786 řidičů.
Test řidičů se skládal z 10 teoretických otázek a dvou praktických úkolů. Z výsledů např.
vyplynulo, že 23,2 % českých řidičů se nikdy nezúčastnilo kurzu první pomoci a 61,1 %
z nich nevědělo jak správně resuscitovat (Škardová, 2013).
Pokud bychom měli vyjmenovat hlavní důvody, které vedou k nedostatečné znalosti první
pomoci, budou to tyto:
1. První příčinou je skutečnost, že první pomoc byla a bohužel i je v kurikulárních
dokumentech zmíněna velmi okrajově. Její výuku školy zpravidla realizují, ale často
nevhodným způsobem, kdy žákům předkládají převážně teoretický výklad
problematiky místo praktického nácviku, navíc v časových dotacích v řádu několika
málo hodin.
2. Zpravidla poslední možnost, kde se dospělý člověk může setkat s výukou první
pomoci je kurz autoškoly. A opět nejeden výzkum přichází se zjištěními, že znalosti
řidičů jsou nedostatečné, což svědčí o špatném způsobu výuky.
3. Ministerstvo zdravotnictví nejeví o tuto problematiku velký zájem, což by ze své
podstaty mělo a rovněž nevládne mezi ministerstvy školství a zdravotnictví
meziresortní spolupráce, která by např. vytvořila standardy a metodické materiály pro
výuku první pomoci.
4. Veřejné sdělovací prostředky nevěnují této problematice velkou pozornost.
5. A abychom nesvalovali vinu pouze na státní instituce, chyba je i v nás, běžných
občanech. V dnešní době existuje celá řada kurzů, které jsou zájemcům šity na míru
podle finanční, časové či obsahové stránky, a pokud nechceme investovat peníze, je na
internetu k dispozici široké spektrum výukových materiálů zcela zdarma (Hejkal,
2002).
15
2.5 První pomoc v kurikulárních dokumentech
Vzdělávání na českých školách se řídí podle platných zákonů a kurikulárních
dokumenů. Kurikulární dokumenty mají dvojí úroveň, a to státní a školní. Státní úroveň
představuje Národní program vzdělávání, který vymezuje vzdělávání jako celek a rámcové
vzdělávací programy (RVP), které vymezují závazné rámce vzdělávání pro předškolní (RVP
PV), základní (RVP ZV) a střední vzdělávání (RVP SOV, RVP G). Školní úroveň představují
školní vzdělávací programy (ŠVP), které si vytvoří každá škola tak, aby vyhovovaly jejím
potřebám.
● Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání
Aktuální RVP ZV pro základní vzdělávání vešel v platnost k 1. 9. 2013 a
problematika výuky první pomoci je v něm několikrát zmíněna. Pojetí RVP ZV nabízí
možnost výuky první pomoci ve více předmětech. RVP ZV se skládají z několika částí. Pro
potřeby diplomové práce se budeme podrobněji věnovat části, v níž jsou vymezeny cíle
základního vzdělávání, klíčové kompetence, vzdělávací oblasti, průřezová témata a rámcové
učební plány.
● Cíle základního vzdělávání
První pomoc je nepřímo zmíněna v cílech základního vzdělávání, kde stojí, že jedním z cílů
je:
Učit žáky aktivně rozvíjet a chránit fyzické, duševní a sociální zdraví a být za ně odpovědný.
● Klíčové kompetence
Klíčové kompetence představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů
a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti, přičemž jejich
získávání je kontinuálním procesem začínajícím už v předškolním vzdělávání a pokračujícím
přes základní, střední vzdělávání až do dospělosti. V souvislosti s výukou první pomoci
můžeme rozvíjet následující kompetence:
16
Kompetence k učení
- vyhledává a třídí informace. Na základě jejich pochopení a propojení je systematicky a
efektivně využívá v procesu učení, tvůrčích činnostech a praktickém životě
Kompetence k řešení problémů
- vnímá nejrůznější problémové situace,
- vyhledá informace vhodné k řešení problému,
- samostatně řeší problémy.
Kompetence komunikativní
- využívá informační a komunikační prostředky a technologie pro kvalitní a účinnou
komunikaci s okolním světem
Kompetence sociální a personální
- v případě potřeby poskytne pomoc nebo o ni požádá
Kompetence občanské
- poskytne dle svých možností účinnou pomoc a chová se zodpovědně v krizových situacích i
v situacích ohrožujících život a zdraví člověka (Rámcový vzdělávací program pro základní
vzdělávání, 2013)
● Vzdělávací oblasti
RVP ZV člení vzdělávací oblasti do devíti skupin. Jednotlivé vzdělávací oblasti
mohou být tvořeny jedním vzdělávacím oborem nebo více vzdělávacími obory. Příkladem
jednoho vzdělávacího oboru může být vzdělávací oblast Člověk a svět práce se
stejnojmenným vzdělávacím oborem (Člověk a svět práce), příkladem více vzdělávacích
17
oborů je vzdělávací oblast Člověk a příroda se vzdělávacími obory (Fyzika, Chemie,
Přírodopis, Zeměpis).
Podle náročnosti a množství látky se mohou dělit na vzdělávací obory. Tématika první
pomoci je konkrétně zmíněna ve vzdělávacích oblastech Člověk a jeho svět, Člověk a příroda
a Člověk a zdraví (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, 2013).
Člověk a jeho svět
Tato vzdělávací oblast je jako jediná určená pouze pro první stupeň základní školy. Je
pojata velmi široce a do svého vzdělávacího obsahu zahrnuje témata týkající se rodiny,
společnosti, vlasti, přírody, kultury, techniky, zdraví, bezpečí a dalších témat, na kterých pak
žáci budou stavět ve vyšších ročnících. Je rozdělena do pěti tematických okruhů, ze kterých se
první pomoci týká nejvíce Člověk a jeho zdraví
- ovládá způsoby komunikace s operátory tísňových linek
- rozpozná život ohrožující zranění, ošetří drobná poranění a zajistí lékařskou pomoc
Člověk a příroda
Vzdělávací oblast navazuje na vzdělávací oblast Člověk a jeho svět a má žákům
systematicky představit přírodu. Člení se do čtyř vzdělávacích oborů (Fyzika, Chemie,
Přírodopis, Zeměpis), z nichž je první pomoc zakotvena v oboru Přírodopisu. Vyučuje se na
druhém stupni v tematickém celku Biologie člověka. Žáci by se měli dozvědět o příčinách,
příznacích a prevenci nemocí a úrazů a jejich léčení a ošetřování (Rámcový vzdělávací
program pro základní vzdělávání, 2013).
Člověk a zdraví
Tato oblast si klade za cíl, aby si žáci uvědomili hodnotu svého zdraví. Představuje
žákům na jedné straně rizika, která mohou negativně ovlivnit jejich zdravotní stav, na straně
druhé činnosti a zásady, jak se těmto rizikům vyhnout a své zdraví posílit. Ve vzdělávacím
oboru Výchova ke zdraví se od žáků očekává, že se budou odpovědně chovat v rizikových
18
situacích silniční a železniční dopravy, aktivně předchází situacím, které je ohrožují na životě
a zdraví, v případě potřeby poskytnou první pomoc a uplatní adekvátní způsoby chování a
ochrany v modelových situacích ohrožení, nebezpečí i mimořádných událostí. Ve
vzdělávacím oboru Tělesná výchova dokáží poskytnout první pomoc při tělesné výchově a
sportu za různých klimatických podmínek (Rámcový vzdělávací program pro základní
vzdělávání, 2013).
● Průřezová témata
Průřezová témata představují v RVP ZV okruhy aktuálních problémů současného
světa, a tím se stávají důležitou součástí základního vzdělávání. Dávají žákům příležitost, aby
se mohli uplatnit a rozvíjet jak po stránce individuální, tak po stránce kolektivní. Jejich hlavní
snahou je rozvoj osobnosti žáka v oblasti postojů a hodnot (Rámcový vzdělávací program pro
základní vzdělávání, 2013).
