Post on 01-Aug-2020
Lidská
důstojnost
ZS 15/16 doc. Jindřich Šrajer, Dr.
theol.
Lidská důstojnost
Historický a kulturně společenský kontext
(globalizace, pluralita, multireligiozita,
multikulturnost …)
Pojmové ujasnění
(lidská důstojnost/ důstojnost člověka (osoby))
Historický vývoj pojmu lidská důstojnost
Lidská důstojnost
Základ lidské existence, pokojného soužití
mezi lidmi, platforma diskuse
kontroverzních (naléhavých) otázek.
Lidské důstojnosti (důstojnosti člověka) se
dovoláváme, když je: pošlapávána nebo
ohrožována.
Lidská důstojnost
Je základem:
Charty spojených národů z 26. 6. 1945
Všeobecné deklarace lidských práv (1948)
(bezprostřední odpověď na masová zvěrstva proti lidskosti
dvou světových válek)
moderních ústav vyspělých zemí
Lidská důstojnost „My, členové spojených národů jsme pevně rozhodli
(...), obnovit a posílit naši víru (....) v lidskou důstojnost
a hodnotu lidské osoby.“
(preambule Charty spojených národů z 26. 6. 1945)
„Všichni lidé se rodí svobodní a stejné důstojnosti a
práv.“
(1. článek Všeobecné deklarace lidských práv 10. 12. 1948)
Lidská důstojnost
„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a
právech. Základní práva a svobody jsou
nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a
nezrušitelné“.
(čl. 1. Listiny základních práv a svobod promulgovanou v roce 1993).
Lidská důstojnost Realita 21. stol.: ve světě dochází trvale k porušování lidských práv a
svobod
(IS, války, terorismus, mučení, drogové mafie ...)
(Rusko, Ukrajina, Čína, Severní Korea, Irák, Irán, Sýrie, Afganistán, Mexiko…)
organizace lidských práv „Amnesty international“.
založena v roce 1961 (londýnský advokát Peter Benson)
upozorňuje na nejkřiklavější případy porušování lidských práv.
vyvíjí tlak na zodpovědné činitele
Shrnutí Respekt k důstojnosti člověka je základem
pokojného soužití, humanity.
Úcta k člověku je trvalým požadavkem. Realizace
této úcty v dějinách, je často podmíněna
dobovým chápáním člověka.
Pojem lidská důstojnost je v základu VDLP a ústav
vyspělých zemí.
V 21. stol. dochází přesto k masivnímu pošlapávání
lidské důstojnosti (války, terorismus, mučení, vykořisťování…)
Lidská důstojnost Těžko definovatelná
Nebezpečí:
často omílané, vysmívané, bezobsažné fráze,
hezké floskule, prázdného slova. Používáme ho vždy, když postrádáme věcné argumenty.
Důležité otázky:
Má vůbec pojem lidské důstojnosti normativní sílu? Je pojem lidské důstojnosti jednotně vykládán?
Lidská důstojnost
Pojem lidská důstojnost:
je zatížen růzností výkladů
těší se pozornosti rozličných disciplín
(filosofie, teologie, náboženství, etiky, politiky, práva, psychologie,
sociální práce, literatury, umění aj.)
specifická pojmová interpretace
jednostranná konkretizace
Lidská důstojnost
Etymologická otázka
„lidská důstojnost“
nebo
„důstojnost člověka“
Lidská důstojnost Není výlučně západního původu - má zde však
hluboké kořeny
různorodost interpretací
opakované a nové pokusy o jeho výklad a
zdůvodnění
v mnohém se překrývají a doplňují
Lidská důstojnost
Po mnoho století
výlučným tématem filozofie a náboženství
v novověku
tématem jurisprudence a politiky
Lidská důstojnost synonyma:
váženost, vážnost, ctihodnost, vznešenost, vhodnost,
slušnost, náležitost
hodnost
Lidská důstojnost „[Důstojnost] jest tolik, jako zasloužilost, hodnost, cena osobní, vážnost (v chování), ve smyslu konkrétním i úřad čestný. Vaše
[Důstojnost]-i vyskytuje se jako titul praelátův, opatův,
představených katedrálních a kolegiátních kapitol. [Důstojný] tolik jako stálý, věrný (kdo dostojí svému slovu), dále vážný, zasloužilý,
hodný něčeho vůbec a cti zvláště. Odtud vyskytuje se [Důstojnost]
(reverendus) jako titul nižšího duchovenstva. Veledůstojný
(admodum reverendu), titul kanovníkův katedrálních atd., vysoce
důstojný (amplissimus), titul praelátův, opatův, nejvýše důstojný,
nejdůstojnější (reverendissimus) titul biskupů atd“.
(Ottův slovník naučný)
Lidská důstojnost
kontingentní sociální nebo podmíněná:
ocenění osobních kvalit či zásluh jednotlivce
privilegované společenské postavení člověka
připisuje se jen vybraným lidem (exkluzivita)
může být získána, ztracena či znovu osvojena
váže na sebe požadavek rozličného respektu a
úcty
není mravním požadavkem
nemusí se výlučně vztahovat na člověka (živočichové, rostliny, příroda, lidské výtvory)
Lidská důstojnost
inherentní ontologicky pojatá (v něčem obsažená)
nepodmíněná důstojnost
metafyzický (vnitřní) bytostný charakter člověka
nárokuje si respekt mravního ohledu
inkluzivní pojetí lidské důstojnosti
vztahuje se na všechny lidi
konkretizuje se v realizaci etických požadavků
má se projevovat odpovídajícími činy důstojným
myšlením a jednáním
Shrnutí
V průběhu dějin se koncipují dvě
podstatné výkladové formy lidské
důstojnosti – kontingentní a inherentní
pojetí.
V západních dějinách se tyto dva
výkladové přístupy doplňují. Člověk jako
důstojná bytost, má svým životem tuto
důstojnost osvědčovat a prohlubovat.
Otázky V jakém významu se používá v běžné řeči slovo
„důstojný“?
V čem spatřuješ hlavní rozdíl mezi kontingentním a
inherentním pojetím lidské důstojnosti? Jaký má
toto rozlišení dopad do praxe?
Jaký je rozdíl mezi morálním ohledem a respektem
velké úcty? Uveď příklad!
Pojetí důstojnosti v pohanské
antické filozofii
zdůrazňuje jedinečnost člověka (zóon logon echón a zóon politikon)
nepracuje s pojmem „důstojnost člověka“
převažuje kontingentní pojetí lidské důstojnosti
Sofisté artikulují poprvé subjektivitu člověka (člověk je míra všech věcí!). Připravují půdu ideji kosmopolitismu
Sokrates, Platón, Aristoteles shoda v důrazu na odpovědnost člověka vůči společnosti na jeho úsilí o dobrý život!
Aristoteles – božský prvek v člověku (rozum), ctnost (velkomyslnost)
Stoikové (Cicero) – důstojnost člověka
Pojetí důstojnosti v pohanské
antické filozofii „Velkomyslný jest ten, kdo se pokládá za hodna velkých věcí a
skutečně jich také hoden jest. Ten totiž, kdo se tak cení, aniž jest
toho hoden, jest člověk pošetilý, žádný ctnostný člověk však není
pošetilý ani nerozumný. Velkomyslný jest tedy ten jmenovaný;
neboť ten, kdo jest hoden malých věcí a pokládá se za hodna jen
takových, jest rozumný, nikoli však velkomyslný. Velkomyslnost totiž
záleží ve velikosti, jako také krása ve veliké postavě, kdežto lidé
malé postavy jsou sliční a souměrní, nikoli však krásní. Ten, kdo se
pokládá za hodna velkých věcí, aniž jest jich vskutku hoden, jest
nadutý, ten však, kdo se pokládá za hodna větších věcí než
opravdu jest, není vždy nadutý. Ten, kdo se pokládá za hodna
menších věcí, nežli jest, jest malomyslný.“
(Nikomachova etika 1123b)
Pojetí důstojnosti v pohanské
antické filosofii „Jest tedy velkomyslný člověk co do velikosti na vrcholu, co do správnosti ve
středu – neboť se cení podle hodnoty -; ostatní tak činí buď příliš mnoho nebo příliš
málo.(…) Velkomyslný člověk, poněvadž jest hoden největších věcí, jest asi
nejlepší; (…) Opravdu tedy velkomyslný člověk musí být nutně dobrý. I zdá se, že
vlastní předností velkomyslného člověka jest velikost v každé ctnosti. (…) Přihlížíme-
li k jednotlivostem, jevil by se velkomyslný člověk zcela směšným, kdyby nebyl
dobrý. Nebyl by ani cti hoden, kdyby byl špatný; (…) Nejvíce tedy, opakuji, má
velkomyslný člověk vztah ke cti, ale také umírněně se bude chovati k bohatství,
moci a všelikému zdaru a nezdaru, ať se přihodí jakkoli, i nebude se ani příliš
radovati ve zdaru, ani v nezdaru příliš truchliti. Neboť ani ke cti, ač jest největší, se
tak nechová – vždyť moc a bohatství jsou žádoucí pouze pro čest; ten tedy, kdo
je má, chce býti pro ně ctěn -; tomu, komu čest jest nepatrnou věcí, jsou jí i ostatní
věci (…). Co se týká zdraví anebo dobrého stavu a jest příjemné, touží mírně a jak
má, i po ostatních příjemnostech, když nejsou oněm na překážku, anebo nejsou
proti krásnu nebo nad jeho majetkové poměry.“
(Nikomachova etika 1123b, 1124, 1119)
Pojetí důstojnosti v pohanské
antické filosofii
„Ani nemluví mnoho o lidech; ani totiž nevypravuje o sobě,
ani o druhém; neboť mu nejde o to, aby byl chválen, ani o
to, aby ostatní byli haněni, ani zase není přítelem
vychvalování; proto o jiných zle nemluví, ani o nepřátelích,
leč pro jejich zpupné chování. (…). I pohyb u
velkomyslného člověka se zdá býti pozvolný, hlas vážný,
mluva klidná; vždyť ten, kdo usiluje o málo věcí, nekvapí,
ani nenapíná hlasu ten, kdo nic za velké nepokládá; neboť
křik a unáhlení pocházejí odtud.“
(Nikomachova etika 1125)
Pojetí důstojnosti v pohanské
antické filosofii
„Jestliže naše přirozenost žádá, aby člověk pomáhal člověku, ať je
to kdokoliv, jen právě proto, že je to člověk, musí být podle téže
přirozenosti i prospěch všech lidí věcí společnou. A jestliže tomu
tak je, jsme všichni spojeni jedním a týmž přirozeným zákonem, a
jestliže toto platí, jistě nám přirozený zákon zakazuje, abychom
jeden druhému ubližovali. (…). Ti lidé pak, kteří tvrdí, že sice
musíme mít ohled na spoluobčany, ale nikoli na cizince, ti popírají
cit pospolitosti celého lidského rodu. (…). Kdybys způsobil
v něčem újmu člověku zcela neužitečnému jen pro svůj vlastní
prospěch, jednal bys člověka nedůstojně a proti zákonům
přírody.“
(Cicero, De officiis, III, 27,28,30)
Shrnutí V pohanské antice převládá kontingentní pojetí
lidské důstojnosti.
Aristoteles věnuje pozornost božskému prvku v
člověku (rozum). Důstojnost ztotožňuje s
velkomyslností, ta předpokládá dobrý život, ctnost.
Stoikové rozvíjejí ideu kosmopolitismu. Otevírají
prostor pro pojetí důstojnosti člověka.
Cicero shrnuje stoické myšlení a myšlenky římského
práva a hovoří o důstojnosti každého člověka.
Otázky
V čem je pro pojetí důstojnosti člověka
významný přínos starověké, pohanské
antiky?
Co objevujeme ve vztahu k lidské
důstojnosti u Aristotela?
V čem je zajímavý a přínosný Cicero ve
vztahu k pojetí lidské důstojnosti?
Pojetí důstojnosti v Bibli Bible neobsahuje systematické učení o člověku – je zde množství
rozličných obrazů člověka -, ani samotný pojem důstojnost člověka.
jsou zde důležité výpovědi, které jsou pro biblickou řeč o člověku, a tím také pro diskusi o jeho důstojnosti, určující.
biblické, „hebrejské myšlení“ před - helenské antiky, se odlišuje od
„myšlení řeckého.“ Starozákonní člověk uvažuje v aspektech a konstelacích. Starozákonní Izraelita si uvědomuje, že je Bohem stvořenou bytostí. Jeho život se odvíjí ve vztazích. Nechápe se jako autonomní jedinec.
problém: rozporuplnost výpovědí o důstojnosti člověka - positivní vykreslení ideje důstojnosti člověka x případy nehumánního násilí páchaného na nepřátelích Izraele ve jménu Božím. Napětí mezi bídou a
důstojnosti člověka (Job).
pozitivní idea důstojnosti člověka - zpráva o stvoření (Gn 1 -11) a skutečnost Kristova vtělení.