Všechna průřezová témata jsou jednotně zpracována, každé, z šesti témat, je na
začátku stručně charakterizováno. V charakteristice je zmíněn a zdůrazněn význam tématu,
jeho vztah ke vzdělávacím oblastem a přínos průřezového tématu k rozvoji osobnosti žáka jak
v oblasti vědomostí, dovedností a schopností, tak v oblasti postojů a hodnot. Obsah
průřezových témat je rozpracován do tematických okruhů. Výběr témat a způsob, jakým jsou
zpracovány do učebních osnov, je věcí každé školy (Rámcový vzdělávací program pro
základní vzdělávání, 2013).
Tematické okruhy procházejí napříč vzdělávacími oblastmi a umožňují propojení
vzdělávacích obsahů oborů. Tím přispívají ke všestrannému vzdělávání žáků a pozitivně
ovlivňují proces utváření a rozvíjení klíčových kompetencí žáků. Průřezová témata jsou
povinnou součástí základního vzdělávání a každá škola je musí do své výuky zařadit.
Konkrétně se jedná o následující témata:
1) Osobnostní a sociální výchova
2) Výchova demokratického občana
3) Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech
4) Multikulturní výchova
19
5) Environmentální výchova
6) Mediální výchova (RVP ZV, 2013)
Pro výuku PP by byla vhodná témata Osobnostní a sociální výchova, Výchova
demokratického občana a Enviromentální výchova, a to z následujících důvodů. Osobnostní a
sociální výchova se snaží u žáka rozvíjet dobré mezilidské vztahy, zvládání vlastního chování,
včetně chování za krizových situací. Výchova demokratického občana má u žáků rozvíjet
v obecné rovině hodnoty jakými jsou spravedlnost, tolerance, odpovědnost a v praktické
rovině rozvíjet kritické myšlení, vědomí si svých práv a povinností, jinými slovy má žáka
vybavit základní úrovní občanské gramotnosti. Enviromentální výchova vede jedince k
pochopení komplexních a složitých vztahů mezi člověkem a životním prostředím, do čehož
patří vliv životního prostředí na lidské zdraví, možnosti a způsoby ochrany lidského zdraví
(RVP ZV, 2013).
20
2.6 Organizace zajišťující výuku první pomoci
Český červený kříž
Český červený kříž (ČČK) je organizace, která působí v humanitární, sociální,
zdravotní a zdravotně-výchovné oblasti a je nejstarší organizací, která vzdělává veřejnost
v problematice první pomoci. Výuku nabízí pro všechny věkové kategorie a zájemci si mohou
vybrat z devíti kurzů, které se liší svým zaměřením a časovou náročností např. Zdravotní
příprava uchazečů o řidičský průkaz (6 hodin), Základní norma zdravotnických znalostí pro
pedagogické pracovníky (20 hodin) nebo Zdravotník zotavovacích akcí (40 hodin). Dále ČČK
vydává odborné publikace, výukové materiály, mobilní aplikace, pořádá soutěže jak pro
základní školy, tak pro své členy a oceňuje Plaketou ČČK „Za záchranu života“ osoby, které
poskytly PP druhým a prokazatelně jim tím zachránily život (www.cervenykriz.eu, 2014).
Záchranné služby
Poskytovateli přednemocniční neodkladné péče osobám, jež jsou postiženy na životě a
zdraví jsou zdravotnické záchranné služby (ZZS). Výčet činností, které jsou záchranné služby
povinny zabezpečit, je vymezen v Zákoně o zdravotnické záchranné službě č. 374/2011 Sb.
Třebaže povinnost vzdělávání veřejnosti v této problematice není zákonně stanovena, všechny
záchranné služby se na této osvětové činnosti podílejí, ať už demonstrací techniky při řešení
krizových situací, tvorbou vzdělávacích materiálů, nabídkou vzdělávacích kurzů nebo účastí
na projektech (Zákon o zdravotnické záchranné službě č. 374/2011 Sb.).
Liberecká ZZS uvedla v život projekt s názvem: „Maminky, pomozte!“ který je určen
pro nastávající matky a rodiny, ve kterých žije dítě do jednoho roku věku. Cílem projektu
bylo teoreticky a prakticky naučit poskytovat pomoc dětem do jednoho roku. Projektu se
s velkým zájmem zúčastnilo 100 rodičů, po 10 skupinách. Vyučovací blok sestával z 50 min.
teorie a 70 min. praxe. Pro velký zájem se uvažuje o jeho zopakování tento rok
(www.zzslk.cz, 2014).
ZZS Moravskoslezského kraje dlouhodobě spolupracuje i v oblasti vzdělávání laiků.
Důkazem jsou např. dva poslední projekty, kterými se snaží zlepšit znalosti v oblasti první
pomoci. Prvním byl projekt „První pomoc = šance na život“, kdy záchranáři navštěvovali
osmé a deváté třídy a v šestihodinových blocích žáky edukovali v této problematice.
21
V současnosti běží projekt „První pomoc => šance pro život 2“. V tomto projektu, který je
financován Moravskoslezským krajem a Evropským sociálním fondem, učí záchranáři učitele
a provozní zaměstnance škol správným postupům v poskytování první pomoci. Finanční
prostředky by měly pokrýt vzdělání pro 5 000 osob (www.uszsmsk.cz, 2014).
Záchranný kruh
Jedná se neziskovou organizaci sdružující záchranářské subjekty. Vyvíjí a realizuje
systém vzdělávání, informování v oblasti běžných rizik a mimořádných událostí. Organizace
vytváří výukové materiály pro učitele a jejich žáky, dále také pro preventivní činnost
záchranných složek, organizuje a realizuje vzdělávací akce a podílí se na celostátních
koncepcích v oblastech běžných rizik a mimořádných situací (www.zachranny-kruh.cz,
2014).
ZDrSEM
Tato společnost poskytuje řadu kurzů první pomoci, které jsou akreditovány MŠMT
ČR. Kurzy jsou vedeny zážitkovou formou s důrazem na praktický nácvik potřebných
dovedností, řešením modelových situací a jejich rozborem. Vyučujícími jsou lékaři,
záchranáři a pracovníci IZS. Společnost také vydává skripta, testy a metodické materiály, na
jejichž tvorbě spolupracuje se Zdravotnickou záchrannou službou hlavního města Prahy
(www.zdrsem.cz, 2014).
BESIP
BESIP je organizací, která vznikla v roce 1967 jako koordinační orgán pro bezpečnost
silničního provozu. V současnosti spadá pod Ministerstvo vnitra ČR. Hlavní činností
BESIPU je provádění prevence v oblasti provozu na pozemních komunikacích tvorbou
celostátních kampaní, dopravní výchova a šíření osvětových informací (www.ibesip.cz,
2014).
22
2.7 Výuka první pomoci v zahraničí
Slovenská republika
Slovensko má ze všech zemí, které zde budu zmiňovat, k našemu školskému systému
nejblíž, a to jak ze strany organizace vzdělávací soustavy, tak ze strany kurikulárních
dokumentů, které mají podobně jako u nás dvě úrovně, a to státní a školní.
Státní úroveň představuje tzv. Štátny vzdelávací program (ŠVP) škôl, obdoba našeho
RVP, jež vymezuje obecné cíle vzdělávání. Školní úroveň představuje Školský vzdelávací
program (ŠkVP), který dává školám možnost profilace. Problematika výuky první pomoci je
v Štátnych vzdelávacích programoch zakomponována v průřezovém tématu Ochrana života a
zdravia (Štátny vzdelávací program pre 2. stupeň základnej školy, 2011).
Rakousko
V Rakousku je výuka první pomoci zakotvena v zákonech, konkrétně v § 2 a §6
Školského organizačního zákona a § 13a, §14 Zákona o školním vyučování. V oběžníku
spolkového ministerstva pro vyučování, umění a kulturu je uvedeno, jak mají být učitelé
vyučující první pomoc školeni, jakým vybavením pro výuku mají být školy vybaveny.