Shrnutí Ve Starém zákoně se řeší napětí mezi důstojností (vznešeností) a
bídou (misérii) člověka. Důstojnost člověka je postavena na čl.,
jako Božím obrazu. Člověk může důvěřovat Bohu i v obtížných
situacích, důstojnost je zachována nevypověditelností
vzájemného vztahu mezi člověkem a Bohem, ze strany Boha.
SZ rozvíjí „kulturu lidské důstojnosti.“ Předkládá ustanovení, která
mají chránit svobodu, dobré jméno člověka. Péče o lidskou
důstojnost zahrnuje ochranu slabých, ochranu života a štěstí
člověka.
Lidská důstojnost podtrhuje lidskou vzájemnost a solidaritu.
Ježíš představuje dokonalost lidství a božství. Bere na sebe zlo a
hřích člověka a lidstva – vykupuje je. Skrze zmrtvýchvstání
odhaluje eschatologický rozměr lidské důstojnosti.
Ježíš zakládá bratrství a sesterství všech lidi. Všichni jsou si před
Bohem rovni, za všechny položil svůj život.
Otázky V čem se liší pojetí důstojnosti v pohanské antice a
Bibli ?
Základem podobnosti člověka s Bohem je jeho
schopnost komunikace – má vliv na úroveň této
komunikace, zda člověk v Boha věří či nevěří?
Člověk má podle bible vládnout živočišné říši – jak
má tuto nadvládu z etického hlediska realizovat?
Jak rozumíš tomu, že důstojnost člověka je v bibli
chápána jako dar?
Jak rozumíš Kristově vtělení vzhledem k důstojnosti
člověka a rovnosti všech lidí?
Pojetí důstojnosti v období
patristiky
Období patristiky (1. – 7. stol. po Kr.)
Řečtí otcové
(Tertulián, Origénes, Klement Alexandrijský, Justin mučedník, Jan Zlatoústý, Cyril Alexandrijský, Řehoř
Nýsský, Řehoř Naziánský, Basilej,…)
Latinští otcové
(Ambrož, Jeroným, Augustin, Řehoř Veliký, Lev I. Veliký, Laktanc…)
Pojetí důstojnosti v období
patristiky
Vliv biblického učení o stvoření a stoické
filosofie
Otázka ztráty lidské důstojnosti v důsledku
provinění člověka
Rovnost všech lidí před Bohem
Výsostné postavení člověka v rámci stvoření
Pojetí důstojnosti v období
patristiky Ztráta lidské důstojnosti skrze hřích?
starší křesťanští autoři ne vždy zřetelně rozlišovali: mezi
přirozenou podobností člověka s Bohem na základě
stvoření, náležející všem lidem (imago creationis) a
nadpřirozenou podobností - zdokonalení skrze milost.
Tertulián: v duši hříšníka zůstává obsaženo stvořené,
původní dobro. Co pochází od Boha, nebude zničeno,
nýbrž zatemněno. Na špatném člověku je vždy něco
dobrého, jako na dobrém je i malinko špatného.
Klement Alexandrijský předpokládá i u pohanu
podobnost s Bohem. U křesťanů se umocňuje na
základě křtu.
Pojetí důstojnosti v období
patristiky
Řehoř Nýsský: Boží obraz v člověku je hříchem
zpitvořen k nepoznání - podobně jako nepoznáme
člověka, který padl obličejem do bláta – mění se
v obraz zlého. Hřích znehodnocuje Boží dar. Boží
obraz však není nenávratně ztracen, je pouze zakryt.
U významných řeckých církevních otců se zdá, že
z lidské důstojnosti hříšníka toho mnoho nezůstane
– jde však často při těchto vyjádřeních o rétorické
figury, nadsázky.
Pojetí důstojnosti v období
patristiky
Ambrož: u hříšníka dochází k úplné ztrátě
podobnosti s Bohem. Hříchem ztrácí člověk své
jméno, stává se někým jiným. Mění se v nicotného
člověka. Boží milost mu dává možnost nového
začátku.
Starokřesťanští teologové – jakož i teologové
pozdějších dob - v duchu antické a biblické
tradice srovnávají neřestné lidi se zvířaty. S oblibou
se odkazují na 49 žalm, verš 13:
„Ale člověk, byť byl ve cti, nemusí ani noc přečkat; podobá se zvířatům, jež zajdou“.
Pojetí důstojnosti v období
patristiky
Tacián: je názoru, že člověk by se neměl více
nazývat člověkem, když jedná jako zvíře.
Laktanc: se domnívá, že po odstranění
náboženství nemůže být zachována ani moudrost
ani spravedlnost. Klesneme pak buď skrze ztrátu rozumu k tuposti zvířat nebo k divokosti bestie.
Ambrož: odkazuje na to, že PS připisuje hříšníkům
zvířecí jména: had, mezek, kůň, liška. Právem už
není nazýván člověkem, protože se změnil a z člověka se stal někdo podobný zvířeti. Podobně hovoří sv. Augustin.
Pojetí důstojnosti v období
patristiky církevní otcové hovoří o rovnosti všech lidí
rovnost všech lidí a přiznání důstojnosti každému člověku
odvozují také z Ježíšova požadavku lásky k nepřátelům:
„Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás
pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on
dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na
spravedlivé i nespravedlivé“. (Mt 5, 44n)
Hříšnost, která by mohla motivovat k odstupňování důstojnosti, zde nehraje žádnou roli.
Shrnutí
Ve stoicko-křesťanské tradici vystupuje do popředí
důstojnost člověka ponejprv jako nárok na jeho
určitou podobu. Následně se prosazuje pojetí
důstojnosti člověka jako jeho podstatného znaku
(metafyzická podstata). Ukazuje se obzvláště v rozumu a svobodě (interpretace člověka jako
osoby) – podobnost člověka s Bohem. Rovněž tak
v jeho vzpřímené postavě, a také v
privilegovaném postavení člověka vůči ostatnímu
stvoření a v konečném důsledku ve výkupném činu Ježíše Krista.
Pojetí důstojnosti ve středověké scholastice
(cca 11. -13. stol.)
všichni lidé mají nesrovnatelnou důstojnost, vděčí za ni Bohu
Bernard z Clairvaux (1090-1153):
základ lidské důstojnosti podobnost člověka s Bohem
člověk je korunou stvoření
vzpřímený postoj je odkazem na jeho vznešené určení
Boží obraz v člověku, na základě stvoření, nemůže být ztracen.