Obsahuje také záchranný řetězec, tedy návod, kterým se má škola řídit, při vzniku mimořádné
události ohrožující zdraví žáků (Strohmeyer, 2009).
Každý žák by měl během svého studia absolvovat základní kurz první pomoci a po
čase opakovací kurz. Podle učebních osnov se může vyučovat v předmětech tělesné výchovy,
biologie, občanské výchovy či výchově ke zdraví (Strohmeyer, 2009).
Velká Británie
Pouze 7% obyvatel Velké Británie dokáže správně přivolat a poskytnout první pomoc.
V lednu roku 2013 provedla společnost ICM v Británii a Walesu průzkum mezi žáky
středních škol, ze kterého vyplynulo, že se první pomoc učila pouze na 20 % procentech škol,
a že by ji reálně dokázaly poskytnout 4 % žáků (Mulligan, 2013).
23
Tato alarmující čísla vyústila v to, že Britský červený kříž doporučil vládě, aby zařadila
výuku první pomoci do národních kurikulárních dokumentů, kde doposud chyběla. O měsíc
později představila vláda návrh nových národních kurikulárních dokumentů, kde byla tato
problematika opět opomenuta, tato skutečnost podnítila Britský červený kříž k zorganizování
petice na podporu zařazení výuky první pomoci do národních kurikulárních dokumentů ve
všech stupních škol. Petici doposud podepsalo na 10 000 lidí (www.redcross.org.uk, 2014).
24
2.8 Didaktické aspekty výuky
Slovo didaktika pochází z řeckého slova didaskein, které znamená učit, vyučovat,
poučovat. Ve svých počátcích zahrnovala didaktika celou teorii vzdělávání tj. systém
vyučování na jednotlivých stupních škol, obsah vzdělávání a soustavu vyučovacích předmětů,
metody výuky, pedagogické zásady vyučování, výchovné problémy. Postupem času se ale
její význam zúžil, a to na teorii vyučování, jež se zabývá výukovými cíli, obsahem vyučování,
vyučovacími metodami a organizačními formami výuky. Didaktiku dělíme na obecnou, která
řeší obecné problémy výuky a na speciální, která aplikuje obecné zákonitosti na konkrétní
obory, předměty a stupně škol (Průcha, Walterová, Mareš, 2009).
2.9 Organizační formy výuky vhodné pro výuku první pomoci
Jednou ze základních didaktických kategorií jsou organizační formy výuky.
Organizační formou výuky rozumíme způsob uspořádání vyučovacího procesu. Správně
zvolená organizační forma výuky a její kombinace s vhodnými výukovými metodami
zpravidla vede k úspěchu ve vyučovacím procesu a dosažení výukových cílů. Učitel může
v rámci jednoho předmětu používat jednu organizační formu výuky, ale rovněž může zvolit
kombinaci více organizačních forem. Volba organizačních forem výuky závisí na více
faktorech, kterými může být počet žáků, tématika a obtížnost probírané látky nebo třída, ve
které výuka probíhá (Kalhous, Obst, 2002).
● Frontální (hromadná) výuka
Tento styl výuky se začal používat na přelomu 16. a 17. století a v současné době patří
mezi nejrozšířenější organizační formy výuky. Jak již název napovídá, jde o výuku, při níž se
vzdělávací obsah zprostředkovává většímu počtu žáků. Předpokladem hromadného vyučování
je vytvoření takové skupiny žáků, která má podobnou věkovou a mentální úroveň. Typická je
centrální role učitele, který pracuje se všemi žáky najednou, řídí celý vyučovací proces a
zpravidla jednosměrně komunikuje s žáky. Pokud ale učitel pojme frontální výuku
interaktivně a zkombinuje ji s dialogickými metodami, lze dosáhnout obousměrné
komunikace. V rámci výuky první pomoci je frontální výuka vhodná pro sdělení teoretických
poznatků, ze kterých poté žáci vychází při praktickém cvičení. Je ale důležité, aby výuka
první pomoci nespočívala pouze ve frontálním stylu výuky, neboť frontální výuka umožňuje
25
řadu negativních jevů, díky kterým bývá často kritizována, příkladem může být umožnění
pasivity žáků (Rohlíková, Vejvodová, 2012).
● Skupinová výuka
Jedná se o takovou organizační formu výuky, při které jsou žáci rozděleni do skupin o
třech až pěti žácích a společně řeší zadané úkoly. Skupiny mohou vzniknout spontánně nebo
žáky do skupin rozdělí učitel podle různých kritérií jako např. obtížnosti úkolu, charakteru
činnosti či učebního tempa žáků, mohou tak vzniknout skupiny nadaných rychle se učících
žáků vedle nichž jsou skupiny pomaleji se učících žáků. Ve skupinách žáci pouze neřeší
zadaný úkol, ale učí se spolu spolupracovat, vzájemně se respektovat, povzbuzovat se, učí se
jeden od druhého. V první pomoci se tato forma výuky často používá, např. když žáci
dostanou za úkol vyřešit modelovou situaci, kazuistiku nebo když si mají procvičit některé
činnosti např. transport raněného (Rohlíková, Vejvodová, 2012).
● Projektová výuka
Projektová výuka se rozšířila do celého světa ze spojených států. Podstatou projektové
výuky je zcela jiné uspořádání učební látky, než je v klasickém systému vyučovacích
předmětů. Při projektové výuce nemusí žáci pasivně poslouchat výklad učitele, ale naopak
sami s jeho pomocí aktivně řeší úkol komplexního charakteru, který vychází z praktických
potřeb nebo je s praxí úzce spojený, což má také vliv na to, že učení žáky více baví a jsou i
více motivovaní. V rámci výuky první pomoci by žáci mohli zpracovávat vybraná témata
z první pomoci. (Kalhous, Obst, 2002).
● Exkurze
Exkurze je organizační formou výuky odehrávající se v mimoškolním prostředí.
Exkurze mohou být dvojího typu, a to úvodní a závěrečné. Úvodní exkurze slouží k získání
poznatků a zkušeností, na které je poté ve školní výuce navazováno, jsou tedy vhodné pro
motivování žáků a vzbuzení jejich zájmu o obor, v rámci první pomoci by tomuto účelu
mohla sloužit exkurze na zdravotnickou záchrannou službu, operační středisko tísňových
linek nebo do zdravotnického zařízení. Druhým typem jsou závěrečné exkurze, které slouží k
ověření toho, že teoreticky nabyté informace je možné použít v běžném životě (Nelešovská,
Spáčilová, 2000).
26
2.10 Výukové metody vhodné pro výuku první pomoci
Vyučovací metody patří mezi základní didaktické disciplíny a jsou tedy nedílnou
součástí vyučovacího procesu. Vyučovací metody mají řadu definic, Mojžíšek (1975) např.
uvádí, že „Vyučovací metoda je pedagogická – specificky didaktická aktivita subjektu a
objektu vyučování, rozvíjející vzdělanostní profil žáka, současně působící výchovně, a to ve
smyslu vzdělávacích a také výchovných cílů a v souladu s vyučovacími a výchovnými principy.
Spočívá v úpravě obsahu, v usměrnění aktivity subjektu a objektu, v úpravě zdrojů poznání,
zájmů a postojů“, obecně lze říci, že je tento pojem chápán jako způsob dosahování výchovně
vzdělávacího cíle vyučování nebo jako cesta, jež je svým způsobem uspořádána tak, aby žák
získal požadované vědomosti. Je to vlastně způsob, jakým učitel a žáci pracují, jejich
vzájemná aktivní činnost, kterou od sebe nelze oddělovat (Nelešovská, Spáčilová, 2000).
Stejně tak, jako existuje řada definic vyučovacích metod, existuje rovněž řada
klasifikací. Kalhous (2002) pro učitelskou praxi doporučuje klasifikaci dle I. J. Lernera
(1986).