Tomáš Akvinský (1225-1274)
Člověk představuje stvoření, které se podílí na všech řádech a stupních bytí a života. Rozumná duše člověka je nejdokonalejší z pozemských forem bytí, proto mu musí složit andělé, i když stojí v hierarchii bytí nad ním.
Boží vtělení propůjčuje člověku nesrovnatelnou důstojnost, protože posiluje v člověku naději na dosažení blaženého patření na Boha v nebi.
Tomáš nadřazuje blaho společnosti nad osobní blaho jednotlivce (trest smrti).
Shrnutí Církevní otcové rozvíjejí inherentní pojetí lidské důstojnosti za
pomocí myšlenkové stavby stoicismu doplněné o biblický obsah.
Člověk je Bohu podobný, čl. přináleží privilegované postavení v
rámci stvoření, všichni lidé jsou si před Bohem rovni.
Církevní otcové řeší otázku možné ztráty lidské důstojnosti v
důsledku hříchu. Důstojnost hříšníka se neztrácí, je však zatemněna
či zpitvořena.
Středověká scholastika pokračuje v dosavadní interpretaci lidské
důstojnosti (vliv stoicismu). Argumentuje se zde teologicky – čl. je
Božím obrazem. Zdůrazňuje se svoboda (Bernard z Clairvaux) a
privilegované postavení člověka v hierachii bytí (Tomáš Akvinský).
K důstojnosti člověka patří jeho schopnost přijmout věčné (Bernard
z Clairvaux), být schopen komunikace s Bohem (Tomáš Akvinský).
Ten připouští s odvoláním na lidskou důstojnost i trest smrti.
Otázky Může člověk přijít o svoji důstojnost hříšným
jednáním? Jakým?
Dá se skloubit trest smrti s důstojností člověka?
Souhlasíš s názorem Tomáše A., že oběť zločinem
ztrácí svou důstojnost, a že v případě potrestání
pachatele ji nabude zpět?
Pojetí důstojnosti v renesanci a
humanismu
období renesance a humanismu (cca 14. – 17. stol.) Přechodové období mezi středověkem a novověkem.
důstojnosti člověka je v tomto období věnována zvláštní
pozornost
výraz lidská důstojnost – dignitas hominis – získává zvláštní
význam v konfrontaci se středověkou zkušenosti lidské bídy – der
miseria hominis.
Temný obraz člověka středověku (Inocenc III.):
„Lidé jsou zformováni z prachu a popela, ze země ornice a špinavého semene. Přichází na svět jako dílo prostopášností slabí, křehcí a nazí. Jsou škaredá od bolestných nemocí a strachů poznamenaná těla, mořeni
hnidami, vešmi a červy. Ke všemu tomu produkují jen hlen, moč a lejno na rozdíl od stromů pole, které přinášejí květy a ovoce. Celý lidský život, který
nenalézá klid ani v noci, je prý jediná dřina a námaha – jen slizký trus.“
Pojetí důstojnosti v renesanci
a humanismu
Humanisté jednostranně zdůrazňují proti veskrze
trudnému obrazu člověka středověku jeho
důstojnost, velikost a vznešenost.
Člověk je podoben Bohu,
má rozum a svobodnou vůli, Tradiční
má významné postavení vůči všem,
má nesmrtelnou duši,
má dokonale zformované lidské tělo nové
Pojetí důstojnosti v renesanci
a humanismu
Pico della Mirandola (1463 – 1494) nepochybuje o Boží existenci. Člověku nepřiznává významné místo uprostřed
stvoření, v rámci kosmu. Daruje mu však, inspirován jedním
z mýtů platónského dialogu Protagoras, nevídanou svobodu.
Bůh, podle něho, stvořil člověka bez bytostného určení. Nic mu
prý pro něho nezbylo, když předtím bytostně určil všechny jiné
živočichy. Do Božích úst vkládá slova, která adresuje Adamovi:
„Nedal jsem ti žádné pevné místo k bydlení, … žádné vlastní vzezření, ani
nějaké zvláštní dary, to vše záleží jen na tobě jak budeš bydlet, vypadat a jaké budeš vlastnit dary, závisí to na tvém přání a rozhodnutí. Přirozenost ostatního stvoření je pevně určena a je ohraničena vnitřními zákonitostmi. Pro
sebe sama si je urči ty sám bez jakéhokoli omezení a ohledů podle svého uvážení… Nestvořil jsem tě ani nebeského ani pozemského, ani smrtelného ani nesmrtelného, ty sám ve své velikosti svobodně jako tvůrčí sochař utváříš sebe sama k podobě, kterou upřednostňuješ“.
Pojetí důstojnosti v renesanci
a humanismu
Opačné postoje Montaigne (1533-1592) a Voltaira (1694-1778)
Silněji poukazovali na nicotnost člověka a jeho skromné místo
ve vesmíru. Chtěli zlomit jeho přehnané povýšenectví a pýchu.
„Domýšlivost je naše přirozená dědičná nemoc. Člověk je nejnešťastnější a
nejubožejší ze všeho stvoření, a vesměs nejnadutější. Vidí a cítí se zde na zemi bydlet v blátě a bahně země, v nejhorším, nejodumřelejším a nejzpráchlivějším koutě kosmu vyhníván a přikován …; a jde a sedá si ve své domýšlivosti tam nad měsíční dráhu a činí si nebe za podnož svým nohám. Z pýchy této domýšlivosti pak dochází k tomu, že se srovnává s Bohem, připisuje si božské vlastnosti, a domnívá se že je vyvolený a od
ostatního stvoření separován“.
(Montaigne)
Pojetí důstojnosti na počátku
novověku
Pascalova koncepce:
Bluise Pascal (1623-1662) rozpracoval jedinečným
způsobem „dvojakost člověka.“ Člověk má sklon k
bezuzdné domýšlivosti, jako i k nejděsivější sklíčenosti.
Člověk není podle něho ani zvíře ani anděl, nýbrž bytí
mezi tím.
Shrnutí
V humanismu a renesanci jsou výklady lidské důstojnosti
systematičtější a obsáhlejší než u středověkých filosofů.
Uchovává se zde a dále rozvíjí křesťansko-metafyzický obraz
člověka. Velikost a vznešenost člověka je odvozována od jeho
podobnosti s Bohem, daru rozumu a zvláštního postavení ve
světě.
K tradičnímu pojetí se přidává také důraz na dokonalost
lidského těla, které je považováno za důstojný příbytek
nesmrtelné lidské duše. Je odrazem Boží dokonalosti.