Rozdělení vyučovacích metod (Kalhous, Obst, 2002):
1. Informačně receptivní metoda
2. Reproduktivní metoda
3. Metoda problémového výkladu
4. Heuristická metoda
5. Výzkumná metoda
Uvedené metody ve vztahu k poznávacím činnostem žáků rozdělujeme do dvou základních
skupin.
A. Reproduktivní metody (metoda č. 1 a 2), při nichž si žák osvojuje hotové vědomosti a na
požádání je reprodukuje.
B. Produktivní metody (metoda č. 4 a 5), vyznačuje se tím, že žák získává převážně
samostatně nové poznatky jako výsledek tvořivé činnosti (Kalhous, Obst, 2002)
27
Metodu problémového výkladu (č.3) zařazujeme do přechodné skupiny, neboť předpokládá
jak osvojování hotových informací, tak i prvky tvořivé činnosti.
a) Slovní metody
K nejčastěji používaným metodám na základní škole patří slovní metody. Jejich
prostřednictvím získávají žáci základní informace, jsou jimi motivováni k učení a rovněž se
rozvíjí jejich poznávací schopnosti, myšlenkové operace a vyjadřovací schopnosti. Je přitom
nutné, aby byly doprovázeny konkrétními smyslovými vjemy a praktickou činností, neboť
jejich izolované používání a nadužívání vede k verbalismu a formalismu, což znamená, že si
žáci zapamatují pojem, ale nechápou jeho význam. Slovní metody se zpravidla člení na
metody monologické a dialogické (Nelešovská, Spáčilová, 2000).
● Vyprávění
Charakteristickými rysy metody vyprávění jsou konkrétnost, epičnost a živost.
K dalším charakteristickým rysům patří emocionálnost projevující se mimo jiné i v tónu
vyprávějícího učitele, ve snaze vzbudit u žáků patřičné citové zaujetí. Jejím cílem je
zprostředkovat žákům konkrétní událost nebo situaci či navodit určitou citovou atmosféru. Při
besedách se záchranáři, kteří žákům vypráví své zážitky a zkušenosti, bývá tato metoda hojně
užívaná.
K základním požadavkům na tuto metodu patří:
1. Srozumitelný slovní projev tj. zřetelná mluva, správná dikce a užívání výrazů, kterým
žáci rozumějí.
2. Vyprávění musí ve vědomí žáků vyvolávat odpovídající představy.
3. Jsou-li ve vyprávění použity neznámé pojmy, musí být žákům vysvětleny.
4. Vyprávění musí být živé a přednášené se zaujetím (Nelešovská, Spáčilová, 2000).
● Vysvětlování
Jedná se o často používanou výukovou metodu, kterou učitelé používají v situacích, ve
kterých se nemohou opřít o předchozí žákovské zkušenosti. Učitel musí postupovat postupně,
výklad musí být učleněný a výstižný a měl by být zaměřený zejména na objasňování vnitřních
vztahů a zákonitostí. U vysvětlování se počítá s vnitřní aktivitou žáků a očekává od nich vyšší
28
úroveň myšlení, hlavně analýzu a zobecňování, vše za vydatné pomoci učitele. Při výuce
první pomoci se učitel vysvětlování nevyhne, vysvětlováním dopl (Kalhous, Obst, 2002).
● Školní přednáška
Školní přednáška je nejnáročnější formou slovních metod, protože zprostředkovává
poznatky v delším, soustavném a logicky učleněném postupu. Z tohoto důvodu se zařazuje na
vyšších stupních škol. Přednáška vyžaduje od žáků větší myšlenkové úsilí a schopnost
koncentrace po delší čas. Učitel při přednášce rozebírá jevy a procesy, poukazuje na jejich
vzájemné souvislosti, vysvětluje příčiny, dokazuje vyslovené závěry a provádí hodnocení.
Přednášku může užít jak při úvodu do problematiky, tak také při opakování a shrnutí učiva
(Skalková, 2007).
● Rozhovor
Metoda rozhovoru je jednou z nejstarších výukových metod, důkazem jsou i četné
názvy jejích variant (sokratická, heuristická, repetitorská). Tato metoda je velmi efektivní,
poněvadž aktivizuje činnost žáků ve vyučování a učiteli dává okamžitou zpětnou vazbu
z hlediska zvládnutí nebo nezvládnutí učiva. Jejím principem je, že se formou otázek a
odpovědí osvětluje určitý jev či problém a vede žáky k novým poznatkům. Pokládané otázky
by měly na sebe logicky navazovat tak, aby rozvíjely podstatu věci. V první pomoci se
metoda rozhovoru může využít při hře, kdy si žáci ve dvojicích zkouší simulovat hovor na
tísňovou linku. (Skalková, 2007)
b) Názorné metody
K této skupině patří metody vyučování, které využívají názorné pomůcky a technické
prostředky, jež významně ovlivňují pochopení osvojovaného učiva. Řadíme zde např. metodu
pozorování a metodu předvádění (Kořínek, 1984).
● Předvádění (demonstrace)
Jde o samostatnou metodu, která však může být kombinována se všemi ostatními.
Obohacuje, ozvláštňuje a zpestřuje výuku, jež je realizována ostatními metodami, přispívá
k vytváření představy o probíraných jevech, předmětech a procesech, aktivizuje a motivuje
žáky. Při její realizaci je nutné, aby všichni studenti dobře viděli a věděli, proč se demonstrace
29
dělá. Demonstrace by měla mít slovní doprovod a případné pokusy by měl mít učitel předem
vyzkoušené. Ve výuce první pomoci ji můžeme využít téměř ve všech probíraných tématech,
kdy žákům demonstrujeme správný postup, který si následně sami zkouší, příkladem může
být předvedení zhotovení tlakového obvazu, fixaci končetin při zlomeninách či způsob
provádění kardiopulmonální resuscitace (Podlahová a kol., 2012).
● Pozorování
Při metodě pozorování poznávají žáci podle návodu učitele předměty a jevy v jejich
přirozeném prostředí nebo ve školní třídě. Z toho důvodu se k pozorování využívá vycházek,
při kterých žáci např. pozorují konkrétní přírodní jevy nebo exkurzí do závodů, ve kterých
pozorují pracovní proces. Často se využívá dlouhodobé pozorování, např. pozorování
jednotlivých fází měsíce, při nichž se žáci učí registrovat průběh a výsledky pozorování a
mohou sledovat předměty a jevy v jejich vývoji (Kořínek, 1984).
c) Metody praktické
Tyto metody jsou ve vyučovacím procesu zaměřeny na přímou praktickou činnost
žáků. Mají mnoho společného se slovními, názornými a demonstračními metodami, které
doplňují a jsou jejich součástí. Specifické jsou ale tím, že žáky především aktivizují pro
konkrétní činnost manipulační i intelektuálně praktickou. Nejčastěji požívanými praktickými
metodami jsou frontální praktické práce a frontální laboratorní práce. Využití těchto metod
vyžaduje od učitele pečlivou přípravu, jelikož je nezbytné zajistit a promyslet výběr činností,
pokyny pro žáky, zajištění pomůcek, organizaci a řízení činnosti žáků (Nelešovská, Spáčilová,
2000).
d) Metody simulační
Simulační metod a je založena na případech z praxe, žáci analyzují konkrétní situaci,
diskutují o ní, snaží se najít různé alternativy jejího řešení a nakonec se rozhodnou pro jedno
z nich. Situace jsou zpravidla voleny na základě reálných situací nebo z reálných situací
vycházejí a jsou přizpůsobeny potřebám vyučovacího procesu. Metoda je velice vhodná pro
výuku první pomoci, neboť žáci vidí, že teoretické poznatky jdou využít v praxi, což
pozitivně ovlivňuje jejich motivaci k dalšímu učení. (Bednaříková, 2006).
30
e) Metody situační
Podstatu situačních metod tvoří řešení problémového případu, který odráží skutečnou
událost. Učitel nejprve představí případ, a to slovní, písemnou nebo obrazovou formou. Žáci
dále získávají ať už od učitele nebo z jiných zdrojů další informace potřebné k řešení případu.
Případ mohou řešit samostatně nebo ve skupinách. Poté se představí návrhy řešení, provede se
jejich rozbor a diskutuje se o nich, na závěr se jednotlivá řešení vyhodnotí a zobecní se
závěry, případně se vyvozené závěry zkonfrontují s praxí (Rohlíková, Vejvodová, 2012).
2.11 Materiální didaktické prostředky vhodné pro výuku první pomoci
V didaktice je didaktickým prostředkem vše, čeho může učitel a žáci využít k tomu, aby
dosáhli výukových cílů. Didaktické prostředky se zpravidla dělí do dvou hlavních skupin, a to
na materiální a nemateriální. K materiálním didaktickým prostředkům řadíme vyučovací
pomůcky, žákovské pomůcky, učebny a didaktickou techniku. Mezi nemateriální prostředky
se řadí vyučovací metody, organizační formy a vyučovací zásady. Nemateriální didaktické
prostředky byly podrobněji popsány výše, proto se budeme podrobněji zabývat materiálními
didaktickými prostředky.
Obrázek č. 1 Rozdělení didaktických prostředků (Geschwinder, Růžička, Růžičková,
1995)
31
● Učebnice první pomoci
Učebnice jsou jedním ze základních učebních prostředků používaných ve vyučovacím
procesu. Na českém knižním trhu není učebnice, která by se zabývala první pomocí a byla
určena primárně žákům základní školy. Podle výzkumu Skula, který analyzoval učebnice
výchovy ke zdraví a přírodopisu vyšlo najevo, že první pomoc není v učebnicích
preferovaným tématem. Ve většině učebnic je tato problematika zmíněna okrajově v podobě
krátkých odstavců věnujícím se vybraným tématům, nejčastěji volání na tísňové linky, stavění
krvácení a úrazům. Najdou se ale i učebnice, které nezmiňují vůbec (Skula, 2010).
● Video
Videoprojekce patří mezi žáky k oblíbeným výukovým metodám. Organizace
zabývající se problematikou první pomoci jako např. ČČK, Česká resuscitační rada aj. vytváří
videa sloužící k výukovým účelům. To, že je video u žáků oblíbené ale automaticky
neznamená, že jej všichni žáci pečlivě sledují. V rámci první pomoci je pouštění videa
vhodnou doplňkovou metodou, která dokáže zpestřit výuku. Je ale nutné dbát na to, aby se
výuka neomezila pouze na pouštění videa a aby informace byly aktuální, což v případě DVD
kazet, kterými mnohé základní školy disponují, neplatí (Petty, 2006).
● Resuscitační figuríny
Resuscitační figuríny slouží k nácviku srdeční masáže a umělého dýchání. První
resuscitační figurína byla vyrobena v roce 1960 výrobcem hraček Asmundem Laerdalem.
Stalo se tak na popud prof. Petera Safara, který je znám jako zakladatel kardiopulmonální
resuscitace. Výroba první figuríny trvala téměř dva roky, Laerdal pojmenoval figurínu
názvem Resusci Anne („resuscitační Andula“). Tvář figuríny byla inspirována posmrtnou
maskou mladé dívky, která byla v 18. století nalezena utonulá v řece Seině v Paříži. První
model umožňoval nácvik umělého dýchání, v r. 1969 přišel na trh model umožňující srdeční
masáž (Resusci Anne for CPR) a model kojence (Resusci Baby), v r. 1971 bylo možní
zaznamenávat kvalitu prováděné srdeční masáže (Recording Resusci Anne). V současnosti je
na trhu široká škála modelů. Existují základní modely umožňující nácvik srdeční masáže a
umělého dýchání, tyto modely se nejčastěji vyskytují na základních školách. Vývoj figurín šel
mílovými kroky kupředu a na trhu jsou i vysoce sofistikované modely, které jsou počítačově
řízeny a dokáží věrně simulovat srdeční zástavu a další poruchy srdečního rytmu včetně
32
doprovodných fyziologických projevů jako např. pocení, svalový třes, zrychlený/zpomalený
tep aj. (www.resuscitace.cz, 2014).
● AED
Automatický externí defibrilátor (AED) je přístroj používaný při laické resuscitaci.
AED dokáže zhodnotit srdeční rytmus pacienta v bezvědomí a v případě nutnosti podá
postiženému defibrilační výboj. Ovládání je jednoduché, každý přístroj je vybaven
přehledným návodem k obsluze a navíc podává zachránci po zapnutí slovní instrukce. Princip
AED vychází z klasických defibrilátorů z 50. let 20. století., avšak první AED se začaly
používat kolem roku 2000. V současné době je použití AED součástí postupů neodkladné
laické resuscitace. Přístroje jsou nejčastěji rozmísťovány v místech s vysokou koncentrací
osob jako např. sportovní stadiony, nákupní centra, letiště apod. V roce 2008 bylo schváleno
jednotné označení AED v podobě zelenobílého čtverce s piktogramem ve tvaru srdce
s bleskem a bílým křížem v pravém horním rohu (Truhlář, 2010).
Obrázek č.2 Symbol AED (www.resuscitace.cz, 2014)
● Resuscitační masky a roušky
Tyto pomůcky slouží k umělému dýchání z plic do plic, jejich použití se ale
doporučuje pouze školeným zachráncům, jelikož jejich použití vyžaduje určité zkušenosti.
Resuscitační masky vešly do povědomí v roce 2010, kdy je ministerstvo dopravy zařadilo do
povinné výbavy autolékárniček, proti jejich používání se zvedla velká vlna odborné kritiky, a
proto rok poté byly novou vyhláškou z povinné výbavy autolékárniček vyňaty.
● Obvazový materiál
Obvazovým materiálem se rozumí obvazové látky, které se používají k obvazování
ran, zástavě krvácení či znehybnění zlomenin. Obvazový materiál je jednou z nejstarších
33
pomůcek v první pomoci. Již v dávných dobách se lidem stávala zranění, která bylo potřeba
ošetřit. Zprvu se krytí ran používaly listy, rány se ucpávaly směsí suchých travin a mechů.
Dnes existuje nepřeberné množství obvazových materiálů vycházejících z patofyziologie
hojení ran. Pro výuku první pomoci na základních školách se z obvazových materiálů
nejčastěji uplatní hotové obvazy, hydrofilní a elastická obinadla a sterilní krytí různé
velikosti, náplasti, trojcípé šátky (Psennerová, 2007).
● Dlahy
Účelem dlah je zpevnění a znehybnění poraněných kloubů a končetin. Dlahy se
nejčastěji vyrábí z plastu, kovu a dřeva. K nejznámějším zástupcům patří Krammerovy dlahy
vyrábějící se z kovových žebříčků obalených buničitou vatou a obinadlem. V současnosti se
také používají pneumatické nebo vakuové plastové dlahy. V rámci první pomoci lze zhotovit
improvizovanou dlahu z věcí denní potřeby jako např. dlouhého deštníku, turistických hůlek
aj.
● Izotermická fólie
Tato fólie je vyrobená z plastu (polyethylenu) a je pokovena tenkou vrstvou hliníku.
Fólie je nepromokavá, chrání proti profouknutí, ale není nehořlavá. Díky pokovení dokáže
odrazit až 80% tepla vyzářeného lidským tělem, díky čemuž se požívá ke zlepšení tepelného
komfortu u pacientů a v prevenci podchlazení a šoku (www.komorazachranaru.cz).
● Škrtidlo
Škrtidlo slouží k zástavě masivního krvácení, které nejde zastavit tlakovým obvazem.
Typickým příkladem bývají rozsáhlé amputace končetin či otevřené zlomeniny s tepenným
krvácením. Škrtidla se nejčastěji vyrábějí z gumových materiálu o šířce min. 5 cm,
nejznámějším příkladem je Martinovo gumové obinadlo (Zeman, 1998).
● Lékárnička
Lékárnička je zpravidla skříňka nebo vak, ve které je uložen zdravotnický materiál.