Dosti jednostranně je zde vyzdvihována vznešenost člověka a
upozaďována jeho bída, která byla naopak přehnaně
zvýrazňována u středověkých autorů.
B. Pascal přináší vyvážený pohled na člověka. Reflektuje jak
jeho bídu, tak jeho vznešenost.
Otázky Proč si myslíš, že má člověk tendenci vidět sebe
sama příliš pesimisticky či naopak zase příliš
optimisticky?
Nevnímáš jistou paralelu mezi kultem těla v humanismu a renesanci a současností? O čem to
může vypovídat?
Jak se dá rozumět svobodě člověka ve vztahu k jeho důstojnosti?
Pojetí důstojnosti v novodobé
filosofii rozumu
Pascal zahájil proces, kdy mělo stále více ztrácet na
významu nábožensko-metafyzické zdůvodnění lidské
důstojnosti.
Lidská důstojnost je stále méně odvozována od
podobnosti člověka s Bohem a jeho privilegovaného
postavení v rámci kosmu. Akcent se přesouvá na jeho
rozum a svobodu.
Pascal, jako věřící křesťan, píše:
„Veškerá důstojnost člověka spočívá v myšlení. Nemám hledat svoji důstojnost v prostoru, nýbrž v řádu svého myšlení…. Skrze
prostor si uvědomuji, že jsem součástí kosmu a ztrácím se v něm
jako jeden bod, skrze myšlení jsem sto to pochopit“.
Pojetí důstojnosti v novodobé
filosofii rozumu Pufendorf (1632 - 1694), odborník na přirozené a mezinárodní
právo, spojil ve své představě o důstojnosti člověka pojem
Mirandolova chápání důstojnosti ze svobody s Pascalovým pojetím důstojnosti z myšlení.
Podle Pufendorfa již samotné slovo člověk ozřejmuje, že v něm
spočívá zvláštní důstojnost. Nejvyšší důstojnost má člověk na
základě toho, že má nesmrtelnou duši, která je vybavena
světlem rozumu, schopností věci posuzovat a vybírat, a
kreativně jednat.
Podle Pufendorfa s přirozenosti člověka spojená důstojnost je
základem sebeúcty, a tím i úcty k druhým, kteří jsou právě
takoví, jaký je on sám:
„Kdo tedy ctí sebe sama jako člověka, ten musí prokazovat úctu všem ostatním, protože jsme přišli na svět ve stejné podobě, tedy lidství je nám všem společné.“
Shrnutí Novodobé objevy o postavení země a člověka v
rámci kosmu (Koperník, Galilei) zpochybňují
dosavadní náboženské přesvědčení o člověku
jako středobodu vesmíru, jako tomu, kvůli kterému
byl svět stvořen.
Pascal v návaznosti na přesvědčení Koperníka
představuje zlom ve filosofickém uvažování.
Důstojnost člověka neodvozuje od postavení
člověka v rámci kosmu, nýbrž z jeho schopnosti
myslet. Otevírá tím prostor pro utváření novodobé filosofie rozumu.
Pojetí důstojnosti u Immanuela
Kanta
I. Kant (1724-1804) chápe člověka jako „občana“ dvou
světů:
Člověk je součástí živočišné říše, přirozené bytí - (ens naturae),
patří k viditelnému světu - (res extensa) = bytí menšího významu
(v rámci kosmu), podléhá zákonu kauzality (přírodním
zákonům) jako každé jiné živočišné bytí (svět nutnosti).
Je mravní bytostí, rozumovým bytím – ens morale, patří
k mravnímu světu – res cogitans = uvědomuje si sebe sama, je
osobou, je od ostatních zcela odlišné bytí, má důstojnost, má v
sobě mravní zákon (svět účelů či svobody).
Pojetí důstojnosti u Immanuela
Kanta
Kant považuje důstojnost za bezpodmínečnou, nesrovnatelnou vnitřní hodnotu člověka. Je nevyčíslitelná.
Být člověkem, znamená být neprodejný. Kant přitom rozlišuje
„cenu“ a „důstojnost.“ V lidském světě:
„má všechno buď cenu nebo důstojnost. Co má cenu, na jeho místo může být jako ekvivalent dosazeno něco jiného; co naproti tomu je nad jakoukoli cenu, tedy žádným ekvivalentem nahrazeno, má důstojnost“.
Důstojnost v sobě zahrnuje nárok i povinnost: „(Člověk) vlastní důstojnost (absolutní vnitřní hodnotu), čímž si ode všech ostatních rozumných tvorů vynucuje úctu“.
Pojetí důstojnosti u Immanuela
Kanta
Člověk je úctou povinován i k těm, kteří svou důstojnost
sami popřeli. Nesmí jim být odepřena. Podle toho platí,
že
„nesmím odepírat veškerou úctu prostopášníkovi jako člověku,
která mu nemůže být odňata minimálně v kvalitě člověka; ačkoliv
on sám svým jednáním se činí nedůstojným téhož samého“.
Hegel (1770 –1831)měl jednou prohlásit:
„Sama nejzvrhlejší myšlenka nějakého ničemy je velkolepější a
vznešenější než zázrak nebe“.
Pojetí důstojnosti u Immanuela
Kanta
Důstojnost = povinnost vůči sobě Podle Kanta nemáme jen práva a povinnosti vůči jiným,
nýbrž také povinnosti vůči sobě samým. Vyzývá každého,
aby nikdy neurážel vlastní důstojnost, která ho povyšuje
nad vše stvoření a vlévá mu úctu k sobě samému. Patří k
tomu:
nikdy se před druhými neplazit. Nepodřizovat se jim jako psi. Kdo
před jinými dobrovolně ohýbá páteř, vzdává se tím vzpřímené
chůze. Pošlapává vlastníma nohama svoji důstojnost. Jen život
ve vzájemné úctě a správné sebeúctě podle Kanta umožňuje
vzpřímenou chůzi, což odpovídá důstojnosti člověka.
Pojetí důstojnosti u Immanuela
Kanta
Kant je rozhodným zastáncem absolutních trestů (trestu
smrti). Zlý skutek bude trestem očištěn.
Stát má bezpodmínečnou povinnost zločince potrestat.
Pokud by ho stát nepotrestal, nectil by jeho důstojnost
(nebral by ho jako svobodné bytí, které je odpovědné za své činy)
Trestem (trestem smrti) získává zločinec zpět ztracenou
důstojnost.
Námitka: zpředmětnění?
Pojetí důstojnosti u Immanuela
Kanta
Kdo týrá zvířata a ničí přírodu ohrožuje důstojnost
člověka.