Materiální vybavení lékárniček se podstatně liší podle toho, pro koho je lékárnička určena.
Existují např. domácí lékárničky, autolékárničky, lékárničky na pracovišti, lékárničky pro
horolezce aj. Některé lékárničky mají zákonem vymezený povinný obsah (auto-lékárničky,
lékárničky na pracovišti) u jiných závisí vybavení jen na vůli majitele, obecně by lékárnička
34
měla obsahovat léčiva, obvazový materiál a zdravotnické pomůcky. Při výuce první pomoci
by se měli žáci s obsahem lékárničky seznámit a naučit se jej používat (Psennerová, 2007).
● Maskovací sady
Do výuky první pomoci bývá často zařazováno řešení modelových situací. Čím víc se
modelové situace blíží skutečnosti, tím víc je pravděpodobnější, že si žáci osvojí správné
postupy v poskytování první pomoci. K realistickému znázorňování poranění je možné využít
maskovacích sad, pomocí kterých lze různé druhy poranění věrně vytvořit. Maskovací
materiál se dělí na krátkodobý a dlouhodobý. Krátkodobý materiál chystá maskér
bezprostředně před maskováním, patří zde např. umělá krev, zvratky, mozková tkáň. K
dlouhodobému materiálu patří líčidla, štětce, špachtle, nůžky, skalpely, nože, hřebeny,
kartáčky, fixační spreje, vlasové gely, misky na vodu, popel, střepy aj. (Altrichterová, A., V.
Straka a P. Štajer, 2003).
● Karimatky, deky
Jelikož se při výuce první pomoci často nacvičují nejrůznější dovednosti např.
polohování, transport raněných, resuscitace, je nutné zajistit, aby se žáci mohli položit na zem
tak, aniž by se ušpinili, k čemuž slouží tyto pomůcky.
● Ochranné rukavice
Gumové „chirurgické“ rukavice je nutné používat vždy, když hrozí kontakt s krví a
tělními tekutinami. Jejich používáním se předchází přenosu infekčních chorob.
35
3 Metodika výuky vybraných témat první pomoci na druhém
stupni základní školy
3.1 Téma: Volání na tísňové linky
Časová dotace: 45 min.
Vzdělávací oblast RVP ZV: Člověk a zdraví, Člověk a jeho svět
Vzdělávací obor: Výchova ke zdraví
Průřezová témata: Osobnostní a sociální výchova, Výchova v demokratického občana
Mezipředmětové vztahy: Přírodopis, Informační a komunikační technologie
Klíčové kompetence: Kompetence k řešení problému, Kompetence komunikativní,
Kompetence občanské
Metody výuky: diskuse, prezentace, vysvětlování, demonstrace
Formy výuky: frontální výuka, skupinová výuka
Pomůcky: počítač, audio technika, pracovní listy
Vzdělávací cíle:
● Kognitivní:
- žák dokáže vyjmenovat telefonní čísla tísňových linek
- žák je schopen zvolit podle povahy situace vhodné tísňové číslo a jeho výběr zdůvodnit
● Afektivní:
- žák si uvědomuje důležitost ovládání volání na tísňové linky
- žák si je vědom negativních následků při zneužívání tísňových linek
● Psychomotorické:
- žák je schopen telefonem přivolat pomoc na místo události
- žák ovládá zapínání handsfree na mobilním telefonu
36
Postup a časový harmonogram:
Úvod (5 minut)
Pozdravení žáků, zápis docházky do třídní knihy, sdělení tématu a cílů vyučovacích
hodin.
Motivace (5 minut)
Učitel žákům stručně představí problematiku první pomoci a zdůrazní žákům, že se
budou dozvídat důležité informace. Následně představí první probírané téma, kterým je volání
na tísňové linky. V úvodu se zeptá žáků, zda měli zkušenost s voláním na tísňové linky.
V případě, že tuto zkušenost měli, poprosí je, aby se o svou zkušenost podělili s ostatními.
Hovory s žáky stručně rozebere, proč volali, na jaké tísňové číslo, jak hovor probíhal a jak
dopadl.
Expozice (10 minut)
Učitel vyloží žákům novou látku pomocí prezentace v programu PowerPoint,
prezentace č. 1 Volání na tísňové linky. Během výkladu zapojuje žáky do hodiny tak, že se
jich ptá na potřebné informace. Učitel hovoří jasně a výstižně, důležité informace zdůrazňuje
a opakuje, případné nejasnosti žákům vysvětluje.
V průběhu výkladu jsou zmíněna národní a mezinárodní tísňová čísla, žákům je
vysvětleno jaká tísňová čísla mají podle povahy nastalé situace volat. Podrobně jsou probrány
informace, které je nutné dispečerovi tísňové linky sdělit a z jakého důvodu. V závěru
výkladu jsou zmíněny chyby, kterých se volající nejčastěji dopouštějí, a kterých se je potřeba
vyvarovat.
Aplikace (10 minut)
Žákům jsou puštěny tři autentické telefonní hovory z tísňové linky zdravotnické
záchranné služby. Úkolem žáků je poslouchat jednotlivé hovory a na základě informací, které
se dozvěděli z prezentace, hovor zhodnotit a říci, co volající udělal dobře nebo špatně.
Hovor 1
V prvním hovoru volá muž na tísňovou linku zdravotnické záchranné služby, kvůli
náhlému kolapsu své čtyřicetipětileté ženy. Volající je značně rozrušený, operátorka se ho
snaží uklidnit a získat potřebné informace, což se ji zpočátku daří. Zvrat ale nastává v situaci,
37
kdy operátorka potřebuje upřesnit zdravotní stav postižené, která se nachází ve vedlejší
místnosti, než ze které telefonuje manžel. Operátorka proto vyšle manžela, aby její stav
zkontroloval a popsal jí ho. Manžel proto jde za manželkou, a když vidí, že bezvládně leží na
zemi a nedýchá, zpanikaří a ukončí spolupráci s operátorkou. Celá situace by dopadla fatálně,
kdyby operátorku nenapadlo zavolat sousedům, kteří postižené poskytli před příjezdem ZZS
pomoc (Špičák, 2011).
Hovor 2
Druhý hovor se týká nahlášení dopravní nehody osobního automobilu. Na tísňovou
linku volá mladá slečna, která s operátorkou dobře spolupracuje. Průběh hovoru je ale po
celou dobu narušován třetí osobou, a to mladší sestrou volající. Ta, ač v dobré víře, své sestře
neustále skáče do řeči, čímž hovor zbytečně prodlužuje. Operátorka se ji snaží zaměstnat, aby
nebyl hovor narušován, bohužel se jí to ale nedaří. Operátorce se ale nakonec podaří zjistit
všechny potřebné informace a předat instrukce dívkám. Dopravní nehoda naštěstí nebyla
vážná, takže zbytečně dlouhý hovor neměl negativní následky na zdraví postižené (Špičák,
2011).
Hovor 3
Ve třetím hovoru volá syn kvůli potížím svého otce, který si stěžuje na bolest na
prsou. Syn s operátorem spolupracuje velice dobře. Poté, co se operátor vyptá na vše potřebné
a podá synovi instrukce je na místo vyslána posádka ZZS a hovor je ukončen tím, že pokud se
stav otce zhorší, má syn opět volat na tísňovou linku. Bohužel se otcův stav za několik minut
zhorší natolik, že postupně upadá do bezvědomí a syn opět volá na tísňovou linku. Tentokrát
hovor zvedá jiný operátor, který se nejprve musí v situaci zorientovat. Operátorka na základě
zdravotního stavu otce je nucena zahájit tzv. TANR (telefonicky asistovanou resuscitaci). Syn
svému otci provádí do příjezdu ZZS srdeční masáž, čímž výraznou měrou přispívá k přežití
svého otce (Špičák, 2011).
Fixace (15 minut)
Žáci obdrží pracovní listy, Pracovní list č.1, s otázkami a úkoly na probrané téma, ten
samostatně vyplní a následně společně zkontrolují. Vyplněný pracovní list bude sloužit jako
zápis.
38
Prezentace č.1 Volání na tísňové linky
39
40
3.2 Téma: Poruchy vědomí, kardiopulmonální resuscitace
Časová dotace: 45 min.
Vzdělávací oblast RVP ZV: Člověk a zdraví
Vzdělávací obor: Výchova ke zdraví
Průřezová témata: Osobnostní a sociální výchova, Výchova v demokratického občana
Mezipředmětové vztahy: Přírodopis, Informační a komunikační technologie
Klíčové kompetence: Kompetence k řešení problému, Kompetence komunikativní,
Kompetence občanské
Metody výuky: diskuse, výklad, vysvětlování, předvádění
Formy výuky: frontální výuka, skupinová výuka
Pomůcky: počítač, sešity, resuscitační figuríny, resuscitační maska, karimatky, deky,
pracovní listy
Vzdělávací cíle:
● Kognitivní:
- žák vyjmenuje poruchy vědomí
- žák popíše způsoby jakými lze zprůchodnit dýchací cesty
● Afektivní:
- žák si uvědomuje závažnost situace při ztrátě vědomí, a proto je ochoten raněnému pomoci
● Psychomotorické:
- žák dokáže rozpoznat poruchu vědomí a zhodnotit stav dýchání
- žák dokáže zvolit vhodnou polohu pro pacienta s poruchou vědomí
- žák je schopen správně provádět srdeční masáž
41
Postup a časový harmonogram:
Úvod (2 minuty)
Pozdravení žáků, zápis docházky do třídní knihy, sdělení tématu a cílů vyučovacích
hodin.
Motivace (3 minuty)
Učitel žákům stručně představí téma hodiny a motivuje tím, že si budou moci
vyzkoušet srdeční masáž na resuscitační figuríně. V úvodu se zeptá žáků, zda už někdy zažili
epileptický záchvat, kolaps či jakoukoliv jinou poruchu vědomí, ať už u sebe sama nebo u jiné
osoby. V případě, že tuto zkušenost měli, poprosí je, aby se o svou zkušenost podělili
s ostatními.
Expozice a aplikace (35 minut)
Učitel pomocí prezentace v programu PowerPoint začne probírat jednotlivé poruchy
vědomí, přitom žákům zdůrazňuje, co si mají zapsat do sešitu. U každé poruchy žákům
stručně vysvětlí, proč porucha vzniká, jaké jsou její projevy a jaké jsou správné i nesprávné
postupy v rámci první pomoci. K předvádění správných postupů využívá figuranty z řad žáků.
U epileptického záchvatu může žákům pustit pro lepší představu video viz. prezentace č. 2
Poruchy vědomí a KPR.
Poté, co je probrána a na figurantovi ukázána zotavovací poloha, jsou vyzváni žáci,
aby vytvořili dvojice, vzali si deky a karimatky a vzájemně se zkusili do této polohy uložit.
Učitel kontroluje správný postup žáků. Když si všichni žáci vyzkouší polohování, vrací se do
lavic.
Učitel pokračuje ve výkladu, na úvod tématu kardiopulmonální resuscitace pustí
žákům motivační video viz. prezentace č. 2 Poruchy vědomí a KPR. Jako u předešlých témat
uvede příčiny srdeční zástavy, její fyziologické projevy a správný postup resuscitace,
následuje praktický nácvik srdeční masáže na dvou resuscitačních figurínách. Žáci opět
vytvoří dvojice, jeden z dvojice masíruje po dobu jedné minuty a druhý z dvojice mu počítá
počet kompresí hrudníku. Pro lepší odhad správné frekvence se žákům může pustit písnička
„Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas“. Úkolem žáků je masírovat v rytmu této písničky.
Učitel se žáky během masáže snaží upozorňovat na jejich chyby, nejčastěji na nízké
stlačování hrudníku, přerušovanou masáž nebo zbytečně rychlou masáž.
42
Fixace (5 minut)
Učitel provede shrnutí celé hodiny a na závěr rozdá žákům do dvojic až trojic pracovní
listy (Pracovní list č. 2 – 10) s modelovými situacemi, jejichž řešení si žáci budou muset za
domácí úkol připravit a v úvodu následující hodiny dojde k jejich zkontrolování.
Prezentace č. 2 Poruchy vědomí a KPR
43
44
45
3.3 Téma: Stavění krvácení, obvazování
Časová dotace: 45 min.
Vzdělávací oblast RVP ZV: Člověk a zdraví
Vzdělávací obor: Výchova ke zdraví
Průřezová témata: Osobnostní a sociální výchova
Mezipředmětové vztahy: Přírodopis
Klíčové kompetence: Kompetence k řešení problému, Kompetence pracovní, Kompetence
sociální a personální
Metody výuky: výklad, vysvětlování, demonstrace
Formy výuky: frontální výuka, skupinová výuka
Pomůcky: pracovní listy, sešity, sterilní krytí, obvazy, trojcípý šátek, gumové rukavice
Vzdělávací cíle:
● Kognitivní:
- žák vyjmenuje druhy krvácení
- žák vyjmenuje pomůcky, které může použít k zastavení krvácení
● Afektivní:
- žák si uvědomuje nebezpečnost velké krevní ztráty
● Psychomotorické:
- žák dokáže zhotovit tlakovým obvaz a správně zaškrtit končetinu
46
Postup a časový harmonogram:
Úvod (17 minut)
V úvodu hodiny dojde ke zkontrolování pracovních listů, Pracovní list č. 2 - 10
z minulé hodiny. Každá skupinka přečte svou modelovou situace a seznámí třídu se svým
způsobem jejího vyřešení. Třída zhodnotí, zda byl úkol vyřešen správně.
Motivace (2 minuty)
Sdělení tématu hodiny. Žáci budou motivováni tím, že se budou učit praktickým
dovednostem – zhotovení tlakového obvazu, zaškrcení končetiny.
Expozice (10 minut)
Učitel žákům vyloží novou látku, kterou si žáci zapíší do sešitu. Rozdělí krvácení na
vnější (je na pohled viditelné a vzniká porušením kožního krytu) a vnitřní (krvácení uvnitř
těla), seznámí žáky s druhy krvácení: vlásečnicové (slabé život neohrožující) krvácení, žilní
(plynule vytékající tmavě červená krev), tepenné (světle červená pulzující krev).
Vysvětlí, že krvácení z nosu raněného posadíme do předklonu, stlačíme mu měkké
části nosních křídel po dobu 10ti minut. Upozorníme raněného, aby krev nepolykal, nesmrkal
a vyvaroval se větší fyzické námaze. Pokud se krvácení nepodaří zastavit, zajistíme raněnému
lékařské ošetření.
Dále žákům vysvětlí, že se masivní krvácení staví stlačením krvácejícího místa v ráně
a následně přiložením tlakového obvazu, který se skládá ze tří vrstev. V případě amputací,
otevřených zlomenin eventuálně neúčinnosti tlakového obvazu se k zástavě krvácení používá
škrtidlo. To musí mít šířku alespoň 5 cm a přikládá se nad krvácející ránu. Učitel nezapomene
žákům zdůraznit používání ochranných rukavic, coby ochrany před infekčními nemocemi.
Aplikace a fixace (16 minut)
Žáci vytvoří dvojice a zkouší si zhotovit tlakový obvaz, přikládat škrtidlo. Učitel
kontroluje správnost jejich kroků a opravuje případné chyby.
47
3.4 Téma: Rány a úrazy teplem
Časová dotace: 2 x 45 min.