Zvířata ani příroda nemají podle Kanta důstojnost
(představují pouze nevědomé bytí, věci). Nezaslouží si
úctu jako rozumné bytosti. Člověk s nimi může libovolně
nakládat. Odmítá však nevhodné chování vůči nim
(brutalitu). Vede to ke hrubosti v jednání člověka ve
vztahu k druhým lidem.
Pojetí důstojnosti u Immanuela
Kanta
Podle Kanta úcta před důstojností druhého člověka
vyžaduje nenutit ho k sebeúctě. Doslova k tomu říká:
„Nikdo mě nemůže nutit k tomu, abych byl šťastný, nýbrž každý smí
hledat svoji blaženost na cestě, která se jemu samotnému zdá
dobrá, když tím jenom není narušena svoboda druhých, kteří o
podobný cíl usilují podle nějakého možného společného zákona“.
Shrnutí Kant zůstává na pozicích filosofické tradice, autorů Cicera,
Augustina, Lva Velikého, Tomáše Ak., Manettiho, Pascala či
Pufendorfa, aj. Důstojnost člověka považují za absolutní
hodnotu odvozenou od jeho přirozenosti. Přísluší jedině jemu,
zatímco ostatnímu stvoření chybí. Podle Kanta spočívá
důstojnost člověka v jeho rozumu, který ho pozvedá do roviny
svobodného a mravního bytí.
Kant zastává i již dříve rozvíjenou pozici, že lidská důstojnost
znamená i jistý požadavek na podobu člověka a jeho postojů.
Kant, na rozdíl od středověkých myslitelů, jako i většina
novověkých filosofů, opustil nábožensko-metafyzické
zdůvodnění důstojnosti člověka. Myšlenku podobnosti člověka
s Bohem, Kant, zcela vypustil.
Otázky Čím podle Kanta převyšuje člověk ostatní živočichy a okolní
svět? Co z toho pro něho vyplývá při jednání vůči nim?
Uvažuj o situacích, kdy může dojít k zpředmětnění člověka!
Nedochází k němu při aplikaci trestu smrti?
Neproviňují se rodiče proti důstojnosti člověka, když vnucují
svým dětem štěstí, které nechtějí? Uveď nějaké takové situace!
Má člověk cenu nebo důstojnost? Dá se jeho hodnota vyčíslit
(viz článek „Jakou cenu má člověk – pár tisíc, nebo miliardu?“)
Důstojnost člověka a lidská práva
Pochopení pojetí lidské důstojnosti a jejího zdůvodnění v
dějinách je předpokladem pochopení ideje lidských
práv a jejího dějinného vývoje.
O lidských právech v dnešním slova smyslu – o jejich
uplatňování či nedodržování - je možné hovořit až od
novověku (cca 18. stol.) – člověk je respektován ve své
svobodě a právech (člověk = občan). Do té doby
hovoříme o určité „prehistorii“ lidských práv a jakýchsi
předstupních, které vedly k jejich novodobému
chápání.
Prehistorie lidských práv
Idea lidských práv je úzce spojena s přirozeným právem
(zákonem). Vztahuje se k pojmu, esenci či přirozenosti
člověka.
Positivní (promulgované) právo musí mít své zdůvodnění
v prepozitivní (přirozeně právní) rovině (již sofisté běžně
rozlišovali mezi normami, kt. platí na základě lidského
ustanovení a normami, kt. platí od přirozenosti)!
Idea lidských práv se také opírá o ideu jednoty lidského
rodu [Cicero (stoikové), křesťanství – rovnost všech lidí
před Bohem - problém (rozchod křesťanské praxe
s křesťanskou naukou)].
Lidská práva ve společenském
kontextu
Trojvrstevná, aristokraticko-vertikální společnost: Společnost a její fungování je postaveno na principu pravdy,
ideologicky normativně. V takovéto společnosti má právo
vládnout pouze ten, kdo tuto pravdu vlastní, je nositelem určující
ideologie.
V takovéto společnosti je nutný určitý druh lidí:
kasta mudrců, kněží či ideologů,
kastou lidí – vojáků, válečníků, rytířů a jiných ozbrojených sil
kastu lidí (měšťanstvo) - vytváří hmotné bohatství společnosti.
o V tomto konceptu je subjektem práv jen pravda (ideologie).
o Bludu, ideologické odchylce, žádná práva nepřísluší! Ohrožují
homogenitu společnosti.
Lidská práva ve společenském
kontextu
Společnost demokraticko-horizontální : S americkou revolucí (1776) se prosazuje nový princip legitimizace veřejné
moci.
Dosavadní princip pravdy je nahrazen principem souhlasu.
Demokraticko-horizontální systém se prosazuje především díky lepší výkonnosti a pružnosti v zajišťování občanského blaha (hmotného, kulturního, vědeckého a duchovně-náboženského).
„Považujeme za zřejmé tyto pravdy: všichni lidé byli stvořeni rovnými, jsou obdařeni od Stvořitele určitými nezcizitelnými právy, mezi nimiž je právo na
život, na svobodu a na vyhledávání štěstí. Vlády jsou utvářeny proto, aby zajišťovaly tato práva, a jejich spravedlivá moc pochází ze souhlasu těch, jimž
se vládne...“ (Deklarace nezávislosti 1776)
Jedná se o laický stát. Je postaven na respektu ke svobodě a
právům jednotlivce (svoboda svědomí, vyznání). Stává se pouze
ochráncem těchto práv.
Stát se prohlašuje za světonázorově neutrální.
Významné dokumenty
lidských práv Petition of Rights (1628) - první dokument lidský práv puritánské
revoluce
Declaration of Rights (1688) – dokument tzv. slavné revoluce
Virginia Bill of Rights (1776) – dokument americké revoluce
Deklarace nezávislosti [13 spojených státu (1776)] - první psaná ústava novověku
Společná ústava Spojených států amerických (1789)
Proklamace práv člověka a občana (1789) - požaduje pro každého právo na svobodu, vlastnictví, rovnost před zákonem a
ochranu před libovolným zatýkáním (francouzská revoluce)
Francouzská ústava (1791)
Všeobecná deklarace lidských práv (1948) a další dokumenty Spojených národů.
Právní positivismus
Zastánci právního positivismu (počátek druhá pol. 19. stol.) tvrdí, že
positivní právo nepotřebuje prepositivní odůvodnění.
Ospravedlňuje se samo sebou. Hlavním představitelem právního
positivismu je ve 20 stol. je Hans Kelsen (1881 – 1973)
Základní teze zastánce právního positivismu se dá formulovat:
Právo je to, co lidská autorita za právo deklaruje a jako takové může prosadit.