Vzdělávací oblast RVP ZV: Člověk a zdraví
Vzdělávací obor: Výchova ke zdraví
Průřezová témata: Osobnostní a sociální výchova
Mezipředmětové vztahy: Přírodopis, Fyzika, Chemie
Klíčové kompetence: Kompetence k řešení problému, Kompetence pracovní, Kompetence
sociální a personální
Metody výuky: výklad, vysvětlování, práce s textem
Formy výuky: skupinová výuka, frontální výuka
Pomůcky: pracovní listy, maskovací sada (těsto, umělá krev, nůž, drátěnka, popel, střepy, gel
na vlasy, papírový kapesník), obvazy, sterilní krytí, náplast, nůžky
Vzdělávací cíle:
● Kognitivní:
- žák vyjmenuje druhy ran
- žák vyjmenuje příčiny a příznaky ran
● Afektivní:
- žák si uvědomuje důležitost správného ošetření ran
● Psychomotorické:
- žák dokáže správně ošetřit odřeninu, bodnou a řeznou ránu, popáleninu, pokousání hmyzem
a uštknutí hadem
48
Postup a časový harmonogram:
Úvod (5 minut)
Pozdravení žáků, zápis docházky do třídní knihy. Opakování probrané látky z minulé
hodiny formou zkoušení žáků ve třídě.
Otázky k opakování:
Vysvětli, z jakých důvodů může vzniknout krvácení z nosu a jak lze zastavit?
Uveď, jakými způsoby můžeš zastavit masivní krvácení?
Popiš, jak bys udělal tlakový obvaz?
Vyjmenuj situace, ve kterých zastavujeme krvácení pomocí škrtidla a popiš, jaké zásady musí
být při zaškrcování dodrženy.
Motivace (2 minuty)
Sdělení tématu a cílů vyučovací hodiny. Žáci budou motivováni tím, že budou
ošetřovat namaskované rány u svých spolužáků.
Expozice a fixace (38 minut)
Žáci se rozdělí do skupin a každá skupina obdrží pracovní list s odborným textem a
otázkami, na které po přečtení odpoví. Z každé skupiny si učitel vybere jednoho figuranta a
v mezidobí, kdy žáci studují texty, namaskuje figurantům zranění. Otázky jsou poskládány
takovým způsobem, aby jejím zodpovězením bylo stručně a jasně představeno konkrétní dílčí
téma. Skupinky poté budou předstupovat před tabuli, seznamovat zbytek třídy s daným
tématem a přitom ošetřovat namaskované figuranty.
Příklad: Odřeniny
Co je odřenina a jak vzniká?
Odřenina je povrchová rána, která vzniká působením nadměrného násilí na pokožku.
49
Čím může být odřenina komplikovaná?
Odřenina může být komplikovaná přítomností nečistot v ráně a vznikem infekce v ráně.
Jaký je postup při ošetření odřeniny?
První pomoc spočívá v odstranění nečistot z rány opláchnutím proudem vody, a vyčištění
okolí rány mýdlem nebo dezinfekcí. Hrubé mechanické drhnutí rány se nedoporučuje.
Postup:
Žáci přečtou a zodpoví otázky týkající se odřenin a poté ošetří namaskovanou odřeninu.
● Úkol č.1 Odřenina
Odřeniny jsou povrchové rány vznikající působením nadměrného násilí na pokožku.
Odřenina může být komplikována přítomností nečistot v ráně (drobný štěrk, písek, škvára) a
z důvodu porušení celistvosti kůže také vznikem infekce.
První pomoc u odřenin spočívá v odstranění nečistot z rány, opláchnutí vodou a
vyčištění okolí rány mýdlem nebo dezinfekcí. Hrubé mechanické drhnutí rány se
nedoporučuje. Odřeninu je možné krýt náplastí nebo obvazem. U rozsáhlých odřenin
konzultovat očkování proti tetanu s lékařem (Franěk, 2011).
Otázky:
1. Vysvětli, co je odřenina a jak vzniká?
2. Vysvětli, čím může být odřenina komplikovaná?
3. Předveď na figurantovi správný postup ošetření odřeniny?
Maskování
Potřeby: umělá krev, popel, štěrk, drátěnka
Postup: Umělá krev se nanese na vybrané místo a rozetře se drátěnkou, pokud má být
odřenina znečištěná, posype se popelem nebo štěrkem.
50
Obrázek č.3 Odřenina (www.e-besedy.cz, 2014)
● Úkol č. 2 Řezné rány
Řezné rány vznikají poraněním ostrým předmětem nejčastěji nožem, nůžkami, sklem.
Řezné rány mají rovné okraje, ze kterých rána krvácí. Jako u všech ran zde hrozí zanesení
infekce a vykrvácení v závislosti na velikosti a hloubce rány (Franěk, 2011).
Malé řezné rány cca do 1 cm mohou být ošetřeny tzv. mašličkovým obvazem – náplast
vystřižená do tvaru mašličky. U rozsáhlých ran je třeba vyčistit ránu (odstranit volné střepy) a
zastavit krvácení tlakovým obvazem a přivolat odbornou pomoc (Bydžovský, 2001).
Otázky:
1. Vysvětli, jak vzniká řezná rána?
2. Vysvětli, čím je postižený s řeznou ranou ohrožený?
3. Předveď na figurantovi správný postup při ošetření řezné rány?
Maskování
Potřeby: umělá krev, modelovací hmota, špachtle
Postup: Na místo, kde chceme vytvořit řeznou ránu, naneseme tenkou vrstvu těsta, ve kterém
špachtlí vytvoříme rýhu. Na ránu naneseme umělou krev.
Obrázek č.4 Řezná rána (www.ppp.zshk.cz, 2012)
51
● Úkol č.3 Bodné rány
Bodné rány vznikají průnikem tenkého ostrého předmětu do tkáně. Nemusí být
provázeny velkým zevním krvácením, ale mohou způsobit masivní vnitřní krvácení, které
ohrožuje postiženého na životě (Zeman, 1998).
Bodné rány ošetřujeme následovně. Zabodnutá cizí tělesa, pokud nejsou volně v ráně,
nevyndáváme, ale fixujeme v ráně tak, že je obložíme obvazy. Při píchnutí injekční stříkačkou
necháme ránu pod studenou vodou krvácet, poté dezinfikujeme a při podezření na
infikovanou stříkačku navštívíme lékaře (Bydžovský, 2008).
Otázky:
1. Vysvětli, jak vzniká bodná rána?
2. Vysvětli, čím je postižený s bodnou ranou ohrožen?
3. Předveď na figurantovi správný postup při ošetření bodné rány?
Maskování
Potřeby: umělá krev, modelovací hmota, nůž, sklo
Postup: Na místo, kde chceme vytvořit bodnou ránu, naneseme silnější vrstvu těsta, do
kterého umístíme zabodnutý předmět (nůž, střep skla). Na ránu naneseme umělou krev.
Obrázek č.5 Cizí těleso v ráně (www.armytccc.webnode.cz, 2009)
52
● Úkol č.4 Vyjmutí klíštěte
Klíště se odstraní tak, že se odezinfikuje místo jeho přisátí, a poté se kývavými či
kroutivými klíště vytáhne, následuje opětovná dezinfekce místa přisátí. Chybným postupem je
jakékoliv zabíjení klíštěte mačkáním či potírání olejů a mastí (Franěk, 2011).
Otázky:
1. Popiš, jaký je správný postup při vytáhnutí klíštěte?
2. Uveď chybné postupy při vytáhnutí klíštěte?
Obrázek č.6 Klíště (www.ventus.skauting.cz, 2013)
Maskování
Potřeby: umělý model klíštěte, fixátor (bezbarvý lak ve spreji)
Postup: Klíště naneseme na potřebnou část a zafixujeme.
● Úkol č. 5 Ušknutí hadem
Zmije obecná je jediným jedovatým hadem žijícím v ČR. Po uštknutí bývají v kůži
patrny dvě ranky. Uštknutí zmijí nebývá ve většině případů smrtelné. První pomoc spočívá
v uklidnění postiženého, zajištění absolutního klidu postiženého. Rána se dezinfikuje, sterilně
překryje a nad ranou směrem k srdci se provede bandáž elastickým obinadlem. Končetina se
znehybní a může se chladit. Jed se z rány nevysává, nevymačkává, rána se nerozřezává ani