Gustav Radbruch v roce 1932 napsal „Kdo má schopnost právo prosadit, dokazuje
tím, že je k ustanovení práva povolán“. Po Hitlerově diktatuře svoji tezi odvolal a
vyzýval k znovuoživení přirozeného práva. Mimo jiné říká: „Právní věda se musí
rozpomenout na nashromážděnou tisíciletou moudrost antiky, křesťanského
středověku a osvícenství, kdy existuje nejvyšší právo jako zákon, přirozené právo,
božské právo, právo rozumu, krátce nadzákonné právo….“.
Teorie přirozeného práva
(zákona)
Existují dvě významné teorie přirozeného práva: Klasické
a novověké přirozené právo.
Klasické přirozené právo (křesťansko-středověké
přirozené právo). Rozhodující podobu nalezlo u Tomáše
Akvinského. Převažuje zde teologická argumentace.
Novověké přirozené právo, nebo-li právo rozumové
(profánně-novověké přirozené právo). Je základem
politické filozofie osvícenství. Jeho nejzralejší podobu
nalézáme u Kanta. Dominuje zde racionální
argumentace.
Pojetí klasické nauky
přirozeného práva Základem klasického přirozeného práva, resp. jeho pojetí, je
Tomášova teorie přirozeného zákona. V jeho podání není
přirozený zákon identický s předem daným přírodním
zákonem.
Přirozený zákon představuje schopnost člověka participovat
na Božím zákonodárství (lex aeterna). Tímto zákonem je člověk vázán. Na základě rozumu však může (má) v jeho intencích
pořádat a řídit oblasti, které mu přísluší spravovat. Člověk je
vázán povinností vůči Bohu konat dobro. Je však zároveň
zmocněn k tomu, specifikovat jeho obsah.
Všechny praktické zásady přirozeného zákona mají být
poznatelné rozumem. Měly by být přístupné obecnému
diskursu.
Novověké přirozené právo
Teorie novověkého přirozeného práva pracuje stejně jako
klasická teorie práva s pojmem, esencí či přirozeností člověka,
včetně existenciálních cílů, které musí být řízeny rozumem.
Kant rozlišuje mezi: (I.) legalitou (právní povinnosti); (II.) moralitou (povinnosti ctností).
Právní povinnosti se vztahují jen na vnější jednání. Závaznost právních povinností je striktní (povinnost lze přesně určit i
vynutit). Právní povinnosti mají přednost před povinnostmi
ctností.
Povinnosti ctností přesahují rozsah právních povinností. Nejde jen o vnější chování, nýbrž i o mravní motivaci. Jde o růst ve
vlastní dokonalosti. Závaznost povinností ctnosti je rozsáhlá (je
možné ji určit jen ve všeobecných zásadách, např. lásku).
Politický liberalismus – svobodný
právní stát
Podle klasické teorie přirozeného práva je „správné“ (spravedlivé) nutně spojeno s „dobrým“. Je nevyhnutelně spojeno se světonázorovým a náboženským obsahem, s nárokem na pravdivost.
Novověký stát se musí vzdát, chce-li být svobodnou společností, nároku
na pravdu. Koncipuje se do pozice zajištění práva (míru). Otázku celkového určení člověka, základních hodnot a smyslu přenechává jednotlivci, resp. jeho svobodě, partikulárním (náboženským, filosofickým) diskursům.
Sekularizovaný stát se v mravních otázkách omezuje jen na zakazování toho, co společnosti škodí (např. pedofilie). Žije z předpokladů, které sám nezaručuje (představuje to jeho ohrožení).
Světonázorově neutrální stát nemůže být hodnotově neutrální (Halík). Může takový stát zajistit, aby se v jim garantovaných prostorách svobody dobře žilo? Je možná politika bez vnímání základních hodnot a smyslu, bez kritérii lidskosti a humanity?
Právo není eticky neutrální. Musí se orientovat na lidskou důstojnost. Vynutitelnost práva, jako základ spořádaného fungování společnosti,
vyžaduje ctnost.
Problematika lidských práv v
současnosti Důstojnost člověka nalézá vyjádření v lidských právech. Ta jsou
v současnosti zpochybňována v rovině teoretické i praktické.
Dochází k instrumentalizaci člověka:
člověk je podřizován ekonomickým, politickým či jiným cílům
(dochází k vykořisťování, manipulaci, mučení, apod.).
problémem je rasová, náboženská, nacionální, politická,
sociální nesnášenlivost či diskriminace.
lidé jsou stále více hodnoceni podle „kvality života“. Některý
život je považován za bezcenný (postižení, staří, apod.).
člověk je nahlížen jako předmět či produkt. Lze ho buď použít,
nebo odstranit. Vše je na těch, kteří nad ním mají moc (např.
přístup k nemocným ze strany zdravotnického personálu).
Problematika lidských práv v
současnosti K porušování lidských práv dochází:
ze strany národů, které se dovolávají „národních zájmů“ nebo
své činy ospravedlňují poukazem na „odlišné kulturní tradice“
(např. současné Rusko)
když se dovolávání práv oddělí od spravedlivých požadavků
morálky a obecného dobra (lidská práva jsou ohrožována ve
jménu lidských práv – invaze lidských práv). Porušují se práva
druhých lidí či národů.
když dochází k nátlakovými akcím vázanými na zahraniční
pomoc. Ta je často podmiňována nepřípustnými požadavky,
např. nucenou kontrolou porodnosti nerespektující práva
rodičů a jejich dětí (problematika třetího světa). Jedná se o tzv.
„kulturní imperialismus“.
Problematika lidských práv v
současnosti - obtíže
„V současnosti jsme svědky tíživého protikladu. Na jedné straně se vymáhají práva, mající nahodilý a postradatelný ráz, přičemž se nárokuje jejich uznání a šíření ze strany veřejných struktur a na druhé straně jsou zneuznávána a pošlapávána elementární základní práva velké části lidstva. Často se konstatuje souvislost mezi vymáháním práva na zbytečnosti, nebo dokonce na výstřelky či neřesti v bohatých společnostech (…). Jsou-li individuální práva zbavena rámce povinností, jež jim dávají plný smysl, stávají se pomatenými a spouštějí spirálu prakticky neomezených požadavků, zbavených jakýchkoli kritérii“
(Benedikt XVI. Caritas in veritate, čl. 43)
Problematika lidských práv v
současnosti - obtíže
„Lidská práva v současnosti zajišťují princip humanitárního vměšování, který dovoluje přijít na pomoc postiženým a obětem i v cizích zemích. Stojí též u zdroje nových mezinárodních soudů, jež jsou výrazem odhodlání nadřadit morálku suverenitě vlád, odsoudit zločiny proti lidskosti, genocidu a válečné zločiny, a zavést tak spravedlnost v planetárním měřítku. Setřením hranic mezi oblastí práva a morálky zavádí nové pojetí lidských práv jakýsi mravní světový řád – i když je nutno dodat, že intervenčního práva se využívá jen velmi výběrově a postižení jsou výhradně zločinci z „malých“ zemí, jejichž počínání vyvolává skandál v západním veřejném mínění.“
(LIPOVETSKY, G., JUVIN, H. Globalizovaný Západ, s. 68)
Shrnutí Důstojnost člověka nalézá své vyjádření v lidských právech.
Existuje mezi nimi spojitost, čímž se mají chránit lidská práva před
nepochopením či zneužitím.
Positivní právo musí nalézat své zdůvodnění v prepozitivní
rovině. Problematický je právní positivismus, který legitimizuje
právo pouze na základě principu prosaditelnosti a
vymahatelnosti.
Pro pojetí lidských práv je důležitý společenský kontext. Prostor
pro lidská práva není ve společnosti tzv. aristokraticko-vertikální,
která je založena na principu pravdy. V demokraticko-
horizontální společnosti jsou naopak lidská práva v jejím
samotném základu. Tato společnost funguje na principu
souhlasu.
Problémem moderních světonázorově neutrálních, pluralitních
společností, je, že žijí z hodnot, které samy nevytváří.
Otázky Jak rozumíš vztahu práva a ctností?
Čím je oslabena síla zákona, jeho vymahatelnost?
Jaké má stát nástroje k vymahatelnosti zákona?
Jak může světonázorově neutrální společnost garantovat, aby
se v ní také dobře žilo (garance nejen spravedlnosti, ale i
dobra)?
Světonázorová pluralita
Světonázor zahrnuje otázky po podstatě a určení člověka, jeho orientaci
ve světě v komplexu otázek po základních životních jistotách, hodnotách a smyslu. Dotýká se i problému transcendence.
Světonázory jsou náboženské, politické, filosofické.
Otevřená společnost, ve které si občané uchovávají své názory a
navzájem se respektují, je hodna respektu a podpory.
Za liberálním postojem civilizovaných států se ukrývá:
pragmatické poznání – nikdy se nedokážeme zcela sjednotit v otázkách po hodnotě života a smyslu světa.
filozofické přesvědčení - na světonázorové otázky se nedá dát všeobecná odpověď.
právní názor - pluralistické společnosti musí přenechat svým občanům
zodpovězení světonázorových otázek, když chtějí být pluralistickými.
Hranice tolerance jsou dány v pluralitní společnosti intolerancí k intoleranci!
Filosofie a otázka světonázoru
Filosofie konce 19. a začátku 20. stol. potvrzuje, že otázky
světonázoru nejsou zodpověditelné se všeobecnou platností.
Nejsme vlastníky privilegovaných pramenů poznání.
Nemůžeme uchopit s jistotou celek bytí. Žádný ze světonázorů,
např. teismus, panteismus nebo materialismus, si nemohou nárokovat absolutní platnost svého přesvědčení.
Dilthey, Weber a Jaspers zastávají názor, že světonázory více či
méně poskytují stejné orientační možnosti. Žádný z nich se
nemůže považovat za nositele celé pravdy. Neznamená to
ovšem, že jednotlivec nemůže být přesvědčen o věrohodnosti
jednoho či druhého světonázoru. Nikdy ho to ale
neospravedlňuje k tomu, aby svůj názor vnucoval jiným. Není oprávněné předkládat vlastní světonázor jako absolutní
pravdu.
Idea lidské důstojnosti a
světonázor
Ve svobodné společnosti je možné věřit i na nepravděpodobné. Ve světonázorových a náboženských otázkách může jedinec považovat za pravdivé, co chce.
Nikdo nesmí nutit své bližní, aby chápali svět stejně jako on. Nesmí na bližního vykonávat nátlak ve světonázorových otázkách.
Světonázorově neutrální stát nesmí diktovat občanům se světonázorem
spojené hodnoty nebo ideje. Nesmí jim vnucovat náboženský obraz světa. Žádná vláda nesmí předepisovat občanům, jak mají přemýšlet o duchovních hodnotách a náboženských otázkách. Nevylučuje to
ovšem privátní a veřejné diskuse o problematických otázkách.
Světonázorově neutrální stát nesmí vnucovat občanům určité pojetí života. Nesmí ho vydávat za jediné správné. Členové takového
společenství by měli být vůči sobě tolerantní.
Svobodná společnost - tolerance
Ve svobodné společnosti musí existovat tolerance. Ta má ovšem své hranice. Světonázorově neutrálnímu státu musí být dovoleno chránit určitý obraz člověka a od toho se odvíjející hodnotový systém. Nemůže mu být jedno, jak o sobě smýšlejí jeho občané. Na jedné straně mluvíme o světonázorové neutralitě, na druhé straně o určitém hodnotovém systému.
Mohlo by jít o obecně závazné směrnice. Neodvíjely by se od interpretace člověka a světa, nýbrž od univerzálně sdílených hodnot. Je otázkou, zda důstojnost člověka představuje takovou hodnotou? Důstojnost člověka je spojena se světonázorovým obrazem člověka. Nemůže být tedy nosným základem pluralistické společnosti.
Prezentace lidské důstojnosti jako vrozené, předem člověku dané
absolutní hodnoty, je bez světonázorového výkladu nesrozumitelná, nevýznamná. Snaha spojit světonázorově neutrální stát s určitým hodnotovým systémem se zdá být nerealizovatelnou. Oba principy k sobě nepasují. Naznačený protiklad je v praxi obvykle umenšován realizovatelným kompromisem.
Ideologická neutralita státu – tichá likvidace
náboženství ve veřejném prostoru?
V posledních desetiletích se prosazuje zásada tzv. „politické
korektnosti“. Podle některých to vede k tomu, že vedle dvou
morálně nepřijatelných modelů:
- státem vnucovaného náboženství
- státem vnucovaného ateismu
se do společnosti vkrádá jiná problematická politika:
- státem vnucovaný sekularismus.
Pod praporem všeobecné tolerance a neurážení
náboženského cítění kohokoliv se pomalu destruuje to, z čeho
zásada tolerance a náboženské svobody vyrostla.